// Profipravo.cz / Nedostatek podmínky řízení, překážky postupu řízení 14.11.2014
ÚS: Nedostatek podmínky řízení a náhrada nákladů řízení
Nedostatek podmínky řízení spočívající ve vadě průkazu k jednání za právnickou osobu je nedostatkem odstranitelným. Pokud obecný soud podle s ust. § 104 odst. 2 občanského soudního řádu žalobce nevyzval k doložení oprávnění za právnickou osobu jednat, zatížil řízení vadou, která měla, resp. mohla mít za následek vadný závěr soudu ohledně důvodu zastavení řízení i ohledně toho, kdo zastavení řízení zavinil a komu je tedy nutno uložit povinnost uhradit ostatním účastníkům náklady řízení.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3688/13, ze dne 30. 9. 2014
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. prosince 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 1/2013.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Honební společenstvo Radětice - Hvožďany, se sídlem Radětice, zastoupené jeho členem Mgr. Predragem Kohoutkem (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") se žalobou po žalovaných, kteří jsou členy jeho honebního výboru, domáhalo náhrady škody ve výši 56.251, 20 Kč s odkazem na ust. § 23 odst. 5 a ust. § 24 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o myslivosti") s tím, že v tomto řízení může zastoupit honební společenstvo kterýkoli člen, jímž stěžovatel je. Ještě před prvním jednáním vzal žalobce žalobu zpět s tvrzením, že žalovaní se dle zápisu z jednání honebního výboru ze dne 2. ledna 2013 cítí být odpovědni za škodu a společně převzali povinnost k její úhradě. Okresní soud v Táboře usnesením ze dne 30. dubna 2013 č. j. 7 C 1/2013-120 řízení v důsledku zpětvzetí žaloby zastavil (výrok pod bodem I.) a žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci k rukám jeho právního zástupce náklady řízení v částce 17.270,- Kč, jelikož ke zpětvzetí důvodné žaloby došlo pro chování žalovaných (výrok pod bodem II.). V souladu s ust. § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, pak bylo rozhodnuto o vrácení části zaplaceného soudního poplatku (výrok pod bodem III.). Proti tomuto usnesení podali včas odvolání všichni žalovaní. Podstatou jejich odvolání byla námitka, že za žalobce jednala osoba, která k tomu nebyla oprávněna, tedy nebyla dána jedna z podmínek řízení, a proto již z tohoto důvodu měla být žaloba odmítnuta nebo mělo být řízení zastaveno.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 2. září 2013 č. j. 15 Co 377/2013-173 bylo usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. o zastavení řízení a ve výroku pod bodem III. o vrácení soudního poplatku potvrzeno (výrok pod bodem I. usnesení odvolacího soudu). Ve výroku pod bodem II. o nákladech řízení bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že stěžovatel je povinen nahradit žalovaným náklady řízení před soudem prvního stupně, a to: žalovanému ad 1) Ing. Josefu Svobodovi ve výši 8.906,- Kč, žalovanému ad 2) Ing. Františku Vaníčkovi ve výši 7.360,- Kč, žalovanému ad 3) Radku Dudovi ve výši 8.906,- Kč, žalovanému ad 4) Pavlu Nohavovi ve výši 7.360,- Kč a žalovanému ad 5) Vlastislavu Hovorkovi ve výši 8.906,- Kč (výrok pod bodem II. usnesení odvolacího soudu). Ve výroku pod bodem III. usnesení odvolacího soudu byla stěžovateli uložena povinnost nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení, a to: žalovanému ad 1) ve výši 2.408,- Kč, žalovanému ad 2) ve výši 1.990,- Kč, žalovanému ad 3) ve výši 2.408,- Kč, žalovanému ad 4) ve výši 1.990,- Kč a žalovanému ad 5) výši 2.408,- Kč.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že aplikace a interpretace příslušných ustanovení zákona o myslivosti, provedená Krajským soudem v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře v napadeném usnesení, na základě níž bylo shledáno, že v projednávaném případě není stěžovatel jakožto člen honebního společenstva oprávněn zastupovat honební společenstvo v řízení o náhradě škody proti členům honebního výboru honebního společenstva, není ústavně konformní a takováto interpretace a aplikace vybočuje z mezí ústavnosti. Napadené usnesení stěžovatel současně považuje za přepjatý formalismus, neboť interpretace soudu je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud v tomto případě interpretoval a aplikoval příslušná ustanovení zákona o myslivosti natolik extrémně, že svým postupem zjevně vybočil z mezí ústavnosti, a zasáhl tak do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že mu v tomto řízení byla uložena povinnost k úhradě nákladů řízení (jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím). Jestliže tedy krajský soud shora popsaným ústavně nonkonformním způsobem rozhodl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit náklady řízení, zasáhl tím též do práva stěžovatele vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.
III.
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře a Okresního soudu v Táboře.
Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Honebního společenstva Radětice - Hvožďany, Ing. Josefa Svobody, Ing. Františka Vaníčka, Radka Dudy, Pavla Nohavy a Vlastislava Hovorky.
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 18. června 2014 poukázal v prvé řadě na nepřesnou interpretaci odůvodnění napadeného usnesení v podané ústavní stížnosti. Krajský soud zde neuvedl, že zákon o myslivosti upravuje pouze způsob zastupování honebního společenstva v řízení proti honebnímu starostovi a že zastupování honebního společenstva v řízení proti členům honebního výboru není zákonem výslovně upraveno. Krajský soud vyšel z ust. § 23 odst. 1 a 5 zákona o myslivosti, které zcela jasně upravuje zastupování honebního společenstva. Dle ust. § 23 odst. 1 cit. zákona zastupuje honební společenstvo navenek honební starosta, tedy i v případě žaloby proti členům honebního výboru. Zvláštní způsob zastoupení honebního společenstva je pak logicky upraven pouze v případě žaloby proti honebnímu starostovi na náhradu škody způsobené porušením právních povinností při výkonu funkce, kde dle ust. § 23 odst. 5 cit. zákona honební společenstvo zastupuje určený člen honebního výboru; pouze není-li honební výbor zvolen, může zastupovat kterýkoliv člen honebního společenstva (tato situace však na danou věc nedopadá, neboť honební výbor byl zvolen). Nelze proto podle krajského soudu souhlasit s výkladem shora uvedených ustanovení obsažených v ústavní stížnosti o možnosti zastupování honebního společenstva v řízení proti členům výboru kterýmkoliv členem honebního společenstva. Argumentuje-li stěžovatel dále tím, že v případě zvolení honebního výboru má honební výbor postavení honebního starosty, pomíjí, že tomu tak je s výjimkou práva zastupovat honební společenstvo navenek (ust. § 24 odst. 4 zákona o myslivosti); k zastupování honebního společenstva proti členům honebního výboru je tak stále oprávněn pouze honební starosta. Jelikož napadeným usnesením nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, krajský soud navrhl, aby podaná ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Okresní soud v Táboře ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 8. července 2014 uvedl, že vycházel z toho, že účastníkem řízení - žalobcem je Honební společenstvo Radětice - Hvožďany. Zda stěžovatel Mgr. Predrag Kohoutek je oprávněn za tohoto žalobce jednat a udělit advokátovi plnou moc k zastupování žalobce v řízení soud neřešil - proto o nákladech řízení rozhodoval pouze z procesního hlediska a aplikoval ust. § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Názor odvolacího soudu na zastupování žalobce vyplývá z určitého výkladu zákona o myslivosti a je možné jej považovat za sporný. Tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti mají podle okresního soudu svoji relevanci a zaslouží si posouzení Ústavním soudem.
Honební společenstvo Radětice - Hvožďany, Ing. Josef Svoboda, Ing. František Vaníček, Radek Duda, Pavel Nohava a Vlastislav Hovorka se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřili, a proto s nimi Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením jako s vedlejšími účastníky řízení dále nejednal.
Protože zaslaná vyjádření neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, Ústavní soud z nich při svém rozhodování nevycházel a účastníkům řízení, resp. vedlejšímu účastníkovi Okresnímu soudu v Táboře je proto nezasílal k replice.
IV.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu soudů, není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, N 98/15 SbNU 17, dostupný též na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
V souzené věci Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že dle ustanovení § 23 odst. 5 zákona o myslivosti je honební starosta povinen vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Honební starosta odpovídá honebnímu společenstvu za škodu, kterou způsobil porušením právních povinností při výkonu funkce. V řízení proti honebnímu starostovi zastupuje honební společenstvo určený člen honebního výboru, a není-li honební výbor zvolen, kterýkoliv člen honebního společenstva. Dále soud poukázal na ustanovení § 23 odst. 1 zákona o myslivosti, dle kterého honební starosta zastupuje honební společenstvo navenek, a z toho dovodil, že zastupování honebního společenstva je dáno zákonem do působnosti honebního starosty. Směruje-li proto žaloba proti členům honebního výboru, je oprávněn honební společenstvo zastupovat jeho starosta. Pakliže žaloba na náhradu škody směřuje proti samotnému starostovi, je kterýkoliv člen honebního společenstva oprávněn společenstvo zastupovat jen v případě, že není zvolen honební výbor. Ten však u Honebního společenstva Radětice - Hvožďany zvolen byl, proto ho může zastupovat pouze určený člen honebního výboru, kterým stěžovatel ovšem není (srov. ustanovení § 23 odst. 5 cit. zákona). Za dané situace dospěl odvolací soud k závěru, že v projednávané věci není zastupování honebního společenstva stěžovatelem zákonem podloženo, což způsobuje nedostatek podmínky řízení, který již nelze odstranit, a z tohoto důvodu mělo být řízení zastaveno bez ohledu na to, že žaloba byla vzata zpět.
Výše uvedený závěr krajského soudu ohledně nepodloženosti zastupování honebního společenstva stěžovatelem nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Totéž platí i pro závěr obou obecných soudů o nutnosti zastavení předmětného řízení za dané procesní situace (zvláště za situace, kdy došlo ke zpětvzetí žaloby), avšak nikoli z důvodu vyjádřeného krajským soudem, jak bude dále rozvedeno.
Pokud jde o výrok pod bodem II. napadeného rozhodnutí krajského soudu o nákladech prvostupňového řízení, Ústavní soud se se závěry tohoto soudu neztotožňuje.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Ačkoli Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo svou zdrženlivost v poměru k rozhodování obecných soudů v otázkách nákladů řízení (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 426/03, sp. zn. III. ÚS 259/02 a další), v daném případě shledal důvod pro svůj zásah, a to s ohledem na níže uvedené.
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře v odůvodnění svého rozhodnutí ve vztahu k nákladovému výroku II uvedl, že pro rozhodnutí o nákladech prvostupňového řízení je významné to, kdo zastavení řízení zavinil. Pakliže bylo řízení zastaveno proto, že zastoupení honebního společenstva stěžovatelem nebylo ničím podloženo, je jmenovaný osobou, která z procesního hlediska zavinila zastavení řízení, jíž lze ve smyslu ust. § 147 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") uložit, aby hradila náklady řízení, jež by bez jejího zavinění nevznikly. Krajský soud k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 733/2001. Proto prý musel odvolací soud napadený výrok o nákladech řízení dle ust. § 220 o. s. ř. změnit tak, že stěžovatel je povinen nahradit žalovaným náklady prvoinstančního řízení. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, krajský soud uvedl, že žalovaní v odvolacím řízení uspěli, mají tedy dle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu i těchto nákladů, a to opět proti stěžovateli.
V souzené věci se krajský soud ztotožnil se žalovanými, že okresní soud se měl i bez ohledu na zpětvzetí žaloby zabývat nejprve tím, zda byly splněny všechny podmínky řízení. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na ust. § 103 o. s. ř., dle kterého kdykoliv za řízení soud přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může ve věci rozhodnout; v závislosti na tom, zda jde o neodstranitelný či odstranitelný nedostatek podmínky řízení soud dle ust. § 104 odst. 1 a 2 o. s. ř. řízení zastaví, v případě odstranitelného nedostatku podmínky řízení až potom, kdy se nedostatek nepodaří odstranit. Krajský soud dále uvedl, že pokud je účastníkem řízení právnická osoba, může vykonávat procesní práva a povinnosti jen prostřednictvím fyzických osob. Uvedl též, že nedostatek nebo vada průkazu k jednání za právnickou osobu obdobně jako nedostatek procesní plné moci je nedostatkem podmínky řízení, který lze odstranit. Opatřením soudu k jeho odstranění je zpravidla výzva k předložení průkazu řádného (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 299/2008 či sp. zn. 20 Cdo 416/1998). V dané věci, uvedl odvolací soud, podalo žalobu Honební společenstvo Radětice - Hvožďany, které je právnickou osobou a které dle obsahu žaloby zastupuje jeho člen Mgr. Predrag Kohoutek. Jeho oprávnění honební společenstvo zastupovat nebylo ničím doloženo, s odkazem, že tak činí na základě ust. § 23 odst. 5 zákona o myslivosti.
Z uvedeného závěru, že v projednávané věci není zastupování honebního společenstva stěžovatelem zákonem podloženo, což způsobuje nedostatek podmínky řízení, který již nelze odstranit, krajský soud dále dovodil, že řízení mělo být zastaveno bez ohledu na to, že žaloba byla vzata zpět.
Ústavní soud připomíná, že žaloba je procesním úkonem účastníka řízení. Je-li tímto účastníkem právnická osoba, může vykonávat procesní práva a povinnosti jen prostřednictvím fyzických osob. Podle § 21 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. za právnickou osobu jedná její statutární orgán nebo její zaměstnanec (člen), který byl tímto statutárním orgánem pověřen, přičemž podle § 21 odst. 2 o. s. ř. se ustanovení odstavce 1 nepoužije, stanoví-li zákon nebo zvláštní zákon, že za právnickou osobu jednají jiné osoby. Podle § 21 odst. 5 o. s. ř každý, kdo jedná za právnickou osobu, musí své oprávnění prokázat.
Dle ustanovení § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
V ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. se uvádí, že pokud jde o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Ustanovení § 104 odst. 2 o. s. ř. pak určuje, že jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví.
Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 416/1998 (shodně též sp. zn. 26 Cdo 299/2008) ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že vada průkazu k jednání za právnickou osobu, obdobně jako nedostatek procesní plné moci, je nedostatkem podmínky řízení, který lze odstranit (ust. § 104 odst. 2 o. s. ř.). Opatřením soudu k jeho odstranění je zpravidla výzva k předložení průkazu řádného, přičemž dodatečné doložení oprávnění jednat za právnickou osobu činí zhojenými i ty úkony, k nimž došlo předtím.
Při shrnutí výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že v souzené věci vzhledem k nedostatku podmínky řízení spočívajícím ve vadě průkazu k jednání za právnickou osobu, který je nedostatkem odstranitelným, měl Okresní soud v Táboře v první řadě žalobce v souladu s ust. § 104 odst. 2 o. s. ř. vyzvat k doložení oprávnění za právnickou osobu jednat. Jestliže tak okresní soud neučinil, zatížil řízení vadou, která měla (resp. mohla mít) za následek vadný závěr soudu ohledně důvodu zastavení řízení i ohledně toho, kdo zastavení řízení zavinil a komu je tedy nutno uložit povinnost uhradit ostatním účastníkům náklady řízení.
Teprve nebýt této vady, bylo by možno v předmětné věci za správný považovat postup okresního soudu spočívající v zastavení řízení právě z toho z důvodu, že žaloba byla vzata zpět. Odhlížeje od uvedené vady by pak také bylo možno shledat oprávněným postup okresního soudu, který zpětvzetí zřejmě důvodné žaloby jinak správně vyhodnotil tak, že s odkazem na ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci k rukám jeho právního zástupce náklady prvostupňového řízení. Za obecně správný je totiž třeba považovat názor krajského soudu, že podmínky řízení se zjišťují vždy kdykoli za řízení.
Ústavní soud uzavírá, že krajský soud tedy měl při rozhodování o důvodu zastavení prvostupňového řízení, o zavinění zastavení tohoto řízení, jakož i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně vzít v úvahu, že nedostatek podmínky řízení spočívající ve vadě průkazu k jednání za právnickou osobu, je nedostatkem odstranitelným, o jehož odstranění se však soud prvního stupně v důsledku svého vadného postupu nepokusil. Tento nedostatek v činnosti okresního soudu však nemůže jít k tíži stěžovatele - který nebyl soudem vyzván k průkazu svého oprávnění zastupovat honební společenstvo a zastavení řízení tak nezavinil - v tom směru, že odvolací soud žalobci (stěžovateli) uloží povinnost uhradit žalovaným veškeré náklady prvostupňového řízení na základě vadné úvahy soudu o tom, kdo zastavení řízení zavinil.
Odkaz krajského soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 733/2001 není případný. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že je-li dovolání podepsáno pouze zástupcem dovolatele na základě plné moci, který ani přes opatření soudu dle ust. § 104 odst. 2 věty první o. s. ř., vůči němu učiněné, toto zastoupení nedoložil, Nejvyšší soud dovolací řízení dle ust. § 104 odst. 2 věty třetí o. s. ř. zastaví; obdobně to platí i pro jiný návrh na zahájení řízení. Jestliže soud z uvedeného důvodu řízení zastaví, je osobou, která z procesního hlediska zavinila zastavení řízení, zástupce účastníka, jemuž lze ve smyslu ust. § 147 odst. 1 o. s. ř. uložit, aby hradil náklady řízení, jež by bez jeho zavinění nevznikly. Ústavní soud poukazuje na to, že i v tomto rozhodnutí je pamatováno na povinnost soudu učinit výzvu dle ust. § 104 odst. 2 věty první o. s. ř..
Podle ustanovení § 21 odst. 4 o. s. ř. za právnickou osobu nemůže jednat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby. Krajský soud při svém rozhodování rovněž nevzal v úvahu, že osoby, které by v předmětné věci byly oprávněny podle zákona o myslivosti za honební společenstvo jednat, ať již jde o starostu či členy honebního výboru (ust. § 23 odst. 5 zákona o myslivosti), vystupují na straně žalované a jejich zájmy jsou tak v rozporu se zájmy žalující právnické osoby. Pro úplnost je třeba uvést, že dle ustanovení § 27 odst. 1 věta druhá zákona o myslivosti členové honebního společenstva ručí za závazky honebního společenstva.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že výrokem pod bodem II. napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a v důsledku toho i k porušení vlastnického práva stěžovatele zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud tento výrok napadeného usnesení zrušil.
S ohledem na důvody, pro něž Ústavní soud přistoupil ke zrušení výroku pod bodem II. usnesení krajského soudu, týkajícího se nákladů řízení před soudem prvního stupně, přistoupil Ústavní soud rovněž ke zrušení výroku pod bodem III. tohoto usnesení týkajícího se nákladů odvolacího řízení.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podle ust. § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti zčásti vyhověl a podle ust. § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení ve výrocích pod body II. a III. zrušil. Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US