// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 27.11.2018
Tarifní hodnota ve sporu o náhradu škody na majetkové podstatě
Spor o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinností insolvenčním správcem je ve smyslu ustanovení § 159 odst. 1 písm. e) insolvenčního zákona incidenčním sporem. Ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu tak jde o spor ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 79/2016, ze dne 20. 9. 2018
Dotčené předpisy:
§ 159 odst. 1 písm. e) IZ
§ 9 odst. 4 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb.
Kategorie: náklady řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
[1] Žalobou podanou 24. dubna 2015 se žalobce (INKOMA STAV s. r. o.) domáhal vůči žalované (JUDr. Ing. L. K., „jako insolvenční správkyni žalobce“), aby ve prospěch majetkové podstaty žalobce zaplatila částku 557.278,10 Kč, jako škodu způsobenou na majetkové podstatě žalobce.
[2] Rozsudkem ze dne 2. září 2015, č. j. 199 ICm 1651/2015-51, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Žalobu zamítl (bod I. výroku).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
[3] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. ledna 2016, č. j. 199 ICm 1651/2015, 104 VSPH 823/2015-70 (MSPH 99 INS 9524/2014):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
2/ Uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 26.232,80 Kč (druhý výrok).
[4] Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a podle níž:
1/ je odvolací řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže se odvolací soud nezabýval argumenty, které dovolatel uplatnil proti právnímu posouzení věci insolvenčním soudem,
2/ je odvolací řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu, přestože ten neposkytl účastníkům řízení poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. dříve, než nastala koncentrace řízení,
3/ první jednání ve věci lze ve smyslu ustanovení § 118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. pokládat za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v ustanoveních § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř., tedy včetně toho, že po provedení úkonů podle odstavce 1 předseda senátu sdělí výsledky přípravy jednání a podle dosavadních výsledků řízení uvede, která právně významná skutková tvrzení účastníků lze považovat za shodná, která právně významná skutková tvrzení zůstala sporná a které z dosud navržených důkazů budou provedeny, popřípadě které důkazy soud provede, i když je účastníci nenavrhli.
[5] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[6] Žalovaná má ve vyjádření dovolání za nepřípustné.
[7] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[8] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že co do otázek č. 1/ a 2/ vyřešil odvolací soud věc v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a proto, že na řešení otázky č. 3/ napadené rozhodnutí nespočívá.
[9] K otázce ad 1/.
V rozsudku ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014, uveřejněném pod číslem 16/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 16/2018“), Nejvyšší soud vysvětlil, že odpovědnost za škodu způsobenou insolvenčním správcem při výkonu jeho funkce je odpovědností bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědností). Tamtéž ozřejmil, že jde o odpovědnost založenou na současném splnění následujících předpokladů:
1/ Porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce.
2/ Vznik škody.
3/ Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce a vznikem škody.
Splnění těchto předpokladů musí být v řízení jednoznačně zjištěno a insolvenční správce se pak může odpovědnosti za škodu zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení (§ 37 odst. 1 věta druhá zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
[10] Napadené rozhodnutí je se závěry obsaženými v R 16/2018 v souladu. S ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je pak souladné i co do výhrady, že se odvolací soud nezabýval odvolací argumentací dovolatele. V rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“), Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
[11] Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
[12] K otázce ad 2/.
Ve vazbě na tuto otázku dovozuje dovolatel rozpor napadeného rozhodnutí se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2012“)]. Závěry obsažené v R 59/2012 nicméně neodporují závěrům obsaženým v napadeném rozhodnutí. Podává se z něj totiž, že nebylo-li účastníku řízení poskytnuto poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. dříve, než nastala koncentrace řízení (ač se tak objektivně mělo stát), nebrání ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. tomu, aby tyto skutečnosti vylíčil, resp. aby označil důkazy potřebné k prokázání svých skutkových tvrzení i poté, kdy koncentrace nastala. Podle R 59/2012 dále platí, že vyplyne-li potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy z odlišného právního názoru odvolacího soudu, je porušení ustanovení § 118a o. s. ř. považováno za vadu řízení (§ 213b odst. 2 o. s. ř.), pro kterou odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (§ 219a odst. 1 o. s. ř.). V dané věci je ovšem z napadeného rozhodnutí i z obsahu spisu zřejmé, že poučení, jež odvolací soud poskytl dovolateli v průběhu odvolacího jednání, nevedlo ani k uplatnění nových (dalších) tvrzení ani k uplatnění nových (dalších) důkazů, takže (ve shodě s R 59/2012) nebyl ani důvod pro zrušení rozhodnutí insolvenčního soudu.
[13] K otázce ad 3/.
Na řešení této otázky napadené rozhodnutí zjevně nespočívá. Případné porušení povinnosti podle § 118 odst. 2 o. s. ř. zjevně samo o sobě není vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nelze-li soudu v mezích způsobilého dovolacího důvodu důvodně vytýkat pochybení při vyhodnocování právně významných skutečností nebo při provádění navržených důkazů. Srov. mutatis mutandis např. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. 22 Cdo 420/2011.
[14] Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny advokáta žalované za 1 úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 22. dubna 2016) ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 30. června 2018, pro věc rozhodném.
[15] Spor o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinností insolvenčním správcem je ve smyslu ustanovení § 159 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona incidenčním sporem (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2015, sen. zn. 29 ICdo 43/2015, uveřejněné pod číslem 37/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu tak jde o spor ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč (srov. dále § 7 bod 5. advokátního tarifu). Tomu odpovídá mimosmluvní odměna za 1 úkon právní služby ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) tak dovolací soud přiznal žalované k tíži žalobce celkem částku 4.114 Kč.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
Autor: -mha-