// Profipravo.cz / Náležitosti podání 18.08.2011

ÚS: K posouzení včasnosti faxového podání

Vázání okamžiku doručení faxového podání na moment, kdy se s ním pracovník soudu seznámí, případně má povinnost seznámit, by na straně účastníků řízení zakládalo stav nejistoty a významně by je omezovalo v přístupu k soudu, aniž by tím byl sledován jakýkoliv ospravedlnitelný účel. Jestliže se ve vztahu k posouzení včasnosti podání stěžovatelů nabízely dvě možné interpretační alternativy, byl městský soud povinen zvolit tu, která byla k ústavně zaručeným právům účastníků řízení šetrnější, což neučinil a porušil tak ústavně zaručené právo stěžovatelů na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2492/08, ze dne 14.07.2011

vytisknout článek

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelů Ing. A. P. a Ing. D. P., právně zastoupených Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Vinohradská 32, Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2008 č. j. 18 Co 272/2008-138, takto:

 Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2008 č. j. 18 Co 272/2008-138 se ruší.

 Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 6. 10. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 3. 2008 č. j. 32 C 292/2004-113, jímž bylo odmítnuto odvolání stěžovatelů proti rozsudku téhož soudu ze dne 11. 1. 2008 č. j. 32 C 292/2004-104, a usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 7. 2008 č. j. 18 Co 272/2008-138, kterým bylo usnesení obvodního soudu jako věcně správné potvrzeno.

2. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřovali stěžovatelé v tom, že obvodní i městský soud dospěly k nesprávnému závěru o opožděnosti podaného odvolání. Stěžovatelé v této souvislosti uvedli, že předmětné odvolání zaslali obvodnímu soudu dne 13. 3. 2008, tzn. v poslední den odvolací lhůty, a to jednak prostřednictvím faxu a jednak elektronicky bez zaručeného podpisu. Pokud jde o faxové podání, toto bylo, jak vyplývá z jeho záhlaví, doručeno obvodnímu soudu v době mezi 23:49 hod. a 23:51 hod., tedy včas. Obecné soudy však místo toho vycházely z údaje vyznačeného na návrhu zaměstnancem soudu, který zřejmě představoval okamžik, kdy bylo podání příslušným pracovníkem vyzvednuto z faxového přístroje (14. 3. 2008 v 7:10 hod.). Dle názoru stěžovatelů nemůže být z hlediska dodržení odvolací lhůty podstatné, kdy se s podáním pracovník soudu seznámí, neboť takový postup by nutně založil stav nejistoty a možnost svévole. Je proto vždy třeba vycházet z údaje, kdy podání došlo na faxový přístroj soudu, jak plyne i z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2378/99 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem R 17/2002). Posledně uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu citoval rovněž městský soud, který však zcela chybně interpretoval pojem "dojít soudu" jako okamžik, kdy se příslušný pracovník soudu s podáním seznámí. K elektronickému podání, které stěžovatelé odeslali ve 23:53 hod., se obvodní soud nevyjádřil vůbec, zatímco městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že toto podání bylo soudu doručeno dne 14. 3. 2008 v 8:01 hod., tedy rovněž opožděně. Stěžovatelé měli naopak za to, že okamžik doručení elektronického podání nelze vázat na zobrazení zprávy na obrazovce pracovníkem soudu, jak plyne např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2006 č. j. 5 Afs 80/2005-68, nýbrž je třeba vycházet, analogicky jako u faxového podání, z okamžiku, kdy byla zpráva doručena na poštovní server příjemce. Výklad přijatý městským soudem by z elektronické pošty činil, z hlediska právní jistoty účastníků, méněcenné podání, ačkoliv ve skutečnosti se jedná o moderní a perspektivní způsob komunikace, k němuž směřuje i současná reorganizace činnosti soudů. Nadto, když již městský soud považoval za rozhodný okamžik zobrazení zprávy pracovníkem soudu, nutno podotknout, že žádný takový údaj nebyl ve spise obsažen. Časový údaj 8:01 hod. představoval okamžik, kdy pracovnice podatelny přeposlala předmětnou zprávu soudní zapisovatelce, nikoliv okamžik, kdy zprávu otevřela. Městský soud tak ani v mezích svého právního názoru neměl řádně zjištěny rozhodné skutečnosti. Závěrem stěžovatelé uvedli, že smyslem ustanovení § 42 odst. 1, věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), je zajistit všem osobám co nejširší přístup k soudu a nikoliv diskriminovat ostatní způsoby doručování oproti podáním zaslaným prostřednictvím držitele poštovní licence, jak by vyplývalo z napadených rozhodnutí. Pouze pro úplnost stěžovatelé poukázali na skutečnost, že téhož dne a stejným způsobem učinil jejich právní zástupce i další podání, které bylo městským soudem meritorně projednáno, z čehož vyplývá, že názor prezentovaný v napadených usneseních je názorem ojedinělým a není sdílen městským soudem jako celkem. Ze všech těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud usnesení městského soudu ze dne 14. 7. 2008 č. j. 18 Co 272/2008-138 svým nálezem zrušil.

IIa.

3. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis obvodního soudu sp. zn. 32 C 292/2004.

4. Městský soud ve svém vyjádření konstatoval, že jeho právní závěry, s nimiž stěžovatelé polemizovali, byly správné, v souladu se zákonem i konstantní judikaturou; v podrobnostech proto odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta nebo jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Vedlejší účastnice, obchodní společnost Vyskočil, spol. s r. o. (vystupující v řízení před obecnými soudy jako strana žalující) se postavení účastníka řízení vzdala. Stěžovatelé v replice uvedli, že vyjádření městského soudu bylo zcela nekonkrétní a nebyly v něm obsaženy žádné nové argumenty. Proto stěžovatelé toliko zopakovali podstatné body své ústavní stížnosti s tím, že na ní i nadále setrvávají.

5. Všichni účastníci řízení vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

IIb.

6. Ze spisu obvodního soudu sp. zn. 32 C 292/2004 se podává, že tento soud rozsudkem ze dne 11. 1. 2008 č. j. 32 C 292/2004-104 rozhodl o žalobě obchodní společnosti Vyskočil, spol. s r. o. proti stěžovatelům tak, že tyto zavázal vydat žalobkyni v rozsudku specifikované nástroje a uhradit jí náklady řízení ve výši 22.770,- Kč. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, a to faxem, elektronicky a písemnou formou. Faxové podání (založené na č. l. 131), přijaté dle záhlaví dne 13. 3. 2008 ve 23:49 hod. (první strana) až 23:51 hod. (poslední strana), bylo opatřeno razítkem soudu s datem 14. 3. 2008 a ručně psaným údajem "1xFAX, 7:10h". Elektronické podání (založené na č. l. 124) odeslané z e-mailové adresy stanislav.nemec@XXXXX.cz (adresa právního zástupce stěžovatelů) dne 13. 3. 2008 v 23:53 hod. a adresované podatelně Okresního soudu pro Prahu 4 bylo doprovázeno vytištěným e-mailem, jímž J. Ř. dne 14. 3. 2008 v 8:01 hod. přeposlala odvolání stěžovatelů D. V. Písemné podání (založeno na č. l. 109) bylo obvodnímu soudu doručeno dle razítka dne 17. 3. 2008, přičemž k poštovní přepravě bylo předáno dne 14. 3. 2008.

7. Usnesením obvodního soudu ze dne 20. 3. 2008 č. j. 32 C 292/2004-113 bylo odvolání stěžovatelů odmítnuto. V odůvodnění svého rozhodnutí obvodní soud konstatoval, že odvolací lhůta uplynula dne 13. 3. 2008 a jelikož odvolání bylo podáno na poště až dne 14. 3. 2008 a téhož dne v 7:10 hod. faxem, nezbylo než jej hodnotit jako opožděné. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, o němž rozhodl městský soud usnesením ze dne 14. 7. 2008 č. j. 18 Co 272/2008-138 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Městský soud konstatoval skutkový stav, jak byl popsán výše (s tím rozdílem, že u faxového podání uvedl čas převzetí zaměstnancem 7:04 hod.) a na jeho základě uzavřel, že názor obvodního soudu, že podání bylo podáno opožděně, byl správný, a to jak v případě e-mailového, tak telefaxového podání. Odkázal přitom na ustanovení § 57 odst. 3 občanského soudního řádu, dle nějž je lhůta zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit. Orgánem majícím povinnost podání doručit je přitom možno rozumět pouze poštu, jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2378/99 a sp. zn. 2 Cdon 737/96. Obě podání, e-mailové i faxové, tak byla soudu doručena až dalšího dne, kdy "pracovník soudu po spuštění počítače v řádné pracovní době toto podání přijal". K odkazu stěžovatelů na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 80/2005-68 městský soud uvedl, že rozhodnutí přijatá ve správním soudnictví nemohou zavazovat obecné soudy ve věcech občanskoprávní agendy a kromě toho považuje za přiléhavější názor vyslovený v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu.

 III.

8. Ústavní soud následně napadené rozhodnutí městského soudu přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost je důvodná.

9. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by současně došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.

10. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu lze vyvodit několik modelových případů, kdy interpretace a aplikace jednoduchého práva porušuje také ústavně garantovaná základní práva. Jedná se o případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ jedné normy jednoduchého práva a případy svévolné aplikace jednoduchého práva. Jde tedy buď o situace, v nichž Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná právní norma, sledující určitý ústavně chráněný účel z pohledu proporcionality, nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu, nebo o situaci, kdy se nabízí několik interpretačních alternativ normy, nebo o situaci svévolné aplikace jednoduchého práva, která postrádá racionální zdůvodnění či propojení s ústavně chráněným účelem (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/05 ze dne 23. 9. 2005, dostupný na http://usoud.cz).

11. Dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") se může každý stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Dle § 42 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2008, je podání možno učinit písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě, telegraficky nebo telefaxem. Dle § 42 odst. 3 téhož předpisu je třeba podání učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě doplnit nejpozději do tří dnů předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění, jinak k takovému podání soud nepřihlíží. Dle § 57 odst. 3 občanského soudního řádu je lhůta zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit.

12. Občanský soudní řád výslovně nestanoví (a ani nestanovil) zvláštní postup pro podání učiněná faxem či prostřednictvím elektronické pošty, s výjimkou povinnosti předložit soudu ve stanovené lhůtě, z důvodu ověření autenticity, originál podání v písemné podobě. V usnesení sp. zn. 26 Cdo 2378/99 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem R 17/2002) vyslovil Nejvyšší soud právní názor, že provozovatel telefaxového spojení není orgánem, který má povinnost podání doručit ve smyslu § 57 odst. 3 občanského soudního řádu. Učiní-li účastník řízení podání telefaxem, je pro posouzení včasnosti takového podání rozhodné, kdy došlo soudu. Tento právní názor je všeobecně akceptován a ani stěžovatelé jej v nyní projednávané věci nezpochybňovali.

13. Při posuzování včasnosti faxového podání je tedy třeba se zabývat otázkou, kdy podání došlo soudu. Je přitom ustálenou soudní praxí, zahrnuje v to i praxi samotného Ústavního soudu, že se příjem faxového podání neomezuje na pracovní dobu soudu a že rozhodným okamžikem je okamžik doručení podání na faxový přístroj soudu. Údaj o tom, kdy se s faxovým podáním pověřený zaměstnanec soudu seznámil nebo kdy byl příslušný dokument vyňat z faxového přístroje, není rozhodný. Tuto obecnou soudní praxi potvrdil Vrchní soud v Praze ve svém usnesení sp. zn. 5 Cmo 406/2005 ze dne 23. 11. 2005 (publikováno v časopise Právní rozhledy č. 2/2007, str. 77), když konstatoval, že podání účastníka provedené prostřednictvím telefaxu je soudu doručeno až v okamžiku, kdy dojde na zařízení soudu přijímající telefaxová podání. Není však významné, zda se tak stane v pracovní době daného soudu anebo mimo ni, podstatné je, aby se tak stalo do konce posledního dne lhůty vymezené k danému podání.

14. Vrchní soud se v citovaném rozhodnutí vyjádřil k otázce, proč není možno vázat okamžik doručení faxového podání na jeho převzetí zaměstnancem soudu takto: "Není totiž jasné, zda rozhodné je, kdy si pracovník soudu faxového podání povšimne, tj. kdy je opatří prezenčním razítkem, anebo zda je rozhodné, kdy nejprve měl povinnost si jej povšimnout. Žádný z těchto pohledů ovšem stejně neobstojí. Především je očividné, že okamžik doručení nemůže být vázán na to, zda pracovníci soudu plní své úkoly správně. Nebylo by přece možné přijmout za přípustné, kdyby telefax došel soudu během pracovní doby u soudu, ale obsluha by to nezaznamenala, vzala by je v úvahu až následující den a až tím by bylo doručeno. Konečně druhý pohled nese s sebou problém, že pracovní doba soudu by musela být stanovena právním předpisem nebo alespoň předepsaným způsobem vyhlašována. To není otázka této věci. Zde byl telefax podán tak, že muselo být i žalovanému jasné, že u soudu nejspíš nikdo nebude. Jak by tomu však bylo v odpoledních hodinách? Z čeho by měl účastník zjistit, zda lze faxovat ještě v 16 hod. nebo nelze a do kdy to vůbec možné je? Jak by tomu bylo, kdyby některé pracovnice podatelny měly individuálně stanovenou pracovní dobu a začínaly by pracovat nebo končily pracovat dříve nebo později než jejich kolegyně? Anebo mohly by snad pracovnice podatelny ignorovat došlé faxové podání, kdyby došlo v době, kdy by pracovaly přesčas? Opět je zde otázka, jak by účastník mohl vědět, že určitý den je v podatelně někdo přesčas."

15. Lze tedy shrnout, že vázání okamžiku doručení faxového podání na moment, kdy se s ním pracovník soudu seznámí, případně má povinnost seznámit, by na straně účastníků řízení zakládalo stav nejistoty a významně by je omezovalo v přístupu k soudu, aniž by tím byl sledován jakýkoliv ospravedlnitelný účel. Jestliže se ve vztahu k posouzení včasnosti podání stěžovatelů nabízely dvě možné interpretační alternativy, byl městský soud povinen zvolit tu, která byla k ústavně zaručeným právům účastníků řízení šetrnější, což neučinil a porušil tak ústavně zaručené právo stěžovatelů na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Pouze pro úplnost Ústavní soud uvádí, že vše, co bylo konstatováno ve vztahu k faxovému podání, platí obdobně rovněž pro podání činěná elektronickou formou.

16. Odkazoval-li městský soud na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2378/99, nutno podotknout, že se jednalo o případ, kdy faxové podání (dovolání) bylo do faxového přístroje odesílatele vloženo o půlnoci posledního dne dovolací lhůty a městskému soudu došlo v 0:03 hod. následujícího dne. Nejvyšší soud dovodil, že za těchto okolností bylo dovolání podáno opožděně. Jak patrno, z citovaného usnesení nikterak nevyplývá, že by bylo třeba zkoumat, kdy se s faxovým podáním seznámil zaměstnanec soudu, naopak je zřejmé, že Nejvyšší soud považoval za relevantní datum vyznačené na dokumentu faxovým přístrojem.

17. Na podporu výše uvedených závěrů je možno odkázat rovněž na shodnou soudní praxi trestněprávní, vyjádřenou např. v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 171/2003 (dostupné na http://nsoud.cz) a nepřímo i v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 460/97 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 12, nález č. 114, str. 137 a násl.) a III. ÚS 329/2000 (publikován tamtéž, svazek 20, nález č. 176, str. 245 a násl.), či praxi správněprávní, vztahující se k podáním činěným elektronickou formou, reprezentovanou např. rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 77/2005 a 5 Afs 80/2005, nebo nejnověji ve vztahu k doručování prostřednictvím datové schránky rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 28/2010 (všechny dostupné na http://nssoud.cz).

18. Právní názor městského soudu, na jehož základě potvrdil usnesení obvodního soudu o odmítnutí odvolání stěžovatelů proti rozsudku téhož soudu ze dne 11. 1. 2008 č. j. 32 C 292/2004-104, byl v příkrém rozporu s ustálenou soudní praxí a svévolně, bez přiměřených důvodů, omezoval právo stěžovatelů na přístup k soudu. Městský soud tak porušil ústavně zaručená práva stěžovatelů plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud proto v souladu s § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesení městského soudu ze dne 14. 7. 2008 č. j. 18 Co 272/2008-138 svým nálezem zrušil.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Autor: US