// Profipravo.cz / Nedostatek podmínky řízení, překážky postupu řízení 11.12.2014
Res iudicata v řízení o náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem
V případě, kdy žalobce opětovně uplatňuje nárok na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, pak překážka věci rozsouzené je dána pouze tehdy, nárokuje-li žalobce náhradu újmy jen za období, které již bylo předmětem posuzování v předcházejícím řízení. Pouze v takovém případě by předmět řízení byl vymezen zcela shodně. Pokud však řízení nadále pokračuje a žalobce nově uplatní nárok i za toto další období, nejde o shodné vymezení předmětu řízení. Neuplynula-li od rozhodnutí v předcházejícím řízení dostatečně dlouhá doba, aby celkovou délku řízení bylo možno hodnotit za nepřiměřeně dlouhou, je tato okolnost důvodem pro zamítnutí žaloby, nezakládá však překážku věci rozsouzené.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1908/2014, ze dne 25. 9. 2014
Dotčené předpisy:
§ 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 159a odst. 4 o. s. ř.
§ 104 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie: nedostatek podmínky řízení, překážky postupu řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 23. 4. 2013, č. j. 7 C 51/2013-29, jímž bylo zastaveno řízení. Žalobce se v řízení domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 1,150.000,- Kč, která mu měla být způsobena postupem Okresního soudu v Klatovech, spočívajícím v tom, že v řízení vedeném pod sp. zn. 18 E 20/2007 (dále jen „posuzované řízení“) soud nevydal rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V posuzovaném řízení se žalobce domáhal výkonu rozhodnutí vyklizením nemovitosti parc. č. 29/4 v k. ú. M.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se žalobce u tamního soudu domáhal náhrady škody obdobným návrhem proti totožné žalované již v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 10/2011, přičemž rozsudkem ze dne 16. 12. 2011, č. j. 8 C 10/2011-67, bylo rozhodnuto tak, že se žaloba na zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I.) a po zpětvzetí návrhu žalobcem ohledně částky 1,500.000,- Kč s příslušenstvím bylo rozhodnuto tak, že se řízení zastavuje (výrok II.). Toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobce potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 6. 2012, č. j. 10 Co 229/2012-96 (dále jen „předchozí řízení“). Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že je v řízení dán neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř., neboť dle ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. jde o věc již pravomocně rozsouzenou.
Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, přičemž uvedl, že od právní moci předchozího rozhodnutí, která nastala dne 14. 7. 2012, do doby podání žaloby dne 22. 2. 2013 neuplynula natolik dlouhá doba, jež by zakládala nové skutkové vymezení žaloby.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatel v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce hmotného nebo procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel jako dovolací důvod vymezuje skutečnost, že řízení spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že je v předmětném řízení dána překážka věci pravomocně rozsouzené, neboť nesprávně posoudil dobu pro tuto překážku rozhodnou. Jádrem podaného dovolání je námitka dovolatele, že od právní moci rozhodnutí v předchozím řízení nečinnost Okresního soudu v Klatovech stále trvá, což zakládá jiné skutkové vymezení předmětné žaloby. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro posouzení otázky, zda v případě, kdy žalobce opětovně uplatňuje nárok na náhradu škody způsobené tím, že ve stále probíhajícím řízení nebyl učiněn úkon v přiměřené lhůtě, lze zastavit řízení z důvodu překážky věci rozsouzené, pokud soud dospěje k závěru, že od vydání rozhodnutí v předcházejícím řízení neuplynula dostatečně dlouhá doba.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel v tomto ohledu namítal, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neuvedl však, v čem tato vada řízení měla spočívat. Dovolací soud žádné vady řízení ve smyslu citovaného ustanovení nezjistil. Proto se zabýval posouzením právních závěrů odvolacího soudu.
Napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že projednání věci brání překážka věci rozsouzené. Překážka věci rozsouzené nastává tehdy, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, publikovaný v Soudní judikatuře jako SJ 113/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3760/2010).
Ve vztahu k posuzování délky řízení, které doposud nebylo pravomocně skončeno, Nejvyšší soud již ve svém stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), uvedl: „Zhodnocení dosavadní délky řízení i skutečnosti, že nebylo dosud skončeno, představuje pro případné opětovné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouze vedené řízení, v rozsahu předmětu hodnocení, překážku věci rozsouzené. Opětovné uplatnění kompenzačního nároku je tak jako důvodné myslitelné leda tehdy, kdyby průběh řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, vykazoval nepřiměřenou délku i po vyhlášení rozsudku pravomocně přiznávajícího náhradu, a to buď za takovou další délku řízení, anebo za novou skutkovou okolnost, že lze celkovou délku řízení, právě v důsledku jeho další délky, hodnotit za nepřiměřenou.“
Nejvyšší soud dále ve Stanovisku uvedl: „Není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (154 odst. 1 o. s. ř.).“
Z výše uvedeného vyplývá, že v případě, kdy žalobce opětovně uplatňuje nárok na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, pak překážka věci rozsouzené je dána pouze tehdy, nárokuje-li žalobce náhradu újmy jen za období, které již bylo předmětem posuzování v předcházejícím řízení. Pouze v takovém případě by předmět řízení byl vymezen zcela shodně. Pokud však řízení nadále pokračuje a žalobce nově uplatní nárok i za toto další období, nejde o shodné vymezení předmětu řízení. Neuplynula-li od rozhodnutí v předcházejícím řízení dostatečně dlouhá doba, aby celkovou délku řízení bylo možno hodnotit za nepřiměřeně dlouhou, je tato okolnost důvodem pro zamítnutí žaloby, nezakládá však překážku věci rozsouzené.
Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení naplnění podmínek řízení, respektive existence překážky věci rozsouzené, nesprávné a ježto se taková nesprávnost projevuje i v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. a napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i prvostupňové rozhodnutí, zrušil a vrátil věc prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-