// Profipravo.cz / Dokazování 18.03.2016
ÚS: Extrémní rozpor s provedeným dokazováním
Pokud soud při svém rozhodování vycházel z rozsudku jiného soudu, aniž by si ověřil, zda tento rozsudek nabyl právní moci, resp. zda nebyl následně v důsledku uplatnění opravných prostředků zrušen (což ve skutečnosti byl), postupoval v rozporu s principy spravedlivého procesu, neboť učiněné skutkové zjištění nemá oporu v provedených důkazech.
podle nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. IV.ÚS 3973/13, ze dne 25. 2. 2016
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatel domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále též "vedlejší účastnice") zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jež mu měla vzniknout v důsledku dlouho trvajícího řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 26/2005.
3. Pro pochopení věci je nutno dodat, že geneze sporu souvisí s vykonatelnými pohledávkami stěžovatele za společností OSRAMO, VLČEK a spol., s. r. o. A to ve výši 24.613,30 Kč, s 18% ročním úrokem ve výši 31.413,30 Kč přiznanou platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Ostravě sp. zn. 5 Ro 1919/97 a smluvní pokutou ve výši 9,799.764 Kč. Tato mu byla přiznána platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Ostravě sp. zn. 5 Ro 1919/97 ze dne 24. září 1998.
4. Stěžovatel na podkladě shora označených exekučních titulů podal u Okresního soudu v Ostravě návrh na výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky povinného dlužníka OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o., za jeho dlužníkem (KREJKAR veřejná obchodní společnost). Okresní soud v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 52 E 1116/99 návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vyhověl, ovšem mimo částku odpovídající smluvní pokutě. Poté, co jeho rozhodnutí bylo zrušeno odvolacím soudem, vyhověl v dalším řízení návrhu na výkon rozhodnutí i pro částku odpovídající smluvní pokutě. V mezidobí byl ovšem na povinného, společnost OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o., prohlášen konkurs, a stěžovatel tak přišel o možnost uspokojit svou pohledávku v rámci vykonávacího řízení.
5. Stěžovatel se v návaznosti na to obrátil na Obvodní soud pro Prahu 2 s žalobním návrhem, v němž se po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklé v důsledku průtahů ve vykonávacím řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 22 C 26/2005-136 ze dne 31. března 2008, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 401/2008-158 ze dne 19. listopadu 2008, byla podaná žaloba zamítnuta. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 1481/2011-175 ze dne 7. prosince 2011 (právní moci nabylo dne 6. ledna 2012) odmítl pro nepřípustnost.
6. Obecné soudy přisvědčily stěžovateli, že ve vykonávacím řízení k průtahům došlo, nicméně je nepovažovaly za příčinu tvrzené škody. Tento závěr založily jednak na zjištění, že výkon rozhodnutí nemohl být úspěšný, jelikož pohledávka povinného za třetí osobou, jež měla být předmětem výkonu rozhodnutí, povinnému nesvědčila, a dále na úvaze, že před ukončením konkursního řízení, v němž stěžovatel může uplatňovat svou pohledávku vůči povinnému, nelze hovořit o vzniku škody odpovídající výši této pohledávky. Obecné soudy současně stěžovateli nepřiznaly ani nárok na odškodnění nemajetkové újmy v penězích, kdy zohlednily průběh řízení a ztrátu významu řízení pro stěžovatele z důvodu prohlášení konkursu na povinného. Za postačující se jim v tomto případě jevilo zadostiučinění v podobě konstatování nesprávnosti úředního postupu.
7. Jak již bylo v úvodu předznačeno, od shora zmiňovaného reparačního řízení stěžovatel odvíjel svůj nárok na poskytnutí zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky soudního řízení. Stěžovatel ohodnotil nemajetkovou újmu částkou 139.000 Kč s tím, že vedlejší účastnice mu již poskytla plnění v rozsahu 50.000 Kč, takže nyní požadoval žalobou 89.000 Kč s příslušenstvím.
8. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. 14 C 149/2011-24 ze dne 13. září 2012 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Nalézací soud zastával názor, že doba posuzovaného řízení počítaná od zahájení řízení, tj. od 28. ledna 2005, do jeho pravomocného skončení dne 6. ledna 2012, tedy (vyčísleno soudem prvního stupně) doba 6 let, nepřiměřenou dobou k rozhodnutí není. Vycházel přitom z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), dle níž je třeba považovat za již zřejmě nepřiměřenou až dobu přesahující 6 let vedeného soudního řízení. Po zhodnocení všech okolností případu, za aplikace zákonných kritérií § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., měl tedy Obvodní soud pro Prahu 2 za to, že v daném případě jednotlivé průtahy zjištěny nebyly, nicméně pokud vedlejší účastnice poskytnutím plnění ve výši 50.000 Kč vyjádřila své přesvědčení, že celková délka řízení je poněkud nepřiměřená, pak poskytnutá částka byla zcela adekvátní vzniklé újmě stěžovatele.
9. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 17 Co 517/2012-41 ze dne 10. ledna 2013 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, byť jeho odůvodnění shledal nepřiléhavým. Odvolací soud přisvědčil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 v tom, že řízení sp. zn. 22 C 26/2005 (vedené od 28. ledna 2005 do 6. ledna 2012) skutečně trvalo necelých 6 let. Za rozhodující z hlediska vzniku nemateriální újmy považoval však zodpovězení otázky, zda mohlo předmětné řízení pro stěžovatele skončit úspěšně. Městský soud v Praze v této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá. Při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 22 C 26/2005 učinil odvolací soud zjištění, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 12 Cm 29/2002-217 ze dne 6. září 2007 bylo postaveno najisto, že stěžovatel tvrzenou pohledávku za společností OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o., z níž se domáhal náhrady nemajetkové újmy za dlouho trvající vykonávací řízení vedené Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 52 E 1116/99, nemá. Ve věci sp. zn. 22 C 26/2005 přitom stěžovatel podal žalobu o náhradu nemajetkové újmy dne 28. ledna 2005 a v řízení pokračoval i poté, co mu již od září 2007 bylo zřejmé, že se svým nárokem nemůže uspět, neboť po této době mu již nemajetková újma v řízení o odškodnění původní nemajetkové újmy nemohla vzniknout. Městský soud v Praze uzavřel, že dobu dvou let, po kterou řízení relevantně trvalo, nelze hodnotit jako dobu nepřiměřenou.
10. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 1498/2013-55 ze dne 26. září 2013 odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť neobsahovalo vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
11. Stěžovatel napadl rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ústavní stížností. Odvolacímu soudu v ní vytkl, že skutkový stav věci posoudil v rozporu se skutečností, když nesprávně numericky ohodnotil délku řízení, která činila 7,5 let a nikoli soudem uváděných 6 let. Městský soud v Praze mimo jiné do svého výpočtu nezahrnul dobu řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 764/12, jež bylo skončeno až dne 18. června 2012. Stěžovatel za nesprávný označil rovněž závěr odvolacího soudu, že reparační řízení bylo účelně vedeno jen dva roky, což nepředstavuje nepřiměřeně dlouhou dobu. Kritice podrobil zejména tvrzení soudu, podle něhož od září 2007 vedl stěžovatel řízení již jen formálně, protože dne 6. září 2007 Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu vedenou pod sp. zn. 12 Cm 29/2002. Městský soud v Praze, přestože rozhodoval až dne 10. ledna 2013, tj. s odstupem 6 let, zcela pominul fakt, že stěžovatel byl ve věci sp. zn. 12 Cm 29/2002 naopak úspěšný. Ono zamítavé rozhodnutí ze září 2007 bylo totiž zrušeno Vrchním soudem v Olomouci a dne 23. června 2011 Krajský soud v Ostravě vydal nové rozhodnutí, ve kterém určil, že stěžovatel má vůči společnosti OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o., pohledávku po právu ve výši cca 2,5 mil Kč. Stěžovatel mimo jiné také odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 763/2009 ze dne 4. listopadu 2010, z nějž vyplývá, že případný neúspěch v řízení nemá žádný vliv na zjištění, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, resp. na přiznání odškodnění za tuto újmu.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále konstatoval, že na výše popsanou rozpornost a částečně nepřezkoumatelnost rozhodnutí Městského soudu v Praze, jakož i na absenci řádného posouzení věci ze strany obecných soudů optikou kritérií zakotvených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a blíže vymezených v judikatuře ESLP, Ústavního soudu i samotného Nejvyššího soudu, upozornil v podaném dovolání. Nejvyšší soud se však jeho námitkami nezabýval a dovolání odmítl s tím, že v něm stěžovatel údajně nevymezil dovolací důvody. Stěžovatel s tímto posouzením nesouhlasil, neboť ve svém podání jednoznačně specifikoval "dvě otázky zásadního právního významu, na kterých bylo založeno zamítnutí žaloby obecnými soudy".
II.
13. Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení a vedlejší účastnici, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
14. Učinil tak pouze Nejvyšší soud, který uvedl, že stěžovatel, ač správně poučen odvolacím soudem, formuloval své dovolání podle právní úpravy, která pozbyla účinnosti dne 31. prosince 2012. Nejvyšší soud zdůraznil, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být dovolacím důvodem jen nesprávné právní posouzení věci, přičemž dovolatel je povinen vymezit, v čem toto nesprávné právní posouzení spočívá, a musí rovněž uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Stěžovatel přitom toliko paušálně odkázal na (již neplatné) ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že věc má charakter otázky zásadního právního významu a že bylo rozhodováno v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a ESLP. Konkrétní námitky stěžovatele směřovaly buď vůči skutkovému stavu věci anebo se jednalo o vady řízení, které již dle platné právní úpravy v dovolacím řízení přezkoumávat nelze. Vymezení přípustnosti dovolání pak nikterak neplynulo ani z dalšího textu dovolání, v němž se stěžovatel omezil na pouhý nesouhlas s vydanými rozhodnutími. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud stížnostní návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
15. Stěžovatel práva repliky nevyužil.
III.
16. Ústavní stížnost je důvodná.
17. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze v případě, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva chráněná ústavním pořádkem České republiky. K tomu dochází mimo jiné tehdy, pokud orgány veřejné moci svévolně aplikují právní normy, takže se právní závěry v jejich rozhodnutích dostávají do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 401/98 ze dne 13. ledna 1999 (N 3/13 SbNU 11), nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. března 2010 (N 43/56 SbNU 479)], případně se opírají o nesprávně nebo nedostatečně zjištěný stav věci, a své závěry tak aplikují na stav pouze domnělý. To je v rozporu s individuálním charakterem každého soudního rozhodnutí, které musí splňovat požadavky fakticity, což ve svém důsledku vede k porušení práva na spravedlivý proces [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. října 2002 (N 127/28 SbNU 95) či sp. zn. III. ÚS 1604/13 ze dne 7. května 2014 (N 78/73 SbNU 387)].
18. Ústavní soud se tedy, s ohledem na povahu námitek vznesených v nyní projednávané ústavní stížnosti, zaměřil na otázku, zda mají skutková zjištění, od nichž Městský soud v Praze odvíjel své právní závěry, dostatečnou oporu v provedeném dokazování.
19. Odvolací soud založil své rozhodnutí na úvaze, že z hlediska posouzení přiměřenosti délky řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 26/2005 je relevantní toliko období od ledna 2005 do září 2007, neboť rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 12 Cm 29/2002 ze dne 6. září 2007 bylo postaveno najisto, že stěžovateli pohledávka za společností OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o., nenáleží. Od tohoto data bylo dle názoru Městského soudu v Praze řízení ze strany stěžovatele vedeno pouze formálně a neúčelně a stěžovateli proto nemohla v souvislosti s ním vzniknout nemateriální újma.
20. Ústavní soud ovšem z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 12 Cm 29/2002 zjistil, že rozsudek jmenovaného soudu č. j. 12 Cm 29/2002-217 ze dne 6. září 2007, jímž bylo určeno, že stěžovatel nemá za úpadcem (společností OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o.) pohledávku, byl v příslušné části zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 9 Cmo 61/2008-288 ze dne 21. srpna 2008 a věc byla nalézacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud v Ostravě posléze rozsudkem č. j. 12 Cm 29/2002-424 ze dne 23. června 2011 určil, že stěžovatel má za úpadcem po právu pohledávku co do jistiny a úroků z prodlení. Dané rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. října 2011.
21. Městský soud v Praze provedl v nyní posuzované věci důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 22 C 26/2005, jehož součástí byl rovněž rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 12 Cm 29/2002-217 ze dne 6. září 2007. Pokud Městský soud v Praze na základě tohoto důkazu vyvodil, že byla postavena najisto neexistence pohledávky stěžovatele, aniž by si ověřil, zda citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě nabyl právní moci, resp. zda nebyl následně v důsledku uplatnění opravných prostředků zrušen, nelze než označit takový postup za rozporný s principy spravedlivého procesu, neboť učiněné skutkové zjištění nemá oporu v provedených důkazech. V návaznosti na to nemůže obstát ani závěr Městského soudu v Praze o tom, že část řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 26/2005 měla toliko formální charakter, jelikož pro stěžovatele nepříznivé rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, o něž se tento závěr opíral, již bylo v době vydání napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze nahrazeno rozhodnutím určujícím, že pohledávka stěžovatele je, s výjimkou smluvní pokuty, po právu.
22. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že postupem Městského soudu v Praze, který založil své rozhodnutí na skutkovém zjištění a navazujícím právním posouzení, jež se nacházelo v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Tuto výtku lze vztáhnout i na postup Nejvyššího soudu, který v rozporu s čl. 4 Ústavy České republiky neposkytl ohroženému ústavně zaručenému právu stěžovatele dostatečnou ochranu, přestože jej stěžovatel na skutečnosti, v nichž porušení dotčeného práva spočívalo, adresně upozornil. Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře opakovaně vyslovil zásadu, že "jsou-li ve hře základní práva, musejí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků" [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. srpna 2004 (N 114/34 SbNU 187), IV. ÚS 128/05 ze dne 10. května 2005 (N 100/37 SbNU 355) či sp. zn. III. ÚS 2482/14 ze dne 9. dubna 2015, dostupný na http://nalus.usoud.cz]. Danému principu dovolací soud nedostál.
23. Z důvodů výše vyložených Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 517/2012-41 ze dne 10. ledna 2013, jakož i usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1498/2013-55 ze dne 26. září 2013 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
24. Dlužno podotknout, že na ostatní námitky stěžovatele již Ústavní soud nereagoval, neboť shora uvedené pochybení nutně vede samo o sobě ke zrušení napadených rozhodnutí. Stěžovatel má možnost tyto námitky vznést znovu v řízení před obecnými soudy, které se jimi budou muset náležitě zabývat a argumentačně přesvědčivě se s nimi v jejich následných rozhodnutích vypořádat.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US