// Profipravo.cz / Náklady řízení 10.05.2017
Náhrada nákladů řízení státu podle § 148 odst. 1 o.s.ř.
Pro závěr, který z účastníků je povinen podle ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř. nahradit státu jím placené náklady řízení, je rozhodující výsledek řízení. Ve sporném řízení se výsledkem řízení rozumí úspěch účastníků ve věci. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení státu nelze přihlížet k tomu, který účastník jednotlivý důkaz navrhl, resp. k prokázání jakých tvrzení byl důkaz proveden.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 275/2016, ze dne 20. 2. 2017
Dotčené předpisy: § 148 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie: náklady řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
---------------------------
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právních otázek, zda po dobu řízení o dědictví podléhá promlčení právo dědice dovolat se neplatnosti vydědění, zda je ve sporném soudním řízení zahájeném žalobou, jejíž podání bylo žalobci uloženo v řízení o dědictví dle ustanovení § 18 zákona č. 95/1963 Sb., způsobilým předmětem řízení určení skutečnosti, že důvody vydědění uvedené v závěti zůstavitelky nejsou dány, jejíž spornost se mezi dědici projevila až ve sporném řízení, a zda lze důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 150 občanského soudního řádu spatřovat v tom, že žalovaná mohla důvodně vycházet ze závěti a listiny o vydědění B. K. z 5.3.1989 a že výsledné rozhodnutí je výsledkem rozsáhlého dokazování a právního hodnocení věci. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva (otázka promlčení práva dědice dovolat se neplatnosti vydědění) dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a další otázky procesního práva nebyly v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny a že jejich vyřešení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání Ing. B. H. je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka B. K. zemřela dne 1.11.1989 a při dědění se použije právo platné (účinné) v den smrti zůstavitelky, řídí se dědické právo po zůstavitelce i v současné době právní úpravou účinnou v době její smrti, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.1991 (dále jen „obč. zák.“, srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), a řízení o dědictví zákonem č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.1991 (dále jen „not. ř.“), a zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.1991 (dále jen „OSŘ“; srov. Čl. II bod 3. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); řízení však od 1.1.1993 probíhá u soudu (srov. Čl. II bod 1. a 2. zákona č. 263/1992 Sb.).
Z obsahu spisu vyplývá, že v dědickém řízení po B. K., zemřelé dne 1.11.1989, byla předložena (mimo jiné) závěť ze dne 5.3.1989, jíž B. K. odkázala veškerý svůj majetek své dceři Ing. B. H. a jíž zároveň vydědila svého syna Ing. J. K. a vnuka K. K., neboť „jí ve stáří a v nemoci, která ji upoutala na lůžko a vyžaduje stálou péči jinou osobou, neposkytli žádnou pomoc; od roku 1974 se s ní i s jejím zemřelým manželem odmítali stýkat, a když je několikrát chtěli navštívit, vykázali je od dveří svého domu; odmítli ji navštívit v den pohřbu jejího manžela, i když byli zetěm pozváni“. Okresní soud v Břeclavi rozhodnutím ze dne 9.9.1994, č.j. D 1626/89-13, uložil Ing. J. K., aby podal „podle § 18 dříve platného notářského řádu žalobu proti B. H. o neplatnost závěti“, když vycházel ze závěru, že Ing. J. K. namítl, že závěť zůstavitelky nebyla napsána vlastní rukou zůstavitelky.
Nemůže-li státní notářství rozhodnout proto, že jeho rozhodnutí závisí na skutečnosti, jež zůstala mezi účastníky sporná i po šetření provedeném státním notářstvím k jejímu objasnění, a není-li možno dosáhnout mezi účastníky dohody, přeruší státní notářství řízení až do rozhodnutí o sporné skutečnosti v soudním, popřípadě v jiném řízení. Nepodá-li účastník, jemuž to státní notářství uložilo, ve stanovené lhůtě návrh na takové rozhodnutí, státní notářství v řízení pokračuje a rozhodne i o této skutečnosti (srov. § 18 not. ř.).
Ze znění ustanovení § 18 not. ř., podle kterého musí jít o skutečnost, na které závisí rozhodnutí státního notářství, lze vyvodit, že v řízení před státním notářstvím jde o řešení předběžné otázky ve smyslu ustanovení § 25 not. ř. a § 135 OSŘ, i když s odchylně upraveným postupem. Jde tu o vyvolání rozhodnutí jiného orgánu než státního notářství, především soudu, tedy o vyřešení sporu o právo mezi účastníky řízení o dědictví na základě skutečnosti, která je mezi nimi sporná a která proto musí být pro řízení před státním notářstvím závazně vyřešena orgánem k tomu příslušným. Aplikace ustanovení § 18 not. ř. se proto použije zejména tam, kde půjde o řešení sporných otázek skutkových. V řízení o dědictví především půjde o řešení otázek, na kterých závisí posouzení dědického práva určité osoby (osob), půjde například o to, zda byl zůstavitel způsobilý pořizovat pro případ smrti, zda závěť vlastní rukou psal a podepsal, zda byly dány důvody vydědění uvedené v příslušné listině o vydědění, apod.
Ustanovení § 18 not. ř. neuvádí, jakým způsobem státní notářství uloží účastníku podání návrhu na zahájení občanského soudního řízení nebo jiného řízení; výrok rozhodnutí však musí být formulován jasně, přesně a určitě a musí v něm být uvedeno zcela jednoznačně, která skutečnost, popřípadě skutečnosti jsou mezi účastníky sporné, aby nevznikaly pochybnosti o tom, k čemu má návrh na zahájení řízení směřovat, přičemž důvody této spornosti musí být patrny z odůvodnění.
Zůstavitel může vydědit potomka, protože v rozporu s pravidly socialistického soužití neposkytl zůstavitelovi potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech. O náležitostech listiny o vydědění a o jejím zrušení platí obdobně ustanovení § 476 a 480; v listině však musí být uveden důvod vydědění (srov. § 469a obč. zák.).
Dojde-li v řízení o dědictví mezi dědici ke sporu o skutkových otázkách, na jejichž vyřešení závisí posouzení dědického práva určité osoby (osob), postupuje státní notářství podle ustanovení § 18 not. ř.
Ačkoliv - jak vyplývá z obsahu dědického spisu - v řízení o dědictví vznikl mezi dědici spor o platnost závěti zůstavitelky B. K. ze dne 5.3.1989, jejíž součástí byla také listina o vydědění žalobce, a žalobce byl odkázán k podání žaloby na neplatnost závěti, žalobce v podané žalobě také namítal, že skutečnosti uvedené v předmětné závěti „nejsou pravdivé“, a tudíž „nemohlo vůči němu dojít k platnému vydědění“, a Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 12.12.2011, č.j. 4 C 1278/94-578, připustil rozšíření žaloby o určení, že „závěť sepsaná B. K. a datovaná dne 5.3.1989, pokud v ní vyděďuje svého syna Ing. J. K. a svého vnuka Ing. K. K., je neplatná“.
Dovolací soud již ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že v případě, že podaná žaloba jde nad rámec pravomocného rozhodnutí státního notářství, vydaného podle ustanovení § 18 not. ř., nemusí tím být omezena možnost takovou žalobu věcně před soudem projednat a o uplatněném nároku rozhodnout, neboť může jít o nárok uplatnitelný před soudem bez ohledu na to, zda probíhá u státního notářství řízení o dědictví, v němž se řeší totožná nebo obdobná otázka mezi týmiž účastníky jako otázka významná pro projednávání dědictví (k tomu srov. například právní názor vyjádřený ve zprávě projednané a schválené občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18.6.1982, sp. zn. Cpj 165/81, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982).
Vzhledem k tomu, že pro řízení před státním notářstvím podle ustanovení § 18 not. ř. platí, že státní notářství má vést jednání tak, aby probíhalo rychle a hospodárně, je s tím spojena také povinnost zaměřit šetření prováděné státním notářstvím tak, aby byly objasněny všechny sporné skutečnosti, aby bylo zabráněno vzniku zbytečných průtahů, například tím, že by státní notářství bylo nuceno postupně, jak by se v průběhu řízení objevovaly další sporné skutečnosti, odkazovat v několika rozhodnutích účastníky na soudní nebo jiné řízení. S tím souvisí také potřeba, aby účastníci řízení uvedli konkrétně všechny skutečnosti spolu s důvody, jejichž existenci tvrdí nebo popírají. Rozhodnutím soudu by pak měla být vyřešena sporná otázka nebo všechny sporné otázky mezi dědici tak, aby státní notářství bez dalšího odkladu nebo nového přerušení řízení dle ustanovení § 18 not. ř. mohlo o dědictví rozhodnout.
Smyslem a účelem rozhodování soudu ve sporném řízení zahájeném po odkazu dle ustanovení § 18 not. ř. je tak posoudit všechny mezi dědici sporné skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva, přičemž není významné, zda se všechny tyto spory o rozhodných skutečnostech projevily mezi dědici už v řízení o dědictví nebo zda některé z nich byly formulovány až v řízení sporném, jako tomu bylo v projednávaném případě ohledně vydědění žalobce, které zůstavitelka učinila listinou o vydědění, jež byla součástí závěti ze dne 5.3.1989, a které žalobce napadl až v rámci podané žaloby a o jehož určení neplatnosti soud prvního stupně připustil rozšíření žaloby. Vzhledem k výše uvedenému proto nelze souhlasit s názorem dovolatelky, že způsobilým předmětem sporného řízení zahájeného na základě odkazu dědického soudu bylo jen určení absolutní neplatnosti závěti. Dovolací soud má za to, že předmět žaloby podané žalobcem, tj. na určení, že důvody vydědění žalobce uvedené v závěti zůstavitelky ze dne 5.3.1989 nebyly dány, byl způsobilý k projednání v rámci sporného řízení zahájeného na základě odkazu žalobce k podání žaloby dle ustanovení § 18 not. ř., neboť jde o skutečnost mezi účastníky spornou, na jejímž vyřešení závisí posouzení dědického práva žalobce v řízení o dědictví po zůstavitelce B. K., a to navíc za situace, kdy v projednávaném případě byla žaloba žalobce v části o určení, že závěť datovaná dnem 5.3.1989 a psaná údajně zůstavitelkou B. K., zemřelou dne 1.11.1989, je (absolutně) neplatná, rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18.1.2012, č.j. 4 C 1278/94-594, 4 C 1279/94, pravomocně zamítnuta. Nelze také přehlédnout, že například v případě, že by žalobce tuto spornou skutečnost namítl až v rámci pokračujícího řízení o dědictví po zůstavitelce a nebylo-li by možno dosáhnout mezi účastníky dohody, muselo by státní notářství (nyní soud) řízení o dědictví po zůstavitelce v souladu s ustanovením § 18 not. ř. opětovně přerušit až do rozhodnutí o této sporné skutečnosti.
Z výše uvedeného lze také dovodit, že mohou-li účastníci řízení po celou dobu řízení o dědictví tvrdit či popírat existenci skutečností rozhodných pro posouzení dědického práva určité osoby (osob), nepodléhá tak po dobu řízení o dědictví jejich právo tyto skutečnosti tvrdit a popírat promlčení. V projednávaném případě to tedy znamená, že po dobu dědického řízení po zůstavitelce B. K. nemohlo dojít k promlčení práva žalobce namítnout neplatnost důvodů vydědění, které zůstavitelka uvedla v závěti ze dne 5.3.1989, jejíž součástí byla také listina o vydědění žalobce. K promlčení dochází pouze v případě práva oprávněného dědice (tj. toho, kdo nebyl účastníkem řízení o dědictví) na vydání dědictví ve smyslu ustanovení § 485 obč. zák.; o takový případ se však v projednávané věci nejedná.
V rozsahu, v němž dovolatelka dále namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu, že „žádný provedený důkaz, ke kterému soud přihlížel – znalecké posudky, výpověď Ing. A. S., R. L., V. R., B. U. – neprokazuje, že důvody vydědění nejsou dány“, že některé důkazy soud prvního stupně „opomenul v rámci hodnocení důkazů provést“ a ani „odvolací soud se s tímto nevypořádal“, že ostatní listinné důkazy provedené soudem prvního stupně se týkaly řízení o absolutní neplatnosti závětí, a proto „nemají právní relevanci ve vztahu k žalobcem tvrzené neplatnosti jeho vydědění“, že odvolací soud „nepřihlédl shodně se soudem prvního stupně k výslechu L. P., ani tento důkaz znovu neprovedl“, a vznáší k posouzení otázku, „kdo má stran v žalobě tvrzených uvedených skutečností povinnost tvrzení a důkazní“, ačkoliv pro rozhodnutí tohoto sporu nebylo určující neunesení důkazního břemene, když k závěru o tom, že „důvody pro vydědění tak, jak jsou uvedeny v závěti sepsané B. K. a datované dne 5.3.1989, pokud v ní vyděďuje svého syna Ing. J. K., nejsou dány“, odvolací soud dospěl na základě skutkových zjištění vyplývajících z výsledků dokazování, tedy že „zůstavitelka měla zajištěnu péči v době nemoci a stáří ze strany své dcery - žalované“, a jejich správného právního posouzení, dovolatelka nebere náležitě v úvahu, že těmito námitkami nezpochybňuje právní posouzení věci, ale že jimi uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., a proto dovolání v tomto rozsahu trpí vadami, pro které se těmito námitkami dovolací soud nemohl zabývat. V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve věci samé (tj. o určení, že důvody pro vydědění, jak jsou uvedeny v závěti sepsané B. K. a datované dne 5.3.1989, pokud v ní vyděďuje svého syna Ing. J. K., nejsou dány), z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl v této části postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
Důvodné jsou však námitky dovolatelky týkající se náhrady nákladů řízení mezi účastníky.
Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.).
Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (srov. § 142 odst. 2 o.s.ř.).
Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (srov. § 150 o.s.ř.).
Ustanovení o nákladech řízení před soudem prvního stupně platí přiměřeně i pro řízení odvolací (srov. § 224 odst. 1 o.s.ř.).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že v odvolacím řízení nemusí odvolací soud výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nebo náhradu nákladů odvolacího řízení anebo náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů mimo jiné tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Odvolací soud při tomto posuzování přihlíží – obdobně jako soud prvního stupně – v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také oprávněného účastníka, významné jsou pak rovněž okolnosti, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, postoj účastníků v průběhu řízení apod. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.8.2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 2014; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2014, sp. zn. 21 Cdo 222/2014; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.6.2016, sp. zn. 26 Cdo 128/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013). Závěr odvolacího soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, jenž by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek.
Předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím se posuzují samostatně. To, že jsou tyto předpoklady dány v řízení u soudu prvního stupně, neznamená, že musí být shledány i v řízení odvolacím. Z povahy odvolacího řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska jeho věcné správnosti a bezvadnosti řízení, které předcházelo jeho vydání, naopak vyplývá, že nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení za přiměřeného použití ustanovení § 150 o.s.ř. má být – ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně - jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24, ročník 2015).
Z obsahu spisu v projednávané věci vyplývá, že již soud prvního stupně nepostupoval v souladu s výše uvedenými zásadami, když se při posuzování konkrétních okolností věci majetkovými, sociálními, osobními ani dalšími poměry účastníků nezabýval a zohlednil pouze okolnost, jež vedla žalobce k podání žaloby, tedy že „byl k podání žaloby vyzván usnesením soudu v rámci projednávání dědictví“. Také odvolacímu soudu je potřeba vytknout, že nevymezil hypotézu ustanovení § 150 o.s.ř. správně, jestliže se nezabýval majetkovými, sociálními, osobními a dalšími poměry obou účastníků řízení (tedy okolnostmi podstatnými a významnými) a důvody hodné zvláštního zřetele spatřoval pouze v tom, že „žalovaná mohla důvodně vycházet ze závěti a listiny o vydědění B. K. z 5.3.1989“ a že „výsledné rozhodnutí je výsledkem rozsáhlého dokazování a právního hodnocení věci“. Podle názoru dovolacího soudu nelze soudy uvedené důvody považovat za okolnosti jakkoli výjimečné, jež by odůvodňovaly moderaci náhrady nákladů řízení. Ve sporných řízeních totiž bezpochyby je potenciální neúspěch ve věci „rizikem“ podané žaloby, které nese žalobce, jímž je v řízení vyvolaném na základě odkazu dle ustanovení § 18 not. ř. především ten, který by měl z hlediska hmotného práva povinnost prokazovat určité skutečnosti. Vzhledem k uvedenému je proto závěr odvolacího soudu o tom, že v projednávané věci jsou dány důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení a nákladů odvolacího řízení, předčasný, a proto také nesprávný.
Nelze také přehlédnout, že uvádí-li odvolací soud, že žalovaná by podle výsledku řízení měla žalobci nahradit účelně vynaložené náklady, nebere náležitě v úvahu, že předmětem sporného řízení nebylo pouze určení, zda jsou dány důvody pro vydědění Ing. J. K. tak, jak byly uvedeny v závěti B. K. ze dne 5.3.1989, ale také posouzení platnosti závěti zůstavitelky B. K. datované dne 5.3.1989 a posouzení platnosti závěti zůstavitele J. K. datované dne 18.12.1987, a proto soudy měly při posuzování, který z účastníků sporného řízení by měl být zavázán k náhradě nákladů řízení, přihlédnout také k závěrům o těchto sporných otázkách. Náhrada nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci ve smyslu ustanovení § 142 o.s.ř. je totiž uplatňována také ve sporu zahájeném žalobou podanou na základě výzvy dle ustanovení § 18 not. ř., jehož účastníky jsou - kromě žalobce - také všichni ostatní účastníci řízení o dědictví, pokud mají postavení nerozlučných společníků (a to na straně žalované), včetně těch, kteří tvrzení dědice odkázaného k podání žaloby podporovali nebo ke skutkovým okolnostem nezaujali žádné procesní stanovisko. Protože předmětem řízení vyvolaného na základě žaloby podané podle ustanovení § 18 not. ř. je určení mezi účastníky řízení o dědictví sporných skutečností, je úspěch ve věci poměřitelný výsledkem rozhodnutí o předmětu řízení vymezeném žalobou.
Ačkoliv dovolatelka dále namítá, že náklady řízení státu by měl nést pouze žalobce, jelikož „vznikly pouze a výhradně kvůli žalobci“, přehlíží, že zaviněním ve smyslu ustanovení § 147 o.s.ř. se rozumí porušení procesních povinností vyplývajících ze zákona nebo v souladu se zákonem uložených soudem, k němuž došlo alespoň z nedbalosti. Zavinění a náhoda jsou důvodem k separaci nákladů jen v případě, že měly za následek náklady, které byly vynaloženy zbytečně. O zavinění jde např. tehdy, jestliže se účastník nedostavil k jednání, při němž měl být vyslechnut jako účastník řízení, ačkoliv byl řádně a včas předvolán a věděl, že tím bude zmařen účel jednání (k tomu srov. například Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 994). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, odměna notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotové výdaje, odměna správce dědictví a jeho hotové výdaje, tlumočné, náhrada za daň z přidané hodnoty, odměna za zastupování a odměna pro mediátora podle zákona o mediaci za první setkání s mediátorem nařízené soudem podle § 100 odst. 3 (srov. § 137 odst. 1 o.s.ř.).
Stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (srov. § 148 odst. 1 o.s.ř.).
Zákon předpokládá, že v občanském soudním řízení dojde k vynaložení různých výdajů, které mají vztah ke konkrétnímu probíhajícímu řízení a které jsou potřebné k tomu, aby řízení mohlo proběhnout podle požadavků práva na spravedlivý proces, včetně nákladů účastníků a dalších osob (fyzických a právnických) zúčastněných na řízení (zástupce, notáře jako soudního komisaře, správce dědictví, svědka, znalce, tlumočníka, osoby povinné podat informaci apod.). Podle ustanovení § 137 odst. 1 o.s.ř. jsou náklady důkazů veškeré náklady, které vznikají za řízení soudu v souvislosti s prováděním dokazování, tj. především svědečné, znalečné, tlumočné, finanční úhrady za vydání potvrzení nebo odborného vyjádření ve smyslu ustanovení § 127 odst. 4 o.s.ř. a výdaje osob, kterým soud uložil při dokazování nějakou povinnost. V ustanovení § 148 odst. 1 je zakotveno právo na náhradu nákladů řízení státu, které v průběhu řízení platil, proti účastníkům tohoto řízení. Pro závěr, který z účastníků je povinen podle ustanovení § 148 odst. 1 nahradit státu jím placené náklady řízení, je rozhodující výsledek řízení. Ve sporném řízení se výsledkem řízení rozumí úspěch účastníků ve věci.
Přestože lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení státu „nelze přihlížet k tomu, který účastník jednotlivý důkaz navrhl, resp. k prokázání jakých tvrzení byl důkaz proveden“, má dovolací soud za to, že závěr odvolacího soudu, že tyto náklady řízení by měli nést oba účastníci řízení, je za situace, kdy odvolací soud dosud nepřihlédl k výsledkům řízení v projednávané věci a řádně je nezhodnotil, předčasný, a proto také nesprávný.
Z uvedeného tak vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním napadených výrocích, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení státu a o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v uvedených výrocích zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o nákladech řízení rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-