// Profipravo.cz / Náklady řízení 02.02.2024
ÚS: Nepřiznání náhrady nákladů podle § 142 odst. 3 OSŘ
Soud jedná svévolně, nepřizná-li žalobci náhradu nákladů podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, přestože žalobce v řízení co do základu svého nároku uspěl a soud své rozhodnutí o výši plnění založil toliko na znaleckém posouzení. Případný závěr, že úspěch žalobce byl pouze nepatrný, musí mít oporu v tom, jak řízení skutečně probíhalo a jaký byl jeho výsledek. Nerespektuje-li rozhodnutí o nákladech řízení průběh řízení a jeho výsledek, a je-li s ním v extrémním rozporu, je takové svévolné rozhodnutí porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2388/23, ze dne 19. 12. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu a označené výroky rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel je vlastníkem pozemků parc. č. X1 o výměře 1145 m2 a st. parc. č. X2 o výměře 87 m2 v katastrálním území Š., obec Ž., tvořících funkční celek, v němž menší z pozemků je zastavěn budovou č. e. X3, jež v rozhodném období byla ve vlastnictví vedlejšího účastníka a sloužila pro individuální rekreaci. Jediný přístup k budově přitom byl přes větší z pozemků.
3. Stěžovatel se u soudů domáhal finanční náhrady za omezení svého vlastnického práva k výše uvedeným pozemkům označenou stavbou. Tento nárok stěžovatel uplatnil za období od 1. 10. 2014 do 30. 9. 2017 a následně po rozšíření žaloby za období od 1. 10. 2014 do 27. 4. 2020. V průběhu řízení u Okresního soudu Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") vedlejší účastník postupně uhradil stěžovateli 13 740 Kč a 19 274 Kč a stěžovatel v tomto rozsahu vzal žalobu zpět.
4. V řízení byly provedeny celkem čtyři znalecké posudky. Dva posudky obstaral stěžovatel, jeden posudek vedlejší účastník a jeden revizní posudek zadal okresní soud. Okresní soud ve svém rozsudku ze dne 19. 7. 2022 č. j. 6 C 5/2018-532 dospěl k závěru, že stěžovatelův nárok je co do základu důvodný. Konkrétní vyčíslení tohoto nároku provedl okresní soud především na základě revizního znaleckého posudku. Potom, co ještě před zahájením řízení a následně rovněž v průběhu řízení vedlejší účastník postupně plnil, čímž snižoval svůj dluh vůči stěžovateli, shledal okresní soud, že žaloba je důvodná ve zbývajícím rozsahu 247 Kč, které vedlejšímu účastníkovi uložil uhradit spolu se zákonnými úroky z prodlení z částek 31 120 Kč od 19. 10. 2017 do 23. 11. 2017, 25 900 Kč od 24. 10. 2017 do 18. 10. 2018, 24 160 Kč od 19. 10. 2018 do 2. 1. 2020, 22 140 Kč od 3. 1. 2020 do 14. 9. 2020 a částky 870 Kč od 8. 11. 2017 do 14. 9. 2020 (výrok I). Výrokem II okresní soud žalobu zamítl co do částky 277 928 Kč a zákonných úroků vyčíslených do 19. 7. 2022 z částky 118 659,44 Kč. Dále výrokem III okresní soud zastavil řízení v tom rozsahu, v němž stěžovatel vzal žalobu zpět. Okresní soud uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení v částce 169 338,20 Kč (výrok IV) a uhradit státu soudní poplatek z rozšíření žaloby (výrok V). Konečně pak výrokem VI okresní soud vedlejšímu účastníkovi přiznal nárok na vrácení části složené zálohy na provedení důkazu.
5. Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu odvolání proti všem výrokům vyjma výroků I a V. O tomto odvolání rozhodl krajský soud rozsudkem obsahujícím napadené výroky. Napadeným výrokem I krajský soud potvrdil rozhodnutí okresního soudu ve výroku II (částečné zamítnutí žaloby), přičemž upřesnil, že správně tento výrok zní, že "se žaloba zamítá v rozsahu částky 277 978 Kč s úrokem z prodlení ve výši rozdílu mezi úrokem z prodlení uplatněným žalobcem v podání z 18. 10. 2021 a z 30. 9. 2020 a zákonným úrokem z prodlení přiznaným žalobci pod bodem výroku I rozsudku soudu prvního stupně". Dále napadeným výrokem III krajský soud změnil výrok IV rozsudku okresního soudu tak, že stěžovatel má vedlejšímu účastníkovi uhradit na náhradě nákladů řízení před okresním soudem částku 132 084 Kč. Napadeným výrokem V krajský soud přiznal vedlejšímu účastníkovi proti stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 23 522 Kč. Konečně zbylými výroky, které nebyly napadeny ústavní stížností, krajský soud potvrdil výrok III rozsudku okresního soudu o částečném zastavení řízení (výrok II) a odmítl stěžovatelovo odvolání proti výroku VI rozsudku okresního soudu jako subjektivně nepřípustné (výrok IV).
6. Proti výrokům III a V rozsudku krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost a souběžně s ní podal dovolání proti výroku I rozsudku krajského soudu. Ústavní soud po zjištění, že bylo podáno i dovolání, stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou usnesením ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. I. ÚS 817/23, neboť pokud by dovolání (jež mířilo proti rozhodnutí ve věci samé) bylo vyhověno, byly by jako akcesorické zrušeny i nákladové výroky napadené ústavní stížností. Ústavní soud rovněž uvedl, že bude-li stěžovatelovo dovolání odmítnuto, bude mít stěžovatel možnost podat novou ústavní stížnost proti nákladovým výrokům.
7. Napadeným usnesením Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl, neboť shledal, že není přípustné pro žádnou z dovolatelem předestřených právních otázek.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti zčásti opakuje argumentaci předloženou již v jeho minulé ústavní stížnosti týkající se nákladů řízení a přidává rovněž novou argumentaci ohledně rozhodnutí ve věci samé.
9. Rozhodnutí o nákladech řízení stěžovatel vytýká, že na stěžovatelovu situaci neaplikují správně § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, přitom rozhodnutí o celém předmětu řízení zcela záviselo na znaleckém posudku.
10. Rozhodnutí ve věci samé stěžovatel vytýká, že soudy se dostatečně nezabývaly rozpory mezi jednotlivými znaleckými posudky a neprovedly výslech znalců, při němž by bylo možno je konfrontovat s námitkami.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je včasná, což činí včasnou i ústavní stížnost proti výroku I rozsudku krajského soudu. Pokud pak jde o posouzení včasnosti proti výrokům III a V rozsudku krajského soudu, proti nimž nebylo dovolání přípustné, je třeba zohlednit, že proti těmto výrokům již stěžovatel jednou podal ústavní stížnost, která byla odmítnuta jako předčasná. Kdyby Ústavní soud nyní měl ústavní stížnost v tomto rozsahu za opožděnou, odepřel by tím stěžovateli právo na přístup k soudu. Proto Ústavní soud hodnotí ústavní stížnost v celém jejím rozsahu jako podanou včas.
IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem
13. Soudkyně zpravodajka postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníkovi, a následně vyjádření stěžovateli zaslala na vědomí a dala mu možnost repliky.
14. Nejvyšší soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění usnesení a rozvedl, proč je považuje za ústavně konformní. Navrhl ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, či zamítnout jako nedůvodnou.
15. Krajský soud ve vyjádření uvedl, že odůvodnění napadeného rozsudku obsahuje vysvětlení, proč bylo v pořádku, že okresní soud určil výši stěžovatelova nároku podle revizního znaleckého posudku, a nikoliv ostatních posudků, které byly provedeny. Pokud jde o náklady řízení, měl krajský soud za to, že ve stěžovatelův prospěch nebylo možno aplikovat § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť stěžovatel byl úspěšný co do částky 247 Kč a naopak neúspěšný co do částky 277 978 Kč, tedy nebylo možno uzavřít, že by jeho neúspěch byl pouze nepatrný. Pokud na provedení revizního znaleckého posudku stěžovatel nereagoval zpětvzetím žaloby v rozsahu, v němž podle posudku žaloba nebyla důvodná, pokládal krajský soud za adekvátní, že vedlejšímu účastníkovi byla přiznána náhrada nákladů.
16. Vedlejší účastník ve svém vyjádření navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. V rozsahu, v němž námitky směřovaly proti rozhodnutí ve věci samé, podle vedlejšího účastníka stěžovatel nepředestřel žádné ústavněprávní námitky a vedl polemiku pouze v rovině interpretace a aplikace podústavního práva. Ve vztahu k námitkám proti rozhodnutí o nákladech řízení vedlejší účastník odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2881/12 (N 212/71 SbNU 495). Pro nynější věc považoval vedlejší účastník z tohoto nálezu za podstatnou tezi, že ocitne-li se uplatňovaná výše co do základu oprávněného nároku v důsledku zjevného nadsazení vyčíslené částky v extrémním rozporu s jeho reálnou hodnotou, a žalobce přes zjevný impuls plynoucí z výsledku dokazování k výši nároku nevezme žalobu zčásti zpět, pak nelze znalecký posudek provedený k výši nároku použít dokonce na podporu argumentace, že by žádný z účastníků neměl mít právo na náhradu nákladů řízení. Je pak na obecném soudu, jakou částku z titulu náhrady nákladů řízení podle zásad plynoucích z § 142 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu v řízení úspěšnému žalovanému přizná. Může jít o poměrnou část nákladů při (striktně vzato) částečném úspěchu ve věci, nebo také o plnou výši nákladů z toho důvodu, že stěžovatelka (žalovaná) byla (v důsledku extrémně nadsazené částky uplatněné žalobou) úspěšná takřka plnou měrou.
17. Stěžovatel ve své replice uvedl, že se s účastníky a vedlejším účastníkem zjevně rozcházejí v hodnocení závažnosti vad vytýkaných v ústavní stížnosti. K názoru krajského soudu, že měl reagovat zpětvzetím na revizní znalecký posudek, stěžovatel uvádí, že v řízení bylo provedeno několik posudků, které se výrazně rozcházely co do vyčíslení hodnoty stěžovatelova nároku. Není proto spravedlivé, je-li mu na jedné straně při rozhodování o nákladech řízení kladeno k tíži, že ještě před rozhodnutím ve věci samé nevzal žalobu částečně zpět v návaznosti na jeden z posudků, ale na druhé straně vedlejšímu účastníkovi není přičteno, že se neřídil závěry dvou znaleckých posudků předložených stěžovatelem, a dobrovolně neuhradil částku, na kterou byla výše stěžovatelova nároku těmito posudky stanovena. Odkaz vedlejšího účastníka na nález sp. zn. I. ÚS 2881/12 je podle stěžovatele nepřípadný, neboť v jeho věci nemohla být žalovaná částka extrémně nadsazenou, měla-li oporu ve znaleckém posudku.
18. Podle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
19. Po prostudování ústavní stížnosti, vyjádření účastníků a spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.
20. Ústavní soud se zabýval nejprve posouzením výroků napadených rozhodnutí, kterými bylo rozhodováno ve věci samé. Bylo-li by totiž nutné tyto výroky zrušit, byly by jako výroky akcesorické rušeny i výroky o nákladech řízení. Teprve následně se Ústavní soud zabýval samostatným přezkumem výroků o nákladech řízení.
V. a)
Posouzení ústavnosti rozhodnutí ve věci samé
21. Rozhodnutí ve věci samé je založeno na závěru, že oba pozemky ve vlastnictví stěžovatele tvoří, navzdory argumentaci vedlejšího účastníka, funkční celek, a tedy je vedlejší účastník povinen nahradit stěžovateli bezdůvodné obohacení, které mu vzniklo tím, že tyto pozemky bez právního důvodu využíval. Soudy rovněž uzavřely, že stěžovatel neprokázal, že by mezi ním a vedlejším účastníkem vznikl nájemní vztah. Plnění za to, že vedlejší účastník předmětné pozemky užíval, bylo posouzeno jako bezdůvodné obohacení. Přes odlišnost v právní kvalifikaci je zřejmé, že stěžovatel měl vůči vedlejšímu účastníkovi nárok na úhradu částky odpovídající tomu, o co se vedlejší účastník bezdůvodně obohatil na úkor stěžovatele. Co do základu tedy byla stěžovatelova žaloba důvodná.
22. Výše bezdůvodného obohacení, a tedy i rozsah, v němž byla žaloba důvodná, vycházela ze znaleckého posudku. Určením této hodnoty se zabývaly dva posudky objednané stěžovatelem a jeden posudek objednaný vedlejším účastníkem. Okresní soud nařídil provedení revizního znaleckého posudku. Celkem tak byly vypracovány a k důkazu provedeny čtyři znalecké posudky se srovnatelným zadáním.
23. Všechny znalecké posudky vycházejí v zásadě ze stejného metodologického postupu. Cena za užívání pozemku je počítána jako procento z celkové hodnoty pozemků, neboť neexistují srovnatelné nájemní smlouvy, s nimiž by bylo možno pracovat za účelem ocenění. Posudky se liší v tom, jakou určily hodnotu pozemků, z níž je ona procentní část počítána. Tato hodnota je vždy určena na základě prodejních cen srovnatelných pozemků v lokalitě. Rozdíly v ocenění jsou způsobeny v zásadě tím, které z pozemků přicházejících v úvahu byly vyloučeny ze srovnávání.
24. Okresní soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivě vysvětlil, proč vyšel z ocenění obsaženého v revizním znaleckém posudku. Všechny námitky stěžovatele uplatněné v odvolání, dovolání a následně v ústavní stížnosti jsou v zásadě polemikou s tím, že okresní soud nehodnotil vztah mezi ním a vedlejším účastníkem jako nájemní, respektive že nevyšel namísto revizního znaleckého posudku z těch posudků, které objednal stěžovatel a jež mu přisuzovaly vyšší plnění. Ústavní soud však nedospěl k závěru, že by kterákoliv ze stěžovatelových námitek obsažených v ústavní stížnosti měla mít za následek kasační zásah Ústavního soudu. Ústavní soud má za to, že výsledek řízení před obecnými soudy z ústavního hlediska obstojí. Ústavní stížnost je tak v rozsahu, v němž směruje proti rozhodnutí ve věci samé, návrhem zjevně neopodstatněným.
V. b)
Posouzení ústavnosti rozhodnutí o nákladech řízení
25. Ústavní soud zpravidla přistupuje k problematice rozhodování o nákladech řízení rezervovaně [nález ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18 (N 65/93 SbNU 301), bod 19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhne zpravidla až tehdy, je-li interpretace nebo aplikace ustanovení, týkajících se náhrady nákladů řízení obecnými soudy, projevem svévole, libovůle, nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, v důsledku čehož dochází k porušení práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nálezy ze dne 21. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 1696/18 (N 8/92 SbNU 78), ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 411/15 (N 186/79 SbNU 111), ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2417/13 (N 199/75 SbNU 239)].
26. Jako jeden z důvodů pro zásah Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů ve věcech nákladů řízení identifikovala judikatura Ústavního soudu (například nález ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 2389/20) také svévolné rozhodování soudů, které nepřiznají žalobci náhradu nákladů podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, přestože žalobce v řízení co do základu svého nároku uspěl a soud své rozhodnutí o výši plnění založil toliko na revizním znaleckém posudku. Je porušením práva na soudní ochranu, jestliže v situaci, v níž má být použit § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, je namísto toho rozhodnuto podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (bod 26 odůvodnění).
27. Relevantní je i nález sp. zn. I. ÚS 2881/12, na který upozornil vedlejší účastník. V této věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ocitne-li se uplatňovaná výše co do základu oprávněného nároku v důsledku zjevného nadsazení vyčíslené částky v extrémním rozporu s jeho reálnou hodnotou, a žalobce přes zjevný impuls plynoucí z výsledku dokazování k výši nároku nevezme žalobu zčásti zpět, pak nelze znalecký posudek provedený k výši nároku použít dokonce ani na podporu argumentace, že by žádný z účastníků neměl mít právo na náhradu nákladů řízení. Je pak na obecném soudu, jakou částku z titulu náhrady nákladů řízení podle zásad plynoucích z § 142 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu v řízení úspěšnému žalovanému přizná. Může jít o poměrnou část nákladů při (striktně vzato) částečném úspěchu ve věci, nebo také o plnou výši nákladů z toho důvodu, že žalovaná strana byla (v důsledku extrémně nadsazené částky uplatněné žalobou) úspěšná takřka plnou měrou (tedy neúspěšná jen v poměrně nepatrné části).
28. V nyní posuzované věci krajský soud při rozhodování o nákladech řízení vyšel z následujících premis. 1) Tarifní hodnota činila podle předmětu řízení po část řízení částku 175 320 Kč a po část řízení 278 225 Kč (aprobován závěr okresního soudu). 2) Rozlišení úkonů (s nižší a vyšší tarifní hodnotou/sazbou odměny) převzal krajský soud z vyúčtování vedlejšího účastníka (č. l. 531 spisu) - vyšší hodnotu/odměny uvažoval od připuštění změny žaloby. 3) Stěžovatel uspěl ve věci samé v rozsahu 247 Kč a v rozsahu 13 740 Kč a 19 274 Kč bylo řízení zastaveno pro procesní zavinění (chování) vedlejšího účastníka (což pro účely náhrady nákladů řízení stojí na roveň úspěchu stěžovatele). 4) Vedlejší účastník uspěl ve věci samé v rozsahu 277 978 Kč. 5) Poměr úspěchu a neúspěchu byl z celkového předmětu řízení (311 239 Kč) stěžovatel 11 % (33 261 Kč) ku vedlejší účastník 89 % (277 978 Kč).
29. Na základě uvedených premis krajský soud vedlejšímu účastníkovi přiznal postupem § 142 odst. 2 občanského soudního řádu náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v rozsahu 78 % z částky, kterou jako výši účelně vynaložených nákladů vypočetl okresní soud. Krajský soud sice zohlednil (výši tarifní hodnoty a tak výši sazby odměny za jednotlivé úkony), že řízení bylo vedeno po určitou část řízení o 175 320 Kč a po další o 278 225 Kč (= 175320 - 13740 - 19274 + 135919), avšak poměr úspěchu a neúspěchu (11 : 89) použil konstantně pro celou dobu řízení.
30. Z obsahu spisu i napadených rozhodnutí však vyplývá, že procesní situace se v průběhu řízení významně proměňovala. To krajský soud ve svém rozhodnutí zcela - v neprospěch stěžovatele - pominul.
31. Procesní situace se vyvíjela následujícím způsobem. Žalobou podanou dne 30. 11. 2017 stěžovatel požadoval částku (již sám označil jako "nájemné") ve výši 175 320 Kč s příslušenstvím ve vztahu k období říjen 2014 až září 2017, na základě znaleckého posudku mu za toto období náležela (z titulu vzniklého bezdůvodného obohacení) částka 31 120 Kč, ze které vedlejší účastník stěžovateli zaplatil před podáním žaloby již 5 220 Kč, čili žaloba o 175 320 Kč byla podána důvodně co do částky 25 900 Kč.
32. Obecné soudy zjistily, že v průběhu řízení vedlejší účastník stěžovateli zaplatil 1 740 Kč (18. 10. 2018), 2 020 Kč (2. 1. 2020) a 30 557 Kč (14. 9. 2020) a 19 274 Kč (8. 12. 2020). Rozsah důvodnosti se tak postupně snižoval. Po zaplacení částky 1 740 Kč (18. 10. 2018) tak byla žaloba důvodná již jen co do částky 24 160 Kč. Po zaplacení částky 2 020 Kč (2. 1. 2020) tak byla žaloba důvodná již jen co do částky 22 140 Kč. Po zaplacení částky 30 557 Kč (14. 9. 2020) přestala být žaloba důvodná (ohledně jistiny) zcela, naopak bylo (z pohledu dosavadního žalobního požadavku) přeplaceno 8 417 Kč.
33. Dne 1. 10. 2020 stěžovatel navrhl změnu (rozšíření) žaloby ohledně období říjen 2017 až duben 2020. Ve vztahu k tomuto období požadoval 135 919 Kč. Na základě znaleckého posudku, na kterém obecné soudy postavily rozhodnutí ve věci samé, mu za toto období náležela (vzniklé bezdůvodné obohacení) částka 27 938 Kč, ze které vedlejší účastník stěžovateli zaplatil před podáním žaloby již 8 417 Kč, po rozšíření tak byla žaloba důvodná v rozsahu 19 521 Kč. Po zaplacení částky 19 274 Kč (8. 12. 2020) to byla již jen (nepatrná) částka 247 Kč.
34. Předestřený procesní vývoj krajský soud v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před okresním soudem vůbec nezohlednil, neboť konstantně uvažoval o poměru úspěchu a neúspěchu 11 : 89 ve prospěch vedlejšího účastníka.
35. Z popsaného je přitom zřejmé, že až do 14. 9. 2020 byla žaloba (o 175 320 Kč) důvodná - postupně v rozsahu 25 900 Kč, 24 160 Kč a 22 140 Kč, což jsou částky v poměru k celkem žalované částce nikoli nepatrné, a výše plnění zde záležela na znaleckém posudku. Nelze přitom říci ani to, že by šlo o částky zjevně nadsazené. Proto na tuto fázi řízení nelze vztáhnout závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2881/12, jak se toho domáhal vedlejší účastník.
36. Stěžovateli tak měla být přiznána náhrada nákladů řízení vztahující se k úkonům, které byly učiněny po dobu, po kterou se po žalovaném plnění domáhal důvodně (a ve vztahu k zpětvzetí spojenému s plněním na žalovanou částku) postupem podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s § 146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení. Tarifní hodnota vždy musí odpovídat částce, kterou v době úkonu stěžovatel požadoval důvodně, popř. ve vztahu ke které bral žalobu zpět pro plnění vedlejšího účastníka.
37. Po 14. 9. 2020 až do 30. 9. 2020 nebyla žaloba (pokud jde o jistinu) důvodná vůbec; žádný z úkonů právní služby zástupce vedlejšího účastníka se však tohoto období netýká.
38. Po návrhu na rozšíření žaloby o další období o částku 135 919 Kč návrhem ze dne 1. 10. 2020 byla žaloba důvodná až do 8. 12. 2020 co do částky 19 521 Kč z celkem žalované částky 278 225 Kč, což představuje více než 7 %, a ještě nelze hovořit o částce nepatrné. Potom do konce řízení před soudem prvního stupně byla žaloba důvodná již jen co do (nepatrné) částky 247 Kč.
39. Ve vztahu k období do 8. 12. 2020 tak stěžovateli měla být přiznána náhrada nákladů řízení postupem podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, přičemž tarifní hodnota měla odpovídat částce 19 521 Kč.
40. Po 8. 12. 2020 se změnila procesní situace rozhodná pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Žalobce pak byl úspěšný již jen v nepatrné části (247 Kč). Zde je již prostor pro uplatnění závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 2881/12, neboť neúspěch žalovaného byl pak již jen nepatrný a úspěch zásadní. Bylo tak namístě aplikovat § 142 odst. 3 občanského soudního řádu a přiznat plnou náhradu nákladů řízení, avšak tentokrát ve prospěch vedlejšího účastníka.
41. Pokud jde o náklady vedlejšího účastníka na znalecký posudek, neodpovídá výsledku řízení, aby je stěžovatel byť z části vedlejšímu účastníkovi nahrazoval, neboť revizní znalecký posudek byl důkazem, na základě kterého byla určena ve prospěch stěžovatele výše bezdůvodného obohacení.
42. Ústavní soud tak uzavírá, že rozhodnutí krajského soudu ve věci náhrady nákladů řízení před okresním soudem bylo vydáno v extrémním rozporu s tím, jak řízení ve skutečnosti probíhalo a jaký byl jeho výsledek. Proto napadeným výrokem III rozsudku krajského soudu došlo k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva na spravedlivé soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
43. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že náklady stěžovatele na soudní poplatek za žalobu a její rozšíření jsou účelně vynaloženým nákladem stěžovatele jen v rozsahu, ve kterém byly vynaloženy ve vztahu k důvodným žalobním požadavkům.
44. Závěr učiněný výše ohledně rozhodování ve věci samé má vliv rovněž na posouzení napadených výroků o nákladech řízení před krajským soudem a Nejvyšším soudem. Oba tyto výroky vycházejí ze závěru, že stěžovatel v těchto řízeních neměl žádný úspěch, a naopak vedlejší účastník měl úspěch plný, a proto má vůči stěžovateli nárok na náhradu nákladů. Tato úvaha ve spojení se závěrem Ústavního soudu, že rozhodnutí ve věci samé z ústavního hlediska obstojí, má za následek, že ta část ústavní stížnosti, jíž stěžovatel brojil proti nákladovým výrokům rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu, je návrhem zjevně neopodstatněným.
VI.
Závěr
45. Z důvodů podrobně rozvedených v části V. b) dospěl Ústavní soud k závěru, že krajský soud o nákladech řízení před okresním soudem rozhodl svévolně a vydané rozhodnutí je v extrémním rozporu s tím, jak řízení probíhalo a jak bylo ve věci samé rozhodnuto. Tím bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
46. Ústavní soud proto v tomto rozsahu ústavní stížnosti vyhověl a výrok III rozsudku krajského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Spolu s ním zrušil i výrok V, to však pouze pro jeho akcesorickou povahu. Odvolací řízení vedené krajským soudem pod sp. zn. 13 Co 284/2022 bude pokračovat a krajský soud o nákladech odvolacího řízení rozhodne znovu v rozhodnutí, kterým se u něj bude odvolací řízení (znovu) končit.
47. Výrok I rozsudku krajského soudu a výrok I usnesení Nejvyššího soudu, jimiž bylo rozhodováno ve věci samé, z ústavního hlediska obstojí. To má za následek rovněž závěr, že ani rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení (výrok V rozsudku krajského soudu) a dovolacího řízení (výrok II usnesení Nejvyššího soudu) nepředstavují porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv. Proto v tomto rozsahu Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Důvod zrušení výroku V rozsudku krajského soudu je vysvětlen výše.
Autor: US