// Profipravo.cz / Dokazování 08.12.2023
ÚS: Právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům
Tím, že stěžovatelé nedostali možnost v řízení účinně argumentovat, nebo se do něj vůbec jakkoli zapojit, došlo k porušení jejich práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a jejich práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tato procesní povinnost obecných soudů je o to důležitější v řízení ve druhé instanci, neboť po přijetí rozhodnutí stížnostního soudu již stěžovatelé nemají procesní nástroj, kterým by mohli své argumenty uplatnit.
Analogické použití § 12a advokátního tarifu na případ zvoleného zmocněnce poškozených je možné pouze tehdy, jsou-li náklady zvoleného zmocněnce neúměrně vysoké ve srovnání s přiznanou výší náhrady škody, a pouze při náležitém a pečlivém odůvodnění takového postupu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 650/23, ze dne 31. 10. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé jsou pozůstalými rodiči, sourozenci a prarodiči zemřelého X. Y., který se stal obětí dopravní nehody kvalifikované jako přečin usmrcení z nedbalosti. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") rozhodl, že odsouzený pachatel tohoto přečinu je povinen nahradit stěžovatelům náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (dále jen "náklady") podle § 154 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů; a to:
- poškozené X. Y., matce zemřelého, ve výši 92 952,20 Kč,
- poškozenému X. Y., otci zemřelého, ve výši 90 319,24 Kč,
- poškozenému X. Y., bratrovi zemřelého, ve výši 49 949 Kč,
- poškozenému X. Y., bratrovi zemřelého, ve výši 49 949 Kč,
- poškozené X. Y., babičce zemřelého, ve výši 47 238 Kč,
- a poškozenému X. Y., dědečkovi zemřelého, ve výši 47 238 Kč.
2. Stěžovatelé si k uplatnění svých nároků zvolili (společného) zmocněnce, a proto okresní soud rozhodoval o nákladech takto vzniklých (§ 154 odst. 1 trestního řádu in fine).
3. Tato rozhodnutí napadl odsouzený stížnostmi, v nichž namítal špatný výpočet přiznaných nákladů. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozhodl o stížnostech odsouzeného šesti v záhlaví označenými usneseními. Těmi zrušil šest usnesení okresního soudu a opětovně rozhodl o přiznání náhrady nákladů všem stěžovatelům, avšak v jiné (nižší) částce:
- poškozené X. Y., matce zemřelého, ve výši 31 634,24 Kč,
- poškozenému X. Y., otci zemřelého, ve výši 31 014,72 Kč,
- poškozenému X. Y., bratrovi zemřelého, ve výši 31 432,17 Kč,
- poškozenému X. Y., bratrovi zemřelého, ve výši 31 432,17 Kč,
- poškozené X. Y., babičce zemřelého, ve výši 29 805,93 Kč,
- a poškozenému X. Y., dědečkovi zemřelého, ve výši 29 805,93 Kč.
4. Ústavní soud nepovažuje za účelné na tomto místě podrobně rekapitulovat odůvodnění všech rozhodnutí krajského soudu. Lze však alespoň zjednodušeně shrnout, že se krajský soud zabýval především výší sazby za konkrétní právní úkony zvoleného zmocněnce. Společným jmenovatelem rozhodnutí krajského soudu je také to, že se věnoval povaze některých úkonů zmocněnce, které shledal tzv. společnými úhrnnými úkony. V případě usnesení č. j. 4 To 578/2022-516 a č. j. 4 To 579/2022-520 pak krajský soud dospěl k odlišnému závěru ohledně časové působnosti právní úpravy ve vztahu k tomu, kdy proběhl daný právní úkon zvoleného zmocněnce.
5. Jak se podává ze spisového materiálu, o skutečnosti, že proti rozhodnutím okresního soudu byly podány stížnosti a že ve věci rozhodoval krajský soud, se stěžovatelé dozvěděli teprve poté, co jim byla doručena rozhodnutí krajského soudu.
6. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí krajského soudu pro rozpor s jejich ústavně garantovanými právy podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol").
II. Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatelé namítají, že krajský soud napadenými usneseními zcela překvapivě a svévolně snížil náhradu nákladů rodičům zemřelého přibližně o 66 % a bratrům a prarodičům zemřelého přibližně o 37 %. Stěžovatelé nedostali možnost se k tomuto postupu krajského soudu vyjádřit, neboť o snížení náhrady nákladů se dozvěděli až z napadených usnesení. Ústavní rozměr daného problému stěžovatelé spatřují jak v šíři moderačního postupu krajského soudu (snížení celkem o 192 520,28 Kč), tak ve skutečnosti, že stěžovatelé neměli možnost se k tomuto postupu vyjádřit a již nemají k dispozici žádný opravný prostředek.
8. Podle stěžovatelů připouští trestní řád moderaci nákladů pouze v případě, že poškozeným adhezní nárok přiznán není (srov. § 154 odst. 2 trestního řádu); všem stěžovatelům však nárok přiznán byl, a to postupem podle § 154 odst. 1 trestního řádu. Krajský soud navíc nezohlednil okolnosti případu a nezabýval se tím, nakolik jeho rozhodnutí zasáhne do majetkové sféry stěžovatelů. Naopak při zkoumání poměrů odsouzeného okresní soud v odsuzujícím rozsudku konstatoval, že přiznané adhezní nároky pro něj nejsou likvidační, neboť budou pokryty zákonným pojištěním. Stěžovatelé mají za to, že zákonným pojištěním by měla být pokryta rovněž náhrada účelně vynaložených nákladů potřebných k uplatnění jejich nároku.
9. I kdyby trestní řád moderaci náhrady nákladů připouštěl, postup krajského soudu podle stěžovatelů není přijatelný. Stěžovatelé odmítají závěr krajského soudu, že by účast zmocněnce v hlavním líčení dne 10. 3. 2022 byla zbytečná. Zmocněnec se aktivně účastnil výslechu řady osob (obžalovaného, znalce, svědků, a to včetně některých stěžovatelů, jejichž výslech byl klíčový pro stanovení výše adhezního nároku). Ani účast na hlavním líčení dne 31. 3. 2022 nebyla dle stěžovatelů zbytečná, neboť zmocněnec se zapojil do výslechu znalců a přednesl závěrečný návrh poškozených. Účastnit se těchto úkonů (prostřednictvím profesionála) je právem poškozených. Stěžovatelům není zřejmé, za jakých podmínek by krajský soud považoval účast zmocněnce za účelnou.
10. Stěžovatelé dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu o tom, že zmocněnec v adhezním řízení vykonával některé úkony jako "společný úhrnný úkon", tedy toliko jednou a vůči všem zastupovaným osobám současně. Zastupování více osob najednou totiž zohledňuje vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, v § 12 odst. 4 snížením mimosmluvní odměny o 20 %. Po celé trestní řízení se stěžovatelé vyvarovali jakýchkoli nadbytečných právních úkonů a jednali pouze tam, kde to bylo nezbytné pro ochranu jejich práv. Ze všech těchto důvodů stěžovatelé navrhují, aby byla napadená rozhodnutí krajského soudu zrušena.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnými stěžovateli, kteří jsou řádně zastoupeni advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé napadají rozhodnutí krajského soudu, proti kterým není dovolání přípustné (srov. § 265a trestního řádu v rozhodném znění a contrario), vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Stížnost je proto přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
IV. Vyjádření dalších účastníků řízení
12. Ústavní stížnost byla podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zaslána k vyjádření krajskému soudu jako účastníkovi řízení; ten však ve svém vyjádření ze dne 17. 4. 2023 pouze odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Dále Ústavní soud vyzval k vyjádření Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích a odsouzeného pachatele trestného činu; ti se však k ústavní stížnosti nevyjádřili.
13. Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Českých Budějovicích pouze odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí, nezasílal již Ústavní soud toto vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice.
V. Upuštění od ústního jednání
14. Ústavní soud podle § 44 zákona o Ústavním soudu zvážil, zda ve věci není třeba konat ústní jednání. Dospěl k závěru, že by to nepřispělo k dalšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování.
VI. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud úvodem předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li porušení základního práva nebo svobody.
16. Při zkoumání důvodnosti ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval věcnou správností výpočtu mimosmluvní odměny zmocněnce poškozených a přiznané výše náhrady nákladů stěžovatelům, ale zaměřil se toliko na splnění procesních předpokladů řádného procesu a jejich dopad na ústavní konformitu napadených rozhodnutí.
a) K procesnímu postupu obecných soudů
17. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi k nákladům řízení opakovaně vyjádřil zdrženlivě, neboť spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Zároveň se však ve věcech náhrady nákladů poškozených v trestním řízení bez dalšího neuplatní omezení ústavního přezkumu tzv. bagatelních a "nákladových" věcí, neboť tato náhrada nepředstavuje pouze příslušenství pohledávky, již poškozený v adhezním řízení uplatňuje, ale samostatný nárok poškozených, který slouží k zajištění jejich veřejného subjektivního práva k účasti na trestním řízení [srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 32/16 ze dne 8. 8. 2017 (N 139/86 SbNU 369; 345/2017 Sb.), bod 73, a sp. zn. II. ÚS 357/22 ze dne 1. 3. 2023, bod 17; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/].
18. Ustanovení § 154 odst. 1 trestního řádu stanoví, že byl-li poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích, nahradí odsouzený poškozenému náklady potřebné k účelnému uplatnění tohoto nároku v trestním řízení, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. Ustanovení § 154 odst. 2 trestního řádu navíc rozšiřuje náhradu nákladů poškozeného i nad rámec nákladů účelně vynaložených k uplatnění nároku, a to na náhradu nákladů, které mu vznikly vůbec v souvislosti s účastí na trestním řízení, i když žádný nárok v adhezním řízení neuplatnil (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 32/16; srov. také Šámal, P., Škvain, P. Komentář k § 154 odst. 2. In: Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1853-1855 nebo Šámal, P., Zezulová, J., Růžička, M.: Oběti trestných činů. In. Gřivna, T., Šámal, P., Válková, H. a kol. Oběti trestných činů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, str. 504).
19. V posuzované věci okresní soud postupoval při určení náhrady nákladů podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu, následně určil sazbu mimosmluvní odměny podle § 7 bodu 6 advokátního tarifu, a nakonec tuto odměnu snížil o 20 % postupem podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Výsledkem tak byla náhrada nákladů stěžovatelům ve výši uvedené v bodě 1 tohoto nálezu.
20. Usnesení okresního soudu napadl odsouzený stížnostmi. Okresní soud předložil krajskému soudu stížnosti odsouzeného, aniž by je doručil stěžovatelům (poškozeným).
21. Krajský soud však ve věci rozhodl, aniž by stěžovatele jakkoli obeznámil s obsahem stížností podaných odsouzeným. Tím vydal překvapivé rozhodnutí a porušil právo stěžovatelů vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i jejich právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
22. Listina základních práv a svobod garantuje v čl. 38 odst. 2 každému právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Základním cílem práva být slyšen je dát účastníkům řízení, resp. v trestních věcech stranám trestního řízení, možnost aktivně se účastnit řízení, ve kterém je rozhodováno o jejich právech, a to zejména respektováním jejich práva vyjádřit se k věci a navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení. Současně v sobě právo být slyšen zahrnuje povinnost rozhodujícího soudu odpovídajícím způsobem na přednesenou argumentaci reagovat, nebo dokonce účastníky řízení o možnosti uplatnění některých procesních práv poučit. Právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny nepředstavuje jen právo zaujmout stanovisko k provedeným důkazům, ale jeho obsahem je bezpochyby i možnost reagovat na všechny skutečnosti, tvrzení a úvahy, které jsou v řízení předneseny, a zajistit tak účastníkům řízení možnost ovlivnit úvahy a závěry soudu při rozhodování o věci. Vykonávání tohoto práva předpokládá, že účastníci řízení znají jak předmět řízení, tak možnost (či vícero možností) jeho hmotněprávního posouzení, aby mohli předkládat argumentaci a aby rozhodnutí soudu ve věci nebylo rozhodnutím překvapivým. Právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám významným pro rozhodnutí ve věci je přitom součástí práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny [viz nález sp. zn. III. ÚS 2748/18 ze dne 25. 2. 2020 (N 34/98 SbNU 363), bod 18 odůvodnění].
23. Princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí, resp. zákaz vydání překvapivého rozhodnutí, představuje jednu ze zásad práva na soudní ochranu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3257/21 ze dne 13. 6. 2022, bod 18). Zákaz překvapivých rozhodnutí přitom neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí; znamená však, že účastníci řízení musejí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2804/10 ze dne 21. 4. 2011; nález sp. zn. I. ÚS 451/11 ze dne 11. 1. 2012, bod 15). Účastníkům řízení má být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať jde o otázky skutkové, či právní. Je proto nezbytné, aby soud postupoval v souladu s ustanoveními příslušných procesních předpisů, tedy aby účastníky informoval o probíhajícím řízení a případně je poučil, že hodlá vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení či jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 233/17 ze dne 27. 2. 2018).
24. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že obecné soudy výše uvedené zásady ve svém postupu nedodržely. Stěžovatelům totiž nebyly opravné prostředky proti výrokům, jejichž obsah se jich bezprostředně týkal, vůbec zaslány na vědomí. Ustanovení § 146 odst. 2 písm. d) trestního řádu přitom stanoví, že po uplynutí lhůty k podání stížnosti předloží předseda senátu okresního soudu věc k rozhodnutí nadřízenému krajskému soudu a přitom doručí, je-li to potřebné, opis stížnosti státnímu zástupci a osobě, která by mohla být rozhodnutím o stížnosti přímo dotčena. Je přitom zjevné, že v tomto případě to potřebné bylo, neboť stížnosti podané odsouzeným vedly k řízení před stížnostním soudem, který rozhodoval mimo jiné i o právech a povinnostech stěžovatelů.
25. Stěžovatelé vystupovali v trestním řízení jako poškození, obecné soudy jim však vůbec nedoručily stížnosti obžalovaného. Tímto postupem soudy nevytvořily žádný prostor k tomu, aby se stěžovatelé mohli vyjádřit k relevantním právním otázkám a uplatnit námitky a argumenty s cílem ovlivnit rozhodnutí stížnostního soudu. Tím, že stěžovatelé nedostali možnost v řízení účinně argumentovat, či se do něj vůbec jakkoli zapojit, došlo k porušení jejich práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny a jejich práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tato procesní povinnost obecných soudů je o to důležitější v řízení ve druhé instanci, neboť po přijetí rozhodnutí stížnostního soudu již stěžovatelé nemají procesní nástroj, kterým by mohli své argumenty uplatnit.
b) K požadavkům na náležité a pečlivé odůvodnění soudních rozhodnutí
26. Co se týče merita napadených rozhodnutí, Ústavní soud připomíná, že nastavení výše odměn za právní zastoupení je primárně úkolem normotvůrce, který svou představu o vhodné úpravě jejich výpočtu vtělí do textu právního předpisu. Není úkolem Ústavního soudu, aby normotvůrcem přijaté řešení bez dalšího hodnotil. Pravidlo určení tarifní hodnoty pro výpočet odměny zmocněnce poškozeného v trestním řízení pro účely stanovení náhrady nákladů řízení je obsaženo v advokátním tarifu (nález sp. zn. III. ÚS 1033/21 ze dne 16. 11. 2021, bod 19).
27. Posouzení účelnosti úkonů právní služby spadá do rozhodovací pravomoci obecných soudů a Ústavní soud se k ní zásadně nevyjadřuje (srov. nález sp. zn. I. ÚS 4012/18 ze dne 8. 3. 2021). Obecné soudy ovšem mají povinnost dostát požadavku na řádné odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá jak zákonu, tak i učiněným skutkovým zjištěním. Co se týče nákladů poškozeného, jedním z požadavků na řádné odůvodnění rozhodnutí je také posouzení účelnosti provedení úkonů právní služby (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1882/21 ze dne 22. 3. 2022).
28. Neudržitelný je argument stěžovatelů, podle nichž trestní řád připouští moderaci pouze v případě, že poškozeným adhezní nárok přiznán není, což dovozují z rozdílu v textaci prvního a druhého odstavce § 154 téhož zákona. Korekce přiznané náhrady nákladů je však možná rovněž v případech, kdy poškozeným adhezní nárok přiznán je, a to za podmínky náležitého a pečlivého odůvodnění soudního rozhodnutí. Povinnost obecných soudů k posouzení účelnosti nákladů zmocněnce poškozeného v trestním řízení lze dovodit ze znění § 154 odst. 1 trestního řádu, dle kterého je odsouzený povinen nahradit poškozenému nikoli veškeré náklady, nýbrž pouze náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku v trestním řízení, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. Ústavní soud v minulosti již konstatoval nejen možnost, ale dokonce povinnost posouzení účelnosti při rozhodování o náhradě nákladů, a to v civilním i v trestním řízení (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 1882/21, bod 26, a sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012, bod 21).
29. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Z ústavněprávního hlediska obstojí takový postup obecných soudů, který není svévolný a respektuje principy plynoucí z ústavního pořádku a z ustálené judikatury Ústavního soudu. Obecné soudy mají povinnost hodnotit přiměřenost výše sazby za jeden úkon právní služby, potřebnost každého jednotlivého úkonu a přiměřenost celkové částky náhrady nákladů vůči celkové částce náhrady újmy přiznané poškozenému. V této souvislosti lze připomenout také judikaturu Ústavního soudu, podle níž by obecné soudy měly při zkoumání účelnosti vynaložených nákladů přihlédnout i k tomu, aby nebyl nadměrně umocněn postih pachatele trestného činu (nález sp. zn. III. ÚS 1255/18 ze dne 3. 11. 2020).
30. S ohledem na absenci dovolacího přezkumu však rozhodují stížnostní soudy v otázkách nákladů na přibrání zmocněnce poškozeného s konečnou platností. To logicky klade vyšší nároky na řádné odůvodnění jejich rozhodnutí (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1397/14 ze dne 19. 2. 2015 či nález sp. zn. I. ÚS 1882/21, bod 28 odůvodnění).
31. Ve dvou napadených usneseních (č. j. 4 To 578/2022-516 a č. j. 4 To 579/2022-520) týkajících se rodičů zemřelého, tedy stěžovatelů 1) a 2), krajský soud odůvodnil další snížení přiznané náhrady tím, že právní úkony učiněné ještě v roce 2021 měly být posouzeny podle tehdejšího znění advokátního tarifu. Podle právního názoru krajského soudu mělo být na tyto dříve učiněné právní úkony aplikováno ustanovení § 12a advokátního tarifu, podle něhož mohou sazby mimosmluvní odměny v některých situacích činit nejvýše 5 000 Kč. Použití § 12a odůvodnil krajský soud v těchto dvou napadených usneseních takto: "V tomto ustanovení je sice výslovně uvedeno, že se takový postup uplatní u zmocněnce ustanoveného. V zájmu zachování principu rovnosti a nediskriminace je ale nutné tuto normu vyložit tak, že předmětné snížení dopadá i na zmocněnce zvoleného. V opačném případě by docházelo k nedůvodnému zvýhodnění uvnitř jedné profesní skupiny, ve které by byly vytvářeny dvě kategorie, z nichž každá by byla za obsahově i charakterově totožné plnění jinak honorována. Zároveň musí být takto zjištěná sazba maximálně ve výši 5 000 Kč, jak uvádí ustanovení § 12a odst. 2 advokátního tarifu."
32. Ústavní soud již mnohokrát posuzoval použití § 12a advokátního tarifu na situace, které v tomto ustanovení nejsou výslovně předvídány. Ve své dnes již ustálené judikatuře Ústavní soud za určitých podmínek připouští takový výklad advokátního tarifu, podle nějž lze § 12a aplikovat nejen na ustanoveného zmocněnce poškozených, jak plyne z jazykového a systematického výkladu tohoto ustanovení, nýbrž i na zmocněnce zvoleného (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1033/21 ze dne 16. 11. 2021; sp. zn. III. ÚS 1137/19 ze dne 2. 5. 2019; sp. zn. III. ÚS 1404/18 ze dne 2. 4. 2019; či sp. zn. IV. ÚS 3103/17 ze dne 29. 5. 2018). Takový postup má za cíl umožnit korekci celkové nepřiměřené výše přiznané náhrady nákladů, avšak vždy musí být řádně a dostatečně individuálně odůvodněn. Analogické použití § 12a advokátního tarifu na případ zvoleného zmocněnce poškozených je tedy možné pouze tehdy, pokud jsou náklady zvoleného zmocněnce neúměrně vysoké ve srovnání s přiznanou výší náhrady škody, a pouze při náležitém a pečlivém odůvodnění takového postupu (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 1882/21 ze dne 22. 3. 2022, bod 23; či sp. zn. III. ÚS 1033/21 ze dne 16. 11. 2021, bod 22 odůvodnění a judikatura tam odkazovaná).
33. Odůvodnění dvou napadených usnesení, v nichž krajský soud přistoupil k použití § 12a advokátního tarifu, však náležité a pečlivé odůvodnění neobsahují. Krajský soud opřel svůj argument pouze o princip rovnosti a nediskriminace, vůbec však své odůvodnění nevztáhl ke konkrétní projednávané věci. Argumentace principem rovnosti a nediskriminace se Ústavnímu soudu jeví jako nepřiléhavá, neboť podstatou (dnes již zrušeného) ustanovení § 12a bylo právě odlišení dvou kategorií, které byly dlouhodobě a cíleně honorovány jinak. Na tomto místě lze poukázat na důvodovou zprávu k novele advokátního tarifu, kterou byl s účinností od 1. 1. 2022 zrušen § 12a: "Ustanovení § 12a advokátního tarifu představuje určitou formu znevýhodnění advokátů ve vztahu ke státu, kdy je stát výrazně zvýhodněn před jinými klienty. Zrušením tohoto ustanovení budou vztahy narovnány, a advokáti tak již nebudou při zastupování státu znevýhodněni."
34. Ústavní soud proto uzavírá, že pokud krajský soud v následujícím řízení přistoupí k analogickému použití § 12a advokátního tarifu na právní úkony učiněné do konce roku 2021, musí tento svůj postup náležitě a pečlivě odůvodnit a vysvětlit, proč jsou náklady zvoleného zmocněnce neúměrně vysoké, a to ve vztahu ke konkrétní věci, nikoli pouze obecným odkazem na princip rovnosti a nediskriminace.
35. V duchu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů bylo předmětem posouzení pouze splnění procesních předpokladů řádného procesu vedoucího k vydání napadených rozhodnutí. Proto se Ústavní soud v tomto řízení nezabýval tvrzeným porušením vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, ani porušením legitimního očekávání nabytí majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
36. Lze tedy shrnout, že samotný postup obecných soudů v řízeních o stížnostech odsouzeného zakládá neústavnost napadených rozhodnutí krajského soudu, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, všech šest napadených rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno, aniž by byli stěžovatelé informováni o podání opravných prostředků (stížností) odsouzeným a jejich obsahu, a tedy aniž by stěžovatelé dostali možnost na tyto stížnosti reagovat. Zadruhé, u napadených rozhodnutí týkajících se stěžovatelů 1) a 2) postupoval krajský soud v rozporu s požadavky plynoucími z judikatury Ústavního soudu na odůvodnění soudních rozhodnutí.
37. Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů vyhověl a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Krajský soud bude v následujícím řízení opětovně rozhodovat o výši přiznané náhrady nákladů, přičemž stěžovatelům v souladu s výše uvedenými závěry vytvoří procesní prostor k vyjádření.
Autor: US