// Profipravo.cz / Dokazování 13.09.2017
Hodnocení důkazů odvolacím soudem
Odvolací soud je oprávněn zasáhnout do hodnocení důkazů soudem prvního stupně pouze tehdy, jestliže hodnocení důkazů soudem prvního stupně neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř. Domnívá-li se odvolací soud, že by provedené důkazy měly být hodnoceny odlišně, než se stalo za řízení před soudem prvního stupně, je povinen je zopakovat, a to včetně tzv. pominutých důkazů, které soud prvního stupně sice provedl, ale nehodnotil je, ač tak měl učinit. Odvolací soud zde může dokazování i doplnit o důkazy, které dosud nebyly provedeny, ledaže by se jednalo o doplnění dokazování příliš rozsáhlé. V případě, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně navíc neodpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje všechny informace, které by z hlediska ustanovení § 132 o. s. ř. mělo obsahovat, není zopakování důkazů provedených soudem prvního stupně ani doplnění dokazování možné a odvolací soud je povinen vždy rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Jestliže však hodnocení důkazů soudem prvního stupně respektuje zásady vyplývající z ustanovení § 132 o. s. ř., byl by za této situace v rozporu se zákonem takový postup odvolacího soudu, který by rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a uložil by mu, aby se v dalším řízení zabýval možným jiným hodnocením těchto důkazů.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, ze dne 26. 6. 2017
Dotčené předpisy:
§ 132 o. s. ř.
§ 213 o. s. ř.
§ 157 odst. 2 o. s. ř.
§ 219a o. s. ř.
§ 221 o. s. ř.
Kategorie: dokazování; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný (jako insolvenční správce dlužníka S.KR.AGRO s.r.o. „v likvidaci“) zaplatil 265.868,- Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 20.206,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že je bývalým zaměstnancem dlužníka a že pracovní poměr mezi žalobcem a dlužníkem vznikl na základě pracovní smlouvy dne 1. 3. 2007. Za celý rok 2010 a za leden až duben a červenec 2011 mu však nebyla vyplacena mzda a žalobci tak vznikla uplatněná pohledávka. Při jejím výpočtu žalobce vycházel ze mzdového výměru ze dne 1. 3. 2007, který činil 20.000,- Kč měsíčně. Na výzvu žalobce k úhradě této pohledávky mu však žalovaný oznámil, že pohledávku neuspokojí.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 7. 2015 č.j. 26 C 3/2013-91 žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 265.868,- Kč, žalobu „ve vztahu k požadovanému úrokovému příslušenství ve výši 20.206,- Kč“ zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 79.162,40 Kč k rukám zástupce žalobce. Z výsledků provedeného dokazování (zejména účastnické výpovědi žalobce, svědeckých výpovědí V. Š. a B. B. a protokolu o svědeckých výpovědích S. O. a P. B., provedených v rámci jiného soudního řízení) dovodil, že „bylo prokázáno“, že žalobce byl zaměstnán u dlužníka od 1. 3. 2007 do 31 .8. 2011, „přičemž se nejednalo o žádný fiktivní (simulovaný) pracovní poměr, ale fakticky pracoval jako technik a v rámci svého pracovního poměru měl na starosti provozní záležitosti“, kdy finanční prostředky měla pod kontrolou jednatelka P. B., případně S. O. Jestliže v daném případě žalovaný tvrdí, že nemá k dispozici mzdové listy, které by prokazovaly, že žalobci byla v žalovaném období vyplacena mzda, pak podle názoru soudu prvního stupně s ohledem na právní princip ochrany zaměstnance „nemůže být tato skutečnost na újmu zaměstnanci“ a žalovaný tedy neunesl důkazní břemeno ohledně řádného vyplacení mzdy žalobci. Žaloba je proto důvodná s výjimkou požadovaného příslušenství, které bylo žalobcem „nesprávně konstruováno“, jestliže splatnost jednotlivých mzdových nároků odvíjí od výplatního termínu a nikoliv od splatnosti mzdy podle ustanovení § 141 odst. 1 zák. práce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 1. 2016 č. j. 16 Co 210/2015-138 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se opomenul vypořádat se skutečnostmi, z nichž žalovaný dovozoval, že P. B. (jednatelka dlužníka) byla ve skutečnosti „bílým koněm“ rodiny L. (rodiny žalobce) a že pracovní poměr mezi žalobcem a dlužníkem tudíž vůbec nevznikl, neboť uzavření pracovní smlouvy bylo simulovaným právním úkonem. Soud prvního stupně rovněž vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu, jestliže k prokázání rozhodných skutečností neprovedl žalobcem navržený výslech P. B., S. O. a L. U. a spokojil se toliko s tím, že přečetl protokol o výslechu prvních dvou jmenovaných, který byl proveden v jiném řízení vedeném u téhož soudu. Podle mínění odvolacího soudu „je ovšem v daném případě nezbytné, aby tyto osoby opětovně vyslechl, protože právě ony měly potvrdit, jaké bylo skutečné postavení žalobce ve společnosti dlužníka, že mzdové nároky žalobce byly upokojeny, případě že žalobce si vyplácel prostřednictvím nastrčené jednatelky svévolně sám finanční prostředky, které v plné rozsahu pokryly jeho údajné mzdové nároky“. K prokázání výplaty mzdy zaměstnanci totiž mohou sloužit jako důkaz jakékoli prostředky, jimiž lze tuto skutečnost zjistit, tedy nikoli pouze podepsané výplatní lístky (mzdové listy). P. B. a S. O. se sice opakovaně k výslechu nedostavovaly a neúspěšné bylo v jednom případě i jejich předvedení, přesto však soud prvního stupně „neměl na výslech těchto osob rezignovat“.
Okresní soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 29. 4. 2016 č.j. 26 C 3/2013-168 žalobu o zaplacení 265.868,- Kč zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 128.753,68 Kč k rukám zástupce žalovaného. Po doplnění řízení výslechem svědkyně S. O., z něhož bylo zjištěno, že žalobce „nebyl u dlužníka nikým úkolován, naopak žalobce sám uděloval pokyny jiným, a to nejen svědkyni, ale i jednatelce P. B.“, že si „chodil pro peníze podle potřeby“, že mu „nikdo nekontroloval docházku do zaměstnání“ a „nikdo mu neschvaloval dovolenou“, že „nemusel podepisovat převzetí mzdy“ (což „koresponduje“ s výpovědí žalobce, v níž uvedl, že „si sám určoval“, co bylo zapotřebí, a že mu jednatelka P. B. žádné pracovní pokyny nedávala), dospěl soud prvního stupně k závěru, že „žalobce ve vztahu k dlužníkovi nevykonával závislou činnost v pracovním poměru, neboť nepracoval osobně na základě pokynů zaměstnavatele, nýbrž si sám obsah své pracovní činnosti určoval a navíc sám úkoloval ostatní, a to včetně jednatelky, které měl být formálně podřízen“. Pracovnímu poměru také „neodpovídá situace, kdy si zaměstnanec sám určuje čerpání dovolené, vybírá finanční prostředky zaměstnavatele podle potřeby a pracuje jen na tom, co sám uzná za vhodné“. Jestliže za této situace byla mezi dlužníkem a žalobcem uzavřena pracovní smlouva, jednalo se podle názoru soudu prvního stupně o simulovaný právní úkon a žalobci tudíž za vykonávanou činnost nenáleží mzda ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 zák. práce. Za daného stavu pak již soud „považoval za nadbytečné“ provádět další dokazování, včetně výslechu P. B. a L. U., neboť s ohledem na skutečnosti zjištěné zejména z výslechu S. O. „by výslechy těchto osob nemohly nic změnit na tom, že žalobce fakticky v pracovním poměru ve vztahu k dlužníkovi nebyl“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2. 11. 2016 č. j. 16 Co 158/2016-211 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že „základním definičním znakem závislé práce, který ji odlišuje od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů, je skutečnost, že tato práce je vykonávána ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi smluvními stranami“, kdy „zaměstnavatel je oprávněn dávat zaměstnanci pokyny a zaměstnanec je povinen tyto pokyny respektovat“. Druhým odlišujícím znakem je skutečnost, že „pracovněprávní vztahy vytvářejí zvláštní osobní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se zvláštními právy a povinnostmi“ (zejména osobní výkon práce, závazek loajality vůči zaměstnavateli, výkon práce za úplatu, v pracovní době, na dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost). Definiční prvek závislosti je podle názoru odvolacího soudu „dán také tím, že k uzavření pracovněprávního vztahu by mělo dojít v zájmu osoby tuto činnost vykonávající, jejíž právní sféru neuzavření tohoto vztahu v konečném důsledku poškozuje“, a podstatná je též „smluvní vůle stran, tj. zda chtěli vzájemný vztah upravovat jako závislou práci nebo naopak chtěli vůči sobě zůstat ve vztahu nezávislém“. Pokud by smluvní strany chtěly občanskoprávní či obchodněprávní smlouvu zastřít pracovní smlouvou, pak posouzení toho, zda skutečně jde o zastřený právní úkon, závisí vždy na okolnostech, za nichž je činnost v konkrétním případě vykonávána, a soud přitom „musí zkoumat všechny znaky a indicie svědčící pro to, zda jde o závislou práci či nikoli“. Soud prvního stupně však podle názoru odvolacího soudu tuto otázku posuzoval „jen povrchně a zcela nedostatečně, neboť komplexně nezhodnotil všechny okolnosti, znaky a podmínky, za nichž žalobce práci vykonával, a to s přihlédnutím ke skutečné vůli smluvních stran“. Vytknul mu, že vycházel z výpovědi pouze jediné svědkyně S. O. (která však mj. uvedla, že „neví, jakou činnost žalobce u dlužníka vykonával“, protože „byl věčně zavřený v kanceláři“), jejímž výslechem doplnil dokazování po zrušení jeho předcházejícího rozsudku. Nevypořádal se s věrohodností výpovědi této svědkyně, „zejména neporovnal obsah její výpovědi s ostatními provedenými důkazy (včetně její předcházející ,čtené‘ výpovědi, kterou učinila v jiném soudním řízení), ze kterých v předcházejícím rozsudku dovodil zcela opačné závěry“. Soud prvního stupně tedy řádně „nehodnotil všechny provedené důkazy, které se vztahovaly k rozhodné skutkové otázce“, a navíc „vytrhl z kontextu“ vyjádření žalobce (že si „sám určoval“, co bylo zapotřebí udělat, a že mu jednatelka žádné pokyny nedávala), které mělo „korespondovat“ s výpovědí svědkyně S. O. Odvolací soud nadále považuje za potřebné doplnění dokazování výslechem L. U. a Ing. R. B. a především jednatelky dlužníka P. B., která by se měla vyjádřit zejména k okolnostem, za kterých se stala jediným společníkem a současně jednatelem dlužníka, za jakých okolností došlo k uzavření pracovní smlouvy se žalobcem, jakými činnostmi žalobce pověřila a za jakých podmínek žalobce tyto činnosti vykonával apod. Za tohoto stavu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil s odůvodněním, že jednak je tento rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, jednak že je třeba provést rozsáhlé doplnění dokazování.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že odvolací soud, „aniž by jakkoliv doplňoval dokazování či opakoval již provedené důkazy“, zasahoval do hodnocení důkazů soudem prvního stupně a jeho rozsudek zrušil jen z toho důvodu, že se s jeho skutkovými závěry neztotožňuje a sám upřednostňuje jinou skutkovou verzi. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle názoru dovolatele „svévolné a překračuje zákonné pravomoci odvolacího soudu“. Zdůraznil přitom, že hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu „je výsostným právem nalézacího soudu“, do kterého odvolací soud „nemůže zasahovat, pokud toto důkazní hodnocení nese prvky racionality a interpretační logiky“. V takovém případě se odvolací soud „s tím musí smířit, i kdyby se mu skutkové závěry nelíbily a kdyby sám volil jinou skutkovou verzi“. V daném případě podle mínění dovolatele rozsudek soudu prvního stupně není nepřezkoumatelný, nýbrž odvolací soud nesouhlasí s důkazním hodnocením nalézacího soudu a sám by provedené důkazy hodnotil jinak, a tudíž, „ať již přímo nebo skrytě mezi řádky, nutí soud prvního stupně k jinému hodnocení důkazů“. Takový postup je však třeba považovat za „nedovolenou ingerenci odvolacího soudu do důkazního hodnocení nalézacího soudu“ v rozporu s Čl. 2 odst. 2 a Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Závěrem dovolatel uvádí skutečnosti, které odvolací soud pominul a které podle jeho názoru svědčí ve prospěch skutkových závěrů, k nimž dospěl soud prvního stupně. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V části, v níž žalovaný v dovolání uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (předestírá-li vlastní hodnocení důkazů a uvádí-li skutečnosti, které odvolací soud podle jeho názoru pominul a které svědčí ve prospěch skutkového závěru zastávaného dovolatelem), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
V projednávané věci řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení – mimo jiné právní otázku, zda, případně za jakých podmínek může odvolací soud zasahovat do hodnocení důkazů soudu prvního stupně, aniž by sám tyto důkazy provedl (zopakoval). Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalovaného je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné.
Podle ustanovení § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
V uvedeném ustanovení je promítnuta zásada volného hodnocení důkazů, která se uplatňuje v nynějším občanském soudním řízení. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností (k tomu srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2992/2009, uveřejněného pod č. 39 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2012, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3341/2006). Soud je přitom povinen hodnotit všechny důkazy, které provedl; nemůže si libovolně vybrat, které důkazy bude hodnotit, a ke kterým se nevyjádří.
Protože hodnocení důkazů je vnitřní myšlenkovou činností soudce, nemusí se pochopitelně shodovat se stejnou činností odvolacího soudu rozhodujícího o odvolání. Odvolací soud však může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo. Dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nesmí odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti napravovat.
Je-li to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci (§ 213 odst. 1 o. s. ř.), může odvolací soud provést důkazy, které již byly provedeny za řízení před soudem prvního stupně (zopakovat dokazování), nebo provést důkazy, které sice byly před soudem prvního stupně označeny, ale dosud nebyly provedeny (jde-li o důkazy z pohledu ustanovení § 205a a § 211a přípustné). Postup odvolacího soudu při zopakování dokazování se liší podle toho, zda jde o důkaz, z něhož soud prvního stupně vycházel, nebo zda z provedeného důkazu neučinil pro rozhodnutí ve věci žádná skutková zjištění. V prvním případě odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; povinnost odvolacího soudu dosud provedené důkazy zopakovat je však dána vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže soud prvního stupně provedl důkazy, které následně nehodnotil a neučinil z nich žádná skutková zjištění (např. proto, že z nich plynoucí skutečnosti nepokládal za významné), pak takový důkaz nemůže být způsobilým podkladem pro skutková zjištění odvolacího soudu jen tak bez dalšího. Zde zákon stanoví povinnost zopakovat soudem prvního stupně pominuté důkazy (§ 213 odst. 3 o. s. ř.), jestliže ohledně zjišťované skutečnosti soud prvního stupně vycházel v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř. jen z některých provedených důkazů. Zákon přitom ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda tyto opomenuté důkazy budou provedeny v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (srov. § 219a odst. 2 o. s. ř.). Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to nezakazuje; není proto v rozporu se zákonem postup odvolacího soudu, který tyto důkazy provede a založí na nich své rozhodnutí, ale ani takový postup, jestliže za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a vrátí mu věc k dalšímu řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2015 sp. zn. 21 Cdo 627/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2016 sp. zn. 32 Cdo 137/2014).
Odvolací soud je rovněž oprávněn doplnit dokazování o důkazy, které dosud nebyly provedeny. Takto lze provést jak důkazy, které navrhli účastníci již v řízení před soudem prvního stupně, ale které tento soud z nějakého důvodu neprovedl (samozřejmě při respektování koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř.), tak i důkazy navržené až v odvolacím řízení, pokud jejich provedení neodporuje ustanovení § 205a a 211a o. s. ř.. V obou případech platí, že se musí jednat o důkazy relevantní, tedy že se jejich provedení jeví potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. Jestliže by ale mělo být dokazování prováděné odvolacím soudem příliš rozsáhlé (míněno z hlediska povahy a rozsahu dokazovaných skutečností, nikoli z hlediska množství potřebných důkazů) a (zároveň) ke skutečnosti, jež má být takto prokazována, nebyly v řízení před soudem prvního stupně provedeny žádné důkazy nebo bylo provedeno dokazování v rozsahu, který nelze považovat za dostatečný, odvolací soud další důkazy provést nemůže, neboť tím by nepřípustně přesunul rozhodující část důkazního řízení až do druhé instance. V takových případech je zpravidla namístě zrušení rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení [srov. § 219a odst. 2, § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Doplnění ani zopakování dokazování odvolacím soudem nepřipadá v úvahu ani tehdy, je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních § 157 odst. 2 a § 132 o. s. ř., tedy jestliže z jeho odůvodnění nevyplývá, které skutečnosti má soud za prokázány a které nikoli, o které důkazy opírá svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, případně proč neprovedl i další důkazy. Takové rozhodnutí musí odvolací soud zrušit podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a věc podle ustanovení § 221a odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jinak by řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1993 sp. zn. 2 Cdo 2/93, uveřejněný pod č. 19 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, ročník 1993, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný pod č. 14 v časopise Soudní judikatura, ročník 2001).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud je oprávněn zasáhnout do hodnocení důkazů soudem prvního stupně pouze tehdy, jestliže hodnocení důkazů soudem prvního stupně neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř. Domnívá-li se odvolací soud, že by provedené důkazy měly být hodnoceny odlišně, než se stalo za řízení před soudem prvního stupně, je povinen je zopakovat, a to včetně tzv. pominutých důkazů, které soud prvního stupně sice provedl, ale nehodnotil je, ač tak měl učinit. Odvolací soud zde může dokazování i doplnit o důkazy, které dosud nebyly provedeny, ledaže by se jednalo o doplnění dokazování příliš rozsáhlé. V případě, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně navíc neodpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje všechny informace, které by z hlediska ustanovení § 132 o. s. ř. mělo obsahovat, není zopakování důkazů provedených soudem prvního stupně ani doplnění dokazování možné a odvolací soud je povinen vždy rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Jestliže však hodnocení důkazů soudem prvního stupně respektuje zásady vyplývající z ustanovení § 132 o. s. ř., lze sdílet názor dovolatele, že by byl za této situace v rozporu se zákonem takový postup odvolacího soudu, který by rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a uložil by mu, aby se v dalším řízení zabýval možným jiným hodnocením těchto důkazů. O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze dne 29. 4. 2016 č.j. 26 C 3/2013-168 vyplývá, že soud prvního stupně založil svůj skutkový závěr o tom, že „žalobce ve vztahu k dlužníkovi nevykonával závislou činnost v pracovním poměru“, na skutečnostech, které vyplynuly z výpovědi svědkyně S. O., ale v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř. jakkoli pominul zahrnout do rámce svých úvah obsah výpovědí svědkyň V. Š. a B. B., na jejichž základě dospěl ve svém předešlém rozsudku k jinému (opačnému) skutkovému závěru. Ohledně zjišťované skutečnosti tedy soud prvního stupně vycházel v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř. jen z některých provedených důkazů, aniž by se jakkoliv vypořádal s důkazy ostatními, z nichž by se mohlo podávat zjištění odlišné, a odůvodnění jeho rozsudku v tomto směru rovněž neodpovídá ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Kromě toho soud prvního stupně v rozporu s předešlým kasačním usnesením odvolacího soudu opakovaně neprovedl žalobcem navržené důkazy výslechem jednatelky dlužníka P. B. a svědkyně L. U., ačkoli se jejich provedení jeví potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, stejně jako výslech svědka Ing. R. B.. Tato situace odvolacímu soudu neumožňovala, aby zopakoval uvedené opomenuté důkazy, případně doplnil dokazování, neboť se nejedná jen o doplnění dílčích skutečností, nýbrž o zhodnocení rozsáhlejšího dokazování jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, za pečlivého přihlížení ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (§ 132 o. s. ř.). Protože - jak vyplývá z uvedeného - soud prvního stupně nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních § 157 odst. 2 a § 132 o. s. ř. a navíc bylo třeba rozsáhlého doplnění dokazování, odvolací soud postupoval v souladu se zákonem, jestliže rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. b) a § 219a odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc mu podle ustanovení § 221a odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení, aniž by mu bylo možno důvodně vytýkat, že tím „nutí“ soud prvního stupně k jinému hodnocení důkazů.
Spatřuje-li dovolatel v postupu odvolacího soudu „nedovolenou ingerenci do důkazního hodnocení nalézacího soudu“ v rozporu s Čl. 2 odst. 2 a Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, potom pomíjí, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 95/97 není v souladu s účelem řádného výkonu spravedlnosti (§§ 1 a 2 o. s. ř.), stejně jako se zákonným požadavkem přesvědčivosti rozsudku (§ 157 odst. 4 o. s. ř.), jestliže obecný soud I. stupně v téže věci, týmž soudcem a v poměrně krátkém časovém období bez podstatnějších změn ve stavu dokazování a bez přiměřeného zdůvodnění vydal dvě zcela protichůdná rozhodnutí (žalobě vyhovující rozsudek ze dne 22. 7. 2015 a zamítavý rozsudek ze dne 29. 4. 2016).
Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správné a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Protože se tímto rozhodnutím řízení nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-