// Profipravo.cz / Jednání, příprava jednání, koncentrace řízení 16.10.2015
ÚS: Pořádková pokuta za opožděné dodání listin
Jestliže soud uloží advokátovi pořádkovou pokutu, aniž mu umožní se k věci vyjádřit a aniž zjistí, zda pozdní předložení soudem požadovaných tvrzení a důkazních návrhů zavinil advokát osobně či jeho klient (účastník řízení), jedná se o porušení práva na spravedlivý proces chráněného čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a o neoprávněný zásah do vlastnického práva chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 910/15, ze dne 23. 9. 2015
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to pro porušení jeho práva na soudní ochranu dle čl. 26 odst. 1 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
2. Ve svém návrhu stěžovatel uvedl, že napadeným rozhodnutím mu byla uložena pořádková pokuta ve výši 15.000,- Kč za to, že den před nařízeným ústním jednáním učinil na podatelně soudu procesní podání, v němž jsou uvedena nová skutková tvrzení a k podání byly připojeny kopie listin, celkem 14 listů. Tím, že do spisu byly založeny nové listiny a nová tvrzení pouhý jeden den před nařízeným jednáním, došlo k hrubému ztěžování postupu soudu v řízení, neboť odvolací jednání muselo být odročeno. Stěžovatel namítl, že dle ustanovení § 3 odst. 1 zákona o advokacii je advokát při poskytování právních služeb nezávislý; je vázán právními předpisy a v jejich mezích příkazy klienta. Stěžovatel poukázal na další ustanovení zákona o advokacii, dle kterých je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Z výše uvedeného dle stěžovatele plyne, že bylo jeho povinností v okamžiku, kdy mu klient předal významné podklady pro vedení sporu, tyto v rámci soudního řízení také co nejdříve uplatnit. Uvedený trest stěžovatel považuje za zásah do jeho nezávislosti a zejména za projev formalismu a naprosté nelidskosti soudu a jeho arogance soudu k lidským právům a základním svobodám.
3. Stěžovatel zrekapituloval sled procesních úkonů ve věci poté, co byl žalovaný, jehož v daném civilním sporu zastupoval, odvolacím soudem vyzván usnesením téhož soudu ze dne 21. 8. 2014, č. j. 29 Co 595/2013-317, aby ve věci ve lhůtě 10 dnů od doručení doplnil rozhodující tvrzené skutečnosti a navrhl důkazy. Dne 3. 9. 2014 stěžovatel dle svých slov jménem žalovaného požádal krajský soud o prodloužení lhůty, neboť se mu nepodařilo spojit se s klientem. Dne 22. 10. 2014 soud opětovně informoval o tom, že se mu nedaří s žalovaným navázat kontakt a požádal jej o opětovné prodloužení lhůty do 15. 11. 2014. K tomu stěžovatel doplnil, že jelikož mu žalovaný doložil potřebné doklady až dne 13. 1. 2015, mohl poprvé tyto doklady a k tomu potřebná tvrzení uplatnit u soudu až tohoto dne. Soud tak prý řádně informoval o nemožnosti doložení potřebných dokladů v průběhu vedení sporu. Jelikož byl žalovaný dříve zastoupen jinými advokáty, počal dle stěžovatele s vyhledáváním těchto dokladů a v logice jejich stáří je dle něj zřejmé, že nebylo lze je naleznout v krátké lhůtě. Žalovaný tyto doklady dohledával a shromažďoval v prosinci a předal mu je v lednu dne 13. 1. 2015.
4. Stěžovatel dále podotkl, že je zásahem do nezávislosti advokáta, pokud soud advokátu ukládá pokutu (trest) v situaci, kdy advokát řádně plní svou povinnost stanovenou mu zákonem. Byl-li by dle názoru stěžovatele takový postup dovolený, pak se advokát fakticky ocitá ve schizofrenní situaci, kdy by byl v určitém okamžiku nucen zvažovat, zda má plnit řádně svou povinnost prosazovat zájmy klienta a podat úkon soudu i krátce před soudním jednáním, anebo zda se má vystavit riziku, že mu bude uložena pokuta za plnění této povinnosti. Stěžovatel současně poznamenal, že mu byl uložen trest, aniž by se k němu byl mohl vyjádřit, soud pouze konstatoval důvody pro jeho uložení a trest uložil, a neměl tedy žádnou možnost se na projednání jednání, které mu bylo kladeno za vinu, připravit. Stěžovatel krajskému soudu rovněž vytkl, že nezjišťoval žádné skutečnosti významné pro uložení pokuty - tj. např. opakovanost jím shledávaného protiprávního jednání, majetkové poměry, které jsou významné pro uložení trestu a další okolnosti.
5. Stěžovatel rovněž namítl, že v daném případě je zcela zjevné, že jednal jménem a na účet klienta, tedy nikoliv svým jménem, a proto nemůže být za takové jednání ukládán trest jemu samotnému, neboť se sám ničeho nedopustil. Dle jeho názoru nemůže nést odpovědnost za úkony klienta, které byly navíc činěny zcela v souladu se zákonem. Občanský soudní řád (dále též "o. s. ř.") dle stěžovatele umožňuje, aby odvolatel měnil důvody odvolání po dobu, než soud ve věci rozhodne (§ 205 odst. 3 o. s. ř.), a proto nemohl ani jeho klient svým procesním podáním porušit zákon způsobem, aby mu soud ukládal pořádkovou pokutu. Podle stěžovatele je navíc v rozporu s ústavním pořádkem situace, kdy proti rozhodnutí o uložení trestu mu zákon nedává žádnou možnost pro podání řádného opravného prostředku, resp. přezkumu rozhodnutí o trestu nezávislým a nestranným soudem. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.
II.
6. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Okresního soudu v Jablonci nad Nisou vedený pod sp. zn. 9 C 851/1998, z něhož, jakož i obsahu napadeného soudního rozhodnutí, zjistil následující skutečnosti.
7. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 21. 8. 2014, č. j. 29 Co 595/2013-317, žalovaného vyzval, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení daného usnesení doplnil rozhodující tvrzené skutečnosti, blíže specifikované ve výroku I., a dále aby v téže lhůtě označil důkazy potřebné k prokázání jím doplněných skutkových tvrzení (výrok II.). V poučení soud uvedl, že proti tomuto usnesení není odvolání přípustné a že nebudou-li skutková tvrzení doplněna a důkazy označeny v soudem stanovené lhůtě, vystavuje se žalovaný nebezpečí pro něj nepříznivého rozhodnutí ve věci. Toto usnesení bylo doručeno do datové schránky stěžovatele dne 25. 8. 2014 (viz doručenka připojená k č. l. 317).
8. Stěžovatel následně svým podáním ze dne 2. 9. 2014, které krajskému soudu došlo následujícího dne, požádal soud o prodloužení lhůty k doplnění tvrzení a návrhů důkazů, neboť se mu nepodařilo s klientem spojit, a proto není "reálně schopen na výzvu soudu reagovat". Současně požádal, aby byla lhůta žalovanému prodloužena do 30. 9. 2014 (č. l. 319). Následně stěžovatel svým podáním ze dne 21. 10. 2014 informoval soud o tom, že žalovaný z rodinných důvodů nereagoval na podání právního zástupce a přislíbil zaslat potřebné listiny do 15. 11. 2014. Stěžovatel současně jménem svého mandanta požádal, aby soud o věci rozhodl při ústním jednání (v reakci na usnesení krajského soudu č. j. 29 Co 595/2013-320 ze dne 10. 10. 2014, kterým byli účastníci řízení vyzváni, aby ve lhůtě 7 dnů sdělili, zda souhlasí s projednáním odvolání bez nařízení jednání) - č. l. 323.
9. Krajský soud posléze nařídil odvolací jednání, a to na den 14. 1. 2015. Stěžovateli bylo předvolání k odvolacímu jednání doručen do datové schránky 1. 12. 2014 (ibidem). Stěžovatel svým podáním ze dne 13. 1. 2014, které krajskému soudu došlo téhož dne, založil do soudního spisu řadu listin a označil listinné důkazy, kterých se žalovaný dovolával. Současně se stěžovatel jménem klienta soudu omluvil, že uvedené listiny předkládá až nyní, přičemž prodlevu odůvodnil dohledáváním potřebných dokladů, jakož i vánočními svátky.
10. Během odvolacího jednání dne 14. 1. 2015 uložil předsedkyně senátu ve výroku citovaným usnesením stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 15.000,- Kč s odůvodněním, že senát odvolacího soudu provedl přípravu na jednání, jež proběhlo 14. 1. 2015 podle stavu spisu, jak jej měl k dispozici. Tím, že do spisu byly založeny nové listiny a nová tvrzení až v odpoledních hodinách před nařízeným jednáním, ač se tak mělo to stát již před pěti měsíci, došlo k hrubému ztěžování postupu soudu v řízení, neboť odvolací jednání muselo být odročeno, aby se senát mohl seznámit s novými skutečnostmi a zvážit provedení eventuálně dalších důkazů. Proto předsedkyně senátu postupovala podle ustanovení § 53 odst. 1 o. s. ř. a stěžovateli uložila dle vlastního odůvodnění citelnou pořádkovou pokutu, neboť měl zmařit ukončení sporu, který byl zahájen již v roce 1998.
11. Stěžovatel, toliko jen z procesní opatrnosti, jak ohlásil v současně podané ústavní stížnosti, brojil proti rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty odvoláním (třebaže byl poučen o jeho nepřípustnosti). Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 8. 2015, č. j. 4 Cmo 148/2015-380 odvolání jako nepřípustné odmítl, protože usnesení o uložení pořádkové pokuty představuje rozhodnutí odvolacího soudu, a nikoli soudu prvního stupně, a proto je již nelze napadnout odvoláním. V závěru svého odůvodnění však pobídl krajský soud, aby posoudil důvody prodlení se splněním povinností ze strany žalovaného a rozhodl o žádosti stěžovatele o prominutí uložené pořádkové pokuty. K tomu již zřejmě nedošlo, neboť spis byl po vrácení krajskému soudu zaslán Ústavnímu soudu k projednání této ústavní stížnosti.
III.
12. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako účastníka řízení, aby se vyjádřil k projednávané ústavní stížnosti. Ten odpověděl svým přípisem z dne 1. 6. 2015, v němž předsedkyně senátu 29 Co JUDr. J. Musilová, jednající dle § 30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu za krajský soud, v plném rozsahu odkázala na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí.
13. Ústavní soud vyjádření účastníka řízení z důvodu hospodárnosti a rychlosti řízení nezasílal k replice stěžovateli, neboť předsedkyně senátu pouze odkázala na obsah odůvodnění napadeného usnesení, a proto by případná replika nemohla ze své podstaty přinést žádné pro věc užitečné poznatky. Ústavní soud současně v dané věci nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
IV.
14. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, příslušný spisový materiál i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
15. Ústavní soud nejprve pokládá za vhodné vypořádat se s argumentací stěžovatele stran absence možnosti napadnout rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty opravným prostředkem (odvoláním), kterou stěžovatel vnímá rozpornou s ústavním pořádkem. Otázkou nepřípustnosti řádných opravných prostředků proti některým právním aktům orgánů veřejné moci se Ústavní soud ve své judikatuře již zabýval, přičemž dospěl k závěru, že právo podat odvolání proti soudnímu rozhodnutí obecně ústavním pořádkem garantováno není. Výjimku v tomto směru představuje toliko čl. 2 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle něhož "[k]aždý, koho soud uzná vinným z trestného činu, má právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně". Aplikace citovaného ustanovení ovšem připadá v úvahu pouze v případech, v nichž se jedná o "trestní obvinění" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. body 44 a 45 nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/09 ze dne 29. 9. 2010 (č. 332/2010 Sb.; N 205/58 SbNU 827). Rozhodnutí o pořádkovém opatření přitom nelze pokládat ani za takové disciplinární řízení, s nímž by bylo lze dle citovaného nálezu zacházet jako s řízeními o trestním obvinění. O tom ostatně svědčí (z různých úhlů pohledu) nejen ustálená judikatura obecných soudů, konkrétně Nejvyššího soudu (srov. judikáty sp. zn. 29 Cdo 1599/2000, 29 Odo 433/2002, 30 Cdo 690/2007 aj.), Ústavního soudu (srov. kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 606/15, III. ÚS 1206/10, I. ÚS 1993/08 aj.), ale též Evropského soudu pro lidská práva. Evropský soud pro lidská práva ve věcech Jurík proti Slovensku a Žugič proti Chorvatsku (srov. též věc Zolotukhin proti Rusku) dospěl k závěru, že se zde v případě uložení pořádkové pokuty v řízení "nevyžaduje, aby byl delikt vyhodnocený jako trestní ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy", a na řízení, "které vyústilo v uložení pořádkové pokuty ... se proto záruky tohoto ustanovení nevztahují" (prvně uvedené rozhodnutí), resp. že pořádková pokuta nebyla natolik závažným opatřením, aby "trestní hlavu článku 6 odst. 1 Úmluvy vtáhla do hry" (druhé rozhodnutí).
16. Je pravda, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 211/99 ze dne 17. 10. 2000 uvedl, že vzhledem k tomu, že rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty je v zásadě způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, náleží zásada přezkumu těchto rozhodnutí vydaných v soustavě obecných soudů k základním ústavním principům spravedlivého procesu. Pokud by Ústavní soud akceptoval praxi obecných soudů, která proti usnesení o uložení pořádkové pokuty soudem odvolacím odvolání ani dovolání nepřipouští, zůstala by jediným prostředkem nápravy takového usnesení ústavní stížnost, čím by se Ústavní soud dostal do pozice odvolací instance, ačkoli další instancí v systému všeobecného soudnictví není a nemůže být. Závěrům obsaženým v tomto nálezu lze přisvědčit v tom směru, že rozhodnutím o uložení pořádkové pokuty může být v určitých případech zasaženo do základních práv a svobod účastníků a že pokud je jediným prostředkem nápravy usnesení o uložení pořádkové pokuty odvolacím soudem ústavní stížnost, dostává se tak Ústavní soud do pozice odvolací instance, která mu s ohledem na zásadu subsidiarity ústavního přezkumu v zásadě nepřísluší. Situace, kdy proti usnesení o uložení pořádkové pokuty odvolacím soudem neexistuje žádný řádný opravný prostředek, není ideální také s ohledem na skutečnost, že pokud je pořádková pokuta ukládána soudem prvostupňovým, lze proti takto uložené pokutě podat odvolání. Současná právní úprava ovšem jiné řešení dané procesní situace neumožňuje a toto řešení nepředjímá ani zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/99.
17. Ústavní soud vystupuje pouze v roli tzv. negativního zákonodárce, a proto může toliko konstatovat, že by bylo více než žádoucí, aby byl přezkum usnesení odvolacích soudů o uložení pořádkové pokuty právní úpravou umožněn. Nicméně je věcí zákonodárce, zda tyto závěry Ústavního soudu promítne do zákonné úpravy a možnost přezkumu usnesení odvolacích soudů o uložení pořádkové pokuty obecnými soudy legislativně upraví, či nikoliv. K tomu se sluší podotknout, že o tento nález opírali svou argumentaci stěžovatelé nacházející se v obdobné situaci jako nynější stěžovatel již v minulosti. Ústavním soudem přitom bylo opakovaně konstatováno (viz kupř. usnesení sp. zn. IV. ÚS 283/99 ze dne 30. 11. 2001, jakož i výše citovaná rozhodnutí Ústavního soudu), že v uvedeném nálezu bylo důvodem zrušení napadeného rozhodnutí zejména posouzení uložené pokuty jako nepřiměřené.
18. Ústavní soud však musel stěžovateli přisvědčit ve všech jeho ostatních argumentech. Krajský soud předně pochybil tím, že se vůbec nezabýval, zda se skutečně jednalo o "pochybení" advokáta, anebo zda byl na vině přímo žalovaný jako účastník řízení, přičemž stěžovatel jako právní zástupce žalovaného byl pouze nezbytným prostředníkem soudem vytýkaného jednání. K tomu se sluší dodat, že výzva soudu k doplnění rozhodujících skutečností a označení důkazů byla adresována žalovanému, a nikoli jeho právnímu zástupci. Již proto bylo namístě zkoumat, komu měla být vůbec pořádková pokuta uložena, pakliže se soud pro takový postup rozhodl (odhlédne-li se od dalších, níže rozebraných deficitů volby tohoto řešení v tomto konkrétním případě). Takové úvahy však, vedle dalšího, v napadeném usnesení zcela absentují. S tím potom úzce souvisí i skutečnost, že odvolací soud v rámci odvolacího jednání stěžovateli neposkytl sebemenší procesní prostor k tomu, aby se k celé věci vyjádřil, a tím popřípadě ještě mohl zvrátit pro něj nepříznivé rozhodnutí o peněžité sankci. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 14. 1. 2015 toliko plyne, že bylo přečteno výše uvedené usnesení soudu ze dne 21. 8. 2014, jímž byl žalovaný vyzván, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení daného usnesení doplnil rozhodující tvrzené skutečnosti a označil důkazy potřebné k jejich prokázání, a dále byla čtena na toto usnesení reagující podání stěžovatele učiněná jménem žalovaného, včetně posledního doplnění listin ze dne 13. 1. 2015. K vyhlášení dotčeného usnesení o uložení pořádkové pokuty pak došlo bezprostředně poté; žádné další související procesní kroky (přirozeně vyjma vypracování usnesení s odůvodněním a jeho následné zaslání stěžovateli) realizovány nebyly.
19. Jak stěžovatel přitom rovněž přiléhavě poznamenal, advokát je dle ustanovení § 3 odst. 1 zákona o advokacii při poskytování právních služeb nezávislý, je vázán právními předpisy a v jejich mezích příkazy klienta. Podle § 16 odst. 1 téhož předpisu platí, že advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem, o čemž je advokát povinen klienta přiměřeně poučit. Při výkonu advokacie je advokát dále povinen jednat čestně a svědomitě a je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (§ 16 odst. 2 zákona o advokacii). Z uvedeného tedy plyne, že samotné založení důkazního materiálu do spisu advokátem nelze bez dalšího hodnotit jako projev obstrukce či neúcty k soudu, který by bylo lze stíhat pořádkovou sankcí, tím spíše "citelnou", jak uvádí odvolací soud v odůvodnění rozporovaného rozhodnutí. A to přesto, že k takovému podání došlo bezprostředně před nařízeným odvolacím jednáním, na něž se soudní senát připravoval dle stavu spisu před založením předmětných listin. V takovém případě se totiž může advokát snadno ocitnout v nebezpečí střetu dvou protichůdných právních imperativů, a to na jedné straně dodržení povinností vyplývajících ze zákona o advokacii a stavovských předpisů (splnění příkazu klienta, který není v rozporu s právními předpisy, v intencích projednávané věci tedy dodáním důkazního materiálu, byť i opožděně), na druhé straně striktního dodržení pokynů soudu. Advokát se zde de facto vystavuje riziku buďto kárného postihu pro porušení svých stavovských povinností tím, že pokynu klienta nevyhoví, anebo naopak riziku uložení pořádkové pokuty ze strany soudu v důsledku toho, že příkaz svého klienta splní. Do jisté míry se tu jedná o obdobné právní schizma, které Ústavní soud řešil v nedávném nálezu sp. zn. IV. ÚS 799/15 ze dne 9. 7. 2015, byť posunuté do jiné roviny.
20. Krajský soud své rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty navíc odůvodnil jen tím, že k založení nových listin a tvrzení do spisu došlo v odpoledních hodinách před nařízeným jednáním a protože se tak mělo stát již před pěti měsíci, došlo k hrubému ztěžování postupu v řízení, kdy odvolací jednání muselo být odročeno za účelem seznámení se s novými skutečnostmi a zvážení provedení dalších důkazů. V této souvislosti se nelze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu o tom, že k předložení vyžádaných tvrzení a důkazů mělo dojít před pěti měsíci, když sám soud dvěma žádostem žalovaného o prodloužení lhůty ke splnění výzvy, podaným prostřednictvím stěžovatele, vyhověl a lhůtu prodloužil do 15. 11. 2014. K založení listin tedy došlo po uplynutí necelých dvou měsíců. Především je pak zapotřebí poukázat na to, že stěžovatel po celou dobu informoval soud o problémech spojených s realizací předmětné výzvy ze strany žalovaného, přičemž si byl také opožděnosti v době dodání listin soudu dobře vědom, o čemž svědčí i k tomuto podání připojená a tučně zvýrazněná omluva této prodlevy (č. l. 324). Ani poznámku soudu o zmaření konce sporu zahájeného v roce 1998 nelze se vší vážností přijmout, jde zjevně o přehnané zveličení stěžovatelova "pochybení", neboť na délce řízení se výraznou měrou projevila celá řada dalších, nesouvisejících faktorů (zejm. žádosti navrhovatelky o odročení jednání na neurčito z důvodu dlouhodobé pracovní neschopnosti, vypracování znaleckých posudků a opatření dalšího důkazního materiálu apod.). Založení dalších listin těsně před odvolacím jednáním sice přirozeně vedlo k oddálení rozhodnutí ve věci, nikoliv ovšem ke "zmaru" konce sporu.
21. Jestliže předsedkyně senátu přistoupila k uložení pořádkové pokuty, aniž byl stěžovatel v této souvislosti na cokoli dotázán, aniž by byl za podobné jednání v minulosti postižen a aniž by byly zkoumány další okolnosti rozhodné nejen pro samotné udělení pořádkové pokuty, ale též pro určení její výše, jedná se o hrubé porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť takové rozhodnutí nutno pokládat též za překvapivé. Současně jde i o zásah do vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
22. Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud přistoupil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení stěžovaného soudního rozhodnutí. Při opětovném projednání a rozhodnutí v posuzované věci je Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US