// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 04.01.2019

Nepřípustné novoty v odvolacím řízení

Novými skutečnostmi (potažmo důkazy) z pohledu ustanovení § 205a o. s. ř. mohou být pouze okolnosti, jimiž má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak byl dosud zjištěn, které nebyly uplatněny již před soudem prvního stupně.

Podpora právní argumentace o závěry aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu, která nevychází z tvrzení měnícího skutkový stav věci, není nepřípustnou novotou v odvolacím řízení ve smyslu § 205a o. s. ř.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 5795/2016, ze dne 27. 9. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 205a o. s. ř. ve znění do 29. 9. 2017

Kategorie: odvolání; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobou doručenou Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí dne 16. 11. 2010 se žalobkyně vůči žalované domáhala zrušení rozhodčího nálezu JUDr. E. V., rozhodkyně se sídlem ve V., R., ze dne 27. 8. 2008, č. j. Va 26-326/2008-12, mimo jiné s odůvodněním, že rozhodkyně neměla pravomoc věc rozhodnout z důvodu neexistence, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2011, č. j. Ncp 2136/2010-38, byla věc postoupena Krajskému soudu v Hradci Králové jako soudu věcně příslušnému.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, č. j. 5 Cmo 477/2015-153, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 10. 2015, č. j. 55 Cm 72/2013-124, jímž byla zamítnuta žaloba o zrušení rozhodčího nálezu vydaného JUDr. E. V., rozhodkyní se sídlem ve V., R., ze dne 27. 8. 2008, č. j. Va 26-326/2008-12, a rozhodl o nákladech řízení. S odkazem na § 205a odst. 1 o. s. ř. odmítl přihlédnout k „nově vznesené námitce neplatnosti rozhodčí doložky vzhledem k výčtu osob zmíněných ve čl. 18 smluvních podmínek, neboť toto skutkové tvrzení nebylo předneseno před soudem prvního stupně, ale až v odvolacím řízení.“ Vyšel ze skutkového stavu věci, tak jak jej zjistil soud prvního stupně, neboť v odvolacím řízení nedoznal změn. Ve shodě s ním dospěl k závěru o platnosti sjednané rozhodčí doložky (bod 18. 1 smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru V01012007 - dále jen „všeobecná smluvní ujednání“), neboť přímo jmenuje rozhodce, kteří by měli podle dohody spory účastníků rozhodovat. V daném případě rozhodoval jeden z rozhodců výslovně uvedený v bodu 18 všeobecných smluvních ujednání, jenž rozhodoval podle právní úpravy a nikoliv podle zásad spravedlnosti; jiné okolnosti v řízení nevyšly najevo. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 3413/12, měl odvolací soud za to, že podle těchto rozhodnutí není rozhodčí doložka – zcela obdobná předmětné doložce – zneužívající povahy, a je tedy platná. Cituje právní větu rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. C-168/05, ve věci E. M. M. C. proti Centro Móvil Milenium SL, odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že soud projednávající žalobu o zrušení rozhodčího nálezu nemůže přihlédnout k důvodům neplatnosti, které nebyly v žalobě uplatněny, navíc ve lhůtě, která je k tomu zákonem určena.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena, konkrétně, zda je nepřípustnou novotou podle § 205a o. s. ř. (nepřípustnou skutečností nebo důkazem) argumentace o neplatnosti rozhodčí doložky založená na citaci závěrů aktuální judikatury dovolacího soudu (konkrétně rozsudku ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014). Prosazuje přitom názor, že poukaz na aktuální rozhodnutí dovolacího soudu (a v něm uvedený důvod absolutní neplatnosti rozhodčí smlouvy či doložky) není nepřípustnou novotou. Zdůraznila, že již v řízení před soudem prvního stupně vznesla námitku (absolutní) neplatnosti rozhodčí doložky a v řízení před odvolacím soudem tuto námitku pouze argumentačně doplnila o závěry aktuální judikatury Nejvyššího soudu reprezentované jeho rozsudky ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 838/2014, a ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014. S tímto odůvodněním navrhla zrušit rozsudek Vrchního soudu v Praze, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích, a věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí.

Žalovaná navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout, popř. je jako nedůvodné zamítnout. Má za to, že dovolatelka nepředkládá k dovolacímu řízení žádnou otázku hmotného či procesního práva, jejíž řešení by zakládalo přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále opět jen „o. s. ř.“).

Podle § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení, ale že přípustnost dovolání nastává až tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (§ 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Ačkoliv dovolatelka ohlašuje, že její dovolání je přípustné pro řešení otázek „hmotného nebo procesního práva, … a) které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, přičemž odvolací soud nepřihlédl k nové judikatuře dovolacího soudu, b) při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť soud se nevypořádal s námitkami žalobkyně vznesenými v průběhu řízení,“ ve vztahu k těmto právním otázkám nevymezila předpoklady přípustnosti, tj. neidentifikovala konkrétní právní otázky, na jejichž řešení bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a neuvedla [ad a)], ve kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), ani [ad b)] nespecifikuje, od které ustálené rozhodovací praxe (tj. od jakého ustáleného řešení konkrétní právní otázky) se odvolací soud odchýlil; není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s § 237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.

Dovolání je však přípustné – a v tomto směru dovolatelka řádně vymezila předpoklady přípustnosti dovolání – pro řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešené otázky procesního práva, zda je nepřípustnou novotou v odvolacím řízení právní argumentace založená na existenci aktuálních rozhodnutí dovolacího soudu k této otázce.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 205a o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3; e) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1; f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.

Odvolání ve sporném řízení je vybudováno na systému neúplné apelace a zákon účastníku ukládá povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc právně významné skutečnosti a označit dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání, tj. okolnosti, jimiž má být objasněn skutkový základ věci.

Nelze pominout, že právní posouzení věci žalobcem není pro soud závazné, neboť právní kvalifikace podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Taktéž nutno mít na zřeteli, že skutečnosti, svědčící pro závěr o absolutní neplatnosti právního úkonu, nespadají do okruhu skutečností, jejichž existence se musí účastník dovolávat a ve vztahu k nimž (v oblasti procesních předpisů) má povinnost tvrzení (a následně důkazní břemeno) ve smyslu § 120 odst. 1, odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1596/2002). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 784/2005, teze, podle které k absolutní neplatnosti (písemného) právního úkonu soud v řízení, v němž zkoumá obsah práv a povinností, jež měla z takového právního úkonu vzejít, přihlíží z úřední povinnosti, platí jen za předpokladu, že tato neplatnost je z tohoto právního úkonu (jímž byl v řízení proveden důkaz) patrna (vůle účastníků právního úkonu v něm byla např. na první pohled projevena neurčitě nebo nesrozumitelně).

Otázka (ne)transparentnosti výběru rozhodce je úzce spojena s absolutní neplatností rozhodčí doložky podle § 39 obč. zák. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, nebo jeho rozsudek ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3728/2011). Rozhodčí nález vydaný rozhodcem určeným na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky není způsobilým exekučním titulem, neboť rozhodce neměl k jeho vydání pravomoc (usnesení ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2014).

Úspěch dovolatelky v řízení závisel na posouzení platnosti rozhodčí doložky, která je obsažena ve smluvních ujednáních smlouvy o revolvingovém úvěru V01012007. Žalobkyně jako dlužnice a J. L. (jako spoludlužník) uzavřeli s žalovanou (dříve vystupující pod názvem „Profireal, a. s.“) jako věřitelkou dne 8. 2. 2007 smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100111238, jejíž součástí byla i rozhodčí doložka (bod 18. 1. Smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru V01012007), v níž si smluvní strany sjednaly, že pravomoc k řešení veškerých sporů „o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z této SRU (rozuměj „smlouvy o revolvingovém úvěru“) nebo v návaznosti na ni, má dle zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z těchto rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Rozhodci pro tento účel jsou: JUDr. J. K., advokát … se sídlem Z., P., JUDr. E. V., advokátka … se sídlem R, L., V., Mgr. M. L., advokát … se sídlem náměstí R., P., jiný VLem (rozuměj „věřitelem“ – viz záhlaví smlouvy o revolvingovém úvěru) zvolený rozhodce. Rozhodčím nálezem ze dne 27. 8. 2008, č. j. Va 26-326/2008-12, vydaným JUDr. E. V., bylo žalobkyni a J. L. uloženo zaplatit žalované směnečný peníz ve výši 121.409 Kč s 6 % úrokem z prodlení od 26. 6. do zaplacení a náklady řízení 1.600 Kč. Odvolací soud uzavřel, že rozhodčí doložka je platná, neboť přímo jmenuje rozhodce, kteří by měli podle dohody spory účastníků rozhodovat, rozhodčí doložka nebyla sjednána v neprospěch žalobkyně a nezpůsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Dovolatelka v řízení namítala neplatnost této rozhodčí doložky, přičemž v odvolacím řízení poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014; k tomuto argumentu odmítl odvolací soud přihlédnout, jakožto k „nově vznesené námitce neplatnosti rozhodčí doložky vzhledem k výčtu osob zmíněných ve čl. 18 smluvních podmínek, neboť toto skutkové tvrzení nebylo předneseno před soudem prvního stupně, ale až v odvolacím řízení.“

Takový výklad ustanovení § 205a o. s. ř. není správný.

Novými skutečnosti (potažmo důkazy) z pohledu citovaného ustanovení mohou být totiž pouze okolnosti, jimiž má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak byl dosud zjištěn, které nebyly uplatněny již před soudem prvního stupně. Nemůže obstát shora prezentovaný závěr odvolacího soudu, neboť podpora právní argumentace o závěry aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu, která nevychází z tvrzení, měnícího skutkový stav věci, není nepřípustnou novotou ve smyslu § 205a o. s. ř.

Dovolatelka se svými odvolacími argumenty nedomáhala toho, aby odvolací soud jinak zjistil skutkový stav věci, nýbrž toho, aby se zřetelem k vývoji judikatury dovolacího soudu vyhodnotil spornou rozhodčí doložku jako absolutně neplatnou.

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014, netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení také na jednom nebo více rozhodcích jmenovitě. Přijetí názoru o částečné neplatnosti ujednání o určení rozhodců (§ 41 obč. zák.) by vnášelo nejistotu do právních vztahů účastníků rozhodčího řízení, neboť vykonatelnost rozhodčího nálezu nebo usnesení by závisela na tom, který z rozhodců ad hoc o majetkovém sporu rozhodne. K závěrům tohoto rozsudku se Nejvyšší soud dále přihlásil v rozsudku ze dne 30. 9. 2014, sen. zn. 29 ICdo 18/2012, v rozsudku ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2505/2014, v usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4529/2014, v rozsudku ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 68/2014, a v rozsudku ze dne 29. 1. 2015, sen. zn. 29 ICdo 27/2012.

Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky nepřípustných novot v odvolacím řízení v rozporu s tím, co je uvedeno shora, byl dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn důvodně; Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť kasační důvody se vztahují i na ně, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Se zřetelem k důvodu, z jakého bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, se Nejvyšší soud dalšími dovolacími námitkami již nezabýval.

V dalším řízení neopomenou soudy respektovat ustálenou judikaturu dovolacího soudu, podle níž:

1) jde-li o smlouvu o spotřebitelském úvěru, nelze posuzovat práva a povinnosti z této smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků (dohody o srážkách ze mzdy, smluvní pokuty a vystavené zajišťovací směnky); i zajištění spotřebitelské smlouvy podléhá režimu ochrany spotřebitele podle § 56 odst. 1 obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněný pod číslem 93/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 93/2013“).

2) soudy jsou povinny posuzovat neplatnost rozhodčí doložky, i když spotřebitel její neplatnost uplatnil nikoliv v rámci rozhodčího řízení, ale až v řízení o zrušení rozhodčího nálezu (R 93/2013).

3) rozhodčí smlouvu lze uzavřít i ohledně sporu o zaplacení směnky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011).

4) netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení také na jednom nebo více rozhodcích jmenovitě (rozsudek ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů