// Profipravo.cz / Jednání, příprava jednání, koncentrace řízení 04.09.2015
ÚS: Spojení věcí podle § 112 občanského soudního řádu
Jestliže nalézací soud projednává odděleně občanskoprávní spory mezi týmiž účastníky, které jsou po skutkové a právní stránce shodné a o žalobách rozhoduje jednotlivě, aniž využil možnosti uvedené v ustanovení § 112 odst. 1 o. s. ř., a aniž by věci spojil ke společnému řízení, může tímto postupem porušit základní právo na spravedlivý proces, garantované článkem 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře (srov. nález sp. zn. ÚS 2930/09) připomíná, že ustanovení § 112 o. s. ř. „je třeba interpretovat nikoliv tak, že je předmětem volné úvahy soudce, a nikoliv jen v souvislosti se zásadou ekonomie řízení, ale z hlediska souladnosti procesního postupu soudu s ohledem na náklady řízení s principem proporcionality zásahu do vlastnického práva povinného, který plyne z požadavku právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Z principu proporcionality vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, kterým nesmí být vedením řízení způsobena větší než zcela nezbytná újma. Soudy… proto musí volit taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv účastníků řízení. Tyto postuláty by měly vést obecné soudy k úvaze o spojení věcí.“
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 236/13, ze dne 16. 7. 2015
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti stěžovatel napadl výše označený rozsudek a tvrdí, že okresní soud při svém rozhodování o nákladech řízení nepřihlédl k závěrům uvedeným v nálezech Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 a ze dne 8. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 2013/10 (oba dostupné na http://nalus.usoud.cz) a porušil tak jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny).
2. Porušení výše označených základních práv spatřuje stěžovatel v postupu Okresního soudu ve Zlíně, který nespojil několik sporů, které jsou vedeny žalobkyní OL INVEST, spol. s r. o. proti stěžovateli, ačkoli jiné spory ve skutkově obdobných věcech byly spojeny a jsou projednávány a rozhodovány v jednom řízení. Stěžovatel dále namítá, že Okresní soud ve Zlíně nerozhoduje "v obdobných sporech se stejným výsledkem", neboť v řízení vedeném proti stěžovateli a jeho matce o zaplacení 14 000,- Kč pod sp. zn. 45 C 65/2011 byla žaloba společnosti OL INVEST, spol. s r. o. zamítnuta.
3. Závěrem stěžovatel zpochybňuje výrok o nákladech řízení, neboť podle jeho názoru jsou spory vedené žalobkyní proti stěžovateli opakovaně vedeny "o bagatelní částky", přičemž svou podstatou jde podle názoru stěžovatele o tzv. formulářové žaloby, v nichž se mění jen výše žalovaného nároku a rozhodné období, za nějž je nárok uplatňován. Současně stěžovatel vyslovil přesvědčení, že pohledávky přisouzených náhrad nákladů řízení žalobkyně vymáhá prostřednictvím veřejných dražeb za pomoci personálně propojených společností. Postupem okresního soudu jsou protiústavně poškozována stěžovatelova majetková práva
II.
4. Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti tvrzení a námitek stěžovatele vyžádal zapůjčení spisu vedeného Okresním soudem ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 150/2012, z něhož zjistil následující skutečnosti.
5. Dne 7. 6. 2012 podala žalobkyně - společnost OL INVEST, spol. s r. o. (dále jen "žalobkyně") návrh na vydání platebního rozkazu pro zaplacení částky 3 000,- Kč s příslušenstvím proti žalované 1) Jarmile Fojtů a proti žalovanému 2) Vojtěchu Fojtů (tj. "stěžovateli" v řízení před Ústavním soudem).
6. Žalovaná částka byla uplatněna z titulu náhrady nájemného za užívání 1/10 nemovitosti žalovanými za označené období březen až květen 2012. Částka byla určena jako 1/10 tržního nájemného, vypočteného z hodnoty rodinného domu a příslušných pozemků, (dále jen "předmětná nemovitost"), jejíž je žalobkyně spoluvlastnicí ve výši id. 1/10; spoluvlastníky nemovitosti ve výši id. 9/10 jsou žalovaní 1) a 2).
7. Spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech v rozsahu id. 1/10 získala žalobkyně v roce 2010 v dražbě na základě exekučního řízení, vedeného proti Jarmile Fojtů a Vojtěchovi Fojtů coby povinným v jiné kauze.
8. Dne 16. 9. 2011 vydal Okresní soud ve Zlíně platební rozkaz č. j. 8 C 2/2011-24, jímž uložil oběma žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 6 000,- Kč se stanoveným úrokem z prodlení a náklady řízení ve výši 10 200,- Kč.
9. Dne 24. 10. 2012 bylo nařízeno jednání ve věci, na něž se žádný z účastníků řízení nedostavil. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě žalobkyně vyhověl a uložil stěžovateli a žalované Jarmile Fojtů povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanou částku 3 000,- Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaným uložil uhradit žalobkyni i náhradu nákladů řízení ve výši 6 400,- Kč.
10. Náhradu nákladů řízení soud žalobkyni přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. v rozsahu uhrazeného soudního poplatku 1 000,- Kč, odměny právního zástupce 4 800,- Kč (§ 3 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), režijní paušál za dva úkony právní služby 600,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), celkem 6 400,- Kč.
III.
11. Dále si Ústavní soud vyžádal zapůjčení spisu vedeného Okresním soudem ve Zlíně pod sp. zn. 45 C 65/2011, z něhož zjistil následující skutečnosti.
12. Žalobkyně, společnost OL INVEST, spol. s r. o., se žalobou ze dne 14. 12. 2011 proti žalovaným: 1) Jarmile Fojtů a 2) Vojtěchu Fojtů domáhala vydání platebního rozkazu pro zaplacení částky 11 000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za užívání id. 1/10 téže nemovitosti žalovanými za období od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2011.
13. Dne 4. 1. 2012 vydal Okresní soud ve Zlíně platební rozkaz č. j. 45 C 65/2011-15.
14. Dne 13. 4. 2012 podal druhý žalovaný proti platebnímu rozkazu odpor (č. l. 23). Žalovaný v odporu uvedl, že první žalovaná - jeho matka není schopna vykonávat v řízení před soudem svá procesní práva a navrhuje, aby byla zastoupena opatrovníkem.
15. Dne 10. 7. 2012 vydal označený soud usnesení č. j. 45 C 65/2011-27, 45 C 68/2012-23, jímž spojil do jednoho řízení věci vedené tímto soudem s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. 45 C 65/2011. Po doplnění návrhu soud vyzval žalované k vyjádření (č. l. 39 - 40). Ve věci bylo nařízeno jednání na den 31. 10. 2012, k němuž se nikdo z účastníků řízení nedostavil, ačkoli bylo doručeno všem účastníkům řízení. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o. s. ř.
16. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 31. 10. 2012 č. j. 45 C 65/2011-46 zamítl žalobu žalobkyně o zaplacení částky 14 000,- Kč s příslušenstvím (výrok I), neboť žalobkyně neprokázala, ačkoli byla k doložení této skutečnosti vyzvána, že žalovaní užívají nemovitost nad rámec svých spoluvlastnických podílů.
17. Odvolací soud, Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 3. 4. 2013 č. j. 59 Co 601/2012-94 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
18. Ústavní soud konstatuje, že na základě analogických skutkových tvrzení (lišících se toliko co do období, za něž byl žalovaný nárok uplatňován) a za analogického právního stavu bylo mezi stejnými účastníky u téhož soudu vedeno vícero sporů (např. též sp. zn. 8 C 2/2011).
IV.
19. Ústavní soud si k projednávané ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení. Okresní soud ve Zlíně ve svém vyjádření uvedl, že u téhož soudu je vedeno několik dalších sporů, jejichž předmětem je obdobný nárok jako v projednávané věci. Jednání ve věci bylo připraveno vyšším soudním úředníkem. Pokud nedošlo ke spojení tohoto řízení s dalšími spisy, které jsou uvedeny v ústavní stížnosti, obecný soud uznává, že jde o pochybení soudu. O existenci dalších spisů se soudce výše označeného soudu - JUDr. Milan Kopřiva dozvěděl až při bezprostřední přípravě před jednáním ve věci, proti níž směřuje ústavní stížnost.
20. Další skutečnosti, které se týkají možného propojení společnosti OL INVEST s osobou Ing. Oldřicha Laňky, CSc., který sám či prostřednictvím družstva má ovládat další ve stížnosti uvedené obchodní společnosti, jmenovanému soudci Okresního soudu ve Zlíně nebyly známy a tyto skutečnosti ani sám nezjišťoval.
21. Společnost OL INVEST, spol. s r.o., jako vedlejší účastník řízení, ač k vyjádření k ústavní stížnosti byla vyzvána, se k ní nijak nevyjádřila.
V.
22. Ústavní soud po zvážení všech námitek uplatněných v ústavní stížnosti a po prostudování napadeného rozhodnutí, připojených spisů Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 11 C 150/2012 a sp. zn. 45 C 65/2011 a vyjádření Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníka řízení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
23. Nalézací soud svým rozhodnutím a svým postupem při projednávání občanskoprávního sporu porušil základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované článkem 36 odst. 1 Listiny.
24. Vadný postup nalézacího soudu spočíval v tom, že nalézací soud projednával odděleně opakované žaloby společnosti OL INVEST, spol. s r. o., proti stěžovateli a jeho matce, které byly po skutkové a právní stránce shodné a o žalobách rozhodoval jednotlivě, aniž využil možnosti uvedené v ustanovení § 112 odst. 1 o. s. ř., a aniž by věci spojil ke společnému řízení. Tím došlo k nepřiměřenému navyšování náhrad nákladů řízení, postihujících majetek účastníka řízení (v dané věci stěžovatele).
25. Navíc nelze přehlédnout, že ve skutkově a právně shodných sporech týchž účastníků, vedených u téhož soudu, došlo ve výsledku k diametrálně rozdílným soudním rozhodnutím. Takový stav nejednotnosti judikatury je z hlediska principů právního státu (viz Preambule Ústavy České republiky) krajně nežádoucí.
26. Další pochybení nalézacího soudu lze spatřovat v nerespektování judikatury Ústavního soudu, což odporuje článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
27. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2930/09 vyslovil názor, že ustanovení § 112 o. s. ř. "je třeba interpretovat nikoliv tak, že je předmětem volné úvahy soudce, a nikoliv jen v souvislosti se zásadou ekonomie řízení, ale z hlediska souladnosti procesního postupu soudu s ohledem na náklady řízení s principem proporcionality zásahu do vlastnického práva povinného, který plyne z požadavku právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Z principu proporcionality vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, kterým nesmí být vedením řízení způsobena větší než zcela nezbytná újma. Soudy, ale i jiné orgány veřejné moci, proto musí volit taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv účastníků řízení. Tyto postuláty by měly vést obecné soudy k úvaze o spojení věcí."
28. Tento výše citovaný právní závěr byl vyjádřen v nálezu sp. zn. I. ÚS 2930/09 sice toliko formou obiter dicta, následně byl nicméně do řady nálezů začleněn jako jejich ratio decidendi (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 2780/10, ze dne 8. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 2013/10 a ze dne 19. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 247/11).
29. Nad rámec řečeného lze konstatovat, že ani postup stěžovatele jako žalovaného v průběhu občanskoprávního sporu nebyl bezchybný. Stěžovateli lze vytknout nedodržení klasické právní zásady vigilantibus iura scripta sunt ("nechť každý si střeží svá práva"). Stěžovateli totiž nepochybně nic nebránilo v tom, aby spojení shodných věcí projednávaných před nalézacím soudem sám navrhl.
30. Ústavní soud však přihlédl k obsahu soudního spisu, z něhož vyplývá, že stěžovatel je právní laik, nezastoupený v civilním sporu právním zástupcem, je nemocný a vyššího věku, a nachází se v bědných životních podmínkách, takže jeho schopnost účinně se právně hájit je nepochybně oslabena. Opakující se kumulací nákladů soudních sporů se stěžovatel ocitá v bezvýchodné situaci, označované jako "dluhová past". Za této situace bylo především povinností soudu uzpůsobit podmínky vedení sporu tak, aby účastníkovi řízení (žalovanému) nevznikaly vyšší než nezbytné náklady řízení; za těchto specifických podmínek bylo povinností soudu spojit řízení i bez návrhu účastníků.
31. Z důvodu porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud tak rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US