// Profipravo.cz / Dokazování 21.07.2023
ÚS: Volné hodnocení důkazů v řízení o náhradě škody
Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda jeho rozhodnutí je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval.
Tvrzení, že stěžovatelka měla reálně dosažitelnou možnost prodat své nemovitosti za cenu tehdy obvyklou, prokazovala nejen opakovanými svědeckými výpověďmi zájemce o koupi příslušných nemovitostí, ale i celou řadou dalších důkazů (znaleckými posudky a výpovědí znalce před obvodním soudem). Dospěl-li městský soud k opačnému závěru, kladl na stěžovatelku nesplnitelné důkazní břemeno.
Tak tomu bylo právě v nyní posuzované věci, kdy závěr městského soudu, že nebylo prokázáno, že by se v roce 2005 ze strany označených zájemců jednalo o vážný zájem o koupi nemovitostí stěžovatelky, který by se protnul s opravdovým zájmem stěžovatelky na prodeji nemovitostí tak, aby zde byla shoda alespoň na podstatných náležitostech kupní smlouvy, z provedených důkazů nevyplývá.
Takový postup městského soudu ve svém důsledku představuje zásah do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ve svém důsledku i do práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státního orgánu ve smyslu odst. 3 téhož ustanovení. Uvedené platí i pro postup Nejvyššího soudu, který shora uvedená pochybení městského soudu nenapravil, resp. postupem vybočujícím z mezí ústavnosti je zhojil pouze zčásti.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 446/22, ze dne 20. 6. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 3 odst. 1, v čl. 11, v čl. 36 odst. 1 a 3, a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 15 C 240/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka se domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 38 190 968 Kč jako náhrady majetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Nesprávný úřední postup stěžovatelka spatřovala v nepřiměřené délce řízení před Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") vedeném pod sp. zn. 14 Cm 69/2001 o její excindační žalobě ze dne 21. 2. 2001 (ve věci konkursního řízení úpadce obchodní společnosti Vyšehrad a. s., ve kterém správce konkursní podstaty zahrnul do soupisu konkursní podstaty i nemovitosti stěžovatelky). Toto řízení, v němž stěžovatelka dosáhla vyloučení svých nemovitostí z konkursní podstaty, bylo pravomocně skončeno až dne 3. 12. 2009. Stěžovatelka tvrdila, že toto řízení mělo být skončeno nejpozději 20. 12. 2004. V souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení stěžovatelka v žalobě uplatnila nárok na náhradu škody, která jí vznikla tím, že až do pravomocného rozhodnutí o excindační žalobě nemohla nakládat se svými nemovitostmi zahrnutými do soupisu konkursní podstaty.
3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 27. 2. 2014 č. j. 15 C 240/2012-377 zastavil řízení co do částky 12 924 172 Kč, jelikož stěžovatelka v tomto rozsahu vzala žalobu zpět a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovatelce 25 266 796 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 25. 4. 2013 do zaplacení. Žalobu o zaplacení úroku z prodlení od 9. 11. 2012 do 24. 4. 2013 obvodní soud zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
4. Městský soud rozsudek obvodního soudu změnil rozsudkem ze dne 3. 12. 2014 č. j. 69 Co 351/2014-435 tak, že žalobu zamítl i v částce 25 266 796 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 25. 4. 2013 do zaplacení. Citovaný rozsudek městského soudu zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 11. 2016 č. j. 30 Cdo 1181/2015-477, jelikož městský soud učinil odchylná skutková zjištění od obvodního soudu na základě důkazů, které sám nezopakoval.
5. Městský soud v dalším řízení provedl dokazování a rozsudkem ze dne 26. 4. 2017 č. j. 69 Co 351/2014-552 opět změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu zamítl v částce 25 266 796 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 25. 4. 2013 do zaplacení. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem v tom, že doba řízení před městským soudem o excindační žalobě, která by byla ještě přiměřená, byla ohraničena vydáním druhého rozhodnutí o odvolání dne 20. 12. 2004, resp. nabytím právní moci dne 25. 1. 2005. K náhradě škody v podobě rozdílu mezi tržní cenou nemovitostí ke dni 31. 1. 2005 a cenou, za kterou je stěžovatelka prodala v letech 2010 a 2011, soud uvedl, že tvrzený pokles obvyklé ceny je závislý na poměrech na realitním trhu, v takovém případě nelze dovodit, že stěžovatelce vznikla skutečná škoda. Podle městského soudu nebyl prokázán ani nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku vyšší daňové povinnosti, neboť stěžovatelka neprokázala, že by při pravidelném běhu událostí nebýt nesprávného úředního postupu své nemovitosti v roce 2005 prodala, a za jakou cenu.
6. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 9. 2018 č. j. 30 Cdo 3991/2017-585, odmítl s odůvodněním, že stěžovatelka své odlišné právní posouzení zakládá na jiném skutkovém zjištění než městský soud a její námitky proto nemohou založit přípustnost dovolání.
7. Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 3456/18 ze dne 5. 3. 2019 (N 36/93 SbNU 21) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2018 č. j. 30 Cdo 3991/2017-585 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017 č. j. 69 Co 351/2014-552 zrušil. Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina tvrzení o rozdílu cen, za něž by v roce 2005 své nemovitosti prodala, a cenami, za které v letech 2010 a 2011 nemovitosti skutečně prodala, měla být hodnocena z pohledu, zda stěžovatelka neutrpěla škodu v podobě ušlého zisku. Městský soud však pouze uvedl, že stěžovatelka neutrpěla skutečnou škodu, ušlým ziskem se vůbec nezabýval.
8. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 29. 5. 2020 č. j. 69 Co 351/2014-726 opět rozhodl tak, že rozsudek obvodního soudu se ve II. výroku mění tak, že žaloba, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 25 266 796 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 25. 4. 2013 do zaplacení, se zamítá (I. výrok), stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 2 100 Kč (II. výrok) a České republice na náhradě nákladů řízení státu částku 8 864 Kč (III. výrok). Městský soud dokazování doplnil o opakované výslechy svědků J. D. a JUDr. V. P., a dospěl k totožnému závěru jako ve svých předchozích rozhodnutích, že nelze dovodit opodstatněnost nároku stěžovatelky. Městský soud konstatoval, že ačkoliv svědci tvrdili, že o koupi nemovitostí se stěžovatelkou jednali, měli představu o jejich stavu a měli i představu o tom, jak by s těmito nemovitostmi po koupi naložili, nebylo prokázáno, že šlo o skutečně vážné zájemce, u kterých by, nebýt nesprávného úředního postupu, bylo možné důvodně očekávat, že by předmětné nemovitosti s dostatečnou mírou pravděpodobnosti v uvedené době od stěžovatelky skutečně koupili.
9. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2021 č. j. 30 Cdo 2979/2020-776 rozsudek městského soudu ze dne 29. 5. 2020 v části výroku I, pokud jím byl změněn výrok II rozsudku obvodního soudu ohledně povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce částku 21 213 476 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 25. 4. 2013 do zaplacení, a ve výrocích II a III, zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, ve zbylém rozsahu Nejvyšší soud dovolání zamítl. Dovolací soud neměl pochyb, že skutková tvrzení ohledně průběhu děje, k němuž mělo dojít, nebýt nesprávného úředního postupu (že by stěžovatelka v roce 2005 nemovitosti prodala), byla dostatečně substancována a současně bylo vyhověno požadavku formulovanému judikaturou (pokyn Ústavního soudu, podle kterého soudy musí mít stále na paměti, že jde o prokazování něčeho, co se ve skutečnosti nestalo). Okolnost, komu by byly nemovitosti prodány, je přitom pro posouzení otázky, zda škoda vznikla, nepodstatná. Nebylo tedy důvodu, aby žaloba byla zamítnuta pro neprokázání prodeje předmětných nemovitostí konkrétním subjektům, když stěžovatelka uváděla, že by došlo prodeji předmětných nemovitostí, přičemž eventuálně mohlo dojít k prodeji předmětných nemovitostí konkrétním subjektům. Uvedený právní názor však podle Nejvyššího soudu platí pouze ve vztahu k nárokům odvíjejícím se od tvrzeného prodeje nemovitostí II (nemovitosti v Praze), nikoli ohledně prodeje nemovitostí I (nemovitosti v Peci pod Sněžkou). Nemůže totiž být opomenuto, že stěžovatelka v průběhu řízení podala "Doplňující vyjádření a částečné zpětvzetí žaloby" datované ke dni 30. 1. 2014, v němž mimo jiné uvedla, že nemovitosti II by v lednu 2005 prodávala v dobrovolné dražbě, kdežto v případě nemovitostí I (v roce 2005 i v roce 2010) uvažovala o prodeji jedinému konkrétnímu zájemci. Tímto se rozešly skutkové přednesy týkající se nemovitostí I a nemovitostí II, přičemž je zřejmé, že stěžovatelka ve vztahu k nemovitostem I doplnila tvrzení (substancovala je) tak, že nebýt škodné události, došlo by k jejich prodeji konkrétnímu zájemci. Za dané situace ve vztahu k nemovitostem I nelze městskému soudu vytýkat, že žalobu zamítl s ohledem na neprokázání konkrétního prodeje.
10. Obvodní soud pro Prahu 2 dne 18. 4. 2023 zaslal Ústavnímu soudu dovolání stěžovatelky ze dne 5. 4. 2023 proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2023 č. j. 69 Co 351/2014-998, kterým bylo po podání ústavní stížnosti (již počtvrté) rozhodnuto o žalobě stěžovatelky na náhradu škody v části týkající se nároku na zaplacení částky 17 279 146 Kč představující její ušlý zisk z prodeje nemovitostí v Praze a nároku na zaplacení částky 3 934 330 představující její vyšší daňovou povinnost na dani z příjmů právnických osob v souvislosti s prodejem nemovitostí v Praze. Městský soud opětovně změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá.
II.
Argumentace stěžovatelky
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu, který odůvodnil nedůvodnost jejího nároku na náhradu škodu ve vztahu k nemovitostem v Peci pod Sněžkou podáním stěžovatelky ze dne 30. 1. 2014. Stěžovatelka uvádí, že v tomto podání argumentovala prakticky výlučně ke škodě uplatněné v souvislosti s nemovitostmi v Praze, a to konkrétně k otázce možného odečtu daně z převodu nemovitostí od části škody, kterou představuje rozdíl mezi tržní cenou nemovitostí II ke dni 31. 1. 2005 a cenou, kterou dosáhla prodejem nemovitostí II v dobrovolné dražbě konané po jejich vyloučení z konkursní podstaty úpadce. Stěžovatelka v podání uvedla, že v případě nemovitostí v Praze neponížila (oproti nemovitostem v Peci pod Sněžkou) požadovanou náhradu škody o daň z převodu nemovitostí, neboť v jejich případě uvažovala již v roce 2004 za účelem dosažení co nejvyšší kupní ceny o uspořádání dobrovolné dražby. Podání stěžovatelky ze dne 30. 1. 2014 tedy neměnilo nic na tom, že stěžovatelka i ve vztahu k nemovitostem v Peci pod Sněžkou tvrdila a prokazovala, že k jejich prodeji chtěla přistoupit z mnoha důvodů již na přelomu let 2004 a 2005, a že tento její záměr byl v rozhodné době reálně dosažitelný a jeho uskutečnění nebránilo nic jiného, než stále neskončené řízení před městským soudem.
12. Pro stěžovatelku je zcela nepochopitelné tvrzení Nejvyššího soudu, že ve vztahu k nemovitostem v Peci pod Sněžkou nelze městskému soudu vytýkat, že žalobu zamítl s ohledem na neprokázání konkrétního prodeje. Stěžovatelka konkrétní prodej prokázala nad jakoukoli pochybnost kupní smlouvou ze dne 8. 4. 2010 uzavřenou mezi ní a společností Salert a. s. (v níž, stejně jako ve společnosti SPORT LEVEL s. r. o., působil pan J. D.). Konkrétní prodej uskutečněný v letech 2004 a 2005 objektivně a logicky prokázat nemohla, když jí v jeho uskutečnění bránil nesprávný úřední postup městského soudu a zákonná úprava, v důsledku které přešlo dispoziční právo ze stěžovatelky na správce konkurzní podstaty. Přetrval-li zájem pana D. o nemovitosti stěžovatelky v Peci pod Sněžkou až do pravomocného skončení postiženého řízení, kdy nemovitosti stěžovatelky poté skutečně koupil, byl jeho zájem nepopiratelně vážný i na přelomu let 2004 a 2005. Uvedené platí tím spíše, že pozdější prodej působil problémy nejen stěžovatelce (která v důsledku toho nemohla uspokojit v letech 2004 a 2005 své věřitele, dosáhnout daňového zvýhodnění a získat vyšší tržní cenu, za kterou byly v letech 2004 a 2005 srovnatelné nemovitosti prodávány), ale i panu D., kterému již v roce 2010 nebylo umožněno využít stavební povolení, které bylo dříve na nemovitosti v Peci pod Sněžkou vydáno, a které by při jejich koupi v letech 2004 a 2005 ještě využít mohl. Touto částí jeho svědecké výpovědi se však městský soud ani Nejvyšší soud vůbec nezabývaly.
III.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
13. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu, městskému soudu a vedlejší účastnici.
14. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že ústavní stížnost je přes svůj značný rozsah prostou polemikou (převážně v rovině hodnocení důkazů a aplikace dalších procesních ustanovení) se skutkovými závěry, k nimž dospěl městský soud. Napadené rozhodnutí městského soudu vychází z toho, že stěžovatelka ohledně nemovitostí I (Pec pod Sněžkou) tvrdila, že nebýt škodné události, došlo by k jejich prodeji konkrétnímu zájemci, přičemž závěr městského soudu o neprokázání této skutečnosti vyšel z toho, že prakticky jediným relevantním důkazem v tomto ohledu zůstala výpověď svědka D., kterou po jejím zopakování městský soud hodnotil jinak než obvodní soud. Nejvyšší soud nemá k dispozici celý procesní spis, aby mohl ověřit, jaké důkazní prostředky k prokázání jakých konkrétních tvrzení stěžovatelka v průběhu řízení označila, nicméně se mu nejeví jako přiléhavé výtky stěžovatelky k postupu městského soudu, který zopakoval dokazování výslechem svědka D., a na jeho základě učinil jiná skutková zjištění než obvodní soud, aniž by znovu hodnotil listinné důkazy či znalecké posudky, na jejich základě učinil obvodní soud jiná skutková zjištění (např. o výši škody). V hodnocení svědecké výpovědi svědka D. městským soudem neshledal dovolací soud zásadní nedostatky, a ani neshledává, že by se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Okolnost, že se soudy zabývaly prokazováním pravděpodobnosti uskutečnění konkrétního prodeje nemovitostí I konkrétnímu zájemci, přitom vycházela ze zcela konkrétních tvrzení stěžovatelky, která konkrétního kupujícího za konkrétních podmínek tvrdila, zatímco v případě nemovitostí II (Praha) naproti tomu dovolací soud ve svém rozsudku označil přístup městského soudu, pokud požadoval prokázání konkrétního prodeje, konkrétní osobě, za konkrétních podmínek jako nesprávný, bylo-li zde více zájemců o koupi.
15. Vedlejší účastnice uvádí, že stěžovatelka v ústavní stížnosti vychází z mylné domněnky, že nebýt opakovaných pochybení městského soudu, bylo by řízení skončeno ke dni 25. 1. 2005, toto datum vychází z předpokladu, že obvykle jsou obecně jako spory přiměřené svojí délkou počítány spory trvající tři až čtyři roky, a to při obecně průměrné složitosti s obecně průměrně chovajícími se účastníky řízení a předmětem daného řízení. Vedlejší účastnice má však za to, že rozhodný okamžik, ke kterému mělo řízení skončit, nastal později, neboť stěžovatelka nebere v úvahu důvody, pro které soudy nemohly řízení skončit do čtyř let od podání žaloby (nutnost provádět nové dokazování na základě nových stěžovatelkou předložených skutečností). Vedlejší účastnice poukazuje na judikaturu obecných soudů a Ústavního soudu, podle které za průtahy pro účely posouzení vzniku nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem nelze samy o sobě považovat situace, kdy v průběhu řízení došlo k vydání rozhodnutí, které bylo později zrušeno. Podle vedlejší účastnice lze shledat průtahy v délce 7 měsíců do doby nařízení prvního jednání ve věci, 3 měsíců v souvislosti s nedodržením zákonné lhůty pro vypracování rozsudku ze dne 28. 6. 2006 a 5 měsíců v období, kdy byl spis předložen Vrchnímu soudu v Praze, tedy v souhrnu průtahy v délce 15 měsíců.
16. Vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejší účastnice zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka v replice uvedla, že navrhla celou řadu důkazů, kterými vedle samotného nesprávného úředního postupu prokazovala, že na přelomu let 2004 a 2005 aktivně směřovala k uskutečnění prodeje všech svých nemovitostí, že vyhledávala zájemce o jejich koupi, a že na realitním trhu panovala taková situace, že by v této době zájemce s pravděpodobností hraničící s jistotou našla a zamýšlený prodej minimálně za cenu obvyklou uskutečnila. Tato tvrzení byla totožná jak v případě nemovitostí v Praze, tak v případě nemovitostí v Peci pod Sněžkou, stěžovatelka pouze navrhovala k prokázání týchž tvrzení zčásti různé důkazy, když vedle shodných důkazů k prokázání tvrzení o svém záměru prodat všechny své nemovitosti navrhla rovněž důkazy svědeckými výpověďmi osob, které v rozhodné době vyhledala, a s nimiž konkrétně o prodeji jednala. Nejvyšší soud svou interpretaci podání stěžovatelky ze dne 30. 1. 2014 ve vyjádření nijak nevysvětlil s tím, že předmětné podání nemá k dispozici. Stěžovatelka je přesvědčena, že městský soud a Nejvyšší soud zasáhly do jejích ústavně zaručených práv tím, že rozhodly o změně vyhovujícího prvostupňového rozhodnutí ohledně části jejího nároku týkající se nemovitostí v Peci pod Sněžkou na základě izolovaného hodnocení jednoho jediného důkazu a nikoli na základě hodnocení všech důkazů, ze kterých vycházel obvodní soud, a dále tím, že pochybily při hodnocení výpovědi svědka D., když nevěrohodnost celé jeho výpovědi dovodily z jedné její účelově vybrané pasáže, která se netýkala zájmu stěžovatelky prodat své nemovitosti v roce 2005, ani vyhledávání zájemců o jejich koupi stěžovatelkou, ani existence zájmu o její nemovitosti, ale konkrétního zůstatku na účtu společnosti svědka v roce 2005. Stěžovatelka má dále za to, že není žádného důvodu zpochybňovat závěry týkající se okamžiku, k němuž mělo skončit postižené řízení, jak činí ve svém vyjádření vedlejší účastnice, stejně tak nesouhlasí s její argumentací, že je třeba posuzovat nesprávný úřední postup v podobě nepřiměřeně dlouho vedeného řízení odlišně podle toho, zda je v souvislosti s ním nárokována náhrada nemajetkové či majetkové újmy, neboť pro takový postup neposkytuje zákon ani soudní praxe oporu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
18. Ústavní soud je v souladu s § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu oprávněn nálezem vyslovit, které ústavně zaručené právo nebo svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona bylo tímto rozhodnutím porušeno, a toto rozhodnutí zrušit. Nemá naopak pravomoc rozhodnout výrokem, kterým by přikázal věc jinému soudu. V části, kde se stěžovatelka domáhá právě takovéhoto rozhodnutí, jde tudíž o návrh, k jehož projednání Ústavní soud není příslušný.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 Ústavy), není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně jiným orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s právy obsaženými v hlavě páté Listiny [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost je důvodná.
20. V nyní posuzované věci je předmětem přezkumu nárok stěžovatelky na zaplacení částky 4 053 320 Kč představující ušlý zisk z prodeje nemovitostí v Peci pod Sněžkou. Podstatou sporu je, zda byl naplněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu - ušlý zisk (z tohoto podhledu nejsou relevantní námitky vedlejší účastnice zpochybňující otázku přiměřenosti délky excindačního řízení, tedy samotného nesprávného úředního postupu, jež nebyla napadenými rozsudky řešena). Ústavní soud se uvedeným nárokem stěžovatelky již zabýval (spolu s nárokem stěžovatelky na zaplacení částky 17 279 146 Kč představující ušlý zisk z prodeje nemovitostí v Praze 9, Vysočanech a nárokem na zaplacení částky 3 934 330 Kč představující její vyšší daňovou povinnost na dani z příjmů právnických osob v souvislosti s prodejem nemovitostí v Praze 9, Vysočanech). Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3456/18 uvedl, že "rozsudek městského soudu neobsahuje dostatečné odůvodnění toho, zda stěžovatelka prokázala, že by při pravidelném běhu věcí nebýt nesprávného úředního postupu v roce 2005 došlo k prodeji jejích nemovitostí, a to ve vztahu k hodnocení svědeckých výpovědí J. D. a JUDr. P. Jak Ústavní soud již výše (bod 29.) uvedl, samotná skutečnost, že svědci, kteří hovořili o zájemcích o koupi, se o ceně vyjadřovali v určitém rozpětí nebo okolo určité finanční částky, v posuzované věci dostatečně neodůvodnila závěr o tom, že by bez přesného vyjádření ceny ve svědeckých výpovědích nemohlo být prokázáno, že by k prodeji nemovitostí v roce 2005 došlo. V dalším řízení, kam se věc městskému soudu v důsledku kasačního rozhodnutí Ústavního soudu vrací, bude na městském soudu, aby svědecké výpovědi znovu vyhodnotil a odstranil popsané vady dosahující ústavní roviny".
21. Jak bylo shora popsáno, městský soud dokazování doplnil o opakované výslechy svědků J. D. a JUDr. V. P., a tyto důkazy, vázán právním názorem Ústavního soudu, opětovně zhodnotil, přičemž dospěl k totožnému závěru jako ve svých předchozích rozhodnutích, tedy že nárok stěžovatelky není důvodný, neboť výpovědi svědků nebyly schopné prokázat závěr, že stěžovatelka měla tzv. vážné zájemce, u kterých by, nebýt nesprávného úředního postupu, bylo možné důvodně očekávat, že by předmětné nemovitosti s dostatečnou mírou pravděpodobnosti v uvedené době od stěžovatelky skutečně koupili. Městský soud konstatoval, že ačkoliv svědci tvrdili, že o koupi nemovitostí se stěžovatelkou jednali, měli představu o jejich stavu i o tom, jak by s těmito nemovitostmi po koupi naložili, nebylo prokázáno, že šlo o skutečně vážné zájemce, tedy takové, kteří musí mít nejen konkrétní představu o ceně, ale i o podstatných náležitostech dané kupní smlouvy. Z tvrzení svědků o přibližné ceně, kterou byli ochotni zaplatit, a o existenci vícero potenciálních zájemců o koupi nelze dovodit, že by to měly být jimi zastupované společnosti, kdo by byl vážným zájemcem, jímž by stěžovatelka nemovitosti prodala. Nebylo totiž zřejmé, zda vůbec a pro jakého z těchto zájemců by se stěžovatelka fakticky rozhodla, popř. zda by tak s ohledem na své představy o kupní ceně v té době vůbec učinila.
22. S takovým závěrem městského soudu se Ústavní soud neztotožňuje, neboť hodnocení důkazů, jak k němu přistoupil městský soud, vybočuje z mantinelů, které vytýčil v dané věci Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3456/18. V citovaném nálezu Ústavní soud výslovně uvedl, že "řádné vyhodnocení posuzované věci vyžadovalo provést podrobné vyhodnocení provedených důkazů a na jejich základě zhodnotit, zda stěžovatelka prokázala existenci vážných zájemců o koupi jejích nemovitostí v roce 2005, kteří by při pravidelném běhu událostí - nebýt nesprávného úředního postupu - stěžovatelčiny nemovitosti koupili. K hodnocení, zda šlo skutečně o vážné zájemce, se nabízelo posouzení řady okolností, např. některých z těchto okolností: zda zájemci v rozhodnou dobu jednali se stěžovatelkou; zda byli dobře obeznámeni se stavem nemovitostí a zda tento stav byli schopni popsat; na základě jakých skutečností si učinili představu o ceně, kterou by byli ochotni za nemovitosti zaplatit; zda měli s nemovitostmi jasný a konkrétní záměr, který by byli schopni na patřičné míře podrobnosti věrohodně popsat; v jakém časovém horizontu hodlali uskutečnit zamýšlený záměr s nemovitostmi; zda se zajímali i o koupi jiných obdobných nemovitostí a pokud ano, jakých; zda a jak měli zajištěno financování koupě; zda koupili jiné nemovitosti, když stěžovatelka své prodat v roce 2005 nemohla apod. Pokud by městský soud dospěl k závěru, že na základě provedených důkazů bylo věrohodně prokázáno, že v daném časovém období vystupovali vážní zájemci o koupi stěžovatelčiných nemovitosti, bylo by namístě na základě hodnocení stěžovatelčiných tvrzení o ceně, za kterou by prodala, na základě hodnocení výpovědi svědků o ceně (rozpětí ceny), za kterou by zájemci koupili, a případně dalších zjištěných okolností (např. znaleckých posudků o obvyklé ceně nemovitostí v roce 2005), provést hodnotící úvahu, zda by při pravidelném běhu událostí došlo k prodeji v roce 2005. Při takovém hodnocení je možno např. hodnotit, zda se stěžovatelkou tvrzená prodejní cena protíná s kupní cenou (jejím rozmezím) zmíněnou svědky (tj. hodnotit zda stěžovatelkou tvrzená cena, za kterou by prodala, je nižší nebo rovna ceně, za kterou by zájemci byli ochotni koupit), zda jde u svědků či stěžovatelky o reálné a věrohodné tvrzení o ceně např. s ohledem na obvyklou cenu daných nemovitostí v rozhodné době a případně další zjištěné okolnosti případu".
23. Městský soud připouští, že svědci vypověděli, že o koupi nemovitostí se stěžovatelkou jednali, měli představu o jejich stavu a měli i představu o tom, jak by s těmito nemovitostmi po koupi naložili, městský soud taktéž konstatoval, že stěžovatelkou tvrzená kupní cena se protíná s kupní cenou uvedenou svědky a nelze vyloučit, že jde o cenu nastavenou v rozmezí obvyklém v rozhodné době, problém však spatřoval v neuvedení konkrétní výše kupní ceny - tato skutečnost podle městského soudu sice není určující pro závěr, že z tohoto důvodu nebylo prokázáno, že by stěžovatelka nebýt nesprávného úředního postupu své nemovitosti prodala v roce 2005, významně však dokresluje podstatnou okolnost pro posouzení úrovně pravděpodobnosti uzavření kupní smlouvy mezi stěžovatelkou a zájemci o koupi. Závěr o neprokázání toho, že by došlo ke smlouvě o prodeji nemovitostí v roce 2005, nelze podle městského soudu vystavět jen na samotné skutečnosti, že se svědci vyjadřovali o kupní ceně v určitém rozpětí (nebo okolo určité finanční částky), současně však nelze k této skutečnosti nepřihlédnout jako k jedné z rozhodných okolností, jež mohla situaci ohledně pravděpodobnosti realizace prodeje nemovitostí objasnit. Vypovídací hodnotu o vážnosti projevu vůle vážného zájemce by podle městského soudu naopak měla smlouva o budoucí kupně smlouvě, kterou lze uzavřít i v případě, kdy prodávající předmětem koupě nedisponuje, tvrzení stěžovatelky, že nemohla smlouvu o budoucí kupní smlouvě uzavřít, má proto městský soud za účelové a nedůvodné.
24. K otázce dokazování smlouvou o smlouvě budoucí se vyjadřoval Ústavní soud v bodech 34 - 36 nálezu sp. zn. III. ÚS 3456/18, kdy uvedl, že v obecné rovině lze skutečnost, že nebýt nesprávného úředního postupu, došlo by k prodeji určité věci v určitou dobu, prokázat jakýmkoli důkazním prostředkem legálně opatřeným, možnost prokázat takovou skutečnost není proto vázána výhradně na nějaký konkrétní důkazní prostředek (např. podepsanou a datovanou smlouvu o smlouvě budoucí). Ústavní soud však vyhodnotil, že městský soud v posuzované věci nepodmiňoval prokázání dané skutečnosti výhradně předložením závazné smlouvy o smlouvě budoucí. Městský soud přesto v nyní posuzované věci v bodech 43 a 44 napadeného rozsudku poukazuje na smlouvu o budoucí kupní smlouvě, která "by zjevně mohla doložit skutečný oboustranný zájem o koupi konkrétních nemovitostí se zachycením shody o základních podmínkách budoucí smlouvy kupní (nejen na kupní ceně...)". Podle městského soudu předložení neuzavřené smlouvy o smlouvě budoucí kupní o to víc svědčí pro závěr, že zde nebyl opravdový zájemce o koupi. Takový závěr opět nelze než označit za vybočující z hledisek, které naznačil v citovaném nálezu Ústavní soud, který nadto k závěrům usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2018 č. j. 30 Cdo 3991/2017-585 [podle kterých městský soud nastavil rámec pro prokázání pravidelného běhu událostí tak, že bylo na žalující straně, aby prokázala existenci vážného zájemce o koupi, který by svou vůli k uzavření určité obchodní transakce zakotvil do právně významné formy (např. smlouvy o smlouvě budoucí)] konstatoval, že takto kategorické tvrzení, které by prokázání existence vážného zájemce o koupi spojovalo se zakotvením zájmu "do právně významné formy", v rozsudku městského soudu nenalezl.
25. Ústavní soud taktéž nesouhlasí se závěry, které vyvodil městský soud z opakované výpovědi svědka J. D. Z protokolu z jednání konaného dne 15. 11. 2019 před městským soudem vyplývá, že svědek popsal dostatečně stav nemovitostí v roce 2004 (pravá část stavby byla zakonzervována, uzavřena zákrytem z lepenky, pravá část byla uzamčena, byla tam okna, konstrukce), uvedl rozsah kupní ceny (5 - 6 mil. Kč), záměr (nemovitosti dostavět a prodat), rozpočet rekonstrukce (10 000 Kč/m2), finanční zajištění (koupě z vlastních prostředků, rekonstrukce bankovním úvěrem).
26. Ústavní soud z obsahu vyžádaného spisu zjistil, že svědek vypovídal již dne 19. 9. 2013 před obvodním soudem, kdy uvedl, že v roce 2004 či 2005 bylo možné nemovitost ještě rekonstruovat, poté došlo k destrukci, bylo jednáno o odstranění stavby. V protokolu je uvedeno, že v roce 2004, 2005 cena byla pět až šest milionů korun, kdy interně společnost Salert (Sportlevel) měla zájem na ceně dle interního odhadu až kolem deseti milionů korun. Jednali se správcem konkursní podstaty Dr. Balabánem, že by došlo k vinkulaci na notářském účtu, kde by byla uložena kupní cena, ze strany správce konkursní podstaty toto bylo odmítnuto. Dále vypovídal svědek dne 12. 4. 2017 před městským soudem, kdy uvedl, že společnost Sportlevel, jejímž byl jednatelem, byla připravena koupit nemovitost, jak uváděl v předchozí výpovědi, ke koupi došlo v roce 2009, k dřívější koupi nedošlo proto, že nemovitost byla blokována a nedala se vinkulovat ani kupní cena. Nabízeli konkursnímu správci cenu 5,5 mil. Kč, ale k finálnímu jednání nedošlo, nemovitost koupila společnost Salert za cenu podle znaleckého posudku (zhruba za 1 mil. Kč) až v roce 2009.
27. Na základě výše uvedeného lze přisvědčit stěžovatelce, že svědek D. konsistentně ve svých výpovědích uváděl, že se stěžovatelkou jednal o koupi nemovitostí v Peci pod Sněžkou již v roce 2004 za cenu pět až šest milionů Kč, měl s nemovitostmi konkrétní podnikatelský záměr, ve věci se obracel na správce konkurzní podstaty, nemovitosti však mohl koupit až v roce 2009.
28. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu proto nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
29. Tak tomu bylo právě v nyní posuzované věci, kdy závěr městského soudu, že nebylo prokázáno, že by se v roce 2005 ze strany označených zájemců jednalo o opravdový a vážný zájem o koupi nemovitostí stěžovatelky (který by se protnul s opravdovým zájmem stěžovatelky na prodeji nemovitostí tak, aby zde byla shoda alespoň na podstatných náležitostech kupní smlouvy), z provedených důkazů nevyplývá.
30. K nesprávnosti uvedeného závěru městského soudu dospěl i Nejvyšší soud, který v napadeném rozsudku konstatoval, že městský soud skutkové přednesy stěžovatelky desinterpretoval, a nebylo důvodu, aby žaloba byla zamítnuta pro neprokázání prodeje předmětných nemovitostí konkrétním subjektům. Tomuto závěru nemá Ústavní soud z výše uvedených důvodů čeho vytknout, nesouhlasí však s tím, že Nejvyšší soud vztáhl tento svůj právní názor pouze na nároky vztahující se k prodeji nemovitostí II. Nejvyšší soud vyšel z toho, že stěžovatelka v případě nemovitostí I tvrdila, že uvažovala o prodeji jedinému konkrétnímu zájemci, zatímco nemovitosti II by prodávala v dobrovolné dražbě. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazoval na podání stěžovatelky Doplňující vyjádření a částečné zpětvzetí žaloby ze dne 30. 1. 2014. Nejvyšší soud konstatuje, že důkazy hovořící o ekonomické výhodnosti realizace prodeje v roce 2005 mohou obstát ve vztahu k nemovitostem II (viz dále); vypovídací schopnost ve vztahu k výhodnosti prodeje nemovitostí I v roce 2005 konkrétnímu subjektu mají značně omezenou.
31. V napadeném rozsudku Nejvyššího soudu uvedené úvahy dostatečně neodůvodňují, proč ohledně nemovitostí I neměl tak jako v případě nemovitostí II postup městského soudu (jde-li o hodnocení důkazů) za neúplný a nesprávný. Zatímco Nejvyšší soud neshledal "žádné právem ospravedlnitelné vysvětlení" pro postup městského soudu, který na základě závěru o neprokázání konkrétního prodeje nemovitostí II (jež by byly prodávány v dobrovolné dražbě) žalobu zamítl, v případě nemovitostí I (kdy stěžovatelka tvrdila zamýšlený prodej jednomu konkrétnímu zájemci) k takovému závěru nedospěl, a skutečnost, že stěžovatelka nemovitosti I po jejich vyloučení ze soupisu konkursní podstaty úpadce skutečně tomuto konkrétnímu subjektu prodala, neměl samu o sobě za vypovídající mnoho o možnosti realizace prodeje tomuto subjektu v roce 2005.
32. Uvedený závěr nelze než označit za vybočující z mezí ústavnosti, neboť není řádně odůvodněn (k požadavku na řádné odůvodnění viz bod 31 nálezu sp. zn. III. ÚS 3456/18, v němž Ústavní soud konstatoval, že rozsudek městského soudu neobsahuje dostatečné odůvodnění toho, zda stěžovatelka prokázala, že by při pravidelném běhu věcí nebýt nesprávného úředního postupu v roce 2005 došlo k prodeji jejích nemovitostí, a to ve vztahu k hodnocení svědeckých výpovědí J. D. a JUDr. P.). Je také nutno přisvědčit stěžovatelce v tom, že její podání ze dne 30. 1. 2014 neobsahuje žádné nové dříve neuvedené skutečnosti, které by měly vést k tomu, že opodstatněnost svého nároku na náhradu škody ve vztahu k nemovitostem I neprokázala. Uvedla-li stěžovatelka v souvislosti s odpočtem daně z nemovitostí, že by nemovitosti II prodávala více zájemcům v dobrovolné dražbě (přičemž z toho důvodu Nejvyšší soud označil postup městského soudu požadujícího prokázání konkrétního prodeje konkrétní osobě za konkrétních podmínek za nesprávný), nemůže jít v této souvislosti k stěžovatelce z hlediska dokazování k tíži, že ohledně nemovitostí I substancovala, že je hodlala prodat jednomu konkrétnímu zájemci, když tato osoba, jak vyplývá z její výpovědi před obvodním soudem a městským soudem, svůj zájem o koupi ve smyslu Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 2345/18 uvedených okolností (zda šlo o vážného zájemce) potvrdila, a předmětné nemovitosti, o jejichž koupi jednala od roku 2004, v roce 2009 dokonce koupila. Tvrzení, že stěžovatelka měla reálně dosažitelnou možnost prodat své nemovitosti v Peci pod Sněžkou za cenu tehdy obvyklou, stěžovatelka prokazovala nejen opakovanými svědeckými výpověďmi J. D. (jakožto zájemce o koupi příslušných nemovitostí), ale i celou řadou dalších důkazů, a to znaleckými posudky (znaleckým posudkem ze dne 23. 10. 2012 v němž je vyčíslena hodnota nemovitostí v Peci pod Sněžkou částkou 5 100 000 Kč a znaleckým posudkem ze dne 16. 8. 2012, v němž je vyčíslena hodnota nemovitostí v Peci pod Sněžkou částkou 5 110 000 Kč) a výpovědí znalce Ing. M. H. před obvodním soudem dne 14. 11. 2013. Dospěl-li městský soud k opačnému závěru, nepostupoval v intencích daných bodem 30 nálezu sp. zn. III. ÚS 3456/18, a naopak v rozporu se svým tvrzením (bod 46 napadeného rozsudku) kladl na stěžovatelku nesplnitelné důkazní břemeno. Takový postup ve svém důsledku představuje zásah do práva na spravedlivý proces, a v dané věci ve svém důsledku i do práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státního orgánu. Uvedené platí i pro postup Nejvyššího soudu, který shora uvedená pochybení městského soudu nenapravil, resp. postupem vybočujícím z mezí ústavnosti je zhojil pouze zčásti.
VI.
Závěr
33. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími městského soudu a Nejvyššího soudu byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky na soudní ochranu a na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státního orgánu podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Věc se proto vrací k dalšímu řízení k městskému soudu, který musí dostatečným způsobem zohlednit veškeré klíčové a jedinečné okolnosti tohoto případu a své rozhodnutí odůvodnit způsobem, který nebude vykazovat ústavněprávní nedostatky.
34. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona výrok II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2021 č. j. 30 Cdo 2979/2020-776 a výrok I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2020 č. j. 69 Co 351/2014-726 v části, která nebyla zrušena napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu, zrušil.
35. Ve zbývající části, v níž se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud věc přikázal jinému soudu než Městskému soudu v Praze, Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl, neboť k projednání návrhu nebyl příslušný.
36. Takto Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US