// Profipravo.cz / Žaloba o určení, naléhavý právní zájem 20.01.2014
Určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru
Dal-li zaměstnanci výpověď z pracovního poměru někdo, kdo není jeho zaměstnavatelem, jde nepochybně o neplatný právní úkon. Zaměstnanec má (obecně řečeno) naléhavý právní zájem na určení takové neplatnosti právního úkonu tehdy, kdyby bylo bez tohoto určení ohroženo právo žalobce nebo kdyby se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3250/2012, ze dne 14. 11. 2013
Dotčené předpisy:
- § 72 zák. č. 262/2006 Sb.
- § 80 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb. ve znění do 31. 12. 2012
Kategorie: zánik pracovního poměru; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 13.8.2009 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že, "ačkoliv měl žalobce v držení běžnou platební kartu American Express zaměstnavatele, vyžádal si u podřízeného zaměstnance z prostředků zaměstnavatele výplatu peněžních částek jako záloh na pracovní cesty (celkem ve výši 230.000,- Kč), aniž by jejich výplatu schválil žalobcův nadřízený, jak vyžadují vnitřní předpisy žalované", že "pod žalobcovým vedením pracoviště Brno účtovalo cestovní výdaje na účet BTA American Express, ale vyúčtování BTA nebylo měsíčně schvalováno a docházelo k obcházení řádného schvalování cestovních výdajů nadřízeným cestujícího zaměstnance", a že "v průběhu května 2009 zakoupil 2 GPS navigační systémy a následně schválil jejich úhradu k tíži zaměstnavatele, tyto systémy však nebyly k dispozici na pracovišti" a navíc "cena jednoho z navigačních systémů byla čtyřnásobná oproti tržní ceně".
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Brno - venkov dne 22.12.2009 domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že nebylo "v rozporu s vnitřními předpisy žalované", aby si nechal vyplatit zálohu na pracovní cesty, neboť to žádné vnitřní předpisy žalované neregulovaly". Tvrzení žalované, že vyúčtování BTA nebylo měsíčně schvalováno a že tak docházelo k obcházení řádného schvalování cestovních výdajů nadřízeným cestujícího zaměstnance, se podle žalobce jednak "nezakládá na pravdě", jednak je "velmi nekonkrétní", a neodpovídá skutečnosti ani to, že by zakoupené navigační systémy GPS nebyly k dispozici na pracovišti nebo že by jejich pořizovací cena byla čtyřnásobná oproti ceně tržní. Důvody uváděné ve výpovědi považuje žalobce za účelové s cílem zbavit se jej "za každou cenu".
Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 22.9.2011 č.j. 14 C 535/2009-223 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 24.372,- Kč k rukám advokáta JUDr. Michala Hanko. Po zjištění, že žalobce dne 9.6.2008 uzavřel se žalovanou platnou pracovní smlouvu, na jejímž základě vykonával funkci ředitele sdíleného finančního centra, že dne 18.9.2008 byl žalobce jmenován jednatelem žalované a že po jmenování jednatelem zůstala jeho pracovní náplň beze změny vyjma toho, že "navíc mohl za žalovanou podepisovat smlouvy", dospěl soud prvního stupně k závěru, že pracovní poměr žalobce konkludentně zanikl již dne 18.9.2008, kdy byl jmenován do funkce jednatele žalované; vzhledem k tomu, že se žalobce v prekluzivní dvouměsíční lhůtě nedovolal neplatnosti tohoto skončení pracovního poměru, je třeba považovat i takové konkludentní skončení pracovního poměru za platné. Protože se v důsledku jmenování žalobce do funkce jednatele žalované změnil pracovněprávní vztah žalobce k žalované na vztah obchodněprávní, měl by žalobce, domáhal-li se určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, tvrdit a prokázat naléhavý právní zájem na takovém určení, protože ustanovení § 72 zákoníku práce, ve kterém je naléhavý právní zájem dán přímo ze zákona, dopadá pouze na pracovněprávní vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Názor žalobce, podle kterého spočívá naléhavý právní zájem na požadovaném určení v tom, že "má zájem u žalované pracovat i nadále a v případě určení neplatnosti předmětné výpovědi by měl nárok na náhradu mzdy", soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že "nesmyslnost žaloby spočívá především v tom, že je žalována neplatnost právního úkonu, který byl ke dni, kdy byl učiněn, nadbytečný, bezpředmětný a neúčinný". Protože žalobce neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení, musela být žaloba zamítnuta.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7.6.2012 č.j. 49 Co 258/2011-264 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 14.494,- Kč k rukám advokáta JUDr. Michala Hanko. Souhlasil s názorem soudu prvního stupně v tom, že pracovní poměr žalobce u žalované, založený pracovní smlouvou ze dne 9.6.2008, "byl rozvázán konkludentní dohodou ke dni 18.9.2008, kdy obsahem této dohody byl souhlasný projev vůle účastníků o tom, že žalobce bude statutárním zástupcem žalované, že tedy činnosti směřující k řízení společnosti nebude vykonávat jako její ředitel, nýbrž z pozice jednatele"; i když dohoda nebyla uzavřena písemně, je třeba ji považovat za platnou, neboť žalobce se její neplatnosti nedovolal žalobou. Protože se žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědi, která mu byla doručena dne 13.8.2009, tedy v době, kdy pracovní poměr mezi účastníky již skončil, mohlo být žalobě vyhověno, jen kdyby prokázal na takovémto určení naléhavý právní zájem. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že naléhavý právní zájem, který žalobce spatřoval ve skutečnosti, že "v případě určení neplatnosti výpovědi by mohl u žalované i nadále pracovat a měl by nárok na náhradu mzdy", není dán, neboť "žalobcovo právní postavení by se rozhodnutím o žalobě nezměnilo, vzhledem k tomu, že ke dni doručení výpovědi z pracovního poměru pracovní poměr žalobce u žalované již neexistoval".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že pracovní poměr mezi účastníky neskončil dne 18.9.2008, kdy byl jmenován jednatelem žalované, protože rovněž po tomto datu vykonával pracovní činnosti vyplývající z jeho pracovní smlouvy, a že nelze "pouze ze jmenování zaměstnance jednatelem zaměstnavatele v žádném případě dovozovat konkludentní dohodu o rozvázání pracovního poměru". Žalobce dále vytýká soudům, že žalobu posoudily podle ustanovení § 80 písm.c) občanského soudního řádu, když žalovaná byla žalobcovým zaměstnavatelem a žalobce měl, učinila-li právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru, právo bránit se proti tomuto právnímu úkonu žalobou podle ustanovení § 72 zákoníku práce "i v případě, že by v řízení vyšlo najevo, že pracovní poměr byl již mezi účastníky rozvázán jiným způsobem k dřívějšímu datu". Navíc, v daném případě byl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť "určující výrok o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru mu poskytuje kromě jiného preventivní ochranu při hodnocení jeho dosavadní pracovní činnosti s ohledem na skutečnost, že výpověď mu byla dána pro údajné porušení povinností vztahujících se k jím vykonávané práci", kdy výpověď daná z důvodu uvedeného v § 52 písm. g) zákoníku práce se může negativně obrazit v případě uplatňování jeho práv u příslušného úřadu práce. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalobce proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), že žalobce, který na základě pracovní smlouvy ze dne 9.6.2008 pracoval u žalované jako ředitel sdíleného finančního centra, byl dne 18.9.2008 jmenován jednatelem žalované a že poté vyvíjel veškerou svou činnost u žalované pouze z titulu výkonu funkce jednatele (činnosti, které byly pracovní náplní žalobce, se "zcela kryly" s výkonem funkce jednatele žalovaného). Dopisem ze dne 13.8.2009 žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm.g) zákoníku práce z důvodu závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci a dnem 13.8.2009 žalobci zanikla funkce jednatele žalované.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem. Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu.
V projednávané věci se žalobce v pracovní smlouvě ze dne 9.6.2008 jako ředitel sdíleného finančního centra zavázal "řídit finanční personál v Brně a zastupovat právní subjekt v České republice" a "konat další činnosti uvedené v Popisu pozice, který byl nedílnou součástí pracovní smlouvy", a za řízení před soudy nebylo zjištěno (a ani tvrzeno), že by mezi žalobcem a žalovanou byl navázán jiný pracovněprávní vztah. Stal-li se žalobce ode dne 18.9.2008 jednatelem žalované, je nepochybné, že nadále měl (musel) uvedené činnosti konat z důvodu výkonu funkce statutárního orgánu společnosti a že "souběžný" výkon stejných činností v pracovněprávním vztahu nepřicházel v úvahu. Za této situace lze souhlasit se soudy v tom, že - i kdyby nedošlo k výslovnému právnímu úkonu - byla mezi účastníky v souvislosti se jmenováním žalobce jednatelem žalované sjednána dohoda o rozvázání pracovního poměru ke dni 18.9.2008 a že na základě této dohody pracovní poměr účastníků skončil dnem 18.9.2008; odvolací soud správně uvedl, že sice nebyla splněna písemná forma obligatorně předepsaná pro platnost dohody o rozvázání pracovního poměru, že však přesto jí došlo k rozvázání pracovního poměru, neboť neplatnost rozvázání pracovního poměru touto dohodou nebyla v zákonné lhůtě uplatněna ve smyslu ustanovení § 72 zákoníku práce žalobou u soudu.
Ustálená judikatura soudů dále dovodila, že, rozvázal-li pracovní poměr se zaměstnancem někdo, kdo nebyl jeho zaměstnavatelem, může se zaměstnanec žalobou podle ustanovení § 80 písm.c) občanského soudního řádu domáhat, aby bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru je neplatné, má-li na takovém určení naléhavý právní zájem; nejde o žalobu podle ustanovení § 72 zákoníku práce a otázkou platnosti rozvazovacího právního úkonu se soud může zabývat též jako otázkou předběžnou (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.7.2010 sp. zn. 21 Cdo 1951/2009, který byl uveřejněn pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011). Uvedený závěr platí jak tehdy, rozvázal-li pracovní poměr se zaměstnancem někdo, kdo se nikdy nestal jeho zaměstnavatelem, tak i v případě, že pracovní poměr zaměstnance u zaměstnavatele (platně) skončil ještě dříve, než byl vůbec učiněn právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru. V projednávaném případě žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 13.8.2009, ačkoliv pracovní poměr účastníků skončil - jak uvedeno výše - již dnem 18.9.2008. Soudy tedy dospěly ke správnému závěru, že žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru může být úspěšná, jen je-li na takovém určení naléhavý právní zájem.
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí sporu významné rovněž posouzení toho, za jakých předpokladů má zaměstnanec naléhavý právní zájem na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, kterou mu dal někdo, kdo není jeho zaměstnavatel. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla ve všech souvislostech vyřešena a že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žaloba o určení podle ustanovení § 80 písm.c) občanského soudního řádu má především preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) občanského soudního řádu (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm.b) občanského soudního řádu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Není-li naléhavý právní zájem na požadovaném určení zřejmě patrný z povahy věci nebo okolností případu, musí žalobce v žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem; jde o procesní povinnost, a proto je soud povinen žalobce o tom poučit (srov. § 5, § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu).
Dal-li zaměstnanci výpověď z pracovního poměru někdo, kdo není jeho zaměstnavatelem, jde nepochybně o neplatný právní úkon. Zaměstnanec má (obecně řečeno) naléhavý právní zájem na určení takové neplatnosti právního úkonu tehdy, kdyby bylo bez tohoto určení ohroženo právo žalobce nebo kdyby se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. I když žalobce spatřoval naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou mu žalovaná dala dopisem ze dne 13.8.2009, v tom (a - jak soudy správně uvedly - nepřípadně), že "v případě určení neplatnosti výpovědi by mohl u žalované i nadále pracovat a měl by nárok na náhradu mzdy", měly soudy současně přihlédnout k tomu, že žalobcovo tvrzení o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení vycházelo z jeho (chybného) přesvědčení, že mezi účastníky trval pracovněprávní vztah též v době výpovědi, a že by určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru nepochybně přispělo - jak vyplývá už z povahy věci a z toho, že otázka skončení pracovního poměru ke dni 18.9.2008 byla mezi účastníky sporná nejen v době výpovědi, ale i ještě za trvání tohoto sporu - k odstranění nejistoty v právním postavení obou účastníků řízení. Dostal-li tedy žalobce výpověď z pracovního poměru od žalované, která již nebyla (v době výpovědi) jeho zaměstnavatelem, a je-li výpověď z pracovního poměru již z tohoto důvodu neplatným právním úkonem, má žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem, bude-li takové určení způsobilým právním prostředkem k odstranění nejistoty v právním postavení žalobce, popřípadě též žalované.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na chybném právním posouzení otázky naléhavosti právního zájmu žalobce na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou mu žalovaná dala dopisem ze dne 13.8.2009. Nejvyšší soud České republiky proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Brno - venkov) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-