// Profipravo.cz / Nedostatek podmínky řízení, překážky postupu řízení 01.08.2014
ÚS: Přepjatý formalismus ve vztahu k označení účastníka řízení
Svévolné odmítnutí přístupu k soudu (denegatio iustitiae) spočívá též v restriktivním či „přepjatě formalistickém“ výkladu procesních pravidel. Tak tomu je i v případě, kdy soud zastaví řízení z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení (§ 104 odst. 1 o. s. ř.), spočívajícího v nezpůsobilosti žalobce být účastníkem řízení, a to za situace, kdy soud neučinil žádná opatření směřující k odstranění nedostatků či pochybností v identifikaci žalobce (§ 43 odst. 1 a § 104 odst. 2 o. s. ř.). K zastavení řízení navíc došlo až 20 měsíců po podání žaloby a poté, co soud s takto označeným žalobcem od počátku řízení jednal jako s aktivně legitimovaným účastníkem. Tímto zcela překvapivým a formalistickým postupem, ústícím do vydání usnesení o zastavení řízení, krajský soud odepřel stěžovateli právo domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.).
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 475/13, ze dne 24. 6. 2014
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Předmět řízení a obsah ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 2. 2013 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť měl za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
2. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o Ústavním soudu“), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje též ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svého základního práva na spravedlivý proces spatřuje zejména ve skutečnosti, že Krajský soud v Brně napadeným usnesením zastavil řízení o jím podané žalobě, a to s odkazem na ust. § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy platném znění (dále jen „o. s. ř.“), dle něhož soud řízení zastaví, jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, ačkoliv se v nyní projednávaném případě o takovou neodstranitelnou podmínku nejednalo. Krajský soud za takovou neodstranitelnou podmínku řízení totiž považoval neexistenci aktivní věcné legitimace na straně stěžovatele coby žalobce, což však zcela nesprávně dovodil ze skutečnosti, že se stěžovatel v předmětné žalobě identifikoval jako „Statutární město Brno, městská část Brno-Bosonohy, Bosonožské nám. 1, Brno, 642 00“, přičemž městské části jsou dle ust. § 20 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v tehdy platném znění (dále jen „zákon o obcích“), organizačními jednotkami a nemají právní subjektivitu. S tímto právním názorem krajského soudu, který k odvolání stěžovatele potvrdil i Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným usnesením, stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje. Předně má za to, že i z citovaného označení lze dovodit, že účastníkem řízení je „Statutární město Brno“, byť s nesprávně uvedeným sídlem. Pokud obecné soudy k takovému závěru nedospěly, měly pak stěžovateli dát procesní prostor cestou výzvy k odstranění vady (ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř.) tyto nesrovnalosti v označení žalobce včas napravit a nikoliv ihned přistoupit k zastavení řízení. Vzhledem k tomu, že tak neučinily, zasáhly svým postupem do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil pouze Krajský soud v Brně, zastoupený JUDr. Z. Mikolajkovou, který však toliko ve stručnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
II. Podstatné okolnosti plynoucí ze spisu
5. Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 Cm 68/2010 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti, relevantní pro posouzení podané ústavní stížnosti.
6. Stěžovatel se žalobou ze dne 10. 5. 2010 domáhal po obchodní společnosti INTER-STAV, spol. s r. o. zaplacení částky ve výši 17.256.174 Kč, jakožto nároku z odpovědnosti za vady vzniklé v souvislosti s realizací Smlouvy o dílo ze dne 24. 10. 2010, jejímž předmětem byl závazek zhotovitele pro stěžovatele provést zhotovení dokumentace pro provedení stavby a komplexní zhotovení díla – provedení stavby „Bytový dům Konopiska Brno-Bosonohy“. Krajský soud v Brně nejdříve usnesením ze dne 14. 5. 2010 vyzval stěžovatele k úhradě soudního poplatku ve výši 690.250 Kč. Následné žádosti stěžovatele o osvobození od placení soudního poplatku krajský soud usnesením ze dne 25. 2. 2011 nevyhověl. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dne 29. 3. 2011 odvolání, k výzvě krajského soudu podle ust. § 43 odst. 1 ve spojení s ust. § 205a a § 209 o. s. ř. doplněné podáním ze dne 18. 4. 2011, které však následně vzal zpět, a proto Vrchní soud v Olomouci řízení o něm usnesením ze dne 22. 9. 2011, č. j. 8 Cmo 226/2011-71, zastavil. V odůvodnění vrchní soud mimo jiné konstatoval, že byl „žalobce označen v souladu se statutem města Brna jako městská část, tedy organizační složka bez právní subjektivity.“ K zastavení řízení došlo v reakci na podání stěžovatele ze dne 24. 5. 2011, kterým vzal svou žalobu v částce 12.256.174 Kč zčásti zpět. Usneseními ze dne 21. 10. 2011 krajský soud jednak řízení ve vztahu k této části žaloby zastavil, jednak podle ust. § 43 odst. 1 ve spojení s § 79 odst. 1, 2 o. s. ř. stěžovatele vyzval k doplnění zbylé části žaloby, zejména k doplnění rozhodných skutkových tvrzení a označení důkazů ohledně vzniku závazkového vztahu, reklamace díla a slevy z ceny díla. Stěžovatel posléze opakovaně žádal o prodloužení lhůty k doplnění, nejpozději do 29. 2. 2012.
7. Krajský soud následně dne 20. 3. 2012 vydal v záhlaví citované usnesení, jímž předmětné řízení zastavil s odůvodněním, že „podle ust. § 20 odst. 2 zákona o obcích jsou městské části (městské obvody) organizační jednotkou (statutárního) města. Podle ust. § 134 odst. 1 zákona o obcích jednají městské obvody a městské části za statutární město pouze v záležitostech jim svěřených zákonem a v mezích zákona statutem. Městské části nebo městské obvody nemají právní subjektivitu. (…) Z výše uvedeného vyplývá, že (stěžovatel) - Statutární město Brno, městská část Brno - Bosonohy, nemá způsobilost být účastníkem řízení, jedná se o neodstranitelnou podmínku řízení, a proto soud rozhodl v intencích Vrchního soudu v Olomouci vyjádřených v usnesení ze dne 22. 9. 2011.“
8. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel (v záhlaví označen jako „Statutární město Brno, se sídlem Dominikánské náměstí 196/1, 601 67 – věc se týká městské části Brno – Bosonohy“) dne 4. 5. 2012 odvolání, k výzvě krajského soudu doplněné podáním ze dne 6. 6. 2012, v němž předestřel obdobnou argumentaci jako posléze v ústavní stížnosti. Vrchní soud v Olomouci nicméně v záhlaví citovaným usnesením odvolací řízení rovněž zastavil, neboť dospěl k závěru, že „odvolání podal žalobce jako městská část, tedy osoba bez právní subjektivity, a proto odvolací soud odvolací řízení zastavil (§ 211 a § 104 odst. 1 o. s. ř.). K následné „úpravě" označení žalobce na „Statutární město Brno" již odvolací soud přihlédnout nemohl, neboť popsaný nedostatek podmínky řízení nebylo možno odstranit.“ Vrchní soud vycházel z názoru, že krajský soud neměl důvod postupovat podle § 43 odst. 1 o. s. ř., neboť „uvedené označení žalobce bylo úplné (přesné), určité a srozumitelné (v souladu s ust. § 141 zák. č. 128/2000 Sb. a Statutem města Brna - názvem, sídlem i IČ) a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v žalobě řízení jako žalobce účastnit. Vzhledem k tomu, že z obsahu žaloby nevyplývá, že by v označení žalobce došlo (mohlo dojít) k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, nebo že by údaj označující žalobce byl v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností, popřípadě údajem o tom, čeho se žalobce domáhá.“ (str. 3 usnesení).
III. Vlastní argumentace Ústavního soudu
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
10. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Interpretace zákonných a podzákonných právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.
11. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele s právním názorem obecných soudů ohledně neexistence jeho aktivní věcné legitimace z důvodu nesprávné identifikace žalobce a tedy výskytu neodstranitelné podmínky řízení, ústící do zastavení řízení o jím podané žalobě, resp. odvolání, v čemž stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
12. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze, tzn. samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. „Teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu, například v nemožnosti provést konkrétní stěžovatelem zamýšlený procesní úkon, čímž by byl v důsledku znevýhodněn oproti jinému účastníkovi řízení či zkrácen na svých hmotných právech, by mohlo být zásahem do subjektivního práva na spravedlivý proces“ [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1796/11, či ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07, nebo usnesení ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 148/02 (U 19/31 SbNU 327), veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Za jedno z takových porušení práva na spravedlivý proces, jehož imanentní součástí je i právo jednotlivců domáhat se ochrany svých práv soudní cestou, je třeba nezbytně považovat svévolné odmítnutí meritorního přezkumu (denegatio iustitiae) z důvodu restriktivního či „přepjatě formalistického“ výkladu příslušných procesních pravidel podmiňujících přístup jednotlivců k soudu, resp. stanovujících podmínky pro připuštění meritorního přezkumu jednotlivých podání. Taková pravidla a podmínky jsou obecné soudy povinny interpretovat a aplikovat tak, aby dodržely maximy práva na spravedlivý proces vymezené Listinou a Úmluvou. Při jejich výkladu musí obecné soudy vždy přihlédnout k tomu, že účastník řízení svým podáním sleduje ochranu svých subjektivních práv, a proto je třeba sledovat, zda tato omezení jsou proporcionální ochraně základního práva, a to nikoliv pouze v rovině normativní, ale též při posuzování konkrétního případu v rovině výkladu a aplikace takových omezení, neboť základní práva nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu podústavního práva, nýbrž právě i rámec jeho interpretace [srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301) a judikaturu tam uvedenou]. Uvedené platí tím spíše za situace, pokud postup obecných soudů implikuje tak významný zásah do procesního postavení účastníka řízení, jehož důsledkem je jeho úplné vyloučení z řízení, resp. nezvratné odepření meritorního přezkumu jeho podání, jako tomu ostatně bylo v nyní projednávaném případě.
14. Jak již bylo rekapitulováno, obecné soudy napadenými usneseními zastavily řízení o stěžovatelem podané žalobě, resp. odvolání, a to vždy s odkazem na ust. § 104 odst. 1 o. s. ř., když neodstranitelnou podmínku řízení spatřovaly v absenci aktivní věcné legitimace stěžovatele, který byl v záhlaví žaloby označen jako „Statutární město Brno, městská část Brno - Bosonohy, Bosonožské nám. 1, Brno, 642 00“, tj. jako městská část, která dle zákona o obcích nemá právní subjektivitu. S tímto výkladem, ani s postupem obecných soudů, se Ústavní soud neztotožňuje, neboť jím obecné soudy svévolně odepřely stěžovateli právo domáhat se ochrany svých práv soudní cestou, které je imanentní součástí práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Ústavní soud nijak nezpochybňuje obecná východiska obecných soudů ve vztahu k posouzení právní subjektivity městských částí, které zákon o obcích (§ 20 odst. 2 ve spojení s § 134) skutečně koncipuje jako „organizační jednotky města“, které nejsou nadány právní subjektivitou a nedisponují tedy ani aktivní věcnou legitimací v soudním řízení. Stejně tak nelze než souhlasit, že způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek nelze odstranit, což nutně vyvolává důsledky v podobě zastavení řízení ve smyslu ust. § 104 odst. 1 o. s. ř.
16. Za nepřijatelný z hlediska ochrany základních práv a svobod, k níž jsou obecné soudy povinovány (čl. 4 Ústavy ČR), nicméně považuje Ústavní soud samotný způsob, jakým obecné soudy uvedená východiska aplikovaly na nyní projednávaný případ stěžovatele, když z citovaného označení stěžovatele „Statutární město Brno, městská část Brno - Bosonohy, Bosonožské nám. 1, Brno, 642 00“ bez dalšího dovodily, že se jedná o „úplné (přesné), určité a srozumitelné označení žalobce a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v žalobě řízení jako žalobce účastnit“, tj. městská část Brno - Bosonohy, která není způsobilá být účastníkem řízení a jedná se tedy neodstranitelnou podmínku řízení, vyvolávající důsledky v podobě zastavení řízení. Ústavní soud má naopak za to, že v žalobě užitá identifikace žalobce za použití slovního spojení „Statutární město Brno“ a „městská část Brno – Bosonohy“ zřetelně vyvolává (přinejmenším) jisté pochybnosti, vyplývající z možného omylu či částečné neznalosti stěžovatele. V případě výskytu jakýchkoliv pochybností na straně identifikace účastníků řízení, které znemožňují s úplnou jistotou učinit závěr, že řádně a úplně označený účastník řízení skutečně není procesně (aktivně či pasivně) legitimovaným a tedy konstatovat existenci neodstranitelné podmínky řízení, přitom musí obecné soudy volit postup vstřícnější k právu jednotlivců domáhat se ochrany svých práv soudní cestou, nikoliv mechanicky a ve vztahu k tomuto právu jednotlivců restriktivně přistoupit k zastavení řízení a tedy fakticky zcela vyloučit meritorní přezkum jejich podání, jako v nyní posuzovaném případě stěžovatele. Krajský soud tak měl v daném případě zvolit postup podle § 43 odst. 1 a § 104 odst. 2 o. s. ř., tj. učinit vhodná opatření (výzva k odstranění vad) směřující k odstranění nedostatků či pochybností v identifikaci žalobce.
17. Uvedený závěr mimo jiné vychází i z konstantní judikatury Ústavního soudu, který v dosavadní činnosti rozhodoval řadu případů, jež byly svojí podstatou shodné či přinejmenším srovnatelné s nyní posuzovaným případem. Kupříkladu v nálezu sp. zn. III. ÚS 127/96 ze dne 11. 7. 1996 (N 68/5 SbNU 519) Ústavní soud dovodil, že „pokud je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být (v daném případě „městský úřad“ namísto „město“), má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván. Jestliže v daném případě z obsahu žaloby bylo zřejmé, že tato směřuje proti státu a nikoliv proti organizační složce státu, která před soudem pouze za stát jedná, ale sama nemůže být účastníkem řízení, bylo zjevné, že podání nemá náležitosti stanovené v § 79 odst. 1 o. s. ř., a bylo tedy povinností soudu účastníka řízení podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat k odstranění této vady podání. Postup soudů, které řízení zastavily, aniž by žalobci daly příležitost vadu odstranit, se jeví jako příliš formalistický, nerespektující právo na spravedlivý proces. Ústavní soud zde odkazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které nepřesné označení účastníka řízení lze odstranit a soud je povinen o tom chybující stranu postupem dle § 5 a § 43 o. s. ř. poučit [viz. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 243/96; sp. zn. IV. ÚS 234/98 či sp. zn. I. ÚS 139/99].“
18. Ke shodnému závěru Ústavní soud dospěl i v nálezu sp. zn. IV. ÚS 22/03 ze dne 6. 4. 2004 (N 51/33 SbNU 31), v němž obecným soudům vytýkal „přepjatý formalismus“, pokud za neodstranitelnou podmínku řízení považovaly označení žalovaného „Nejvyšší kontrolní úřad“, namísto správného označení „Česká republika – Nejvyšší kontrolní úřad“. Ústavní soud zde konstatoval, že „nejvyšší hodnotou rozhodování soudů je individuální spravedlnost, samozřejmě v mezích zákona, včetně ustanovení procesních. V daném případě jde o náležitosti a obsah žaloby, a s tím spojené hranice poučovací povinnosti soudu o nedostatcích, případně vadách žaloby. Soud by měl dát účastníkovi předtím, než návrh odmítne, možnost, aby uvedený nedostatek odstranil (jeho neodstranění představuje totiž tak významný zásah do procesního postavení účastníků, že je může úplně vyloučit z řízení). Samozřejmě, že nelze poučovací povinnost rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (tedy poučení v otázce věcné legitimace). Takové poučení soudem tam, kde je možno věc posoudit spíše jako omyl žalobce, třebaže vyplývá z neznalosti, je plně na místě.“
19. V nyní projednávaném případě stěžovatele nejen, že krajský soud neučinil žádná vhodná opatření (výzva k odstranění vad) směřující k odstranění pochybností v identifikaci žalobce, ale nadto se stěžovatelem (v původní identifikaci) od počátku řízení nakládal jako s aktivně legitimovaným účastníkem řízení, když mu opakovaně adresoval výzvy k zaplacení soudního poplatku; k doložení majetkových poměrů, resp. k odstranění vady podání v podobě doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů. K zastavení řízení přistoupil až 20 měsíců po podání žaloby na základě stručné, procesně nesouvisející poznámky Vrchního soudu v Olomouci v odůvodnění cit. usnesení ze dne 22. 9. 2011, č. j. 8 Cmo 226/2011-71, jímž bylo z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastaveno řízení o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu o neosvobození od soudního poplatku, a to navzdory skutečnosti, že krajský soud hned ve svém následujícím procesním rozhodnutí (usnesení ze dne 21. 10. 2011) vyzval stěžovatele k doplnění rozhodných skutkových tvrzení a důkazů ve vztahu k namítaným vadám ze smlouvy o dílo, tedy činil v řízení kroky směřující k věcnému projednání žaloby, aniž by uvedený názor vrchního soudu nějak reflektoval. Krajský soud tak tímto svým zcela překvapivým postupem, ústícím do vydání v záhlaví citovaného usnesení o zastavení řízení, svévolně odepřel stěžovateli právo domáhat se ochrany svých práv soudní cestou, které je imanentní součástí práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
20. Vzhledem ke skutečnosti, že vrchní soud následně v záhlaví citovaným usnesením uvedený postup krajského soudu aproboval, když řízení o odvolání stěžovatele rovněž zastavil za použití shodné argumentace (a to bez ohledu na skutečnost, že stěžovatel byl v odvolání již identifikován řádně), nedostál své ústavní povinnosti vyplývající z čl. 4 Ústavy ČR a své rozhodnutí rovněž zatížil protiústavností v podobě porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
21. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci zrušil. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US