// Profipravo.cz / Náklady řízení 24.11.2023
ÚS: Náklady řízení o přiměřeném zadostiučinění
I. Ústavní soud se již mnohokrát ve své judikatuře vyjádřil k principu právního státu, z nějž vyplývá i závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby, tj. i pro samotný Ústavní soud [srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 11/02 (N 87/30 SbNU 309, č. 198/2003 Sb.)]. Není přitom závazný jen výrok nálezu, ale i jeho odůvodnění, resp. ty jeho části, jež obsahují „nosné“ důvody. Právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu – má-li obecnou povahu – je závazný při řešení typově shodných případů.
II. Uzná-li soud ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem základ žalobcova nároku, tj. existenci nemajetkové újmy, avšak přiměřené zadostiučinění mu nepřizná v plné žalované výši, má podle judikatury Ústavního soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení přesto postupovat podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, jenž umožňuje přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, neboť rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu. To platí přiměřeně i pro rozhodování o nákladech odvolacího řízení, odvolal-li se žalobce proti výši náhrady mu přiznané. Nepostupuje-li takto odvolací soud, aniž zároveň dostatečně vysvětlí (s ohledem na konkrétní okolnosti věci) z jakého důvodu, porušuje tím právo stěžovatele, který se jinak domohl odškodnění, na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a podle okolností věci také jeho právo na ochranu vlastnictví zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1934/23, ze dne 11. 10. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), přičemž tvrdí, že výrokem I., v části týkající se rozhodnutí o zákonném úroku z prodlení z částky 44 000 Kč od 2. 3. 2022 do 29. 6. 2022, a výrokem IV., kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Současně s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení § 15 odst. 1 a 2 a § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."
3. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 14. 2. 2023 č. j. 16 C 24/2022-56 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 4. 5. 2023 č. j. 16 C 24/2022-82 zamítl žalobu v části, ve které se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 156 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 2. 3. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z částky 17 750 Kč od 2. 3. 2022 do 29. 6. 2022 (výrok I.), dále žalované, České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná"), uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 17 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 30. 6. 2022 do zaplacení (výrok II.) a dále jí uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 20 694,50 Kč (výrok III.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 4. 5. 2023 obvodní soud výše uvedený rozsudek doplnil o další výrok, kterým zamítl žalobu co do úroku z prodlení za den 1. 3. 2022 ve výši 11,75 % ročně z částky 156 000 Kč a dále úrok z prodlení za den 1. 3. 2022 ve výši 11,75 % ročně z částky 17 750 Kč (výrok I. doplňujícího rozsudku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. doplňujícího rozsudku). Takto obvodní soud rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala po žalované účastnici náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 26 C 93/2019, jehož byla účastnicí na straně žalobců, když šlo o kompenzační řízení (dále též jen "rozsudek obvodního soudu").
4. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve znění doplňujícího rozsudku ve výroku I. rozsudku a ve výroku I. doplňujícího rozsudku potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. rozsudek obvodního soudu změnil jen tak, že zamítl žalobu ohledně částky 1 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 30. 6. 2022 do zaplacení, jinak rozsudek obvodního soudu v tomto výroku ohledně částky 16 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 30. 6. 2022 do zaplacení potvrdil (výrok II.). Dále městský soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před obvodním soudem ve výši 20 694,50 Kč (výrok III.). Výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
5. Ve vztahu k ústavní stížností napadené části rozsudku městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že spolu s částkou 42 750 Kč přísluší stěžovatelce též úrok z prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích (dále jen "nařízení vlády č. 351/2013 Sb."), kdy žalovaná se dostala do prodlení po uplynutí šestiměsíční lhůty k předběžnému projednání nároku podle § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., tedy od 30. 6. 2022, jak to stanovil obvodní soud. Městský soud nepřisvědčil námitkám stěžovatelky, že šestiměsíční lhůta k předběžnému projednání nároku je nepřiměřeně dlouhá, když byla stanovena před více než 50 lety (k tomu srov. též § 10 dříve platného zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem), a v současné době již neodpovídá možnostem a postupům ministerstva. Městský soud konstatoval, že § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. stanoví šestiměsíční lhůtu k předběžnému projednání nároku a během této doby prodlení nemůže nastat (podobně též stanovisko Nejvyššího soudu dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010). Názor stěžovatelky o možné kratší lhůtě podpořený poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 1612/09 [(N 33/56 SbNU 373), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], považoval městský soud za spíše úvahy "de lege ferenda".
6. S ohledem na částečnou změnu prvostupňového rozsudku rozhodoval městský soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ve vztahu k nákladům prvostupňového řízení městský soud dovodil, že v řízení před obvodním soudem byla v převážné části úspěšná stěžovatelka, která uspěla v základu sporu a má tak podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), právo na náhradu nákladů řízení sestávajících ze zaplaceného poplatku ve výši 2 000 Kč a z nákladů právního zastoupení, v plné výši, tj. 20 694,50 Kč. V odvolacím řízení byl úspěch u účastnic přibližně stejný, kdy stěžovatelka se svým odvolání neuspěla a žalovaná uspěla jen v malé části. Městský soud proto rozhodl, že každá z nich si ponese náklady řízení ze svého (§ 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadené rozhodnutí městského soudu je ve výroku o nákladech odvolacího řízení překvapivé. Napadené rozhodnutí "je projevem naprostého paradoxu", neboť v případě nákladů řízení před soudem prvního stupně respektuje konstantní judikaturu a v případě nákladů řízení před odvolacím soudem tu samou konstantní judikaturu popírá. Stěžovatelka poukazuje na to, že totožnou právní otázku nákladů odvolacího řízení rozhodoval Ústavní soud svým nálezem ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1125/23. Stěžovatelka dodává, že proti bagatelnosti nároku svědčí již samotná skutečnost, že o obdobných věcech rozhodoval Ústavní soud svými nálezy ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 649/22, ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1125/23 a ze dne 5. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3194/22. Stěžovatelka uvádí, že aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř., na rozhodování o nákladech v řízeních, ve kterých forma a výše nároku závisí na úvaze soudu, je zjevným excesem z konstantní judikatury. Stěžovatelka poukazuje na to, že ačkoliv byla v řízení před soudy obou stupňů úspěšná, princip úspěchu ve věci byl ve smyslu konstantní judikatury aplikován pouze při rozhodování o nákladech řízení před soudem prvního stupně a při rozhodování o nákladech odvolacího řízení byl popřen. Podle závěrů konstantní judikatury uspěje-li stěžovatelka se svým nárokem co do základu věci, pak jí náleží 100% náhrada nákladů řízení, neboť úspěch závisí na volné úvaze soudu (§ 142 odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.). Stěžovatelka dále uvádí, že v řízení před obecnými soudy argumentovala tím, že šestiměsíční lhůta na předběžné projednání nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., je nepřiměřená a excesivní. Závěr Ústavního soudu ohledně otázky počátku prodlení a nepřiměřenosti uvedené lhůty obsažený v nálezu ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1125/23 považuje stěžovatelka za "formalistický výsměch spravedlnosti". Bez bližšího odůvodnění stěžovatelka navrhla rovněž zrušení výše uvedených zákonných ustanovení.
III.
Vyjádření účastníka řízení
8. Soudce zpravodaj zaslal podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost k vyjádření městskému soudu a žalované.
9. Městský soud ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Městský soud uvedl, že aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř. na nákladový výrok v odvolacím řízení byla namístě za situace, kdy v odvolacím řízení byl úspěch obou účastníků v podstatě stejný. Úspěch stěžovatelky v řízení co do základu byl dostatečně zohledněn tím, že stěžovatelce byla přiznána plná výše náhrady nákladů řízení za prvostupňové řízení. V odvolacím řízení však byla situace odlišná, úspěch v tomto řízení je nutno poměřovat samostatně a v něm stěžovatelka se svým odvoláním neuspěla. Zásada "úspěchu ve věci" je pak základním principem, který rozhodování o nákladech řízení ovládá, a není důvodu pro to, aby v této fázi řízení byla stěžovatelka, která se svým odvoláním neuspěla, jakkoli zvýhodněna oproti druhému účastníku řízení (žalované). Městský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku i jde-li o zdůvodnění prodlení žalované. Městský soud uvedl, že názor jím zastávaný je v souladu s již ustálenou a k této problematice obsáhlou judikaturou Nejvyššího soudu reprezentovanou zejména Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010. Úvahy stěžovatelky o délce doby, která uplynula od zavedení této šestiměsíční lhůty k předběžnému projednání nároku podle § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., když stejná lhůta byla obsažena již v dříve platném zákoně č. 58/1969 Sb., shledal městský soud nepatřičnými. Stěžovatelka totiž zaměňuje tuto zákonnou dobu s dobou, která by podle jejího názoru k předběžnému projednání byla adekvátní a technicky možná. Podle městského soudu ústavní práva stěžovatelky zaručená Listinou porušena nebyla, a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako neopodstatněná odmítnuta nebo v případě věcného projednání byla zamítnuta.
10. Žalovaná se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřila, a proto měl Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením za to, že se postavení vedlejšího účastníka v řízení konkludentně vzdala.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
A) Obecná východiska pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
14. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud, jak plyne z jeho ustálené judikatury, staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, a proto i na něj dopadají požadavky (řádného) spravedlivého procesu [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) nebo nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20)]. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 5. 9. 2013 ve věci Čepek proti České republice, stížnost č. 9815/10 (dostupný na http://hudoc.echr.coe.int, v českém překladu na http://portal.justice.cz/), uvedl, že i část civilního řízení, týkající se nákladů řízení, musí být zohledněna při určení, zda toto řízení ve svém celku vyhovělo požadavku spravedlnosti.
15. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, týkajících se náhrady nákladů řízení obecnými soudy, v nichž by byl obsažen prvek svévole, libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, v důsledku čehož dochází k porušení práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05, ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 411/15 (N 186/79 SbNU 111), bod 18 a ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2417/13 (N 199/75 SbNU 239), bod 20, a další].
16. V nálezu ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 649/22 Ústavní soud konstatoval, že rozhodne-li obecný soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., aniž se náležitě vypořádá s možností použití § 142 odst. 3 ve spojení s § 136 téhož zákona (při určení konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu úvahou soudu v režimu zákona č. 82/1998 Sb.), poruší právo žalobce zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. Rovněž v nálezu ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1125/23 Ústavní soud dovodil, že prokáže-li žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu základ svého nároku (existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), avšak přiměřené zadostiučinění mu není přiznáno v plné žalované výši, přesto se při rozhodování o náhradě nákladů postupuje podle § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, neboť rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu. Nepostupuje-li takto obecný soud, aniž by zároveň vysvětlil (s ohledem na konkrétní okolnosti případu) z jakého důvodu, porušuje tím právo stěžovatele, který se jinak domohl odškodnění, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
18. V nálezu ze dne 5. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3194/22 Ústavní soud vyslovil, že uzná-li soud ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem základ žalobcova nároku, tj. existenci nemajetkové újmy, avšak přiměřené zadostiučinění mu nepřizná v plné žalované výši, má podle judikatury Ústavního soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení přesto postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, neboť rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu. To platí přiměřeně i pro rozhodování o nákladech odvolacího řízení, odvolal-li se žalobce proti výši náhrady mu přiznané. Nepostupuje-li takto soud, aniž zároveň dostatečně vysvětlí (s ohledem na konkrétní okolnosti věci) z jakého důvodu, porušuje tím právo stěžovatele, který se jinak domohl odškodnění, na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a podle okolností věci také jeho právo na ochranu vlastnictví zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
19. Ústavní soud se již mnohokrát ve své judikatuře vyjádřil k principu právního státu, ze kterého vyplývá i závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby, tj. i pro samotný Ústavní soud [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. IV. ÚS 197/96 (N 77/8 SbNU 243), či nález ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 11/02 (N 87/30 SbNU 309; č. 198/2003 Sb.)].
20. Není přitom závazný jen výrok nálezu, ale i odůvodnění, resp. ty jeho části, jež obsahují "nosné" důvody [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 2/03 (N 41/29 SbNU 371), ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (N 10/32 SbNU 61) či ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (N 60/36 SbNU 647). Ústavní soud opakovaně uvedl [srov. např. nálezy ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (N 10/32 SbNU 61; č. 98/2004 Sb.), ze dne 18. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 70/96 (N 29/7 SbNU 191), ze dne 5. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3194/22 a další], že právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu - má-li obecnou povahu - je závazný při řešení typově shodných případů. Je tomu tak mj. proto, že jde ve svém důsledku o způsob interpretace a aplikace norem ústavního pořádku. Ústavní soud dovodil vázanost obecných soudů právním názorem Ústavního soudu také z obecného principu rovnosti v právech podle čl. 1 věty první Listiny, neboť rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá právo kromě jiného též na předvídatelné rozhodování v obdobných případech, čímž vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech je v této souvislosti nutno považovat zejména ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu jejich základních práv a svobod, ačkoliv ve skutkově obdobných případech v minulosti byla Ústavním soudem přiznána.
21. Rozhodnutí Ústavního soudu tak představují závazná interpretační vodítka pro rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech, od nichž je sice možné se odklonit, to ovšem pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných případech. Judikatura Ústavního soudu přitom plně zavazuje rovněž samotný Ústavní soud, resp. jeho jednotlivé senáty (s výjimkou případu uvedeného v § 23 zákona o Ústavním soudu, podle něhož dospěje-li senát v souvislosti se svou rozhodovací činností k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu, přičemž stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán).
B) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ
22. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím městského soudu o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí městského soudu ve vztahu k nákladům odvolacího řízení pro ni bylo překvapivé, neboť nerespektuje judikaturu Ústavního soudu vydanou ve skutkově a právně obdobných věcech týkající se rozhodování o nákladech v řízeních, ve kterých výše nároku závisela na úvaze soudu.
23. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že prokáže-li žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., základ svého nároku (existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), avšak přiměřené zadostiučinění mu posléze není přiznáno v plné žalované výši, přesto se při rozhodování o náhradě nákladů postupuje podle § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, neboť rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu [viz např. nálezy ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 170/99 (N 96/18 SbNU 339), ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1310/09 (N 180/54 SbNU 249), ze dne 4. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 2412/10 (N 60/61 SbNU 9), ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 3388/11 (N 104/65 SbNU 431), ze dne 19. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1665/11 (N 47/68 SbNU 461), ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 42/16 (N 53/80 SbNU 643) či ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 799/20].
24. V návaznosti na tuto judikaturu se Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 649/22 (a následně i v dalších nálezech ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1125/23 a ze dne 5. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3194/22), zabýval otázkou, zda se priorita prokázání základu nároku nad určením jeho přiměřené výše (tzn. pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení) uplatní i při rozhodování o nákladech odvolacího řízení, v němž odvolací soud již neřeší (jako v nyní posuzované věci) otázku základu nároku, nýbrž na základě jeho uznání určuje volnou úvahou podle § 136 o. s. ř., konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění. Východisko pro řešení této otázky Ústavní soud spatřuje v tom, že na dané řízení je nutno nahlížet jako na jeden celek a úspěšným v něm byl tehdejší stěžovatel, neboť základ samotného nároku sporný nebyl a také mu bylo přiznáno zadostiučinění v penězích, byť nikoliv ve výši, jakou požadoval; to však není rozhodující, neboť dané rozhodování, na rozdíl od posuzování existence újmy, obecně splňuje podmínky pro použití § 136 o. s. ř., a tedy představuje úvahu soudu ve smyslu tohoto ustanovení, kdy neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění (jeho výši). Nepostupuje-li obecný soud takto, aniž by zároveň náležitě vysvětlil (s ohledem na konkrétní okolnosti případu) z jakého důvodu, porušuje tím právo stěžovatele, který se jinak domohl odškodnění, na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Na tomto stanovisku podle Ústavního soudu nic nemohla změnit ani okolnost, že šlo o spor o náhradu nákladů řízení, nadto v bagatelní výši, když daný typ rozhodnutí je podle Ústavního soudu významný z pohledu kvalitativního [nikoli kvantitativního - viz nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)], a z důvodu ochrany ústavnosti proto přesahuje svým významem věc samotnou. I takové rozhodnutí se totiž dotýká účelu, podstaty a smyslu ústavního práva na náhradu škody.
25. Jak bylo již výše uvedeno, podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, přičemž tento příkaz platí i pro Ústavní soud. První senát Ústavního soudu proto v návaznosti na výše uvedené respektuje závěry obsažené zejména v nálezech ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 649/22, ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1125/23 a ze dne 5. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3194/22, neboť uvedené nálezy vzešly ze skutkově i právně obdobných věcí.
26. Jak vyplývá z výše provedené rekapitulace, také v nyní posuzované věci neměly soudy pochybnosti o důvodnosti základu nároku (existence nemajetkové újmy způsobené stěžovatelce byla nesporná a základ stěžovatelčina nároku byl prokázán), na rozdíl od názoru stěžovatelky však obecné soudy shledaly jako přiměřenou jinou výši zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Její určení záviselo na úvaze obecných soudů (a to nejen obvodního soudu, ale i městského soudu). Proto při rozhodování o náhradě nákladů řízení byl namístě závěr, že stěžovatelka byla plně úspěšná při prokázání základu nároku, byť byla jen zčásti úspěšná při určení jeho výše. Jak z výše uvedené judikatury Ústavního soudu vyplývá, priorita prokázání základu nároku nad určením jeho přiměřené výše (tzn. pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení) se uplatní i při rozhodování o nákladech odvolacího řízení. Městský soud v nyní posuzované věci pochybil, rozhodl-li o náhradě nákladů s odůvodněním, že v odvolacím řízení byl úspěch u účastnic přibližně stejný, kdy stěžovatelka se svým odvolání neuspěla a žalovaná uspěla jen v malé části, a proto si každá z nich ponese náklady řízení ze svého (§ 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
27. Městský soud tedy v předmětné věci bez jakéhokoli odůvodnění v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy nerespektoval v typově shodné věci závazné právní názory obsažené v nálezech Ústavního soudu (především v době jeho rozhodování již vydaném nálezu ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 649/22). Odchýlil se tak neodůvodněně od příslušného standardu výkladu práva, tedy postupoval libovolně, čímž zatížil své rozhodnutí kvalifikovanou vadou mající za následek neústavnost jeho rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porušil tím právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a protože stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení, pak také její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
28. Ze shora uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že popsaným postupem městského soudu došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a dále k zásahu do jejího vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
29. V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala rovněž zrušení výroku I. rozsudku městského soudu v rozsahu rozhodnutí o zákonném úroku z prodlení z částky 44 000 Kč od 2. 3. 2022 do 29. 6. 2022. Ve vztahu k tomuto svému návrhu však žádnou argumentaci v ústavní stížnosti neuvedla. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1125/23, ve kterém se Ústavní soud zabýval námitkou ohledně nepřiměřenosti šestiměsíční lhůty spojenou právě s nesouhlasem vyvolaným omezením požadovat úrok z prodlení za delší období a dovodil, že samotné omezení k uplatnění úroku z prodlení vyvolané delší lhůtou ve vztahu k žadatelům (poškozeným) úvahy ospravedlňující existenci šestiměsíční lhůty k předběžnému projednání nároku zpochybnit nemůže. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky v této části posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
30. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na zrušení § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. Šlo-li o stěžovatelkou tvrzenou nepřiměřenost šestiměsíční lhůty k předběžnému projednání nároku na odškodnění ve smyslu § 15 zákona č. 82/1998 Sb., Ústavní soud především poukazuje na to, že stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou argumentaci ohledně neústavnosti této lhůty neuvedla. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že návrhem na zrušení uvedeného ustanovení - jak je ostatně stěžovatelce známo - se zabýval již v nálezu ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1125/23, vydaném ve skutkově a právně obdobné věci. V uvedeném nálezu Ústavní soud dovodil, že aplikací § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. nenastala taková skutečnost, která by byla v rozporu s ústavním pořádkem, a proto návrh odmítl. Přitom Ústavní soud poukázal na to, že komentářová literatura k uvedené lhůtě uvádí [srov. k tomu Ištvánek, F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem: komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2020, s. 153 a násl.], že tato (byť může v právní praxi vyvolávat otázky) má stále svůj význam v tom, že dostatečný časový prostor v rámci nikoliv striktně formalizovaného řízení před příslušným úřadem při posouzení nároku na zadostiučinění [aniž by žadatel o náhradu škody či zadostiučinění za způsobenou újmu, tedy začasté právní laik, musel být v dané fázi zastoupen advokátem (pozn. odtud také vychází zákonná výluka ve smyslu § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., na náhradu nákladů zastoupení)] umožňuje příslušnému úřadu uplatněné nároky vyřídit bez nutnosti vedení následného soudního sporu.
31. Ústavní soud dále poukazuje na to, že v nálezu ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1125/23 výstižně připomněl, že předmětnou lhůtu nepovažoval za neústavní ani ve stěžovatelkou odkazovaném nálezu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 1612/09 (N 33/56 SbNU 373), ve kterém Ústavní soud návrh na zrušení § 15 zákona č. 82/1998 Sb., odmítl (ústavní stížnost byla zamítnuta). Nepřisvědčil tak argumentaci tehdejšího stěžovatele, že specifická úprava zakotvená v zákoně č. 82/1998 Sb. nedůvodně zvýhodňuje stát či subjekty vykonávající veřejnou moc, zakotvuje-li uvedený zákon odchylnou úpravu na náhradu škody (újmy) od právní úpravy obecné, jak je uvedena v občanskoprávních předpisech. Ústavní soud dále uvedl, že na tomto stanovisku přitom nic nemění ani skutečnost, že v závěru stěžovatelkou odkazovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 1612/09 Ústavní soud vyjádřil přesvědčení, že by uvedená lhůta - s ohledem na vývoj veřejné správy - mohla být zákonodárcem zkrácena. Usuzovat na nepřiměřenost uvedené lhůty jen proto, že od vydání nálezu sp. zn. II. ÚS 1612/09, uplynula delší doba, by přitom bylo podle Ústavního soudu přinejmenším unáhlené, neboť je nutno minimálně zohlednit do jisté míry pozitivní trend spočívající v tom, že různorodé subjekty se neváhají domáhat odškodnění. To ovšem evidentně vyvolává u orgánů pro rozhodování podle zákona č. 82/1998 Sb. k případné náhradě škody (újmy) příslušných zátěž, kterou je třeba při úvahách o přiměřenosti lhůty uvedené podle § 15 zákona č. 82/1998 Sb., rovněž odpovídajícím způsobem reflektovat. Takové poměřování však stěžovatel v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 1125/23 nenabídl, když jeho úvaha o nepřiměřenosti šestiměsíční lhůty byla vedena (navíc implicitně) toliko nesouhlasem vyvolaným omezením požadovat úrok z prodlení za delší období. Ačkoliv Ústavní soud nikterak nehodlal povinnosti subjektů podle zákona č. 82/1998 Sb., mj. k hrazení úroku z prodlení zpochybňovat, samotné omezení k uplatnění tohoto úroku vyvolané delší lhůtou ve vztahu k žadatelům (poškozeným) shora uvedené úvahy ospravedlňující existenci šestiměsíční lhůty k předběžnému projednání nároku zpochybnit nemůže. Ze všech těchto důvodů proto senát Ústavního soudu nepřerušil řízení o ústavní stížnosti stěžovatele ve věci sp. zn. III. ÚS 1125/23 za účelem posouzení ústavnosti § 15 zákona č. 82/1998 Sb. plénem. Právě takové okolnosti jsou dány i v nyní posuzované věci.
32. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu na zrušení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., ve kterém stěžovatelka rovněž žádnou argumentaci neuvedla. Ústavní soud v této souvislosti opětovně poukazuje na nález ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1125/23 vydaný ve skutkově a právně obdobné věci, ve kterém Ústavní soud dovodil, že aplikací § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. nenastala taková skutečnost, která by byla v rozporu s ústavním pořádkem, a proto návrh odmítl. Ústavní soud v uvedeném nálezu poukázal na to, že výluka z nároku na náhradu nákladů zastoupení žadatele (resp. eventuálního poškozeného) v řízení o předběžném projednání nároku u příslušného úřadu je pak dána neformálností takového řízení. Není-li žadatel (poškozený) s výsledkem takového předběžného posouzení nároku spokojen, může se obrátit na soud, kdy pro řízení před soudem již uvedená výluka z povinnosti hradit náklady zastoupení dána není. Jen pro úplnost Ústavní soud současně v uvedeném nálezu připomněl, že údajný rozpor § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. s ústavním pořádkem neshledal ani Ústavní soud ani Nejvyšší soud [srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2011 sp. zn. III. ÚS 3120/11 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1191/2011].
33. Od výše uvedených závěrů obsažených v nálezu ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1125/23, vydaném ve skutkově a právně obdobné věci, neshledal Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní posuzované věci. Protože ani v nyní posuzované věci aplikací § 15 odst. 1 a 2 a § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., nenastala taková skutečnost, která by byla v rozporu s ústavním pořádkem, Ústavní soud návrh stěžovatelky na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení odmítl.
VI.
Závěr
34. Protože městský soud nerespektoval závazný nález Ústavního soudu, Ústavní soud ústavní stížnosti částečně vyhověl a výrok IV. rozsudku městského soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť dospěl k závěru, že popsaným postupem městského soudu došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a v konečném důsledku porušil i vlastnické právo stěžovatelky podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
35. Úkolem městského soudu bude znovu rozhodnout v předmětné věci o náhradě nákladů odvolacího řízení při vázanosti právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu. V dalším řízení městský soud přihlédne rovněž k výše uvedeným nálezům Ústavního soudu, neboť je právním názorem i v těchto nálezech vysloveným vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
36. Ve zbývající části, ve které se stěžovatelka domáhala zrušení výroku I. rozsudku městského soudu, v rozsahu rozhodnutí o zákonném úroku z prodlení z částky 44 000 Kč od 2. 3. 2022 do 29. 6. 2022, Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
37. Návrh na zrušení § 15 odst. 1 a 2 a § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
38. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US