// Profipravo.cz / Náklady řízení 08.02.2019
ÚS: Náklady na právní zastoupení statutárního města advokátem
Nerespektují-li obecné soudy právní názor Ústavního soudu vymezující ústavně konformní pravidla výkladu ustanovení občanského soudního řádu o účelu a pravidlech pro přiznání nákladů řízení právního zastoupení z hlediska jejich potřebnosti k účelnému uplatňování nebo bránění práva, aniž odůvodní, proč v projednávaném případě jsou dány podmínky pro odchýlení od právního názoru Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), poruší právo účastníka řízení na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1447/18, ze dne 2. 1. 2019
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného soudního spisu a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou (po její změně ze dne 1. 8. 2007) domáhal po vedlejším účastníkovi vydání bezdůvodného obohacení vzniklého zhodnocením nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele, a to formou vybudování nebytového prostoru v průchodu domu č. p. X1 až X2 v Ústí nad Labem v roce 1994. Vedlejší účastník se žalobě bránil mj. námitkou promlčení uplatněného práva.
3. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 7. 12. 2015 č. j. 11 C 161/2001-592 uložil vedlejšímu účastníkovi do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit stěžovateli částku 650 000 Kč (výrok I) a na nákladech řízení částku 254 650,55 Kč (výrok II) a také zavázal vedlejšího účastníka povinností nahradit státu náklady řízení v částce 487 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel zmeškal subjektivní promlčecí dobu (pozn. - terminologicky po rekodifikaci soukromého práva "promlčecí lhůtu") k uplatnění jeho peněžitého nároku, jelikož již v roce 2000 věděl, že investice, které vložil do předmětné vestavby, vložil do majetku jiného a požadoval, aby mu vedlejší účastník tyto investice zaplatil. Nicméně přesto, že právo stěžovatele podlehlo promlčení, okresní soud jeho žalobě vyhověl, jelikož dospěl k závěru, že výkon práva ve formě vznesení námitky promlčení ze strany vedlejšího účastníka je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník").
4. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I). Výrokem II napadeného rozsudku pak krajský soud rozhodl, že je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 226 125 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Miloslavy Coufalové. Výrokem III napadeného rozsudku pak krajský soud rozhodl, že je stěžovatel povinen zaplatit státu na účet okresního soudu na nákladech řízení částku 487 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Krajský soud uvedl, že souhlasí s názorem okresního soudu, že došlo k promlčení práva stěžovatele, ale s odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu uvedl, že nesdílí názor okresního soudu, že k námitce promlčení nelze přihlédnout proto, že byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, pročež bylo nutné žalobu zamítnout. Výrok o náhradě nákladů řízení zdůvodnil krajský soud toliko tím, že vedlejší účastník jako procesně úspěšný účastník řízení má nárok na účelně vynaložené náklady jak v řízení před okresním soudem, tak i v řízení před krajským soudem.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením výrokem I odmítl dovolání stěžovatele a výrokem II rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 552 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miloslavy Coufalové. Opravným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2018 č. j. 28 Cdo 5302/2017-697 bylo rozhodnuto, že výrok II se opravuje tak, že nesprávný údaj o výši náhrady nákladů řízení "13 552 Kč" se nahrazuje správným údajem "11 200 Kč". Nejvyšší soud zejména konstatoval, že závěr krajského soudu o vzniku závazku z bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. občanského zákoníku), v důsledku investice do nemovitosti ve vlastnictví jiného (mající za následek její zhodnocení) na základě neplatné smlouvy, je bezesporu souladný se závěry ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 10. 1984 sp. zn. 2 Cz 40/84, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 29, ročník 1989, sv. 9-10; dále přiměřeně srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003 sp. zn. 25 Cdo 355/2001). Nejvyšší soud také uvedl, že ani při řešení otázek, jež jsou pak určující pro samotný závěr o promlčení práva stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení, se krajský soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil závěrům ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu [srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1121/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročník 1997, č. 11, s. 589; mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001 sp. zn. 33 Cdo 1864/2000; nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2000 sp. zn. III. ÚS 158/99 (N 68/18 SbNU 107)]. Přípustnost dovolání pak nezakládají dle Nejvyššího soudu ani námitky stěžovatele o tom, že krajský soud neposoudil vedlejším účastníkem vznesenou námitku promlčení jako výkon práva, jenž je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Co se týče úsudku krajského soudu o souladu vznesení námitky promlčení vedlejším účastníkem s dobrými mravy, nemůže Nejvyšší soud než zopakovat své ustálené stanovisko, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012 sp. zn. 23 Cdo 123/2011). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy lze přitom dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. 25 Cdo 2648/2003 nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. 33 Odo 561/2006 a ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Konečně je dle Nejvyššího soudu vhodné podotknout, že oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem dovolacího přezkumu má Nejvyšší soud jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů nižších stupňů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. 28 Cdo 1551/2013), přičemž o takový případ v souzené věci nejde. K náhradě nákladů dovolacího řízení uvedl Nejvyšší soud to, že v situaci, kdy dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, tak k nákladům (oprávněného) vedlejšího účastníka, jenž se prostřednictvím své zástupkyně v této věci, skutkově a právně nikoliv triviální, kvalifikovaně vyjádřil, patří odměna vyčíslená na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Opravné usnesení ze dne 12. 4. 2018 č. j. 28 Cdo 5302/2017-697 pak bylo zdůvodněno zjevnou nesprávností - početní chybou.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel zcela setrval na své právní argumentaci před obecnými soudy a tvrdí zejména to, že v předmětné věci nedošlo k promlčení jeho práva, jelikož objektivní promlčecí doba (lhůta) dle něj uběhla nejdříve v roce 2016 (což v ústavní stížnosti blíže odůvodňuje), a co se týče subjektivní dvouleté promlčecí doby, tak k ní stěžovatel uvádí, že v roce 2000 nevěděl o neplatnosti smlouvy ze dne 11. 11. 1991 o podmínkách k vestavbě obchodní jednotky (dále jen "smlouva"), resp. stále ještě v této době předpokládal, že smlouva platná je. Z toho důvodu podal žalobu na určení vlastnictví, přitom jakýkoliv jiný výklad o vědomosti stěžovatele o vlastnictví vedlejšího účastníka by byl nelogický a popíral by de facto zdravý rozum stěžovatele, protože pokud by byl snad stěžovatel ve svém nitru a vědomí přesvědčen, že vlastníkem prostor není, těžko by žaloval na určení vlastnictví, ale rovnou by žaloval na vydání bezdůvodného obohacení. Zaslání nabídky na vydání investic v roce 2000 bylo součástí vyjednání s vedlejším účastníkem, když tento mu dokonce v jedné nabídce byl schopen nabídnout, že nemovitost stěžovateli prodá anebo že si ji od stěžovatele odkoupí (viz bod 3 nabídky ze dne 20. 8. 1996). Je přitom nutné vycházet ze stavu, dokud není dokázán opak, že každá osoba je nadána průměrným rozumem a jedná jako každá jiná osoba průměrným a zdravým rozumem nadána. Za situace, kdy se stěžovatel domníval, že je vlastníkem nemovitosti, a podal žalobu na určení vlastnictví, nemohl podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, a to i z toho důvodu, že stěžovatel v ten okamžik nevěděl o tom, kdo a v jakém rozsahu se na jeho úkor obohatil. Subjektivní promlčecí lhůta počala dle stěžovatele běžet od okamžiku, kdy bylo Nejvyšším soudem určeno, že je smlouva absolutně neplatná, teprve v roce 2006 se tak stěžovatel dozvěděl o neplatnosti smlouvy a o tom, že není vlastníkem. Nicméně i nadále se stěžovatel domníval, že platí příslib převodu nemovitosti na jeho osobu, když stěžovatel má za to, že vedlejší účastník odepřel převod nemovitosti (byť za úplatu) definitivně až dopisem ze dne 2. 1. 2008. Nemohlo tedy dle stěžovatele dojít k promlčení práva, jak se domnívají obecné soudy.
7. Stěžovatel pak dále uvádí, že i další jednání vedlejšího účastníka značí zlou víru, a je v rozporu s dobrými mravy, a tudíž vedlejší účastník ani nemohl vznést námitku promlčení. Vyhovět námitce promlčení by se dle stěžovatele rovnalo odepření spravedlnosti a popření očekávání, že každý může očekávat, že obec, stát a soudy slouží jeho osobě, a že se od těchto institucí nemůže dočkat neznalosti práva a bezpráví. Pokud je totiž krajským soudem argumentováno, že se stěžovatel na samotné smlouvě podílel rovněž, je takové odůvodnění zcela odlidštěné. V devadesátých letech minulého století, kdy byl každý občan České republiky pln naděje na lepší zítřky a na to, že stát postupuje konečně v lidskoprávních a zákonných mantinelech, nemohl stěžovatel předpokládat, že státní podnik disponující placeným právním a odborným aparátem předloží stěžovateli jakožto právnímu laikovi neplatnou smlouvu, nechá jej provést na základě takové smlouvy investice a pak jej prostě jako obec o tyto investice de facto nezákonně připraví. Stěžovatel naopak mohl a měl rozumně předpokládat, že smlouva předložena státním podnikem platná je. Navíc nemůže stěžovatel pominout fakt, že právní jistoty o platnosti takové smlouvy bylo dosaženo teprve rozhodnutím Nejvyššího soudu až v roce 2006, tedy 15 let od jejího podpisu. Za této nepřehledné a nesrozumitelné situace nelze stěžovateli vytýkat, že teprve v roce 2007 změnil žalobu o určení na žalobu o plnění. Nepřiznání bezdůvodného obohacení z důvodu promlčení by bylo nemravné a představovalo by nezákonný a protiústavní zásah do lidského práva stěžovatele vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, a to při zohlednění zásady vigilantibus iura scripta sunt. Stěžovatel totiž byl po celou dobu bdělý svých práv a nebyl nečinný, jen snad chybně vycházel z předpokladu, že smlouva je platná a on je jediným a výlučným vlastníkem. Bojoval za svá práva ale od samého počátku sporu a svou vůli býti vlastníkem vyjadřoval zcela jasně a srozumitelně, na rozdíl od vedlejšího účastníka.
8. K otázce nákladů řízení stěžovatel uvádí, že Ústavním soudem bylo několikrát judikováno, že obce mají disponovat dostatečným odborným právním aparátem, aby se účelně před soudem zastupovaly samy. Vedlejší účastník však pověřil zastupováním advokátku, kterou vyslal na 16 soudních jednání, na kterých se ze strany vedlejšího účastníka de facto ničeho nestalo. Vedlejší účastník se pouze omezil na odmítání nároků stěžovatele a největším počinem bylo vznesení námitky promlčení. Stěžovatel má za to, že toto obec měla zvládnout bez pomoci advokáta, a právní zastoupení tak nebylo účelné a nutné, a obci jako vedlejšímu účastníku by neměla příslušet náhrada nákladů řízení.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka
9. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníku řízení. Dále si Ústavní soud připojil spis vedený okresním soudem.
10. Krajský soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, přičemž setrvává na svých skutkových i právních závěrech, pročež na tyto pro stručnost odkazuje.
11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti a odkazuje na důvody svého rozhodnutí, jehož obsahem jsou i četné odkazy na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, s níž je právní posouzení dané věci obecnými soudy evidentně konformní a od níž není důvodu se odchýlit.
12. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že je zcela přesvědčen, že k porušení základních práv stěžovatele nedošlo, což dále odůvodňuje. K otázce nákladů řízení uvádí, že jelikož jednání sporných stran do roku 2001 nevedlo k narovnání problému, pak přenechání věci k projednání před soudem bylo zcela přiměřeným vyústěním vyhrocené situace a rozhodně se nejednalo o samoúčelné oddálení problému. Úkony, které byly v řízení účtovány, skutečně proběhly, byly nezbytné a vedlejší účastník je přesvědčen, že náklady na právní zastoupení advokátem bylo ze strany vedlejšího účastníka, s přihlédnutím ke všem okolnostem, účelně vynaloženým nákladem.
13. Soudce zpravodaj zaslal výše rubrikovaná vyjádření stěžovateli k replice, tento se však ve věci již dále nevyjádřil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
16. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
V. A)
Posouzení ústavnosti výroku I napadeného usnesení Nejvyššího soudu a výroků I a III napadeného rozsudku krajského soudu
17. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O takový případ ale v posuzované věci nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je - co do napadeného výroku I usnesení Nejvyššího soudu a co do výroků I a III napadeného rozsudku krajského soudu - zjevně neopodstatněná.
18. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž (a to zejména skutkové) argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
19. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatele postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a zejména také se svou ustálenou rozhodovací praxí. Postup Nejvyššího soudu byl řádně a velmi důsledně odůvodněn s odkazy na jeho předchozí judikaturu (jak je patrno i mj. z bodu 5 tohoto nálezu), přičemž uvedená judikatura byla k věci přiléhavá, její výklad ústavně konformní a srozumitelný. Na výkladu provedeném Nejvyšším soudem neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu jsou - co se týká věci samé, a zejména otázky promlčení práva - řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
20. Směřoval-li stěžovatel některé svoje námitky proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy (viz stěžovatelova argumentace o "odlidštěném postupu soudů"), je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z obsahu předloženého soudního spisu dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotil. Jak okresní soud, tak i krajský soud, potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily.
21. Stěžovatel dále uvádí, že další jednání vedlejšího účastníka značí zlou víru, a je v rozporu s dobrými mravy, a tudíž vedlejší účastník nemohl vznést námitku promlčení. I touto otázkou se krajský soud a Nejvyšší soud velmi podrobně zabývaly. K otázce posuzování a aplikace korektivu dobrých mravů se v různém kontextu Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí. V nálezu ze dne 5. 6. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3653/11 (N 118/65 SbNU 553) Ústavní soud uvedl, že považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních, přičemž v rovině práva podústavního je nutné posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního práva odrazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení [(srov. nález ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345)]. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům [srov. mutatis mutandis nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 2087/08 (N 90/57 SbNU 179)]. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou [srov. nález ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 544/2000 (N 41/21 SbNU 363)].
22. Jak je přitom seznatelné z napadených rozsudků obecných soudů i z vyžádaného soudního spisu, tak zejména krajský soud se na str. 8 až 10 napadeného rozsudku "mravností" vznesené námitky promlčení důsledně zabýval, a to i s odkazy na relevantní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, přičemž jeho závěry případně doplnil Nejvyšší soud v napadeném usnesení a na posouzení dané věci ze strany obecných soudů nelze z hlediska ústavněprávního cokoliv vytknout. Jejich výklad považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelný, a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Je třeba také připomenout, že aplikace korektivu "dobrých mravů" je nepochybně především polem volné úvahy obecných soudů, jak již Ústavní soud dal najevo ve svém usnesení ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97 (U 14/10 SbNU 383). Ústavní soud tedy shledává, že obecné soudy v meritu předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí ve věci samé nelze označit jako projev libovůle, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
23. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto ve vztahu k výroku I napadeného usnesení Nejvyššího soudu a ve vztahu k výrokům I a III napadeného rozsudku krajského soudu odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou (výrok III tohoto nálezu).
V. B)
Posouzení ústavnosti výroku II napadeného usnesení Nejvyššího soudu ve znění opravného usnesení Nejvyššího soudu a výroku II napadeného rozsudku krajského soudu
24. Z výroku II a z jeho odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu a z výroku II a jeho odůvodnění v napadeném rozsudku krajského soudu vyplynulo, že Nejvyšší soud a krajský soud přiznaly náhradu nákladů za řízení před obecnými soudy vedlejšímu účastníku, a to podle § 142 odst. 1 o. s. ř. na základě kritéria úspěchu ve věci.
25. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy je vykonatelnými rozhodnutími Ústavního soudu vázán rovněž Ústavní soud. V této souvislosti je významné, že jeho ustálená judikatura v oblasti nákladových výroků je založena na právním názoru vyjádřeném zejména nálezem ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), na který navázaly např. nálezy ze dne 17. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1452/09 (N 186/54 SbNU 303), ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349), ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 3243/09 (N 38/56 SbNU 449), ze dne 14. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1180/10 (N 194/58 SbNU 715), ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1215/10 (N 246/59 SbNU 507) či ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 532/17. Tato judikatura vychází z teze, podle které je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta, a pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.); neznamená to však, že by náklady na zastoupení státu bylo možné považovat za "neúčelně" vynaložené za každé situace. Je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat zastupování státu advokátem, který se na danou problematiku specializuje, za adekvátní. Danou otázku proto obecné soudy musí vždy posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu a svůj závěr musí řádně odůvodnit.
26. Uvedené závěry pak Ústavní soud vztáhl rovněž na statutární města [viz nálezy ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365), ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 (N 137/66 SbNU 115) a ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12 (N 45/68 SbNU 449)], vyšší územní samosprávné celky [nález ze dne 6. 6. 2013 sp zn. I. ÚS 4229/12 (N 102/69 SbNU 691)] i na Českou televizi [viz v prvé řadě nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193)], či na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky [nález ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 474/13 (N 229/75 SbNU 557)], přičemž v nálezu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13 (N 35/72 SbNU 401) zdůraznil, že se tyto závěry vztahují i na takové spory, které zaměstnanci takových účastníků řízení v rámci své agendy standardně neřeší.
27. Ač si Nejvyšší soud i krajský soud musely být této judikatury Ústavního soudu vědomy, a přesto, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, ve svých rozhodnutích ji nezohlednily. Jestliže Nejvyšší soud a krajský soud nerespektovaly právní názor Ústavního soudu vymezující ústavně konformní pravidla výkladu ustanovení občanského soudního řádu o účelu a pravidlech pro přiznání nákladů řízení v případech popsaných shora, aniž pro to byly podmínky takové odchýlení umožňující, porušily tím právo stěžovatele na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny.
28. Takováto rozhodnutí by byla za jiných okolností jistě možná, nicméně v situaci, kdy vedlejší účastník je statutárním městem a jedná se o relativně standardní (i když dlouho trvající) civilněprávní spor, pak postup Nejvyššího soudu a krajského soudu akceptovat nelze. Chtěly-li pak Nejvyšší soud či krajský soud vedlejšímu účastníku přiznat náhradu nákladů na zastoupení advokátem - mimo náhrady hotových výdajů - jde o situaci v souladu s judikaturou Ústavního soudu výjimečnou, jež si žádala náležité odůvodnění stran potřebnosti a účelnosti takto vynaložených prostředků. Této povinnosti však Nejvyšší soud ani krajský soud ve svých rozhodnutích nedostály, neboť tato rozhodnutí jsou takovýchto úvah zcela prosta, přičemž argumentace stěžovatele v této věci vyžadovala, aby se jí Nejvyšší soud - vázán podle čl. 89 odst. 2 Ústavy - již ustálenou judikaturou Ústavního soudu nejen zabýval, ale aby se s ní také náležitě vypořádal.
VI.
Závěr
29. Ústavnímu soudu tak nezbývá, než uzavřít, že neposoudily-li Nejvyšší soud a krajský soud výdaje související se zastupováním vedlejšího účastníka (statutárního města Ústí nad Labem) advokátkou v soudním řízení z hlediska jejich potřebnosti k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a tedy z hlediska toho, zda jejich úhradu lze spravedlivě žádat po stěžovateli s ohledem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., porušily právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a ve svém důsledku též právo stěžovatele na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť ústavně nekonformním postupem Nejvyššího soudu a krajského soudu byl umenšen majetek stěžovatele bez toho, aniž by bylo postaveno najisto, že pro takový stav jsou splněny judikaturou Ústavního soudu předvídané podmínky.
30. Z tohoto důvodu Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu výrok II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2018 č. j. 28 Cdo 5302/2017-682 ve znění opravného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2018 č. j. 28 Cdo 5302/2017-697 a výrok II rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2017 č. j. 12 Co 553/2016-643 zrušil.
31. Ústavní soud rozhodoval mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US