// Profipravo.cz / Jednání, příprava jednání, koncentrace řízení 23.10.2017
Náhrada nákladů řízení vynaložených Českou kanceláří pojistitelů
Náklady vynaložené Českou kanceláří pojistitelů na zastoupení advokátem ve sporu o plnění z garančního fondu nelze při rozhodování o náhradě nákladů řízení bez dalšího považovat za neúčelné.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1750/2017, ze dne 27. 7. 2017
Dotčené předpisy: § 142 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie: náklady řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 6. 2016, č. j. 28 C 806/2013-278, zamítl žalobu o 214.999,- Kč a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 154.120,40 Kč. Neshledal opodstatněným nárok žalobce na náhradu škody na zdraví a na věcech při dopravní nehodě, kterou sám zavinil chybnou technikou jízdy a nepřizpůsobením rychlosti povětrnostním podmínkám, stavu a povaze vozovky. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně neúspěšnému žalobci uložil povinnost zaplatit žalované částku 154.120,40 Kč vypočtenou podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., včetně DPH a částky 5.000,- Kč zálohy na znalecký posudek.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. 91 Co 192/2016-300, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení pouze tak, že výše nákladů činí 8.900,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nepovažoval náklady vynaložené žalovanou na právní zastoupení advokátem za potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), neboť je dostatečně personálně i materiálně vybavena k hájení svých záležitostí v podobných sporech a projednávaná věc je záležitostí obvyklou, nijak se nevymykající její běžné právní agendě. Žalované proto přiznal pouze paušální náhradu hotových výdajů účastníka nezastoupeného advokátem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn nákladový výrok, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věci rozhodnutí o výši, resp. přiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníku řízení. Uvádí, že není ani obcí ani organizační složkou státu ani jinou veřejnoprávní institucí (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1119/2016), a proto odvolacím soudem citovaná judikatura není pro daný případ přiléhavá. Dovolatelka je soukromoprávním subjektem, avšak nikoliv subjektem podnikatelským, který by generoval zisk. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že nelze poměřovat postavení státu či jeho organizační složky s postavením soukromé právnické osoby ve vztahu k zastoupení advokátem. Dovolatelka má za to, že v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, jež by odůvodňovaly závěr odvolacího soudu, že by náklady na právní zastoupení byly vynaloženy neúčelně, a už vůbec ne, že by dovolatelka zneužila své právo nechat se zastoupit na úkor žalobce. Zdůrazňuje, že právo na právní zastoupení je nejen součástí práva na spravedlivý proces, ale je přímo garantováno čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Odkazuje dále na nález ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13, ve kterém Ústavní soud dovodil, že právo na zastoupení přísluší i účastníkovi, který je sám advokátem nebo veřejnou obchodní společností advokátů, a tím spíše nelze toto právo upřít právnické osobě, jejímž předmětem činnosti není poskytování právních služeb. Konečně dodává, že ani aplikace § 150 o. s. ř. by nebyla v dané věci na místě, neboť aplikace tohoto ustanovení je výjimečná a v řízení nebyly prokázány okolnosti zvláštního zřetele hodné, jež by ji odůvodňovaly. Odvolací soud se s výše uvedenými námitkami v odůvodnění jeho rozhodnutí řádně nevypořádal, čímž právo stěžovatelky na spravedlivý proces rovněž porušil. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil tak, že dovolatelce přizná plnou výši náhrady účelně vynaložených nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., a to jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím, a zároveň aby uložil žalobci povinnost uhradit dovolatelce náklady řízení před dovolacím soudem.
Žalobce ve vyjádření označil dovolání za nedůvodné. Ačkoliv je žalovaná soukromoprávním subjektem, byla založena zákonem a několik let vybírala obrovské finanční částky na tzv. příspěvcích nepojištěných, než byl příspěvek zákonem zrušen. Jedná se o právnickou osobu s výjimečným postavením, která je bezpochyby schopna disponovat odborným právním aparátem i příslušným materiálním vybavením k tomu, aby se dokázala u soudu efektivně zastupovat sama. Odvolací soud proto správně rozhodl s ohledem na faktický „poměr sil“. Žalobce má rovněž za to, že pokud by dovolací soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu chybným, nelze ve věci rozhodnout měnícím výrokem, tj. bez vrácení věci odvolacímu soudu., resp. soudu prvního stupně. Ve věci by totiž měly být zohledněny skutečnosti mající význam pro možné použití § 150 o. s. ř., jimiž se ani jeden ze soudů nižších stupňů nezabýval. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení; pokud dospěje k závěru o nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu, navrhuje jeho zrušení a vrácení odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 7. 12. 2016, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné a důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Právní posouzení se může týkat i výkladu procesního práva.
Otázka nároku České kanceláře pojistitelů na náhradu nákladů řízení již byla Nejvyšším soudem dříve řešena, a to výslovně například usnesením ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1119/2016. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3501/2016. Není proto důvodu, aby v nyní posuzované věci dovolací soud postupoval odchylně.
Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že dovolatelka má potřebné personální i materiální zabezpečení k tomu, aby byla sama schopna zastupovat se v právní věci, která se nijak výrazně nevymyká z běžného okruhu sporů, ve kterých obvykle vystupuje. Takový závěr však nelze podle dovolacího soudu učinit jen na základě skutečnosti, že Česká kancelář pojistitelů je profesní organizací pojistitelů odpovědnosti a správcem garančního fondu. Má-li právo na náhradu nákladů řízení spojených se svým zastupováním advokátem též účastník, který je sám advokátem (srov. například usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 10 Co 610/2001, uveřejněné v časopisu Soudní rozhledy č. 2/2002, s. 43, nebo nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13) nebo veřejnou obchodní společností advokátů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 2939/14), tím spíše nelze toto právo upřít právnické osobě, jejímž předmětem činnosti není poskytování právních služeb, byť zaměstnává kvalifikované právníky.
Odvolací soud svoje závěry podložil odkazem na judikaturu, která se však vyjadřuje k subjektům veřejného práva. Rozdíl mezi subjekty veřejného a soukromého práva při řešení otázek nákladů řízení přitom nelze opomíjet, neboť jejich povaha je odlišná a subjekty veřejného práva (mimo jiné) disponují penězi vyhrazenými z veřejných prostředků, z rozpočtu, který počítá i se soudními výlohami, zatímco subjekty soukromého práva musejí být finančně soběstačné. Dokonce i usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2527/2015, na které odvolací soud odkazuje, tento rozdíl při řešení otázek nákladů řízení zdůrazňuje. Ustálená judikatura vychází ze skutečnosti, že Česká kancelář pojistitelů mezi subjekty hospodařící s veřejnými prostředky nepatří (srov. zejména § 18 odst. 5 a 6 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla) a náhrada nákladů řízení je jí běžně přiznávána (kromě již citovaného usnesení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1098/2009, uveřejněný pod číslem 141/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení téhož soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4086/2007, nebo ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1732/2012).
Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou zásadně náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva a ve sporu úspěšný účastník má právo na jejich náhradu za splnění podmínek stanovených občanským soudním řádem, nejde-li o zneužití práva na úkor jiného účastníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 756/2014). Proto ani náklady vynaložené Českou kanceláří pojistitelů na zastoupení advokátem ve sporu o plnění z garančního fondu nelze bez dalšího považovat za neúčelné. V řízení přitom nevyšly najevo žádné skutečnosti, ze kterých by se dalo usoudit, že dovolatelka svého práva zneužila, resp. nebyly tvrzeny ani prokazovány.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Učinil tak usnesením, neboť dovoláním dotčená část rozsudku má povahu usnesení (§ 243f odst. 4 a § 151 o. s. ř.).
Dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je pro něj právní názor vyslovený v tomto usnesení závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Posoudí přitom, zda jsou dány důvody pro mimořádné snížení náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř., jak argumentuje ve vyjádření k dovolání žalobce.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-