// Profipravo.cz / Jednání, příprava jednání, koncentrace řízení 02.08.2013
ÚS: Ústavněprávní požadavek předvídatelnosti rozhodnutí
V případě, že je rozhodnutí s ohledem na konkrétní okolnosti zasaženo deficitem předvídatelnosti rozhodování, jako např. v případě, kdy odvolací soud neseznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, jedná se o porušení práva na spravedlivý proces v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3844/12, ze dne 22. 5. 2013
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky FEROSTEEL, s. r. o., se sídlem Formánkova 1654/6, Praha 8 – Kobylisy, IČ 27420523, zastoupené Mgr. Kateřinou Rychterovou, advokátkou se sídlem Macharova 376, Mělník, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2012, č. j. 29 Co 9/2012–66, za účasti stěžovatelky a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ing. Evžena Kučery, zastoupeného JUDr. Erikou Neumannovou, advokátkou se sídlem Marie Cibulkové 356/34, Praha 4, jako vedlejšího účastníka, takto:
I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2012, č. j. 29 Co 9/2012–66, bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2012, č. j. 29 Co 9/2012– 66, se proto zrušuje.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu obecných soudů následující.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 26. 5. 2011, č. j. 128 EC 124/2010-43, ve výroku I. zamítl žalobu vedlejšího účastníka s návrhem na uložení povinnosti žalované (stěžovatelce) zaplatit žalobci částku 13.238,20 Kč s přísl. Výrokem II. uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 13.714 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
3. Předmětem řízení bylo tvrzené bezdůvodné obohacení, které podle žalobce získala žalovaná na jeho úkor tím, že si ponechala bednění Česká Doka, pronajaté jí žalobcem nájemní smlouvou z 21. 10. 2009 (v měsících prosinci 2009 a lednu 2010), ač mělo být vráceno po skončení nájmu dne 21. 11. 2009. Žalobce požadoval za uvedené měsíce obvyklé nájemné v celkové výši 68.688 Kč a po započtení částky 55.449,80 Kč, kterou měl on uhradit žalované podle dohody o započtení z 21. 10. 2009, vyfakturoval žalované bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu, tj. 13.382,20 Kč. Žalovaná (stěžovatelka) navrhla zamítnutí žaloby s tím, že si skutečně ponechala po skončení nájmu bednění žalobce, ke kterému uplatnila zadržovací právo podle ust. § 175 obč. zákoníku, neboť měla vůči žalobci pohledávku ve výši 55.449,80 Kč.
4. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 21. 10. 2009 smlouvu o pronájmu bednění a téhož dne i dohodu o započtení vzájemných pohledávek, z níž žalobci vznikla povinnost zaplatit žalované (stěžovatelce) částku 55.449 Kč. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná po skončení nájmu k 21. 11. 2009 bednění žalobci nevydala a že žalobce dne 2. 9. 2010 vystavil žalované fakturu na částku 68.668 Kč jako bezdůvodné obohacení za měsíce prosinec 2009 a leden 2010.
5. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v okamžiku skončení nájmu měla žalovaná vůči žalobci splatnou pohledávku ve výši 55.449 Kč, a proto právem uplatnila podle ust. § 175 a násl. obč. zák. zadržovací právo k bednění, neboť jde o jednostranný akt zadržovatele k věci dlužníka. Nedodržení oznamovací povinnosti zadržovatele vůči dlužníku nemá, podle soudu prvního stupně, vliv na vznik zadržovacího práva, ale může mít jiné právní následky, např. nárok na náhradu škody. Z uvedených důvodů žalobě soud prvního stupně vyhověl a s ohledem na procesní výsledek sporu uložil neúspěšnému žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení zastoupení žalovaného.
6. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodl takto:
„I. Rozsudek soudu I. stupně se m ě n í takto :
Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 13.238,20 Kč s úroky z prodlení od 3.9.2010 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB, platné vždy pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž prodlení dlužníka trvá, zvýšené o 7% bodů, do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 26.004,-Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet advokátky JUDr. Eriky Neumannové.“.
7. Odvolací soud uvedl následující. Soud prvního stupně, ač zjistil správně a úplně skutkový stav věci, neposoudil jej správně; v souladu s § 175 a násl. obč. zákoníku, nezabýval se otázkou, kdy zadržovací právo, které žalovanému v době skončení nájmu svědčilo, zaniká. Podle ust. § 180 odst. 1 obč. zákoníku se tak stane mj. zánikem pohledávky, kterou zadržení zajišťuje. V souzené věci se tak podle odvolacího soudu stalo v okamžiku, kdy výše bezdůvodného obohacení dospěla do částky 55.449,20 Kč, tedy do výše pohledávky, kterou žalovaný nepochybně vůči žalobci měl podle Dohody o započtení z 21. 10. 2009. Jestliže tedy žalobce požaduje zaplacení částky 13.238,20 Kč jako rozdílu mezi částkou 68.688 Kč, odpovídající výši dvou měsíčních nájmů včetně DPH sjednaných v nájemní smlouvě uzavřené účastníky dne 21. 10. 2009 a částkou 55.449,80 Kč, kterou se zavázal žalovanému uhradit, pak je žaloba po právu, neboť žalovaný nebyl oprávněn - vzhledem k výši své pohledávky - zadržet věc žalobce po dobu celých dvou měsíců.
II.
8. V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze pro porušení svých ústavně zaručených práv zejména podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako „Listina“). V konkrétnostech namítá v podstatě následující.
9. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem městského soudu (i žalobce), že by jí vzniklo bezdůvodné obohacení v důsledku zániku zadržovacího práva v průběhu zadržení bednění. Stěžovatelce totiž detencí bednění žádný prospěch nevznikl, neboť bednění užívala v souladu s nájemní smlouvou jen do 21. 11. 2009 a poté je uskladnila; naopak jí vznikly náklady spojené s péčí o předmět zadržení. Proto názor odvolacího soudu nebyl racionálně (logicky) odůvodněn. Stěžovatelka konečně namítla, že jí bylo odepřeno právo se k názoru odvolacího soudu vyjádřit.
10. K ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze. Uvedl, že vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který byl toliko po právní stránce hodnocen napadeným soudem jinak.
11. Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především uvedl, že stěžovatelka vyřešila svoji situaci nikoli uplatněním svého nároku civilní žalobou, ale detencí majetku vedlejšího účastníka v hodnotě značně převyšující její „pohledávku“, a tedy zásahem do vlastnického práva vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
III.
12. Ústavní stížnost je důvodná.
13. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, a že mu nepřísluší posuzovat věcnou stránku rozhodnutí obecných soudů, ani nahrazovat hodnocení okolností konkrétního případu svým vlastním hodnocením. Na druhé straně však Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé, resp. zda v něm byla naplněna ustanovení hlavy páté Listiny a též se zřetelem k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména čl. 6 odst. 1; tam se zaručuje každému právo, aby jeho záležitost byla projednána spravedlivě nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích.
14. Ústavní soud uvádí, že městský soud vyšel implicitně v napadeném rozsudku z názoru, že stěžovatelka bednění - které činila předmětem zadržovacího práva – užívala.
15. Jinak by totiž nemohl městský soud objektivně (racionálně) dospět k závěru, že stěžovatelce vzniklo bezdůvodné obohacení ze zadržení bednění. Pokud by totiž stěžovatelka bednění neužívala, nemohl by jí - z pouhého faktu jeho zadržení - vzniknout žádný majetkový prospěch, což naplňuje pojem bezdůvodného obohacení. Naopak, v případě neužívání předmětu zadržení by v souvislosti s jeho zadržením mohly vzniknout zadržiteli náklady. Podle § 178 občanského zákoníku „Ohledně opatrování zadržené věci a úhrady nákladů s tím spojených má ten, kdo věc zadržuje, postavení, jaké má zástavní věřitel ohledně zástavy.“. To souvisí s ustanovením § 162 občanského zákoníku, který zástavnímu věřiteli ukládá povinnost starat se o věc s péčí řádného hospodáře, zejména ji opatrovat a chránit před poškozením, ztrátou a zničením; vzniknou-li zástavnímu věřiteli plněním této povinnosti účelně vynaložené náklady, má proti zástavnímu dlužníku právo na jejich náhradu.
16. Ústavní soud usuzuje, že závěr městského soudu není podepřen žádným důkazem, ba ani žádnou argumentací.
17. Městský soud uvedl, že vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. To je v rozporu se skutečností, neboť městský soud takové skutkové zjištění nepřijal (srov. odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně). Ostatně ani samotný žalobce před soudem prvního stupně či v odvolání netvrdil, že by stěžovatelka bednění skutečně užívala; v odvolání v podstatě brojil pouze proti závěru soudu prvního stupně o existenci pohledávky stěžovatelky proti žalobci, kvůli které stěžovatelka aplikovala právo zadržovací, a namítal nedostatek písemnosti upozornění o zadržení ze strany stěžovatelky (srov. č. l. 50 a násl.). Stěžovatelka od počátku zadržení opakovaně tvrdila, že měla pouze v „držení“ bednění, které „měla v nájmu na základě smlouvy o pronájmu“ (č. l. 29). Jinými slovy, otázka, zda stěžovatelka předmět zadržení užívala, vůbec soudem prvního stupně položena nebyla, tudíž k němu nebylo prováděno ani dokazování; tím méně byla tato otázka zodpovězena.
18. Z toho plyne, že implicitní závěr městského soudu o užívání předmětu zadržení stěžovatelkou objektivně (racionálně) neobhájen nebyl. V tom lze spatřovat libovůli městského soudu, a tím i porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Závěr městského soudu o užívání předmětu zadržení stěžovatelkou je o to méně objektivně akceptovatelný proto, že není jednoznačné, že zadržitel má vůbec právo předmět zadržení bez souhlasu jeho vlastníka užívat. Názory odborné literatury takové právo zadržiteli (spíše) nepřiznávají (srov. Richter, J.: Zadržovací právo, Právní rádce, 1/1994, srov. 21; Právní praxe v podnikání, č. 11/1998, str. 23, ASPI ID: LIT7852CZ; Daňová a hospodářská kartotéka, č. 14/1998, ASPI ID: LIT 10452CZ). Ostatně i uznávaný komentář k občanskému zákoníku spíše přisvědčuje názoru, že zadržitel užívací právo bez souhlasu vlastníka nemá, a to s odůvodněním: „Oproti názoru, že bez dalšího může věc užívat nebo umožnit užívání věci jiné osobě, lze zřejmě důvodně argumentovat poukazem na skutečnost, že i v případě zástavního práva je oprávnění zástavního věřitele věci užívat vázáno na souhlas zástavce, přičemž stejný právní režim se vztahuje i na přisvojování si přírůstků, plodů a užitků věci. Tato oprávnění tak jsou zřejmě vázána na souhlas osoby, vůči které bylo zadržovací právo uplatněno, nebude se však jednat zřejmě o případy příliš časté vzhledem k tomu, že oproti zástavnímu právu, kde je zástava předávána dobrovolně, u zadržovacího práva dochází k zadržení obvykle proti vůli druhého účastníka a nelze zpravidla předpokládat jeho souhlas s užíváním věci.” (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kolektiv: Občanský zákoník, Komentář, I. díl, C. H. Beck, 2009, Praha, komentář k § 178). Z toho plyne, že městský soud jakoby presumoval protiprávní jednání stěžovatelky, že táž užívala předmět zadržení bez souhlasu jeho vlastníka; dostatečný podklad v dokazování však v tomto směru chybí.
20. Samostatným kasačním důvodem je i překvapivost rozhodnutí městského soudu, který napadený rozsudek založil na zcela novém názoru (o užívání předmětu zadržení stěžovatelkou), odlišného od rozsudku soudu prvního stupně. Ústavní soud z poměrně rozsáhlé judikatury vztahující se k překvapivým rozhodnutím připomíná alespoň jedno z posledních rozhodnutí (usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 4809/12 či nález ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1312/11), ve kterém zdůraznil, že „Postup soudu při poskytování soudní ochrany a také jeho následné rozhodnutí ve věci jako výsledek soudního řízení nesmí být pro účastníky překvapivé, pokud mají legitimní důvod očekávat určitý postup … Předvídatelnost soudního rozhodování lze chápat v několika smyslech. Za prvé soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu …“. V principu lze odkázat i např. na nález ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12: „…se jedná ze strany dovolacího soudu o tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť dovolací soud neseznámil účastníky se svým odlišným právním názorem a nedal jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Stěžovatelka tak nevěděla, že dovolací soud na věc nahlíží jinak, a nemohla tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky, které uplatnila až v ústavní stížnosti (deklaratorní zápis údajů do obchodního rejstříku). Nutnost zpřístupnění odchylného právního názoru účastníkům přitom vyplývá mimo jiné z faktu, že dovolatel svým odvoláním brojí proti určitému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení, jak k němu dospěl soud prvního a druhého stupně; druhá strana se potom vyjadřuje k argumentaci obsažené v dovolání. Argumentace dovolatele i protistrany se tedy vztahuje k napadenému odvolacímu rozhodnutí, přičemž žádný z nich v době, kdy podává dovolání či vyjádření k němu, nemůže předpokládat, zda dovolací soud zaujme jiný právní názor, jakou bude mít tento právní názor podobu, a jaké skutkové a právní důvody by z hlediska tohoto odlišného právního názoru měly být relevantní.“. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že napadené rozhodnutí je ve výše uvedených souvislostech - navíc - zasaženo deficitem předvídatelnosti rozhodování, což rovněž značí porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
IV.
21. Po zvážení všech v projednávané věci rozhodných skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že za dané situace Městský soud v Praze porušil základní práva žalované - stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
22. Proto Ústavní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2012, č. j. 29 Co 9/2012–66, zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Za splnění podmínek uvedených v § 44 odst. 2 citovaného zákona tak učinil s upuštěním od ústního jednání.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Autor: US