// Profipravo.cz / Dokazování 10.11.2015
Součinnost účastníků při zjišťování cizího (cizozemského) práva
I když součinnost účastníků lze pokládat za "korektní a přípustný způsob" zjišťování cizího (cizozemského) práva, je třeba vzít v úvahu, že účastník není osobou, která by neměla zájem na výsledku řízení, a že proto nelze vyloučit, že jím poskytnuté informace o cizím (cizozemském) právu nemusí být přesné a úplné. Z informací o cizím (cizozemském) právu, které soudu poskytli účastníci, lze proto zpravidla vycházet jen tehdy, vyplývají-li z nich údaje, které jsou mezi všemi účastníky nepochybné ("nesporné") a které svou úplností (komplexností) poskytují soudu prostor pro správné právní posouzení věci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4674/2014, ze dne 17. 8. 2015
Dotčené předpisy:
§ 121 o. s. ř.
§ 53 zák. č. 97/1963 Sb. ve znění do 31.12.2013
§ 36 zák. č. 97/1963 Sb. ve znění do 31.12.2013
Kategorie: dokazování; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 zahájil řízení o dědictví po J. D. S. M., který byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23.8.2007, č.j. 28 Nc 551/2005-71, prohlášen za mrtvého s tím, že nepřežil den 2.8.2007, a pověřil JUDr. Ludmilu Jedličkovou, notářku v Praze, aby jako soudní komisař provedla v řízení o dědictví potřebné úkony. Poté, co P. H. předložil závěť zůstavitele ze dne 21.6.2002 a co žalobci (jako dědici zůstavitele ze zákona) tuto závěť "zpochybnili", Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 29.1.2009, č.j. 13 D 964/2007-54, řízení o dědictví přerušil a žalobcům uložil, aby podali proti P. H. žalobu o určení, že "jsou dědici po zůstaviteli".
Žalobci se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 9.9.2009 a doplněnou podáním ze dne 14.5.2010 proti P. H. domáhali, aby bylo určeno, že P. H. "není dědicem po zůstaviteli J. D. S. M., prohlášeném za mrtvého ke dni 2.8.2007". Žalobu odůvodnili zejména tím, že holografní závěť zůstavitele, na jejímž základě je P. H. účastníkem dědického řízení a kterou předložil soudu, "je neplatná", neboť písmo, kterým je závěť psaná a podepsaná, "není písmem zůstavitele", jenž psal a podepisoval se jinak, a tento právní úkon zůstavitel nepochybně neučinil "svobodně a vážně", neboť "je velmi pravděpodobné", že P. H. byl přítomen sepisování závěti a zůstavitele přiměl k tomu, aby tuto závěť v jeho prospěch sepsal a podepsal, a že je také "podezřelé", že závěť byla sepsána dne 21.2.2002 (správně dne 21.6.2002), tj. krátce před zmizením zůstavitele, "právě ve prospěch P. H.". Žalobci mají za to, že dědické právní poměry zůstavitele se ve smyslu ustanovení § 17 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (ve znění pozdějších předpisů), řídí právním řádem státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem v době smrti, a že pro posouzení platnosti závěti byl ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (ve znění pozdějších předpisů), rozhodný právní řád státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem v době pořízení závěti; protože zůstavitel byl rezidentem Isle of Man, který je korunním závislým územím ve vlastnictví Velké Británie a Severního Irska (a není suverénním státem), a státní příslušnost obyvatel Isle of Man se posuzuje podle britského práva (British Nationality Act 1981), řídí se dědické právní poměry, včetně posouzení platnosti závěti, "britským právem", jehož kolizní normy určují rozhodný právní řád podle hraničních určovatelů pro movité věci a pro nemovité věci, přičemž pro posouzení charakteru věcí náležejících do dědictví, mezi které patřil také obchodní podíl zůstavitele ve společnosti TADEMA s.r.o., bylo rozhodné české právo, a proto se podle žalobců jedná o "movité dědictví", pro které je hraničním určovatelem "domicil zůstavitele". Protože se žalobci domnívají, že zůstavitel měl domicil na Isle of Man, odvozují z toho, že dědické právní poměry a otázka platnosti závěti se mají řídit právem Isle of Man, který má svůj samostatný právní řád (systém common law), tzv. "Manx Law", a to v případě dědění ze závěti a posouzení (materiální) platnosti závěti ustanoveními "Wills Act 1985" a v případě, že zůstavitel nezanechal závěť (nebo že je závěť neplatná), ustanoveními "Administration of Estates Act 1990", přičemž Manx Law je "samostatnou jurisdikcí" oddělenou od jurisdikce Spojeného království, kdy, není-li zákonná úprava ohledně určitých právních institutů nebo nebylo-li o výkladu zákonných norem rozhodnuto soudem Isle of Man, použijí se "podpůrně" normy nebo precedenty jurisdikce Spojeného království. Podle žalobců je závěť, kterou zůstavitel odkázal veškerý majetek v České republice P. H., "neplatná", neboť byla pořízena pod "nepřiměřeným vlivem" na zůstavitele ze strany P. H., který byl jednatelem ve společnosti, jíž byl zůstavitel jediným společníkem a v níž funkci jednatele nemohl vykonávat z důvodu své státní příslušnosti (na P. H. proto přechází důkazní břemeno k vyvrácení domněnky "nepřiměřeného vlivu"), a také za "podezřelých okolností, které si žádají vysvětlení".
V průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo dnem 4.1.2011 v 10.04 hod na návrh dlužníka zahájeno u P. H. insolvenční řízení a usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1.2.2011, č.j. KSPH 38 INS 28/2011-A-10, byl u dlužníka P. H. zjištěn úpadek a na jeho majetek byl prohlášen konkurs; účinky zjištění úpadku a prohlášení konkursu nastaly dnem 3.2.2011 v 18.22 hod.
Poté, co bylo zjištěno, že Ing. Jaroslava Dlabolová jako insolvenční správkyně dlužníka P. H. zapsala do seznamu majetkové podstaty zůstavitelův "100% obchodní podíl ve společnosti TADEMA s.r.o., IČO 25627651", že žalobci podali u soudu žalobu o vyloučení této věci z majetkové podstaty (řízení je vedeno u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 ICm 967/2011 a dosud nebylo skončeno ani v prvním stupni), že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6.5.2011, č.j. 38 ICm 967/2011-26, rozhodl o přerušení řízení až "do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 466/2009" a že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26.1.2012, č.j. 38 ICm 967/2011-37, na návrh insolvenční správkyně Ing. Jaroslavy Dlabolové ve smyslu ustanovení § 265 odst. 2 insolvenčního zákona rozhodl, že "řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 466/2009 se nepřerušuje a Obvodní soud pro Prahu bude v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 466/2009 pokračovat" s tím, že "insolvenční správce se tímto rozhodnutím stává účastníkem řízení na místo dlužníka", Obvodní soud pro Prahu 3 považoval za žalovanou insolvenční správkyni Ing. Jaroslavu Dlabolovou a rozsudkem ze dne 15.1.2014, č.j. 16 C 466/2009-548, rozhodl, že P. H. není "dědicem po zůstaviteli J. D. S. M., který byl s účinky pro Českou republiku prohlášen za mrtvého ke dni 2.8.2007", a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům "na náhradě nákladů řízení z konkursní podstaty" 68.016,- Kč k rukám advokátky Mgr. Martiny Szwarcové a že žalovaná je povinna zaplatit "České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 3 jako organizační složce státu na náhradě nákladů řízení z konkursní podstaty" 7.440,- Kč. Soud prvního stupně nejprve dovodil, že insolvenční správkyně Ing. Jaroslava Dlabolová se stala žalovanou na místě dlužníka P. H., neboť prohlášením konkursu na majetek P. H. došlo k přerušení řízení, insolvenční soud posléze nařídil jeho pokračování a insolvenční správkyně Ing. Jaroslava Dlabolová se stala účastnicí tohoto řízení. Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že zůstavitel se narodil v Durbanu v Jihoafrické republice, že v roce 1976 odcestoval do Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a v roce 1989 se trvale usídlil na Ostrově Man, že až do prohlášení za mrtvého byl "kontinuálně občanem Spojeného království Velké Británie a Severního Irska" a že "nikdy nebyl občanem České republiky", kam se přestěhoval v roce 1997 a kde nebyl hlášen k trvalému ani přechodnému pobytu a nikdy se nepřihlásil ani do evidence cizinecké policie. Mezi zůstavitelem a P. H. se "postupem času vytvořil silný citový vztah", vzájemně spolupracovali, bydleli v sousedících bytech, často se navštěvovali, byli prakticky v neustálém kontaktu, měli společné přátele, přičemž P. H. "byl hlavním pojítkem" mezi zůstavitelem a "okolím v České republice", neboť zůstavitel česky zvládal "toliko základní fráze". Ze strany zůstavitele se P. H. dostávalo "nejen psychické, ale zejména materiální a finanční podpory", neboť zůstavitel mu pomohl "rozjet" v Praze podnikání, a P. H. také "značně participoval" na podnikání zůstavitele, když byl "jediným jednatelem zůstavitelovy společnosti TADEMA s.r.o.", měl přístup k majetku firmy a disponoval s ním. Soud prvního stupně z uvedených zjištění dospěl k závěru, že P. H. měl "nad osobou zůstavitele určitý a nezanedbatelný vliv", jestliže zůstavitel "z logiky věci" důvěřoval P. H. ohledně "správy" společnosti TADEMA s.r.o. a dalšího svého majetku. Při právním posouzení věci soud prvního stupně dovodil, že ve smyslu ustanovení § 17 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (ve znění pozdějších předpisů), je v projednávané věci rozhodné "právo britské, resp. právo vztahující se k Ostrovu Man (the Manx Law), které je svébytným právním systémem, byť z valné části ovlivněný britským právem, a vztahují se na něj přiměřeně precedenty relevantní k posuzování soudních kauz na území Spojeného království", a že je-li předmětem dědictví po zůstaviteli zůstavitelův movitý majetek v České republice (zejména obchodní podíl ve společnosti TADEMA s.r.o., který je podle českého právního řádu, na nějž odkazuje "britské právo" k posouzení charakteru movitosti či nemovitosti, věcí movitou), pak "sporná závěť dopadá výlučně na věci movité", čímž je dán pro užití hmotného práva "výlučný hraniční určovatel v podobě domicilu zůstavitele v době jeho smrti" a domicilem zůstavitele bylo "Spojené království, resp. Ostrov Man", neboť s delším pobytem zůstavitele v České republice "nelze spojovat záměr natrvalo se zde usadit". S přihlédnutím k "precedenčním rozhodnutím" soud prvního stupně dále dovodil, že závěť zůstavitele je "neplatným právním úkonem", neboť byla pořízena pod "nepřiměřeným vlivem", když P. H. (na kterého bylo přeneseno důkazní břemeno) tuto "důvodně vyvstalou domněnku nepřiměřeného vlivu" nevyvrátil, a za "podezřelých okolností", které P. H. také nevyvrátil; soud prvního stupně současně přihlédl k tomu, že podle výsledků dokazování byli zůstavitel a P. H. "přinejmenším po určitou dobu" partnery, a přestože měl zůstavitel postavení jediného společníka ve společnosti TADEMA s.r.o., byl to právě P. H., který měl na chod společnosti z hlediska každodenního fungování nejsilnější vliv (zůstavitel "prakticky neovládal" český jazyk a valnou většinu všech záležitostí vyřizoval za zůstavitele P. H., kterému zůstavitel důvěřoval také ohledně spravování svých finančních záležitostí), a uvedené okolnosti rovněž nasvědčují "závěru o existenci nepřiměřeného vlivu", který "úzce koresponduje s nevysvětlitelnými podezřelými okolnostmi ohledně sepsání závěti zůstavitele z 21.6.2002", které si žádají vysvětlení, jimiž je kromě samotného "zmizení zůstavitele bezprostředně poté, co byla závěť sepsána a předána P. H.", také skutečnost, že zůstavitel "zanechal závěť psanou velmi stručně a rukou", přestože v minulosti si vždy nechal své závěti napsat úřední cestou, a že žalobce a) "krátce po zmizení" zůstavitele našel v jeho bytě návrh závěti sepsaný ve své anglické části strojově (či na PC) a ve své české části částečně strojově (na PC) a zčásti rukou P. H., jakož i "rozpory" mezi tvrzeními P. H. ohledně okamžiku, kdy se se zůstavitelem viděl naposledy, jeho chování během vyšetřování zmizení zůstavitele, i skutečnosti týkající se vyklízení bytu zůstavitele krátce po jeho zmizení a nabídky jeho pronájmu. Soud prvního stupně odmítl námitky žalované "o nedodržení formulace odkazu dědického soudu", jakož i ke zjištění obsahu rozhodného právního řádu s tím, že "Ministerstvo spravedlnosti nedisponovalo textem cizího práva v dané věci", že ve věci "nelze postupovat ani podle "Evropské úmluvy o poskytování informací o cizím právu" a ani "justičními autoritami Ostrova Man nebyla kladně vyřízena žádost soudu prvního stupně", že se sám "přesvědčil" o autentické podobě žalobci předložených "precedenčních rozhodnutí britských autorit", která na sebe v některých případech i obsahově navazují, a že proto "nemá o obsahu cizího práva pochybnosti".
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.4.2014, č.j. 18 Co 121/2014-575, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na "náhradě nákladů odvolacího řízení z konkursní podstaty" 5.200,- Kč k rukám advokátky Mgr. Martiny Szwarcové. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, odmítl názor žalované na hodnocení důkazu vyšetřovacím spisem Policie ČR a zdůraznil, že byl zjištěn jednak "zvláštní vztah závislosti" mezi zůstavitelem a P. H., který byl "prokazatelně velmi intenzivní a blízký vztahu rodinnému", což podle práva Ostrova Man "automaticky" znamená "předpokládaný nepřiměřený vliv", který tak "není ani třeba prokazovat", jednak "vztah obchodně-majetkový", neboť P. H. nabyl svůj majetek od zůstavitele a jeho rozsah nasvědčuje tomu, že P. H. "musel mít" na chování a rozhodování v majetkových věcech zůstavitele "značný (nepřiměřený) vliv". Podle odvolacího soudu nepřiměřený vliv P. H. na zůstavitele spočíval také v tom, že v bytě zůstavitele byl nalezen koncept zůstavitelovy závěti psaný rukou P. H., což - spolu s chováním P. H. bezprostředně po zmizení zůstavitele - "odůvodňuje závěr o podezřelých okolnostech při sepsání závěti zůstavitele". Odvolací soud odmítl námitky žalované o tom, že by obsah cizího práva nebyl v řízení spolehlivě zjištěn, neboť soud měl - přestože "civilní dožádání bylo zahraničními orgány Ostrova Man odmítnuto" - k dispozici "precedenční rozhodnutí britských soudů", a že by aplikoval cizí právo v rozporu s veřejným pořádkem, neboť "i české právo uznává princip posouzení výkonu práva (zde dědického) s obdobnými hodnotami", a uzavřel, že "důvodem odepření dědického nároku P. H. byly právě skutečnosti zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy", jež by byly podle českého právního řádu "přiřaditelné pod ustanovení § 469 občanského zákoníku ve znění platném do 31.12.2013".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Předně soudům vytýká "nedostatky ve zjištění obsahu a aplikaci cizího práva" (práva tzv. "common law"), když z rozhodnutí soudů "nelze dostatečně zjistit, jaké právo soud zjišťuje", používají-li se v nich pojmy "britské právo" a "právo Ostrova Man", přestože "britské právo v podstatě neexistuje" a právo Ostrova Man je považováno ve vztahu k právu anglickému za "právo cizí"; soudy se proto měly především zabývat "kolizními normami" práva Ostrova Man ve vztahu k možnému použití práva anglického a k možnosti použití rozhodnutí anglických soudů jako zdroje práva Ostrova Man. Závěr soudů o "přenesení důkazní povinnosti" na žalovanou, která by měla prokazovat "neexistenci nepřiměřeného vlivu", z "aplikovaných precedentů" nevyplývá, soudy ani "neuvedly zdroj a obsah právní normy, kterou na daný vztah aplikovaly", a odvolací soud nepřihlédl k žalovanou předloženým precedentům, které rozhodnou otázku řešily jinak. Podle názoru dovolatelky odvolací soud, aniž by zopakoval důkazy, dospěl - oproti soudu prvního stupně - ke skutkovému závěru o vztahu zůstavitele a P. H. jako "obdoby vztahu otec - syn", čímž zároveň "vyloučil existenci nepřiměřeného vlivu" P. H., neboť v obvyklých kategoriích při posuzování nepřiměřeného vlivu je podle anglického práva "otec osobou dominantní a syn osobou slabší". Žalovaná nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu o dědické nezpůsobilosti P. H. ve smyslu ustanovení § 469 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013, když "neuvedl", v čem toto jednání spatřuje, a předmětem jednání P. H. nebylo "nic zavrženíhodného". Hodnocení důkazů soudy, zejména důkazu spisem Policie ČR, žalovaná pokládá za odporující ustanovením § 125 a § 132 občanského soudního řádu, neboť obsah spisu Policie ČR mohl mít "maximálně povahu nepřímých důkazů" a s výjimkou jediné "nezkreslené" skutečnosti byla všechna ostatní tvrzení a citace ze spisu Policie ČR "nepřesná, zkreslená, vytržená z kontextu", o jejichž právní relevanci "lze mít pochybnosti", a jímž došlo k "porušení základních procesních práv účastníka řízení" a bylo jím "zasaženo do práva žalované na spravedlivý proces". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Uvedli, že "zjišťování cizích norem u soudů obou stupňů považují za dostatečné", že "Manské soudy" mohou rozhodovat i podle precedentů anglického právního systému v případě, že jsou "relevantní a aplikovatelné", což vyplývá také z precedentů vydaných na Ostrově Man, a že souhlasí s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy. Žalobci dále poukazovali na to, že "nepřiměřený vliv" spočívá v tom, že P. H. jako jednatel společnosti TADEMA s.r.o. "spravoval pro zůstavitele jmění v hodnotě desítek milionů korun českých", a že mu tedy zůstavitel "zcela logicky musel důvěřovat při spravování svých finančních záležitostí", a dovozují, že je proto správný závěr soudů o nepřiměřeném vlivu P. H. na zůstavitele.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, jakým způsobem soud zjišťuje cizozemské právo, které má být podle příslušných kolizních norem použito při právním posouzení věci. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva dosud nebyla ve všech souvislostech v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné a že řízení před soudy je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení § 121 o.s.ř. "není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky".
Podle ustanovení § 53 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen "ZMPSP") "k zjištění cizího práva učiní justiční orgán všechna potřebná opatření; pokud mu obsah cizího práva není znám, může si za tím účelem vyžádat také informaci od ministerstva spravedlnosti".
O znalosti práva platí - jak vyplývá z ustanovení § 121 o.s.ř. - zásada "iura novit curia", která vyjadřuje, že soud "zná právo" (právní předpisy), a že tedy nemůže odmítnout rozhodnout ve věci s poukazem na to, že v řízení nebylo prokázáno (objektivní) právo, které má být aplikováno. Uvedená zásada ovšem platí jen tehdy, jde-li "o právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky"; obdobně to samozřejmě platí o všech právních předpisech, které byly uveřejněny nebo oznámeny ve všech oficiálních sbírkách, které k tomuto účelu slouží (dříve sloužily) na území České republiky.
Cizí (cizozemské) právo, které je třeba ve věci (na základě příslušných kolizních norem) aplikovat, soud nezná (nemusí znát). Má-li být přesto ve věci rozhodnuto v souladu se smyslem a účelem občanského soudního řízení, musí být - k tomu, aby bylo podkladem pro právní posouzení věci - za řízení prokázáno. I když nejde o skutečnosti (tvrzení týkající se skutkové stránky věci), používají se při zjišťování cizího (cizozemského) práva pravidla předepsaná v občanském soudním řízení pro dokazování, samozřejmě s tím, že při opatřování poznatků o cizím (cizozemském) právu se uplatňuje zásada vyšetřovací, a že proto při něm nelze aplikovat (vůči účastníkům) břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Při zjišťování cizího (cizozemského) práva je třeba objasnit nejen znění příslušných právních předpisů nebo jiných pramenů práva, ale také jejich používání při rozhodování sporů a jiných právních věcí v domovské zemi.
Ke zjištění cizího (cizozemského) práva mohou sloužit jakékoliv (všechny) prostředky, pomocí kterých může být objasněno znění příslušných cizích právních předpisů nebo jiných pramenů práva a jejich aplikace při rozhodování sporů a jiných právních věcí v domovské zemi. O obsahu cizího (cizozemského) práva si soud může vyžádat - jak se uvádí v ustanovení § 53 odst. 1 ZMPSP - informaci od ministerstva spravedlnosti, popřípadě může postupovat podle Evropské úmluvy o poskytování informací o cizím právu (uveřejněné sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 221 ve Sbírce zákonů, roč. 1998), může získat potřebné poznatky vlastním studiem pramenů získaných z iniciativy soudu nebo za součinnosti s účastníky řízení a v neposlední řadě si může vyžádat znalecký posudek tuzemského nebo zahraničního znalce cizího (cizozemského) práva. V každém případě musí být obsah cizího (cizozemského) práva zjištěn tak úplně a spolehlivě, jak by tomu bylo (mělo být) v případě, kdyby spor nebo jiná právní věc byly řešeny a rozhodovány v domovské zemi aplikovaného práva.
V projednávané věci je nepochybné, že otázku platnosti závěti ze dne 21.6.2002 je třeba řešit - jak vyplývá z ustanovení § 18 odst. 1 ZMPSP - podle práva státu, jehož byl zůstavitel J. D. S. M. příslušníkem v době pořízení závěti, a to samozřejmě za předpokladu, že právo tohoto státu nečiní zpětný odkaz na české právo nebo odkaz na právo jiného státu, popřípadě nelze-li takový zpětný nebo další odkaz přijmout (srov. § 35 ZMPSP).
Zůstavitel J. D. S. M. byl podle zjištění soudů v době pořízení závěti (ke dni 21.6.2002) "příslušníkem" Ostrova Man, na němž měl svůj domicil, a platnost jeho závěti ze dne 21.6.2002 soudy posuzovaly podle práva Ostrova Man. Ostrov Man je korunní závislé území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. I když jde o "předmět vlastnictví" Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, není jeho součástí a vyznačuje se (mimo jiné) vlastní samosprávou, vlastním parlamentem a vlastním právním řádem. O právu Ostrova Man (o jeho části, významné pro posouzení platnosti závěti ze dne 21.6.2002) se za řízení před soudy nepodařilo získat informaci od Ministerstva spravedlnosti ČR, nemohlo být zjištěno postupem podle Evropské úmluvy o poskytování informací o cizím právu a nepodařilo se o něm získat žádné poznatky ani cestou dožádání justičních orgánů Ostrova Man. Se závěrem soudů, že právo Ostrova Man týkající se platnosti závěti bylo náležitě objasněno na základě "precedenčních rozhodnutí britských autorit", která byla předložena žalobci, dovolací soud nesouhlasí.
I když součinnost účastníků lze pokládat za "korektní a přípustný způsob" zjišťování cizího (cizozemského) práva, je třeba vzít v úvahu, že účastník není osobou, která by neměla zájem na výsledku řízení, a že proto nelze vyloučit, že jím poskytnuté informace o cizím (cizozemském) právu nemusí být přesné a úplné. Z informací o cizím (cizozemském) právu, které soudu poskytli účastníci, lze proto zpravidla vycházet jen tehdy, vyplývají-li z nich údaje, které jsou mezi všemi účastníky nepochybné ("nesporné") a které svou úplností (komplexností) poskytují soudu prostor pro správné právní posouzení věci. V projednávané věci soudy neměly o právu Ostrova Man (jeho části, významné pro posouzení platnosti závěti ze dne 21.6.2002) potřebné informace. Žalovaná zpochybňuje správnost a úplnost "precedentů", které soudu poskytli žalobci (navíc odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k jí předloženým "precedentům"), a pochybnosti o řádném a úplném zjištění práva Ostrova Man vzbuzují i některé závěry soudů, např. o domněnce "nepřiměřeného vlivu" P. H. na zůstavitele a o "přenesení důkazního břemene" (dovozované z "britského práva"). Za této situace bylo plně na místě provést důkaz znaleckým posudkem o právu Ostrova Man týkajícím se posuzování platnosti závětí (o znění příslušných právních předpisů nebo jiných pramenů práva a o jejich používání při rozhodování sporů a jiných právních věcí soudy Ostrova Man), který by podal tuzemský nebo zahraniční znalec tohoto práva; k ustanovení zahraničního znalce lze případně využít (ve vztahu k Ostrovu Man) též Úmluvu o provádění důkazů v cizině ve věcech občanských a obchodních ze dne 18.3.1970 (publikovanou vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 129/1976 Sb.). Kdyby se ani prostřednictvím znaleckého posudku nepodařilo zjistit právo Ostrova Man rozhodné pro posouzení platnosti závěti ze dne 21.6.2002 (buď vůbec, nebo v potřebném rozsahu a hloubce), pak je na místě věc posoudit - i s přihlédnutím k ustanovení § 36 ZMPSP - podle českého práva.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se při řešení otázky "domněnky nepřiměřeného vlivu" nezabývaly při hodnocení vztahů mezi zůstavitelem a P. H. všemi okolnostmi významnými pro závěr, kdo "byl v daném vztahu silnější". Dospěl-li odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - k názoru, že vztah mezi zůstavitelem a P. H. "byl prokazatelně velmi intenzivní a blízký vztahu rodinnému, když jej sám P. H. označil za vztah otce a syna", lze sdílet pochybnosti žalované o tom, že by v takovém vztahu byl "dominantním" P. H., když v běžných mezilidských vztazích (P. H. byl téměř o 28 let mladší než zůstavitel) tomu bývá zpravidla naopak. Podle odvolacího soudu byl vztah mezi zůstavitelem a P. H. také vztahem "obchodně - majetkovým" a "nepřiměřený vliv" P. H. na zůstavitele spočíval rovněž v tom, že P. H. byl v době seznámení se zůstavitelem "nemajetný a bez bydliště v Praze" a v době "předpokládané" smrti zůstavitele šlo o "podnikatele disponujícího značnými majetkovými prostředky", přičemž "původ jmění pocházel právě od zůstavitele"; z vylíčených okolností ovšem takový závěr (bez dalšího) nevyplývá, neboť "vylepšení" majetkové situace P. H. "pocházející" od zůstavitele mohlo mít řadu dalších příčin, které dokazováním nebyly objasněny (stejně jako nebylo objasněno to, proč P. H. disponující ještě v době "předpokládané" smrti zůstavitele v roce 2007 - jak uvedl odvolací soud - "značnými majetkovými prostředky" se ocitl v úpadku a podal - sám na sebe - koncem roku 2010 insolvenční návrh). Byl-li P. H. "jediným jednatelem ve společnosti TADEMA s.r.o.", jejímž "jediným společníkem" byl zůstavitel, nevysvětluje "nepřiměřený vliv P. H. na zůstavitele ani to, že zůstavitel "prakticky neovládal český jazyk", a že proto "valnou většinu všech záležitostí" vyřizoval P. H., jestliže to byl zůstavitel, který byl "jediným" společníkem ve společnosti TADEMA s.r.o., a který proto rozhodoval, kdo bude "v jeho společnosti" jednatelem.
Námitkami dovolatelky týkajícími se hodnocení důkazů spisem Policie ČR č.j. ČTS: PSP-190/OOK1-227-2004 se dovolací soud nemohl zabývat, neboť jimi žalovaná nezpochybňuje právní posouzení věci, ale skutková zjištění soudů, a tedy představují okolnosti, které nejsou ve smyslu ustanovení § 241a odst.1 o.s.ř. způsobilým dovolacím důvodem.
Za řízení před dovolacím soudem současně vyšlo najevo, že řízení před soudy je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Není-li v insolvenčním zákoně stanoveno jinak, prohlášením konkursu se přerušují soudní, správní a jiná řízení o právech a povinnostech, která se týkají majetkové podstaty nebo která mají být uspokojena z majetkové podstaty, jejichž účastníkem je dlužník [srov. § 263 odst. 1 věty první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů účinného ke dni 3.2.2011, kdy nastaly účinky prohlášení konkursu na majetek P. H. - dále jen "ins. zák."]. Prohlášením konkursu se však nepřerušuje dědické řízení [srov. § 266 odst. 1 písm. d) ins. zák.]; účastníkem dědického řízení je i nadále dlužník (srov. § 266 odst. 2 ins. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že řízení o dědictví se nepřerušuje, i když na majetek některého z dědiců (osoby, o níž lze mít důvodně za to, že je zůstavitelovým dědicem) nebo jiného účastníka řízení byl prohlášen konkurs, a že účastníkem řízení o dědictví se ani po prohlášení konkursu nestává insolvenční správce, neboť účast na řízení i nadále (v době po prohlášení konkursu) náleží dlužníku samotnému. Platí také, že majetek, který dlužník nabyl jako dědictví, patří do majetkové podstaty (§ 205 ins. zák.) a lze jej zapsat do seznamu (soupisu) majetkové podstaty jen tehdy, bylo-li jeho nabytí dlužníkem potvrzeno v usnesení o dědictví (§ 175q o.s.ř.), a až poté, co usnesení o dědictví nabylo právní moci a projednání dědictví bylo skončeno (§ 175s odst. 1 o.s.ř.).
"Dědickým řízením" se ve smyslu ustanovení § 266 odst. 1 písm. d) ins. zák. rozumí nejen projednání a vypořádání dědictví po zůstaviteli, ale také spory, které byly zahájeny poté, co byl dědic, jehož dědické právo se jevilo jako méně pravděpodobné, odkázán na to, aby své právo uplatnil žalobou (§ 175k odst. 2 o.s.ř.), a spory vzniklé následkem toho, že v důsledku postupu podle ustanovení § 175k odst. 3 o.s.ř. nebo podle ustanovení § 175l odst. 1 věty druhé o.s.ř. nebyl zůstavitelův majetek nebo jeho dluhy zařazeny do aktiv a pasiv dědictví, a že proto se účastníci řízení domáhali svých práv žalobou mimo řízení o dědictví (§ 175y odst. 1 o.s.ř.); také v těchto sporech je totiž předmětem řízení dědické právo a majetek (dluhy) zanechaný zůstavitelem, když jejich účel spočívá v tom, aby byly odstraněny "sporné" skutečnosti týkající se dědění (osoby dědice a vypořádání majetku a dluhů zůstavitele).
Soudy tedy postupovaly v rozporu se zákonem, jestliže po prohlášení konkursu u dlužníka P. H. pokládaly řízení v projednávané věci, které bylo zahájeno žalobou podanou na základě výzvy obsažené v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29.1.2009, č.j. 13 D 964/2007-54, za přerušené a jestliže pokládaly za žalovanou stranu (na místo dlužníka P. H.) insolvenční správkyni Ing. Jaroslavu Dlabolovou. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26.1.2012, č.j. 38 ICm 967/2011-37, na návrh insolvenční správkyně Ing. Jaroslavy Dlabolové ve smyslu ustanovení § 265 odst. 2 ins. zák. rozhodl, že "řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 466/2009 se nepřerušuje a Obvodní soud pro Prahu 3 bude v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 466/2009 pokračovat" s tím, že "insolvenční správce se tímto rozhodnutím stává účastníkem řízení na místo dlužníka"; podmínky pro rozhodování podle ustanovení § 265 odst. 2 ins. zák. totiž nebyly dány (už proto, že řízení v projednávané věci nebylo prohlášením konkursu přerušeno), Krajský soud v Praze vydal usnesení ze dne 26.1.2012, č.j. 38 ICm 967/2011-37, v incidenčním sporu, který se předmětu řízení v projednávané věci netýkal a v jehož rámci nelze rozhodovat podle ustanovení § 265 ins. zák., a závěry Krajského soudu v Praze obsažené v tomto usnesení je třeba považovat v projednávané věci za obsoletní. Insolvenční správkyně Ing. Jaroslava Dlabolová mohla v projednávané věci vystupovat toliko jako vedlejší účastník na straně žalovaného (dlužníka P. H.), kdyby k tomu byly splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 93 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej (včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení) podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 3) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-