// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 16.01.2019
Pravomoc ve věci příspěvku na plnění úkolů obce v přenesené působnosti
Soudy v občanském soudním řízení nejsou nadány pravomocí (§ 7 odst. 1 o. s. ř.) rozhodovat o sporech mezi obcí a státem o vyplacení příspěvku na plnění úkolů obce v přenesené působnosti (§ 62 zákona č. 128/2000 Sb.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2912/2018, ze dne 9. 10. 2018
Dotčené předpisy:
§ 7 o. s. ř.
§ 62 zák. č. 128/2000 Sb.
Kategorie: soudní pravomoc a příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 10. 2017, č. j. 5 C 377/2015-52, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1 068 107 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl i o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce tvrdil, že na základě veřejnoprávní smlouvy, kterou dne 23. 6. 2011 uzavřel s městem Ralskem a která byla s účinností od 1. 7. 2011 schválena Krajským úřadem L. kraje, leč následně byla rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 23. 7. 2013, č. j. MV-131855-32/VEG-2011, ve spojení s rozhodnutím ministra vnitra ze dne 16. 1. 2014, č. j. MV-11685-26/VS-2013, zrušena (správní žaloba napadající dotčená správní rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2017, č. j. 3 A 20/2014-53), vykonával v období od 1. 7. 2011 do 22. 1. 2014 a od 11. 4. 2014 do 31. 12. 2014 pro město Ralsko namísto Městského úřadu Mimoň působnost stavebního úřadu. Dovozoval z toho, že mu za faktický výkon přenesené působnosti dle ustanovení § 62 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), dále jen – „zákon č. 128/2000 Sb.“, od žalovaného státu náleží žalobou uplatňovaný peněžitý příspěvek. Teprve pro případ, že by mu nárok na příspěvek dle ustanovení § 62 zákona č. 128/2000 Sb. nepříslušel, konstruoval dále opodstatněnost žaloby prostřednictvím úvah o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného státu či o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že požadovaný příspěvek žalobci dle ustanovení § 62 zákona č. 128/2000 Sb. nenáleží, neboť přenesenou působnost nevykonával v souladu se zákonem. V situaci, kdy žalovaná příspěvek sama nečerpala a vyplácela jej v souladu se zákonem městu Mimoň, soudy nižšího stupně současně neshledaly ani vznik bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobce či její odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím. Žalobě proto nevyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Předestřel otázku, zda příspěvek dle ustanovení § 62 zákona č. 128/2000 Sb. náleží obci i za faktický výkon přenesené působnosti na základě později zrušené (pro rozpor se zákonem) veřejnoprávní smlouvy. Měl za to, že uvedená otázka nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Vytýkaje, že se soudy nižšího stupně nezabývaly otázkou platnosti uzavřené veřejnoprávní smlouvy jako otázkou předběžnou a že nezohlednily faktický výkon přenesené působnosti dovolatelem realizovaný v dobré víře v platnost a účinnost sjednané a příslušným krajským úřadem schválené veřejnoprávní smlouvy, přitom argumentoval ve prospěch závěru, že má na požadovaný příspěvek nárok. Úvahu odvolacího soudu o tom, že se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně neobohatila, pak dovolatel shledával za odporující rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3369/2013, sp. zn. 28 Cdo 2640/2012 a sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, jakož i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 186/2016. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky výkladu ustanovení § 62 zákona č. 128/2000 Sb., jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena.
V souladu s ustanovením § 242 odst. 3 o. s. ř. se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda řízení před soudy nižšího stupně nebylo zatíženo zmatečnostmi (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) či jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti.
Podle § 7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudní řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odstavec 2). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec 3).
Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Podle § 62 zákona č. 128/2000 Sb. obce obdrží ze státního rozpočtu příspěvek na plnění úkolů v přenesené působnosti.
Podle § 65 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. neplní-li orgán obce povinnost podle § 7 odst. 2, rozhodne krajský úřad, že pro ni bude přenesenou působnost nebo část přenesené působnosti vykonávat pověřený obecní úřad, do jehož správního obvodu patří. Krajský úřad zároveň rozhodne o převodu příspěvku na výkon přenesené působnosti. Rozhodnutí vydává krajský úřad v přenesené působnosti; při jeho vydávání se nepostupuje podle správního řádu.
Pravomoc soudů projednávat a rozhodovat spory v občanském soudním řízení je ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. dána ve věcech soukromoprávní povahy, vyznačujících se rovným postavením subjektů soukromoprávních vztahů (nemožností jednoho subjektu právního vztahu jednostranným autoritativním aktem založit právní vztah nebo určit právní postavení jiného subjektu /coby adresáta vrchnostenského aktu/) a autonomií (svobodou) jejich vůle.
Příspěvek na plnění úkolů obce v přenesené působnosti (§ 62 zákona č. 128/2000 Sb.), jehož vyplacení se žalobce v posuzovaném občanském soudním řízení domáhá, je dle aktuální legislativní praxe každoročně stanovován zákonem o státním rozpočtu. O jeho výši tak rozhoduje Poslanecká sněmovna. Zákon přitom neposkytuje žádné obecné vodítko k výši přípěvku, pouze stanoví, že obce musí alespoň nějaký příspěvek obdržet, pakliže vykonávají úkoly v přenesené působnosti. Výše příspěvku nebo okolnosti jeho poskytování se tudíž zjevně neodvíjejí od složitosti či množství úkolů uložených obcím při výkonu přenesené působnosti. Se zřetelem k ustanovení § 65 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. je pak pravomoc rozhodovat o adresátu daného příspěvku svěřena příslušnému krajskému úřadu v přenesené působnosti, jenž při svém rozhodování nepostupuje dle správního řádu; v podrobnostech srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 34/02, či z komentářové literatury Josef Vedral, Luboš Váňa, Jan Břeň, Stanislav Pšenička, Zákon o obcích (obecní zřízení), 1. vydání, Praha 2008, s. 345, 355.
Z uvedeného je zřejmé, že soudy v občanském soudním řízení pravomocí (§ 7 odst. 1 o. s. ř.) rozhodovat o sporech mezi obcí a státem o vyplacení příspěvku na plnění úkolů obce v přenesené působnosti (§ 62 zákona č. 128/2000 Sb.) nadány nejsou. Nejde zde totiž očividně o věc soukromoprávní povahy, když poskytování či výše příspěvku nemůže být předmětem smluvního vyjednávání mezi obcí a státem (výplata příspěvku není projevem autonomního nakládání veřejnoprávních korporací s jejich majetkem), nýbrž je upraveno zákonem o státním rozpočtu, a pravomocí autoritativně rozhodovat o výplatě příspěvku je dle výslovné zákonné úpravy nadán v přenesené působnosti příslušný krajský úřad (§ 65 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb.).
Uplatňuje-li tedy žalující obec vůči státu nárok na vyplacení příspěvku na plnění úkolů obce v přenesené působnosti (§ 62 zákona č. 128/2000 Sb.) v občanském soudním řízení, nejsou soudy k projednání a rozhodnutí takovéto věci zjevně nadány svou pravomocí. Na uvedeném závěru přitom ničeho nemění, uplatňuje-li žalobce svůj nárok též z titulu vypořádání bezdůvodného obohacení, neboť takovýto nárok vznáší toliko subsidiárně, a to právě pro případ, že by právo na výplatu příspěvku ve smyslu ustanovení § 62 zákona č. 128/2000 Sb. dáno nebylo. Nedostatek pravomoci soudu pak představuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, pro který nezbývá než řízení zastavit (§ 103, § 104 odst. 1 o. s. ř.).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, přihlížeje z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věty druhé o. s. ř.) k vadě řízení spočívající v nedostatku soudní pravomoci (§ 229 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věty první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a řízení zastavil (§ 243e odst. 1, 2, 4 o. s. ř.); současně rozhodl, že po právní moci rozsudku bude věc postoupena příslušnému Krajskému úřadu L. kraje k rozhodnutí o žádosti žalobce o výplatu požadovaného příspěvku (§ 104 odst. 1, věty druhé, § 243e odst. 4 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první o. s. ř. v situaci, kdy žalobce z procesního hlediska zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a kdy k nákladům procesně úspěšné žalované patří paušální náhrada režijních nákladů za tři úkony realizované v řízení před soudem prvního stupně, dva úkony provedené v odvolacím řízení a jeden úkon uskutečněný v řízení dovolacím po 300 Kč za každý úkon (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
Autor: -mha-