// Profipravo.cz / Dokazování 19.01.2024
ÚS: Přehodnocení důkazů odvolacím soudem
Přehodnotí-li odvolací soud důkazy provedené nalézacím soudem a vyvodí z nich odlišné závěry, aniž je sám zároveň zopakuje, postupuje v rozporu s § 213 odst. 2 občanského soudního řádu, a v důsledku toho též s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 205/23, ze dne 13. 12. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), vedeného pod sp. zn. 14 Nc 1295/2021, vyplývá, že jeho rozsudkem ze dne 29. 7. 2022, č. j. 14 Nc 1295/2021-52, bylo sníženo výživné stěžovatele (otce) k nezletilému vedlejšímu účastníkovi na částku 7 000 Kč měsíčně. Výživné bylo naposledy stanoveno rozhodnutím Nejvyššího soudu státu Kalifornie ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. BD534606, jež bylo uznáno rozsudkem obvodního soudu ze dne 22. 2. 2017, č. j. 13 C 1/2017-5, částkou 923 USD měsíčně. Obvodní soud dále uložil stěžovateli povinnost výživné hradit k rukám E. D., matky nezletilého, vždy do 10. dne v měsíci (I. výrok). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok).
2. Stěžovatel v návrhu na snížení výživného uvedl, že s matkou a nezletilým žili dlouhodobě ve Spojených státech amerických (dále jen "USA"), matka se s nezletilým vrátila do České republiky, následně tak učinil i stěžovatel. Zde však není schopen platit výživné ve výši stanovené v USA podle jeho tamních příjmů, neboť těch již nedosahuje. Jeho poměry se s návratem do České republiky změnily, je zaměstnán pouze brigádně s příjmem ve výši 20 000 Kč měsíčně, jinak je nemajetný, jsou proti němu vedena exekuční řízení. Obvodní soud po provedeném dokazování přihlédl mimo jiné k výši aktuálně dosahovaných příjmů stěžovatele a dále k tomu, že hradí nezletilému školné ve výši 24 000 Kč ročně. Stěžovatel se s nezletilým pravidelně stýká od roku 2016, kdy bylo nezletilému 10 let, a od této doby mu platí výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně; dává mu též kapesné v rozmezí 1 000 až 2 000 Kč měsíčně. Obvodní soud uzavřel, že částka 7 000 Kč měsíčně odpovídá i nadále potřebám nezletilého a možnostem stěžovatele; v případě vyššího výživného by byl stěžovatel v rámci exekučního řízení postaven do neřešitelné finanční situace.
3. K odvolání matky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu v I. výroku tak, že výživné snížil na částku 12 000 Kč, jinak ho v tomto výroku potvrdil (II. výrok). O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (II. výrok).
4. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelův návrh na snížení výživného je co do základu opodstatněný, neboť jak u něho, tak u matky i nezletilého došlo k podstatné změně poměrů, zejména v souvislosti s jejich návratem z USA do České republiky. Stěžovatelův příjem se podstatným způsobem snížil, k čemuž nepochybně přispěla i skutečnost, že je osobou se základním vzděláním. Městský soud zpochybnil, zda příjem stěžovatele poklesl až na částku 20 000 Kč, nicméně z tohoto příjmu nevycházel. Vycházel z potenciálně dosahovaného měsíčního příjmu stěžovatele přesahujícího 25 000 Kč měsíčně, a to s přihlédnutím k tomu, jaké částky stěžovatel nezletilému v současnosti měsíčně platí (výživné ve výši 7 000 Kč, roční školné ve výši 2 000 Kč měsíčně a kapesné ve výši 1 000 až 2 000 Kč měsíčně), které ve svém součtu činí 10 000 až 11 000 Kč měsíčně. Soud dále uvedl, že přihlédl i k nezbytným nákladům souvisejícím s uspokojováním základních životních potřeb stěžovatele. S ohledem na uvedené stejně jako obvodní soud shledal naplnění zákonného předpokladu pro snížení výživného, nikoliv však až na částku 7 000 Kč, ale na částku 12 000 Kč měsíčně, která podle městského soudu lépe odpovídala potřebám nezletilého a schopnostem a možnostem stěžovatele. Ten v řízení netvrdil žádné zdravotní důvody, pro které by byl omezen v pracovní činnosti, ani žádné důvody k tomu, proč má příjem pouze z brigád a nevykonává práci v pracovním poměru. Stěžovatel platí výživné v nezměněné výši již od roku 2016, ačkoliv bylo nepochybné, že v průběhu času došlo u nezletilého, nyní ve věku 16 let, k nárůstu veškerých jeho potřeb. S přihlédnutím k jeho věku a potřebám soud považoval za odpovídající částku 12 000 Kč měsíčně, v níž je již promítnuto i placení školného.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel spatřuje porušení ústavně zaručených práv (zejména "práva na spravedlivý proces, práva na nerušený výkon rodičovských práv a práva nebýt vázán povinnostmi, které zákon neukládá") v postupu a rozhodnutí městského soudu, který na základě matčina odvolání, které neobsahovalo žádná nová skutková ani právní zjištění, změnil rozhodnutí obvodního soudu a výživné podstatně zvýšil, aniž by pro takové rozhodnutí uvedl dostatečné důvody. Napadené rozhodnutí je odůvodněno pouze vlastními domněnkami městského soudu, bez jakéhokoliv základu v provedeném dokazování nebo reálných možnostech stěžovatele. V situaci, kdy městský soud nepovažoval stěžovatelem uváděný příjem za odpovídající, měl dokazování doplnit, což však neučinil. Městský soud v tomto ohledu neprovedl žádné dokazování a omezil se pouze na své domněnky. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel podotýká, že stanovené výživné je nepřiměřené a neodpovídá ani metodické pomůcce pro výpočet výživného vydané Ministerstvem spravedlnosti, podle níž příjem povinného rodiče ve výši zhruba 25 000 Kč odpovídá výživnému ve výši 5 000 Kč, tedy ještě méně, než výživné stanovené obvodním soudem, které však stěžovatel akceptoval.
III.
Procesní předpoklady řízení a průběh řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Usnesením ze dne 14. 2. 2023, č. j. IV. ÚS 205/23-14, Ústavní soud ustanovil opatrovníkem nezletilému Úřad městské části Praha 4, neboť ústavní stížností bylo napadeno rozhodnutí, jehož závěry se dotýkají konkrétních zájmů nezletilého, který má v řízení postavení vedlejšího účastníka.
IV.
Vyjádření k věci
8. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od obvodního soudu spis a dále vyjádření městského soudu a opatrovníka nezletilého.
9. Městský soud odkázal na odůvodnění rozsudku. Zopakoval, že v době jeho rozhodování bylo nezletilému již 16 let, studoval soukromou školu se školným ve výši 24 000 Kč ročně a hrál fotbal, s nímž jsou spojeny další výdaje. Výše výživného odpovídá výši finanční částky, kterou stěžovatel nezletilému na výživné již poskytoval, se započtením školného a kapesného. K tomu městský soud dodal, že stěžovatel se nevyjádřil k odvolání matky, k odvolacímu jednání se on ani jeho právní zástupkyně nedostavili a souhlasili s tím, aby bylo rozhodnuto v nepřítomnosti stěžovatele.
10. Opatrovník nezletilého považuje napadené rozhodnutí o výživném za správné a v zájmu nezletilého. Současně poukázal na výslech stěžovatele před obvodním soudem, v němž stěžovatel fakticky uvedl, že se pohybuje zcela mimo oficiální systém právních vztahů, není jasné, kde vlastně bydlí (podle svého prohlášení bezplatně), pracuje pouze brigádně bez jakéhokoliv právního podkladu a svůj příjem pouze tvrdí, nijak jej nedokládá. Faktický příjem stěžovatele nelze zjistit ani ověřit. Vzhledem ke zdravotnímu stavu stěžovatele i jeho proklamované fyzické zdatnosti je zřejmé, že je v jeho možnostech zajistit si adekvátní práci a s tím spojený příjem.
11. Ústavní soud vyzval k vyjádření i matku nezletilého, neboť byla účastnicí řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí, a v řízení o ústavní stížnosti jí tak příslušelo postavení vedlejšího účastníka; zároveň ji poučil o právu vzdát se tohoto postavení, jakož i o tom, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě prostřednictvím advokáta, bude se mít za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdala. Matka Ústavní soud uvědomila o tom, že podala žádost k České advokátní komoře na určení advokáta, a současně požádala o prodloužení lhůty k vyjádření, která jí byla k jejím dalším žádostem opakovaně prodlužována. Ve svém posledním sdělení matka uvedla, že jí advokát určen nebyl, a že je proto nucena vzdát se práva vyjádřit se k ústavní stížnosti. S ohledem na uvedené Ústavní soud s matkou již dále ve věci nejednal.
12. Obdržená vyjádření Ústavní soud zaslal stěžovateli na vědomí a k případné replice. Ten se v ní vymezil proti některým tvrzením opatrovníka a zdůraznil, že podstatou ústavní stížnosti je skutečnost, že městský soud mu uložil vyživovací povinnost ve výši, kterou není schopen hradit. Městský soud zároveň rozhodl v situaci, kdy měl zjištěno, jak nízké jsou stěžovatelovy příjmy a jaké má stěžovatel dluhy. Stěžovatel se ztotožňuje s výší výživného, která mu byla stanovena obvodním soudem.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a poté, co se seznámil též s vyžádaným spisem a výše rekapitulovanými vyjádřeními, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
14. Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného (§ 913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Podle § 915 odst. 1 občanského zákoníku má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů, přičemž toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. např. nález ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 756/16 (N 114/81 SbNU 785); všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz].
15. Posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby povinné k výživě a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je ovšem povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se tato jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného, pohybovala; v opačném případě se jeho rozhodnutí stává nepřezkoumatelným [např. nález ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275)].
16. Existence řádného odůvodnění soudem vydaného rozhodnutí je základním předpokladem přezkumu ústavní konformity právního názoru obecného soudu, a současně podmínkou řádně vedeného soudního řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jak Ústavní soud ustáleně uvádí, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces a vylučujícím libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem, upraveným v § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
17. Z odůvodnění soudního rozhodnutí rovněž musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, jinak odůvodnění nejenže nevyhovuje zákonným hlediskům, ale současně představuje porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování, jež lze podřadit pod porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1356/16 (N 170/82 SbNU 647)].
18. Požadavek dodržení zákonem stanoveného procesního postupu a náležitého odůvodnění rozhodnutí je přitom o to naléhavější, dospěje-li odvolací soud k odlišnému závěru než soud nalézací. V takovém případě, má-li odvolací soud za to, že z důkazů provedených nalézacím soudem lze dospět k jiným skutkovým zjištěním, má podle § 213 odst. 2 občanského soudního řádu povinnost provedené důkazy v odvolacím řízení zopakovat.
19. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nedostojí výše uvedeným požadavkům.
20. Městský soud při úvaze o výši (tzv. potenciálního) měsíčního příjmu stěžovatele vycházel zejména z částek, které podle zjištění obvodního soudu stěžovatel nezletilému poskytoval, a dále přihlédl i "k nezbytným nákladům souvisejícím s uspokojování[m] jeho základních životních potřeb" (srov. bod 13 odůvodnění napadeného rozsudku). Tento závěr má však podle Ústavního soudu nesprávné jak východisko, tak způsob, kterým k němu městský soud dospěl.
21. Východisko městského soudu je v prvé řadě v rozporu s § 915 odst. 1 občanského zákoníku. Z něho vyplývá, že soud je při určení výživného pro nezletilé dítě povinen zjistit životní úroveň rodičů, přičemž platí, že hledisko zásadně shodné životní úrovně rodičů i dítěte, jak je zmíněno výše, předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Z napadeného rozsudku je v tomto ohledu zřejmé pouze to, že městský soud vycházel pouze ze současných odůvodněných potřeb nezletilého, životní úrovní stěžovatele se nezabýval. Stejně tak nijak nevymezil, jaké konkrétní náklady nezbytné na uspokojování základních životních potřeb, k nimž podle svých slov přihlížel, považoval u stěžovatele za zjištěné; pouze v obecnosti konstatoval předpoklad jejich existence.
22. Městský soud uvedl, že na rozdíl od obvodního soudu nevycházel ze stěžovatelem tvrzeného příjmu ve výši 20 000 Kč měsíčně, nýbrž z potenciálně dosahovaného příjmu "přesahujícího 25 000 Kč měsíčně". Takovéto vymezení je podle Ústavního soudu jednak nepodložené, ale též zcela neurčité, neboť z něho nelze dovodit, jakou konkrétní částku městský soud považoval za příjem stěžovatele, z něhož při rozhodování vycházel. Mínil-li přitom skutečně vycházet z tzv. potenciálního příjmu (což bylo vzhledem k okolnostem věci zcela namístě), bylo jeho povinností v prvé řadě provést dokazování ke zjištění majetkových poměrů stěžovatele a dále zkoumat, zda se stěžovatel nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či jiných příjmů, případně majetku (§ 913 odst. 2 občanského zákoníku). Za tímto účelem soudy obvykle přistupují například k porovnání pracovních nabídek, které pro povinného rodiče přicházejí v úvahu, a to vzhledem k místu jeho bydliště, fyzickému stavu, nadání, vzdělání a pracovním zkušenostem (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. Cpjn 204/2012). Městský soud však ke stanovení tzv. potenciálního příjmu stěžovatele žádné dokazování neprovedl, alespoň takový postup nevyplývá ze spisu a zejména není popsán v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
23. Pro úplnost je namístě uvést, že stěžovatelovu životní úroveň podrobněji nezjišťoval ani obvodní soud. Z odůvodnění jeho rozhodnutí (které však není napadeno ústavní stížností) vyplývá, že vycházel ze stěžovatelova tvrzení o příjmu ve výši 20 000 Kč měsíčně, přičemž dále "vzal v úvahu", že stěžovatel nezletilému platí školné a kapesné. Obvodní soud však již neozřejmil, zda jsou tyto další částky, které stěžovatel nezletilému poskytuje, již zahrnuty v částce výživného, které svým rozsudkem stanovil, či nikoliv. V tomto ohledu je nicméně podstatné, že stěžovatel proti rozhodnutí obvodního soudu nepodal odvolání, z čehož lze dovodit, že s takto stanoveným výživným souhlasil, což ostatně sám potvrdil v ústavní stížnosti i v replice.
24. Z ústavněprávního hlediska neobstojí ani způsob, jakým městský soud přistoupil k přehodnocení závěrů, k nimž dospěl obvodní soud.
25. Nejen z napadeného rozhodnutí, ale též z vyžádaného spisového materiálu vyplývá, že městský soud při posuzování matčina odvolání vycházel ohledně majetkových poměrů stěžovatele výhradně z důkazů provedených v nalézacím řízení. Vzhledem k tomu, že na jejich základě dospěl k odlišnému závěru o odpovídající výši výživného, než k jakému dospěl obvodní soud (neboť se po jejich zhodnocení domníval, že je namístě stanovené výživné zvýšit, resp. původní výživné snížit méně, než učinil obvodní soud), bylo jeho povinností tyto důkazy v odvolacím řízení zopakovat. To však neučinil. Ústavní soud zde připomíná zejména východisko zmíněné v bodu 18 výše a konstatuje, že popsaný postup městského soudu, který přehodnotil důkazy provedené obvodním soudem a vyvodil z nich odlišné závěry, aniž je sám zároveň zopakoval, je v rozporu s § 213 odst. 2 občanského soudního řádu, a v důsledku toho též s čl. 36 odst. 1 Listiny (viz níže bod 27).
26. K tomu Ústavní soud doplňuje, že rozsudek městského soudu je z již popsaných důvodů zatížen též vadou nepřezkoumatelnosti, neboť z jeho odůvodnění není patrný vztah mezi důkazy, z nichž při rozhodování vycházel, a skutkovým závěrem ohledně stěžovatelova příjmu (nadto zcela neurčitě vymezeného - viz výše) [k tomu srov. např. nález ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. I. ÚS 2680/19].
27. Aniž by měl Ústavní soud v úmyslu jakkoliv zasahovat do volného uvážení městského soudu ohledně určení konkrétní výše výživného, uzavírá, že výše popsaná pochybení se promítají do stěžovatelova právního postavení natolik závažným způsobem, že dosahují intenzity porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, a že je proto nutno přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí. Nelze totiž opomíjet, že na základě skutkového závěru městského soudu o odlišných majetkových poměrech stěžovatele bylo jemu uložené výživné oproti prvostupňovému rozhodnutí zvýšeno podstatným způsobem, a to téměř na dvojnásobek původní částky.
28. Bez ohledu na výše uvedené Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že nemůže bez dalšího přisvědčit stěžovateli v jeho tvrzení, že výše výživného určená městským soudem je nepřiměřená. S ohledem na zásadu subsidiarity ústavního přezkumu musí tuto otázku po řádném dokazování nejprve posoudit obecné soudy, resp. městský soud.
VI. Závěr
29. Ústavní soud shledal, že rozsudkem městského soudu došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnosti proto vyhověl a podle § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek zrušil. Takto rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť měl za to, že od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US