// Profipravo.cz / Nedostatek podmínky řízení, překážky postupu řízení 03.06.2016
ÚS: Překážka věci rozsouzené
Uplatňuje-li účastník řízení svůj nárok v řízení před soudem za situace, kdy o části tohoto nároku již bylo pravomocně rozhodnuto zamítavým rozsudkem, znamená to, že i kdyby bylo dodatečně prokázáno, že jej tento účastník důvodně uplatnil v celém žalovaném rozsahu, jeho žalobě bude možné vyhovět jen ve zbývající – tedy doposud nerozhodnuté – části. Nad její rámec takovémuto rozhodnutí brání překážka věci rozsouzené (§ 159a odst. 4 občanského soudního řádu), jejímž smyslem je zajištění právní jistoty pro účastníky řízení tam, kde již bylo o určitém nároku či jeho části pravomocně rozhodnuto. Uvedená překážka však již sama o sobě nemá vliv na to, v jakém rozsahu lze uplatněný nárok v mezích stávajícího předmětu řízení přiznat. Snížení výsledné částky, která má být přiznána, o část, o které již bylo rozhodnuto, by přicházelo v úvahu jen v případě, jestliže by rozsudkem, jenž ji měl založit, bylo žalobě vyhověno, k čemuž však v dané věci nedošlo. V opačném případě by pro takovéto snížení nebyl dán žádný důvod a jeho provedení by mohlo mít za následek porušení práva dotčeného účastníka řízení na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2741/15, ze dne 10. 5. 2016
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. září 2015, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jejich základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí, která je obchodní společností podnikající v oblasti stavebnictví, byla dne 26. května 2005 uzavřena smlouva o dílo. Vedlejší účastnice se touto smlouvou zavázala zhotovit pro stěžovatele novostavbu rodinného domu, zatímco tito byli povinni uhradit jí dohodnutou cenu 3 129 139 Kč, a to v šesti splátkách v závislosti na dokončení jednotlivých etap výstavby.
3. Žalobou podanou dne 15. června 2007 u Okresního soudu Praha-východ (dále též "soud prvního stupně") se vedlejší účastnice domáhala po stěžovatelích zaplacení částky 469 026 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelé podle jejího názoru nedostáli své povinnosti zaplatit kupní cenu, když nezaplatili poslední dvě splátky ve výši 469 370 Kč a 156 461 Kč. Prvně uvedená (v pořadí pátá) splátka měla být zaplacena po zhotovení vnitřních rozvodů kanalizace, vody, elektroinstalací, ústředního topení, provedení vnitřních omítek, podlah a osazení zařizovaných předmětů. Druhá z nich (v pořadí šestá) pak měla být zaplacena po kolaudaci díla a předání rozhodnutí o kolaudaci objednatelům. Nad rámec těchto částek stěžovatelé neměli zaplatit ani fakturovanou cenu za provedené vícepráce, jež činila 187 063 Kč. Vedlejší účastnice se nicméně nedomáhala zaplacení součtu uvedených částek. Dne 21. listopadu 2006 totiž uzavřela se stěžovateli dohodu o majetkovém vyrovnání, v níž souhlasila s poskytnutím 30 % slevy ve vztahu k celkové dlužné částce. Ve vztahu k částce 100 000 Kč zároveň uznala jejich nárok na zaplacení smluvní pokuty. Obě strany měly prohlásit, že nemají vůči sobě žádných finančních závazků a vzájemných pohledávek, kromě těch, které učinily předmětem majetkového vyrovnání. Z těchto důvodů požadovala vedlejší účastnice zaplacení toliko snížené částky ve výši 469 026 Kč, která byla částečně (ve výši 312 565 Kč) fakturována fakturou ze dne 21. listopadu 2006, splatnou 30. listopadu 2006, a částečně (ve výši 156 461 Kč) fakturou ze dne 9. března 2007, splatnou ke dni 16. března 2007. K zaplacení této pohledávky byli stěžovatelé před podáním žaloby písemně vyzváni.
4. V průběhu řízení označili stěžovatelé žalobu vedlejšího účastníka za nedůvodnou a svými podáními zejména ze dne 14. července 2008 a 10. května 2011 vznesli vzájemný návrh, kterým se po ní domáhali zaplacení částky 1 761 799 Kč. Podle jejich názoru se sleva poskytnutá v dohodě o majetkovém vyrovnání vztahovala pouze k závažným vadám díla, konkrétně vadám hrubé stavby, které vytýkali již dříve a které byly podle vypracovaného znaleckého posudku neodstranitelné. V žádném případě se však neměla vztahovat i na vady a nedodělky, jež byly vytknuty a vedlejší účastnicí uznány při předávání díla, kdy se vedlejší účastnice zavázala k jejich odstranění na vlastní náklady do 20. prosince 2006, případně na další vady, které byly zjištěny později. Nárok stěžovatelů byl vyčíslen jako součet slev za blíže specifikované odstranitelné či neodstranitelné vady (celkem mělo jít o částku 1 040 299 Kč) a smluvních pokut, na které jim měl vzniknout nárok v důsledku včasného neodstranění vad [mělo jít o částku 240 000 Kč za 12 reklamovaných vad (12 x 20 000 Kč) a částku 481 500 Kč, tedy 300 Kč za každý den prodlení]. V rozsahu žalované částky 469 026 Kč uplatnili proti vedlejší účastnici započtení, ve zbytku, tedy co do částky 1 292 733 Kč, se vzájemný návrh stal samostatným předmětem řízení.
5. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. května 2011 č. j. 5 C 406/2007-256 byla zamítnuta žaloba, kterou se vedlejší účastnice domáhala zaplacení částky 469 026 Kč (výrok I), jakož i úroků z prodlení z částky 156 461 Kč od 17. března 2007 do zaplacení (výrok III). Vyhověno bylo pouze v rozsahu, ve kterém byly předmětem žaloby úroky z prodlení z částky 312 565 Kč od 1. prosince 2006 do 30. listopadu 2007 (výrok II). Žádnému z účastníků nebyla ohledně uvedeného nároku přiznána náhrada nákladů řízení (výrok IV). Dále byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovatelům částku 728 033 Kč (výrok V), přičemž co do částky 565 700 Kč byl jejich vzájemný návrh zamítnut (výrok VI). Vedlejší účastnice byla rovněž povinna zaplatit stěžovatelům částku 13 030 Kč na nákladech řízení (výrok VII). Oběma stranám byla uložena povinnost zaplatit blíže specifikovanou částku státu na znalečném a svědečném (výroky VIII a IX) a stěžovatelům též zaplatit doplatek soudního poplatku (výrok X).
6. Z odůvodnění tohoto rozsudku plyne, že vedlejší účastnice měla nárok na zaplacení částky 469 026 Kč, jenž odpovídá uzavřené smlouvě o dílo a jejímu dodatku ze dne 21. listopadu 2006. Pokud jde o vzájemný návrh stěžovatelů, soud prvního stupně uznal jejich nárok na zaplacení částky 9 000 Kč jako smluvní pokuty za 30 dnů po 300 Kč. Po této lhůtě se ve smyslu § 19 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, měly již odstranitelné vady považovat za neodstranitelné a stěžovatelé měli mít nárok na slevu z ceny díla. Dále uznal nárok na zaplacení částky 240 000 Kč jako smluvní pokuty za 12 vytčených vad a částky 948 059 Kč jako slevu z ceny díla za vady neodstranitelné, a to na základě provedeného znaleckého posudku. Celkový oprávněný nárok žalovaných měl tedy činit 1 197 059 Kč, což po odečtení započtené částky činí částku 728 033 Kč. Úroky z prodlení přiznal soud prvního stupně vedlejší účastnici pouze z částky 312 565 Kč, neboť stěžovatelé se s jejím zaplacením měli dostat do prodlení od 1. prosince 2006 do 29. listopadu 2007; následujícího dne byl vedlejší účastnici doručen projev k započtení. Obdobný nárok z částky 156 461 Kč od 17. března 2007 soud prvního stupně naopak zamítl. Její splatnost byla totiž podmíněna odstraněním kolaudačních závad, k čemuž do okamžiku započtení nedošlo.
7. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání jak vedlejší účastnice (proti výrokům I, III, IV, V, VII a VIII), tak stěžovatelé (proti výrokům II, VI, VII, VIII a IX). Usnesením Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 12. dubna 2012 č. j. 19 Co 26/2012-311 bylo řízení o odvolání stěžovatelů zastaveno z důvodu jeho zpětvzetí (výrok I). Odvolání vedlejší účastnice tento soud naopak vyhověl a rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích I, III, IV, V, VII, VIII a IX (výrok II). Rozsudek soudu prvního stupně byl totiž podle jeho názoru založen na některých neúplných či nesprávných skutkových zjištěních, jakož i na některých nesprávných závěrech právních. Z důvodu neurčitosti především neměla být platná dohoda o majetkovém vyrovnání, neboť z ní nebylo zřejmé, jakých nároků se měla týkat. Rovněž bylo třeba soudu prvnímu stupně vytknout, že se nezabýval existencí vad díla a neučinil ani zjištění o konkrétních vadách díla, o jejich vytčení a stěžovateli uplatněných nárocích.
8. Vázán právním názorem odvolacího soudu ve věci opětovně rozhodoval Okresní soud Praha-východ, jenž svým rozsudkem ze dne 20. srpna 2013 č. j. 5 C 406/2007-553, ve znění opravného usnesení ze dne 10. února 2014 č. j. 5 C 406/2007-578, rozhodl o žalobě vedlejší účastnice, kterou se domáhala zaplacení částky 469 026 Kč, stejným způsobem tak, že ji zamítl (výrok I). Úroky z prodlení jí přiznal pouze z částky 312 565 Kč od 1. prosince 2006 do 30. listopadu 2007 (výrok II), zatímco ve vztahu k úrokům z částky 156 461 Kč od 17. března 2007 do zaplacení žalobu zamítl (výrok III). O vzájemném návrhu stěžovatelů rozhodl uvedený soud tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit jim částku 727 073 Kč (výrok IV). Nakonec bylo rozhodnuto i o povinnosti stěžovatelů zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 332 857 Kč (výrok V) a o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelům na nákladech řízení částku 222 136 Kč (výrok VI), jakož i povinnosti každého z účastníků zaplatit státu blíže specifikovanou částku na znalečném a svědečném (výroky VII a VIII).
9. Ani při opětovném rozhodování ve věci nepovažoval soud prvního stupně za sporné, že stěžovatelé dlužili vedlejší účastnici částku 469 026 Kč z titulu nedoplatku ceny díla a shodně rozhodl i o úrocích z prodlení. Dále učinil skutková zjištění, kdy na základě znaleckého posudku měl za prokázané, že dílo skutečně mělo vady vytčené stěžovateli a že jim vznikl nárok na slevu z ceny díla ve výši 806 280 Kč. Nárok jim měl vzniknout i na úhradu částky 6 600 Kč (22 x 300 Kč) jako smluvní pokuty za 30 dnů za všechny vady vytknuté při předání díla a na zaplacení částky 420 000 Kč (21 x 20 000 Kč) za 21 vytčených vad v reklamacích ze dne 21. listopadu 2006 a 20. prosince 2007. Celkový nárok stěžovatelů měl tedy činit 1 232 880 Kč. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byl (po částečném zamítnutí žaloby soudem prvního stupně v rozsahu 565 700 Kč) jejich nárok pouze ve výši 1 196 099 Kč, přičemž ve vztahu k částce 469 026 Kč došlo k započtení, byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovatelům částku 727 073 Kč.
10. K odvolání všech účastníků ve věci podruhé rozhodoval i Krajský soud v Praze. Jeho rozsudkem ze dne 16. září 2014 č. j. 19 Co 587/2013-630 byl zrušen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o úrok z prodlení z částky 312 565 Kč, jdoucí od 1. prosince 2006 do 30. listopadu 2007 (výrok I). Důvodem byla skutečnost, že o tomto nároku bylo rozhodnuto již prvním rozsudkem soudu prvního stupně, který v této části nebyl zrušen. Zároveň byl tento výrok změněn tak, že se žaloba o přiznání úrokového příslušenství z uvedené částky jdoucí od 1. prosince 2007 do zaplacení zamítá (rovněž výrok I), když o této části uplatněného nároku nebylo doposud vůbec rozhodnuto. Dále byl uvedený rozsudek změněn ve výroku IV, a to tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelům 92 132 Kč a že co do částky 634 941 Kč se vzájemný návrh zamítá; jinak byl tento rozsudek ve výrocích I a III potvrzen (výrok II). Stěžovatelům byla uložena i povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 203 973 Kč (výrok III) a bylo rozhodnuto o povinnosti jednotlivých účastníků zaplatit státu blíže specifikované částky (výroky IV a V).
11. Odvolací soud podrobně zdůvodnil, že stěžovatelům vznikl vůči vedlejší účastnici nárok na slevu z ceny díla ve výši 797 143 Kč a nárok na smluvní pokuty ve výši 160 500 Kč a 200 000 Kč, tedy celkem na zaplacení částky 1 157 653 Kč. Nárok vedlejší účastnice na zaplacení části ceny díla ve výši 312 565 Kč (za dokončenou pátou etapu díla) měl zaniknout do částky 99 900 Kč zápočtem vzájemných splatných pohledávek učiněným podáním stěžovatelů doručeným soudu prvního stupně dne 19. listopadu 2007, jímž žalovaní započítávali tvrzený nárok na smluvní pokutu ve výši 1 400 000 Kč za neodstranění vad vytčených při převzetí díla. Důvodně však došlo k zápočtu pohledávek pouze do částky 99 900 Kč, když stěžovatelům vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 300 Kč denně za období od 21. prosince 2006 do 9. června 2008, což je 333 dnů. Zbylý nárok vedlejší účastnice na úhradu části ceny díla za pátou etapu ve výši 212 665 Kč a za šestou etapu ve výši 156 461 Kč pak měl zaniknout zápočtem pohledávek, který stěžovatelé učinili podáním doručeným soudu prvního stupně dne 9. června 2008. Tentýž den nastala v důsledku ustoupení od požadavku odstranění vad též splatnost pohledávky vedlejší účastnice na doplacení posledně uvedené částky. Uvedeným zápočtem měl zaniknout i nárok vedlejší účastnice na zákonný úrok z prodlení z částky 212 665 Kč za období od 1. prosince 2007 do 8. června 2008 a nárok na zákonný úrok z prodlení z doplatku ceny díla ve výši 156 461 Kč od 17. března 2007 (tj. od právní moci rozhodnutí o kolaudaci stavby) do 8. června 2008, celkem v kapitalizované výši 30 785 Kč.
12. Stěžovatelům tak měl podle odvolacího soudu vzniknout specifikovaný nárok v celkové výši 1 157 643 Kč. Protože však byl do částky 565 700 Kč pravomocně zamítnut výrokem VI rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. května 2011 č. j. 5 C 406/2007-256 a zároveň částečně započten oproti nároku vedlejší účastnice na zaplacení doplatku ceny díla ve výši 469 026 Kč a dále do důvodně uplatněného nároku na úrok z prodlení ve výši 30 785 Kč, byl vzájemný návrh stěžovatelů shledán důvodným jen v rozsahu částky 92 132 Kč. Ve zbylé části, tedy ve výši 634 941 Kč, byl naopak zamítnut.
13. Rozsudek odvolacího soudu stěžovatelé napadli dovoláním, jež však Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") neshledal přípustným a usnesením ze dne 30. června 2015 č. j. 33 Cdo 888/2015-680 je z tohoto důvodu odmítl. V rozsahu, ve kterém směřovalo proti měnícímu výroku, jímž odvolací soud zamítl žalobu vedlejší účastnice o zaplacení úroků z prodlení z částky 312 565 Kč, bylo dovolání subjektivně nepřípustné (tento výrok byl ve prospěch stěžovatelů). Pokud jde o zamítnutí vzájemného návrhu co do částky 634 941 Kč, stěžovatelé podle dovolacího soudu nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu.
III.
Argumentace stěžovatelů
14. Stěžovatelé mají za to, že odvolací soud v napadeném rozsudku nesprávně posoudil výši jejich oprávněného nároku, když od něj odečetl částku 565 700 Kč z důvodu, že o ní již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem prvního stupně. Jejich vzájemný návrh byl z tohoto důvodu zamítnut ve výši 634 941 Kč, což se jako procesní neúspěch promítlo i do nákladového výroku.
15. Ve prospěch své argumentace stěžovatelé uvádějí, že jejich vzájemným návrhem byl původně uplatněn nárok ve výši 1 761 799 Kč, přičemž poté, co byl zamítnut co do částky 565 700 Kč, zůstala předmětem řízení částka 1 196 099 Kč. Na takto vymezený zůstávající předmět řízení ovšem nelze nahlížet pouze matematicky, jak učinil odvolací soud, nýbrž je třeba zohlednit, co tato částka reprezentuje věcně. V tomto ohledu je určující právě první rozsudek soudu prvního stupně, podle něhož byl vzájemný návrh důvodný, pokud jde o nárok na smluvní pokuty ve výši 9 000 Kč a 240 000 Kč a slevu ve výši 948 059 Kč (srov. bod 6 tohoto nálezu). Zamítnut byl naopak v rozsahu, který zahrnoval smluvní pokutu ve výši 472 500 Kč a slevy ve výši 92 240 Kč. Pakliže za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že oprávněný nárok stěžovatelů činí 1 157 643 Kč, lze tomuto závěru přisvědčit v tom rozsahu, že zahrnuje správně vypočtený nárok na slevu z ceny díla ve výši 797 143 Kč a na smluvní pokutu ve výši 200 000 Kč za 10 důvodně vytčených vad. V případě poslední součástí, kterou je částka 160 500 Kč za prodlení s odstraněním některých vad po dobu od 21. prosince 2006 do 8. června 2008, tj. 535 dnů po 300 Kč, je však správně již předmětem řízení pouze částka 9 000 Kč. Oprávněný nárok stěžovatelů tak měl podle jejich názoru činit 1 006 143 Kč, přičemž po započtení částek 469 026 Kč a 30 785 Kč (viz bod 11 a 12 tohoto nálezu) měla být žaloba shledána důvodnou co do částky 506 332 Kč. V rozsahu, ve kterém se stěžovatel domáhal zaplacení částky 189 956 Kč, měla být zamítnuta.
16. Odvolací soud takto nicméně nerozhodl a místo toho provedl z částky, kterou považoval za oprávněný nárok stěžovatelů (tj. 1 196 099 Kč), nesprávný duplicitní odpočet částky 565 700 Kč, ve vztahu k níž byl jejich vzájemný návrh zamítnut již prvním rozhodnutím soudu prvního stupně. V důsledku svého pochybení jim tak přiznal jejich nárok jen ve velmi malém rozsahu, ačkoliv pro takovýto ryze matematický odpočet nebyl žádný důvod. Napadené rozhodnutí považují v této části za nepřezkoumatelné a nepřesvědčivé a mající prvky libovůle.
IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 5 C 406/2007 a vyzval účastníka řízení i vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. Této možnosti využil pouze účastník řízení.
18. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 18. dubna 2016 plně odkázal na skutková zjištění a jejich právní posouzení uvedené v napadeném rozsudku, který považuje za věcně správný.
19. Ústavní soud uvedené vyjádření již dále nezasílal stěžovatelům, protože pouze odkazovalo na obsah napadeného rozsudku a samotné tak nemělo žádný vliv na vlastní posouzení ústavní stížnosti.
20. Ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.
V.
Podmínky projednání ústavní stížnosti
21. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé v souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu efektivně vyčerpali i mimořádný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodu závisejících na jeho uvážení. Proti napadenému rozsudku totiž podali dovolání, jehož přípustnost mohla být založena z důvodu podle § 237 občanského soudního řádu. Není přitom podstatné, že ústavní stížnost nesměřuje i proti usnesení, jímž bylo toto dovolání odmítnuto. Je tomu tak z toho důvodu, že za situace, kdy dovolací soud neshledal uvedený důvod přípustnosti dovolání, má povahu rozhodnutí o posledním procesním prostředku (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, nejen odmítavé usnesení dovolacího soudu, nýbrž též rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž dovolání směřovalo. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
22. V rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku IV napadeného rozsudku, je ústavní stížnost ovšem podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou. V něm stanovená povinnost se totiž týká jen vedlejší účastnice, v důsledku čehož tímto výrokem nemohla být porušena základní práva a svobody stěžovatelů.
23. Jinak ale byla ústavní stížnost podána včas a osobami k tomu oprávněnými a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti. Ústavní soud proto mohl - ve vztahu k její zbylé části - přistoupit k jejímu věcnému projednání, v jehož rámci ji shledal částečně důvodnou.
VI.
Vlastní posouzení
24. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
25. V projednávané věci stěžovatelé, již měli v řízení o žalobě vedlejší účastnice o zaplacení částky 469 026 Kč s příslušenstvím postavení žalované, využili možnosti podat vzájemný návrh podle § 97 občanského soudního řádu, kterým se po ní domáhali zaplacení částky 1 761 799 Kč. Soud prvního stupně tento návrh pravomocně zamítl co do částky 565 700 Kč, přičemž ve vztahu k zbytku nároku řízení dále pokračovalo. Odvolací soud, který ve věci opakovaně rozhodoval, následně sice uznal, že ve zbylé části, která zůstala předmětem řízení, je tento vzájemný návrh v převažujícím rozsahu důvodný, napadeným rozsudkem však výši přiznaného nároku snížil o částku 565 700 (neshledal ji v tomto rozsahu důvodnou), neboť o ní již mělo být pravomocně rozhodnuto.
26. Ústavní soud považuje námitku stěžovatelů, podle níž nebyl dán pro snížení jejich oprávněného nároku, které provedl odvolací soud, žádný věcný důvod, za ústavněprávní relevantní. V této souvislosti zdůrazňuje, že součástí zásad spravedlivého procesu je i zákaz svévole [blíže srov. např. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) nebo nález ze dne 1. října 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13, body 35 až 37], jenž se vztahuje na veškerý postup orgánů veřejné moci, a tudíž též na procesní postup a rozhodování obecných soudů, včetně jejich skutkových zjištění a právních závěrů. Jedním z požadavků plynoucích z tohoto zákazu je přitom povinnost obecných soudů náležitě odůvodnit svá rozhodnutí a vysvětlit v nich všechny relevantní úvahy, na nichž jsou založena. Jejich závěry musí obstát z hlediska obecně akceptovaných metod výkladu práva [např. nález ze dne 18. října 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69)].
27. Uplatňuje-li účastník řízení svůj nárok v řízení před soudem za situace, kdy o části tohoto nároku již bylo pravomocně rozhodnuto zamítavým rozsudkem, znamená to, že i kdyby bylo dodatečně prokázáno, že jej tento účastník důvodně uplatnil v celém žalovaném rozsahu, jeho žalobě bude možné vyhovět jen ve zbývající - tedy doposud nerozhodnuté - části. Nad její rámec takovémuto rozhodnutí brání překážka věci rozsouzené (§ 159a odst. 4 občanského soudního řádu), jejímž smyslem je zajištění právní jistoty pro účastníky řízení tam, kde již bylo o určitém nároku či jeho části pravomocně rozhodnuto. Uvedená překážka však již sama o sobě nemá vliv na to, v jakém rozsahu lze uplatněný nárok v mezích stávajícího předmětu řízení přiznat. Snížení výsledné částky, která má být přiznána, o část, o které již bylo rozhodnuto, by přicházelo v úvahu jen v případě, jestliže by rozsudkem, jenž ji měl založit, bylo žalobě vyhověno, k čemuž však v dané věci nedošlo.
28. Je tedy zřejmé, že ke snížení oprávněného nároku stěžovatelů o částku 565 700 Kč došlo ze strany odvolacího soudu bez toho, aby k tomu existoval jakýkoliv rozumný důvod. V odůvodnění napadeného rozsudku se ve prospěch tohoto jeho závěru poukazuje toliko na existenci překážky věci rozsouzené (viz bod 12 tohoto nálezu), jež však pro posouzení nároku stěžovatelů nemohla mít žádný význam. Právní závěry odvolacího soudu ohledně výše jejich oprávněného nároku proto podle Ústavního soudu nesou prvky svévole a z ústavněprávního hlediska je nelze akceptovat.
29. Ústavní soud zároveň přisvědčil i tvrzení stěžovatelů, že za situace, kdy jimi uplatněný nárok byl v podstatě součtem dílčích nároků z různých právních titulů, nelze při hodnocení, na jakou část nároku se vztahuje překážka věci rozsouzené, vyjít jen z celkové výše částky, o které již bylo rozhodnuto. Vždy je třeba hodnotit u každého z těchto dílčích nároků zvlášť, v jakém rozsahu o něm bylo pravomocně rozhodnuto, a teprve z tohoto závěru vyvozovat, zda a do jaké částky lze v řízení o zbylé části celkového nároku vyhovět jednotlivým dílčím nárokům. Žádné takovéto posouzení však odvolací soud neučinil a místo toho pracoval jen s celkovou částkou 565 700 Kč, o které bylo pravomocně rozhodnuto výrokem IV prvního rozsudku soudu prvního stupně, a tuto odečetl od celkové výše oprávněného nároku stěžovatelů. I v tomto ohledu je proto jeho odůvodnění neúplné a nedostatečné.
30. Uvedená pochybení odvolacího soudu se nikoliv nepatrným způsobem promítají do výsledku řízení o vzájemném návrhu stěžovatelů, čímž je opodstatněn závěr, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V tomto ohledu ovšem zatěžují pouze ty jeho části, v nichž bylo rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatelů a v níž bylo rozhodnuto v jejich neprospěch. V první řadě jde o jeho výrok II, v části, ve které byl změněn výrok IV rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 20. srpna 2013 č. j. 5 C 406/2007-553, ve znění opravného usnesení ze dne 10. února 2014 č. j. 5 C 406/2007-578, tak, že se do částky 634 941 Kč zamítá vzájemný návrh stěžovatelů. Průmět je dán ale i ve vztahu k výrokům III a V napadeného rozsudku, neboť jimi uložená povinnost se odvíjí právě od procesního neúspěchu stěžovatelů.
31. Pokud jde ale o výrok I a zbylé části výroku II, jimiž bylo rozhodnuto ve prospěch stěžovatelů, zde Ústavní soud žádné porušení jejich základních práv a svobod neshledává. Žádné námitky ve vztahu k nim ostatně neuplatnili ani stěžovatelé.
VII.
Závěr
32. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele (výrok I) a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil výrok II napadeného rozsudku, v části, ve které byl změněn výrok IV rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 20. srpna 2013 č. j. 5 C 406/2007-553, ve znění opravného usnesení ze dne 10. února 2014 č. j. 5 C 406/2007-578, tak, že se do částky 634 941 Kč zamítá vzájemný návrh stěžovatelů. Současně zrušil i výroky III a V napadeného rozsudku (výrok II). V dalším řízení, jehož předmětem bude právě tato částka, bude odvolací soud nucen opětovně posoudit rozsah, v jakém lze vzájemný návrh stěžovatelů považovat za oprávněný, a to vázán závazným právním názorem vysloveným v tomto nálezu.
33. Zbývá dodat, že ve vztahu k výroku I a zbylé části výroku II Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost a ve vztahu k výroku IV podle § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona jako podanou osobou zjevně neoprávněnou.
Autor: US