// Profipravo.cz / Zahájení řízení, žaloba 31.05.2012
ÚS: K nezohlednění nesouhlasu žalovaného se zpětvzetím žaloby
Nesouhlas žalovaného se zpětvzetím žaloby je nutno zkoumat s ohledem na jeho skutečný vážný zájem na pokračování soudního řízení, a to i v situaci, kdy uplatňovaná pohledávka byla uspokojena. Konstatování obecného soudu, dle nějž platí, že „vzal-li žalobce žalobu zpět proto, že uplatněná pohledávka zanikla splněním ze strany žalovaného, pak žalovaný nemá vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby“, je nedostatečným odůvodněním, neboť nereflektuje skutečné důvody, pro které žalovaný pohledávku splnil.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3065/11, ze dne 10.04.2012
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. O. K., zastoupeného Mgr. Annou Jirotkovou, advokátkou, se sídlem Mánesova 19, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, č. j. 13 Co 348/2008-119, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a J. V. a V. V., zastoupených Mgr. Hanou Vincourkovou, advokátkou, se sídlem Družstevní 227, Svinařov, jako vedlejších účastníků, takto:
I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, č. j. 13 Co 348/2008-119, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základní práv a svobod.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, č. j. 13 Co 348/2008-119, se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se včasnou ústavní stížností domáhal zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud"). Výrokem I. tohoto usnesení bylo rozhodnuto tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále také "soud prvního stupně") ze dne 8. 2. 2008, č. j. 7 C 224/2007-49, se zrušuje a řízení se zastavuje. Stěžovateli byla dále uložena povinnost nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 39 795,- Kč a 55 815,- Kč. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecného soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatel účastnil jako žalovaný.
3. Stěžovatel uvádí, že dne 17. 4. 2007 byla u Obvodního soudu pro Prahu 4 žalobci J. V. a V. V. proti němu podána žaloba na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 86 000,- Kč s příslušenstvím. Konkrétně se mělo jednat o částku, která byla stěžovateli uhrazena jako platba na směnku majitele P. P., přičemž stěžovatel tuto částku majiteli směnky nepředal a sám ji spotřeboval. Dle svého tvrzení však v řízení před obecnými soudy prokázal, že argumenty žalobců se nezakládají na pravdě, neboť jemu poukazované platby byly ve skutečnosti splátkami půjčky, kterou jim dříve poskytl. To měl prokázat zejména kopií směnky, která zajišťovala splnění povinnosti podle smlouvy o půjčce, jednak výpověďmi svědků.
4. Rozsudkem Obvodního soudu Prahu 4 ze dne 8. 2. 2008, č. j. 7 C 224/2007-49, byla žaloba zamítnuta a žalobcům současně uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení. Proti tomuto rozsudku však žalobci podali odvolání, na jehož základě Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2008, č. j. 13 Co 348/2008-72, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatel je povinen žalobcům zaplatit částku 86 000,- Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Odvolací soud měl své rozhodnutí odůvodnit tím, že žalobci nemohli být v den, kdy k vystavení směnky došlo, na území České republiky, a proto se jednalo o falzifikát. Rozsudek odvolacího soudu posléze nabyl právní moci a stal se vykonatelným. Stěžovatel jej však napadl dovoláním.
5. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 11. 2010, č. j. 28 Cdo 3071/2010-108, uznal argumenty stěžovatele a rozsudek odvolacího soudu zrušil. V odůvodnění měl uvést, že datum vystavení směnky nemusí být současně dnem, kdy směnka byla skutečně vystavena a že fiktivní datum nečiní směnku neplatnou. I kdyby však směnka byla skutečně falzifikátem, neznamenalo by to možnost učinění závěru, že k uzavření smlouvy o půjčce nedošlo.
6. Stěžovatel ani po vydání rozsudku odvolacím soudem neuznával, že by žalobcům cokoliv dlužil, avšak s ohledem na hrozící exekuční řízení uzavřel s žalobci dohodu, kterou se zavázal předmětnou částku postupně splácet. V období od 11. 2. 2009 do 5. 9. 2010 dle svých tvrzení zaplatil celkem 190 000,- Kč (což zahrnovalo jednak žalovanou částku a její příslušenství, tak i náklady řízení). Okamžikem, kdy Nejvyšší soud vyhověl dovolání a zrušil rozsudek odvolacího soudu, se toto plnění mělo stát bezdůvodným obohacením. Vzhledem k tomu, že žalobci uvedenou částku dobrovolně nevydali, podal stěžovatel u Okresního soudu v Kladně žalobu; řízení bylo vedeno pod sp. zn. 10 C 41/2011. Na ústním jednání tohoto soudu konaném dne 27. 6. 2011 bylo řízení o žalobě stěžovatele přerušeno do pravomocného skončení řízení před Městským soudem v Praze, který projednával žalobu proti stěžovateli.
7. Dne 29. 6. 2011 se u Městského soudu v Praze, jemuž byla věc Nejvyšším soudem vrácena, konalo ústní jednání. Předseda senátu dle tvrzení stěžovatele vyzval právní zástupkyni žalobců k vyjádření, zda po uhrazení dlužné částky berou svoji žalobu zpět, či nikoliv. Žalující strana skutečně vzala žalobu zpět, a to s návrhem na přiznání nákladů řízení v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel se zpětvzetím žaloby nesouhlasil, přičemž měl poukázat na skutečnost, že plnil pouze pod hrozbou exekuce a že by mu v souvislosti se zastavením řízení vznikla újma v podobě nákladů řízení. Odvolací soud však k jeho argumentům nepřihlédl a ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 29. 6. 2011, č. j. 13 Co 348/2008-119, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalobcům náklady řízení.
8. Stěžovatel tvrdí, že uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, neboť mu měla být odňata možnost prokázat neodůvodněnost žaloby, která proti němu byla podána. Kdyby totiž odvolací soud musel rozhodnout meritorně, bylo by jeho povinností řídit se právním názorem Nejvyššího soudu, přičemž je pravděpodobné, že by v takovém případě žalobu jako neodůvodněnou zamítl. Stěžovatel je tak dle svých tvrzení odkázán uplatňovat případnou škodu způsobenou zaplacením nákladů řízení u Okresního soudu v Kladně, avšak tímto postupem nelze zhojit celou újmu, která mu vznikla. I tento argument měl podle něj Městský soud v Praze před rozhodnutím o zastavení řízení zvážit.
9. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil.
10. Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
11. Z předložených usnesení, ústavní stížnosti a vyžádaného spisu bylo zjištěno, že J. V. a V. V. se u Obvodního soudu pro Prahu 4 žalobou ze dne 17. 4. 2007 proti stěžovateli domáhali zaplacení částky 86 000,- Kč s příslušenstvím, kterou odůvodnili tím, že stěžovatel tuto částku nepředával majiteli směnky, ale ponechával si ji pro svoji potřebu. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 8. 2. 2008, č. j. 7 C 224/2007-49, byla žaloba zamítnuta a žalobcům byla uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 23 720,- Kč. V odůvodnění pak soud uvádí, že předmětná částka nebyla stěžovateli předávána proto, aby ji předával majiteli směnky, nýbrž proto, že se jednalo o splátky půjčky, kterou stěžovatel v minulosti žalobcům poskytl.
12. Proti tomuto rozsudku žalobci podali odvolání. V něm uváděli, že soud prvního stupně rozhodl na základě padělané směnky a křivého svědectví. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2008, č. j. 13 Co 348/2008-72, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že stěžovateli se ukládá zaplatit žalobcům částku 86 000,- Kč s příslušenstvím a že stěžovatel je povinen nahradit žalobcům náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 39 492,- Kč a 38 064,- Kč. Odvolací soud v odůvodnění uvádí, že na straně žalobců neexistoval žádný důvod pro plnění ve prospěch stěžovatele, neboť stěžovatelem předložená směnka je falzifikátem.
13. Stěžovatel rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním, v němž mimo jiné uváděl, že z kopie cestovních pasů stěžovatelů bylo možno nanejvýš zjistit, že směnka nebyla podepsána v den svého vystavení. Ze skutečnosti, že v den vystavení směnky nebyly žalobci v České republice, však nelze dle tvrzení stěžovatele odvodit závěr, že by smlouva o půjčce neexistovala. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, č. j. 28 Cdo 3071/2010-108, byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
14. Dne 29. 6. 2011 proběhlo před Městským soudem v Praze v předmětné věci ústní jednání, jehož se osobně účastnil žalobce J. V., jeho právní zástupkyně Mgr. Hana Vincourková a zástupkyně stěžovatele Mgr. Anna Jirotková. Zástupkyně žalobců na jednání uvedla, že po vynesení dřívějšího rozsudku odvolacího soudu stěžovatel dlužnou částku uhradil, avšak poté, co Nejvyšší soud vyhověl jím podanému dovolání, podal proti žalobcům u Okresního soudu v Kladně žalobu o vydání bezdůvodného obohacení ve výši částky, kterou žalobcům zaplatil. Poté právní zástupkyně žalobců vzala žalobu zpět, avšak s tím, že žalobci žádají přiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů. Právní zástupkyně stěžovatele nesouhlasila se zpětvzetím. Vyjádřila přesvědčení, že spor by měl být v této věci vyřešen a že není ekonomické, aby tentýž problém byl řešen před Okresním soudem v Kladně. Stěžovatel i v této době trval na nedůvodnosti žaloby, přičemž poukazoval na skutečnost, že plnil jen proto, aby se vyhnul exekuci a nákladům s ní spojeným.
15. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, č. j. 13 Co 348/2008-119, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení bylo zastaveno. Stěžovateli byla současně uložena povinnost nahradit žalobcům náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 39 795,- Kč a 55 815,- Kč. V odůvodnění odvolací soud mimo jiné uvedl, že "vzal-li žalobce žalobu zpět proto, že uplatněná pohledávka zanikla splněním ze strany žalovaného, pak žalovaný nemá vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby", přičemž současně odkázal na soudní judikaturu (SJ 54/2000).
III.
16. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze. Uvedl, že plně odkazuje na odůvodnění obsažené v napadeném usnesení, přičemž se i v současné době domnívá, že je správné. Stěžovatel navíc dle tvrzení Městského soudu měl svůj nesouhlas se zpětvzetím žaloby odůvodnit přesvědčením, že by bylo úspornější věc rozhodnout již v předmětném řízení a ne až v řízení vedeném před Okresním soudem v Kladně. Důvody uvedené v ústavní stížnosti v odvolacím řízení neuplatnil. Pokud by žaloba nebyla vzata zpět, musel by ji Městský soud v Praze meritorním rozhodnutím zamítnout.
17. Dále se k výzvě Ústavního soudu vyjádřili i vedlejší účastníci. Ti uvádějí, že ústavní stížnost je třeba odmítnout jako nepřípustnou, a to z důvodu nevyčerpání všech opravných prostředků, konkrétně dovolání.
18. K vlastnímu obsahu rozhodnutí uvádějí, že je v souladu se zákonem. Vzhledem k tomu, že jim stěžovatel dobrovolně dlužnou částku uhradil, vzali svoji žalobu zpět. Ve svém vyjádření dále rozvádějí podstatu sporu. Dle jejich tvrzení bylo cílem stěžovatele pouze zjistit rozsah jejich majetku a o tento je postupně připravit. Stěžovatel se měl před žalobci vydávat za prvotřídního advokáta, který přislíbil, že jim pomůže s vymáháním pohledávek. V rámci spolupráce však žádné úkony nečinil, naopak dokonce zapříčinil, že jejich pohledávky nebyly vymáhány vůbec. Žalobci se proto měli dostat do druhotné platební neschopnosti a nakonec s podnikáním skončit v konkursu. Stěžovatel žalobcům dle jejich tvrzení nabídl pomoc a zajistil půjčku ve výši 200 000,- Kč. Nechtěl však podepsat smlouvu o půjčce, nýbrž požadoval pouze podpis směnky. Směnečná suma zněla na 240 000,- Kč, přičemž 40 000,- Kč měla být odměna za poskytnutou půjčku. Směnka byla sepsána ve prospěch věřitele P., který se však schůzky stěžovatele a žalobců neúčastnil. Žalobci směnku podepsali, přičemž jim stěžovatel měl vyplatit částku 180 000,- Kč, kdy 20 000,- Kč si ponechal jako odměnu pro sebe. Dle svých tvrzení si originál směnky ponechal, kopii jim nikdy neposkytl. Nemohli tedy identifikovat skutečného věřitele, a proto byli se stěžovatelem domluveni, že dlužnou částku budou jeho prostřednictvím splácet po 10 000,- Kč měsíčně. Nová právní zástupkyně žalobců vyzvala stěžovatele k poskytnutí směnky, na které by bylo uvedeno, kolik žalobci na splátkách zaplatili. Dostala se jí však pouze faxová kopie, výše splacené částky zde uvedena nebyla. Po ukončení spolupráce se stěžovatelem se majitel směnky P. obrátil na soud a proti žalobcům byl vydán směnečný platební rozkaz na částku 240 000,- Kč, která je dle jejich tvrzení v současné době uhrazena. Částku, kterou postupně předali stěžovateli, vyčíslili na 86 000,- Kč, což je i výše vymáhaného plnění. O směnce na částku 100 000,- Kč, jejímž majitelem byl stěžovatel a dlužníkem žalobce J. V., se žalobci dozvěděli až v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4. Avalem směnky měl být J. Č., který i v soudním řízení dosvědčil, že byl u předání částky přítomen. Žalobci však tvrdí, že stěžovatel měl k dispozici velké množství jejich podpisů, proto pro něj neměl být problém zajistit ofocený podpis na padělanou směnku. Později žalobci prokázali, že v době vystavení směnky nebyli v České republice, a na svědka J. Č. podali trestní oznámení.
19. K tvrzení stěžovatele, že dlužnou částku zaplatil jen proto, že se chtěl do budoucna vyhnout hrozící exekuci, žalobci uvádějí, že mu nevěří, resp. že by návrh na provedení exekuce nepodali. Stěžovatel se dle jejich tvrzení mohl své ochrany domáhat např. návrhem na odklad vykonatelnosti v řízení před Nejvyšším soudem nebo návrhem na odklad případné exekuce do doby pravomocného rozhodnutí Nejvyššího soudu o jím podaném dovolání. Žalobci se domnívají, že stěžovatel plnil dobrovolně proto, že měl obavy z trestního stíhání a že při zjištění dobrovolné úhrady jeho dluhu ze strany orgánů činných v trestním řízení bude mít větší šanci uniknout trestnímu stíhání.
20. K vyjádřením účastníka ani vedlejších účastníků stěžovatel nepodal repliku.
21. Účastník řízení o ústavní stížnosti (Městský soud v Praze) souhlasil s upuštěním od ústního jednání, u stěžovatele se s ohledem na poučení ze strany Ústavního soudu souhlas předpokládá.
IV.
22. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadeným usnesením Městského soudu v Praze a vyžádaným spisem Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
23. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Z práva na spravedlivý proces však vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany, a náležitě posoudit jimi tvrzené a uplatňované skutečnosti. To jednak znamená umožnit účastníkům účinné uplatňování námitek a argumentů, jednak i povinnost soudu se nejen s těmito námitkami a argumenty, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování, přesvědčivě v odůvodnění vypořádat.
24. Tato povinnost však nebyla v předchozím řízení respektována.
25. Z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu vyplývá, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil pro zpětvzetí žaloby. V prvé řadě je v odůvodnění uvedeno, že "vzal-li žalobce žalobu zpět proto, že uplatněná pohledávka zanikla splněním ze strany žalovaného, pak žalovaný nemá vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby (viz SJ 54/2000)". Současně odvolací soud uvádí, že se zpětvzetím žaloby "žalovaný nesouhlasil, což odůvodnil přesvědčením, že by bylo úspornější spor o věci rozhodnout v tomto řízení a ne až v řízení před Okresním soudem v Kladně".
26. K prvnímu vyjádření Městského soudu v Praze Ústavní soud uvádí, že rozhodnutím SJ 54/2000 se již v minulosti zabýval. Např. v nálezu vydaném ve věci sp. zn. III. ÚS 210/02 uvedl, že "vzhledem k tomu, že v předmětné věci bylo plnění pohledávky zajištěno exekucí a stěžovatel s touto pohledávkou nesouhlasil a následně pak bylo meritorní rozhodnutí zrušeno rozhodnutím odvolacího soudu, měl obecný soud blíže zkoumat, zda jsou dány důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby na straně stěžovatele jako žalovaného". Současně dodal, že "obecně lze uvést, že vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím návrhu (žaloby), zpravidla spočívají v tom, že žalovaný má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto. Za dané situace nic nebrání, aby obecné soudy ve věci samé pokračovaly v řízení již zahájeném a v jeho rámci posoudily argumentaci obou stran a ve věci rozhodly, obzvláště i proto, že samy (odvolací soud) svým postupem vytvořily stav, který neznamená, že v projednávané věci bylo rozhodnuto s konečnou platností. Nelze stěžovateli vyčítat, že za dané situace žádal, aby věc byla projednána v tomto řízení a nesouhlasil se zpětvzetím žaloby (§ 96 odst. 2, 3 o.s.ř.). Takto shledané důvody nesouhlasu potom jsou důvody nepochybně závažnými nejen z hlediska práva jednoduchého, ale představují i právo stěžovatele na soudní ochranu (spravedlivý proces) dle čl. 36 odst. 1 Listiny." Ačkoliv se v uvedené věci jednalo o splnění povinnosti až v exekučním řízení, není důvodu se od tohoto závěru v souzené věci odchylovat.
27. Stěžovatel po celou dobu řízení před obecnými soudy vyjadřoval svůj nesouhlas s uplatňovaným nárokem žalobců, resp. neustále považoval jejich žalobu za nedůvodnou. Nelze proto v žádném případě přihlédnout k argumentu vedlejších účastníků, kteří ve svém vyjádření uvedli, že stěžovatel mohl ke své ochraně využít institut odkladu vykonatelnosti Nejvyšším soudem anebo odkladu exekuce v případném exekučním řízení. Ústavní soud totiž při seznámení s vyžádaným spisem zjistil, že stěžovatel odklad vykonatelnosti v řízení o dovolání skutečně navrhl (č. l. 81). Stejně tak je nutno Městskému soudu vytknout způsob vypořádání se s nesouhlasem stěžovatele se zpětvzetím žaloby. Ač Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvádí, že se zpětvzetím "žalovaný nesouhlasil, což odůvodnil přesvědčením, že by bylo úspornější spor o věci rozhodnout v tomto řízení a ne až v řízení před Okresním soudem v Kladně", z vyžádaného soudního spisu je zřejmé, že stěžovatel na jednání dne 29. 6. 2011 svůj nesouhlas projevil nejen s výše uvedeným argumentem, ale rovněž s tvrzením, že "žalovaný považuje žalobu za nadále nedůvodnou a plnil jenom proto, aby se vyhnul exekuci a nákladům s tím spojeným" (č. l. 117). K tomuto argumentu však Městský soud při rozhodování nepřihlédl a v odůvodnění svého rozhodnutí se s ním nijak nevypořádal.
28. Ve vazbě na ustanovení § 96 odst. 3 občanského soudního řádu (které uvádí, že pokud ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné) lze konstatovat, že Městský soud v Praze pouze formalisticky převzal závěry z dřívější judikatury, konkrétně rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 1792/99 (publikovaného pod SJ 54/2000), který uvedl, že "vzal-li žalobce žalobu zpět proto, že uplatněná pohledávka zanikla splněním ze strany žalovaného, pak žalovaný nemá vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby". Městský soud tak nepřihlédl ke skutečnému vážnému zájmu na straně stěžovatele a jeho skutečnými důvody na neúčinnosti zpětvzetí žaloby se fakticky nezabýval.
29. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V.
30. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 13 Co 348/2008-119, podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Autor: US