// Profipravo.cz / Zahájení řízení, žaloba 29.06.2012
K vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě odkazem na listinu
Závěr, podle něhož vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (co by důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže, je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně.
Bylo by v rozporu se zásadou rovnosti účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), aby soud svou činností (analýzou předložených listin) v podstatě plnil (a nahrazoval) procesní aktivitu žalobce, jde-li o splnění požadavků kladených na žalobu ustanovením § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2268/2011, ze dne 23. 5. 2012
(kategorie: zahájení řízení, žaloba; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Matco, s. r. o., se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Letenská 121/8, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 26 42 50 33, zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem, se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, PSČ 602 00, proti žalované N. T., o zaplacení částky 10.299,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 C 147/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 2009, č. j. 15 Co 572/2009-47, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 22. prosince 2009, č. j. 15 Co 572/2009-47, potvrdil usnesení ze dne 29. října 2009, č. j. 21 C 147/2009-32, jímž Okresní soud v Ostravě – odkazuje na ustanovení § 43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – odmítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1.142,- Kč.
Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. – se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož „pro kusé vylíčení rozhodujících skutečností k nároku na poplatky a úroky související s vedením běžného účtu je žaloba v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení záporného zůstatku (tzv. debetu) na běžném účtu, neprojednatelná“. Žalobkyně v žalobě ani v jejím doplnění dostatečně určitě neuvedla, na základě jaké skutečnosti dovozuje právo zaúčtovat k tíži běžného účtu poplatky a úroky související s vedením běžného účtu a zaúčtované poplatky a úroky řádně nespecifikovala. Přitom – pokračoval odvolací soud – „úroky je dle hmotného práva vždy nutné specifikovat částkou, z níž jsou tyto úroky požadovány, procentní sazbou a úročeným obdobím a u poplatků je nutno tvrdit za jaké úkony a v jaké výši jsou požadovány a kdy nastala jejich splatnost“; to žalobkyně neuvedla a tyto skutečnosti zřetelně nevyplývají ani z připojených listin (výpisů z běžného účtu). „Za situace, kdy žalobkyně vady žaloby ohledně částky 1.142,- Kč neodstranila ani na výzvu okresního soudu, v níž jí bylo sděleno, v jakém směru má potřebná skutková tvrzení doplnit“, odvolací soud „konstatoval“, že žalobu v uvedeném rozsahu nelze projednat.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka „se domnívá, že v podané žalobě ve spojení s jejím doplněním skutek, o který své právo opírá, vymezila dostatečným způsobem, aby byl nezaměnitelný s jiným skutkem. Z jejích podání je zřejmé, že po žalované se domáhá zaplacení záporného zůstatku na běžném účtu, a to jak vzniklého za období před převedením tohoto zůstatku na účet úvěrový (částka 9.157,- Kč), tak vzniklého po tomto převedení (částka 1.142,- Kč). V doplnění žaloby navíc specifikovala co do druhu a výše poplatky zúčtované k tíži běžného účtu dle sazebníku a ohledně vzniku a výše debetního zůstatku na běžném účtu výslovně odkázala na výpisy z běžného účtu k tomuto podání připojené. Domnívá se, že vzhledem k charakteru vztahu mezi žalovanou a bankou (právním předchůdcem žalobkyně), není třeba přepisovat všechny pohyby na běžném účtu do žalobních tvrzení a postačí předložení výpisů z účtu vyhotovených bankou. Jednotlivé transakce jsou v nich specifikované nejen datem a výší, nýbrž také datem a srozumitelným popisem v českém jazyce“.
Odkazujíc na judikaturu Nejvyššího soudu představovanou rozhodnutími sp. zn. 21 Cdo 370/2002, 32 Odo 916/2003, 30 Cdo 295/2007 a 25 Cdo 2142/2004 dovolatelka zdůrazňuje, že předmět řízení po skutkové stránce vymezila dostatečně, přičemž je zřejmé, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř.; není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat (mimo jiné) vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.
Podle ustanovení § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné a neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je jednotná v závěru, podle něhož rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Neoznačil-li žalobce v žalobě důkazy, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.). O vadu žaloby ve smyslu ustanovení § 43 o. s. ř. nejde ani tehdy, nepřipojí-li žalobce k žalobě listinné důkazy, jichž se v žalobě dovolává. Pro vady, které brání pokračování v řízení, soud může žalobu odmítnout, jen jestliže žalobce byl o tomto následku přesně a určitě poučen (k tomu srov. např. usnesení ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209 a důvody usnesení ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 186/2002, uveřejněného pod číslem 1/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsudku ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněném pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 38/2009“), dále Nejvyšší soud vysvětlil, že závěr, podle něhož vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (co by důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (formulovaný v rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35), je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně.
Z obsahu spisu je v projednávané věci zjevné, že žalobkyně se domáhala (mimo jiné) zaplacení částky 1.142,- Kč z titulu „debetního zůstatku na běžném účtu vzniklého od okamžiku převedení nepovolaného debetního zůstatku flexi kredit (tj. od 2. července 2004) do dne zrušení běžného účtu“, s tím, že „tento debetní zůstatek je tvořen příslušnými poplatky dle sazebníku a úroky dle úrokového lístku, které souvisejí s vedením běžného účtu dle smlouvy o flexikontu ze dne 26. září 2002, ve znění dodatku ze dne 26. června 2003“. Co do konkrétních částek přitom žalobkyně odkázala na „výpisy z běžného účtu č. 2004/6 až 2007/1“. Výše uvedeným způsobem byl žalobní požadavek ohledně částky 1.142,- Kč vymezen žalobou, podáním ze dne 5. října 2009 (č. l. 31) učiněným žalobkyní v reakci na usnesení ze dne 10. září 2009, č. j. 21 C 147/2009-23, jímž ji soud prvního stupně vyzval k odstranění vad žaloby, a odvoláním proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby.
Se závěrem odvolacího soudu, podle něhož co do částky 1.142,- Kč byla žaloba (včetně následných doplnění) neprojednatelná pro nedostatečné vylíčení rozhodujících skutečností, se Nejvyšší soud ztotožňuje.
Pouhé uvedení údajů, že částka 1.142,- Kč zahrnuje „úroky dle úrokového lístku“ a „příslušné poplatky dle sazebníku“, za vylíčení rozhodujících skutečností, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, považovat nelze. Je tomu tak již proto, že u úroků nebylo v žalobě (ani v podáních žalobu doplňujících) vymezeno, z jakých částek, v jaké sazbě a za jaké období jsou požadovány (k tomu srov. např. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2766/2007, uveřejněné pod číslem 21/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a u poplatků žalobkyně nijak nespecifikovala, o jaké poplatky jde a jakých období se týkají. Skutečnost, že žalobkyně doložila výpisy z běžného účtu (resp. podle názoru odvolacího soudu jejich část) a na údaje v nich obsažené odkázala, přitom na závěru o neprojednatelnosti žaloby v rozsahu částky 1.142,- Kč nic nemění. Bylo by v rozporu se zásadou rovnosti účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), aby soud svou činností (analýzou předložených listin) v podstatě plnil (a nahrazoval) procesní aktivitu žalobkyně, jde-li o splnění požadavků kladených na žalobu ustanovením § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že ohledně „zbylé“ části předmětu řízení již soud prvního stupně v mezidobí rozhodl rozsudkem ze dne 12. května 2010, č. j. 21 C 147/2009-83, který nabyl právní moci dne 30. června 2010, a rozhodnutí dovolacího soudu tak je rozhodnutím, jímž se řízení končí, Nejvyšší soud rozhodl i o nákladech dovolacího řízení; právo na náhradu těchto nákladů nepřiznal žádnému z účastníků, když podle obsahu spisu procesně úspěšné žalované v tomto směru žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-