// Profipravo.cz / Dokazování 22.08.2016
„Nový“ důkaz v odvolacím řízení
Z pohledu odvolacího řízení jde o „nový“ důkaz tehdy, jestliže nebyl navržen v průběhu řízení před soudem prvního stupně (tj. od jeho zahájení do vyhlášení rozsudku) žádným z účastníků a nebyl ani proveden soudem prvního stupně podle ustanovení § 120 odst. 3 věty první o. s. ř. V případě, že důkaz byl za řízení před soudem prvního stupně některým (kterýmkoliv) z účastníků označen (alespoň natolik konkrétně, aby mohl být i individualizován), byl z hlediska ustanovení § 205a o. s. ř. před soudem prvního stupně uplatněn (a nejde tedy o „nový“ důkaz v odvolacím řízení) bez ohledu na to, jak s ním soud prvního stupně naložil (tj. například zda důkaz provedl, zda neprovedení důkazu zdůvodnil nebo zda návrh takového důkazu zcela pominul).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2172/2014, ze dne 31. 5. 2016
Dotčené předpisy: § 205a o. s. ř.
Kategorie: dokazování; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil k odvolání žalobce rozsudek ze dne 23. února 2012, č. j. 54 Cm 64/2011-78, jímž Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 24. března 2009, č. j. 52 Sm 94/2008-39, kterým původně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 4.800.000 Kč s 6% úrokem od 31. října 2005 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 14.400 Kč a náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého se žalovaný povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem ubránil námitkou, že směnku, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhal, nepodepsal.
Přitom zdůraznil, že směnka je soukromou listinou a důkazní břemeno ohledně tvrzení o její pravosti proto tíží toho, kdo z obsahu směnky pro sebe dovozuje příznivé právní důsledky. Tím je ve směnečném řízení vždy žalobce, který je povinen tvrdit, že žalovaný se podpisem listiny, která vykazuje všechny znaky směnky, zavázal, že žalobci zaplatí žalovanou částku. Z tohoto břemene tvrzení pak pro žalobce vyplývá i břemeno důkazní. Popře-li tedy žalovaný ve sporu o zaplacení směnky její pravost, je na žalobci, aby toto skutkové tvrzení žalovaného vyvrátil. Potud odvolací soud odkázal rovněž na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007.
V projednávané věci ovšem žalobce důkazní břemeno ohledně (žalovaným zpochybněné) pravosti směnky neunesl, když k prokázání skutečnosti, že žalovaný směnku podepsal, neoznačil v řízení před soudem prvního stupně žádný důkaz. Žalobce se z účasti při jednání (nařízeném k projednání námitek uplatněných žalovaným proti směnečnému platebnímu rozkazu) omluvil, čímž se zbavil rovněž možnosti být soudem [který věc v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), projednal v jeho nepřítomnosti] „procesně poučen s odkazem na ustanovení § 118a o. s. ř.“ Uplatnění nových důkazních prostředků v odvolacím řízení (včetně v odvolání navrhovaného zpracování znaleckého posudku) pak již bránilo ustanovení § 205a o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva (souvisejících s výkladem ustanovení § 205a o. s. ř.), které buď v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo by měly být „dovolacím soudem posouzeny jinak“.
Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého provedení důkazu znaleckým posudkem v odvolacím řízení, které dovolatel navrhoval v podaném odvolání, by odporovalo ustanovení § 205a o. s. ř. Potud zdůrazňuje, že návrh na vypracování znaleckého posudku k ověření pravosti podpisu dlužníka na směnce vznesl již v průběhu řízení před soudem prvního stupně sám žalovaný, nešlo proto o důkaz nově navržený, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Podle dovolatele přitom není pro posouzení, zda šlo ve smyslu ustanovení § 205a o. s. ř. o nový důkaz, významné, který z účastníků provedení takového důkazu případně v řízení před soudem prvního stupně navrhl. Jde-li o důkaz, bez něhož nelze skutkový stav věci spolehlivě zjistit, musí soud takový důkaz provést, i kdyby jej navrhla strana sporu, kterou netíží ohledně sporné skutečnosti důkazní břemeno. V dané věci pak zjevně v případě znaleckého posudku o „klíčový důkaz“ šlo, neboť jím měla být ověřena žalovaným zpochybněná pravost směnky, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem.
Odvolací soud měl k návrhu žalobce provést důkaz znaleckým posudkem ostatně i proto, že jím měla být ve smyslu ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. zpochybněna věrohodnost „důkazního prostředku, na němž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně“, a to konkrétně „prohlášení žalovaného“ o tom, že směnku nepodepsal.
Z uvedených důvodů dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že výklad ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013, pro věc rozhodném) předestíraný dovolatelem v podaném dovolání (ústící v závěr, podle kterého žalobcem navržený důkaz znaleckým posudkem nelze považovat za nepřípustný nový důkaz již proto, že jím měla být zpochybněna věrohodnost „prohlášení žalovaného“ k pravosti jeho podpisu na směnce) odmítl jako nesprávný již v rozsudku ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2003, pod číslem 175. V něm Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je z hlediska ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustnou jen taková skutečnost (nebo důkaz), kterou má být zpochybněn alespoň jeden z důkazních prostředků, na němž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Nepostačuje, aby uplatněná skutečnost (důkaz) směřovala ke zpochybnění jen tvrzení účastníka (druhé strany). Musí jít současně o takový důkazní prostředek, na němž soud prvního stupně založil své závěry o skutkovém stavu věci, neboť jen v tomto případě na něm spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Důkazní prostředek, který soud prvního stupně považoval při zjišťování skutkového stavu za nerozhodný (a proto ho ani nehodnotil), netvoří, byť byl v řízení před soudem prvního stupně proveden, podklad pro rozhodnutí soudu prvního stupně, a není proto ani pojmově možné zpochybňovat jeho věrohodnost (srov. shodně dále např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 4136/2009, uveřejněného pod číslem 95/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V situaci, kdy soud prvního stupně v projednávané věci nevzal za základ svého rozhodnutí o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu dokazováním zjištěný skutkový stav věci (dokazování k pravosti podpisu žalovaného na směnce vůbec neprováděl), ale rozhodl podle pravidel o neunesení důkazního břemene (maje za to, že žalobce k prokázání této sporné skutečnosti žádný důkaz neoznačil), je zřejmé, že prostřednictvím v odvolání navrženého důkazu (znaleckým posudkem) nemohl žalobce zpochybňovat věrohodnost jakéhokoliv důkazního prostředku, na němž by rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo (takové důkazní prostředky zde vůbec nebyly). Žalobce nadto zjevně nerozlišuje mezi tvrzením žalovaného o rozhodujících skutečnostech, na nichž staví svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu (jímž je také jeho „prohlášení“ o tom, že směnku nepodepsal), a důkazním prostředkem, jehož prostřednictvím má být tvrzená skutečnost teprve prokázána.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož v poměrech dané věci není provedení důkazu znaleckým posudkem přípustné podle ustanovení § 205a o. s. ř., neboť žalobce tento důkazní návrh učinil až v průběhu odvolacího řízení, však Nejvyšší soud přesto za správný nepovažuje.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. listopadu 2002, sp. zn. 21 Cdo 426/2002, uveřejněném pod číslem 58/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož navrhne-li účastník soudu, aby provedl určitý důkaz, může tento svůj procesní úkon odvolat jen za podmínek uvedených v ustanovení § 41a odst. 3 o. s. ř.; dojde-li k odvolání úkonu soudu nejpozději současně s návrhem na provedení důkazu, postupuje soud stejně, jako kdyby účastník takový návrh nikdy neučinil. O důkaz, který nebyl uplatněn před soudem prvního stupně, nejde ve smyslu ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. tehdy, jestliže účastník za řízení před soudem prvního stupně navrhl provedení tohoto důkazu, i když soud prvního stupně důkaz, který byl potřebný ke zjištění skutkového stavu věci, neprovedl jen proto, že účastník později soudu sdělil, že na svém návrhu na provedení důkazů „netrvá“, nebo mu dal jinak najevo svůj názor, že důkaz nemá být proveden. Přitom zdůraznil, že měřítkem pro posouzení, zda jsou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhovány důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, je obsah spisu soudu prvního stupně. Z pohledu odvolacího řízení jde o „nový“ důkaz tehdy, jestliže nebyl navržen v průběhu řízení před soudem prvního stupně (tj. od jeho zahájení do vyhlášení rozsudku) žádným z účastníků a nebyl ani proveden soudem prvního stupně podle ustanovení § 120 odst. 3 věty první o. s. ř. V případě, že důkaz byl za řízení před soudem prvního stupně některým z účastníků označen (alespoň natolik konkrétně, aby mohl být i individualizován), byl z hlediska ustanovení § 205a o. s. ř. před soudem prvního stupně uplatněn (a nejde tedy o „nový“ důkaz v odvolacím řízení) bez ohledu na to, jak s ním soud prvního stupně naložil (tj. například zda důkaz provedl, zda neprovedení důkazu zdůvodnil nebo zda návrh takového důkazu zcela pominul). Srov. v této souvislosti dále též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3287/2010.
Dovolateli lze přisvědčit, že v poměrech projednávané věci návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem, jímž by měla být posouzena pravost podpisu dlužníka na směnce, učinil již žalovaný ve včas podaných námitkách, jimiž brojil proti povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem. Jakkoliv žalovaný požadavek na provedení takového důkazu neformuloval výslovně, lze jej z obsahu námitek bez zjevných pochybností dovodit (srov. bod 3 námitek).
Závěr odvolacího soudu, podle kterého provedení důkazu znaleckým posudkem bránilo v posuzovaném případě ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. tak – v intencích výše řečeného – nemůže obstát.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-