// Profipravo.cz / Žaloba o určení, naléhavý právní zájem 23.04.2014
K (ne)možnosti domáhat se zjištění pohledávky mimo konkursní řízení
Žalobou podle § 80 písm. c/ o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013 podanou mimo konkursní řízení se nelze úspěšně domáhat určení, že v konkursu nebyly v přezkumném jednání soudem zjištěny žádné přihlášky věřitelů, nebo určení, že při přezkumném jednání zjištěné pohledávky nebudou v konkursu uspokojeny.
Uvedené závěry se obdobně uplatní i v situaci, kdy se žalobce nedomáhá „negativního“ určení, ale naopak žádá o „pozitivní“ určení, tedy že platně proběhlo přezkumné jednání, že určitá pohledávka byla zjištěna, pokládá se za zjištěnou, příp. že bude v konkursu uspokojena. I pro tyto spory platí závěr, podle něhož se požadovaného určení nelze domáhat určovací žalobou podanou mimo konkursní řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3146/2011, ze dne 31. 3. 2014
Dotčené předpisy:
- § 23 ZKV ve znění do 31. 12. 2007
- § 80 písm. c/ o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: konkursní řízení; insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 8. června 2010, č. j. 55 Cm 78/2008-122, Krajský soud v Brně připustil změnu žaloby tak, že se určuje, že pohledávka žalobce ve výši 15.726.963,38 Kč v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 45 K 79/99 na majetek úpadce ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s. byla zjištěna jako nevykonatelná pohledávka ve II. třídě věřitelů při přezkumném jednání dne 25. srpna 2000 (bod I. a/ výroku) a že se určuje, že pohledávka žalobce ve výši 14.867.700,- Kč je po právu s uspokojením ve II. třídě věřitelů (bod I. b/ výroku), zamítl žalobu na určení, že pohledávka žalobce ve výši 15.726.963,38 Kč byla v konkursním řízení zjištěna jako nevykonatelná pohledávka ve II. třídě věřitelů při přezkumném jednání dne 25. srpna 2000 (bod II. výroku), zamítl žalobu na určení, že pohledávka žalobce ve výši 14.867.700,- Kč je po právu s uspokojením ve II. třídě věřitelů (bod III. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku).
Při posuzování důvodnosti žaloby vyšel soud z toho, že:
1/ Žalobce přihlásil dne 27. dubna 2000 do konkursního řízení dvě pohledávky za úpadcem, a to pohledávku ve výši 15.726.963,38 Kč z titulu půjček (dále jen „pohledávka č. 1“) a pohledávku ve výši 14.867.700,- Kč z leasingových splátek (dále jen „pohledávka č. 2“).
2/ Při přezkumném jednání konaném dne 25. srpna 2000 byla zjištěna pohledávka č. 1 a pohledávka č. 2 byla popřena.
3/ Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. října 2005, č. j. 49/45 Cm 15/2000-160, zamítl žalobu žalobce na určení pravosti pohledávky č. 2 pro předčasnost, když dospěl k závěru, že „nebyl jasný rozsah popěrných úkonů ve vztahu k uvedené pohledávce učiněný u přezkumného jednání dne 25. srpna 2000“.
4/ Při zvláštním přezkumném jednání konaném dne 1. dubna 2008 byly znovu přezkoumány obě pohledávky. První žalovaný (správce konkursní podstaty) při tomto přezkumném jednání uznal pohledávku č. 1 a popřel pohledávku č. 2, druhý žalovaný popřel „zcela co do pravosti i výše“ obě pohledávky žalobce a třetí žalovaný popřel (shodně a ze stejných důvodů jako první žalovaný) pohledávku č. 2.
5/ Třetí žalovaný přípisy ze dne 2. dubna 2008 sdělil žalobci a prvnímu žalovanému, že bere zpět svůj popěrný úkon učiněný u zvláštního přezkumného jednání dne 1. dubna 2008. Přípisem ze dne 3. dubna 2009 totéž sdělil konkursnímu soudu.
7/ První žalovaný vyzval přípisem ze dne 24. dubna 2008 žalobce, aby podal žalobu na určení pravosti pohledávek s tím, že jej uvědomil o tom, že (obě) pohledávky byly popřeny co do pravosti a výše druhým žalovaným a pohledávka č. 2 byla dále popřena prvním žalovaným a třetím žalovaným.
8/ Žalobou ze dne 22. května 2008, doručenou soudu dne 28. května 2008, se žalobce vůči prvnímu žalovanému a druhému žalovanému domáhal určení pravosti obou pohledávek v celkové výši 30.594.663,38 Kč.
9/ Podáním ze dne 12. května 2009 žalobce navrhl, aby do řízení přistoupil jako další účastník třetí žalovaný.
10/ Podáním ze dne 14. dubna 2010 navrhl žalobce změnu žaloby tak, že se u pohledávky č. 1 domáhá určení, že pohledávka byla zjištěna na přezkumném jednání konaném dne 25. srpna 2000.
Na tomto základě soud ve vztahu k pohledávce č. 1 uzavřel, že žalobce nemá naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) na určení, že tato pohledávka byla zjištěna již při přezkumném jednání dne 25. srpna 2000. Měl za to, že žalobcovo postavení v konkursním řízení není v tomto směru právně nejistým, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že pohledávka č. 1 byla zjištěna při přezkumném jednání dne 25. srpna 2000, na čemž nemůže ničeho změnit ani postup konkursního soudu, který – v rozporu s tím, že závěr o předčasnosti žaloby se podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2005, č. j. 49/45 Cm 15/2000-160, vztahoval pouze na pohledávku č. 2 – zařadil i pohledávku č. 1 do zvláštního přezkumného jednání. K tomu – s poukazem na „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 579/2003 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2006, uveřejněné pod číslem 21/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 21/2007“, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu) dodal, že i kdyby tato část žaloby byla posuzována jako žaloba na určení existence pohledávky (incidenční spor), musela by být zamítnuta pro nadbytečnost, neboť správce konkursní podstaty i konkursní soud jsou zjištěním pohledávky vázáni a nedošlo-li v průběhu konkursu po zjištění pohledávky k jejímu zániku, musí být pohledávka při rozvrhu vypořádána.
V části, kterou se žalobce domáhal určení pravosti pohledávky č. 2, pak soud zamítl žalobu s odůvodněním, že ji nepovažuje ve smyslu § 23 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), za včasnou. Přes poučení ve výzvě ze dne 24. dubna 2008 žalobce podal žalobu v zákonem stanovené 30 denní lhůtě pouze proti prvnímu a druhému žalovaným, proti třetímu žalovanému ji rozšířil až po uplynutí lhůty dle § 23 odst. 4 ZKV.
K námitce žalobce, že třetí žalovaný vzal svůj popěrný úkon zpět, soud uvedl, že zpětvzetí popěrného úkonu nemění nic na situaci, že i třetí žalovaný je „z hlediska zákona o konkursu a vyrovnání“ i nadále popírajícím věřitelem. Zpětvzetí popěrného úkonu třetím žalovaným totiž nelze považovat za dodatečné uznání sporné pohledávky, neboť toto právo podle § 24 odst. 3 ZKV přísluší za podmínek tam uvedených toliko správci konkursní podstaty, nikoliv však konkursnímu věřiteli.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech II. a III. výroku (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok), odmítl odvolání druhého žalovaného proti důvodům rozsudku soudu prvního stupně (třetí výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý a pátý výrok).
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se ve vztahu k pohledávce č. 1 ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, podle něhož žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že tato pohledávka byla zjištěna jako nevykonatelná při přezkumném jednání konaném dne 25. srpna 2000.
Zároveň však konstatoval, že jediným možným právním prostředkem k uplatnění sporné pohledávky žalobce – v situaci, kdy jeho pohledávka byla při přezkumném jednání dne 1. dubna 2008 popřena – je podání žaloby o určení pohledávky, neboť jen pravomocná rozhodnutí ve sporu o pravost, výši nebo pořadí popřených pohledávek jsou účinná vůči všem věřitelům. Případnou otázku, zda pohledávka byla přezkoumána a zjištěna, řeší soud v rámci incidenčního sporu jako otázku předběžnou, proto žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že pohledávka byla zjištěna k určitému dni. K tomu odvolací soud dodal, že soud prvního stupně se ve vztahu k této pohledávce nesprávně zabýval i posouzením věci samé, když uzavřel, že předmětná pohledávka byla na přezkumném jednání dne 25. srpna 2000 zjištěna. Zamítne-li soud určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby se současně zabýval věcí samou.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i v právním posouzení pohledávky č. 2. S odkazem na „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 37/2003, dále jen „R 37/2003“) a dále na „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Cdo 2226/99, (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 44/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 44/2002“), dovodil, že proti tomu, kdo se má stát účastníkem řízení na základě usnesení, jímž soud připustí jeho přistoupení do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.), se běh hmotněprávních lhůt (včetně 30 denní lhůty určené v § 24 odst. 1 ZKV) staví dnem, kdy návrh na jeho přistoupení dojde soudu. Podle odvolacího soudu není lhůta k podání žaloby o určení pravosti nevykonatelné pohledávky v konkursu lhůtou procesní, nýbrž lhůtou hmotněprávní, takže její zmeškání nelze prominout. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že běh lhůty se podáním žaloby staví pouze ve vztahu k osobě, vůči níž se toto řízení vede. Vůči tomu, kdo se má stát účastníkem řízení na základě usnesení o připuštění tohoto účastníka do řízení, se běh hmotněprávní lhůty staví až dnem, kdy návrh na jeho přistoupení dojde soudu. Odkazoval-li žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. 21 Cdo 599/2007, pod číslem 91/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (dále jen „R 91/2008“), pak dle odvolacího soudu není jeho argumentace přiléhavá, neboť lhůta podle § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, slouží k uplatnění práva na vyslovení neplatnosti dražby, nikoliv k vymezení osob, které se mají (musí) řízení účastnit z pohledu pasivní věcné legitimace, kdežto lhůta k uplatnění práva podle § 23 odst. 4 a § 24 odst. 1 ZKV k vymezení osob z hlediska pasivní věcné legitimace slouží, a to právě s ohledem na účel a cíl konkursního řízení uvedené v § 1 odst. 1 a § 2 odst. 3 ZKV a dále s ohledem na § 25 ZKV.
Konečně k námitce žalobce, podle něhož vzal třetí žalovaný svůj popěrný úkon zpět, odvolací soud uvedl, že dodatečné uznání pohledávky umožňuje zákon toliko správci konkursní podstaty, nikoliv však konkursnímu věřiteli, který popřel pohledávku jiného věřitele. Proto takové zpětvzetí nemá žádné účinky ve vztahu k již učiněnému popření pohledávky tímto věřitelem.
Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu a dále proti bodům II. a III. výroku rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/, popř. § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítá naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel předně snáší argumenty ve prospěch závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., maje napadený výrok rozsudku odvolacího soudu za měnící.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pak spatřuje v řešení následujících otázek, jimž přisuzuje zásadní právní význam:
1/ Existuje právní možnost, že by již jednou zjištěná pohledávka mohla být v tomtéž konkursním řízení (aniž by v jeho rámci byl konkurs zrušen a následně znovu prohlášen) znovu přezkoumávána, resp. zda by z tohoto nového přezkumu a z jím vyvolaného následného procesu mohly pro věřitele dotčené pohledávky vyplynout jakékoli nepříznivé právní následky (zejména ve formě neuspokojení jeho již jednou zjištěné pohledávky při rozvrhu výtěžku zpeněžení)?
2/ Platí-li princip „jednou zjištěno, navždy (v rámci téhož konkursu) zjištěno“, pak jaké jsou právní prostředky obrany proti opačnému (nesprávnému) právnímu názoru, zastávanému konkursním soudem, správcem konkursní podstaty a ostatními věřiteli?
3/ Může popírající věřitel v režimu zákona o konkursu a vyrovnání vzít svůj popěrný úkon, poté co jej učinil na příslušném přezkumném jednání, účinně zpět? Pokud ano, může mít fakt zpětvzetí nějaký význam pro zhojení vady incidenční žaloby, spočívající v tom, že ve lhůtě pro její podání nebyla podána právě proti tomuto věřiteli?
4/ Musí být ve lhůtě pro podání incidenční žaloby skutečně zažalovány všechny subjekty popírající dotčenou pohledávku, anebo je možné dodatečně po uplynutí této lhůty rozšířit okruh žalovaných stran o některého z dosud nezažalovaných popírajících subjektů (se zachováním možnosti v incidenčním sporu uspět)?
V rovině uplatněného dovolacího důvodu pak dovolatel k jednotlivým otázkám argumentuje takto:
K otázkám ad 1/ a 2/ uvádí, že status zjištěné pohledávky (v dané věci pohledávky č. 1/) je v konkursním řízení „neprolomitelný“. Je-li pohledávka při přezkumném jednání zjištěna, musí být incidenční řízení o takové pohledávce v souladu s § 104 o. s. ř. zastaveno pro nedostatek podmínek řízení. Soudům proto vytýká, že „tuto kvalitu“ pohledávky č. 1 nerespektovaly a v důsledku nesprávného právního posouzení pohledávky prvním žalovaným (správcem konkursní podstaty) ji nesprávně kvalifikovaly jako nezjištěnou, což vedlo k řadě následných pochybení. V situaci, kdy správce konkursní podstaty a konkursní soud odmítli akceptovat pohledávku č. 1 jako pohledávku zjištěnou, neměl dovolatel jako konkursní věřitel jiný právní nástroj než podat určovací žalobu.
K otázce ad 3/ dovolatel zdůrazňuje, že cílem insolvenčního práva by mělo být co nejrychlejší odstranění hospodářské poruchy v právních vztazích dlužníka. Má-li být tento cíl naplňován, pak by měly být v rámci řízení řešeny jen ty problémy, které skutečnými problémy jsou, a soud by se měl vyhnout takovému výkladu práva, který vytváří problémy tam, kde ve skutečnosti nejsou. Vedení incidenčního sporu, na kterém nemá zájem věřitel, který původně pohledávku popřel, považuje dovolatel za zbytečný soudní spor mezi účastníky, mezi kterými ve skutečnosti žádný spor není. Existence takového sporu pak významně komplikuje skončení konkursního řízení a prodlužuje nežádoucí zasahování státních orgánů do soukromoprávních vztahů. Podle dovolatele má věřitel v konkursním řízení dispoziční právo se svými procesními úkony, tedy i se svým popřením pohledávky, a z této dispoziční zásady plyne i právo vzít popěrný úkon, který učinil, zpět. Poukazuje i na novelu insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 69/2011 Sb., který do insolvenčního zákona (zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení) zavedl oprávnění věřitelů vzít svůj popěrný úkon zpět.
Na podporu svého názoru dovolatel cituje z článku Mlejnková, I., Konkursní noviny, ročník 2005, číslo 16 „Poradna Konkursních novin“ tuto pasáž:
„Přitom ovšem ještě předtím, než bude o popřené pohledávce v incidenčním sporu pravomocně rozhodnuto (…) mohou účinky popření pohledávky pominout. Výslovně to zákon předpokládá v případě, že pohledávku popřel pouze správce a ten ji dodatečně (po přezkumném jednání) vůči soudu písemně uzná (§ 24 odst. 3 ZKV) (…). Jakkoli to zákon o konkursu a vyrovnání výslovně neupravuje, vyskytuje se i názor (se kterým osobně souhlasím), že není vyloučen ani obdobný krok ze strany popírajícího konkursního věřitele, tedy, že by mohl popírající konkursní věřitel učinit úkon, kterým pohledávku, kterou při přezkumném jednání popřel, dodatečně uznává (svoje popření bere zpět). (…) Tento procesní přístup se mi zdá logický, protože incidenční spor slouží k právnímu vyřešení různého stanoviska věřitele popřené pohledávky a popírající osoby ohledně pravosti pohledávky, její výše či pořadí. Jestliže popírající věřitel změní názor a ničeho již proti pohledávce nenamítá, není tu sporného stanoviska a tedy ani důvodu incidenčního sporu“.
Současně dovolatel připouští, že jsou i názory opačné (s nimiž však nesouhlasí), a v této souvislosti zmiňuje dílo Zelenka, J. - Maršíková, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící - komentář, 2. vydání, Praha, Linde 2002 (dále též jen „Komentář“), z něhož cituje pasáž ze str. 642:
„Je otázkou, zda lze dodatečné uznání správcem analogicky použít i v případech, kdy pohledávku popíral pouze konkursní věřitel (§ 21 odst. 2); resp. zda lze popření učiněné konkursním věřitelem vzít po skončení přezkumného jednání účinně zpět. Přestože logika věci a ekonomie takového postupu by byla zřejmá a žádnému z ostatních účastníků konkursu nebo správci by z toho nemohla bezprostředně vzniknout žádná újma, domnívám se, že takové postupy nejsou možné. K tomu, aby s dodatečným uznáním popírajícího věřitele byl spojen i zákonný následek, že se dosud popřená pohledávka považuje za zjištěnou, je potřeba, aby takový následek stanovil zákon o konkursu a vyrovnání výslovně, pouhá analogie takového následku s následkem úkonu správce nepostačuje“.
Konečně k otázce ad 4/ předkládá dovolatel polemiku se stávající judikaturou Nejvyššího soudu (R 44/2002 a R 37/2003), dovolávaje se aktuální rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posuzování lhůty pro přistoupení k řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř. v řízeních na neplatnost veřejné dražby (a potud odkazuje R 91/2008). Dovolatel míní, že ač v obou případech je lhůta pro podání žaloby lhůtou hmotněprávní a v obou případech vystupují na straně žalované nerozluční společníci, v řízení o neplatnosti veřejné dražby není nutné podat ve lhůtě žalobu vůči všem pasivně věcně legitimovaným subjektům, ale je možné dodatečně rozšířit okruh žalovaných, oproti tomu v řízení o určení pravosti, výše či pořadí pohledávky je nutné zažalovat všechny pasivně věcně legitimované subjekty, jinak musí být žaloba zamítnuta pro opožděnost.
Druhý žalovaný ve vyjádření považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné, event. je zamítl. Především nesouhlasí s tím, že by dovolání mohlo být přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., když v zásadní otázce, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř., se oba soudy jednoznačně shodují. Dále uvádí, že bez výslovné úpravy nelze připustit možnost zpětvzetí popěrného úkonu, jak je nově upravena např. v dovolatelem zmiňovaném ustanovení insolvenčního zákona. Byla-li v dané věci pohledávka žalobce popřena, pak i za situace, kdy popírající věřitel vzal své popření zpět, je tento jeho procesní úkon neúčinný a nemá žádné dopady na zhojení případných vad žaloby, když dovolatel byl povinen podat žalobu v propadné 30 denní lhůtě dle § 24 odst. 1 ZKV v souladu s ustanovením § 23 odst. 2 ZKV proti všem popírajícím věřitelům.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem) byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod I. a § 434), s přihlédnutím § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud řízení o něm zastavil dle § 104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek funkční příslušnosti soudu k jeho projednání (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dále Nejvyšší soud posuzoval přípustnost dovolání v části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolatel tvrdí, že dovolání je – ve vztahu k rozhodnutí o pohledávce č. 1 – přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto rozsahu rozhodnutím měnícím.
Pro úvahu, jde-li o měnící rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu označeného ustanovení, je rozhodující, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak než soud prvního stupně. Podstatné přitom není toliko rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností pro rozhodnutí významných rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod číslem 52/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 29 Cdo 2631/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 11, ročník 2003, pod číslem 190).
V posuzované věci přitom oba soudy shodně uzavřely, že žalobce nemá naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. na určení, že pohledávka č. 1 byla zjištěna při přezkumném jednání dne 25. srpna 2000. Z toho, že odvolací soud odmítl další úvahy soudu prvního stupně, který dovodil, že tato pohledávka byla skutečně zjištěna (již) při přezkumném jednání dne 25. srpna 2000, s tím, že je-li důvodem zamítnutí určovací žaloby nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, je pak vyloučeno, aby se soud současně zabýval věcí samou, nelze dovozovat, že by odvolací soud konstituoval či deklaroval práva účastníků řízení odlišně. Dovolání tudíž není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud tímto výrokem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku, Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je tomu tak proto, že v závěru, podle něhož se žalobou podle § 80 písm. c/ o. s. ř. nelze úspěšně domáhat určení, že při přezkumném jednání byla určitá pohledávka zjištěna, je napadený rozsudek v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu srov. především rozsudek ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 2917/2007, uveřejněný pod číslem 42/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (podle kterého se žalobou dle § 80 písm. c/ o. s. ř. nelze domáhat určení „neplatnosti“ přezkumného jednání), jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1892/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 5, ročník 2010, pod číslem 70 (podle něhož se žalobou podle § 80 písm. c/ o. s. ř. podanou mimo konkursní řízení nelze úspěšně domáhat určení, že v konkursu nebyly v přezkumném jednání soudem zjištěny žádné přihlášky věřitelů) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 535/2012 (podle kterého se žalobou podle § 80 písm. c/ o. s. ř. podanou mimo konkursní řízení nelze úspěšně domáhat určení, že při přezkumném jednání zjištěné pohledávky nebudou v konkursu uspokojeny).
Uvedené závěry se obdobně uplatní i v situaci, kdy se žalobce nedomáhá „negativního“ určení, ale naopak žádá o „pozitivní“ určení, tedy že platně proběhlo přezkumné jednání, že určitá pohledávka byla zjištěna, pokládá se za zjištěnou, příp. že bude v konkursu uspokojena. I pro tyto spory platí závěr, podle něhož se požadovaného určení nelze domáhat určovací žalobou podanou mimo konkursní řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání v části, v níž směřovalo proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém odvolací soud tímto výrokem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku, odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Nad rámec uvedeného a pouze v zájmu předcházení dalším sporům Nejvyšší soud považuje za vhodné učinit několik poznámek k problematice opětovného přezkumu již jednou přezkoumaných pohledávek.
Podle ustanovení § 23 odst. 1 ZKV platí, že pohledávka je v konkursu zjištěna, byla-li uznána správcem konkursní podstaty a nebyla-li popřena žádným z konkursních věřitelů. Výsledkem přezkumu pohledávky jsou vázáni správce konkursní podstaty, konkursní věřitelé i konkursní soud (k tomu srov. již soudem prvního stupně zmiňované R 21/2007). Byla-li pohledávka zjištěna, nelze ji opětovně přezkoumávat.
Opětovný přezkum již jednou přezkoumané pohledávky přichází v úvahu jen tehdy, nebyla-li pohledávka zjištěna. Zpravidla jde o situace, kdy je pohledávka při přezkumu popřena a soud zamítne incidenční žalobu pro předčasnost, neboť dospěje k závěru, že přihláška přezkoumávané pohledávky má vadu, která brání přezkumu pohledávky (jde o nepřezkoumatelnou přihlášku). Kromě toho může být důvodem pro opětovné zařazení přihlášky na přezkumné jednání již jen zjištění, že (první) přezkumné jednání trpí vadami, pro které nedošlo ke zjištění pohledávky. Tyto vady mohou spočívat v absenci stanoviska správce konkursní podstaty či v neurčitosti jeho popěrného úkonu (bez uznání pohledávky správcem konkursní podstaty nemohou nastat účinky zjištění pohledávky, k tomu srov. dikci § 23 odst. 1 ZKV). Nejsou-li splněny tyto předpoklady, není důvod již jednou přezkoumanou pohledávku podrobit opětovnému přezkumu.
Z uvedeného plyne, že by neměla nastat situace, kdy konkursní soud zařadí na program zvláštního přezkumného jednání pohledávku, která již byla zjištěna při (předchozím) přezkumném jednání. Přesto, stane-li se tak, je zapotřebí nalézt vhodný způsob, jak zabránit újmě v právech věřitele, o jehož pohledávku jde.
Je-li při tomto opětovném přezkumu pohledávka „znovu zjištěna“, nebude mít zpravidla tento chybný postup konkursního poměru negativní dopad do poměrů věřitele. Jinak tomu bude v případě, kdy je pohledávka při prvním přezkumu zjištěna, zatímco při opakovaném přezkumném jednání dojde k jejímu popření. Tato situace je podle přesvědčení Nejvyššího soudu řešitelná dvěma způsoby.
Jde-li o pohledávku již jednou zjištěnou, nemůže její popření při následném přezkumu vyvolat žádné účinky a věřitel není povinen uplatňovat svá práva v incidenčním sporu. Proto (jde-li o nevykonatelnou pohledávku či je-li popřeno /jen/ pořadí vykonatelné pohledávky), nemůže mít pro věřitele nepříznivé důsledky, nepodá-li incidenční žalobu, přestože je k jejímu podání správcem konkursní podstaty vyzván. Námitku, že jeho pohledávka je (bez ohledu na výsledek „opětovného“ přezkumu) zjištěna, může uplatnit v konkursním řízení, a to nejpozději při rozvrhu výtěžku zpeněžení konkursní podstaty.
Druhou možností, která se věřiteli nabízí, je incidenční spor. Je-li na základě výsledku onoho opětovného přezkumu vyvolán incidenční spor, může v něm věřitel uplatnit námitku, že se incidenční spor vede o pohledávku, která již byla zjištěna, pročež nový přezkum nemohl vyvolat účinky popření pohledávky. V takovém případě soud v incidenčním sporu rozhodne ve prospěch věřitele, o jehož pohledávku jde, aniž by v řízení zkoumal cokoliv jiného (nebyl-li důvod k opětovnému přezkumu pohledávky, není jeho výsledek ani důvod popření pohledávky pro posouzení takové incidenční žaloby významný).
Ve vztahu ke zbylé části dovolání (směřující proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby na určení pravosti pohledávky č. 2) Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolání není přípustné pro zodpovězení otázky ad 4/. Závěr odvolacího soudu, podle něhož v situaci, kdy je věřitel popřené pohledávky řádně vyzván k podání žaloby na určení své nevykonatelné pohledávky vůči správci konkursní podstaty a všem popírajícím konkursním věřitelům, a přesto žalobu v zákonné 30 denní lhůtě nepodá vůči všem popírajícím, je dán důvod k zamítnutí žaloby, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Od závěrů formulovaných v rozhodnutích, na která přiléhavě odkázal odvolací soud (R 37/2003 a R 44/2002) a k nimž se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v rozsudku ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 749/2007, uveřejněném pod číslem 21/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 21/2010“) a usnesení ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2920/2011, nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v nyní v projednávané věci.
Poukazuje-li dovolatel na R 91/2008, pak tento odkaz je nepřípadný již proto, že v něm formulované závěry se týkají výkladu jiné právní normy. Z výčtu rozhodnutí uvedených v předchozím odstavci je navíc zřejmé, že Nejvyšší soud neshledal důvod pro změnu ustáleného výkladu § 23 odst. 4 ZKV ani po vydání R 91/2008.
Nicméně Nejvyšší soud shledává napadené rozhodnutí zásadně právně významným – a potud má dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – v posouzení otázky ad 3/, tedy zda může popírající věřitel vzít svůj popěrný úkon účinně zpět. Potud jde o otázku v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenou.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na daný zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 21 odst. 2 ZKV úpadce i konkursní věřitelé mohou popírat pravost, výši i pořadí všech přihlášených pohledávek.
Dle ustanovení § 23 ZKV se pohledávka pokládá za zjištěnou, byla-li uznána správcem a nebyla-li popřena žádným z konkursních věřitelů. Popření pohledávky úpadcem se poznamená v seznamu přihlášených pohledávek, ale nemá pro zjištění pohledávky význam (odstavec 1). Konkursní věřitelé nevykonatelných pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou se domáhat určení svého práva; žalobu musí podat u soudu, který prohlásil konkurs, proti popírajícím konkursním věřitelům i správci; smějí se v ní dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit jen do výše v nich uvedené. O pořadí pohledávky rozhoduje vždy soud (odstavec 2). K uplatnění popřené nevykonatelné pohledávky stanoví správce konkursnímu věřiteli, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena, 30 denní lhůtu s poučením, že při zmeškání lhůty nelze k popřené nevykonatelné pohledávce nadále přihlížet (odstavec 4)
Podle ustanovení § 24 ZKV je správce oprávněn popřít nevykonatelný nárok přihlášený konkursním věřitelem, výši nároku nebo jeho právní důvod. O tom správce vyrozumí konkursního věřitele, o jehož nárok jde, a současně ho vyzve, aby svůj nárok, jeho výši nebo právní důvod uplatnil do 30 dnů u soudu, který prohlásil konkurs, s tím, že jinak nelze k popřenému nevykonatelnému nároku, jeho výši nebo právnímu důvodu přihlížet (odstavec 1). Popře-li pohledávku pouze správce a nebyla-li pohledávka popřena žádným z konkursních věřitelů, může ji i po skončeném přezkumném jednání správce dodatečně písemně uznat vůči konkursnímu soudu. Dodatečným uznáním správce se taková pohledávka nadále pokládá za zjištěnou; o tom soud vydá usnesení, proti němuž není odvolání přípustné; usnesení se doručí správci a konkursnímu věřiteli, jehož pohledávku správce dodatečně uznal (odstavec 3).
Vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. Smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (ačkoliv ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze jeho souhlas s jejími důvody pouze presumovat) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněné pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněný pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z tohoto pohledu je nezbytné vykládat i změny zákona o konkursu a vyrovnání provedené zákonem č. 105/2000 Sb., kterým byl s účinností od 1. května 2000 změněn zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
K pochopení podstaty úpravy obsažené v ustanovení § 24 odst. 3 ZKV nelze dospět toliko za použití jazykového výkladu právní normy. Již proto ne, že dikce zkoumaného ustanovení nechává nezodpovězenou otázku, zda bylo skutečně úmyslem zákonodárce umožnit zpětvzetí popěrného úkonu (dodatečné uznání pohledávky) pouze správci konkursní podstaty, a nikoli již dalším popírajícím subjektům, jejichž popěrné úkony též mají vliv na zjištění přezkoumávaných pohledávek, tedy konkursním věřitelům.
Jak správně poznamenal dovolatel, v právní teorii lze nalézt argumenty pro oba v úvahu se nabízející výklady zkoumaného ustanovení.
Názor, podle něhož po skončení přezkumného jednání nelze vzít účinně zpět popření učiněné konkursním věřitelem, založený především na argumentu, že k tomu, aby s dodatečným uznáním popírajícího věřitele byl spojen i zákonný následek, že se dosud popřená pohledávka považuje za zjištěnou, je potřeba, aby takový následek stanovil zákon o konkursu a vyrovnání výslovně, je obsažen v Komentáři.
K opačnému názoru, totiž, že jakkoli to zákon o konkursu a vyrovnání výslovně neupravuje, není vyloučen ani obdobný krok ze strany popírajícího konkursního věřitele, dovolatel poukázal na článek I. Mlejnkové. Obdobně v díle Krčmář, Z.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Poznámkové vydání s judikaturou k novele č. 105/2000 Sb., účinné k 1. 5. 2000, str. 79-80, autor uvádí, že „z okolnosti, že účinky dodatečného uznání pravosti, výše či pořadí přihlášené pohledávky zákon výslovně upravil jen u správce konkursní podstaty, neplyne, že by tato možnost nebyla dána popírajícím konkursním věřitelům. Také v jejich případě platí, že odvolají-li i po skončení přezkumného jednání popření pravosti, výše nebo pořadí pohledávky a nebyla-li pohledávka popřena jiným věřitelem nebo správcem, lze ji mít i v rozsahu zpochybněném popřením za zjištěnou“.
Záměr zákonodárce při novelizaci ustanovení § 24 odst. 3 ZKV by měl být patrný z důvodové zprávy. V poslaneckém návrhu novely zákona o konkursu a vyrovnání (projednávaném v Poslanecké Sněmovně v jejím třetím volebním období 1998 - 2002 od 29. dubna 1999 jako sněmovní tisk č. 219/0), jenž vyústil v přijetí zákona č. 105/2000 Sb., šlo (v podobě, jež v legislativním procesu nedoznala změny) o bod 52 návrhu novely, obsažený posléze v zákoně č. 105/2000 Sb. jako bod 58 novely. V důvodové zprávě se k tomuto bodu novely uvádí:
„Novela výslovně zakotvuje tzv. dodatečné uznání správcem. Jde o postup, který byl zaveden prvorepublikovou právní praxí při zcela totožné právní úpravě s dosavadním zněním zákon o konkursu a vyrovnání. Současná soudní praxe se však k tomuto postupu nepřiklonila, ačkoliv je nad míru účelný. Novela proto tuto možnost výslovně zakotvuje, aby o ní nebylo sporu. Smyslem dodatečného uznání je, aby tam, kde správce pohledávku popíral pouze z opatrnosti a teprve po přezkumném jednání získal podklady, podle kterých by býval dříve pohledávku uznal, bylo umožněno za zákonem stanovených podmínek pohledávku uznat a vyhnout se tak zcela zbytečnému sporu, který by jinak stejně neskončil s jiným výsledkem. Uvedený postup šetří zejména čas a výdaje podstaty. Aby o uznání správcem nebylo sporu, deklaruje jej usnesením konkursní soud tak, že se pohledávka nadále pokládá za zjištěnou. Uvedeným postupem lze dodatečně určit resp. zjistit pohledávku, kterou popřel pouze správce a žádný z konkursních věřitelů. Z přezkumného jednání jednou zjištěnou pohledávku však obdobným postupem nelze učinit pohledávku spornou“.
Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že z důvodové zprávy zřetelně vyplývá, že smyslem novelizace ustanovení § 24 ZKV zákonem č. 105/2000 Sb. bylo výslovné zakotvení postupu, jak se vyhnout (incidenčnímu) sporu, který by byl veden v situaci, kdy popírající správce konkursní podstaty na svém popření pohledávky netrvá. Takový spor důvodová zpráva označuje za zbytečný.
Ani z důvodové zprávy naopak neplyne žádný důvod, proč by tento princip (postup) měl platit pouze tehdy, když pohledávku popírá správce konkursní podstaty, a naopak neměl být uplatněn v případě, kdy je pohledávka popřena (jen) jiným konkursním věřitelem. I v takovém případě by totiž zpětvzetí popření (dodatečné uznání pohledávky) popírajícím věřitelem vedlo k odpadnutí zbytečného sporu, což je nepochybně v zájmu rychlosti a hospodárnosti konkursního řízení. Ostatně i Komentář připouští, že logika věci a ekonomie takového postupu by byla zřejmá a žádnému z ostatních účastníků konkursu nebo správci by z toho nemohla bezprostředně vzniknout žádná újma.
Uvedené podporuje dovolatelem prosazovaný výklad, k němuž se přiklání i Nejvyšší soud. Za stavu, kdy podle rozhodné právní úpravy mělo popření správcem konkursní podstaty stejné právní účinky jako popření pohledávky jiným konkursním věřitelem, totiž nelze nalézt žádný smysluplný argument, jenž by opodstatňoval závěr, že právo dodatečně uznat popřenou pohledávku (či vzít své popření zpět) by mělo být vyhrazeno jen správci konkursní podstaty.
Důvod zmíněný v Komentáři, a sice že následek, podle něhož se popřená pohledávka považuje v důsledku dodatečného uznání popírajícím věřitelem za zjištěnou, není stanoven v zákoně výslovně, podle přesvědčení Nejvyššího soudu takovým argumentem není. Připustíme-li výklad, podle něhož je popírající konkursní věřitel oprávněn vzít svůj popěrný úkon zpět, lze současně dovodit, že v důsledku tohoto úkonu ztrácí popěrný úkon svůj účinek, aniž by to musel zákon výslovně stanovit.
Jediný smysluplný výklad je podle Nejvyššího soudu ten, že popírající (lhostejno, zda jen správce konkursní podstaty, konkursní věřitel či správce i konkursní věřitelé) mohou po skončení přezkumném jednání dodatečně uznat popřenou pohledávku (vzít své popření zpět), čímž zanikají účinky popření. Učiní-li tak všichni popírající, pohledávka se nadále pokládá za zjištěnou. Vezme-li zpět své popření jen některý z popírajících, pomíjejí účinky popření pouze ve vztahu k němu a trvají účinky popěrných úkonů dalších popírajících.
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že žalobce nepochybil, když žalobu na určení pravosti pohledávky č. 2 nepodal ve lhůtě dle § 23 odst. 4 ZKV též proti třetímu žalovanému, neboť ten vzal podle nezpochybněných skutkových zjištění obou soudů své popření zpět již přípisem ze dne 2. dubna 2008 (tedy den po zvláštním přezkumném jednání, které se konalo dne 1. dubna 2008). V době podání žaloby tedy již netrvaly účinky jeho popěrného úkonu.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem založené na závěru opačném není správné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn po právu, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu – v části týkající se návrhu na určení pravosti pohledávky č. 2 a závislých výroků o nákladech řízení – a spolu s ním ze stejných důvodů v odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-