// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 23.01.2019

Námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu vydanému před 1. 1. 2013

I. Směnečný platební rozkaz vydaný soudem před 1. 1. 2013 má právní účinky stanovené právní úpravou účinnou před 1. 1. 2013, a to bez ohledu na to, kdy je žalovanému doručen. Jedním z těchto účinků je též délka lhůty, v níž je žalovanému uloženo zaplacení žalobcem požadované částky a nákladů řízení, resp. v níž je mu umožněno podat námitky.

II. Třídenní námitkovou lhůtu shledal Ústavní soud v Pl. ÚS 16/12 nepřiměřenou (tudíž neústavní) pouze v případech, kdy je směnka uplatňována i mezi subjekty, jež zásadně nejsou v rovném postavení a které nemohou – aniž by bylo spravedlivé to od nich očekávat – vnímat směnečný vztah v celé jeho šíři a reflektovat tak případná rizika pro ně z něj plynoucí (tj. ve spotřebitelských vztazích). Žalovaný přitom v projednávané věci nevystupuje jako spotřebitel. Už z tohoto důvodu lze uzavřít, že třídenní námitková lhůta, kterou měl k dispozici, nepředstavovala takový zásah do jeho ústavně garantovaných základních práv, který by odůvodňoval zrušení příslušného rozhodnutí (směnečného platebního rozkazu) Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 622/2018, ze dne 19. 9. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 175 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012
čl. II bod 1 zák. č. 404/2012 Sb.

Kategorie: směnečný platební rozkaz; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobou pro zmatečnost podanou u Krajského soudu v Praze dne 4. 8. 2014 se žalovaný domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2014, č. j. 12 Cmo 128/2014-356, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, č. j. 59 Cm 252/2012-260, kterými bylo rozhodnuto o odmítnutí jeho námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu vydanému Krajským soudem v Praze dne 16. 10. 2012 pod č. j. 59 Cm 252/2012-24 (dále též jen „směnečný platební rozkaz“) z důvodu jejich opožděného podání.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 12. 2015, č. j. 59 Cm 252/2012-527, žalobu pro zmatečnost zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Vyšel přitom z toho, že:

1) Dne 16. 10. 2012 byl Krajským soudem v Praze vydán směnečný platební rozkaz, jímž bylo žalovanému alternativně uloženo buď zaplatit 13.650.000 Kč s příslušenstvím, směnečnou odměnu ve výši 45.499 Kč a náhradu nákladů řízení, anebo podat proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu do tří dnů ode dne jeho doručení u podepsaného soudu námitky.

2) Dne 3. 4. 2013 podal žalovaný návrh na vyslovení neúčinnosti doručení směnečného platebního rozkazu, uváděje, že se z omluvitelného důvodu nemohl se směnečným platebním rozkazem seznámit a dozvěděl se o něm až 20. 3. 2013, kdy nahlédl do soudního spisu poté, kdy se dozvěděl, že je proti němu vedena exekuce.

3) Usnesením ze dne 29. 8. 2013, č. j. 59 Cm 252/2012-187, Krajský soud v Praze rozhodl o neúčinnosti doručení směnečného platebního rozkazu (dále též jen „rozhodnutí o neúčinnosti doručení“). V rozhodnutí o neúčinnosti doručení soud účastníky řízení poučil o možnosti podat proti tomuto rozhodnutí odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení. Rozhodnutí o neúčinnosti doručení bylo doručeno oběma účastníkům 30. 8. 2013.

4) Proti rozhodnutí o neúčinnosti doručení podala žalobkyně odvolání, jež bylo žalovanému doručeno 16. 9. 2013 a které vzala žalobkyně posléze zpět z důvodu, že odvolání proti tomuto rozhodnutí není podle § 202 odst. 1 písm. m) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), přípustné.

5) Zpětvzetí odvolání proti rozhodnutí o neúčinnosti doručení bylo žalovanému doručeno 27. 9. 2013. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 11. 2013, č. j. 12 Cmo 384/2013-233, odvolací řízení pro zpětvzetí odvolání zastavil.

6) Žalovaný dne 27. 9. 2013 podal proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, jež byly usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, č. j. 59 Cm 252/2012-260, odmítnuty jako opožděné.

7) Usnesením ze dne 23. 4. 2014, č. j. 12 Cmo 128/2014-356, Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž byly odmítnuty námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedl, že směnečný platební rozkaz byl žalovanému doručen 30. 8. 2013, stejně jako rozhodnutí o neúčinnosti doručení směnečného platebního rozkazu. Na této skutečnosti podle odvolacího soudu nemůže nic změnit ani nesprávné poučení o přípustnosti odvolání proti rozhodnutí o neúčinnosti doručení. Odvolací soud shledal, že třídenní lhůta pro podání námitek uplynula v souladu s právní úpravou účinnou ke dni vydání směnečného platebního rozkazu 2. 9. 2013, a odmítl argumenty žalovaného odkazující na nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 16/12 (dále též jen „Pl. ÚS 16/12“). Uzavřel proto, že námitky podané dne 27. 9. 2013 jsou opožděné, když neshledal důvodným argument žalovaného, podle něhož lhůta k podání námitek činí tři měsíce od doručení směnečného platebního rozkazu. Odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3779/2008, považoval za nepřípadný.

Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu napadené žalobou pro zmatečnost je věcně správné, když „z přechodných ustanovení novely občanského soudního řádu, zákona č. 404/2012 Sb. a zákona č. 45/2013 Sb., nevyplývá, že by pro směnečné platební rozkazy, vydané za účinnosti občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, měla platit jiná zákonná lhůta než třídenní. Naopak v čl. II přechodných ustanovení zákona č. 45/2013 Sb. je u § 53 přechodné ustanovení, podle nějž proti směnečnému platebnímu rozkazu, který byl vydán v období od 1. 5. 2013 do dne nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 5. 2013, resp. 1. 8. 2013), lze námitky podat nejpozději ve lhůtě 15 dnů od nabytí účinnosti tohoto zákona. Byl-li takový směnečný platební rozkaz doručen po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, lze námitky podat ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení. Z toho vyplývá, že na směnečný platební rozkaz vydaný 16. 10. 2012 se jednoznačně vztahují ustanovení občanského soudního řádu v tehdy platném znění a tedy i tehdy zákonná lhůta pro podání námitek v délce 3 dnů od doručení směnečného platebního rozkazu“.

V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), ve výroku II. je změnil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, podle kterého žalobě pro zmatečnost nelze vyhovět. Pokyn Krajského soudu v Praze (aby žalovaný v případě, že chce odvrátit účinky směnečného platebního rozkazu, podal proti směnečnému platebnímu rozkazu ve lhůtě 3 dnů od jeho doručení námitky), který je vzhledem ke specifičnosti právní úpravy směnečného řízení uveden ve výrokové části, má nejen hmotněprávní dopad, je však také závazným procesním poučením o lhůtě k podání námitek, respektive o jejich náležitostech. Toto poučení je v souladu s právní úpravou platnou a účinnou ke dni vydání směnečního platebního rozkazu, tj. k 16. 10. 2012, uvedenou v § 175 odst. 1 o. s. ř. Jiná lhůta pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nemůže být dovozena ani z následně vydaných novelizací občanského soudního řádu. Podle odvolacího soudu, chtěl-li žalovaný odvrátit účinky směnečného platebního rozkazu ukládajícího mu zaplacení směnečných nároků žalobkyni, bylo jeho povinností podat proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky ve lhůtě 3 dnů od jeho doručení.

Odvolací soud dále dovodil, že rozhodnutí o neúčinnosti doručení nabylo ve smyslu § 50d odst. 3 o. s. ř. právní moci doručením oběma účastníkům, tedy dne 30. 8. 2013. Je proto bezvýznamné, že soud vyznačil na tomto rozhodnutí právní moc uvedením pozdějšího data (17. 9. 2013), zřejmě s ohledem na nesprávné poučení o možnosti podat proti tomuto rozhodnutí odvolání ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení. Podle odvolacího soudu k tomuto poučení nelze přihlížet, neboť je ve zřejmém rozporu s § 202 odst. 2 písm. j) o. s. ř., který odvolání proti takovému rozhodnutí nepřipouští. Odvolací soud tak uzavřel, že lhůta k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu počala běžet 31. 8. 2013. Námitky podané žalovaným dne 27. 9. 2013 jsou proto podle odvolacího soudu opožděné, když je ostatně již lhostejné, zda lhůta k jejich podání byla třídenní nebo patnáctidenní.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., maje za to, že odvolací soud posoudil dále uvedené otázky odlišně od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Jde o otázky:

1) „významu a následků pro žalovaného spojených s procesně vadným poučením soudu prvního stupně o přípustnosti opravného prostředku proti rozhodnutí o neúčinnosti doručení“,

2) „posouzení okamžiku doručení směnečného platebního rozkazu odlišně od okamžiku právní moci vyznačené na rozhodnutí o neúčinnosti doručení“ a

3) zásahu do práva žalovaného na zákonného soudce, když o jeho odvolání proti usnesení soudu prvního stupně nerozhodoval stejný senát odvolacího soudu jako ten, který dříve rozhodoval o jeho odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh na nařízení odkladu vykonatelnosti rozhodnutí napadeného žalobou pro zmatečnost.

Přípustnost dovolání žalovaný spatřuje dále v tom, že otázky, na kterých spočívá napadené rozhodnutí, nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny.

Jde o otázky:

4) „jaká námitková lhůta podle § 175 odst. 1 o. s. ř. se uplatní v případě doručování směnečného platebního rozkazu vydaného ve stejný den, kdy Ústavní soud přijal nález sp. zn. Pl. 16/12, respektive vydaného v době platnosti třídenní námitkové lhůty podle § 175 odst. 1 o. s. ř. platného do 31. 12. 2012, a doručovaného po vyhlášení ve Sbírce zákonů nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. Pl. 16/12, respektive doručovaného v době platnosti patnáctidenní námitkové lhůty podle § 175 odst. o. s. ř. platného od 1. 5. 2013“,

5) „zda je přípustné, aby byl žalovanému platně a s následky s tím spojenými doručen směnečný platební rozkaz, který je svým obsahem v rozporu nejen s právním předpisem v době jeho doručování, ale také s ústavně garantovanými právy žalovaného“,

6) „zda má v případě podání odvolání proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné, rozhodnout v případě zpětvzetí takového odvolání odvolatelem odvolací soud, případně soud prvního stupně tak, že se odvolací řízení zastavuje, nebo že se odvolání jako nepřípustné odmítá“, a

7) „kdy nabude právní moci rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné, avšak soud v něm uvedl poučení o možnosti podat proti němu ve lhůtě 15 dnů odvolání a jeden z účastníků odvolání podá“.

Otázku 1) odvolací soud podle dovolatele posoudil odlišně od řešení přijatého Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2034/99, a ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 289/2005, a Ústavním soudem v nálezech ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2163/11, ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS 618/01, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3476/11, a ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07. Závěr uvedený v napadeném rozhodnutí, podle něhož vadné poučení soudu o přípustnosti opravného prostředku proti rozhodnutí o neúčinnosti doručení nemohlo mít za situace, kdy je odvolání proti tomuto rozhodnutí ze zákona vyloučeno, žádný vliv na okamžik doručení směnečného platebního rozkazu, je závěrem nesprávným, který vede ve svém důsledku k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces.

Otázku 2) odvolací soud podle dovolatele posoudil odlišně od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3779/2008. Odvolací soud totiž nezohlednil, že dovolateli byl doručen směnečný platební rozkaz již opatřený doložkou právní moci, a jednal tak v rozporu s § 50d o. s. ř. V takovém případě dovolateli příslušela námitková lhůta v trvání 3 měsíců.

Při řešení otázky 3) postupoval odvolací soud podle dovolatele v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16. Za situace, kdy o odvolání rozhodoval jiný senát odvolacího soudu než ten, který dříve rozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti, který dovolatel spojil se žalobou pro zmatečnost, došlo k zásahu do práva dovolatele na zákonného soudce garantovaného v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jde-li o otázky 4) a 5), dovolatel je přesvědčen, že je třeba rozlišovat mezi okamžikem vydání rozhodnutí a okamžikem jeho doručení. Účinky procesního úkonu nastávají vůči konkrétnímu účastníkovi doručením takového úkonu. Dovolatel má za to, že proti směnečným platebním rozkazům vydaným do 31. 12. 2012 a doručovaným po 1. 8. 2013 lze podat námitky ve lhůtě patnácti dnů od jejich doručení. Dodává, že je nepřípustné a protiústavní, aby bylo účastníkovi řízení doručováno soudní rozhodnutí – směnečný platební rozkaz, který je ve svém výroku vzhledem k Pl. ÚS 16/12 protiústavní.

Co se týče otázek 6) a 7), podle dovolatele v případě zpětvzetí odvolání, které není ze zákona přípustné, nelze rozhodnout tak, že se odvolací řízení zastavuje, ale pouze tak, že se odvolání jako nepřípustné odmítá. Dovolatel má za to, že podal-li účastník takové odvolání jen proto, že se řídil nesprávným poučením soudu o možnosti podat proti rozhodnutí odvolání, nabude rozhodnutí právní moci okamžikem, kdy bude účastníkům řízení doručeno rozhodnutí o odmítnutí tohoto nepřípustného odvolání.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázek 4) a 5), v rozhodování dovolacího soudu dosud v souvislostech popsaných v dovolání neřešených.

Dovolání není důvodné.

Podle § 175 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá (odstavec 1 věta první).

Nepodá-li žalovaný včas námitky nebo vezme-li je zpět, má směnečný (šekový) platební rozkaz účinky pravomocného rozsudku. Pozdě podané námitky nebo námitky, které neobsahují odůvodnění, soud odmítne (odstavec 3 věta první a druhá).

Délka lhůty k podání námitek, jež je upravena v § 175 odst. 1 větě první o. s. ř., se v průběhu doby měnila – do 31. 12. 2012 činila tři dny, od 1. 1. 2013 do 30. 4. 2013 osm dnů a s účinností od 1. 5. 2013 činí patnáct dní (srovnej část první, Čl. I, bod 20. zákona č. 404/2012 Sb. a část třetí, § 52, bod 1. zákona č. 45/2013 Sb., kterými se měnil zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád).

Podle Čl. II bodu 1. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2013 (dále jen „zákon č. 404/2012 Sb.“), není-li dále stanoveno jinak, použije se občanský soudní řád ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které byly v řízení učiněny přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle § 53 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů) [dále jen „zákon č. 45/2013 Sb.“], který, jde-li o úpravu délky námitkové lhůty, nabyl účinnosti dnem 1. 5. 2013, proti směnečnému (šekovému) platebnímu rozkazu, který byl vydán v období od 1. 5. 2013 do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, lze podat námitky nejpozději ve lhůtě 15 dnů ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Byl-li však takový směnečný (šekový) platební rozkaz doručen po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, lze námitky podat ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení.

I. K délce lhůty pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, který byl soudem vydán před 1. 1. 2013 a žalovanému doručen po 1. 1. 2013.

Pro posouzení dovolatelem otevřené čtvrté otázky je nutné zabývat se přechodnými ustanoveními shora citovaných novel občanského soudního řádu. Jelikož zákon č. 45/2013 Sb. obsahuje přechodná ustanovení týkající se pouze směnečných platebních rozkazů vydaných po 1. 5. 2013, je pro určení délky námitkové lhůty v projednávané věci nutné vycházet z přechodného ustanovení uvedeného v zákoně č. 404/2012 Sb.

Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odůvodnil a formuloval závěr, podle kterého:

1) Právní teorie a praxe rozeznává zpětnou účinnost pravou (pravou retroaktivitu) a nepravou (nepravou retroaktivitu). O pravou zpětnou účinnost (pravou retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu (poměru) a práv a povinností účastníků (stran) z tohoto vztahu (poměru) také v případě, kdy právní vztah (poměr) nebo práva a povinnosti z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost (nepravá retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy (poměry) vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z těchto vztahů (poměrů), vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou.

2) Pravá zpětná účinnost (pravá retroaktivita) není v českém právním řádu přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů (poměrů) v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (pravé retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví (včetně právní úpravy soukromoprávních poměrů) dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod číslem 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 5, ročník 1996, 1. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.).

Zpětná působnost (retroaktivita) zákona vyjádřená v Čl. II bodu 1. zákona č. 404/2012 Sb. spočívá na principech nepravé retroaktivity. Znamená to mimo jiné, že směnečný platební rozkaz vydaný soudem (a v projednávané věci též doručený žalobkyni) před 1. 1. 2013 má právní účinky stanovené právní úpravou účinnou před 1. 1. 2013, a to bez ohledu na to, kdy je žalovanému doručen. Jedním z těchto účinků je též délka lhůty, v níž je žalovanému uloženo zaplacení žalobcem požadované částky a nákladů řízení, resp. v níž je mu umožněno podat námitky. Nepodá-li proto žalovaný námitky do 3 dnů doručení takového směnečného platebního rozkazu, nastávají účinky uvedené v § 175 odst. 3 větě první o. s. ř.

II. K ústavnosti třídenní námitkové lhůty uvedené ve směnečném platebním rozkazu doručeném žalovanému po 1. 1. 2013.

Podle § 71 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního předpisu důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení zákona o trestním řízení soudním (odstavec 1).

Ostatní pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat (odstavec 2).

Ustanovení odstavců 1 a 2 platí i v případech, kdy byly zrušeny části právních předpisů, popřípadě některá jejich ustanovení (odstavec 3).

Jinak práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisů zůstávají nedotčena (odstavec 4).

Ústavní soud svým Pl. ÚS 16/12 zrušil ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. v části týkající se délky lhůty (tři dny) k podání námitek proti směnečnému (šekovému) platebnímu rozkazu. Ve zbylých částech byl návrh na zrušení § 175 odst. 1 o. s. ř. odmítnut.

Nejvyšší soud již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 31 Cdo 152/2010, uveřejněném pod číslem 47/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého platí, že byl-li zákon (jeho jednotlivé ustanovení) zrušen Ústavním soudem pro rozpor s ústavním pořádkem, soud při posuzování právních vztahů, které vznikly přede dnem účinnosti nálezu Ústavního soudu, k této protiústavnosti přihlédne, jen jestliže jde podle důvodů uvedených v nálezu Ústavního soudu o zásah do ústavně garantovaných základních práv jednotlivce takové intenzity, že by odůvodňoval zrušení příslušného rozhodnutí Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti.

V odůvodnění Pl. ÚS 16/12 Ústavní soud konstatoval, že je třeba respektovat zvláštní povahu směnky a že, byť třídenní lhůta k podání námitek nebyla zákonodárcem stanovena svévolně, je třeba v souvislosti s širší úpravou používání směnek ve spotřebitelských vztazích přistoupit k jejímu prodloužení. Třídenní lhůtu nezrušil dnem vyhlášení nálezu, ale až uplynutím dne 30. 4. 2013. Přihlédl přitom k návrhu zákona projednávaného sněmovnou, jímž mělo dojít ke změně občanského soudního řádu a k prodloužení lhůty k podání námitek podle § 175 odst. 1 o. s. ř. na osm dní, s tím, že je v silách zákonodárce, aby tento zákon nabyl účinnosti tak, aby předmětná lhůta byla kontinuálně nahrazena lhůtou novou. Ke zrušení lhůty dnem vyhlášení nálezu nepřistoupil, neboť by nastala situace, kdy by směneční dlužníci nebyli v podávání směnečných námitek jakkoli časově limitováni, což by znamenalo porušení právní jistoty jejich věřitelů a ve svém důsledku nemožnost realizovat jakýkoli směnečný vztah.

V usnesení ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1980/2014, Nejvyšší soud uvedl, že s ohledem na závěry, k nimž dospěl v Pl. ÚS 16/12 Ústavní soud, nelze konstatovat protiústavnost všech směnečných platebních rozkazů vydaných do 31. 12. 2012, proti nimž byly podány námitky v třídenní lhůtě a které byly rozhodnutím soudu ponechány v platnosti. Pro závěr, zda rozsudek, kterým byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, byl vydán na základě části zákona zrušeného Ústavním soudem, budou proto vždy významné konkrétní okolnosti nalézacího řízení.

Třídenní námitkovou lhůtu shledal Ústavní soud v Pl. ÚS 16/12 nepřiměřenou (tudíž neústavní) pouze v případech, kdy je směnka uplatňována i mezi subjekty, jež zásadně nejsou v rovném postavení a které nemohou – aniž by bylo spravedlivé to od nich očekávat – vnímat směnečný vztah v celé jeho šíři a reflektovat tak případná rizika pro ně z něj plynoucí (tj. ve spotřebitelských vztazích) [k tomu srov. též důvody např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1260/2013, ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1135/2013, ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4257/2013, a ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 6046/2016, včetně tam obsažených odkazů na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4542/12, ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 718/13, a ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 717/13].

Dovolatel přitom v projednávané věci nevystupuje jako spotřebitel. Už z tohoto důvodu lze uzavřít, že třídenní námitková lhůta, kterou měl k dispozici, nepředstavovala takový zásah do jeho ústavně garantovaných základních práv, který by odůvodňoval zrušení příslušného rozhodnutí (směnečného platebního rozkazu) Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti.

Dovolatel se navíc o směnečném platebním rozkazu dozvěděl již 20. 3. 2013 v exekučním řízení vedeném soudním exekutorem Mgr. H. S., Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 145 Ex 129/13. Měl tak ve skutečnosti více než 5 měsíců na to, aby námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu řádně zformuloval a podal.

V poměrech projednávané věci lze proto uzavřít, že třídenní námitková lhůta je přiměřená a nepředstavuje zásah do ústavně garantovaných práv dovolatele.

Závěr odvolacího soudu, podle něhož lhůta k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu činí 3 dny od jeho doručení, je tudíž správný.

Ostatní dovolatelem předkládané otázky nečiní dovolání přípustným.

(…)

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů