// Profipravo.cz / Jednání, příprava jednání, koncentrace řízení 24.01.2018
Zpětvzetí žaloby po vyhlášení (vydání) rozhodnutí odvolacím soudem
Ustanovení § 96 odst. 2 věta druhá o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 umožňuje žalobci účinně vzít žalobu zpět i po vyhlášení (vydání) rozhodnutí odvolacím soudem a soudu prvního stupně řízení zastavit a předmětná rozhodnutí zrušit. Pokud však ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud podle § 96 odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2268/2017, ze dne 25. 10. 2017
Dotčené předpisy:
§ 96 o. s. ř.
§ 222a o. s. ř.
Kategorie: zpětvzetí návrhu na zahájení řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Táboře usnesením ze dne 7. 9. 2016, č. j. 24 C 172/2014-271, rozhodl, že nesouhlas žalované se zpětvzetím návrhu žalobkyní není důvodný (bod I. výroku). Dále rozhodl, že rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 2. 2016, č. j. 24 C 172/2014-211, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 19. 7. 2016, č. j. 15 Co 251/2016-258, se zrušuje a řízení se v celém rozsahu zastavuje (bod II. výroku). Současně uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů (bod III. výroku).
V předmětné věci Okresní soud v Táboře svým rozsudkem ze dne 23. 2. 2016, č. j. 24 C 172/2014-211, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 349.991,41 Kč s příslušenstvím z titulu zaplacení nedoplatku za zhotovení díla na základě Smlouvy o dílo ze dne 20. 8. 2013, č. 38/0/2013. Odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku vyhodnotil Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako nedůvodné a rozsudek svým rozhodnutím ze dne 19. 7. 2016, č. j. 15 Co 251/2016-258, v celém rozsahu potvrdil. Následně dne 26. 7. 2016 vzala žalobkyně žalobu v celém rozsahu zpět.
Dle soudu prvního stupně, jelikož ke zpětvzetí žaloby došlo v okamžiku, kdy soud druhého stupně již rozhodl o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, ale zároveň v době, kdy rozsudek odvolacího soudu nebyl dosud v právní moci, je namístě postup dle § 96 odst. 2 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Co se týče stanoviska žalované, žalovaná se zpětvzetím žaloby nejenže nesouhlasila, ale navrhovala, aby soud na zpětvzetí žaloby nahlížel jako na úkon neúčinný. Soud prvního stupně ve vztahu k nesouhlasu žalované dospěl k závěru, že tento nesouhlas není důvodný, a s ohledem na ustanovení § 96 odst. 2 o. s. ř. řízení zastavil a zároveň zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.
K odvolání žalobkyně a žalované odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že zpětvzetí žaloby žalobkyní není účinné, rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 2. 2016, č. j. 24 C 172/2014-211, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. 7. 2016, č. j. 15 Co 251/2016-258, se nezrušují a řízení se nezastavuje (první výrok). Dále rozhodl, že návrh žalobkyně na přerušení řízení se zamítá (druhý výrok), a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Odvolací soud konstatoval, že v dané věci z obsahu spisu plyne, že ke zpětvzetí žaloby žalobkyní došlo po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, ale ještě dříve, než rozsudek odvolacího soudu byl účastníkům doručen a mohl nabýt právní moci. S ohledem na výklad zastávaný Nejvyšším soudem i Ústavním soudem, kdy v této souvislosti odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2146/11, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3601/2014, dospěl odvolací soud k závěru, že zpětvzetí žaloby učiněné žalobkyní po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu je neúčinné. Co se návrhu žalobkyně na přerušení řízení týče, neshledal odvolací soud žádné zákonné důvody (ve smyslu § 109 o. s. ř) k přerušení řízení; proto jej jako nedůvodný zamítl.
Usnesení odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, napadla žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) dovoláním s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dle dovolatelky dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena otázka procesního práva, zda lze s ohledem na ustanovení § 96 odst. 2 věta druhá o. s. ř. vzít žalobu zpět po vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu, když tato právní otázka sice byla dovolacím soudem již řešena, avšak bez řádného zohlednění citovaného zákonného ustanovení, a v případě kladné odpovědi, zda je o takovém návrhu oprávněn rozhodovat soud prvního stupně. Dovolatelka je přesvědčena, že tento postup, tedy zpětvzetí žaloby po vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu, zákonodárce výslovně předpokládá, a rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby je Nejvyšší soud zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. a II.; výrokem o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto samostatně nezabýval.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když dovolatelkou předestřená právní otázka – zda lze s ohledem na ustanovení § 96 odst. 2 věta druhá o. s. ř. vzít žalobu zpět po vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu a zda o takovém návrhu rozhoduje soud prvního stupně – nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
Dovolání je i důvodné.
Dle ustanovení § 96 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 navrhovatel může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět zcela, soud řízení zastaví (odst. 1). Soud řízení nezastaví, jestliže odpůrce se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí; v takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení (odst. 2). Nesouhlas odpůrce se zpětvzetím návrhu není účinný, dojde-li k zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání, nebo jde-li o zpětvzetí návrhu na rozvod, neplatnost manželství nebo určení, zda tu manželství je či není (odst. 3).
Novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. bylo s účinností od 1. 1. 2001 ustanovení § 96 o. s. ř. změněno tak, že žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela (odst. 1). Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí (odst. 2). Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení (odst. 3). Ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání, nebo jde-li o zpětvzetí návrhu na rozvod, neplatnost manželství nebo určení, zda tu manželství je či není (odst. 4). Byl-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co rozhodnutí o věci již nabylo právní moci, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné (odst. 5).
Pozdější novelizace ustanovení § 96 odst. 1 až 5 o. s. ř. se dotkly pouze odstavce 4, který ve znění o. s. ř. účinném od 1. 1. 2014 stanoví, že ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání.
Dle ustanovení § 208 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět, když již rozhodl soud prvního stupně, ale jeho rozhodnutí není dosud v právní moci, odvolací soud rozhodne o připuštění zpětvzetí. Soud zpětvzetí nepřipustí, jestliže druhý účastník z vážných důvodů s tím nesouhlasí. Jestliže zpětvzetí připustí, odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví.
Novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. bylo do o. s. ř. vloženo ustanovení § 222a, kdy § 222a odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 stanoví, že vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Dle § 222a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že zpětvzetí žaloby učiněné žalobkyní po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu není účinné. Odvolací soud takto rozhodl s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2146/11, konkrétně na část jeho odůvodnění, podle níž „jakmile odvolací soud vyhlásil ve stěžovatelčině věci rozsudek, byl jím sám vázán dle ustanovení § 156 odst. 3 o. s. ř. I když tento rozsudek nabyl právní moci až doručením (§ 159 o. s. ř.), je v mezidobí mezi vyhlášením a doručením rozsudku odvolacího soudu vyloučeno přiznat zpětvzetí žaloby jakoukoliv právní relevanci. Neexistuje totiž žádná norma (procesního) práva, která by v takovém případě umožňovala odvolacímu soudu svůj vlastní a již vyhlášený rozsudek zrušit, takže sám ústavní princip povolující orgánům státní moci (tedy i soudům) činit jen to, co jim je zákonem dovoleno, vylučuje správnost stěžovatelčina mínění, dle něhož soudy "nepostupovaly v souladu se zákonem", a tím i oprávněnost předloženého stížnostního žádání. Stěžovatelkou formulovaný právní názor by vedl ke zjevně absurdním důsledkům; žalobce (byť v některých případech jen za souhlasu ostatních účastníků řízení) v občanském soudním řízení by mohl po svém neúspěchu v odvolacím řízení vzít před doručením rozsudku odvolacího soudu účinně žalobu zpět, odstranit tím výsledek již ukončeného sporu a po neexistenci překážky rei iudicatae zahájit totéž řízení znovu. Nesnesitelnost takového "řešení", připouštějícího ve svém důsledku možnost nikdy nekončícího procesu, je nabíledni“. Odvolací soud rovněž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3601/2014.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3601/2014, na závěry vyslovené v usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2146/11, a rovněž i v usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 264/01, v obdobné souvislosti odkázal; doposud se ale nevyjádřil k výkladu ustanovení § 96 odst. 2 věty druhé o. s. ř.
V usnesení ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 264/01, se Ústavní soud vyslovil k postupu soudů, které rozhodly, že zpětvzetí žaloby provedené po rozhodnutí odvolacího soudu je neúčinné, tedy že k účinnému zpětvzetí žaloby musí dojít dříve, než odvolací soud o odvolání rozhodne, a to ve vztahu k aplikaci o. s. ř. ve znění platném a účinném do 31. 12. 2000, tj. před účinností novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Ústavní soud v této souvislosti pochybení soudů neshledal, přičemž uvedl, že „zákonná úprava zpětvzetí návrhu před novelou o. s. ř. totiž sice skutečně vycházela z toho, že o připuštění zpětvzetí je možno rozhodnout i poté, kdy již rozhodl soud prvního stupně, a jeho rozhodnutí není dosud v právní moci (§ 208 o. s. ř.); nicméně vrchní soud zároveň v odůvodnění napadeného usnesení správně argumentoval, že ze vztahu ustanovení § 208 a § 222 odst. 2 o. s. ř. lze logickým výkladem dovodit, že k účinnému zpětvzetí žaloby musí dojít dříve, než odvolací soud o odvolání rozhodne. V opačném případě by totiž podle názoru Ústavního soudu vznikla situace, kdy by vedle sebe existovalo nové (meritorní) rozhodnutí soudu druhého stupně a zároveň usnesení o zastavení řízení. Proto také novelou o. s. ř. (č. 30/2000 Sb.) bylo stanoveno, že "je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí" (§ 96 odst. 2 věta 2. o. s. ř.)“.
Jak uvádí důvodová zpráva k návrhu zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dosavadní úprava při rozhodování soudu o zpětvzetí žaloby nebo jiného návrhu rozlišovala, zda byl návrh vzat zpět před vydáním rozhodnutí soudem prvního stupně, zda byl návrh vzat zpět po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně bez toho, že by proti rozhodnutí bylo podáno odvolání, nebo zda byl návrh vzat zpět v průběhu odvolacího řízení. V prvním z uvedených případů rozhodoval o zastavení (či nezastavení) řízení soud prvního stupně, v ostatních případech odvolací soud. Výslovně nebyl upraven postup v situaci, když byl návrh vzat zpět po vydání rozhodnutí odvolacího soudu do doby, než nabylo právní moci, a v situaci, když byl návrh vzat zpět v době, kdy již rozhodnutí nabylo právní moci. Protože se tato úprava zcela neosvědčila, bylo přistoupeno k úpravě nové. Navrhovaná úprava předpokládá, že odvolací soud bude rozhodovat o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby nebo jiného návrhu jen tehdy, došlo-li k němu v průběhu odvolacího řízení. V ostatních případech je procesně ekonomické, aby o zastavení řízení rozhodoval soud prvního stupně. Soud prvního stupně tedy bude rozhodovat o zastavení řízení jak v případě, kdy byl návrh vzat zpět před vydáním jeho rozhodnutí, tak i po té, co rozhodnutí bylo vydáno a nebylo napadeno odvoláním, jakož i v případě, že byl návrh vzat zpět po rozhodnutí odvolacího soudu (bez ohledu na to, zda nabylo nebo nenabylo právní moci).
Dle komentářové literatury není sporu o tom, že navrhovatel (žalobce) může vzít návrh (tj. návrh na zahájení řízení nebo žalobu) zpět „za řízení“, tedy v době ode dne zahájení až do dne pravomocného skončení řízení (tj. dokud rozhodnutí, kterým se řízení končí, nenabude právní moci). O zastavení řízení (a popřípadě o s tím spojeným zrušením rozhodnutí o věci) nebo o ne-účinnosti zpětvzetí návrhu soud rozhodne usnesením. Příslušným k vydání usnesení je soud prvního stupně, ledaže ke zpětvzetí návrhu došlo za odvolacího řízení, tj. v době po podání odvolání do vyhlášení (vydání) rozhodnutí odvolacího soudu o tomto odvolání. Jestliže zastavuje řízení z důvodu zpětvzetí návrhu, k němuž došlo až po vyhlášení (vydání) rozhodnutí odvolacího soudu, soud prvního stupně musí současně zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 628-631). K obdobnému závěru, tj. že v případě, že navrhovatel (žalobce) vezme zpět návrh po vyhlášení (vydání) rozhodnutí odvolacího soudu, avšak ještě před tím, než toto rozhodnutí nabude právní moci, pak soud prvního stupně zruší rozhodnutí soudů obou stupňů a řízení zastaví, dospívá též Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 685.
Jak vyplývá z již zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 264/01, úprava o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 neumožňovala účinně vzít žalobu zpět po vyhlášení (vydání) rozhodnutí odvolacím soudem, neboť by zde vznikla situace, kdy by vedle sebe existovalo nové (meritorní) rozhodnutí soudu druhého stupně a zároveň usnesení o zastavení řízení. Jak ale sám Ústavní soud podotkl, právě proto bylo novelou o. s. ř. č. 30/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001 stanoveno, že je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí (§ 96 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Ustanovení § 96 odst. 2 věta druhá o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 je přitom právě tím ustanovením, které umožňuje žalobci účinně vzít žalobu zpět i po vyhlášení (vydání) rozhodnutí odvolacím soudem a soudu prvního stupně řízení zastavit a předmětná rozhodnutí zrušit. Uvedený závěr nadto není v rozporu se závěrem vysloveným v této souvislosti Ústavním soudem v usnesení ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2146/11, dle kterého neexistuje žádná norma (procesního) práva, která by umožňovala odvolacímu soudu svůj vlastní a již vyhlášený rozsudek zrušit. K rozhodování o případném zrušení rozhodnutí odvolacího soudu je s ohledem na výše uvedené příslušný nikoliv sám odvolací soud, ale soud prvního stupně, a normou umožňující mu zrušit rovněž rozhodnutí odvolacího soudu je právě ustanovení § 96 odst. 2 věta druhá o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Pokud tedy odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že zpětvzetí žaloby učiněné žalobkyní po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu je bez dalšího neúčinné, není jeho rozhodnutí správné.
Nejvyšší soud připomíná pravidlo vyjádřené v § 96 odst. 3 větě první o. s. ř., tedy že pokud ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. V projednávané věci je tedy nutné, aby odvolací soud v rámci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž posoudil závažnost důvodů, na základě kterých žalovaná se zpětvzetím nesouhlasila.
Dovolání směřuje i proti výroku II. usnesení odvolacího soudu, kterým odvolací soud rozhodl, že návrh na přerušení řízení se zamítá. V této souvislosti ale dovolatelka přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II. není ve smyslu § 237 o. s. ř. „rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí“ (odvolací soud napadeným výrokem nerozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně). Rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na přerušení řízení je („jednostupňovým“) procesním rozhodnutím odvolacího soudu, proti kterému není přípustné dovolání podle § 237 o. s. ř. I proti některým takovým rozhodnutím je dovolání přípustné, jde však jen o ta rozhodnutí, která jsou výslovně uvedena v § 238a o. s. ř. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí obsažené ve výroku II. takovým rozhodnutím není, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně v části, ve které směřuje proti výroku II. usnesení odvolacího soudu, jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Jelikož, jak výše uvedeno, není usnesení odvolacího soudu ve výroku I. z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, Nejvyšší soud je podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v tomto výroku zrušil spolu se závislým výrokem o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-