// Profipravo.cz / Dokazování 21.07.2016

Rozpor mezi znaleckým posudkem a odborným vyjádřením

Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Tyto pochybnosti mohou být jistě vyvolány i předložením listinného důkazu – odborného vyjádření osoby zapsané v seznamu znalců obsahujícího odborný závěr, který odporuje odbornému závěru obsaženému ve vypracovaném znaleckém posudku soudem ustanoveného znalce, příp. znaleckého ústavu, nicméně bude vždy záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce, příp. zpracovatelů znaleckého posudku) bude mít pochybnosti za odstraněné. Nelze tedy stanovit pravidlo pro postup soudu v případě rozporu mezi znaleckým posudkem a listinným důkazem – odborným vyjádřením osoby zapsané v seznamu znalců.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1557/2015, ze dne 6. 5. 2016

vytisknout článek

Dotčené předpisy:
§ 127 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 30. 3. 2011
§ 127 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 30. 3. 2011
§ 132 o. s. ř. ve znění do 30. 3. 2011

Kategorie: dokazování; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě dne 22.3.2010, doplněnou podáním ze dne 17.9.2012, domáhala určení, že „je dědicem po J. D., zemřelém dne 27.6.2008“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že „zůstavitel zanechal závěť sepsanou notářským zápisem JUDr. Ladislava Vondráka, notáře v Havlíčkově Brodě, dne 14.2.2008 pod sp. zn. N 82/2008, NZ 56/2008“, kterou „veškerý svůj majetek odkázal svému synovci L. Š.“, a „jako náhradní dědice stanovil děti L. Š., a to M. Š., , a K. Š.“, že „závěť zůstavitele neuznává za platnou, neboť nebyla učiněna svobodně (pořizovatel byl pod nátlakem) a zůstavitel už nebyl schopen s ohledem na svůj zdravotní stav takový právní úkon, jako závěť, učinit“. Podle žalobkyně závěť zůstavitele „nebyla učiněna zcela svobodně a nevyjadřuje jeho skutečnou a svobodnou vůli“, a to vzhledem k tomu, že „žalovaný 1) odvezl zůstavitele k notáři, kde zůstavitel sepsal závěť, kterou žalovaného 1) ustanovil universálním dědicem“, přestože se zůstavitel „celý život vyhýbal jakémukoliv jednání na úřadech“ a „samotného by z vlastní vůle nenapadlo, aby jel k notáři a sepsal závěť“, a že „rodina Š. zůstavitele vůči žalobkyni po delší dobu negativně ovlivňovala zcela nepravdivými skutečnostmi, pomlouvala ji a bránila jí různými překážkami, aby se se zůstavitelem viděla a mohla s ním jako sestra hovořit“. Žalobkyně dále uvedla, že „zůstavitel nebyl dlouhodobě zdráv“, že „po úmrtí ženy zůstavitele se jeho zdravotní stav rapidně po fyzické a zejména po duševní stránce zhoršil“, že „zůstavitel sepsal závěť pod psychickým nátlakem, zcela nesvobodně a v důsledku svého špatného fyzického a duševního zdravotního stavu, který měl podstatný vliv na jeho učiněný úkon“, a tedy že „zůstavitel v době sepisu závěti vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a psychickému ovlivnění ze strany třetích osob nebyl způsobilý k právním úkonům, případně v době sepisu závěti trpěl duševní poruchou, která zakládala jeho nezpůsobilost k právním úkonům, nebo jej činila k sepisu závěti neschopným“. Podle žalobkyně předmětnou závěť „nelze považovat za notářský zápis, a tedy za veřejnou listinu“, a „jedná se o právní úkon neplatný i neúčinný“, jednak protože žalovaný 1) „byl celou dobu přítomen předmětnému sepisu závěti zůstavitele“, ačkoliv „byl osobou blízkou zůstaviteli, účastníku řízení, a osobou, která byla na věci zúčastněna“, a „při sepisu závěti doplnil prohlášení zůstavitele dalšími údaji“, čímž notář „porušil svoji povinnost mlčenlivosti dle notářského řádu a jeho postup byl nezákonný“, jednak protože „v příslušné závěti chybějí mimo jiné náležitosti, bez nichž by nebylo možné rozeznat účastníky nebo další osoby zúčastněné na úkonu“.

Žalovaná 2) uvedla, že ji závěť zůstavitele „nepřekvapila“, neboť „opakovaně od zůstavitele slýchala, že žalovaný 1) bude po zůstaviteli dědit“, zůstavitel si se žalovaným 1) „nejvíc rozuměli“ a žalovaná 2) „neví o tom, že by zůstavitele někdy někdo k něčemu nutil“.

Žalovaný 1) odmítl tvrzení žalobkyně o tom, že zůstavitel „učinil svůj právní úkon – závěť – nesvobodně“ a že „s ohledem na zdravotní stav nebyl schopen závěť učinit“. Uvedl, že zůstavitel „byl předvolán na jednání k notáři ve věci související s projednáním dědictví po jeho zemřelé manželce“ a „požádal žalovaného 1), aby jej k notáři dovezl a s vyřízením mu pomohl“, a že „po ukončení jednání se zůstavitel informoval u notáře o možnosti sepsání závěti“ a „poté s notářem závěť sepsal“. Přestože žalovaný 1) souhlasil s žalobkyní, že „psychika zůstavitele byla ovlivněna úmrtím manželky“, měl za to, že „psychická stránka zůstavitele nebyla narušena natolik, že by nebyl schopen činit jakékoli právní úkony, a to jak běžné, tak mimořádné“.

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 20.9.2012, č.j. 3 C 21/2010-208 žalobu zamítl, současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit „žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení 13.723,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Průši“ a „České republice – Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě na nákladech řízení 21.650,- Kč“ a že „ve vztahu žalobkyně a žalované 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení“. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalovaný 1) „pouze doprovázel zůstavitele k notáři“ a „nevystupoval v žádné z funkcí dle § 476f obč. zák.“ a že nebylo prokázáno, že „by jednání ovlivňoval či do něho zasahoval“; že nebylo prokázáno, že „by zůstavitel neučinil právní úkon svobodně a vážně“ a že „by na něho byl vyvíjen fyzický nebo psychický nátlak“; že zůstavitel „projevil před notářem jednoznačnou vůli odkázat svůj majetek žalovanému 1), který mu byl v závěru života nejblíže a s nímž si nejvíce rozuměl“, a „v době pořízení závěti „netrpěl žádnou duševní chorobou“, „neobjevovaly se u něho ani známky přítomnosti možné duševní choroby“, a „ani léky, které zůstavitel užíval, ba ani tělesný stav neovlivnily v tomto smyslu jeho rozumové a volní schopnosti“, a tedy že „závěť není neplatná z důvodu jednání zůstavitele v duševní poruše, která by ho činila neschopným k tomuto právnímu úkonu“. Dále soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná 2), která není závětní dědičkou, „postrádala ve sporu věcnou pasivní legitimaci“.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14.3.2013, č.j. 25 Co 18/2013-256, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud předně vytknul soudu prvního stupně, jednak že se „nadbytečně zabýval otázkou naléhavého právního zájmu“, neboť „žalobu podanou dle § 175k odst. 2 občanského soudního řádu nelze zamítnout pro nedostatek naléhavého právního zájmu“, jednak závěr o nedostatku věcné pasivní legitimace žalované 2), neboť „žalovaná 2) byla účastnicí dědického řízení“ a právě „její účastenství v dědickém řízení je podstatné“ i pro „posouzení legitimace účastníků v tomto řízení“. S přihlédnutím k tomu, že žalobkyně proti znaleckému posudku ve znění jeho doplnění podanému znaleckým ústavem, ze kterého vycházel soud prvního stupně, vznesla výhrady a zpochybňovala jeho odbornou správnost, odvolací soud dále soudu prvního stupně vytknul, že ačkoliv účastníci na výslechu znalce (zpracovatelů znaleckého posudku podaného ústavem) netrvali, „nezbavovalo to prvostupňový soud povinnosti znalce vyslechnout“ nebo „odůvodněnost tohoto postupu náležitým způsobem vysvětlit“, a že se „s výhradami žalobkyně proti podanému znaleckému posudku v odůvodnění rozhodnutí náležitě nevypořádal“. Odvolací soud však souhlasil s hodnocením svědeckých výpovědí soudem prvního stupně a odmítl námitku žalobkyně o tom, že byly dány předpoklady pro vypracování revizního znaleckého posudku, s odůvodněním, že „zákon takové předpoklady jednoznačně nestanoví, revizi posudku ponechává na úvaze soudu“, a že závěr o pochybnostech o správnosti vypracovaného znaleckého posudku „lze učinit až po slyšení ustanoveného znalce, pokud nebudou pochybnosti o správnosti znaleckého posudku odstraněny, či náležitým způsobem vyvráceny uplatněné námitky“. Ve vztahu k námitkám žalobkyně týkajícím se právních vad notářského zápisu obsahujícího závěť zůstavitele odvolací soud dovodil, že na ně soud prvního stupně „reagoval nedostatečně“ a „náležitým způsobem nevysvětlil, z jakého důvodu je považuje za nedůvodné či nepodstatné“. Odvolací soud proto uložil soudu prvního stupně vyslechnout zpracovatele znaleckého posudku, na základě výslechu zvážit splnění předpokladů pro revizi podaného znaleckého posudku a přezkoumatelným způsobem se vypořádat s argumentací žalobkyně o neplatnosti notářského zápisu.

Okresní soud v Havlíčkově Brodě poté rozsudkem ze dne 20.2.2014, č.j. 3 C 21/2010-347, žalobu opětovně zamítl (výrok I.), současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit „žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení 33.219,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Průši“ (výrok II.) a „České republice – Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě na nákladech řízení 26.188,- Kč“ (výrok IV.), že „ve vztahu žalobkyně a žalované 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení“ (výrok III.) a že „znalecký ústav Psychiatrická nemocnice Brno se sídlem v Brně – Černovicích, Húskova 2, je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni 2.109,- Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Lamacze a žalovanému 1) 2.014,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Průši“ (výrok V.). Poté, co vymezil tři okruhy sporných otázek – zda je notářský zápis natolik právně vadný, že jej nelze považovat za veřejnou listinu, zda byl zůstavitel vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopen pořídit závěť a zda tak učinil svobodně nebo pod nátlakem, soud prvního stupně na základě zjištění, že žalovaný 1) „zůstavitele k notáři pouze doprovázel“ a „do jednání zůstavitele s notářem nijak nezasahoval či by ho dokonce svým jednáním ovlivňoval“, neboť sdělení data narození dětí soud prvního stupně „nepovažuje za jednání, kterým by byl ovlivněn výsledný obsah notářského zápisu“, a „byť byl žalovaný 1) přítomen vlastního sepisu notářského zápisu“ a tato skutečnost není v notářském zápise uvedena, „nevystupoval ani jako úřední osoba, tlumočník, pisatel nebo předčitatel, ani jako účastník, svědek nebo důvěrník“, uzavřel, že notářský zápis „má všechny náležitosti předepsané v § 63 notářského řádu“, že „chybí-li listině sepsané notářem náležitost, která je jen málo významná, může se přesto jednat o veřejnou listinu“, že neuvedení přítomnosti žalovaného 1) při sepisu notářského zápisu „je skutečností natolik málo významnou, že není s to způsobit, aby se na posuzovaný notářský zápis nemohlo pohlížet jako na veřejnou listinu“, a že „ani případné porušení mlčenlivosti samo o sobě nemůže způsobit, že by notářský zápis nebyl veřejnou listinou“. Při rozhodování o tom, zda byl zůstavitel schopen pořídit závěť ve smyslu ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák., soud prvního stupně po doplnění dokazování o výslech dvou z kolektivu zpracovatelů znaleckého posudku podaného Psychiatrickou léčebnou v Brně (JUDr. Jiřího Pokory a PhDr. Blanky Zapletalové) uvedl, že k posouzení této otázky pro něj „byl stěžejním důkazem znalecký posudek“, neboť „závěr o duševním stavu zůstavitele je otázkou ryze odbornou“, že ze znaleckého posudku vč. jeho dodatku a následného výslechu dvou z kolektivu zpracovatelů posudku vyplývá, že „po obsahové stránce znalecký posudek neobsahuje jen odborný závěr, ale i výčet podkladů, z nichž znalecký ústav vycházel, a myšlenkový proces, jak znalecký ústav k odbornému závěru dospěl“, že „to se nedá říci o oponentním 'znaleckém' vyjádření“, které „obsahuje odborný závěr (proti znaleckému posudku zcela opačný), ale už z něho není zřejmé, z jakých konkrétních podkladů vycházel, jak jednotlivá zjištění hodnotil a jakými úvahami se řídil“, a „víceméně se omezil na kritiku postupu a závěrů znaleckého ústavu, ale vlastní pádné argumenty pro své závěry a pro vyvrácení závěrů znaleckého posudku nenabídl“, a vzhledem k tomu, že závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu „mají oporu v podkladech, které měl znalecký ústav k dispozici, odpovídají pravidlům logického myšlení a v podstatných skutečnostech jsou ve shodě i s ostatními důkazy“ a „zásadní rozpory zjištěny nebyly“, uzavřel, že „o správnosti znaleckého posudku nemá pochybnosti“, a tedy že „zůstavitel sice v době sepsání závěti trpěl duševní poruchou – lehkou až středně těžkou depresí“, ale že „tato duševní porucha jej nečinila neschopným k tomuto právnímu úkonu z důvodu, že nebyl schopen posoudit následky svého úkonu nebo své jednání ovládnout“, že „přítomnost jiné klinicky významné duševní choroby zjištěna nebyla“, a proto také „neshledal podmínky pro vypracování revizního znaleckého posudku“. Soud prvního stupně také dovodil, že „nebylo prokázáno, že by na zůstavitele byl vyvíjen fyzický nebo psychický nátlak“, že skutečnost, že zůstavitel bydlel v rodině závětního dědice a že si s ním rozuměl, „mohla jako pohnutka ovlivnit jeho rozhodnutí, komu odkáže svůj majetek“, ale „v žádném případě nelze hovořit o nedostatku svobody vůle“, navíc projevil-li zůstavitel před notářem, který „byl přítomen po celou dobu sepisování notářského zápisu a měl možnost sledovat chování zůstavitele“, „jednoznačnou vůli odkázat svůj majetek žalovanému 1)“. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9.10.2014, č. j. 25 Co 228/2014-401, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až IV., odmítl odvolání žalobkyně proti výroku V. rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit „žalovanému 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.330,- Kč k rukám advokáta žalovaného 1)“ a že „ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Poté, co schválil vymezení sporných skutečností soudem prvního stupně, odvolací soud souhlasil také s tím, jak se soud prvního stupně vypořádal s námitkami žalobkyně ohledně nedodržení formálních náležitostí při pořizování notářského zápisu zachycujícího zůstavitelovu závěť, a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nezaznamenání doprovodu zůstavitele (přítomnosti další osoby při sepisu notářského zápisu) „nelze považovat za takové porušení zákona, které by mělo za následek závěr, že se nejedná o veřejnou listinu“, že upřesnění osobních údajů těch, které zůstavitel z vlastní vůle chtěl ustanovit náhradními dědici, doprovodem zůstavitele „by nebylo možno bez dalšího kvalifikovat jako zásah do projevu vůle zůstavitele či okolnost způsobující vadu notářského zápisu v žalobkyní uváděné intenzitě“, navíc byl-li notář „přítomen celou dobu sepisování notářského zápisu“, „měl možnost sledovat chování samotného zůstavitele“ a „z hlediska své odpovědnosti byl přesvědčen o vůli zůstavitele projevené v závěti“. Odvolací soud nadále setrval jednak ve svém dříve přijatém potvrzujícím závěru ve vztahu k hodnocení důkazů – výpovědí svědků – soudem prvního stupně, a to s odůvodněním, že „skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně mají oporu v provedeném dokazování“, když i sám dovodil, že „postoj notáře JUDr. Vondráka byl konzistentní“, jednak ohledně závěru o absenci předpokladů pro vypracování revizního znaleckého posudku, neboť podle odvolacího soudu „po velmi podrobném, svým rozsahem až neobvyklém“ výslechu zpracovatelů znaleckého posudku podaného znaleckým ústavem „nelze o jeho správnosti pochybovat“, závěry znaleckého posudku „jsou v souladu s jinými v řízení provedenými důkazy“, jakož i „s objektivně zjištěnou skutečností, že zůstavitel byl v době sepisu závěti osobou schopnou se o sebe postarat a kupř. i řídit osobní automobil“, a s ohledem na uvedené dovodil, že soulad závěrů v řízení podaného znaleckého posudku s jinými důkazy „shledává za určující i pro vysvětlení rozporu tohoto posudku s posudkem předloženým žalobkyní“. Závěrem odvolací soud odmítl námitku žalobkyně týkající se absence poučení dle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu soudem prvního stupně s odůvodněním, že „žaloba byla zamítnuta nikoliv pro neunesení důkazního břemene, nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu“, a proto postup podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu „nebyl na místě“, a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Ve vztahu k sepisu notářského zápisu obsahujícího závěť zůstavitele dovolatelka v první řadě odvolacímu soudu i soudu prvního stupně vytýká, že vycházely z rozhodnutí dovolacího soudu (sp. zn. 21 Cdo 3159/2010 a sp. zn. 20 Cdo 2525/2013), která „na uvedenou věc v konkrétním případě nemají dopad, vztahují se k jiným otázkám (posloupnosti podpisů v notářském zápisu a ověření platných úředních průkazů)“, a proto je „nelze na posuzovanou věc aplikovat“, že notářský zápis N 82/2008, NZ 56/2008 ze dne 14.2.2008 obsahující závěť zůstavitele, „je absolutně neplatný“, „nelze jej považovat za nestranný a nezávislý“, když žalovaný 1) „byl přítomen předmětnému sepisu závěti“, přestože „z notářského zápisu vyplývá, že u jeho sepisu nebyla žádná další osoba, vyjma zůstavitele J. D.“, a navíc byl „osobou blízkou zůstaviteli“ a „na věci zúčastněnou“, neboť „byl osobou obmyšlenou“ a „zůstaviteli při sepisu zápisu napovídal a tímto způsobem notářský zápis též doplňoval“, když „nejméně dodiktovával generálie svých dětí“, a že připuštěním přítomnosti žalovaného 1) při sepisování závěti „notář porušil svoji povinnost mlčenlivosti“. Dovolatelka tedy namítá, jednak že v důsledku nezaznamenání přítomnosti třetí osoby „chybějí v příslušné závěti takové náležitosti, bez nichž by nebylo možné rozeznat účastníky nebo další osoby zúčastněné na úkonu“, že „nepodchycení přítomnosti osoby u sepisu notářské listiny do textu zápisu nelze považovat za skutečnost v konkrétním případě málo významnou“, a proto „nelze tuto písemnost považovat za notářský zápis a tedy za veřejnou listinu“, jednak že soudy „neřešily otázku platnosti závěti“ ve smyslu ustanovení § 476f obč. zák. a § 63 až 66 notářského řádu, byť osoba žalovaného 1) „jako budoucího obmyšleného a osoby blízké k tomuto úkonu byla ve smyslu § 66 notářského řádu z úkonu vyloučena“. Dále žalobkyně namítá, že zpracovaný znalecký posudek znaleckého ústavu a jeho doplnění nebylo možno považovat „za úplný pro učinění odborných závěrů“, protože „se s mnoha skutečnostmi nevypořádal a správně je nehodnotil“, že při zpracovávání posudků „bylo třeba přihlédnout i k ostatním důkazním prostředkům“, které měl soud označit „za relevantní a využitelné pro zpracování znaleckého posudku“, že znalci v posudku mimo jiné pouze „fakticky učinili výpis ze soudního spisu a zdravotnické dokumentace zůstavitele“, přestože „neměli postaveno najisto, zda se jedná o úplnou zdravotnickou dokumentaci k osobě zůstavitele a po další nijak nepátrali či neusilovali“, „činí závěry, ke kterým neměli odborné předpoklady (neurologie)“, „ignorují skutečnosti nacházející se v podkladové dokumentaci“, „nevyužili jak dostupné nálezy po vyšetření CT, tak případné konzultace z jiných lékařských oborů (neurologie)“, „nebyli schopni hodnověrně a prokazatelně po odborné stránce vysvětlit objektivní rozpor (v zcela protichůdném závěru) mezi závěry znaleckého posudku Psychiatrické léčebny Brno a závěry vyjádření podaného odborným lékařem Psychiatrické kliniky 1. LF UK, VFN, Praha, který je zapsán také jako znalec v daném oboru“ (doc. MUDr. Iljou Žukovem, CSc.), a proto odmítá závěr odvolacího soudu, že „nelze o správnosti znaleckého posudku pochybovat“, a má za to, že „nezbude, než přistoupit k vypracování tzv. revizního znaleckého posudku“. Závěrem dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že „argumentačně neodůvodnil“ ani „nerozhodl“ o jejím návrhu na výslech znalce doc. MUDr. Ilji Žukova, CSc., a na zpracování revizního znaleckého posudku, a že existence tzv. opomenutých důkazů „zakládá nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí i jeho protiústavnost ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“ a „vůbec se jednalo o nespravedlivý proces“. Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v části, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a v části, ve které rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Žalovaný 1) považuje dovolání žalobkyně za nedůvodné, neboť má za to, že „ani jeden ze soudů v dodržování procesních předpisů zásadně nepochybil“ a že se odvolací soud vypořádal s námitkou žalobkyně ohledně hmotněprávní otázky týkající se notářského zápisu ze dne 14.2.2008 „odkazem na aktuální judikaturu“ a „toto své stanovisko velmi pečlivě a podrobně odůvodnil“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

K podání dovolatelky ze dne 18.12.2014 dovolací soud podle ustanovení § 241a odst. 5 o.s.ř. nepřihlédl, neboť jím bylo dovolání doplněno v rozporu s ustanovením § 241 odst. 4 o.s.ř.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právních otázek, zda je náležitostí notářského zápisu zaznamenání přítomnosti třetí osoby při jeho sepisu, zda v kladném případě má absence této náležitosti v notářském zápise za následek skutečnost, že notářský zápis nelze považovat za veřejnou listinu, a zda je soud povinen nařídit vypracování revizního znaleckého posudku, je-li obsahem spisu vyjádření odborného lékaře zapsaného v seznamu znalců, jehož odborný závěr odporuje odbornému závěru znaleckého ústavu ustanoveného soudem v průběhu řízení. Protože posouzení těchto otázek hmotného a procesního práva bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující) a protože dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. § 241a odst. 1 o.s.ř.) bylo v projednávané věci z obsahu spisu a obsahu spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 25 D 202/2008 (mimo jiné) zjištěno, že J. D., zemřelý dne 27.6.2008 (dále jen „zůstavitel“), zanechal závěť sepsanou formou notářského zápisu dne 14.2.2008, jíž „dědicem veškerého svého jmění a svých práv, zejména nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Vysočinu – Katastrální pracoviště v Havlíčkově Brodě na listu vlastnictví číslo 119 pro obec L. a katastrální území P. a bytu vymezeného v domě v H. B., včetně podílu na společných částech domu a pozemcích, jmenoval a ustanovil svého synovce L. Š.“, a pro případ, že by žalovaný 1) zůstavitele „nepřežil nebo z jakéhokoli jiného důvodu nedědil“, jmenoval a ustanovil „jako náhradní dědice rovným dílem jeho děti M. Š. a K. Š.“. Protože žalobkyně neuznala závěť zůstavitele za platnou tvrzením, že závěť „nebyla učiněna svobodně (pořizovatel byl pod nátlakem)“ a že „zůstavitel už nebyl schopen s ohledem na svůj zdravotní stav takový právní úkon, jako je závěť, učinit“, Okresní soud v Havlíčkově Brodě usnesením ze dne 10.2.2010, č.j. 25 D 202/2008-138, uložil žalobkyni, aby „nejpozději do 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení podala proti žalovanému 1) žalobu u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě na určení, že žalobkyně je dědicem po zůstaviteli“.

Vzhledem k tomu, že zůstavitel J. D. zemřel dne 27.6.2008, použije se při dědění právo platné v den jeho smrti, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 19.10.2008 (dále jen „obč. zák.“; srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Zůstavitel může projevit svoji poslední vůli formou notářského zápisu; zvláštní zákon stanoví, kdy úkon musí být učiněn před svědky a kdy musí mít formu notářského zápisu (§ 476d odst. 1 obč. zák.).

Notářským zápisem se rozumí listina sepsaná notářem, která splňuje náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů zákonem č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů účinném do 30.6.2008 (dále též jen „not.ř.“), a která tak má (srov. § 6 not.ř.) povahu veřejné listiny (srov. § 134 o.s.ř.).

Notářský zápis musí obsahovat: a) místo, den, měsíc a rok úkonu, b) jméno a příjmení notáře a jeho sídlo, c) jméno, příjmení, bydliště a rodné číslo, není-li, datum narození účastníků a jejich zástupců, svědků, důvěrníků a tlumočníků, d) prohlášení účastníků, že jsou způsobilí k právním úkonům, e) údaj, jak byla ověřena totožnost účastníků, svědků, důvěrníků a tlumočníků, f) obsah úkonu, g) údaj o tom, že byl zápis po přečtení účastníky schválen, h) podpisy účastníků nebo jejich zástupců, svědků, důvěrníků a tlumočníků, i) otisk úředního razítka notáře a jeho podpis (§ 63 not. ř.).

Listiny vyhotovené notářem podle ustanovení § 6 not.ř. jsou veřejnými listinami jen za předpokladu, že splňují náležitosti stanovené pro ně zákonem. Za náležitosti, které musí splňovat notářská listina, je třeba považovat jednak zvláštní náležitosti stanovené pro jednotlivé druhy notářských listin v ustanoveních části šesté notářského řádu (zejména § 63 not.ř.), jednak obecné formální náležitosti každé notářské listiny podle ustanovení § 58 a § 59 not.ř. Přitom obecně platí, že ustanovení zvláštní části mají přednost před ustanoveními obsaženými v části obecné.

Přestože právní teorie dříve zastávala názor, že nesplnění jen některé z předepsaných náležitostí má za následek, že listinu sepsanou notářem nelze považovat za listinu veřejnou, postupně se prosazuje méně rigorózní výklad. Ten vychází ze závěru, že není-li v notářské listině obsažena náležitost, která je jen málo významná, může se - s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu - přesto jednat o listinu veřejnou (srov. právní názor vyjádřený in Bílek, P., Fiala, R., Jindřich, M., Wawerka, K. a kol.: Notářský řád a řízení o dědictví. Komentář. 4. vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, str. 50).

Podobně judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že náležitosti notářských listin jsou z hlediska kvality různě závažné. Pouze v případě, že by chyběly takové náležitosti, bez nichž by nebylo možno individualizovat notářský zápis, účastníky nebo další osoby zúčastněné na úkonu, nebo takové náležitosti, které jsou nezbytnou součástí notářského zápisu, bylo by nutno dojít k závěru, že písemnost nelze považovat za notářský zápis, a tedy za veřejnou listinu (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze 30.4.1976, sp. zn. 4 Cz 34/76, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 1977; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2008, sp. zn. 21 Cdo 4566/2007).

O takový případ však v projednávané věci nešlo. Účastníkem je nutno chápat pouze účastníka právního vztahu obsaženého v notářském zápisu (srov. Bílek, P., Fiala, R., Jindřich, M., Wawerka, K. a kol.: Notářský řád a řízení o dědictví. Komentář. 4. vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, str. 244). Z hlediska skutkového stavu (jak již bylo uvedeno výše, správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno, že žalovaný 1) zůstavitele „pouze doprovázel k notáři“ a „byť byl přítomen vlastního sepisu notářského zápisu, nevystupoval ani jako úřední osoba, tlumočník, pisatel nebo předčitatel, ani jako účastník, svědek nebo důvěrník“. Vzhledem k tomu, že žalovaný 1) nebyl žádnou z osob vyjmenovaných v ustanovení § 63 písm. c) not. ř., neboť účastníkem byl pouze zůstavitel, když obsahem notářského zápisu byla závěť zůstavitele, která je jeho jednostranným projevem vůle, a žalovaný 1) při sepisu závěti nevystupoval ani jako zástupce zůstavitele ani jako svědek, důvěrník či tlumočník, když ani ve smyslu ustanovení § 65, 67 a 69 not.ř. nebyly v projednávaném případě tvrzeny ani zjištěny skutečnosti odůvodňující přítomnost těchto osob při sepisu notářského zápisu obsahujícího závěť zůstavitele jako základní náležitost notářského zápisu, má dovolací soud za to, že v projednávané věci nelze zaznamenání přítomnosti žalovaného 1) při sepisu notářského zápisu obsahujícího závěť zůstavitele považovat za náležitost notářského zápisu, a proto nelze souhlasit s názorem dovolatelky, že u předmětného notářského zápisu nejsou splněny náležitosti notářského zápisu, pro které jej nelze považovat za notářský zápis ani za veřejnou listinu, a tedy ani nelze z tohoto důvodu dovodit neplatnost v notářském zápisu obsaženého právního úkonu – závěti zůstavitele.

Správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k notářskému zápisu obsahujícímu závěť zůstavitele není způsobilá zpochybnit ani námitka žalobkyně o tom, že se soudy nezabývaly otázkou platnosti závěti ve smyslu § 476f obč. zák. a § 66 not.ř., neboť s ohledem na skutečnost, že žalovaný 1) nevystupoval při sepisu závěti zůstavitele formou notářského zápisu ani jako svědek úkonu, a že v projednávaném případě nebyla pro platnost závěti učiněné formou notářského zápisu účast svědka dle ustanovení § 65 odst. 1 not.ř. třeba, nebylo právní posouzení této otázky pro projednávaný případ rozhodující.

Dovolací soud nesouhlasí ani s názorem žalobkyně, že v důsledku nezaznamenání přítomnosti žalovaného 1) při sepisu notářského zápisu chybějí v příslušné závěti takové náležitosti, bez nichž by nebylo možné rozeznat další osoby zúčastněné na úkonu. Žalobkyně přehlíží, že osobou zúčastněnou na věci se rozumí osoba, která má z jednání účastníka (účastníků) nějaký prospěch nebo se jí jinak dotýká právní úkon účastníka či účastníků (srov. Bílek, P., Fiala, R., Jindřich, M., Wawerka, K. a kol.: Notářský řád a řízení o dědictví. Komentář. 4. vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, str. 255), a že žalovaný 1) byl jako osoba zúčastněná na věci - povolal-li jej zůstavitel za svého univerzálního dědice - v závěti zůstavitele sepsané formou předmětného notářského zápisu řádně individualizován v části, kterou jej zůstavitel povolal za svého dědice, když žalovaného 1) označil jménem, příjmením, datem narození a bydlištěm, a tedy není možné uzavřít, že by z předmětné závěti nebylo možné rozeznat žalovaného 1) jako osobu zúčastněnou na věci.

Žalobkyně však právem soudům vytýká závěr o tom, že v projednávané věci „nejsou dány předpoklady pro vypracování revizního znaleckého posudku“, neboť „o jeho správnosti nelze pochybovat“. Ani dovolací soud nepovažuje tento závěr odvolacího soudu i soudu prvního stupně za správný.

Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení otázky, zda zůstavitel trpěl v době sepsání notářského zápisu obsahujícího závěť zůstavitele takovou duševní poruchou, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným. Na základě usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 28.2.2011, č.j. 3 C 21/2010-74, byl vypracován znalecký posudek znaleckým ústavem Psychiatrickou léčebnou Brno. Otázku, zda tento znalecký posudek je způsobilým podkladem pro skutková zjištění soudů, je proto třeba i v současné době posoudit podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30.3.2011 (dále jen „OSŘ“).

Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce (§ 127 odst. 1 OSŘ).

Znalecký posudek je možno také dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (§ 127 odst. 2 OSŘ).

Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 OSŘ).

Podle ustálené judikatury soudů (srov. například zprávu o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 161/79, schválenou usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSR z 23.12.1980, sp. zn. Pls 3/80, která byla uveřejněna ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1, ročník 1981; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.4.2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2010, sp. zn. 25 Cdo 2414/2008) soud hodnotí důkaz znaleckým posudkem jako každý jiný důkaz (tj. podle ustanovení § 132 OSŘ), nicméně je tu při hodnocení tohoto důkazu oproti jiným důkazům určitý rozdíl, který je vyvolán některými zvláštnostmi tohoto důkazu. Při hodnocení důkazu znaleckým posudkem se soud musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To samozřejmě neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem a že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek; kdyby tím nebyla pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, nejasnost nebo neúplnost znaleckého posudku odstraněna, soud za účelem přezkoumání znaleckého posudku ustanoví jiného znalce, popřípadě vědecký ústav nebo jinou instituci.

Z výše citovaných ustanovení vyplývá, že znalecký posudek podaný znaleckým ústavem, kterého soud ustanovil z důvodu, že rozhodnutí záviselo na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, je možno dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí. Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Tyto pochybnosti mohou být jistě vyvolány i předložením listinného důkazu – odborného vyjádření osoby zapsané v seznamu znalců obsahujícího odborný závěr, který odporuje odbornému závěru obsaženému ve vypracovaném znaleckém posudku soudem ustanoveného znalce, příp. znaleckého ústavu, nicméně bude vždy záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce, příp. zpracovatelů znaleckého posudku) bude mít pochybnosti za odstraněné. Nelze tedy stanovit pravidlo pro postup soudu v případě rozporu mezi znaleckým posudkem a listinným důkazem – odborným vyjádřením osoby zapsané v seznamu znalců.

V projednávané věci podal písemný znalecký posudek z oboru zdravotnictví – psychiatrie a klinická psychologie znalecký ústav Psychiatrická léčebna Brno (vypracovaný MUDr. Jiřím Pokorou, MUDr. Hanou Pánkovou, PhDr. Blankou Zapletalovou a MUDr. Milenou Zimulovou), jehož soud prvního stupně ustanovil k posouzení skutečností týkajících se schopnosti zůstavitele sepsat dne 14.2.2008 závěť vzhledem k jeho fyzickému a duševnímu zdravotnímu stavu, užívaným lékům a duševnímu rozpoložení, k nimž bylo třeba odborných znalostí. Vypracovaný znalecký posudek byl doplněn písemným vyjádřením ze dne 29.8.2011 a dva z kolektivu zpracovatelů znaleckého posudku - MUDr. Jiří Pokora a PhDr. Blanka Zapletalová - byli při jednání před soudem prvního stupně vyslechnuti. Znalecký ústav dospěl k závěru, že zůstavitel „byl s největší pravděpodobností schopen učinit právní úkon, tj. konkrétně sepsat dne 14.2.2008 závěť“, že jeho rozumové, rozpoznávací a volní (rozhodovací) schopnosti „byly s největší pravděpodobností zachovány v plném rozsahu i přesto, že posuzovaný pravděpodobně trpěl lehčí až středně těžkou depresí“, a že „nebyla zjištěna žádná duševní porucha, která by podstatným způsobem zesílila vliv bydlení v rodině závětního dědice na volní (rozhodovací) schopnosti zůstavitele“. Žalobkyně v průběhu řízení předložila „znalecké vyjádření ke znaleckému posudku ústavnímu“ vypracované doc. MUDr. Iljou Žukovem, CSc., odborným lékařem Psychiatrické kliniky 1. LF UK, VFN, Praha, který dospěl k závěru, že u zůstavitele „byl přítomen ke dni sepsání závěti tj. 14.2.2008 kognitivní deficit, blíže nespecifikované kvality, 'velmi pravděpodobně' již forenzně závažného dopadu, což je umocněno i přítomností depresivní symptomatiky“, a že „o skutečné svobodné vůli při kombinaci kognitivního deficitu a projevech 'deprese' u zůstavitele tak nelze ke dni 'sepsání závěti' tj. 14.2.2008 hovořit“. K tomuto „znaleckému vyjádření“ MUDr. Jiří Pokora (jeden ze zpracovatelů znaleckého posudku) při výslechu před soudem prvního stupně uvedl, že „trvá na závěrech znaleckého posudku“, a že si ve vztahu ke znaleckému vyjádření „nemůže vysvětlit, jak došli k opačnému závěru“.

Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě byl vypracován znalecký posudek soudem ustanoveným znaleckým ústavem (Psychiatrickou léčebnou Brno) a bylo předloženo vyjádření odborného lékaře (doc. MUDr. Iljou Žukovem, CSc.), jejichž odborné závěry si odporují, že zpracovatel znaleckého posudku nebyl schopen vysvětlit rozpornost těchto závěrů a pouze setrval na závěrech znaleckého posudku, a že soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost znaleckého posudku, měl odvolací soud vzít v úvahu, že znalecký posudek měl pro rozhodnutí ve věci zásadní (určující) význam, když i soud prvního stupně uvedl, že „stěžejním důkazem“ k posouzení duševního stavu zůstavitele pro něj byl znalecký posudek, a že žalobkyně proti němu vznesla podstatné (zdůvodněné) výhrady (zpochybňovala zejména odborné závěry obsažené v posudku), které také doložila listinným důkazem (vyjádřením odborného lékaře) a jejichž vyjasnění bylo pro rozhodnutí ve věci samé podstatné. Protože předmětem znaleckého posudku nebylo posouzení jen zcela jednoduchých skutečností a žalobkyně zpochybňovala závěry znaleckého posudku prostřednictvím zdůvodněných námitek a vyjádření odborného lékaře, lze za těchto okolností uzavřít, že úsudek odvolacího soudu, že právě „soulad závěrů znaleckého posudku s jinými důkazy jsou určující i pro vysvětlení rozporu tohoto posudku s posudkem (správně vyjádřením) předloženým žalobkyní“, není správný, a že v projednávané věci šlo o případ, kdy (zejména na základě žalobkyní předloženého listinného důkazu - vyjádření odborné osoby zapsané v seznamu znalců) existovaly pochybnosti o správnosti vypracovaného znaleckého posudku, které nebyly odstraněny ani vysvětlením poskytnutým jedním ze zpracovatelů znaleckého posudku, a proto měl soud ve smyslu ustanovení § 127 odst. 2 OSŘ nechat přezkoumat znalecký posudek jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-