// Profipravo.cz / Náležitosti podání 12.12.2012
K nahrazení originálu podání jeho úředně ověřenou kopií
Úředně (oprávněným orgánem) ověřená kopie listiny osvědčuje, že opis nebo kopie se doslova shoduje s předloženou listinou, neprokazuje však, zda byla opatřena vlastnoručním podpisem vystavitele, případně žadatelem o vidimaci. K ověření, že žadatel listinu před ověřující osobou vlastnoručně podepsal nebo podpis na listině uznal za vlastní, slouží legalizace.
Skutečnost, že kopie listiny obsahující zpětvzetí žaloby byla úředně ověřena, nenahrazuje originál podpisu podání ve smyslu ustanovení § 42 o. s. ř. Byla-li do spisu založena jen vidimovaná listina obsahující zpětvzetí žaloby, aniž by její součástí byl vlastnoruční či zákonem stanoveným způsobem legalizovaný podpis žalobkyně, pak soud prvního stupně postupoval správně, když takovéto podání považoval za vadné (zpětvzetí žaloby je procesním úkonem a jako každý procesní úkon musí být podepsáno) a postupem podle § 43 o. s. ř. se pokusil tuto vadu odstranit.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3595/2011, ze dne 23. 10. 2012
(kategorie: náležitosti podání; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně Ing. D. L., bytem v P. 4, L. 24/340, proti žalované DOGROSE a.s., se sídlem v Praze 3, nám. Jiřího z Lobkovic 2406, identifikační číslo osoby: 27184056, zastoupené Mgr. Lenkou Hnilicovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 6/55, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 394/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2011, č. j. 28 Co 79/2011-326, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 4. 2011, č. j. 28 Co 79/2011-326, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 20. 10. 2010, č. j. 41 C 394/2008-238, kterým určil, že výpověď z nájmu bytu o velikosti tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím, ve třetím nadzemním podlaží domu č.p. 340, v katastrálním území P., v P. 4 – P., L 24/340 (dále též jen „byt“ nebo „předmětný byt“), daná žalobkyni žalovanou dne 14. 7. 2008, je neplatná a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) předně dospěl k závěru, že podáním došlým soudu dne 12. 1. 2010, nebyla žaloba vzata zpět, neboť se jednalo jen o ověřenou kopii listiny, kterou žalobkyně po výzvě soudu nedoplnila svým podpisem (ať již na tomto, či doplňujícím podání), a popřela, že by podání obsahující zpětvzetí žaloby vyhotovila, podepsala a zaslala soudu. V rozporu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), tak podání postrádalo jednu z obligatorních náležitostí – podpis, a proto k němu soud nemohl přihlížet. Zjistil, že žalovaná je vlastnicí domu, v němž se nachází předmětný byt, že žalobkyně je nájemkyní bytu (z důvodů tam uvedených nepovažoval za relevantní odvolací námitku žalované, že žalobkyni nebyla část bytu o velikosti 1+1 /předmětný byt vznikl vydáním kolaudačního rozhodnutí o sloučení bytů/ řádně přidělena), že žalovaná dala žalobkyni dopisem ze dne 14. 7. 2008 výpověď z nájmu bytu (dále též jen „Výpověď), kterou odůvodnila tím, že jí dluží na nájemném a službách spojených s užíváním bytu 31.762,36 Kč (představující nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za duben – červen 2008, zálohu na vodné 350,- Kč za duben 2008 a úklid společných prostor od ledna 2007), a dále tím, že v bytě provedla bez souhlasu pronajímatele stavební úpravy (související s plynovým vytápěním bytu). Dále zjistil, že žalovaná (i její právní předchůdce) dlouhodobě nezajišťuje vytápění předmětného bytu, že splnění této povinnosti se žalobkyně domáhala i soudně, a že stavebními úpravami (provedenými bez souhlasu pronajímatele) si svépomocí zajistila vytápění bytu. Bylo rovněž prokázáno, že žalobkyni vznikl za dobu od ledna 2007 do března 2008 na nájemném přeplatek ve výši 13.575,- Kč (jednostranné zvýšení nájemného, které hradila, bylo neplatné), jenž určila na zaplacení nájemného za duben až srpen 2008, že žalovaná sice zápočet odmítla, přeplatek však nevrátila, že ke dni podání výpovědi nezaplatila za úklid 8.260,- Kč (ohledně obvyklé ceny za úklid společných prostor provedl rozsáhlé dokazování) a zálohy za vodné ve výši 450,- Kč. Dospěl k závěru, že instalací vytápění v bytě se žalobkyně nedopustila hrubého porušení práv nájemce, neboť žalovaná dlouhodobě neplnila své povinnosti (§ 687 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 10. 2011, dále též jen „obč. zák.“), a že ke dni podání výpovědi nedošlo k naplnění výpovědního důvodu dle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. (žalobkyně dlužila jen za služby poskytované s nájmem bytu, nikoliv nájemné); zároveň dospěl k závěru, že výpověď z nájmu bytu je neplatná i pro rozpor s dobrými mravy, a to s ohledem na skutečnosti, které byly dány v době doručení Výpovědi žalobkyni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodnila je § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spojila s otázkou, zda lze za originál podepsaného podání (zpětvzetí žaloby) označit kopii tohoto podání ověřenou orgánem státní správy a osobně doručenou soudu a zda takto ověřenou kopii zpětvzetí žaloby je nutné doplňovat originálem podpisu podle § 42 o. s. ř. Namítala, že žalobkyně ztratila v důsledku zpětvzetí žaloby svou aktivní věcnou legitimaci, soudy obou stupňů nesprávně vyložily ustanovení § 42 o. s. ř., neboť ověřená kopie originálu pořízená podle předložené listiny má stejnou „váhu“ jako originál samotný. Dále soudům obou stupňů vytýkala, že nevyřešily otázku nájmu žalobkyně, ani právní existenci předmětného bytu; žalobkyně totiž nemohla platně vyměnit pokoj na svobodárně za byt 0 + 1 a nebylo ani vydáno rozhodnutí o přidělení (sloučeného) bytu podle § 154 odst. 1 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1991; poukázala na řízení vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 48 C 109/2010 o vyklizení předmětného bytu, v němž bylo zjištěno, že dům nebyl nikdy rekolaudován na dům s bytovými jednotkami. Namítala, že soud nesprávně posoudil zápočet provedený žalobkyní, přeplatek na nájemném použila na úhradu splatného dluhu za neuhrazený úklid společných prostor v domě. Dále vytýkala odvolacímu soudu, že se nezabýval jejími tvrzeními a důkazy ohledně důvodů Výpovědi a nesprávně vyložil a aplikoval § 711 odst. 2 písm. b), § 581 a § 694 obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, do této doby zůstává i nadále aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti – srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.2012, sp. zn. IV.ÚS 1572/11).
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkou určitých vad řízení) je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení dovolatelka napadla.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - a § 241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - se nepřihlíží. Založí-li však soud své rozhodnutí na výkladu procesního práva, je argumentace, kterou dovolatel proti takovému výkladu brojí (a podává vlastní výklad zkoumaných procesních norem), argumentací uplatněnou v režimu dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (srovnej např. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 237. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str. 1886).
Právě takový dovolací důvod dovolatelka s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnila (námitkou, že „soudy obou stupňů nesprávně vyložily a aplikovaly ustanovení § 42 o. s. ř.“). Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že skutečnost, že kopie listiny obsahující zpětvzetí žaloby byla úředně ověřena, nenahrazuje originál podpisu podání ve smyslu ustanovení § 42 o. s. ř. Protože touto právní otázkou se judikatura Nejvyššího soudu dosud výslovně nezabývala, má napadené rozhodnutí zásadní právní význam, a dovolání se tím stává – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 42 odst. 1 o. s. ř. lze podání učinit písemně nebo ústně. Písemné podání se činí v listinné nebo elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě, telegraficky nebo telefaxem.
K náležitostem podání podle § 42 odst. 4 o. s. ř. patří také podpis osoby, která podání učinila (podpis podatele). U písemného podání se podpisem rozumí vlastnoruční podpis podatele na listině. Má-li podání vady, je soud povinen vyzvat účastníka, aby je odstranil.
Podle § 96 odst. 1 o. s. ř. žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela.
Zpětvzetím návrhu (žaloby) se rozumí procesní úkon žalobce adresovaný soudu, obsahové náležitosti zpětvzetí žaloby ani jeho formu občanský soudní řád nestanoví; uplatní se proto obecná ustanovení o procesních úkonech účastníků a náležitostech podání (§ 41, § 42 o. s. ř.); k náležitostem podání patří také podpis osoby, která podání učinila.
V řízení bylo prokázáno (zjištěný skutkový stav nelze se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, úspěšně zpochybnit), že dne 12. 1. 2010 přijala podatelna soudu prvního stupně podání, jež bylo úředně ověřenou kopií podání ze dne 8. 1. 2010 (viz č. l. 128) obsahující zpětvzetí žaloby opatřené podpisem žalobkyně. Z podacího razítka soudu je zřejmé, že listina byla na podatelnu soudu doručena osobně; pracovník podatelny totožnost podatele neověřuje (§ 132 odst. 7 INSTRUKCE Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, ve znění pozdějších předpisů).
Podle zákona č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů (zákon o ověřování), ve znění účinném k 12. 1. 2010 (ke dni ověření výše uvedené listiny), se vidimací ověřuje, že opis nebo kopie (dále jen „vidimovaná listina“) se doslova shoduje s předloženou listinou (§ 6 odst. 1). Podle odst. 2 se vidimací nepotvrzuje správnost ani pravdivost údajů uvedených na vidimované listině ani jejich soulad s právními předpisy. Zákon o ověřování vyžadoval zjišťování totožnosti jen osoby žadatele o legalizaci (§ 18, § 10), totožnost žadatele o vidimaci listiny zjišťována být nemusela (§ 16 odst. 1, 2).
Úředně (oprávněným orgánem) ověřená kopie listiny tedy osvědčuje, že opis nebo kopie se doslova shoduje s předloženou listinou, neprokazuje však, zda byla opatřena vlastnoručním podpisem vystavitele, případně žadatelem o vidimaci. K ověření, že žadatel listinu před ověřující osobou vlastnoručně podepsal nebo podpis na listině uznal za vlastní, slouží legalizace (§ 10 odst. 1 zákona o ověřování).
Byla-li do spisu založena jen vidimovaná listina obsahující zpětvzetí žaloby, aniž by její součástí byl vlastnoruční či zákonem stanoveným způsobem legalizovaný podpis žalobkyně, pak soud prvního stupně postupoval správně, když takovéto podání považoval za vadné (zpětvzetí žaloby je procesním úkonem a jako každý procesní úkon musí být podepsáno) a postupem podle § 43 o. s. ř. se pokusil tuto vadu odstranit. Protože vada spočívající v absenci podpisu, odstraněna nebyla (žalobkyně podání nepodepsala a navíc prohlásila, že jej nikdy ani neučinila), nebylo možné k tomuto podání přihlédnout a řízení podle § 96 o. s. ř. zastavit.
Odvolací soud tedy vyložil a aplikoval § 42 odst. 4 o. s. ř. správně a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tudíž nebyl naplněn.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (existenci uvedených vad dovolatelka nenamítla a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolatelka posléze uvedenou vadu řízení (námitkami, že odvolací soud se nezabýval tím, zda je žalobkyně nájemkyní předmětného bytu, že neposoudil ani právní existenci bytu, ani se nezabýval jejími tvrzeními o nepovolených stavebních úpravách a neplacení služeb spojených s nájmem bytu) v dovolání namítla.
Z dokazování provedeného před soudy obou stupňů, i z odůvodnění jejich rozsudků je však zřejmé, že soudy zjišťovaly okolnosti rozhodné pro jejich posouzení, v odůvodnění svých rozhodnutí pak přehledně vyložily, které skutečnosti mají za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily a jak je posoudily po právní stránce.
Lze proto uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Dovolatelka rovněž zpochybnila závěr odvolacího soudu, že žalobkyně je nájemkyní bytu, učinila tak však prostřednictvím námitek skutkových (námitkou, že po stavebních úpravách, po nichž vznikl předmětný byt /spojením dvou bytů/, nebylo vydáno rozhodnutí o jeho přidělení podle § 154 odst. 1 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1991). Přehlíží však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o. s. ř. (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Tvrzení, že rozhodnutí o přidělení bytu nebylo vydáno, navíc dovolatelka uplatnila až v odvolacím řízení (v odvolání – č. l. 257 spisu, v řízení před soudem prvního stupně pouze uvedla, že výše nájmu nebyla pevně určena, neboť není k dispozici písemná nájemní smlouva, kterou uzavřeli její právní předchůdci), tedy v rozporu s § 205a odst. 1 o. s. ř.
V řízení bylo nesporné, že předmětný byt vznikl po stavebních úpravách povolených i zkolaudovaných správním rozhodnutím. Po stavebních úpravách, jimiž byly sloučeny dva byty, se již byt, který byl žalobkyni pronajat (přidělen do užívání), v domě nenacházel, došlo spolu s jeho zánikem i k zániku práva jeho užívání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2669/2004). Dovolací námitky zpochybňující vznik práva osobního užívání žalobkyně před sloučením bytů proto nejsou významné.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že nebyl naplněn uplatněný výpovědní důvod. Brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud (soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění pro posouzení, zda žalobkyně hrubým způsobem porušila povinnosti nájemce; nabízí vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení důvodnosti výpovědi. Posouzeno podle obsahu dovolání - § 41 odst. 2 o. s. ř. - uplatňuje tedy (opět) nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka navíc nezpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že Výpověď by i při zjištění naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu byla neplatná také pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.). Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1998, pod číslem 17) dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o důvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak v případě, že druhý důvod nemohl být podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen, není zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak proti dovolatelce měla právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-