// Profipravo.cz / Dokazování 10.06.2016
ÚS: Řádné dokazování odvolacího soudu
Právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) v řízení o stanovení výše výživného na děti je porušeno v případě, že soudem učiněná skutková zjištění ve vztahu k příjmové a majetkové situaci povinného rodiče jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, popřípadě není vůbec zřejmé, jak právní závěry dovodil z provedených důkazů.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1437/15, ze dne 17. 5. 2016
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
1. Včas podaným návrhem splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá v záhlaví označené rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvého stupně o snížení výživného na dvě děti stěžovatele tak, že návrh na snížení výživného se zamítá.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 41 P 74/2007 - 129 ze dne 3. 6. 2008 byly tehdy nezletilé děti stěžovatele A., M. a M. svěřeny na dobu po rozvodu do péče matky a stěžovateli bylo stanoveno výživné na A. a M. ve výši 40 000 Kč měsíčně a na M. ve výši 100 000 Kč.
3. Stěžovatel podal 22. 6. 2011 z důvodu tvrzené změny poměrů návrh na snížení výživného na zletilou A. i nezletilého M. na 10 000 Kč měsíčně od 1. 9. 2010. O návrhu na snížení výživného na nezletilého M. z důvodu jeho specifických potřeb rozhodovaly soudy v samostatném řízení a nyní projednávaná ústavní stížnost se toho řízení netýká.
4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 41 P 74/2007 - 369 ze dne 23. 1. 2012 byl návrh stěžovatele na snížení výživného zamítnut s odůvodněním, že se stěžovatel bez důležitého důvodu vzdal výhodnějšího zaměstnání. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 205/2012 - 404 byl výrok o zamítnutí návrhu na snížení výživného zrušen a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení a provedení dalších důkazů, mj. v souvislosti se ztrátou zaměstnání stěžovatele.
5. Obvodní soud pro Prahu 10 dokazování doplnil a rozsudkem ze dne 27. 5. 2013 č. j. 41 P 74/2007 - 534 rozhodl tak, že se výživné na již zletilou A. snižuje od 1. 9. 2010 do 28. 9. 2011 na částku 13 000 Kč měsíčně a na nezletilého M. se výživné snižuje od 1. 9. 2010 taktéž na částku 13 000 Kč měsíčně. Soud po doplnění dokazování uzavřel, že pokud by stěžovatel neukončil pracovní poměr dohodou, byl by jeho pracovní poměr ukončen výpovědí ze strany zaměstnavatele, přičemž žádné odstupné stěžovatel nedostal. Podle soudu došlo k takové změně poměrů, která odůvodňuje snížení výživného. Soud mj. uvedl, že v původním rozhodnutí o stanovení výše výživného bylo vycházeno z měsíčního příjmu otce 477 211 Kč a příjmu matky (podpora v nezaměstnanosti) 8 412 Kč, resp. poté 7 671 Kč. Dále soud uvedl, že od roku 2010 již otec nedosahoval takových příjmů, ze kterých vycházelo původní stanovení výživného, od září do prosince 2010 to bylo 84 750 Kč měsíčně, za rok 2011 měl stěžovatel roční základ daně 964 800 Kč, za rok 2012 pak 574 815 Kč. Příjem matky (vedlejší účastnice) se naopak zvýšil na 22 000 Kč měsíčně. Soud proto s přihlédnutím ke snížení příjmů otce, zvýšení příjmů matky a potřebám dětí výživné snížil na částku 13 000 Kč měsíčně na každé z dětí.
6. Proti rozhodnutí podala odvolání vedlejší účastnice (matka), která namítala, že ohledně příjmů otce vycházel soud prvého stupně jen z tvrzení otce, nebylo přihlédnuto k jeho celkovým majetkovým poměrům. Odvolací soud doplnil dokazování ohledně finančních aktivit stěžovatele, zejména v souvislosti se založením fondů Metatron Capital SICAV plc. a uzavřel, že zaměstnavatel stěžovatele (skupina J&T) se rozhodl zrušit jednu oblast podnikání a zároveň bylo sjednáno, že tuto činnost bude vykonávat samostatný subjekt, z větší části vlastněný stěžovatelem, kterému skupina poskytne potřebné finanční prostředky. Soud mj. uvedl: "V širším smyslu jde vlastně o další projekt skupiny J&T, jejímž vrcholným manažerem otec [stěžovatel] řadu let byl a která jej finančně zajistila. Byt' nebylo konkrétně zjištěno, zda a jaké částky otci nadále z projektů plynuly, nic nenasvědčuje tomu, že by takovou oblast podnikání ukončil. Jen z toho, že se přibližně v posledních šesti letech hovoří o bankovní krizi, ještě nejde dovodit snížení příjmů otce. Ten vlastně stejnou činnost provozuje stále, provádí ji ale v rámci různých společností. Byť otec uvádí, že akcie společnosti Metatron Capital SICAV plc. nemají žádnou hodnotu a nepobíral žádné dividendy, nelze přehlédnout, že i podle podkladů zpracovaných otcem [...] jde o prosperující společnost, jejíž obrat a zisk se zvyšuje, tudíž nejde o akcie, které by neměly žádnou reálnou hodnotu. Krom exekuce vedené pro dlužné výživné nebylo zjištěno, že by měl otec finanční problémy, ani to, že by v bankovním sektoru vznikla nedůvěra v jeho schopnost dostát svým závazkům". Podle odvolacího soudu stěžovatel tudíž neprokázal, že by na jeho straně došlo k takové změně poměrů (finančních, majetkových), která by odůvodňovala snížení výživného. Rozsudek soudu prvého stupně tak byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze změněn a návrh na snížení výživného zamítnut.
II. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na lidskou důstojnost dle čl. 10 odst. 1 Listiny, práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny, práva na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy a práva na rovnost účastníků před soudem dle čl. 96 Ústavy.
8. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavních práv v tom, že odvolací soud provedl nad rámec dokazování prováděného soudem prvního stupně jako důkazy pouze novinové články, přehled o účastech stěžovatele v obchodních společnostech, znalecký posudek Ing. Votavové a zprávu stěžovatele týkající se společnosti Metatron Capital SICAV plc. Odvolací soud rovněž zopakoval provedení důkazu smlouvu o půjčce uzavřenou mezi společností Management Partners Anstalt a stěžovatelem a daňová přiznání matky za rok 2011, 2012 a 2013.
9. Na základě těchto důkazů však odvolací soud dospěl ke zcela opačným závěrům než soud prvního stupně, ačkoli důkazy před odvolacím soudem provedené jsou z části irelevantní a z části jednoznačně potvrzují a prokazují tvrzení stěžovatele, což je v příkrém rozporu se zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Napadaným rozhodnutím tak došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a porušení zásady dvouinstančnosti soudního řízení.
10. Novinové články, které byly před odvolacím soudem prováděny jako důkaz, jsou dle stěžovatele zcela irelevantní, neboť neprokazují a ani prokázat nemohou cokoli konkrétního o majetkových poměrech stěžovatele, neboť je zřejmé, že informace v mediích jsou účelově zkreslené a ostatně jejich obsahem není jakákoli informace o výši příjmů stěžovatele. Sám stěžovatel v žádném rozhovoru ani vyjádření, které mediím kdy poskytl, neuváděl informace o tom, že aktuálně dosahuje výrazně nižších příjmů, a to jednak proto, že předmětné články se o tyto skutečnosti nezajímají a také z důvodu, že by tato skutečnost mohla v očích veřejnosti jeho podnikání a důvěru investorské veřejnosti v jeho osobu negativně ovlivnit. Dle přesvědčení stěžovatele je v rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatele na spravedlivý proces, aby rozhodnutí ve věci bylo ze strany soudu postaveno na důkazech nicotné vypovídající hodnoty.
11. Dále byl jako důkaz proveden přehled o účastech stěžovatele v obchodních společnostech, ovšem ani tyto důkazy neprokazují nic o změně majetkových poměrů stěžovatele, respektive prokazují pouze to, že ke změně majetkové situace došlo (a to k jejímu zhoršení), přičemž je zřejmé, že stěžovatel v těchto společnostech již nadále nepůsobí. Tyto důkazy jsou proto pro rozhodnutí ve věci irelevantní, neboť nic nevypovídají o rozhodném období, které mělo být ze strany soudu hodnoceno a posuzováno. Nadto nebylo prokázáno (a ani prokazováno), že by stěžovateli z účasti na výše uvedených společnostech plynul jakýkoli příjem a stěžovatel tuto skutečnost popírá. Veškeré funkce, které kdy ve společnostech zastával, byly bez nároku na odměnu.
12. Znaleckým posudkem znalkyně z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, bylo zjištěno, že celkové dluhy stěžovatele činí částku ve výši cca 40 milionů Kč. Stěžovatel dále připomíná, že účelem úvěrů bylo majetkové vypořádání s vedlejší účastnicí, pořízení bytu pro ni, nezletilé děti a pro stěžovatele, ke kterému se zavázal v době, kdy předpokládal, že jeho příjmy nepoklesnou, což se však v důsledku finanční krize, jež postihla odvětví jeho podnikání, tedy bez jeho zavinění, stalo. Stěžovatel dále připomíná, že bylo soudem zjištěno, že stěžovatel vlastní pouze bytovou jednotku a garáž, které jsou však exekučně zatíženy, stejně tak rekapituluje znalkyní zjištěné příjmy stěžovatele (v roce 2011 částku 43 310 Kč měsíčně, v roce 2012 částku 53 148 Kč měsíčně a v roce 2013 částku 121 633 Kč měsíčně).
13. Stěžovatel dále rozporuje závěr posudku znalkyně, resp. soudu, že ocenění obchodního podílu či účasti stěžovatele ve společnosti Metatron Capital SICAV plc. nelze provést pro nedostatek podkladů. K tomuto stěžovatel zdůrazňuje, že toto tvrzení znalkyně se nezakládá na pravdě. Ze strany Obvodního soudu pro Prahu 10 byl stěžovatel usnesením č. j. 8 C 146/2011 - 151 ze dne 23. 6. 2014 vyzván, aby předložil znalkyni dokumenty v usnesení specifikované. Předmětné dokumenty (resp. ty, které doposud nebyly součástí soudního spisu) stěžovatel znalkyni ve stanovené lhůtě zaslal a rovněž je předložil soudu, a to podáním ze dne 15. 7. 2014 označeném jako "vyrozumění o předložení podkladů na výzvu soudu", což je ze soudního spisu patrno. Stěžovatel odvolacímu soudu dále dodal zprávu o činnosti a výsledcích společnosti Metatron Capital SICAV plc. Tato zpráva však vypovídá výhradně o stavu této společnosti a jejím majetku, nemá žádnou vypovídající hodnotu ve vztahu k majetkové situaci stěžovatele. Společnost Metatron Capital SICAV plc. je společností, která hospodaří s vklady investorů, její prostředky ani její základní kapitál nejsou prostředky stěžovatele a tento s nimi nemůže bez dalšího nakládat, jak vedlejší účastnice opakovaně v řízení tvrdila. Pokud by s nimi stěžovatel nakládal (a hradil z nich výživné), vykazovalo by jeho jednání znaky trestného činu zpronevěry. Veškeré příjmy stěžovatele byly z jeho strany soudu prvního stupně i odvolacímu soudu opakovaně dokládány a prokazovány též daňovými přiznáními.
14. Výše uvedené důkazy prima facie prokazují, že majetková situace stěžovatele se podstatným způsobem zhoršila. Stěžovateli není zřejmé, jak mohl odvolací soud na základě výše označených důkazů dojít ke zcela opačným závěrům než soud prvního stupně. Dovozené právní závěry odvolacího soudu nadto nevyplývají z odůvodnění, což je v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces. Odůvodnění napadaného rozsudku není v souladu s provedeným dokazováním a zjištěnými fakty, rozhodnutí ani není odůvodněno řádně, dostatečně a vyčerpávajícím způsobem, a tak nevyhovuje jednomu ze základních požadavků na ústavně konformní rozhodnutí. Vedle uvedeného je stěžovatel přesvědčen, že soud ani v rámci zásady volného hodnocení důkazů nemůže své rozhodnutí bez dalšího založit na novinových článcích, z nichž nadto dovozuje skutečnosti, které z jejich obsahu nikterak nevyplývají.
15. Stěžovatel dále zpochybňuje závěry odvolacího soudu týkající se hodnocení nenárokového ročního příjmu ve výši 4 000 000 Kč (tj. cca 333 333 Kč měsíčně), který byl brán v potaz při stanovení výživného v roce 2008, přičemž v rozhodné době již tento příjem stěžovateli vyplácen nebyl. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebylo konkretizováno, z čeho tento příjem pocházel, soud sám nemohl učinit dotaz k tomu, od koho příjem plynul a tedy zjistit, zda stěžovatel příslušné částky ještě pobírá. Stěžovatel k tomuto uvádí, že tyto skutečnosti zjevně a prokazatelně konkretizovány byly a rovněž bylo doloženo, že stěžovatel tuto částku již nepobírá. Tyto skutečnosti jsou ostatně rozvedeny na straně 2 odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že výše označený příjem pocházel od bývalého zaměstnavatele stěžovatele. Nyní stěžovatel zaměstnán není, tedy mu jeho bývalý zaměstnavatel jakýkoli příjem (ať nárokový či nenárokový) nevyplácí, ani mu nebylo vyplaceno žádné odstupné. Rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž dle stěžovatele vnitřně rozporné, nelogické a nepřezkoumatelné.
16. Dle stěžovatele není ani pravdivé tvrzení odvolacího soudu, že soud nemůže sám ve věci učinit jakýkoli dotaz. V řízeních, která lze zahájit i bez návrhu (tj. též řízení o snížení výživného), je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. Odvolací soud tak mimo jiné porušil zásadu vyhledávací ovládající předmětný proces, takže napadaným rozsudkem provedl neústavní aplikaci podústavního práva a opakovaně tím porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces.
17. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že ačkoli nebylo konkrétně zjištěno, zda a jaké částky stěžovateli nadále z projektů (které v odůvodnění rekapituluje) plynuly, nic nenasvědčuje tomu, že by tuto oblast podnikání ukončil. Ze strany stěžovatele bylo v řízení opakovaně tvrzeno a dokládáno, že předmětnou činnost již neprovozuje a provozovat nemůže. Výše označený závěr odvolacího soudu není ničím jiným než pouhou neodůvodněnou a ze strany stěžovatele vyvrácenou spekulací, na které nemůže být meritorní závěr soudu v právním státě postaven. Nadto se jedná o činnosti vykonávané mimo rozhodné období.
18. Ačkoli stěžovatel nepopírá, že odvolací soud se při svém hodnocení může řídit volnou úvahou, je naprosto nezbytné, aby soud jasným a přezkoumatelným způsobem vymezil rámec, ve kterém se jeho volná úvaha pohybuje. K tomu však v napadaném rozsudku nedošlo, čímž bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu. Ve své podstatě tak jediným nosným důvodem pro rozhodnutí odvolacího soudu byla hypotetická úvaha, což je zcela neakceptovatelné.
19. Odvolací soud rovněž ve svém rozhodnutí nezohlednil skutečnost, že i majetkové poměry matky se změnily. Stěžovatel je přesvědčen, že soud je povinen hodnotit i celkové majetkové poměry obou rodičů, což odvolací soud v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces a na rovnost účastníků před soudem neučinil. Stěžovatel připomíná, že příjem vedlejší účastnice (matky) je od doby původního rozhodování ve věci více než dvojnásobný, matka vlastní bytovou jednotku v přibližné hodnotě 17 mil. Kč a ze strany stěžovatele jí bylo vyplaceno vypořádání po rozvodu ve výši 18 mil. Kč, přičemž uvedené prostředky si stěžovatel obstaral prostřednictvím úvěru, který z důvodu poklesu příjmů dosud nesplatil. Naopak stěžovatel dosahoval v době původního rozhodnutí ve věci příjmů cca 477 tisíc Kč měsíčně, jeho současné příjmy jsou několikanásobně nižší, má dluhy ve výši cca 40 mil. Kč a veškerý majetek exekučně obstaven.
20. Stěžovatel se domnívá, že při rozhodování o výživném je nezbytné přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům, ale i k celkové hodnotě nemovitého a movitého majetku a životní úrovni. V řízení bylo dle stěžovatele dostatečně prokázáno, že životní úroveň a hodnota majetku matky je výrazně vyšší než jeho. Odvolací soud zcela pominul povinnost stěžovatele plnit i trvající finanční závazky, mj. další vyživovací povinnost k zletilému synu M. ve výši 100 000 Kč (předběžným opatřením sníženo na částku 50 000 Kč do doby pravomocného rozhodnutí o návrhu stěžovatele na snížení výživného) a s touto skutečností se v rozhodnutí ani nikterak nevypořádal. Odvolací soud nepřistupoval k rodičům při hodnocení jejich majetkových poměrů stejným způsobem a majetkové poměry matky prakticky nezkoumal a jejich změnu ve svém rozhodnutí ani nijak nereflektoval. V případě stěžovatele vytvořil odvolací soud zcela teoretickou konstrukci o tom, že patrně dosahuje stále vysokých příjmů, a jeho poměry se tedy nezměnily, přičemž vycházel z pouhé své neodůvodněné úvahy, pro niž nesvědčí žádný z důkazů. Odvolací soud tak k matce a stěžovateli nepřistupoval rovným způsobem, čímž došlo k zásahu práva stěžovatele na spravedlivý proces a na soudní ochranu.
21. Stěžovatel tvrdí, že je povinen platit výživné ve výši, jež je pro něj zcela likvidační, neboť po zaplacení výživného mu z jeho příjmu nezbývají ani žádné prostředky na jeho základní potřeby. Stěžovatel si nechal po vynesení rozsudku zpracovat znalecký posudek od společnosti BDO Appraisal services - Znalecký ústav s. r. o. (dále jen "posudek BDO"), přičemž podkladem pro vypracování znaleckého posudku byly pouze a jedině listiny, které stěžovatel rovněž doložil soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále podrobně na základě výsledků tohoto posudku dokládá rozdíl mezi ročním čistým příjmem stěžovatele a ročním souhrnem výživného, přičemž za období 2011 - 2013 měl stěžovatel povinnost platit výživné ve výši, která výrazně přesahovala jeho příjmy a dostával se tak stále do větších a větších dluhů. Až v roce 2014 byl jeho příjem kladný, nicméně po uhrazení výživného by mu zůstala částka ve výši 17 775 Kč měsíčně, což je však v příkrém rozporu se zásadou, že dítě má sdílet životní úroveň rodičů. Stěžovatel je rovněž fakticky v úpadku, neboť je předlužen, což je skutečnost z důkazů předložených odvolacímu soudu zjevná. Stěžovatel má více věřitelů a hodnota jeho majetku výrazným způsobem převyšuje výši jeho závazků.
22. Dle přesvědčení stěžovatele je zjevné, že napadaným rozsudkem bylo porušeno právo stěžovatele na lidskou důstojnost, když je povinen platit výživné v likvidační výši. Takovou povinnost stěžovatel objektivně plnit nemůže, když by nemohl finančně pokrýt ani své nejzákladnější životní potřeby. Odvolací soud nikterak nezvážil skutečnou možnost stěžovatele výživné plnit a nerespektoval kritérium přiměřenosti. Stěžovatel zdůrazňuje, že zletilá vedlejší účastnice A. M. se k návrhu stěžovatele na snížení výživného připojila a rovněž v řízení uvedla, že částka ve výši 40 000 Kč nemohla být na její výživu matkou spotřebována. V této skutečnosti stěžovatel spatřuje zásah do práva na ochranu své důstojnosti i zásahu do soukromého a rodinného života.
23. Stěžovatel si je vědom role Ústavního soudu, jakožto garanta Ústavou zaručených práv, přesto je přesvědčen, že mu náleží ochrana před takovým rozhodnutím odvolacího soudu, jehož závěry jsou bez patřičného dokazování nejen v naprostém rozporu se závěry soudu první instance, ale nadto zcela zjevně odporují důkazům, přičemž jsou dílem založeny na domněnkách nemajících jakoukoli oporu v dokazování.
24. V situaci, kdy v důsledku napadeného rozhodnutí stěžovatel nedokáže pokrýt ani své základní potřeby a kdy dovolání ve věci je nepřípustné, obrací se se svou stížností na Ústavní soud, neboť jde o jedinou cestu, jak napravit rozhodnutí nezákonné, překvapivé a nepřezkoumatelné, které je založeno na libovůli soudu, jenž popřel zásadu rovnosti stran i zásady týkající se dokazování.
III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení
25. Městský soud v Praze jako účastník řízení uvádí, že je přesvědčen, že ve svém rozhodnutí uvedl, z jakých skutečností, ať již zjištěných soudem prvního stupně (v odůvodnění rozsudku uvedených) či soudem odvolacím, vycházel a jaký závěr učinil o právním stavu věci, tedy že § 132 či § 157 o. s. ř. v neprospěch stěžovatele neústavním způsobem neporušil. Pokud stěžovatel ve své stížnosti polemizuje právě se zjištěními a závěry odvolacího soudu, jak jsou uvedeny v odůvodnění rozsudku, má odvolací soud za to, že jeho rozhodnutí neústavním není.
26. Vedlejší účastnice řízení E. M. nesouhlasí s návrhem stěžovatele na zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze, má za to, že soud dostatečně přezkoumal a odůvodnil napadené rozhodnutí soudu prvého stupně, provedl řádně nové dokazování, poskytl stěžovateli dostatečnou a přiměřenou lhůtu na doložení potřebných listinných důkazů. V rámci řízení byla dostatečně prokázána životní úroveň stěžovatele, jeho podnikatelské aktivity i příjmy. Podání ústavní stížnosti je pouze snahou o prodlužování sporu a vyhnutí se placení výživného. Napadené rozhodnutí nelze posuzovat jako rozhodnutí svévolné a porušující ústavní práva stěžovatele. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, pokud proběhlo v souladu s principem volného hodnocení důkazů, což se v daném případě soudního řízení ohledně snížení výživného stalo. Soud dodržel pravidla řádného soudního procesu, nezvýhodňoval jeho účastníky a spravedlivě rozhodl. Ústavnímu soudu nepřísluší zpravidla řešit ani vady při zjišťování skutkového stavu či jeho právním posouzení. Je pouze na úvaze obecného soudu, zda důkazy vyhodnotí jako irelevantní či potvrzující. Odvolací soud dokazování doplnil, důkazy nikterak svévolně nevyhledával a stěžovatel měl možnost se k veškerým prováděným a navrhovaným důkazům vyjadřovat, a pokud by se jednalo o další důkazy, které nemohly být provedeny před soudem prvého stupně bez jeho viny, takové důkazy předložit. Na jedné straně stěžovatel vytýká odvolacímu soudu hodnocení předložených důkazů a na druhé straně mu vytýká, že soud sám se měl řídit zásadou vyhledávací s tím, že porušil § 120 odst. 2 o. s. ř. Z tohoto pohledu se jeví tvrzení stěžovatele jako nekonzistentní. Stěžovatel se celého odvolacího řízení aktivně účastnil a měl možnost v rámci odvolacího řízení realizovat svá práva účastníka řízení, jejichž uplatnění mu nebylo soudem nikterak upřeno. Odvolací soud dospěl k názoru, že stěžovatel neprokázal, že by na jeho straně došlo k takové změně poměrů (finančních a majetkových), která by odůvodnila snížení výživného, proto návrh stěžovatele zamítl. Z tvrzení stěžovatele vyplývá, že stěžovateli nevyhovuje odůvodnění rozsudku, ovšem odvolávání se proti odůvodnění rozsudku není přípustné. Stěžovatel tak hodlá prostřednictvím ústavní stížnosti dosáhnout zrušení rozsudku odvolacího soudu a vnucuje tak Ústavnímu soudu funkci jakési další instance. Pokud se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem obecného soudu, takto jím pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému obecného soudnictví, která Ústavnímu soudu nepřísluší. K námitce nerovnosti vedlejší účastnice uvádí, že stěžovatel měl zajištěna stejná práva jako vedlejší účastnice při jednání před soudy obou stupňů. Po celé řízení mohli účastníci navrhovat důkazy k provedení, k důkazům se vyjadřovat, oběma jim byl soudem poskytnut stejný prostor. Otázku určení výše výživného nelze dle vedlejší účastnice řešit formou ústavní stížnosti. Jakkoliv se stěžovatel cítí být poškozen rozhodnutím obecného soudu, pak pro účely namítání těchto vad před Ústavním soudem se musí ze strany soudu jednat o excesivní vybočení z principu nezávislosti vykazující prvky svévole. Tak tomu v daném případě není. K tvrzení stěžovatele, že je fakticky v úpadku, neboť je předlužen a k dotčení práva na lidskou důstojnost v důsledku likvidační výše výživného vedlejší účastnice uvádí, že předmětem soudního sporu je výživné, úpadek by měl řešit jiný soud. Pokud je stěžovatel skutečně v úpadku, nechť tuto situaci řeší nikoliv s Ústavním soudem, ale v insolvenčním řízení. Vedlejší účastnice E. M. tak navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
27. Vedlejší účastnice A. M. (zletilá dcera stěžovatele) ve svém vyjádření uvádí, že s obsahem ústavní stížnosti souhlasí. Shodně jako stěžovatel poukazuje na pochybení odvolacího soudu. Ačkoli odvolací soud neměl k dispozici ocenění obchodního podílu či účasti otce ve společnosti Metatron Capital SICAV plc., sám si učinil úsudek, ačkoli hodnota akcií je otázkou znaleckou, nikoli právní. Vedlejší účastnice dále poukazuje na skutečnost, že odvolací soud zaměnil pojem příjem a závazek, když ze skutečnosti, že stěžovateli byly poskytnuty úvěry, dovozuje, že skupina J&T stěžovatele "finančně zajistila". Odvolací soud podle vedlejší účastnice nepovažuje exekuci na dlužné výživné vedenou vůči stěžovateli za problém, ani jako signál toho, že stěžovatel není schopen dlužné výživné v původní výši hradit. Vedlejší účastnice tak tvrdí, že odvolací soud výši ostatních příjmů stěžovatele relevantním způsobem nezjistil, přesto dovodil, že je v jeho schopnostech a možnostech hradit výživné v původní výši. S touto argumentací odvolacího soudu vedlejší účastnice nesouhlasí.
28. Opatrovník nezletilého vedlejšího účastníka (syna stěžovatele) se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
IV. Replika stěžovatele
29. Stěžovatel se ve své replice ohrazuje proti tvrzení vedlejší účastnice E. M., že podáním ústavní stížnosti se snaží prodloužit trvání sporu a vyhnout se povinnosti platit výživné. Podat ústavní stížnost je právem stěžovatele a podání ústavní stížnosti nemá vliv na právní moc rozhodnutí. Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, nicméně stěžovatel se nedomáhá zrušení rozhodnutí z odvolacích důvodů, ale z důvodu, že napadaným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Stěžovatel je přesvědčen, že mu náleží ochrana před takovým rozhodnutím soudu, jehož závěry jsou bez patřičného dokazování nejen v naprostém rozporu se závěry soudu první instance, ale nadto zcela zjevně odporují důkazům a staví stěžovatele do situace, kdy není v důsledku napadaného rozhodnutí schopen pokrýt veškeré své závazky, zejména pak ty, které vznikly právě z vypořádání s vedlejší účastnicí po rozvodu.
30. Stěžovatel dále reaguje na vyjádření vedlejší účastnice, že ústavní stížnost je rozporuplná, když na jednu stranu je odvolacímu soudu ze strany stěžovatele vytýkáno svévolné hodnocení důkazů a na straně druhé skutečnost, že důkazy nevyhledal sám. Stěžovatel si není vědom, že by v těchto tvrzeních byl jakýkoli rozpor. Důkazy, které odvolací soud provedl, hodnotil dle názoru stěžovatele nepředvídatelně a svévolně. Ve zbytku uvedl, že změna poměrů nebyla ze strany stěžovatele prokázána, ačkoli řízení o snížení výživného je řízením ovládaným zásadou vyhledávací dle § 120 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel nijak nezpochybňuje, že odvolací soud se při hodnocení důkazů může řídit volnou úvahou, je však nezbytné, aby jasným a přezkoumatelným způsobem vymezil rámec, ve kterém se jeho volná úvaha pohybuje. Stěžovatel trvá na tom, že odvolací soud nepřistupoval při hodnocení majetkových poměrů a zejména jejich změny ke stěžovateli a vedlejší účastnici stejným způsobem, a došlo tak k porušení práva na rovnost mezi účastníky. Stěžovatel ve vyjádření opět rekapituluje změnu majetkových poměrů na straně své i vedlejší účastnice, její i své majetkové poměry, včetně úvěru, který si vzal za účelem vypořádání s vedlejší účastnicí po rozvodu. Stěžovatel nenamítal, že by příjmy vedlejší účastnice nebyly prokázány, ale že k prokázané změně majetkové situace na její straně nebylo v rozhodnutí soudu přihlédnuto.
31. Stěžovatel se neztotožňuje s názorem vedlejší účastnice, že otázka výživného není otázkou, která by měla být řešena před Ústavním soudem. Z judikatury Ústavního soudu je zřejmé, že tato otázka se před soudem v minulosti mnohokrát řešila, navíc Ústavnímu soudu jako garantu ústavnosti přísluší hodnotit veškeré zásahy do ústavně zaručených práv bez ohledu na meritum věci. Stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 650/15, ve kterém bylo mimo jiné uvedeno, že výše výživného by měla mít určité hranice a soudce by se měl zamýšlet též nad jeho smyslem a účelem.
32. Konečně stěžovatel reaguje na vyjádření vedlejší účastnice, že hodnotit úpadek stěžovatele nemá soud v rámci rozhodování o výživném, ale soud v insolvenčním řízení. Podle stěžovatele se soud musí v rámci rozhodování o výživném zabývat celou majetkovou situací rodičů a tuto taktéž hodnotit. Aby nedošlo k porušení práva stěžovatele na lidskou důstojnost, měl by stanovit výživné ve výši, kterou nelze považovat za likvidační. V tomto ohledu se samozřejmě musí zamýšlet i nad tím, jestli se posuzovaný rodič nenachází v oné likvidační situaci (tedy v podstatě v úpadku). Stěžovatel nijak nepolemizoval nad tím, že by snad soud v rámci rozhodování o výživném měl úpadek vyslovit, když k tomu je samozřejmě povolán pouze soud v rámci insolvenčního řízení.
33. Ve vztahu k vyjádření vedlejší účastnice A. M. (dcery stěžovatele) stěžovatel uvádí, že se s jejím vyjádřením plně ztotožňuje.
V. Upuštění od ústního jednání
34. Ústavní soud nenařizoval ústní jednání, neboť s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti nebylo možno od ústního jednání očekávat další objasnění věci ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
VI. Hodnocení Ústavního soudu
35. Ústavní stížnost je důvodná.
36. Úvodem Ústavní soud opakuje konstantní východisko své rozhodovací praxe, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud pak nemůže, nejsa další opravnou instancí, přehodnocovat hodnocení důkazů či korigovat závěry soudů v rovině podústavního práva. Nepřísluší mu opětovně hodnotit důkazy a přehodnocovat závěry obecných soudů až na specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci, zejména pak případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nijak nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)]. Uvedené vady lze pak podřadit pod porušení práva na spravedlivý proces.
37. Zároveň platí, že základním předpokladem přezkumu ústavní konformity právního názoru obecného soudu, a současně podmínkou řádně vedeného soudního řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, je existence řádného odůvodnění soudem vydaného rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 119/14 ze dne 12. 1. 2016]. Jak konstantně uvádí Ústavní soud, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.) a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
38. V nyní posuzovaném případě má Ústavní soud za to, že ke shora uvedeným vadám řízení došlo. Odvolací soud dospěl k odlišnému závěru, než soud prvého stupně, ovšem z rozhodnutí není vůbec zřejmé, jak uvedené právní závěry dovodil z jím provedených důkazů.
39. Odvolací soud ustanovil k hodnocení majetkových poměrů otce soudní znalkyni, přičemž v odůvodnění rozhodnutí na s. 6 pak rekapituluje, že "ze znaleckého posudku [...] odvolací soud zjistil, že na účtech vedených v CZK má otec -21.517.940,72 Kč, na účtech v € má 0,05 a 7,62, na účtu vedeném CHF 0,73, podle výpisů MPA Management Ltc k 16. 5. 2014 otec dluží celkem 18 557 056,62 Kč, vlastní byt č. X, podíl na společných částech domu, garáž a garážovou plochu, vše omezeno exekučním příkazem k prodeji. Podle daňových přiznání měl otec vykázaný čistý měsíční příjem v roce 2011 částkou 43 310 Kč, v roce 2012 částkou 53 148 Kč a v roce 2013 částkou 121 633 Kč. Ocenění obchodního podílu či účasti otce ve společnosti Metatron Capital SICAV plc., popřípadě u jiných společností, pro nedostatek podkladů nebylo provedeno". Původní rozhodnutí o stanovení výše výživného přitom vycházelo z příjmů otce ve výši 477 tisíc Kč měsíčně.
40. Ze samotného soudního rozhodnutí je tudíž zjevné, že zjištěné příjmy stěžovatele, stejně tak jeho celkové majetkové poměry (dluhy ve výši cca 40 mil. Kč) se zcela zásadně odlišují od poměrů, ze kterých soud vycházel při určení původní výše výživného. Závěr o tom, že ke změně poměrů nedošlo (a to navzdory zvýšení příjmů vedlejší účastnice a výraznému snížení příjmů stěžovatele, jakož i s ohledem zadlužení stěžovatele, resp. celkově zjištěnou majetkovou situaci stěžovatele a vedlejší účastnice) tak bylo možno opřít právě o ocenění účasti stěžovatele ve společnosti Metatron Capital SICAV plc. To však soudní znalkyní nebylo provedeno a soud v odůvodnění ani neuvádí, že by tyto skutečnosti zjistil jinak. Relevantní skutková zjištění, která mohla vést k odchýlení se od závěrů soudu prvého stupně, tedy k závěru o neexistenci změny poměrů, soud vůbec neměl k dispozici. Novinové články jednak samy o sobě majetkovou situaci stěžovatele neprokazují, jednak nemusí jít vždy o relevantní zdroj informací. Další důkaz spočívající v přehledu účasti stěžovatele v obchodních společnostech se pak týká období před rozhodnou dobou, přičemž uvedené aktivity byly v rozhodné době již stěžovatelem ukončeny.
41. Odvolací soud v odůvodnění rekapituluje podnikání otce před rozhodnou dobou a uzavírá, že "byt' nebylo konkrétně zjištěno, zda a jaké částky otci nadále z projektů plynuly, nic nenasvědčuje tomu, že by takovou oblast podnikání ukončil. Jen z toho, že se přibližně v posledních šesti letech hovoří o bankovní krizi, ještě nejde dovodit snížení příjmů otce". Zde však nastává výrazný rozpor v odůvodnění, neboť snížení příjmů stěžovatele, a to naprosto zásadní, soud prvého stupně i soud odvolací prokázal, a to včetně důkazu znaleckým posudkem. Navíc úvaha o tom, že "nic nenasvědčuje tomu", že by stěžovatel ukončil určitou oblast podnikání, není relevantním skutkovým závěrem o výši příjmů stěžovatele.
42. Pokud jde celkově o majetkové poměry stěžovatele, je napadené rozhodnutí zcela nepřezkoumatelné. Soud uvádí, že stěžovatel "vlastně stejnou činnost provozuje stále, provádí ji ale v rámci různých společností. Byť otec uvádí, že akcie společnosti Metatron Capital SICAV plc. nemají žádnou hodnotu a nepobíral žádné dividendy, nelze přehlédnout, že i podle podkladů zpracovaných otcem, uvedeným výše, jde o prosperující společnost, jejíž obrat a zisk se zvyšuje, tudíž nejde o akcie, které by neměly žádnou reálnou hodnotu". Je nutno přisvědčit tvrzením stěžovatele, že závěry odvolacího soudu jsou pouhými hypotézami a spekulacemi, nikoli prokázanými skutečnostmi. Závěr soudu o tom, že "nejde o akcie, které by neměly žádnou reálnou hodnotu" nemůže představovat relevantní skutkové zjištění, na základě kterého by mohl soud dojít k závěru o konkrétních majetkových poměrech na straně stěžovatele. Naopak konkrétní hodnota akcí je zcela klíčová v situaci, kdy má představovat určitou "protiváhu" prokázaného výrazného propadu příjmů stěžovatele, stejně jako jeho velkého zadlužení, tedy "protiváhu" umožňující soudu učinit závěr, že se majetkové poměry od doby původního rozhodnutí o výživném nijak nezměnily. V situaci, kdy jiné důkazy svědčí pro zásadní změny v majetkových poměrech stěžovatele, tak jak dovodil již soud prvého stupně, je nutno považovat ocenění majetkového podílu stěžovatele ve zmiňované společnosti pro možnost odchýlit se od závěrů soudu prvého stupně za klíčový důkaz.
43. Stěžovatel navíc tvrdí, že změna poměrů je natolik zásadní (a to v neprospěch stěžovatele), že ponecháním výživného v původní výši je též dotčeno právo stěžovatele na lidskou důstojnost, neboť mu výše soudem stanoveného výživného neumožňuje dle jeho tvrzení pokrýt základní životní potřeby, což dokládá znaleckým posudkem přiloženým k ústavní stížnosti dokládajícím podrobně jeho majetkové poměry. Stěžovatel navíc tvrdí, že posudek vychází pouze z listin, které měl soud (resp. soudní znalkyně) k dispozici.
44. V souvislosti s tvrzeným zásahem do lidské důstojnosti nepřiměřenou výší výživného však opět musí Ústavní soud připomenout, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům, přičemž Ústavní soud může korigovat pouze výše naznačené excesy představující porušení ústavního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tedy nemůže bez dalšího přisvědčit stěžovateli v tom, že výše výživného je nepřiměřená, neboť s ohledem na princip subsidiarity ústavního přezkumu musí tuto otázku po řádném dokazování nejprve posoudit obecné soudy. Odvolací soud však, jak bylo shora uvedeno, řádné dokazování vedoucí k výroku o zamítnutí návrhu na snížení výživného neprovedl, resp. z provedených důkazů vyvodil závěry, které jsou s nimi v extrémním rozporu, přesto rozhodnutí soudu prvého stupně změnil a návrh na snížení výživného zamítl. Ústavní soud tak nemůže jeho závěry nyní nahrazovat svými, a to na základě stěžovatelem předložených důkazů předtím, než tyto důkazy (popř. jiné důkazy prokazující majetkové poměry stěžovatele) řádně provede odvolací soud.
45. K tvrzenému porušení dvojinstančnosti civilního řízení Ústavní soud dodává, že právo na druhou instanci v civilním procesu není (na rozdíl od trestního procesu) ústavněprávním požadavkem a z hlediska ústavního přezkumu je klíčové, aby se věcí řádně zabývala alespoň jedna instance (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 706/14 ze dne 24. 4. 2014). V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud shledal, jak bylo shora rekapitulováno, že odvolací soud se věcí řádně nezabýval, přesto došel k závěrům zcela odlišným od rozhodnutí soudu prvého stupně. Odlišnost závěrů mezi soudem prvého a druhého stupně je navíc z hlediska možných zásahů do majetkových poměrů stěžovatele poměrně zásadní, neboť rozdíl výše výživného plynoucí z výroku soudu prvého stupně a výroku soudu odvolacího činí 54 tis. Kč měsíčně.
46. Ústavní soud tak uzavírá, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť závěry odvolacího soudu o absenci změny poměrů ve vztahu k požadovanému snížení výživného jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Napadené rozhodnutí není dostatečně jasně a logicky zdůvodněno právě v části, která se zabývá majetkovými poměry stěžovatele v souvislosti s účasti stěžovatele ve společnosti Metatron Capital SICAV plc.
47. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nálezem vyhověl ústavní stížnosti a shora označené rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US