// Profipravo.cz / Náklady řízení 10.11.2023
ÚS: Náhrada nákladů řízení ve sporech o ochranu osobnosti
1. Ústavní soud se k problematice nákladů řízení staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a nákladové rozhodování, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení proto může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.
2. Rovněž ve sporech o ochranu osobnosti se rozhoduje o nákladech řízení podle rozsahu úspěchu ve věci samé a plná náhrada nákladů nemusí navzdory rozhodnutí o důvodnosti základu žaloby nastupovat automaticky, je-li to odůvodněno okolnostmi konkrétního případu a tyto okolnosti jsou účastníkům řízení odpovídajícím způsobem v průběhu řízení i samotném rozhodnutí vysvětleny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3454/21, ze dne 9. 10. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení napadených nákladových výroků shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu cti a soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud si za účelem posouzení opodstatněnosti a důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal soudní spis vedený Obvodním soudem pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 10 C 390/2017 (došlý Ústavnímu soudu z důvodu probíhajícího řízení o dovolání ve věci samé dne 13. 6. 2023), z jehož obsahu vyplývají následující skutečnosti.
3. Stěžovatel se žalobou podanou u obvodního soudu domáhal, aby se obchodní společnost E. S. Best s. r. o. (dále jen "první žalovaný") a Erik Stallings Best (dále jen "druhý žalovaný") zdrželi zveřejňování článku s názvem "Pokorný a Rafaj" (a jeho anglického ekvivalentu) nebo jeho částí citovaných v petitu žaloby, zveřejněného na webových stránkách www.fsfinalword.cz (česky), www.fsfinalword.com (anglicky) a prostřednictví odkazů také na www.facebook.com/FSFinalWord/ a https://twitter.com/erikbest. Dále požadoval zveřejnění omluvy ve znění: "Omlouváme se Mgr. Radkovi Pokornému, že jsme o něm na našich stránkách www.fsfinalword.cz, www.fsfinalword.com a www.facebook.com/FSFinalWord/ publikovali článek s názvem Pokorný a Rafaj, v němž jsme nepravdivě uvedli, že si jej najala společnost Kapsch, aby u předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže zařídil zrušení tendru na výběr mýtného, čímž by se měl dopustit trestného činu. Zveřejněním tohoto nepravdivého článku bylo nezákonně zasaženo do jeho cti, důstojnosti a vážnosti." Po každém ze žalovaných stěžovatel rovněž požadoval peněžité zadostiučinění ve výši 200 000 Kč.
4. V průběhu řízení před obvodním soudem stěžovatel "upravil" petit své žaloby (srov. spis, č. l. 318) tak, že žalovaní jsou povinni zdržet se zveřejňování článku s názvem "Pokorný a Rafaj", který obsahuje text: "Pokorného si teď najal Kapsch, aby u Rafaje zařídil zrušení tendru na výběr mýtného" a "Řekněme si na rovinu, co se tady děje - Pokorný a Rafaj by se takovým jednáním dopustili trestného činu" (a jeho anglického ekvivalentu) na shora uvedených webových stránkách, a požadoval omluvu ve znění: "Omlouváme se Mgr. Radkovi Pokornému, že jsme o něm na našich stránkách www.fsfinalword.cz, www.fsfinalword.com a www.facebook.com/FSFinalWord/ publikovali článek s názvem Pokorný a Rafaj, v němž jsme nepravdivě uvedli, že si jej najala společnost Kapsch, aby u předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže zařídil zrušení tendru na výběr mýtného." Stěžovatel setrval na nároku na peněžitou náhradu nemajetkové újmy. Usneseními vyhlášenými v rámci ústního jednání obvodní soud rozhodl, že "připouští změnu petitu žalobního návrhu" (srov. spis, č. l. 358) ve shora uvedené podobě.
5. Obvodní soud rozsudkem ze dne 4. 2. 2021, č. j. 10 C 390/2017-362, vyhověl stěžovateli co do zdržovacího nároku i požadované omluvy, když shledal jejich oprávněnost vyplývající ze zásahu do osobnostních práv stěžovatele shora citovanými výroky žalovaných. Druhému žalovanému, který byl autorem předmětného článku, rovněž uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 200 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy a prvnímu žalovanému povinnost k náhradě nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč. Ve zbytku (tj. co do 100 000 Kč) žalobu zamítl. Obvodní soud měl přitom za to, že s ohledem na závažnost tvrzení žalovaných, kteří jednání stěžovatele kvalifikovali jako trestný čin, jakož i na dosah těchto článků, je pouhá omluva nedostačující. Vyšší míru odpovědnosti pak shledal u druhého žalovaného, který byl autorem článků.
6. O náhradě nákladů řízení rozhodl obvodní soud podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit stěžovateli plnou náhradu nákladů řízení ve výši 76 063 Kč. V odůvodnění rozsudku uvedl, že i když stěžovatel "provedl úpravu zdržovacího nároku, zůstala podstata zdržovacího nároku stejná, šlo o nepatrnou změnu (§ 142 odst. 3 o. s. ř.). Pokud jde o omluvu, pak [...] i v tomto byl úspěšný, a to i přesto, že provedl úpravu, zůstala podstata omluvy stejná, šlo jen o nepatrnou změnu (§ 142 odst. 3 o. s. ř.). Pokud jde o druhého žalovaného šlo o § 142 odst. 1 o. s. ř. a u prvního žalovaného o § 142 odst. 3 o. s. ř." (bod 28 odůvodnění).
7. Proti rozhodnutí obvodního soudu podali žalovaní odvolání, na jehož základě městský soud rozsudek obvodního soudu ve výrocích I. až IV., jimiž bylo vyhověno žalobě stěžovatele stran zdržovacího nároku a omluvy, potvrdil jako věcně správné, a ve výrocích V. a VII., kterými obvodní soud přiznal stěžovateli peněžitou náhradu nemajetkové újmy, žalobu zamítl. Dospěl přitom k závěru, že "skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy zajistí již veřejná omluva. Pro poskytnutí zadostiučinění v penězích tu podmínky dány nejsou. Omluva představuje [...] přiměřenou satisfakci k odčinění újmy" (bod 27 odůvodnění).
8. Městský soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, a to podle míry úspěchu ve věci podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž stěžovateli přiznal na náhradě nákladů řízení 16 884,20 Kč (IV. výrok rozsudku městského soudu). Výrokem V. pak městský soud rozhodl o povinnosti nahradit náklady řízení státu, a to v případě stěžovatele ve výši 1 335,66 Kč a v případě každého z žalovaných ve výši 1 335,67 Kč.
9. V odůvodnění městský soud uvedl, že stěžovatel "byl v řízení ve vztahu ke každému ze žalovaných převážně úspěšný. Výsledně uspěl v rozsahu zdržovacího nároku a požadavku na zadostiučinění omluvou, v rozsahu požadavku na zadostiučinění v penězích neuspěl ani částečně. Jeho úspěch byl tedy dvoutřetinový a úspěch žalovaných vždy třetinový, proto má žalobce postupem podle § 142 odst. 2 o. s. ř. (pro odvolací řízení ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.) právo na náhradu jedné třetiny vynaložených nákladů řízení. To však platí pouze pro tu část řízení, kdy žalobcův požadavek na zdržení se byl omezen pouze na část textu článku. Původně totiž žalobce požadoval uložení zdržovací povinnosti ve vztahu k celému článku. Teprve návrhem učiněným v průběhu jednání před soudem prvního stupně [...] významně omezil požadavek na zdržení se na rozsah, jak mu bylo výsledně vyhověno. Ve vztahu k části řízení do 1. 10. 2020 je tak třeba úspěch žalobce ohledně zdržovacího požadavku hodnotit pouze jako částečný, stejně tak úspěch žalovaných. Ohledně celého předmětu řízení ve fázi řízení do 1. 10. 2020 včetně to pak znamená, že úspěch žalobce byl poloviční (plný ve vztahu k omluvě, kde omezení požadovaného textu nebylo tak významné jako u zdržovacího požadavku) a poloviční ve vztahu k zdržovacímu nároku) a žalovaných také poloviční (plný ve vztahu k zadostiučinění v penězích a poloviční ve vztahu k zdržovacímu nároku), proto ve vztahu k této fázi řízení si každý z účastníků postupem podle § 142 odst. 2 o. s. ř. nese náklady řízení sám" (bod 30).
10. Městský soud s odkazem na nález (nesprávně citován jako usnesení) Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 170/99 (N 96/18 SbNU 339); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz, a několik usnesení o odmítnutí ústavních stížností (u posledního z nich městský soud odkazuje na neexistující spisovou značku, správně se jedná o usnesení ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 833/19) uvedl, že "i ve sporech o ochranu osobnosti se rozhoduje o nákladech řízení podle rozsahu úspěchu ve věci samé, kdy sama okolnost, že žaloba byla důvodná co do základu, avšak nikoli co do všech uplatněných nároků, není důvodem pro přiznání plné náhrady nákladů řízení" (bod 33 odůvodnění).
II. Argumentace stěžovatele
11. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před soudy a obsah napadeného rozhodnutí, zejména jeho nákladových výroků, přičemž namítá porušení svých výše uvedených základních práv a svobod (viz bod 1). Napadené výroky rozsudku městského soudu podle něj nezohledňují povahu sporů ve věci ochrany osobnosti a jsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Uvádí, že městský soud "svým rozhodnutím o náhradě nákladů řízení ve svém důsledku neposkytl řádnou ochranu právům stěžovatele, když navzdory konstatování, že došlo k podstatnému zásahu do osobnosti stěžovatele, rozhodl pouze o jeho nepatrném úspěchu ve vztahu k náhradě nákladů řízení, když z celkem 20,5 úkonů právní služby [...] tedy z nákladů ve výši celkem 141 947 Kč přiznal stěžovateli náhradu pouze ve výši 16 884,20 Kč, což představuje cca 1/10 celkových nákladů stěžovatele, a tedy 9/10 celkových nákladů na soudní řízení musí nést stěžovatel sám. Takovým rozhodnutím o náhradě nákladů soudního řízení, kdy poškozený je nucen na ochranu svých osobnostních práv vynaložit z vlastních prostředků částku více než 125 000 Kč, aby zabránil úmyslnému a vědomému poškozování svých osobnostních práv ze strany žalovaných, odvolací soud de facto konstatuje (minimálně majetkový) neúspěch poškozeného a naopak, takovým rozhodnutím odvolací soud dává samotným škůdcům (jakož i třetím osobám, veřejnosti) najevo, že nemusí poškozené plně odškodnit a napravit tak důsledky svého nezákonného jednání, resp. že tato povinnost bude pro škůdce minimální."
12. Zdůrazňuje, že i když provedl upřesnění petitu žaloby (nikoliv však jeho změnu či částečné zpětvzetí), je zřejmé, že podstata uplatněného nároku zůstala nezměněna. Odůvodnění nákladových výroků rozsudku městského soudu je podle něj nedostatečné a nepřezkoumatelné. Z rozhodnutí především "vůbec neplyne, co se má rozumět významným omezením požadavku na zdržení se, když městský soud a) neposkytl žádné relevantní odůvodnění tohoto svého závěru, ani b) neposoudil skutkové tvrzení ve vztahu k celkovému kontextu článku [...] a ani c) žádným způsobem nevzal v úvahu dosavadní průběh řízení a podstatu celého sporu, který vznikl právě publikací onoho nepravdivého skutkového tvrzení". Stěžovatel je toho názoru, že faktické účinky zákazu publikovat celý článek s přesně specifikovaným obsahem a zákazu publikovat v konkrétním článku jednu nebo několik přesně určených vět, jsou totožné.
13. Stěžovatel "nesouhlasí se zcela povšechným závěrem městského soudu, že pokud je žaloba ve sporech o ochranu osobnosti důvodná co do základu, ale nikoliv do všech uplatněných nároků, není to důvodem pro přiznání plné náhrady nákladů řízení". Z judikatury Ústavního soudu, na kterou odkázal městský soud, podle stěžovatele nevyplývá, že "soudy mají v případě nepřiznání veškerých nároků (tedy např. omluvy, peněžité satisfakce, zdržení se) postupovat tak, že nepřiznají plnou náhradu nákladů řízení". Naopak, především z nálezu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 170/99 (N 96/18 SbNU 339), a případně též z nálezu 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1310/09 (N 180/54 SbNU 249), jasně plyne, že i v případě částečného úspěchu náleží žalobci plná náhrada nákladů řízení, pokud byl prokázán základ nároku, resp. meritum věci, kterým byl v posuzované věci zásah do osobnostních práv stěžovatele. Konstatuje, že "plně uspěl co do podstaty sporu (tj. byl prokázán neoprávněný zásah a způsobení újmy) a bylo mu přiznáno přiměřené zadostiučinění (i když nikoliv veškeré jím požadované zadostiučinění), je tak [...] vzhledem ke všem okolnostem daného případu namístě rozhodnout tak, že měl stěžovatel v řízení plný úspěch a náleží mu tak úplná a nekrácená náhrada nákladů řízení."
III. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatele
14. Ústavní soud vyzval městský soud, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. Městský soud poukázal na to, že ve věci probíhá řízení o dovolání a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že "závěr o opodstatnění ústavní stížnosti nesdílí". Opakovaně poukázal na to, že rozhodl v souladu s judikaturou Ústavního soudu, na niž odkázal v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že závěr o hodnocení míry úspěchu ve sporu postavil na materiálním porovnání původního znění žaloby a její změny, nikoli na porovnání formálním.
15. Stěžovatel ve své replice shrnul výše uvedenou argumentaci a poukázal dále na to, že městský soud při rozhodování o nákladech řízení nezohlednil ani snahu stěžovatele uzavřít se žalovanými smír. Zdůraznil, že rozhodnutí o podobě a výši přiměřeného zadostiučinění záviselo na úvaze soudu, pročež bylo na místě použít § 142 odst. 3 o. s. ř. Namísto toho městský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení formalisticky podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žádným způsobem se nevypořádal s možností přiznání plné náhrady nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Tím dle stěžovatele porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel zde odkázal především na nález ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 649/22, ohledně náhrady nákladů řízení v případě rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Ústavní stížnost podle stěžovatele přesahuje jeho vlastní zájmy a poukazuje na to, že přístup městského soudu zvýhodňuje zejména "bulvární novináře", kteří nutně porovnávají zisk z prodeje s předpokládanými náklady na vedení soudního sporu.
16. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost spolu s výzvou k vyjádření také žalovaným, kterým by náleželo postavení vedlejších účastníků řízení. Ti se nicméně k výzvě Ústavního soudu ve stanovené lhůtě, a ani posléze, nevyjádřili, pročež se má v souladu s jim poskytnutým poučením za to, že se postavení vedlejších účastníků vzdali.
IV. Podmínky řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu, jakkoliv jako advokát v tomto řízení zastoupen být nemusí [srov. stanovisko Pl.ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015, č. 290/2015 Sb. (ST 42/79 SbNU 637)].
18. Ústavní soud dále uvádí, že ústavní stížnost byla v době svého podání (tj. dne 27. 12. 2021) v důsledku souběžně probíhajícího a stěžovatelem iniciovaného dovolacího řízení nepřípustná a jako taková měla být v intencích ustálené judikatury samosoudcovsky odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu [srov. zejména publikované usnesení ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 941/19 (U 8/94 SbNU 435), z jehož právní věty se podává, že "ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předtím, než dovolací soud rozhodne o jeho dovolání proti výroku ve věci samé, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná"].
19. Ústavní soud (resp. původní soudce zpravodaj) se proto dopustil zjevného pochybení, když na tuto procesní situaci odpovídajícím způsobem nezareagoval po období řady měsíců, přičemž byl na okolnost souběžně podaného dovolání upozorněn již v ústavní stížnosti ze dne 27. 12. 2021 (srov. s. 12). Toto pochybení však nelze nyní stěžovateli klást k tíži, neboť odmítnutím ústavní stížnosti pro předčasnost v okamžiku, kdy již bylo skončeno dokonce i stěžovatelem zahájené dovolací řízení ve věci samé (srov. níže), by se zdejší soud dopustil v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae). Ústavní soud tudíž konstatuje, že procesní podmínky řízení byly v nyní posuzovaném případě v důsledku shora popsaných okolností splněny dodatečně (via facti), a proto přistoupil k meritornímu posouzení ústavní stížnosti.
V. Změna soudce zpravodaje
20. Ústavní stížnost byla dle rozvrhu práce přidělena soudci Radovanu Suchánkovi jako soudci zpravodaji. Jeho návrh na rozhodnutí však při posouzení věci senátem dne 29. 8. 2023 nebyl přijat. Proto byl předsedou senátu postupem podle ustanovení § 55 zákona o Ústavním soudu jako nový soudce zpravodaj určen soudce Vojtěch Šimíček.
VI. Posouzení věci Ústavním soudem
(…)
22. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že k problematice nákladů řízení se konstantně staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a nákladové rozhodování, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Uvedená zdrženlivost je dána rovněž okolností, že proti nákladovým výrokům není podle zákonné úpravy přípustné ani dovolání [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo - obecně vzato - nahrazováno judikaturou Ústavního soudu. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako kupř. věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [srov. např. nález ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)]. K tomu však v nyní posuzované věci nedošlo.
23. Ústavní soud především konstatuje, že městský soud ústavněprávně plně akceptovatelným způsobem odůvodnil, proč stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení ve shora specifikované výši. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud shledal, že ze své pozice orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nemá proti přijatým právním závěrům městského soudu výhrad, jelikož v nich nejsou obsaženy znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Městskému soudu nelze vytknout, že ohledně náhrady nákladů řízení rozhodl právě shora rekapitulovaným způsobem, neboť důvody svého rozhodnutí podrobně a přesvědčivě vysvětlil. Lze shrnout, že závěry městského soudu týkající se výkladu a aplikace § 142 o. s. ř. jsou v kontextu nyní posuzovaného případu plně udržitelné a ústavně konformní.
24. Ústavní soud na tomto místě proto jen stručně odkazuje na odůvodnění městského soudu, shrnuté již výše (srov. rozsudek městského soudu, body 30-31). Ústavní soud současně s odkazem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodování obecných soudů pro úplnost dodává, že porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces nemůže sám o sobě založit ani jeho případně rozdílný názor na interpretaci a aplikaci podústavního práva, tj. v tomto případě ustanovení § 142 o. s. ř. [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)].
25. Ústavní soud dále v souvislosti s hodnocením kontextu věci podotýká, že stěžovatelův případ nemá ani jakýkoliv zvláštní "sociální rozměr", který by eventuálně odůvodnil závěr, že městským soudem zvolený způsob vypořádání nákladů řízení nedostojí požadavkům spravedlnosti, jež musí být přítomna v každém procesu, v němž se interpretuje a aplikuje právo [srov. nález ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 978/22, bod 32; srov. rovněž nález ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.), zdůrazňující ústavním pořádkem stanovenou povinnost orgánů veřejné moci zajistit zvláštní ochranu osobám, které jsou z rozličných důvodů ve zranitelném postavení]. Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že stěžovatel, profesí advokát, se nechal zastoupit právním zástupcem působícím ve stejné advokátní kanceláři. Lze přitom zmínit, že v obdobných případech zdejší soud dříve aproboval i závěr obecných soudů o nepřiznání náhrady nákladů (odměny advokáta a paušální náhrady za právní služby) s odůvodněním, že nešlo o účelně vynaložené náklady, neboť stěžovatel byl v daném případě advokátem s generální praxí, a tudíž úkony v řízení mohl provést sám (srov. usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 1857/14).
26. V souvislosti s hodnocením celkového kontextu věci rovněž nelze přehlédnout, že usnesením ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1834/23, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stejného stěžovatele a ve stejné věci (jen ne explicitně ve vztahu k nákladovým výrokům). Přitom z petitu této (odmítnuté) ústavní stížnosti, na jejímž základě bylo přezkoumáváno mj. též rozhodnutí Nejvyššího soudu o stěžovatelem podaném dovolání proti meritorním výrokům stěžovaného rozsudku městského soudu (srov. výše), se podává, že "pokud by Ústavní soud ČR shledal, že se zrušenými výroky II. a III.. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2021, č. j. 22 Co 130/2021-518, jsou spjaty i výroky IV. a V. rozsudku (týkající se nákladů řízení), které byly napadeny samostatnou ústavní stížností datovanou 27. 12. 2021, nechť Ústavní soud ČR zruší rovněž tyto výroky IV. a V. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2021, č. j. 22 Co 130/2021-518." Jinak řečeno, eventuální petit cílil i na nákladové výroky, které jsou napadeny nyní posuzovanou ústavní stížností. Ústavní soud je proto toho názoru, že odmítnutím ústavní stížnosti bylo postaveno najisto, že z hlediska merita věci rozhodl městský soud ústavně konformně, přičemž byla přinejmenším nepřímo posouzena rovněž ústavnost nákladových výroků. Odmítnutí ústavní stížnosti v nyní posuzované věci je tudíž zcela v souladu s předchozími závěry zdejšího soudu vyslovenými v téže věci, přičemž není dán žádný rozumný důvod je nyní jakkoliv zpochybňovat.
27. Ústavní soud dále považuje za podstatné vyjádřit se ke stěžovatelem předestřené otázce přiznání náhrady nákladů řízení v případech, v nichž je žaloba důvodná - tak jako v nyní posuzované věci - co do svého základu. Stěžovatel v této části své argumentace v odkazu na shora citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1310/09 zdůrazňuje, že přizná-li obecný soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž v takovém případě, tedy závisí-li rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu, umožňuje i částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Odkaz na citovaný nález a případně též na navazující nálezovou judikaturu zdejšího soudu (srov. např. stěžovatelem uváděný nález ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 649/22) ovšem není v nyní posuzovaném případě přesvědčivý. Je totiž namístě připomenout, že v citovaných případech rozhodovaly obecné soudy ve sporech, v nichž se stěžovatel domáhal na České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, což je podstatně odlišná situace než v nyní posuzované věci, v níž byl řešen spor mezi dvěma soukromými subjekty.
28. Městský soud nadto povinnostem plynoucím z uvedené nálezové judikatury dostál. Jak se totiž podává z právní věty nálezu sp. zn. IV. ÚS 649/22, "rozhodne-li obecný soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, aniž se náležitě vypořádá s možností použití § 142 odst. 3 ve spojení s § 136 téhož zákona [při určení konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu úvahou soudu v režimu zákona č. 82/1998 Sb.], poruší právo žalobce zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod." Jak již přitom bylo uvedeno výše, z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí dostatečně plyne, proč městský soud postupoval podle § 142 odst. 2 o. s. ř., a tedy nikoliv podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Nutno navíc dodat, že tento postup městského soudu nemohl být pro stěžovatele ani překvapivý, neboť otázka nepřiznání náhrady nákladů řízení, resp. otázka nepřiznání náhrady nákladů v plné výši, "rezonovala" v průběhu celého odvolacího řízení, když byla předestřena a odůvodněna již v odvolání žalovaných (srov. spis, č. l. 374 a rozsudek městského soudu, bod 8). Pro úplnost lze dodat, že stěžovateli byl poskytnut procesní prostor k vyjádření k odvolání žalovaných, čehož (výslovně též ve vztahu k otázce náhrady nákladů řízení) také využil (srov. spis, č. l. 394-396). Postupu městského soudu tudíž Ústavní soud nemůže z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout.
29. Na předchozím hodnocení nic nemění ani další stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 170/99, jenž již - nutno dodat - z hlediska předmětu řízení na nyní posuzovaný případ dopadá. Stěžovateli lze tedy dát v obecně rovině zapravdu, že nepřiznání náhrady nákladů ve sporech o osobnostní práva může představovat zásah do základních práv účastníka civilního řízení. I tuto linii judikatury lze nicméně v nyní posuzovaném případě odmítnout.
30. V citované věci totiž Ústavní soud především zohlednil, že navrhovateli, jenž byl úspěšný v hlavní otázce řízení týkající se zásahu do jeho osobnostních práv, byla stanovena povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Podobného "přešlapu" se ovšem městský soud v nyní posuzované věci nedopustil. Neméně podstatná je ovšem okolnost, že městský soud současně vysvětlil (srov. výše), proč stěžovateli přiznal toliko omezenou náhradu nákladů řízení, když mj. přihlédl k jím provedené změně žaloby. Řečeno jinak - se zopakováním shora vysloveného - městský soud v nyní posuzované věci své rozhodnutí o nákladech řízení odpovídajícím způsobem odůvodnil, což naopak odvolací soud rozhodující ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. III. ÚS 170/99 neučinil, čímž zavdal příčinu ke kasaci daného rozhodnutí.
31. Ústavní soud současně dodává, že nehodlá (a ani nemůže) jakkoliv zpochybňovat závěr městského soudu, že v nyní posuzovaném případě došlo ke změně žaloby, neboť obecně vzato není jeho úkolem posuzovat obsah procesních úkonů učiněných účastníky v průběhu řízení před obecnými soudy. Rozhodl-li tedy městský soud, že úkon stěžovatele, samotným stěžovatelem označený jako návrh na úpravu petitu žaloby, ze dne 1. 10. 2020 je změnou žaloby, jde o závěr ústavně nezávislého orgánu, do jehož rozhodovací kompetence je ingerence Ústavního soudu v zásadě nepřípustná, ledaže by byly splněny podmínky uvedené shora (srov. bod 21 tohoto nálezu), jejichž existenci ovšem Ústavní soud neshledal.
32. S ohledem na shora provedené konkluze lze tudíž konstatovat, že již výše citovaný závěr městského soudu (srov. rozsudek městského soudu, bod 33) opřený o judikaturu zdejšího soudu, "že i ve sporech o ochranu osobnosti se rozhoduje o nákladech řízení podle rozsahu úspěchu ve věci samé, kdy sama okolnost, že žaloba byla důvodná co do základu, avšak nikoli co do všech uplatněných nároků, není důvodem pro přiznání plné náhrady nákladů řízení", je ve své podstatě správný. Plná náhrada nákladů totiž nemusí navzdory rozhodnutí o důvodnosti základu žaloby nastupovat automaticky, je-li to odůvodněno okolnostmi konkrétního případu s tím, že tyto okolnosti směřující k toliko částečnému přiznání náhrady nákladů jsou účastníkům řízení (zejména pak žalobci) odpovídajícím způsobem v průběhu řízení i samotném rozhodnutí vysvětleny. Uvedené odpovídá rovněž právní větě citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 170/99, z níž nevyplývá kategorická povinnost poskytnout v základu žaloby úspěšnému navrhovateli plnou náhradu nákladů řízení ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř., ale toliko povinnost vysvětlit, proč tomu tak v konkrétním případě nemá být. Řečeno ještě jinak, Ústavní soud v citovaném nálezu uvádí, že bylo-li nepřiznání požadované náhrady nemajetkové újmy dáno úvahou soudu (§ 136 o. s. ř.), a tedy měl-li žalobce formálně úspěch jen částečný - tak jako v nyní posuzovaném případě - plná náhrada nákladů přichází "pouze" v úvahu. Z napadeného rozhodnutí přitom dostatečně vyplývá, že městský soud se těmito úvahami zabýval, přičemž odpovídajícím způsobem vysvětlil, proč stěžovateli nepřiznal plnou náhradu nákladů řízení. Jeho postup i rozhodnutí tak odpovídají požadavkům plynoucím z nálezové judikatury Ústavního soudu a lze je považovat za ústavně konformní a akceptovatelné.
33. Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl jako nedůvodnou.
Odlišné stanovisko soudce Radovana Suchánka k nálezu sp. zn. III. ÚS 3454/21
Nesouhlasím s výrokem ani s odůvodněním nálezu, pročež k němu podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zaujímám toto odlišné stanovisko:
1. V prvé řadě považuji na nutné stručně se vyjádřit k tvrzení o zjevném pochybení původního soudce zpravodaje (bod 19 odůvodnění), tj. mé osoby, které je spatřováno v tom, že ihned po podání ústavní stížnosti nebyla odmítnuta pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Takové pochybné "hodnocení" z níže uvedených důvodů zcela odmítám.
2. Je třeba předeslat, že Městský soud v Praze nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení ani ve vztahu k těm částem žaloby (tzv. zdržovacímu výroku a omluvě), v nichž byl ve věci samé plně úspěšný, a proti vyhovujícímu výroku logicky nepodal dovolání. Stěžovatel podal dovolání toliko proti dvěma z celkem pěti výroků rozsudku městského soudu, přičemž namítal zejména nesprávnost závěrů městského soudu o nepřiznání peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Proti výrokům rozsudku městského soudu o náhradě nákladů řízení bylo dovolání objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu], přičemž především otázka (ne)přiznání náhrady nákladů řízení ve vazbě na údajnou změnu žaloby ve vztahu k tzv. zdržovacímu petitu a omluvě (kde bylo stěžovateli ve věci samé vyhověno), vůbec nebyla předmětem dovolacího řízení ani řízení o ústavní stížnosti ve věci sp. zn. I. ÚS 1834/23, a jejich předmětem objektivně vzato být ani nemohla. Tuto skutečnost, která ji také výrazně odlišuje od věci sp. zn. III. ÚS 941/19 (na níž je v odůvodnění nálezu odkazováno), senátní většina opomíjí.
3. V návaznosti na právě uvedené je nadto třeba upozornit, že odkazuje-li nález v bodu 18 odůvodnění na "zpravodajské" usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19 (U 8/94 SbNU 435), nelze než konstatovat, že usnesení Ústavního soudu nejsou pro jeho soudce právně závazná (čl. 85 odst. 2, čl. 88 odst. 2 a čl. 89 odst. 2 Ústavy), a to ani tehdy, jsou-li publikována ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Relativní horizontální závazností se vyznačují pouze nálezy Ústavního soudu, resp. právní názory v nich obsažené (§ 13 a 23 zákona o Ústavním soudu), a contrario nikoliv pouhá usnesení, natož pak "zpravodajská". Odkazovat v této souvislosti na intence "ustálené judikatury" je přitom značně nepřípadné. V době po vydání odkazovaného usnesení sp. zn. III. ÚS 941/19 bylo totiž přijato např. na usnesení ze dne 7. 3. 2023 sp. zn. III. ÚS 177/23, kde byl stěžovatelkou napaden toliko nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu a současně probíhalo dovolací řízení (viz bod 9 jeho odůvodnění), přičemž řízení o dovolání ještě neskončilo. Ústavní stížnost přitom nebyla odmítnuta "zpravodajsky" jako nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], ale byla podrobena kvazimeritornímu přezkumu v senátu, přestože hypoteticky ještě mohl svým případným zrušujícím rozsudkem "vstoupit do hry" Nejvyšší soud (nehledě na to, jakým účastníkem bylo dovolání podáno). K odmítnutí ústavní stížnosti jako celku došlo v senátu (jen) pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (viz bod 10 jeho odůvodnění). Součástí tohoto senátu v tehdejší věci byl i nový soudce zpravodaj v nynější věci, který pro odmítnutí věci pro zjevnou neopodstatněnost (a nikoliv "zpravodajsky" pro nepřípustnost) musel v senátu nutně hlasovat (viz § 19 odst. 2 věta druhá zákona o Ústavním soudu). I zde tak platí biblické: "Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?" (Matouš 7: 3 - 5, též Lukáš 6: 41, 42; Český ekumenický překlad).
4. Stejně tak musím jednoznačně odmítnout náznak jakési káravé argumentace obsažené rovněž v bodu 19 nálezu, podle níž "po období řady měsíců" docházelo k nečinnosti při posuzování věci. Ctění kolegové (resp. nový soudce zpravodaj) zjevně přehlédli, že délka řízení se odvíjela především od toho, že Ústavní soud neměl po dlouhé měsíce k dispozici vyžádaný spis vedený obvodním soudem, z něhož bylo potřeba (vzdor názoru uvedenému v bodu 31 nálezu) ověřit si mimo jiné tvrzení stěžovatele o absenci změny žaloby, která byla zásadním důvodem pro nepřiznání plné náhrady nákladů řízení městským soudem. Vyžádaný spis byl Ústavnímu soudu doručen po urgencích (součástí spisu Ústavního soudu je i úřední záznam o zjišťování průběhu řízení před obecnými soudy a časového horizontu poskytnutí spisu) až dne 13. 6. 2023, přičemž bezprostředně poté jsem předložil senátu návrh vyhovujícího nálezu (viz bod 20 odůvodnění).
5. Nezpochybňuji obecné východisko přezkumu nákladových výroků spočívající ve zdrženlivém přístupu Ústavního soudu, který se projevuje v jejich posuzování v tzv. omezeném testu ústavnosti. Stejně tak nezpochybňuji závěr, že v meritu věci městský soud rozhodl ústavně souladným způsobem, jak ostatně konstatoval Ústavní soud v usnesení ze dne 8. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1834/23. Na druhé straně však platí, že i rozhodování o nákladech řízení tvoří nedílnou součást soudního řízení jako celku, pročež na něj dopadají postuláty ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [nález ze dne 18. 11. 2020 zn. III. ÚS 402/20 (N 212/103 SbNU 191), bod 13]. Ústavní soud tudíž do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhne mimo jiné tehdy, je-li výklad a použití ustanovení zákona o náhradě nákladů řízení projevem svévole nebo libovůle soudu [srov. např. nálezy ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 648/18 (N 140/100 SbNU 536), ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1561/13 (N 52/73 SbNU 59) nebo ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 (N 95/69 SbNU 457)]. Jsem přitom názoru, že této svévole se městský soud dopustil, když zcela zjevně nesprávně dovodil existenci změny žaloby stěžovatelem a flagrantně se rovněž odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, čímž při rozhodování o náhradě nákladů řízení porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu.
6. Klíčové je, že se stěžovatel domáhal ochrany osobnosti proti difamujícím článkům, resp. konkrétním výrokům v nich obsažených, a v petitu své žaloby požadoval, aby se žalovaní tohoto zásahu zdrželi, omluvili se mu a poskytli peněžité zadostiučinění nemajetkové újmy. V základu věci byl přitom stěžovatel úspěšný, když obvodní soud i městský soud seznali, že žalovaní částí předmětných článků zasáhli do jeho práva na ochranu osobnosti a vyhověli žalobě co do tzv. zdržovacího nároku i požadované omluvy. Obvodní soud dokonce stěžovateli přiznal i větší část peněžitého zadostiučinění a s odkazem na § 142 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") též plnou náhradu nákladů řízení. Městský soud naproti tomu zamítl žalobu co do nároku na peněžité zadostiučinění nemajetkové újmy, protože uvážil, že dostatečnou se jeví omluva, a stěžovateli přiznal pouze nepatrnou část náhrady nákladů řízení, když vyšel toliko z § 142 odst. 2 o. s. ř., a nikoliv z § 142 odst. 3 téhož zákona.
7. Ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. stanoví, že "i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu". Jde o ustanovení zvláštní vůči pravidlům obsaženým v § 142 odst. 1 (plný úspěch ve věci) a odst. 2 o. s. ř. (částečný úspěch ve věci). Zda soud přistoupí k použití § 142 odst. 3 o. s. ř., nemůže být projevem jeho libovůle, neboť při naplnění hypotézy této právní normy naopak účastníkům řízení vzniká legitimní očekávání, že soudy podle ní budou při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupovat [viz např. nálezy ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 3388/11 (N 104/65 SbNU 431) nebo ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2881/12 (N 212/71 SbNU 495)]. Rovněž právní teorie zdůrazňuje, že "jsou-li splněny předpoklady pro aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř., soud podle něho musí postupovat" (SVOBODA, K. Řízení v prvním stupni. Civilní proces z pohledu účastníka. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 623). I tuto skutečnost senátní většina zcela ignoruje. Skutečnost, že byl stěžovateli poskytnut "procesní prostor" k vyjádření se k odvolání žalovaných (bod 28 in fine odůvodnění nálezu) na věci vůbec nic nemění.
8. Nemohu souhlasit ani s nepodloženým závěrem, že výroky o náhradě nákladů řízení jsou dostatečně a "ústavněprávně plně akceptovatelným způsobem" odůvodněny (bod 23 nálezu). To platí tím spíše, když se městský soud ohledně náhrady nákladů řízení zcela odklonil od postupu obvodního soudu, který stěžovateli podle § 142 odst. 3 o. s. ř. přiznal plnou náhradu nákladů řízení ve výši 76 063 Kč, kdežto městský soud pouze částečnou náhradu ve výši 16 884,20 Kč, a to za řízení před soudy obou stupňů (!). Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení přitom odůvodnil městský soud pouze tak, že stěžovatel nebyl plně úspěšný (byl však úspěšný v základu věci, což je zde podstatné), v průběhu řízení změnil žalobu (což však nebyla pravda - viz níže), a odkázal dále bez dalšího na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nález (v odůvodnění napadeného rozhodnutí označen jako "usnesení") ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 170/99 (N 96/18 SbNU 339). To, že tento nález na posuzovanou věc z hlediska svého předmětu dopadá, připouští ostatně i nynější nález ve svém bodu 29. Z předmětného nálezu však vyplývá přesný opak toho, co v nynější věci dovodil městský soud i Ústavní soud. V odkazovaném nálezu totiž Ústavní soud vyjádřil, že "vzal za nepochybné, že navrhovatel v předmětném sporu uspěl jen částečně, uspěl však v tom, co tvořilo meritum věci, tedy v otázce, zda bylo zasaženo do jeho osobnostních práv, neboť soud mu dal ve výroku rozsudku za pravdu, když rozhodl, že difamující výroky žalovaného o něm jsou nepravdivé... Soud pochybil, pokud rozhodoval o nákladech řízení, když vycházel z toho, že žádný z účastníků neměl v podstatě výrazný úspěch či neúspěch (bez bližšího odůvodnění svého závěru). Soud nemůže v takových případech postupovat mechanicky, ale musí věcně posoudit, co je v dané věci hlavní a co doprovodné. Navrhovatel měl úspěch v hlavní otázce, tj. v tom, že bylo zasaženo nepřípustným způsobem do jeho osobních práv. Nepřiznání požadované náhrady nemajetkové újmy bylo dáno úvahou soudu (§ 136 o. s. ř.), takže i když měl žalobce formálně úspěch jen částečný, přichází v tomto případě v úvahu plná náhrada nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř.".
9. Ze shora citovaného nálezu tak v žádném případě nevyplývá závěr městského soudu (a potažmo i senátní většiny), že podle této judikatury "sama okolnost, že žaloba byla důvodná co do základu, avšak nikoli co do všech uplatněných nároků, není důvodem pro přiznání plné náhrady nákladů řízení" (bod 33 odůvodnění rozsudku městského soudu, bod 32 odůvodnění nálezu). Z nálezové (!) judikatury Ústavního soudu je naopak třeba dovodit, že je-li žaloba co do základu důvodná (byl-li prokázán zásah do osobnostních práv žalobce), a závisela-li forma a výše tohoto zadostiučinění na úvaze soudu, je namístě postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Stejné závěry je třeba dovodit i podle právní nauky (viz bod 7 výše). Stěžovateli tedy "bezpochyby svědčilo legitimní očekávání, s ohledem na výrok odvolacího soudu ve věci samé, že mu bude náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů... přiznána postupem podle § 224 odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. Postup odvolacího soudu, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, byl přitom překvapivě zcela opačný. Rovněž není možné odhlédnout od výše nákladů řízení, která není v projednávané věci zanedbatelná ... Shrnuto lapidárně: nelze udělat ze strany ve sporu poražené vítěze" (nález sp. zn. I. ÚS 2881/12). Městský soud pominul, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení [viz nálezy ze dne 6. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 2904/16 (N 22/84 SbNU 283), bod 18, nebo ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. I. ÚS 613/18 (N 146/95 SbNU 268), bod 16], v jehož základu byl stěžovatel úspěšný, když prokázal porušení svých osobnostních práv oběma žalovanými.
10. Nesouhlasím v této konkrétní věci ani s chybným přístupem senátní většiny, že "nehodlá (a ani nemůže) jakkoliv zpochybňovat závěr městského soudu, že v nyní posuzovaném případě došlo ke změně žaloby, neboť obecně vzato není jeho úkolem posuzovat obsah procesních úkonů učiněných účastníky v průběhu řízení před obecnými soudy" (bod 31). Důvod mého nesouhlasu spočívá již v tom, že nesprávnost závěru městského soudu o údajné změně žaloby je zcela zjevná z obsahu vyžádaného spisu a ostatně i z rekapitulace průběhu řízení, resp. obsahu daného procesního úkonu (viz již bod 4 odůvodnění nálezu). Nadto se při posouzení povahy tohoto procesního úkonu městský soud bez jakéhokoliv odůvodnění odchýlil od kogentního ustanovení zákona (§ 95 o. s. ř.), což ve vazbě na nepřiznání plné náhrady nákladů řízení samo o sobě představuje projev soudní svévole, proti níž musí být stěžovateli poskytnuta ochrana i v řízení o ústavní stížnosti směřující toliko proti nákladovým výrokům (viz bod 5 výše).
11. Podstatou upřesnění tzv. zdržovacího nároku petitu žaloby bylo, že stěžovatel požadoval zdržení se zveřejnění článků s citovaným (oproti původní žalobě zkráceným, nikoliv rozšířeným!) textem, a to místo toho, aby se žalovaní zdrželi zveřejňování článků "nebo" jejich částí v petitu citovaných. Ohledně nároku na omluvu pak došlo k nepatrné úpravě v tom směru, že stěžovatel v textu omluvy netrval na poslední větě, podle níž "zveřejněním tohoto nepravdivého článku bylo nezákonně zasaženo do jeho cti, důstojnosti a vážnosti...". Oběma těmto nárokům ve znění upřesněných petitů obvodní soud i městský soud plně vyhověly. O změnu žaloby podle § 95 o. s. ř. nemohlo pojmově jít již z toho důvodu, že stěžovatel žalobní petit nerozšířil o žádné další difamující výroky žalovaných a setrval na podstatě tzv. zdržovacího nároku, omluvy i peněžitého zadostiučinění z titulu zásahu do osobnostních práv, a to na základě téhož skutkového základu. Rovněž podle právní teorie platí, že změnou žaloby je možné chápat pouze situaci, jestliže "žalobce ve srovnání s dosavadním předmětem řízení po žalovaném požaduje něco jiného nebo více anebo sice totéž, ale z jiného skutkového důvodu než dosud" (SVOBODA, K. Žaloba v civilním řízení. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 121). To v posuzované věci zjevně nenastalo. Městský soud tedy nemohl ani s odkazem na údajnou změnu žaloby podle § 95 o. s. ř. stěžovateli "zkrátit" náhradu nákladů řízení za část řízení probíhající do 1. 9. 2020. Nad rámec toho je třeba podotknout, že v případě zdržovacího nároku a omluvy coby nepeněžitých plnění by nebylo použití § 142 odst. 3 o. s. ř. vyloučeno ani tehdy, "kdyby sice nebylo rozhodováno přesně podle návrhu účastníka (nejedná-li se o peněžité plnění), avšak v zásadě mu bylo vyhověno" [BÍLÝ, M., § 142 (Náhrada podle úspěchu) In SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., DOLEŽÍLEK, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vyd. (1. online aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 9]. V nynější věci přitom není sebemenšího sporu o tom, že stěžovatel byl v základu věci (meritu žaloby) úspěšný.
12. Konečně považuji za naprosto nepatřičný přístup mých kolegů v senátu, kteří sice nehodlají jakkoliv posuzovat zákonnost a ústavnost zcela zjevně chybného posouzení procesního úkonu městským soudem (bod 31 nálezu), současně však "lustrují" právního zástupce stěžovatele, který měl působit ve stejné advokátní kanceláři jako stěžovatel (bod 25 nálezu). Podotýkám přitom, že odůvodnění napadených nákladových výroků městského soudu nebylo ani zčásti založeno na tom, že by stěžovatel byl sám advokátem, případně že by byl zastoupen jiným advokátem působícím však v tu dobu ve stejné advokátní kanceláři. Odkazuje-li v bodu 25 in fine odůvodnění nálezu senátní většina na usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 1857/14, jde o odkaz nepřípadný. V odkazované věci totiž závěr o tom, že žalobce je sám advokátem, učinil přímo obecný soud a uvedl jej v odůvodnění rozhodnutí k posouzení účelnosti vynaložených nákladů právního zastoupení (což v nyní posuzované věci nenastalo), a současně soud konstatoval, že "žalovaná pohledávka byla nesporná". V nynější věci šlo naproti tomu o řádově složitější spor o ochranu osobnosti, stěžovatelem byly uplatněny tři samostatné nároky a ve věci se provádělo obsáhlé dokazování. Kolegové přehlížejí rovněž skutečnost, že náklady řízení nejsou tvořeny pouze náklady právního zastoupení, ale i soudním poplatkem, který musel stěžovatel jako žalobce zaplatit. Stejně tak nález zcela odhlíží od toho, že V. výrokem rozsudku městský soud dokonce co do merita žaloby úspěšnému stěžovateli uložil povinnost k náhradě nákladů řízení (tlumočného) státu, a to ve stejné výši jako každému z žalovaných (!).
13. Z výše uvedených důvodů mám za to, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud jí proto měl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhovět a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené nákladové výroky rozsudku Městského soudu v Praze zrušit.
Autor: US