// Profipravo.cz / Žaloba o určení, naléhavý právní zájem 04.03.2024
Určení neúčinnosti rozhodnutí většinových spoluvlastníků
Úprava obsažená v § 1128 odst. 1 o. z. představuje – oproti právní úpravě obsažené v obč. zák. a jeho § 139 – odlišné řešení dosahu přijatého spoluvlastnického rozhodnutí do poměrů spoluvlastníků, a to těch, kteří nebyli vyrozuměni o potřebě rozhodnout. Právním důsledkem takového postupu je skutečnost, že přijaté rozhodnutí nemá vůči tzv. opomenutým spoluvlastníkům právní účinky, přičemž deklarace takového stavu je řešitelná prostřednictvím určovací žaloby podle § 80 o. s. ř.
Konstrukce § 1128 odst. 1 věty první o. z. bez jakýchkoliv pochybností pojí takové důsledky s okruhem podílových spoluvlastníků, který existoval ke dni přijetí většinového rozhodnutí. Je tomu tak proto, že v době přijetí rozhodnutí byly tyto osoby podílovými spoluvlastníky, ve vztahu k nimž se poměřují důsledky přijatého rozhodnutí.
I když následně dojde k převodu spoluvlastnického podílu některého ze spoluvlastníků na jinou osobu, nic to nemění na tom, že posouzení právních účinků přijatého rozhodnutí se vztahuje k osobám, které byly spoluvlastníky v době jeho přijetí. Změna v okruhu spoluvlastníků se může projevit následně v posouzení, jak se do právního postavení nabyvatelů podílů promítá či promítnout může okolnost, že přijaté rozhodnutí nemá právní účinky pro některého či některé z ostatních spoluvlastníků. To je však již otázka posouzení práv a povinností, které nabyvatel spoluvlastnického podílu získává či do kterých vstupuje. Při vědomí, že ne všechna práva a povinnosti přecházejí vždy na nabyvatele při nabytí vlastnického práva (k tomu srovnej např. § 1106–1108 o. z.), nemá dovolací soud pochybnost o tom, že pro opomenutého spoluvlastníka a jeho právní postavení může být důležitá deklarace toho, že přijaté rozhodnutí nemá vůči němu právní účinky, což se realizuje rozhodnutím vztahujícím se k osobám, které byly spoluvlastníky v době přijetí rozhodnutí. Může tomu být např. v situaci, kdy by proti opomenutému spoluvlastníkovi uplatňoval nějaký nárok ten, kdo byl spoluvlastníkem v době přijetí rozhodnutí a uplatněný nárok by opíral o obsah přijatého rozhodnutí (zde např. v podobě nároku na zaplacení odměny správce v době, kdy tato osoba spoluvlastníkem ještě byla), anebo tehdy, kdy by proti právním nástupcům spoluvlastníků, kteří rozhodnutí přijali, dokladoval v budoucnu neúčinnost takového rozhodnutí vůči své osobě. Z pohledu dané věci bylo podstatné, že se žalobci domáhali určení absence právních účinků přijatého většinového rozhodnutí proti okruhu osob, které byly spoluvlastníky v době přijetí rozhodnutí, protože deklarace tohoto stavu pro ně byla právně významná.
Řešení závaznosti rozhodnutí se může promítnout i do vztahu mezi bývalým spoluvlastníkem a žalobcem, zejména pokud byly na základě napadeného rozhodnutí realizována nějaká právní či faktická rozhodnutí, která mohla způsobit žalobcům újmu. Proto okolnost, že spoluvlastník, který se podílel na rozhodnutí, jež vůči jinému spoluvlastníkovi – žalobcům – nemá právní účinky, po přijetí rozhodnutí podíl převedl na jiného, jej nezbavuje věcné legitimace v řízení o určení neúčinnosti rozhodnutí (§ 1128 odst. 2 a 3 o. z.).
Ani následná změna v okruhu spoluvlastníků tak nic nemění na tom, že rozhodnutí nevyvolalo právní účinky mezi těmi osobami, které byly spoluvlastníky v době jeho přijetí. Pak jenom samotná okolnost, že v době rozhodování soudu o určovací žalobě (§ 80 o. s. ř.), jíž má být tato otázka vyřešena napevno mezi osobami, které byly spoluvlastníky v době přijetí rozhodnutí, došlo k nabytí spoluvlastnického podílu od osoby, pro kterou přijaté rozhodnutí právní účinky má, není důvodem pro zamítnutí žaloby s argumentací, že osoby, proti kterým žaloba směřuje, již podílovými spoluvlastníky nejsou. V tomto řízení jde totiž o deklaraci práv a povinností vztahujících se ke dni přijetí rozhodnutí a nejde o rozhodnutí, které by mělo konstitutivní povahu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3668/2021, ze dne 29. 11. 2023
Dotčené předpisy: § 1128 o. z.
Kategorie: spoluvlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Karviné (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 9. 2018, č. j. 19 C 28/2017-253, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 6. 9. 2019, č. j. 19 C 28/2017-311, určil, že rozhodnutí spoluvlastníků ohledně určení výše odměny správkyně společných nemovitostí a potvrzení žalované 1) ve funkci správkyně (dále též jen „rozhodnutí spoluvlastníků“) nemají právní účinky pro žádného ze spoluvlastníků (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II); doplňujícím rozsudkem pak zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali zrušení výše uvedených rozhodnutí spoluvlastníků.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci a žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí specifikovaných v bodě 3 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s tím, že žalobci a), žalobkyni b), žalovanému 3) a žalovanému 4) náleží každému podíl ve výši 1/6 a žalovaní 1) a 2) mají ve společném jmění manželů podíl ve výši 1/3; žalovaní společně jsou tedy majoritními spoluvlastníky. U soudu prvního stupně je pod sp. zn. 17 C 107/2017 současně s tímto řízením vedeno řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem.
Soud prvního stupně dále vycházel ze zjištěného skutkového stavu; uvedl, že dne 13. 3. 2017 se u zástupkyně žalovaných uskutečnila schůzka spoluvlastníků, na které účastníci měli jednat o podmínkách zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, což bylo dopředu avizováno. Na této schůzce bylo rovněž ze strany žalovaných navrženo k projednání a následně odhlasováno, že se žalovaná 1) potvrzuje ve funkci správkyně společných nemovitostí a rovněž byla schválena výše její odměny. Žalobci nebyli o tomto bodu jednání dopředu informováni, hlasování se odmítli účastnit. Uvedené bylo s ohledem na majoritní podíl žalovaných na společných nemovitostech schváleno – žalobci se nyní podanou žalobou domáhají určení, že toto rozhodnutí nemá právní účinky pro žádného ze spoluvlastníků, resp. aby toto rozhodnutí spoluvlastníků bylo soudem zrušeno.
Soud prvního stupně žalobu posoudil podle § 1128 odst. 2 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého rozhodnutí má právní účinky pro všechny spoluvlastníky pouze v případě, že všichni byli vyrozuměni o potřebě rozhodnout, ledaže se jednalo o záležitost, která vyžadovala jednat okamžitě.
V opačném případě, tedy pokud všichni spoluvlastníci nebyli řádně a včas vyrozuměni o potřebě rozhodnout, je rozhodnutí spoluvlastníků neplatné pro rozpor se zákonem (§ 580 odst. 1 o. z.). S ohledem na to, že dopředu avizovaným účelem schůzky spoluvlastníků dne 13. 3. 2017 mělo být pouze projednání otázek zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a o tom, že mimo to má být jednáno i o potvrzení žalované 1) ve funkci správkyně společných nemovitostí a o výši její odměny, byli žalobci vyrozuměni v průběhu schůzky až samotným návrhem k hlasování, nelze mít za to, že žalobci byli o potřebě rozhodnout o této záležitosti vyrozuměni řádně a včas. A vzhledem k tomu, že nešlo o neodkladnou záležitost, rozhodnutí spoluvlastníků nemůže mít právní účinky pro žádného ze spoluvlastníků. V daném případě nebylo ani třeba, aby žalobci tvrdili a prokazovali naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 zákona č. 90/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) neboť nejde o žalobu opomenutého spoluvlastníka ve smyslu § 1128 odst. 2 věty druhá o. z., kde by naléhavý právní zájem prokazován být musel, nýbrž o žalobu podle § 1128 odst. 2 věty první o. z., kde lze logickým výkladem dospět k závěru, že zde nemusí být tvrzen naléhavý právní zájem, neboť toto ustanovení sankcionuje přímo nesprávný postup spoluvlastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2019, č. j. 11 Co 75/2019-350, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 3. 2020, č. j. 11 Co 75/2019-369, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že rozhodnutí spoluvlastníků nemají právní účinky pro žádného ze spoluvlastníků, zamítl (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Stěžejním důvodem pro zamítnutí žaloby byl nedostatek naléhavého právního zájmu na jimi požadovaném určení.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 9. 2020, č. j. 22 Cdo 1641/2020-407, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2019, č. j. 11 Co 75/2019-350, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2020, č. j. 11 Co 75/2019-369, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
S právním posouzením odvolacího soudu souhlasil dovolací soud potud, že rozhodnutí spoluvlastníků o potvrzení žalované 1) ve funkci správkyně společných nemovitostí a o stanovení výše její odměny je třeba považovat za rozhodnutí o nikoliv neodkladné záležitosti ve smyslu § 1128 odst. 2 věta první o. z., přičemž odvolací soud rovněž správně dovodil, že v případě žaloby, že rozhodnutí spoluvlastníků nemá právní účinky, jde o řízení ve smyslu § 80 o. s. ř. směřující k vydání deklaratorního rozhodnutí, kde na takovém určení však musí být dán naléhavý právní zájem. S odvolacím soudem však dovolací soud nesouhlasil v tom, že v projednávaném případě naléhavý právní zájem na tomto určení ve smyslu § 80 o. s. ř. na straně žalobců není dán. Zdůraznil, že byť lze otázku, zda je přijaté rozhodnutí spoluvlastníků účinné skutečně pro všechny spoluvlastníky, i jako otázku předběžnou v řízení o žalobě na plnění, ať už podané žalovanými, anebo třetími osobami, může právní poměry postavit najisto i určovací žaloba o tom, že rozhodnutí je vůči konkrétnímu spoluvlastníkovi (či spoluvlastníkům) právně neúčinné. Rozhodnutí s takovým určovacím výrokem může právní poměry účastníků postavit najisto, v čemž lze shledat naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Rozhodnutí se může dotknout také právního postavení třetích osob, které mohou mít rovněž zájem na zjištění, zda je přijaté rozhodnutí vůči některému spoluvlastníku právně neúčinné. Odvolací soud nedocenil, že z pozice žalobců ostatně ani nemůže být uplatněna fakticky žádná žaloba na plnění, protože požadavek na plnění by byl uplatněn vůči nim, a proto je určovací žaloba z jejich pohledu prakticky jediným preventivním nástrojem ochrany jejich práv, jestliže jejím prostřednictvím má být určeno, že konkrétní přijaté rozhodnutí většinových spoluvlastníků vůči nim nevyvolá právní účinky. To zásadně posiluje naléhavý právní zájem žalobců na určení, že konkrétní rozhodnutí přijaté většinou spoluvlastníků nevyvolá vůči nim právní účinky.
V projednávaném případě žalobci tvrdili, že nebyli řádně a včas ze strany žalovaných dopředu vyrozuměni, o čem se na schůzce spoluvlastníků (nad rámec dopředu avizovaného programu) bude jednat. Žalobce by proto v takovém případě bylo třeba považovat za spoluvlastníky opominuté při rozhodování o neodkladné záležitosti.
I v takovém případě je nezbytné – zejména když občanský zákoník výslovně stanoví, že takové rozhodnutí nemá právní účinky pro všechny spoluvlastníky (§ 1128 odst. 2 o. z.) – aby byla žalobcům coby opominutým spoluvlastníkům dána možnost obrany proti takovému postupu žalovaných. Touto možností bude právě žaloba na určení, že rozhodnutí nemá vůči nim právní účinky. Takové určení vytvoří pevný právní základ, a to jak mezi účastníky řízení jakožto podílovými spoluvlastníky, tak zároveň i navenek vůči třetím osobám [zejména proto, že se v tomto případě jedná o rozhodnutí o ustavení žalované 1) do funkce správkyně společných nemovitostí]. Opačný přístup by znamenal, že námitkou neúčinnosti by se takoví spoluvlastníci mohli bránit až tehdy, jestliže by proti nim byl uplatněn konkrétní nárok vyplývající z přijatého rozhodnutí. To platí tím spíše, kdy – jako v daném případě – je mezi spoluvlastníky zásadní neshoda o tom, zda je přijaté rozhodnutí vůči všem právně účinné či nikoliv, což ostatně dokládá samotná žaloba podaná v této věci a procesní stanoviska prezentovaná účastníky v průběhu řízení.
V projednávaném případě proto určovací žaloba rozhodně splní svou preventivní funkci, jak předpokládá ustálená rozhodovací praxe, a může jejím prostřednictvím být zabráněno případným dalším sporům o plnění, které na základě stanoviska žalované 1) zjištěného v průběhu řízení v tomto případě bezpochyby hrozí. Odvolací soud přitom nemůže předvídat výsledek možného budoucího soudního sporu a na základě své úvahy o jeho případném výsledku uzavřít, že žalobcům žádná újma nehrozí. Újmu může pro žalobce představovat již vůbec samotné zahájení a průběh soudního řízení a spolu s ním nutnost vynaložit určité náklady a podstupovat soudní spor, kterému požadované určovací rozhodnutí může – pokud by žalobě v dané věci bylo vyhověno – předejít. Navíc je třeba vzít v úvahu i to, že pokud by soud v rámci tohoto řízení určil, že rozhodnutí spoluvlastníků o odměně správkyně je právně neúčinné, žalovaná 1) by žalobu na plnění pravděpodobně vůbec nepodala, což je samo o sobě dostatečné naplnění preventivní funkce určovací žaloby, tedy naplnění jejího účelu předcházet budoucím dalším soudním sporům o plnění.
Z výše uvedených důvodů proto dovolací soud závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobců na určení shledal nesprávným, a proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 6. 5. 2021, č. j. 11 Co 75/2019-548, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve vztahu k žalovaným 1) a 4) v rozsahu určení, že rozhodnutí spoluvlastníků nemají právní účinky pro žalobce a) a b) potvrdil (výrok I), ve výroku I ve vztahu k žalovaným 1) a 4) v rozsahu určení, že rozhodnutí spoluvlastníků nemají právní účinky pro žalované 1) a 4) změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II), a ve vztahu k žalovaným 2) a 3) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že rozhodnutí spoluvlastníků nemají právní účinky pro žádného ze spoluvlastníků, zamítl (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV–VII) a zamítl návrh žalobců na vstup žalované 1) do řízení na místo žalovaných 2) a 3) – (výrok VIII).
Odvolací soud zdůraznil, že je vázán závazným právním názorem dovolacího soudu potud, že v dané věci je dán naléhavý právní zájem žalobců na jimi požadovaném určení, a „další polemiku o existenci naléhavého právního zájmu na určovací žalobě nepřipustil“. Shrnul zjištění soudu prvního stupně, že účastníci jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí, přičemž žalobci a) a b) každý v rozsahu 1/6. Ke dni přijetí rozhodnutí dne 13. 3. 2017 byli žalovaní 1) až 4) ve zbylém rozsahu majoritními spoluvlastníky. Vyšel z toho, že tehdejší zástupkyně žalovaných E. L. v dopise ze dne 20. 2. 2017 oznamuje žalobcům převzetí zastoupení žalovaných s tím, že žalovaní odmítají navržený způsob vypořádání spoluvlastnictví, souhlasí však s osobním projednáním celé záležitosti za účasti všech dotčených osob. Proto se uskutečnila dne 13. 3. 2017 ve 14. schůzka v advokátní kanceláři zástupkyně žalovaných, přičemž ze zápisu o jednání se podává, že se jednání uskutečnilo dne 13. 3. 2017 od 14.20 hod. v advokátní kanceláři zástupkyně žalovaných.
Jako pořad jednání bylo označeno: 1) Zpráva o hospodaření s nemovitostmi, 2) Vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem. Na jednání se hlasovalo o odměně správkyně za správu nemovitostí ve výši 150 Kč za hodinu a o potvrzení D. Ř. ve funkcí správkyně; v obou případech zápis obsahuje závěr o tom, že bylo rozhodnuto kladně většinou 2/3 hlasů všech spoluvlastníků. Z výpovědi svědkyně E. L. soud prvního stupně vzal dále za prokázáno, že již předtím probíhala mezi účastníky jednání ohledně zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, která byla završena schůzkou konanou dne 13. 3. 2017. Na tomto jednání svědkyně zahájila jednání a T. Ř. sdělil, že se bude rovněž projednávat záležitost ohledně správcovství D. Ř.; navrhoval, aby se jednalo nějakým způsobem o tom, že se jeho matka potvrzuje ve funkci správkyně společných nemovitostí a o tom, že se jí přiznává odměna ve výši 150 Kč za hodinu, o čemž druhá strana nechtěla jednat. Následně proběhlo hlasování jak o potvrzení D. Ř. ve funkci správkyně, tak o její odměně ve výši 150 Kč za hodinu; tohoto hlasování se žalobci odmítli zúčastnit a hlasovali pouze žalovaní.
V rovině právní odvolací soud setrval na svém závěru, že rozhodnutí spoluvlastníků o potvrzení žalované 1) ve funkci správkyně společných nemovitostí a o stanovení její odměny je třeba považovat za rozhodnutí o nikoliv neodkladné záležitosti ve smyslu § 1128 odst. 2 věty druhé o. z. Odvolací soud se proto zabýval přezkumem správnosti závěru soudu prvního stupně, zda byli spoluvlastníci vyrozuměni o potřebě takového rozhodnutí. Vyřešení této otázky považoval za podstatné ve vztahu k žalobcům a) a b), nikoliv ve vztahu k žalovaným, neboť žalovaní, kteří hlasovali pro přijetí navržených rozhodnutí, o potřebě takového rozhodnutí vyrozuměni byli. Odvolací soud posuzoval závěr soudu prvního stupně, že žalobci nebyli předem informováni o potřebě rozhodnout, neboť oznámeným výlučným účelem schůzky spoluvlastníků dne 13. 3. 2017 bylo projednání otázek zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem. Absenci vyrozumění o potřebě rozhodnout potvrdit žalovanou 1) ve funkci správkyně a stanovit výši její odměny byla jednoznačně prokázána výpovědí svědkyně E. L. (tehdejší zástupkyně žalovaných) a jejím dopisem ze dne 20. 2. 2017 adresovaným zástupci žalobců. Z těchto dvou důkazů je postaveno najisto, že advokátka E. L. svolala schůzku spoluvlastníků na den 13. 3. 2017 s oznámením, že se bude jednat pouze o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
Odvolací soud ze zápisu o schůzce a z výpovědi svědkyně E. L. vzal za prokázáno, že se žalobci o úmyslu žalovaných rozhodnout o potvrzení D. Ř. ve funkci správkyně a o její odměně dozvěděli těsně předtím, než o uvedené záležitosti bylo skutečně hlasováno na schůzce dne 13. 3. 2017. Dříve o této záležitosti spraveni nebyli a schůzky se zúčastnili s předpokladem, že bude jednáno o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem. Odvolací soud vyjádřil nesouhlas s názorem žalovaných, že oznámení o potřebě rozhodnout o uvedené věci „v podstatě pár minut před hlasování“ o této věci naplňuje podmínky řádného vyrozumění o potřebě rozhodnout ve smyslu § 1128 odst. 2 věty druhé o. z. Uvedenou zákonnou úpravu nelze vykládat jinak než tak, že takové vyrozumění musí být spoluvlastníkovi poskytnuto předem, tj. řádně a včas. Pokud se spoluvlastník o potřebě rozhodnout dozví několik minut před hlasováním o věci, není mu poskytnut dostatečný časový prostor pro rozmýšlení a rozhodnutí. K takové situaci došlo i v projednávané věci. Žalobci nečekali, že se na schůzce 13. 3. 2017 bude projednávat návrh žalovaných o potvrzení žalované 1) ve funkci správkyně a že bude hlasováno o její odměně. O tom se dozvěděli bezprostředně před samotným hlasováním, které prosadili majoritní spoluvlastníci, tj. žalovaní. Podmínka řádného a včasného vyrozumění o potřebě rozhodnout tak naplněna nebyla a z tohoto důvodu nemůže majoritními vlastníky odhlasované rozhodnutí mít právní účinky pro žalobce. Není však žádný důvod, proč by toto rozhodnutí nemohlo mít účinky pro žalované, kteří svým hlasováním dali jednoznačně najevo, že si D. Ř. ve funkci správkyně přejí a hodlají jí odměňovat částkou 150 Kč za hodinu. Přijaté rozhodnutí tak bude mít právní účinky pouze pro žalované, nikoliv však pro žalobce.
Odvolací soud dále vyšel z toho, že v době jeho rozhodnutí byli spoluvlastníky předmětných nemovitostí z 1/6 žalobce a) a z 1/6 žalobkyně b), žalovaní 1) a 4) jsou spoluvlastníky ve zbylém rozsahu 2/3. Uzavřel, že „vůči žalovaným 2) a 3) nemohla být žaloba úspěšná z důvodu, že není dán jejich spoluvlastnický vztah k nemovitostem, přičemž rozhodující je okamžik, ke kterému soud rozhoduje, nikoliv okamžik přijetí sporného rozhodnutí (13. 3. 2017). Rozhodl proto způsobem uvedeným ve výroku jeho rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci i žalovaní.
Žalobci v dovolání (z nějž je shrnuta část podstatná pro dovolací přezkum) napadli výrok III rozsudku odvolacího soudu, neboť v této části je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Tuto otázku formulovali tak, zda dochází v řízení o určení neúčinnosti rozhodnutí spoluvlastníků podle § 1128 odst. 2 věty první o. z. v důsledku následného převodu vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu žalovaným ke změně pasivní legitimace či nikoliv. V této souvislosti namítli nesprávné právní posouzení věci, neboť uplatněný nárok na vyslovení neúčinnosti rozhodnutí spoluvlastníků se váže ke konkrétnímu právnímu jednání, ze kterého vznikly spoluvlastníků, a tedy i žalovaným 2) a 3) určitá práva a povinnosti. Byť tedy následně došlo k převodu vlastnického práva ze žalovaných 2) a 3) na žalovanou 1), není správné činit pasivní legitimaci v řízení závislou na dispozicích se spoluvlastnickými podíly. Nabyvatel podílu totiž nevstupuje do všech práv a povinností převodce jako univerzální sukcesor, ale nabývá pouze jedno izolované konkrétní soukromé právo – navíc právo, o které v daném řízení vůbec nejde. Navrhli proto, aby v tomto rozsahu dovolací soud napadený výrok, a také výroky závislé, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání žalobců uvedli (ve vztahu k jimi vymezené právní otázce), že rozhodnutí odvolacího soudu považují za správné. Předmětem posouzení v dané věci je, zda vůči tomu kterému spoluvlastníkovi mají být vyloučeny právní účinky rozhodnutí většinových spoluvlastníků, tj. vnitřní spoluvlastnické poměry. S převodem spoluvlastnických podílů žalovaných 2) a 3) došlo k převodu všech práv a povinností spojených se spoluvlastnickými podíly na žalovanou 1), a to včetně všech hmotných práv a povinností svědčících spoluvlastníkům z napadených většinových rozhodnutí. Okamžikem převodu svých podílů se žalovaní 2) a 3) stali „třetími osobami“ (přestali být spoluvlastníky), proto jim, jakožto třetím osobám, nesvědčí žádné hmotné právo či povinnost vyplývající pro spoluvlastníky z rozhodnutí spoluvlastníků, a nemohou tak být pasivně věcně legitimováni v řízení, jehož předmět se týká výlučně vnitřních poměrů mezi (stávajícími) spoluvlastníky. Navrhli proto, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl nebo zamítl.
Žalovaní ve velmi obsáhlém dovolání napadli rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, neboť mají za to, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud zásadně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Tyto otázky vymezili následujícím způsobem:
1) Zda je správný postup odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu, pokud nepřihlížel a) k zásadním tvrzením, důkazům, argumentům a námitkám žalovaných uplatněným v průběhu řízení a v rozsudku je zcela opominul, ani b) ke shodným skutkovým tvrzením stran řízení a v napadeném rozsudku je zcela opominul, c) k zásadním skutkovým tvrzením žalobců uplatněným v průběhu řízení před tím, než nastaly účinky koncentrace a v napadeném rozsudku je zcela opominul a skutkové závěry založil výlučně na nepřípustných tvrzeních žalobců či jejich právního zástupce uplatněných v rozporu s § 118b o. s. ř. poté, kdy nastaly účinky koncentrace řízení, a to dokonce v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř. poprvé až v dovolání, kterými žalobci přímo protiřečí obsahu spisové dokumentace v rozsahu opominutém rozsudky nalézacích soudů, k nimž bylo žalovaným odepřeno se vyjádřit v důsledku administrativní chyby dovolacího soudu (dovolací soud se neseznámil s vyjádřením žalovaných k dovolání), a tedy rozhodovací důvody napadeného rozsudku nejsou opřeny o skutkový stav vyplývající z řádného procesu dokazování v souladu s obsahem spisové dokumentace, resp. jsou v extrémním rozporu s obsahem spisu.
2) Zda jsou v dalším řízení před odvolacím soudem (po vrácení věci dovolacím soudem) přípustné námitky účastníků směřující do zásadního skutkového nesouladu mezi základem rozsudku dovolacího soudu a obsahem spisové dokumentace, přičemž zásadní skutková zjištění, na nichž je založen závazný právní názor dovolacího soudu, vychází výlučně ze skutkových tvrzení žalobců uplatněných poté, co nastaly účinky koncentrace, a contrario, zda je správný postup odvolacího soudu, jestliže a) nepřipustil námitky žalovaných proti extrémnímu nesouladu skutkového základu rozsudku dovolacího soudu s obsahem spisové dokumentace, včetně námitek koncentrace, ani b) nepřihlížel k obsahu spisu ohledně zásadních skutečností zjištěných v průběhu řízení, ani c) nepřihlížel (nerespektoval) usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 74/21, vydané v předmětné věci k ústavní stížnosti dovolatelů proti rozsudku dovolacího soudu, podle něhož před Ústavním soudem nelze námitky uplatněné v ústavní stížnosti pro předčasnost přezkoumat, neboť stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky – předmětné řízení doposud neskončilo, a tedy vytýkané vady lze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného.
3) Zda je správný postup odvolacího soudu, pokud se po vrácení věci dovolacím soudem v napadeném rozsudku v zásadních skutečnostech odchýlil od skutkového stavu, na němž je založen právní názor dovolacího soudu o existenci naléhavého právního zájmu na určovací žalobě, avšak vlastní posouzení aplikace právního předpisu na tento zásadně odlišný skutkový stav odmítl provést, neboť podle jeho názoru bez dalšího musí vycházet ze závazného právního názoru dovolacího soudu o tom, že naléhavý právní zájem na uvedené určovací žalobě je na straně žalobců dán bez ohledu na to, že závazný právní názor vychází z nesprávného skutkového základu v důsledku vad rozsudků nalézacích soudů, které v rozporu s § 153 odst. 1 a § 157 odst. 2 o. s. ř. opominuly rozhodné skutečnosti.
Otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, formulovali takto: Zda je správný postup odvolacího soudu, jestliže založil zásadní skutková zjištění na tvrzeních uplatněných vlastním jménem právním zástupcem žalobců (po koncentraci) o skutkových okolnostech, které sám vnímal svými smysly a nemohl se o nich dozvědět jinak, než ze svého předchozího působení ve věci a jimiž protiřečí výslechu (výpovědi) účastníka řízení, které v řízení zastupuje. Jestliže v průběhu řízení vystoupil účastník a v rámci své výpovědi (výslechu) přímo vypověděl o okolnostech, jichž se osobně účastnil spolu s jeho právním zástupcem (o průběhu setkání spoluvlastníků dne 13. 3. 2017), a tedy které oba vnímali svými smysly, přičemž právní zástupce se nemohl uvedené okolnosti dozvědět jinak, nelze přihlížet k výpovědi právního zástupce v rozsahu, ve kterém přímo protiřečí výpovědi (výslechu) jím zastupovaného účastníka řízení (klienta), neboť v takovém případě se nepochybně jedná o tvrzení uplatňované jeho vlastním jménem, o nichž by v daném řízení mohl vypovídat pouze v postavení svědka.
V další části velmi obsáhlého dovolání vyjádřili přesvědčení, že důvodnost dovolání je založena nesprávným postupem odvolacího soudu při procesu zjišťování skutkového stavu, který nerespektoval základní procesní zásady občanského soudního řádu. Důvody napadeného rozsudku odvolacího soudu nejsou opřeny o skutkový stav vyplývající ze spisové dokumentace, přičemž intenzita nesprávného postupu odvolacího soudu dosahuje svévole a extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, zcela opomenuly veškerá zásadní skutková tvrzení účastníků a provedené důkazy uplatněné v průběhu řízení, které „jakoby ani neexistovaly“, a to nesprávnou aplikací ustanovení občanského soudního řádu, přičemž nesprávně vycházely z účelových tvrzení žalobců uplatněných po koncentraci řízení pod tíhou právní argumentace žalovaných.
Dovolatelé podrobili kritice prakticky každou fázi procesního postupu odvolacího soudu, opakovaně uplatňují v různých formulačních a argumentacích obměnách obecné výhrady, které prokládají rozsáhlými citacemi částí jednotlivých přednesů účastníků řízení nebo obsahem jednotlivých provedených důkazů. Podrobně reprodukovali jednotlivé dosavadní fáze řízení před soudy různých stupňů a odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3742/2019, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cdo 7/94, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 156/95, z nichž citují rozsáhlé pasáže. Sumarizovali, že dovolání brojí proti nesprávnému postupu odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu věci, a navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání žalovaných uvedli, že žalovaní zaměňují přípustnost dovolání a důvod dovolání v té části, kde vymezují otázky procesního práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe. Vymezenou otázku procesního práva, jež dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neměla být řešena, považovali za tendenční, přičemž jejím cílem není nastolit řešení nové právní otázky. Spočívá v uvedení detailů, které na vyřešení otázky přípustnosti dovolání nemají vliv. Věcné posouzení dovolání žalovaných by tak nemělo být Nejvyšším soudem vůbec připuštěno, neboť podmínky přípustnosti dovolání žalovaní v dovolání nesplnili. Dále pak uvedli argumentaci k meritu věci, kde dospívají k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je v části, ve které ho dovolatelé napadli, správný. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Ve vztahu k dovolání žalobců je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na právní otázce, jaký vliv na určení neúčinnosti rozhodnutí většinových spoluvlastníků ve smyslu § 1128 odst. 2 věty první o. z. má skutečnost, že oproti stavu existujícímu v době přijetí rozhodnutí spoluvlastníků došlo následně k převodu spoluvlastnického podílu [v daném případě spoluvlastnických podílů žalovaných 2) a 3)]. Protože na řešení této otázky je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, žalobci závěry odvolacího soudu v daném ohledu napadají a tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, je dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Podle § 1128 odst. 2 věty první o. z. rozhodnutí má právní účinky pro všechny spoluvlastníky pouze v případě, že všichni byli vyrozuměni o potřebě rozhodnout, ledaže se jednalo o záležitost, která vyžadovala jednat okamžitě.
Odvolací soud své zamítavé rozhodnutí ve vztahu k žalovaným 2) a 3) odůvodnil fakticky pouze jedinou větou vyjadřující konstatování, že žaloba vůči uvedeným žalovaným nemohla být úspěšná, protože ke dni rozhodnutí soudu již nebyli podílovými spoluvlastníky z důvodu převodu spoluvlastnických podílů, přičemž „rozhodující je okamžik, ke kterému soud rozhoduje, nikoliv okamžik přijetí sporného rozhodnutí“. Jinou argumentaci k uvedené otázce rozsudek odvolacího soudu neobsahuje.
S tímto závěrem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí.
Podle § 154 odst. 1 o. s. ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
Odborná komentářová literatura v této souvislosti vychází z toho, že doba (okamžik) vyhlášení rozsudku je rozhodující ve stanovení základu stanoveného pro rozhodnutí soudu, jímž je zjištěný skutkový stav věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.). Znamená to mimo jiné, že soud při zjišťování skutkového stavu věci bere při dokazování v úvahu nejen skutečnosti, které tu byly před zahájením řízení a v době zahájení řízení, ale že přihlíží také ke všemu, co nastalo za řízení až do vyhlášení rozsudku. Nemůže však zohlednit skutkové okolnosti, k nimž došlo v minulosti, které však v době vyhlášení rozsudku již nemají význam, nebo které mají (mohou) nastat až po vyhlášení rozsudku. Pro právní posouzení věci je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku jen ve věcech, v nichž rozsudkem dochází ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu mezi účastníky. Tam, kde rozsudek pouze deklaruje práva a povinnosti účastníků, je rozhodný právní stav v době, kdy práva a povinnosti, o něž v řízení jde, vznikly, změnily se nebo zanikly. Zásada, že pro rozsudek je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku, se plně uplatní tehdy, jestliže zjištěné skutečnosti mají v době vyhlášení rozsudku význam pro hmotněprávní posouzení věci, a nedotýká se ustanovení hmotného práva, která stanoví vznik, změnu nebo zánik práv a povinností k určité době. Jestliže rozsudek má jen deklarovat práva a povinnosti, které vznikly, změnily se nebo zanikly v minulosti, lze – jak je dáno povahou věci – při rozhodování věci vzít v úvahu pouze taková skutková zjištění, která mají význam z hlediska hmotněprávního posouzení věci, a nelze pro jejich právní bezvýznamnost přihlížet k ostatním, byť by tu byla v době vyhlášení rozsudku. Zásada uvedená v § 154 odst. 1 o. s. ř. platí i pro odvolací řízení (§ 211 o. s. ř) – (k tomu srovnej: Drápal, L. in: Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1059, Hrnčiřík, V. in: Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 744–745, dále též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1007/2020).
Odvolací soud závěr směřující k zamítnutí žaloby proti žalovaným 2) a 3) nijak blíže neodůvodnil, lze však předpokládat, že jej opřel právě o § 154 odst. 1 o. s. ř.
Úprava obsažená v § 1128 odst. 1 o. z. představuje – oproti právní úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a jeho § 139 – odlišné řešení dosahu přijatého spoluvlastnického rozhodnutí do poměrů spoluvlastníků, a to těch, kteří nebyli vyrozuměni o potřebě rozhodnout. Již v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci – rozsudek ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1641/2020 – Nejvyšší soud vysvětlil, že právním důsledkem takového postupu je skutečnost, že přijaté rozhodnutí nemá vůči tzv. opomenutým spoluvlastníkům právní účinky, přičemž deklarace takového stavu je řešitelná prostřednictvím určovací žaloby podle § 80 o. s. ř.
Konstrukce § 1128 odst. 1 věty první o. z. bez jakýchkoliv pochybností pojí takové důsledky s okruhem podílových spoluvlastníků, který existoval ke dni přijetí většinového rozhodnutí. Je tomu tak proto, že v době přijetí rozhodnutí byly tyto osoby podílovými spoluvlastníky, ve vztahu k nimž se poměřují důsledky přijatého rozhodnutí.
I když následně dojde k převodu spoluvlastnického podílu některého ze spoluvlastníků na jinou osobu, nic to nemění na tom, že posouzení právních účinků přijatého rozhodnutí se vztahuje k osobám, které byly spoluvlastníky v době jeho přijetí. Změna v okruhu spoluvlastníků – zde v poměrech těch spoluvlastníků, kteří hlasovali pro přijetí rozhodnutí – se může projevit následně v posouzení, jak se do právního postavení nabyvatelů podílů promítá či promítnout může okolnost, že přijaté rozhodnutí nemá právní účinky pro některého či některé z ostatních spoluvlastníků. To je však již otázka posouzení práv a povinností, které nabyvatel spoluvlastnického podílu získává či do kterých vstupuje; tato otázka však nebyla předmětem řízení a ani právního posouzení odvolacím soudem. Při vědomí, že ne všechna práva a povinnosti přecházejí vždy na nabyvatele při nabytí vlastnického práva (k tomu srovnej např. § 1106–1108 o. z.), nemá dovolací soud pochybnost o tom, že pro opomenutého spoluvlastníka a jeho právní postavení může být důležitá deklarace toho, že přijaté rozhodnutí nemá vůči němu právní účinky, což se realizuje rozhodnutím vztahujícím se k osobám, které byly spoluvlastníky v době přijetí rozhodnutí. Může tomu být např. v situaci, kdy by proti opomenutému spoluvlastníkovi uplatňoval nějaký nárok ten, kdo byl spoluvlastníkem v době přijetí rozhodnutí a uplatněný nárok by opíral o obsah přijatého rozhodnutí (zde např. v podobě nároku na zaplacení odměny správce v době, kdy tato osoba spoluvlastníkem ještě byla), anebo tehdy, kdy by proti právním nástupcům spoluvlastníků, kteří rozhodnutí přijali, dokladoval v budoucnu neúčinnost takového rozhodnutí vůči své osobě. Z pohledu dané věci bylo podstatné, že se žalobci domáhali určení absence právních účinků přijatého většinového rozhodnutí proti okruhu osob, které byly spoluvlastníky v době přijetí rozhodnutí, protože deklarace tohoto stavu pro ně byla právně významná.
Řešení závaznosti rozhodnutí se může promítnout i do vztahu mezi bývalým spoluvlastníkem a žalobcem, zejména pokud byly na základě napadeného rozhodnutí realizována nějaká právní či faktická rozhodnutí, která mohla způsobit žalobcům újmu. Proto okolnost, že spoluvlastník, který se podílel na rozhodnutí, jež vůči jinému spoluvlastníkovi – žalobcům – nemá právní účinky, po přijetí rozhodnutí podíl převedl na jiného, jej nezbavuje věcné legitimace v řízení o určení neúčinnosti rozhodnutí (§ 1128 odst. 2 a 3 o. z.).
Ani následná změna v okruhu spoluvlastníků tak nic nemění na tom, že rozhodnutí nevyvolalo právní účinky mezi těmi osobami, které byly spoluvlastníky v době jeho přijetí. Pak jenom samotná okolnost, že v době rozhodování soudu o určovací žalobě (§ 80 o. s. ř.), jíž má být tato otázka vyřešena napevno mezi osobami, které byly spoluvlastníky v době přijetí rozhodnutí, došlo k nabytí spoluvlastnického podílu od osoby, pro kterou přijaté rozhodnutí právní účinky má, není důvodem pro zamítnutí žaloby s argumentací, že osoby, proti kterým žaloba směřuje, již podílovými spoluvlastníky nejsou. V tomto řízení jde totiž o deklaraci práv a povinností vztahujících se ke dni přijetí rozhodnutí a nejde o rozhodnutí, které by mělo konstitutivní povahu. Dospěl-li odvolací soud k jinému závěru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud proto podle § 243e odst. 1 ve spojení s § 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu, vyjma výroků II a VII, zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaných není přípustné. (…)
Autor: -mha-