// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 23.01.2019

Změna právního posouzení věci ze strany soudu nižšího stupně

Je-li věc soudu nižšího stupně vrácena k dalšímu řízení poté, kdy bylo rozhodnutí soudu nižšího stupně zrušeno podle § 243e odst. 2 o. s. ř., nemusí právní posouzení věci ze strany soudu nižšího stupně odpovídat právním názorům, které vyjádřil v předchozím (zrušeném) rozhodnutí (což platí i ve vztahu k otázkám, ohledně nichž odvolací soud není vázán právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243g odst. 1 ve spojení s § 226 o. s. ř.). Za všech okolností je však nutné vyžadovat, aby soud nižšího stupně „odklon“ od svého dřívějšího právního posouzení věci přesvědčivě zdůvodnil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 ICdo 179/2017, ze dne 23. 10. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 157 odst. 2 o. s. ř.

Kategorie: rozhodnutí; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 9. 10. 2013, č. j. 38 ICm 2903/2011-109 (KSOS 38 INS 5965/2011):
1) vyloučil z majetkové podstaty dlužnice (NORMA MB spol. s r. o.) obchodní podíl ve společnosti NORMA Frýdlant n. Ostr., spol. s r. o., identifikační číslo osoby 25387481 (dále jen „NORMA Frýdlant“), ve výši 561/566 [výrok I.],

2) vyloučil z majetkové podstaty dlužnice ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“) [výrok II.] a

3) rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Insolvenční soud vyšel z toho, že:

1) Dlužnice jako prodávající se společností NORMA MB Export - Import spol. s. r. o., identifikační číslo osoby 49686518 (dále jen „NORMA MB EI“), uzavřela dne 18. 12. 1997 kupní smlouvu, kterou jí prodala sporné nemovitosti (dále jen „první kupní smlouva“).

2) V době uzavření první kupní smlouvy byl žalobce jednatelem a společníkem NORMA MB EI, jehož podíl na základním kapitálu NORMA MB EI činil 97,27 %. Základní kapitál dlužnice byl 150.000 Kč.

3) Znaleckým posudkem zpracovaným k 27. 11. 1997 byly sporné nemovitosti oceněny na 1.674.630 Kč. Dne 3. 12. 1997 vyslovila valná hromada dlužnice souhlas s prodejem sporných nemovitostí společnosti NORMA MB EI za 1.247.890 Kč.

4) Dne 30. 6. 2010 uzavřela NORMA MB EI s žalobcem kupní smlouvu, jejímž prostřednictvím sporné nemovitosti prodala žalobci (dále jen „druhá kupní smlouva“).

5) V době uzavření druhé kupní smlouvy byl žalobce jediným společníkem NORMA MB EI. Základní kapitál NORMA MB EI činil 1.100.000 Kč.

6) Znaleckým posudkem zpracovaným ke 2. 2. 2010 byly sporné nemovitosti oceněny na 824.520 Kč. Dne 14. 6. 2010 vyslovila „valná hromada“ společnosti NORMA MB EI souhlas s prodejem sporných nemovitostí žalobci za 850.000 Kč.

7) Dlužnice jako prodávající uzavřela s žalobcem dne 12. 3. 1998 smlouvu o převodu části obchodního podílu ve společnosti NORMA Frýdlant (dále jen „první smlouva o převodu podílu“) ve výši 200/283, připadající na vklad ve výši 8.000.000 Kč, za cenu 8.000.000 Kč (dále jen „dotčená část podílu“).

8) Dne 19. 8. 2003 uzavřela dlužnice jako prodávající s žalobcem smlouvu o převodu zbývající části obchodního podílu ve společnosti NORMA Frýdlant (dále jen „druhá smlouva o převodu podílu“) ve výši 161/566, připadající na vklad ve výši 3.220.000 Kč, za cenu 3.220.000 Kč.

9) Souhlasy s oběma smlouvami o převodu obchodního podílu udělila valná hromada společnosti NORMA Frýdlant dne 12. 3. 1998, resp. 19. 8. 2003.

10) Podle posudku znalce doc. PhDr. Ing. Jana Novotného, CSc., ze dne 31. 1. 2013 činila reálná hodnota dotčené části podílu k 31. 12. 1998 8.001.257 Kč a reálná hodnota části obchodního podílu ve společnosti NORMA Frýdlant ve výši 161/566, připadající na vklad ve výši 3.220.000 Kč, k 31. 12. 2003 činila 3.194.651 Kč.

11) V době uzavření první kupní smlouvy a obou smluv o převodu podílu byl žalobce společníkem dlužnice s dvoutřetinovým podílem na základním kapitálu.

12) Usnesením insolvenčního soudu z 18. 4. 2011, č. j. KSOS 38 INS 5965/2011-A5, byl zjištěn úpadek dlužnice a na její majetek byl prohlášen konkurs.

Insolvenční soud se neztotožnil s námitkou žalované, že na první kupní smlouvu bylo nutné aplikovat § 196a odst. 1 a 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 31. prosince 2000, s tím, že dlužnice není žádnou z osob vypočtených v § 196a odst. 1, 2 a 3 obch. zák., ani osobu blízkou osobám uvedeným v § 196a odst. 1 obch. zák. Z toho dovodil, že „k uzavření (první) kupní smlouvy (...) nebylo třeba souhlasu valné hromady (rozuměj: společnosti NORMA MB EI) ani posudku znalce“ a že se „pojem ‚osoba blízká‘ (...) vztahuje toliko k jednateli společnosti s ručením omezeným, prokuristovi či jiné osobě, která je oprávněna jménem společnosti jednat, tj. toliko k fyzické osobě, nikoli osobě právnické.“ Ohledně druhé kupní smlouvy dospěl k závěru, že pro posuzování důvodnosti projednávané vylučovací žaloby není otázka její platnosti rozhodná.

Ve vztahu ke smlouvám o převodu obchodního podílu insolvenční soud konstatoval, že žalobce obchodní podíl vydržel. Existenci dobré víry dovodil z toho, že žalobce byl zapsán do obchodního rejstříku jako společník společnosti NORMA Frýdlant, tato společnost s ním jako se společníkem jednala a žalobcova účast ve společnosti NORMA Frýdlant nebyla zpochybněna ani jinou (třetí) osobou. K tomu insolvenční soud doplnil, že žalobci „svědčí tzv. objektivní okolnosti, a to skutečnost, že i rejstříkový soud opakovaně (...) zkoumal zákonné podmínky pro zápis změny do obchodního rejstříku.“

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 3. 2017, č. j. 38 ICm 2903/2011, 11 VSOL 16/2014-227 (KSOS 38 INS 5965/2011),

1) změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že se návrh, aby byla z majetkové podstaty dlužnice vyloučena dotčená část podílu, zamítá (první výrok) a

2) zrušil výrok II. a III. rozsudku insolvenčního soudu a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (druhý výrok).

Tento rozsudek odvolacího soudu je přitom již druhým rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé. Předchozí rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2014, č. j. 38 ICm 2903/2011, 11 VSOL 16/2014-164 (KSOS 38 INS 5965/2011) [dále jen „předchozí rozsudek“], Nejvyšší soud k dovolání žalované – ve vztahu k návrhu na vyloučení dotčené části podílu a sporných nemovitostí – zrušil rozsudkem ze dne 31. 5. 2016, č. j. 29 ICdo 9/2015-196, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle mínění odvolacího soudu je „v řízení nesporné“, že valná hromada dlužnice nevyslovila souhlas s první smlouvou o převodu podílu, a proto bylo na místě posoudit, zda žalobce nabyl vlastnické právo k dotčené části podílu vydržením.

S odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, odvolací soud konstatoval, že při hodnocení dobré víry je třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.

Odvolací soud vzal v úvahu dlouhou dobu nezpochybňované držby dotčené části podílu ze strany žalobce (přičemž vyšel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015); avšak uvedl, že existenci dobré víry je třeba zkoumat se zřetelem ke všem okolnostem věci (k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2603/2010), a proto se musí vztahovat také „k právnímu důvodu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo.“ V tomto směru podle mínění odvolacího soudu nelze přehlédnout, že první smlouva o převodu podílu byla uzavřena bez souhlasu valné hromady dlužnice a bez ocenění hodnoty posudkem znalce, ačkoli žalobce krátce před tím uzavřel první kupní smlouvu, k níž byl souhlas valné hromady dlužnice vyžádán a znalecký posudek vypracován.

K tomu odvolací soud doplnil, že při „určování dobrověrnosti“ je nutné trvat na tom, aby ten, kdo jedná v dobré víře, vyvinul dostatečné úsilí ke zjištění všech relevantních skutečností, a tak je nezbytné zkoumat, zda daná osoba mohla či měla znát rozhodující skutečnosti. Žalobce je osobou „zcela svéprávnou“, byl „statutárním orgánem dlužnice“, který s jejím majetkem disponoval, a tak si „musel být vědom zákonných náležitostí převodu obchodního podílu nebo po něm bylo lze požadovat, aby ve svém postavení a při svých aktivitách vědomosti o převodu majetku měl.“

Proto dospěl k závěru, že držba dotčené části podílu nemohla být řádná; žalobce tak nemohl dotčenou část podílu vydržet.

Ve vztahu k převodu sporných nemovitostí odvolací soud (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, č. j. 29 ICdo 9/2015-196) uvedl, že se v projednávané věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při výkladu § 196a odst. 1 a 3 obch. zák. také insolvenční soud. Nato odvolací soud výrok II. a III. rozsudku insolvenčního soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice otázky právního posouzení dobré víry dovolatele při nabývání dotčené části podílu.

Dovolatel namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil první výrok napadeného rozhodnutí tak, že „žalobě ve vztahu k předmětnému obchodnímu podílu vyhoví a rozhodne o jeho vyloučení z majetkové podstaty dlužnice.“

Brojí proti tomu, že mu odvolací soud po více jak 19 letech od uzavření převodní smlouvy „vyčítá“, že mohl a měl vědět o aplikaci § 196a obch. zák., ačkoli tentýž senát uvedl v předchozím rozsudku, že souhlas valné hromady dlužnice „svědčí o hlubokém nepochopení institutu převodu obchodního podílu (a že jde) tento požadavek nad rámec platné právní úpravy.“ Jestliže tedy odvolací soud při své erudici a znalosti judikatury, která v roce 1998 neexistovala, ještě v roce 2014 konstatoval, že na převod dotčené části obchodního podílu pravidla § 196a obch. zák. nedopadají, nelze tuto znalost požadovat po dovolateli.

K tomu odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2603/2010, a ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, od nichž se měl odvolací soud odchýlit. Podle těchto rozhodnutí je třeba posuzovat dobrou víru držitele objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.

Dovolatel dále uvádí, že omluvitelným omylem může být i omyl právní (odkazuje přitom na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1142/2016), a zdůrazňuje, že rozhodujícím kritériem je to, jak by věc posoudil průměrný člověk při zachování obvyklé opatrnosti. Odkazuje přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001, a ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008, a usnesení ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4949/2009, a ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3776/2015, z nichž dovozuje, že o omluvitelný právní omyl šlo i v poměrech projednávané věci, neboť § 196a obch. zák. přinášel celou řadu otázek a nejasností, které ve své rozhodovací praxi řešil i Nejvyšší soud, přičemž docházelo „k zásadním změnám“.

Kromě toho byl převod dotčené části podílu zapsán do obchodního rejstříku, a tak dovolatel neměl pochybnosti, že dotčenou část podílu nabyl.

Nesprávný je také závěr, podle něhož je „nesporné“, že valná hromada dlužnice nedala k uzavření první smlouvy o převodu podílu souhlas. Dovolatel „si není vědom, že by kdy v řízení učinil takové tvrzení nesporným,“ a zpochybňuje i předvídatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu.

Závěrem dovolatel dodává, že první kupní smlouvu uzavřela dlužnice (jako prodávající) a společnost NORMA MB EI. On sám smluvní stranou první kupní smlouvy nebyl. Šlo tedy o „diametrálně odlišnou“ situaci než při uzavírání první smlouvy o převodu podílu, a proto ze skutečnosti, že byl k uzavření první kupní smlouvy vyžádán souhlas valné hromady dlužnice a znalecký posudek, nelze dovozovat, že dovolatel nebyl oprávněným držitelem dotčené části podílu.

Dovolatel doplnil dovolání podáním datovaným 20. 3. 2018 (označeným jako „doplnění dovolání“). V něm uvádí, že valná hromada dlužnice sice udělila k uzavření první kupní smlouvy souhlas, avšak nikoli s odkazem na aplikaci § 196 obch. zák., nýbrž pouze proto, že podle bodu 10.2.2 písm. c) společenské smlouvy dlužnice musela udělit valná hromada souhlas k jakémukoliv nakládání s nemovitým majetkem.

Podruhé doplnil dovolatel dovolání podáním datovaným 9. 5. 2018 (označeným jako „doplnění dovolání 2“), v němž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5823/2017, a dodal, že závěry tohoto rozhodnutí by měl dovolací soud následovat také v poměrech projednávané věci.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání odmítá argumentaci dovolatele a upozorňuje, že dovolatel sice nebyl smluvní stranou první kupní smlouvy, ale vystupoval jako jednatel společnosti NORMA MB EI, spolu s tím byl též jejím většinovým společníkem a byl rovněž většinovým společníkem dlužnice. Dovolateli tedy muselo být známo, že také pro převod dotčené části podílu je nezbytný souhlas valné hromady dlužnice a že musí být převod realizován za cenu určenou posudkem znalce. V poměrech projednávané věci tedy ze strany dovolatele nešlo o omluvitelný právní omyl (ostatně i z dovolatelem citovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, se podává, že právní omyl je omluvitelný pouze výjimečně).

Za zcela lichou označuje žalovaná i námitky dovolatele, které se opírají o dřívější závěr odvolacího soudu, jenž ve svém původním rozsudku ze dne 18. 9. 2014, č. j. 38 ICm 2903/2011, 11 VSOL 16/2014-164 (KSOS 38 INS 5965/2011), uvedl, že se na první smlouvu o převodu podílu neaplikuje § 196a odst. 1 a 3 obch. zák. Podle přesvědčení žalované jde o „exces“ odvolacího soudu, který nemůže mít vliv na výsledek řízení.

V reakci na uplatněné dovolání žalovaná odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2863/14. Uvádí, že dovolatel účelově „překrucuje“ judikaturu, když tvrdí, že z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, vyplývá, že závěry vzešlé z vývoje judikatury je nutné aplikovat při zpětném posuzování případů pouze výjimečně.

Žalovaná konečně odmítá, že by byla dobrá víra dovolatele dána s odkazem na zápis převodu dotčené části podílu do obchodního rejstříku.

Poté, kdy dovolatel napadl první výrok rozsudku odvolacího soudu dovoláním, insolvenční soud usnesením ze dne 20. 9. 2017, č. j. 38 ICm 2903/2011-249 (KSOS 38 INS 5965/2011), vyloučil k samostatnému řízení část návrhu žalobce, jímž se domáhá vyloučení sporných nemovitostí z majetkové podstaty dlužnice.

Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm (ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání dovolatele proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř., a proto může být přípustné pouze podle § 237 o. s. ř., tj. pouze tehdy, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přitom platí, že k podáním dovolatele, datovaným 20. 3. 2018 a 9. 5. 2018 (označeným jako „doplnění dovolání“ a „doplnění dovolání 2“), Nejvyšší soud nemohl při posuzování přípustnosti a důvodnosti dovolání přihlížet, neboť změna vymezení dovolacího důvodu (a to i formou doplnění nové argumentace) je podle § 242 odst. 4 o. s. ř. možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání, která dovolateli uplynula 29. 8. 2017 (k tomu srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008, uveřejněného pod číslem 148/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání je přesto přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelem otevřené otázky výkladu § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 129 odst. 1 obč. zák. je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.

Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

Podle § 134 odst. 1 obč. zák. se stává oprávněný držitel vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

Podle § 114 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000 představuje obchodní podíl práva a povinnosti společníka a jim odpovídající účast na společnosti. Jeho výše se určuje podle poměru vkladu společníka k základnímu jmění společnosti, nestanoví-li společenská smlouva jinak.

Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k výkladu citovaných ustanovení se podává mimo jiné, že:

1) Obchodní podíl lze vydržet jako věc movitou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 1216/2005, uveřejněné pod číslem 50/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 346/2006).

2) Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 982/98, či ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2827/99).

3) Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, či ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).

4) Oprávněná držba se tedy zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001).

5) Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2003/2000, či ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4881/2008).

6) Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Za neoprávněného držitele nelze považovat toho, kdo se držby uchopí na základě jednoho z možných výkladů zákona, bylo-li k tomuto výkladu možno dojít při zachování obvyklé opatrnosti (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001, či ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4833/2007).

7) O nejasné znění zákona jde i v případě, že obsah právní normy nevyplývá přímo ze znění zákonného ustanovení, ale z výkladu provedeného rozhodnutím či stanoviskem publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; zásada, že neznalost zákonů neomlouvá, se totiž nevztahuje na judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008).

8) Posouzení otázky, zda v dané věci byl držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, či ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2283/2009).

V poměrech projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, podle něhož dovolatel nebyl při nabývání dotčené části podílu v dobré víře s odůvodněním, že jde o „zcela svéprávnou“ osobu, která byla „statutárním orgánem dlužnice“. Proto si dovolatel podle mínění odvolacího soudu „musel být vědom zákonných náležitostí převodu obchodního podílu nebo po něm bylo lze požadovat, aby ve svém postavení a při svých aktivitách vědomosti o převodu majetku měl.“

Tento názor přijal odvolací soud poté, kdy v předchozím rozsudku konstatoval, že „nezpochybňuje“ závěr insolvenčního soudu, podle něhož byl dovolatel oprávněným držitelem dotčené části podílu, resp. poté, kdy v předchozím rozsudku (nesprávně) uvedl, že námitka žalované upozorňující na absenci souhlasu valné hromady dlužnice „svědčí o hlubokém nepochopení institutu převodu obchodního podílu společníka ve společnosti s ručením omezeným a tento požadavek jde nad rámec platné právní úpravy.“

Ve světle právě uvedeného se přezkum dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu odvíjí od posouzení přiměřenosti úvahy, zda dovolatel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu dotčená část obchodního podílu patří.

Nejvyšší soud nemá pochybnosti, že je-li věc soudu nižšího stupně vrácena k dalšímu řízení poté, kdy bylo rozhodnutí soudu nižšího stupně zrušeno podle § 243e odst. 2 o. s. ř., nemusí právní posouzení věci ze strany soudu nižšího stupně odpovídat právním názorům, které vyjádřil v předchozím (zrušeném) rozhodnutí (což platí i ve vztahu k otázkám, ohledně nichž odvolací soud není vázán právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243g odst. 1 ve spojení s § 226 o. s. ř.). Je tomu tak již proto, že při přijetí opačného závěru by bylo soudu nižšího stupně znemožněno reagovat na vývoj judikatury v otázkách, které nebyly předmětem dovolacího přezkumu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Za všech okolností je však nutné vyžadovat, aby soud nižšího stupně „odklon“ od svého dřívějšího právního posouzení věci přesvědčivě zdůvodnil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Taková situace však v projednávané věci nenastala, neboť odvolací soud „odklon“ od svého dřívějšího právního posouzení přesvědčivě nezdůvodnil (viz výše).

Odvolací soud se nijak nezabýval otázkou, zda byl právní omyl žalobce, (jenž vycházel z toho, že k účinnému převodu dotčené části podílu není třeba souhlas valné hromady dlužnice) omluvitelný; tedy tím, zda z § 196a odst. 1 a 3 ve spojení s § 135 odst. 2 obch. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2010) přímo vyplývalo, že pokud společnost úplatně převádí na společníka majetek přesahující jednu desetinu základního jmění společnosti v průběhu jednoho roku, lze jej zcizit jen se souhlasem valné hromady společnosti (dlužnice); dále i tím, jak se ze zákona podávaly právní důsledky nedodržení § 196a odst. 3 obch. zák.

Za této situace má Nejvyšší soud posouzení otázky dobré víry dovolatele ohledně toho, že mu dotčená část obchodního podílu patří, za zjevně nepřiměřené (obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5823/2017).

Ze stejného důvodu nemůže obstát ani závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatel nebyl v dobré víře ohledně držby dotčené části podílu, neboť byla krátce před uzavřením první smlouvy o převodu podílu uzavřena první kupní smlouva, k níž byl souhlas valné hromady dlužnice vyžádán a znalecký posudek zpracován. Odvolací soud totiž přehlíží, že dovolatel nebyl smluvní stranou první kupní smlouvy, a svoji úvahu nijak blíže nerozvádí (nevysvětluje).

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatelky – podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil výrok I. rozsudku odvolacího soudu a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů