// Profipravo.cz / Náležitosti podání 16.06.2014
ÚS: Doplnění kasační stížnosti elektronickou cestou
Dává-li soudní řád správní účastníku řízení možnost, aby procesní úkony činil v elektronické formě podepsané elektronicky podle zvláštního zákona, pak není materiálně myslitelné, aby systémové procesy zpracování takového datového přenosu v rámci tohoto doručovacího mechanizmu šly na jeho vrub. Účastník řízení je v každém případě povinen soudu údaj o odeslání takové e-mailové zprávy věrohodným způsobem prokázat, nevyplývá-li již ze samotné přijaté zprávy datum a čas jejího odeslání.
S ohledem na stále se prohlubující elektronizaci justice, která se ponejvíce projevuje právě v oblasti doručování, je třeba akcentovat materiální prvek a vyzdvihnout smysl doručování jako takový, a tím tedy i zachování lhůty v případech, kdy tato lhůta po formální a technické stránce již vypršela. Smysl tohoto materiálního rozměru doručování je přitom třeba chápat jako preferenci věcného, meritorního vyřízení (posouzení) věci před jejím ryze procesním skončením tam, kde tomu povaha věci vysloveně nebrání. Tato premisa je potom zpřítomněním ustanovení čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy primárně povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a současně tím v posledku sleduje cíl, aby se ze soudnictví nestalo pouhé „vyřizovačství“, tj. upřednostňuje snahu o pokud možno věcné zhodnocení problému po právní a/nebo faktické stránce, tak, aby bylo ochraně práv (nejen základních) učiněno zadost.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2560/13, ze dne 20. 5. 2014
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to zejména pro porušení ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
2. V odůvodnění svého návrhu stěžovatel uvedl, že Nejvyšší správní soud pochybil, pakliže odmítl jeho kasační stížnost s odůvodněním, že lhůta pro doplnění kasační stížnosti skončila dne 3. 6. 2013, zatímco doplnění kasační stížnosti bylo soudu doručeno až dne 4. 6. 2013 v 00.26.56 hod. Stěžovatel tvrdí, že doplnění kasační stížnosti poslal dne 3. 6. 2013 ve 23.38 hod., a to s elektronicky ověřeným podpisem. Zaslání elektronické zprávy s elektronicky ověřeným podpisem dle stěžovatele přitom probíhá tak, že odesílatel odešle zprávu, k té poskytovatel ověření podpisu připojí potvrzení, že se skutečně jedná o podpis odesílatele, a s tímto ověřením je zpráva odeslána adresátovi. Zákon podle něj výslovně stanoví, že zprávy s elektronicky ověřeným podpisem není třeba dále ověřovat.
3. Ve spojitosti s tím stěžovatel poukázal na to, že soudní řád správní (dále též "s. ř. s.") v ustanovení § 40 odst. 4 stanoví tři skutečnosti, se kterými zákon spojuje zachování lhůty, a sice předání podání v poslední den lhůty soudu, zaslání podání prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence a předání podání orgánu, který má povinnost je doručit, s tím, že rozdíl mezi jednotlivými předáními je přitom v možnosti ovlivnit přesný okamžik předání konkrétního podání soudu. K tomu stěžovatel doplnil, že zákon rozlišuje mezi situací, kdy podání předává přímo podatel, a situací, kdy podání předává třetí osoba. Aby nebylo možné předání prostřednictvím třetí osoby zneužít, tak zákon dle stěžovatele výslovně stanoví, že nepostačí předání podání jakékoliv osobě, ale musí se jednat o osobu, o jejíž nepodjatosti není pochyb.
4. Stejným způsobem je dle názoru stěžovatele nutné posuzovat podání učiněné prostřednictvím elektronické datové sítě. Podatel zašle podání prostřednictvím jiné osoby (v daném případě se dokonce jedná o dvě osoby - poskytovatele připojení a poskytovatele certifikátu, kterým je podpis podatele ověřen). Zejména z okamžiku, kdy je k podání připojeno ověření podpisu, je nepochybně určeno, kdy podatel podání skutečně odeslal. Je tedy zcela vyloučeno (s výjimkou úmyslného jednání na straně třetí osoby, což ale může nastat i v případě držitele poštovní licence), aby podatel manipuloval s okamžikem odeslání podání. Stěžovatel si v této spojitosti klade otázku, zda pojem orgán je nutné vykládat ryze formálně jako orgán státní moci nebo zda je tento pojem třeba vykládat extenzivně jako jakýkoliv třetí subjekt, o jehož nepodjatosti není pochyb a který zajistí doručení podání adresátovi. Stěžovateli je známa judikatura, podle které poskytovatel internetového připojení není "orgánem". Příslušné soudy ale toto své tvrzení dle něj dostatečným způsobem nevysvětlily. Současně je nutné poukázat na skutečnost, že zatímco v případě pošty nebo např. vězeňské služby "i laik chápe, jakým způsobem doručování fakticky probíhá, v případě elektronických podání ale pouze odborník ví, jakým způsobem probíhá převod textu do elektronické podoby, jakým způsobem jsou data odeslána, jak dlouho odesílání průměrně trvá, jaká jsou úskalí odesílání, zda je možné data přesměrovat, jaké hrozí nebezpečí jejich poškození atd."
5. Stěžovatel dále vyzdvihl, že Nejvyšší správní soud v odůvodnění odmítnutí kasační stížnosti argumentoval usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010, č. j. 9 Afs 28/2010-79. Toto usnesení ale dle jeho mínění řešilo podání do datové schránky, které je upraveno speciálním zákonem a týkalo se odlišných subjektů, které měly na rozdíl od stěžovatele povinnost doručovat prostřednictvím datových schránek. Navíc je podle stěžovatele třeba upozornit na skutečnost, že citovaný judikát naopak vyzněl v jeho prospěch. Rovněž Ústavní soud dle něj několikrát řešil otázku dodržení lhůt v případě, kdy podatel zaslal své podání soudu prostřednictvím pošty. Stěžovatel je přesvědčen, že argumentaci obsaženou v těchto nálezech lze použít i v tomto případě. Zejména se jedná o nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 110/06, a ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 751/06. Totéž dle jeho názoru musí platit v případě "poruchy" v systému doručování soudu a poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 1911/11. V posuzovaném případě by ale podle napadeného usnesení podatelé zasílali podání sice způsobem, který zákon umožňuje, ale bez jakékoliv jistoty, kdy toto podání soudu dojde, zda budou dodrženy lhůty pro podání a zda s jeho podáním budou spojeny následky, které by za standardních okolností očekával.
6. Ze všech těchto důvodů se stěžovatel domnívá, že doplnění kasační stížnosti zaslal včas, opožděné přijetí doplnění stížnosti zavinily technické nedostatky na straně soudu, které není možné klást k tíži stěžovatele. Opačný postup by byl přepjatým formalismem a porušením práva na spravedlivý proces, protože zákon by dal sice podatelům možnost zaslat podání elektronicky, veškeré nebezpečí včasnosti doručení, a to včetně chyb a zavinění státních orgánů, by ale přenesl na podatele, který by měl minimální možnost ovlivnit okamžik, kdy soud elektronické podání příjme, což by vedlo k nejistotě účastníků a možné svévoli, kterýžto postup je dle stěžovatele nepřijatelný a v rozporu se zásadami právního státu. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil porušení uvedených základních práv a napadené soudní rozhodnutí zrušil.
II.
7. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spisy Krajského soudu v Brně sp. zn. 31 A 24/2011 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 35/2013, z nichž, jakož i obsahu napadeného rozhodnutí, zjistil následující skutečnosti.
8. Stěžovatel podal dne 16. 4. 2013 kasační stížnost směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2013, č. j. 31 A 24/2011-107, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele na zrušení rozhodnutí Krajského živnostenského úřadu Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 1. 2. 2011, č. j. JMK 1479/2011, a žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení. Tímto rozhodnutím vedlejší účastník zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu Hodonín, Obecního živnostenského úřadu, ze dne 24. 11. 2010, č. j. OŽÚ/22752/2010, kterým bylo stěžovateli zrušeno živnostenské oprávnění s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
9. Nejvyšší správní soud o podané kasační stížnosti rozhodl v záhlaví označeným usnesením tak, že ji odmítl a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že kasační stížnost stěžovatele ze dne 16. 4. 2013 nesplňovala náležitosti podle § 106 odst. 1 s. ř. s., neboť stěžovatel v ní uvedl pouze odkaz na ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., avšak prohlásil, že na podrobném odůvodnění kasační stížnosti intenzivně pracuje a zašle jej soudu nejpozději ve lhůtě dle § 106 odst. 3 s. ř. s. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 29. 4. 2013, č. j. 9 As 35/2013-11, vyzval stěžovatele k doplnění kasační stížnosti, a to ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení předmětného usnesení. Současně stěžovatele poučil o tom, že nebude-li kasační stížnost v uvedené lhůtě doplněna, Nejvyšší správní soud ji podle § 37 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s. odmítne bez věcného projednání. Usnesení bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 2. 5. 2013.
10. S ohledem na skutečnost, že konec soudem stanovené lhůty připadl na neděli 2. 6. 2013, prodloužila se lhůta k doplnění náležitostí kasační stížnosti do pondělí 3. 6. 2013. Nejvyšší správní soud ovšem uvedl, že doplnění kasační stížnosti mu bylo doručeno elektronicky e-mailem se zaručeným elektronickým podpisem až dne 4. 6. 2013 v 00:26:56 hodin. K tomu kasační soud uvedl, že podle ustanovení § 40 odst. 4 s. ř. s. je lhůta zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit.
11. V této souvislosti pak odkázal na svou konstantní rozhodovací praxi, kdy podání učiněné v elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě (e-mailová podání) je pouze technickým prostředkem, jehož využitím dochází k přenosu datové zprávy od odesílatele k příjemci (adresátovi), zatímco v případě doručování prostřednictvím držitele (zvláštní) poštovní licence či orgánu, který má povinnost odesílané zprávy doručit, odesílatel zprávu předává třetímu subjektu (přepravci), aby ji doručil adresátovi (na základě smlouvy uzavřené mezi odesílatelem a přepravcem). Vzhledem k tomu tak dle § 40 odst. 4 s. ř. s. přichází v úvahu pouze první z možností zachování lhůty stanovené soudním řádem správním, a to bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu, přičemž příkladmo odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010, č. j. 9 Afs 28/2010-79.
12. Nejvyšší správní soud "pro úplnost" připomněl, že "obdobně i právní teorie vidí podstatu zásady koncentrace jako situaci, kdy strana musí v určitém úseku vykonat pod následkem prekluze současně veškeré procesní úkony (srov. HORA, V. Učebnice civilního práva procesního. Praha: Nákladem spolku československých právníků Všehrd, 1947, s. 210-212.) Je tak zřejmé, že z těchto důvodů zdejší soud při svém rozhodování nemohl přihlížet k námitkám stěžovatele, které byly uplatněny až po uplynutí lhůty dle § 106 odst. 3 s. ř. s." (str. 3 napadeného usnesení). Závěrem uvedl, že zástupce stěžovatele nepožádal v průběhu stanovené jednoměsíční lhůty o její prodloužení, a proto se nemohl věcně zabývat doplněním kasační stížnosti, které mu bylo doručeno dne 4. 6. 2013, tudíž pro tento nedostatek nezbylo než kasační stížnost podle § 37 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s. odmítnout.
III.
13. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Nejvyšší správní soud jako účastníka a Krajský úřad Jihomoravského kraje jako vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřili k projednávané ústavní stížnosti.
14. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. 9. 2013 považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Při posuzování kasační stížnosti, resp. jejího doplnění, prý vycházel jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, tak z judikatury vlastní, dle které nelze přihlížet ke stížnostním námitkám uplatněným po uplynutí lhůty dle § 106 odst. 3 soudního řádu správního, zdůraznil zásadu koncentrace řízení dle něj aprobovanou nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 390/05 či nálezem ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 138/06. Zcela shodné závěry pak podle kasačního soudu vyplývají též z jeho ustálené judikatury, na kterou také odkázal v napadeném usnesení. Při posuzování kasační stížnosti neshledal rozhodující senát žádného racionálního důvodu, pro který by se měl od dosavadní judikatury jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího správního soudu, odklonit a pokusit se ji překonat.
15. Stěžovatel se ve své argumentaci snaží dovolat výkladu, který platí pro zcela jiné způsoby doručování, a za tímto účelem ztotožňuje podání učiněné prostřednictvím elektronické datové sítě s podáním učiněným prostřednictvím držitele poštovní licence, popř. zvláštní poštovní licence, a s předáním podání orgánu, který má povinnost je doručit. Podání učiněné v elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě (e-mailové podání) je pouze technickým prostředkem, jehož využitím dochází k přenosu datové zprávy od odesílatele k příjemci (adresátovi), zatímco v případě doručování prostřednictvím držitele (zvláštní) poštovní licence či orgánu, který má povinnost odesílané zprávy doručit, odesílatel zprávu předává třetímu subjektu (přepravci), aby ji ten doručil adresátovi, na základě smlouvy uzavřené mezi odesílatelem a přepravcem.
16. Zatímco u podání učiněných prostřednictvím držitele poštovní licence, popř. jiné zvláštní licence, a předání podání orgánu, který má povinnost je doručit, je dle Nejvyššího správního soudu okamžik zachování lhůty ztotožněn s předáním tomuto držiteli licence/orgánu k doručení, tak v případě podání učiněných elektronicky je rozhodný okamžik dodání soudu. Ve stejných intencích dle kasačního soudu judikoval i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. III. ÚS 2361/08, kde uvedl, že "je evidentní, že žaloba stěžovatele ve formě elektronického podání (neopatřeného zaručeným elektronickým podpisem) není úkonem učiněným prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence, ani předáním orgánu, který má povinnost je doručit, u něhož pro zachování lhůty postačí předání k přepravě (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 250/05). Proto se uplatní coby rozhodné, kdy žaloba došla soudu". Jakkoliv se v posledně uvedeném usnesení skutkově podle Nejvyššího správního soudu jednalo o prosté e-mailové podání (bez zaručeného elektronického podpisu), není dle jeho názoru skutečnost, zda e-mailové podání obsahuje či neobsahuje zaručený elektronický podpis, relevantní pro závěr, který zastává stěžovatel.
17. Otázka elektronického podpisu je totiž prý relevantní jen pro posouzení toho, zda podání musí či naopak nemusí být následně potvrzeno písemným podáním shodného obsahu, jak stanoví § 37 odst. 2 s. ř. s., nikoliv však pro ztotožnění tohoto způsobu podání s podáním učiněným prostřednictvím držitele poštovní licence či orgánu, který má povinnost doručovat. Ústavní soud ve výše citovaném usnesení výslovně uvedl, že "názory obecných soudů, uplatněné v otázce zachování lhůty k podání správní žaloby, tedy lze mít za zcela korektní, a bezezbytku korespondují tradičnímu a ustálenému výkladu soudní praxe". Odtud je dle Nejvyššího správního soudu zcela patrné, že stěžovatelův extenzivní výklad pojmu "orgán" současná judikatorní praxe nesdílí a důsledně rozlišuje mezi zasláním podání prostřednictvím držitele licence/orgánu a zasláním úkonu prostřednictvím elektronického podání.
18. Nejvyšší správní soud dále podotkl, že pokud si stěžovatel, resp. jeho zástupce, na samém konci zákonné lhůty pro doplnění kasační stížnosti dle § 106 odst. 3 s. ř. s. zvolil formu odeslání podání prostřednictvím elektronické datové sítě (e-mailem), tudíž ji upřednostnil před jinými (tzv. jistějšími) formami doručení podání (pošta, osobní doručení na soud), nelze riziko, které je s touto formou odeslání podání obecně spojeno a kterého si navíc musel být zástupce stěžovatele jako profesionál vědom, přenášet na kohokoliv jiného. Jednoměsíční lhůta pro doplnění náležitostí kasační stížnosti podle § 106 odst. 3 s. ř. s. se jeví kasačnímu soudu jako dostatečná. Je na stěžovateli, kdy kasační stížnost doplní a jaký prostředek k tomu zvolí. Je-li navíc zřejmé, že lhůta se chýlí ke konci, může stěžovatel včas požádat o její prodloužení, což však v projednávané věci neučinil.
19. Pokud pak jde o tvrzení stěžovatele, dle kterého doplnění blanketní kasační stížnosti odeslal dne 3. 6. 2013 ve 23.38 hod., je vhodné připomenout, že okamžik odeslání není sám o sobě pro posouzení věci relevantní, přičemž stěžovatel toto své zásadní tvrzení ani žádným způsobem nedoložil, stejně jako tvrzení, že opožděné přijetí doplnění kasační stížnosti zavinily technické nedostatky na straně soudu. Zdejší soud nepochybuje o tom, že kolaps sítě či jiné mimořádné okolnosti by jistě byly soudu známy a nebyly by obecně přičítány k tíži nejen stěžovateli, ale jakýmkoliv jiným účastníkům řízení. K žádným takovým okolnostem ovšem dle Nejvyššího správního soudu v rozhodné době nedošlo, přičemž ze spisu je zřejmé pouze to, že doplnění kasační stížnosti bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno elektronicky (e-mail, se zaručeným elektronickým podpisem) dne 4. 6. 2013 v 00:26:56 hodin. Nedoložená a dle soudu tudíž účelová tvrzení stěžovatele tak nelze žádným způsobem ověřit. Kasační soud má také za to, že stěžovatel nesprávně ztotožňuje situaci, kdy je alespoň některá strana z několikastránkového podání doručena soudu včas, a lze tak usuzovat na určité technické potíže, se stavem, kdy je celé podání evidentně doručeno po zákonem stanovené lhůtě. Stěžovatel se dovolává judikatury Ústavního soudu, která na věc nedopadá, Nejvyšší správní soud dle svých slov naopak postupoval v souladu s nálezy Ústavního soudu, ve kterých byla posuzována zcela obdobná otázka.
20. Na závěr Nejvyšší správní soud uzavřel, že svou rozhodovací činnost uplatnil v mezích a způsobem, které stanoví soudní řád správní, a to při dodržení ústavních principů zakotvených v Ústavě České republiky i Listině základních práv a svobod. Nejvyšší správní soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, případně, nebude-li akceptován tento návrh, aby rozhodl nálezem vydaným podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, že se ústavní stížnost v celém rozsahu zamítá.
21. Krajský úřad Jihomoravského kraje (odbor Krajský živnostenský úřad) ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 2. 10. 2013 uvedl, že nemá pochybnosti o tom, že údaj o doručení kasační stížnosti, resp. jejího doplnění tak, jak jej uvedl Nejvyšší správní soud v předmětném usnesení, je správný a ze spisové dokumentace patrný. Vedlejší účastník řízení považuje tvrzení stěžovatele o čase odeslání e-mailu za ryze účelové, neboť toto nijak nedoložil a pouhé konstatování, že tomu tak bylo, je bezpředmětné. Stěžovatel, který je dostatečně odborně erudován a konstatuje, že odeslal doplnění kasační stížnosti 22 minut před vypršením lhůty, si měl následně ověřit, kdy datová zpráva příjemci byla doručena, neboť pokud by se např. skutečně vyskytly technické problémy na straně Nejvyššího správního soudu, byl by měl možnost požádat o další prodloužení lhůty z vážných důvodů dle § 106 odst. 3 s. ř. s. Stěžovatel však nic takového neučinil, i když vzhledem ke své odborné erudici věděl, jaké právní účinky jsou spojeny s opožděným podáním, resp. doplněním kasační stížnosti.
22. Vedlejší účastník řízení dále podotkl, že na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu (www.nssoud.cz) je u hesla "Elektronická podatelna" uvedeno mimo jiné, že "Doručení datové zprávy se odesílateli potvrzuje, pokud je možné z přijaté datové zprávy zjistit elektronickou adresu odesílatele. Součástí zprávy o potvrzení je zaručený elektronický podpis oprávněného zaměstnance soudu, datum a čas, kdy byla datová zpráva doručena a identifikátor datové zprávy (dokumentu) přidělený elektronickou podatelnou. Pokud potvrzení doručení datové zprávy nedojde, zpráva nebyla doručena."
23. Podle vedlejšího účastníka tedy platí, že pouze v případě, bylo-li odesílateli zasláno potvrzení o přijetí datové zprávy, může si být tento jist, že k přenosu datové zprávy došlo. Potvrzení o přijetí datové zprávy bylo "zajisté zasláno i stěžovateli, tento však nijak nereagoval, i když od údajného okamžiku odeslání datové zprávy od stěžovatele k jejímu přijetí Nejvyšším správním soudem mělo uběhnout 48 minut a 56 sekund". Vedlejší účastník řízení poukazuje na to, že obecně k přenosu datových zpráv e-mailem dochází v řádu několika sekund, maximálně jednotek minut, což je všeobecně známo. V internetovém záhlaví e-mailu je dle něj možno "přečíst cestu e-mailu" po jednotlivých serverech. Z připojené přílohy č. 2 k vyjádření k ústavní stížnosti je patrno, že datová zpráva (zkušební e-mail) byla odeslána 27. 9. 2013 v 12:16:05 z adresy X1@seznam.cz a doručena 27. 9. 2013 v 12:16:53 na adresu X2@kr-jihomoravsky.cz. Na této příloze vedlejší účastník řízení dle svých slov pouze demonstruje, že je možné dokladovat, kdy byla datová zpráva odeslána a tuto možnost měl i stěžovatel.
24. S ohledem na výše uvedené pak považuje vedlejší účastník řízení všechny další námitky stěžovatele ("jak vykládat pojem orgán", "podání bylo přijato soudem následujícího dne vinou soudu", "Nejvyšší správní soud okamžik doručení podání určil ryze formalisticky, bez ohledu na historický vývoj a účel právní normy" atd.) za irelevantní a bezpředmětné, neboť tento především nedoložil, že odeslal své podání dostatečně včas. V daném případě tak lhůta dle § 40 odst. 4 s. ř. s. nebyla prokazatelně zachována, neboť lhůta je zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu, a postup Nejvyššího správního soudu tak byl zcela po právu. Závěrem vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost v celém rozsahu zamítl.
25. Ústavní soud v dané věci nenařídil ústní jednání, neboť účastník i vedlejší účastník řízení předestřeli dostatečně konkrétní argumenty, a proto od ústního jednání již neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
IV.
26. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, příslušný spisový materiál, jakož i obsah naříkaného soudního aktu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
27. Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.).
28. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických právních států v materiálním pojetí, představuje významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. února 2007 (30/44 SbNU 349, bod 36)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Stejné požadavky, to jest předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí.
29. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozích odstavcích, byly splněny. Ústavní soud ve světle konkrétních okolností projednávané věci z níže vyložených důvodů shledal, že odmítnutí kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem představuje zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
30. Ústavní soud na prvém místě pokládá za vhodné vyjádřit se k námitce Nejvyššího správního soudu, že sám Ústavní soud ve své judikatuře aprobuje přístup, který Nejvyšší správní soud volí v otázce hodnocení času doručení podání učiněného v elektronické formě. Ústavní soud si je plně vědom závěrů, k nimž dospěl ve svých rozhodnutích sp. zn. III. ÚS 2361/08 ze dne 22. 1. 2009 a sp. zn. I. ÚS 250/05 ze dne 20. 7. 2005. Pokud jde o posledně uvedené usnesení, Ústavní soud v něm poukázal na to, že "není-li podání v poslední den lhůty předáno přímo soudu, musí být, pro dodržení lhůty, zasláno některým ze způsobů vyjmenovaných v uvedeném ustanovení (tj. § 40 odst. 4 s. ř. s. - pozn. ÚS). Zaslání podání prostřednictvím faxu pod žádný z těchto vyjmenovaných důvodů nespadá. Lze tedy souhlasit s vyjádřením Nejvyššího správního soudu, podle kterého je pro posouzení včasnosti tohoto typu podání rozhodné, kdy došlo soudu, nikoli kdy bylo odesláno." V usnesení sp. zn. III. ÚS 2361/08 ze dne 22. 1. 2009 pak Ústavní soud obdobně judikoval, že "žaloba stěžovatele ve formě elektronického podání (neopatřeného zaručeným elektronickým podpisem) není úkonem učiněným prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence ani předáním orgánu, který má povinnost je doručit, u něhož pro zachování lhůty postačí předání k přepravě (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 250/05). Proto se uplatní coby rozhodné, kdy žaloba došla soudu."
31. Ústavní soud však naznal, že pokud jde o výše citovaná rozhodnutí ve věcech sp. zn. I. ÚS 250/05 ze dne 20. 7. 2005 a sp. zn. III. ÚS 2361/08 ze dne 22. 1. 2009, nelze přehlédnout, že jednak v prvé věci se jednalo o faxové, a nikoli elektronické podání učiněné prostřednictvím e-mailu, jednak Ústavní soud dospěl k závěru, že s ohledem na stále se prohlubující elektronizaci justice, která se ponejvíce projevuje právě v oblasti doručování, je třeba akcentovat materiální prvek a vyzdvihnout smysl doručování jako takový, a tím tedy i zachování lhůty v případech, kdy tato lhůta po formální a technické stránce již vypršela. Smysl tohoto materiálního rozměru doručování je přitom třeba chápat jako preferenci věcného, meritorního vyřízení (posouzení) věci před jejím ryze procesním skončením tam, kde tomu povaha věci vysloveně nebrání (kupř. v případě lhůty určené podle hodin by to možné nebylo). Tato premisa je potom zpřítomněním ustanovení čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy primárně povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a současně tím v posledku sleduje cíl, aby se ze soudnictví nestalo pouhé "vyřizovačství", tj. upřednostňuje snahu o pokud možno věcné zhodnocení problému po právní a/nebo faktické stránce, tak, aby bylo ochraně práv (nejen základních) učiněno zadost.
32. Expressis verbis, včasným doručením v této rovině pak nutno rozumět situaci, kdy úkon účastníka, byť učiněný ve formě elektronického podání prostřednictvím e-mailové schránky, třebaže dojde soudu několik minut po půlnoci dne následujícího po dni, jehož uplynutím příslušná lhůta vypršela, byl ve skutečnosti učiněn před jejím uplynutím, tj. kdy e-mail byl odeslán nejpozději ve 23:59 posledního dne lhůty. Tento důraz totiž souvisí se skutečností, že soud se s takovým procesním úkonem beztak zpravidla neseznamuje dříve než na začátku své pracovní (úřední) doby, a proto distinkce, zda k doručení příslušného podání (vlastně jeho dodání do dispozice soudu) došlo těsně před půlnocí posledního dne lhůty, anebo pár hodin nebo dokonce jen několik minut po půlnoci následujícího dne, nemá žádné faktické materiální důsledky. Ostatně, jak dal Ústavní soud najevo ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 335/12 ze dne 15. 8. 2013, "rozumně nelze předpokládat, že by se v noci běžně do datové schránky soudu přihlašovala osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu" (bod 15). Stejně tak tedy nelze rozumně předpokládat, že by se právě v noci dne následujícího po uplynutí lhůty běžně do informačního systému (klienta, resp. aplikace) e-mailových schránek soudu přihlašoval pracovník soudu za účelem dalšího nakládání se spisem či snad soudce nebo jeho asistent za účelem provedení dalšího úkonu ve věci. Stěžovatelovo podání bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno necelých 27 minut po půlnoci dne následujícího po uplynutí lhůty stanovené k odstranění vad kasační stížnosti, a je tedy zřejmé, že kasační soud měl toto podání k dispozici již na začátku pracovního dne 4. 6. 2013. Jak plyne z příslušného výstupu z ISNSS (č. l. 43 spisu Nejvyššího správního soudu), ke stažení e-mailové zprávy a jejích příloh došlo beztak až v 8:30 a k jejich zpracování v tomto systému až v 9:50. Ústavní soud rovněž obrací pozornost na okolnost, že z téhož výstupu současně plynou dva navzájem protichůdné údaje, a sice že podání je bez elektronického podpisu (viz "Poznámka ke zprávě"), avšak na druhé straně se zde podává, že "[e]lektronický podpis je v pořádku" (srov. kolonku "Signature" v okně výsledku testů), o čemž kasační soud nepochybuje ani ve svém vyjádření k ústavní stížnosti (implicite to plyne ze čtvrtého odstavce na str. 3).
33. Stěžovatel na výzvu Ústavního soudu předložil kopii odesílané zprávy, která se až na záhlaví zcela shoduje s kopií (výtiskem) předmětné zprávy založené na č. l. 36 spisu Nejvyššího správního soudu. Záhlaví přitom obsahuje důležitou informaci o tom, kým, komu a především kdy byla zpráva odeslána, jakož i údaj o předmětu zprávy a informaci o připojených přílohách. Tyto údaje však v soudním spise absentují (tj. zpráva zde není jakoby vytištěna celá), přestože v jiných případech výtisk takové zprávy toto záhlaví též zachycuje (srov. pro tyto účely konkrétně výtisk e-mailové zprávy na č. l. 23 stejného soudního spisu). Ústavní soud proto neměl důvod nevěřit, že kopie e-mailové zprávy a zejména údaj o odeslání zprávy (23:38) je správný. Z výše citovaných závěrů plyne, že i v případě stěžovatele došlo k odeslání e-mailové zprávy před půlnocí, avšak k doručení podle příslušného záznamu o ověření elektronického podání (č. l. 42 spisu Nejvyššího správního soudu) došlo až dne 4. 6. 2013 v 00:26:56 hodin.
34. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1911/11 ze dne 29. 3. 2011 (N 66/64 SbNU 749) Ústavní soud přitom vyslovil závěr, že "[j]estliže zákon účastníku řízení dává možnost, aby procesní úkony činil prostřednictvím veřejné datové sítě (a zejména s účinky jakoby bylo podání učiněno přímo u soudu), pak není materiálně myslitelné, aby případné poruchy uvnitř tohoto doručovacího mechanizmu šly na jeho vrub. Účastník se podle práva - a "právem" - spoléhá na to, že zákonem mu umožněný režim učinit procesní úkon zajistí, že důsledky jeho podání reálně nastanou, resp. že jeho procesní odpovědnost nebude spojována s ničím jiným než s tím, co je schopen reálně ovlivnit (řádně dokumenty elektronicky odeslat a zajistit, aby byl schopen toto odeslání doložit). Z řečeného plyne, že prokážou-li, což je nutné zdůraznit, stěžovatelé věrohodně, že dokumenty tvrzeného obsahu odeslali prostřednictvím veřejné datové sítě příslušnému soudu, je v nich obsažené procesní podání projednatelné i v případě, že podání soudu nebylo doručeno v úplné podobě. Nebylo by totiž spravedlivé, aby nedostatek ve fungování elektronického systému doručování šel k tíži stěžovatelů." Ustanovení § 37 odst. 2 s. ř. s. umožňuje účastníkům a osobám zúčastněným na řízení činit podání v elektronické formě podepsané elektronicky podle zvláštního zákona (tj. dle zákona č. 227/2000 Sb.), přičemž podání v této formě ani nevyžaduje potvrzení písemným podáním shodného obsahu či předložení originálu. Ačkoliv ustanovení § 40 odst. 4 s. ř. s. skutečně spojuje zachování lhůty toliko s taxativně vymezenými způsoby podání, v nichž elektronická podání absentují, nelze jej vykládat natolik restriktivně, že by jím bylo znemožněno zachování lhůty prostřednictvím jinak kvalifikované formy podání, a to již i pro subsidiární použití ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu ve správním soudnictví (§ 64 s. ř. s.). Dává-li tudíž soudní řád správní účastníku řízení možnost, aby procesní úkony činil v elektronické formě podepsané elektronicky podle zvláštního zákona, pak není s ohledem na výše vyložené závěry materiálně myslitelné, aby systémové procesy zpracování takového datového přenosu v rámci tohoto doručovacího mechanizmu šly na jeho vrub. Účastník řízení je v každém případě povinen soudu údaj o odeslání takové e-mailové zprávy věrohodným způsobem prokázat, nevyplývá-li již ze samotné přijaté zprávy datum a čas jejího odeslání (jako tomu příkladmo je na zde již uvedeném č. l. 23 spisu Nejvyššího správního soudu).
35. Ústavní soud rovněž obrací pozornost Nejvyššího správního soudu na způsob vedení spisového materiálu ve věcech správního soudnictví, kdy kmenový spis vedený krajským soudem jako soudem prvé stolice neobsahuje všechna podání a listiny ve vztahu k řízení před Nejvyšším správním soudem (zejména procesní úkony účastníků a soudu), o věci tedy není v kmenovém spisu vedeném krajským soudem veden kompletní spisový materiál. Část tohoto materiálu je tak vedena pouze ve spisu Nejvyššího správního soudu, čímž ve svém důsledku vzniká z hlediska čl. 36 a násl. Listiny nežádoucí stav, při kterém je spisový materiál rozložen do více spisů, vedených odlišnými soudy a nacházejících se tak na odlišných místech, což má své implikace nejen pro účastníky řízení, kteří jsou de facto mnohdy nuceni studovat dvojí spisy, ale i pro další subjekty řízení, včetně krajských soudů. Ústavní soud nezpochybňuje ustanovení soudního řádu správního, která Nejvyššímu správnímu soudu umožňují postupovat v řízení o kasační stížnosti relativně samostatně (tj. bez administrativního "servisu" krajských soudů), nicméně ze shora nastíněných důvodů je zapotřebí, aby vše, co se týká téže právní věci, bylo bez ohledu na povahu řízení před tím či oním soudem zachyceno v jednom kmenovém soudním spisu.
36. Ve světle řečeného Ústavní soud přistoupil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke kasaci ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu vázány všechny orgány i osoby.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US