// Profipravo.cz / Náklady řízení 07.05.2018
Vypořádání zaplacené zálohy na náklady důkazu
Náklad důkazu zaplacený zálohou účastníkem tvoří náklad tohoto účastníka, který má být vypořádán při rozhodování o náhradě nákladů mezi účastníky podle § 142 o. s. ř. s ohledem na posouzení úspěchu (neúspěchu) tohoto účastníka ve věci.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4609/2017, ze dne 12. 2. 2018
Dotčené předpisy: § 142 o. s. ř.
Kategorie: náklady řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2017, č. j. 1 Cmo 201/2016-382, 1 Cmo 20/2017, výrokem I. potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen soud prvního stupně) ze dne 1. 7. 2016, č. j. 11 Cm 141/2003-346, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 15. 11. 2016, č. j. 11 Cm 141/2003-366, v části výroku I., kterou bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované v obecné lhůtě částku 328 386 Kč; výrokem II. změnil ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaná domáhala po žalobkyni zaplacení částky 1 899 000 Kč; výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a výrokem IV. uložil žalobkyni povinnost zaplatit státu (na účet Městského soudu v Praze) na náhradu nákladů řízení částku 18 207 Kč a žalované pak částku 18 950 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalovaná podala dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud změnil ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaná domáhala po žalobkyni zaplacení částky 1 899 000 Kč, a proti výrokům III. a IV. rozsudku odvolacího soudu, týkajícím se nákladů řízení.
Přípustnost dovolání vymezila žalovaná ve vztahu k napadenému výroku II. ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tak, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1299/2008, řešící otázku výše slevy z ceny díla. Dovolatelka přípustnost dovolání spatřuje i v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 583/2001, sp. zn. 28 Cdo 1568/2010, podle nichž soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znaleckého posudku. Podle dovolatelky odvolací soud pochybil, jestliže podrobil znalecký posudek vlastnímu přezkumu. S odkazem na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1619/2007, týkající se posouzení náhrady škody, dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že se od tohoto rozhodnutí odchýlil, neposoudil-li část jí uplatněného nároku s ohledem na daná skutková tvrzení z titulu náhrady škody, a nesprávně vzájemný návrh částečně zamítl z důvodu, že tento nárok nelze přiznat z titulu odpovědnosti za vady díla.
Ve vztahu k napadenému výroku III. odvolacího soudu dovolatelka uvedla, že napadené rozhodnutí v této části závisí na vyřešení procesních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to, zda v případě žaloby a vzájemné žaloby (vzájemného návrhu) by měla být otázka náhrady nákladů řízení posuzována samostatně, a též otázky, zda účastníkem zaplacená záloha na náklady důkazu má být v případě částečného úspěchu poměrně rozdělena mezi účastníky v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi nimi. Dovolatelka uvedla, že v řízení zaplatila na náklady důkazu zálohu a odvolací soud pochybil, když v rámci odvolacím soudem uvažovaného poměru úspěchu a neúspěchu účastníků tuto zálohu mezi účastníky v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení nevypořádal. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že poměr úspěchu a neúspěchu účastníků je zhruba stejný, měla by se žalobkyně ve stejném poměru podílet i na nákladech důkazu.
K napadenému výroku IV. rozsudku dovolatelka uvedla, že považuje za absurdní, aby za situace, kdy zálohu důkazu složil jen jeden z účastníků a zbytek nákladů důkazu platil stát, byla náhrada těchto nákladů státu mezi účastníky poměrně rozdělena podle jejich úspěchu a neúspěchu ve věci, ale záloha podle stejného poměru mezi účastníky rozdělena nebyla.
Vzhledem k tomu, že dovolatelka je přesvědčena, že napadené rozhodnutí není v napadených částech správné, navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací podle § 10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení, který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K části dovolání, jíž dovolatelka brojí proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, a kdy ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1299/2008, řešící otázku výše slevy z ceny díla, a rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1619/2007, týkající se posouzení náhrady škody, dovolatelka nevymezila, v čem spatřuje odchýlení se odvolacího soudu od těchto rozhodnutí, pouze namítá nesprávné právní posouzení věci. Odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 583/2001, sp. zn. 28 Cdo 1568/2010, dovolatelka svými námitkami ve skutečnosti brojí proti hodnocení důkazu provedeného znaleckým posudkem. Nejvyšší soud však již mnohokrát judikoval, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), a že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit pouhé zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a námitky založené na kritice hodnocení důkazů. Nejvyšší soud proto uzavřel, že v této části dovolání, v níž dovolatelka brojí proti výroku II. odvolacího soudu není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud se dále zabýval další části dovolání žalované, v níž dovolatelka brojí proti výroku III. odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Nejvyšší soud shledal v této části dovolání žalované přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť v této části dovolání závisí napadená část rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to, zda v případě žaloby a vzájemné žaloby (vzájemného návrhu) by měla být otázka náhrady nákladů řízení posuzována samostatně, a též otázky, zda účastníkem zaplacená záloha na náklady důkazu má být v případě částečného úspěchu poměrně rozdělena mezi účastníky v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi nimi.
Pokud se jedná o právní otázku, zda v případě žaloby a vzájemné žaloby (vzájemného návrhu) by měla být otázka náhrady nákladů řízení posuzována samostatně, vyšel Nejvyšší soud z ustanovení § 97 o. s. ř., podle něhož žalovaný může uplatnit svá práva proti žalobci i vzájemným návrhem (odst. 1); Vzájemný návrh může soud vyloučit k samostatnému řízení, jestliže by tu nebyly podmínky pro spojení věci (odst. 2); Na vzájemný návrh se použije přiměřeně ustanovení o návrhu na zahájení řízení, jeho změně a vzetí zpět (odst. 3).
Z uvedených ustanovení vyplývá, že návrhem a vzájemným návrhem se každý z účastníků domáhá svého vlastního nároku. Občanský soudní řád pouze z důvodu hospodárnosti připouští, aby o těchto dvou uplatněných nárocích bylo rozhodnuto ve stejném řízení. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že i když soud projedná nároky uplatněné žalobou a vzájemnou žalobou ve stejném (společném řízení), považuje se při rozhodování o náhradě nákladů řízení každá věc, tj. věc uplatněná žalobou a věc uplatněná vzájemnou žalobou, za samostatnou věc, tudíž u každé věci je třeba samostatně posoudit míru úspěchu a neúspěchu účastníků a ve vztahu ke každé jednotlivé věci, tj. jak k věci uplatněné žalobou, tak k věci uplatněné vzájemným návrhem, stanovit, zda je v každé jednotlivé věci dána povinnost k náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1, 2, a 3 o. s. ř., a kdo z účastníků má podle pravidel daných v těchto ustanoveních právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud se tak přiklonil k právnímu názoru vyjádřenému v komentáři Občanského soudního řádu autorů JUDr. Ljubomíra Drápala, JUDr. Jaroslava Bureše a kol., vydaného nakladatelstvím C. H. BECK., 1. vydání 2009, str. 978, 979. Stanovil-li tedy odvolací soud náhradu nákladů řízení mezi účastníky na základě posouzení míry úspěchu a neúspěchu účastníků nikoliv odděleně, tj. samostatně ve věci žalobkyní podané žaloby a samostatně ve věci vzájemné žaloby podané žalovanou, dopustil se nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se dále zabýval posouzením přípustnosti dovolání v té části, v níž se dovolatelka domáhá vyřešení dovolacím soudem dosud neřešené procesní otázky, zda účastníkem zaplacená záloha na náklady důkazu má být v případě částečného úspěchu poměrně rozdělena mezi účastníky v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi nimi.
Nejvyšší soud nepřisvědčil dovolatelce, že by tato procesní otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Nejvyšší soud již tuto otázku řešil v tom smyslu, že náklad důkazu zaplacený zálohou účastníkem, tvoří náklad tohoto účastníka, který má být vypořádán při rozhodování o náhradě nákladů mezi účastníky podle § 142 o. s. ř. s ohledem na posouzení úspěchu (neúspěchu) tohoto účastníka ve věci (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 1984, přijaté k otázce „Záloha na náklady důkazu“, sp. zn. Cpj 88/82, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 26/1984, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 444/2016, anebo usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1167/2016, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud proto učinil závěr, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky stanovení nákladů řízení mezi účastníky a dopustil se nesprávného právního posouzení této otázky, jestliže v rámci stanovení nákladů řízení mezi účastníky nepřihlédl ke skutečnosti, že žalovaná v řízení vynaložila náklad spočívající v zaplacení zálohy na důkaz, složené k provedení důkazu znaleckým posudkem a náklad důkazu žalované nevypořádal v rámci rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky.
Nejvyšší soud se dále zabýval poslední námitkou dovolatelky, směřující do výroku IV. rozsudku odvolacího soudu, kdy žalovaná v dovolání uvedla, že považuje za absurdní, aby za situace, kdy zálohu důkazu složil jen jeden z účastníků a zbytek nákladů důkazu platil stát, byla náhrada těchto nákladů státu mezi účastníky poměrně rozdělena podle jejich úspěchu a neúspěchu ve věci, avšak záloha podle stejného poměru mezi účastníky rozdělena nebyla.
Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že v této části dovolání trpí vadami, které nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v této části v dovolacím řízení pokračovat, jestliže dovolatelka nevymezila v souvislosti s touto námitkou žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., namítá pouze nesprávné právní posouzení stanovení náhrady nákladů řízení mezi účastníky. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je však podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
S ohledem na výše uvedené, kdy odvolací soud se při řešení otázky stanovení nákladů řízení mezi účastníky dopustil nesprávného právního posouzení, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku III., týkajícím se nákladů řízení mezi účastníky podle § 243e odst. 1 o. s. ř., bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.), v němž se bude odvolací soud při určení výše náhrady nákladů řízení řídit právními názory přijatými Nejvyšším soudem k dovolacím soudem dosud neřešené procesní otázce a rovněž právními názory vyjádřenými ve shora uvedené judikatuře Nejvyššího soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve zbytku dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, tj. v rozsahu, jímž dovolatelka napadla výrok II. odvolacího soudu, neboť v této části dovolání Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným podle § 237 o. s. ř., a rovněž v rozsahu, jímž dovolatelka napadla výrok IV. rozsudku odvolacího soudu, protože v této části dovolání trpí dovolání vadami, které nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) dovolatelkou odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Odvolací soud v dalším řízení rozhodne o dosavadních nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-