// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 30.10.2018

Započtení učiněné po nastoupení účinků koncentrace řízení

Učinil-li žalovaný právní úkon směřující k započtení až poté, co nastaly účinky koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř., nebrání koncentrace řízení tomu, aby soud přihlédl k existenci započtené vzájemné pohledávky, která měla vzniknout a stát se splatnou před koncentrací řízení, a k označeným důkazům, i když nebyla existence této pohledávky tvrzena a důkazy k ní nebyly navrženy již před koncentrací.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4182/2016, ze dne 28. 8. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 580 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 118b odst. 1 o. s. ř.

Kategorie: koncentrace řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 29. 9. 2015, č. j. 16 C 378/2014-249, uložil žalované zaplatit žalobci částku 286 399 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a nahradit žalobci náklady řízení ve výši 79 454,30 Kč.

Soud prvního stupně dovodil, že mezi účastníky byla dne 1. 4. 2010 uzavřena smlouva o dílo a žalobce pro žalovanou na základě jejích objednávek vykonával práce. Při řešení sporné otázky, zda bylo dílo řádně předáno a zda se tedy dle § 554 odst. 1 obchodního zákoníku (tj. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014, dále též jen „obch. zák.“) cena stala splatnou, argumentoval, že smlouva sice obsahuje ujednání, podle něhož vystavit faktury lze až s odsouhlaseným soupisem provedených prací, což provedeno nebylo, ale k odsouhlasení došlo náhradním způsobem tak, že po převzetí díla obchodní zástupce žalované „dal žalobci vědět, že může fakturovat“. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná předala dílo svým smluvním partnerům, dílo tedy fakticky předáno bylo a žalobcem vystavené faktury jsou tedy splatné. Usoudil totiž, že je nutno vycházet z judikatury, podle níž v obchodněprávních vztazích nelze ulpívat na formální stránce, vyjádřil názor, že setrvávání na formalistickém předávacím protokolu by bylo znevážením rovnosti stran, když žalovaná od svých smluvních partnerů „smluvní cenu obdržela na základě předání díla za práci žalobce, který by neměl obdržet ničeho, což by bylo v rozporu s dobrými mravy“.

Soud prvního stupně konstatoval, že pro žalovanou „koncentrace řízení skončila“ dne 28. 5. 2015. Námitku započtení vzájemné pohledávky žalované „ze dne 8. 7. 2015“ neshledal „relevantní, neboť vzešla až po koncentraci řízení s tím, že je sporné, zda se vůbec jedná o pohledávku způsobilou k započtení dle § 1982 odst. 2 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. nového o. z.“. Návrh žalované ze dne 17. 8. 2015 na doplnění dokazování stran existence její vzájemné pohledávky na náhradu škody vzniklé v souvislosti s odstraňováním vad žalobcova díla a jejího jednostranného zápočtu provedeného mimo soudní řízení dne 8. 7. 2015 zamítl jako opožděný vzhledem ke koncentraci řízení.

Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalované nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 47 238,40 Kč.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, k nimž doplnil, že ve všech osmi objednávkách je k platebním podmínkám shodně uvedeno „splatnost faktury 60 dní, fakturace po předání na základě předávacího protokolu“. Dovodil, že smlouva ze dne 1. 4. 2010 je smlouvou rámcovou a teprve akceptací jednotlivých objednávek ze strany žalobce došlo mezi účastníky k uzavření jednotlivých smluv o dílo podle § 536 obch. zák. Konstatoval, že rámcová smlouva povinnost sepsat předávací protokol nestanovila a že formulace platebních podmínek ve vystavených objednávkách není zcela jednoznačná, neboť z ní nelze seznat, zda povinnost předat dílo písemným protokolem byla sjednána jako hmotněprávní podmínka předání díla či zda měl předávací protokol sloužit jen jako důkaz o předání díla. Uzavřel, že zavedená praxe nenasvědčuje tomu, že by účastníci sepsání předávacího protokolu považovali za hmotněprávní podmínku předání díla, a že za situace, kdy žalovaná jako objednatel v každém jednotlivém případě dílo převzala a předala svému smluvnímu partnerovi, aniž dala žalobci jakýmkoli způsobem najevo své námitky proti postupu předání či kvalitě díla, je třeba dospět k závěru, že k předání díla došlo a žalobci tedy podle § 548 obch. zák. nárok na zaplacení ceny díla vznikl.

Odvolací soud dodal, že obrana žalované, podle níž pohledávka žalobce zanikla započtením, nemohla být posouzena jako důvodná. Souhlasil s žalovanou, že námitku započtení je možno uplatnit kdykoli během soudního řízení, zdůraznil však, že zkoumat její důvodnost lze jen se zřetelem k nastalé koncentraci řízení podle § 118b občanského soudního řádu. Konstatoval, že žalovaná uplatnila námitku započtení ve svém podání ze dne 17. 8. 2015, a to tím způsobem, že odkázala na jednostranný zápočet ze dne 8. 7. 2015, provedený mimo soudní řízení, v němž započetla proti pohledávce žalobce svou pohledávku z titulu náhrady škody ve výši 533 436 Kč vzniklé v souvislosti s odstraňováním vad žalobcova díla. Odvolací soud uzavřel, že tyto skutečnosti žalovaná uplatnila až po koncentrací řízení, nelze k nim tedy přihlédnout.

Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, podle obsahu dovolací argumentace však toliko ve výroku o věci samé, napadla žalovaná dovoláním, jež má za přípustné pro řešení „otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem je rozhodována rozdílně“.

Dovolatelka namítá, že odvolací soud se při řešení otázky, zda koncentrace řízení podle § 118b občanského soudního řádu brání posouzení důvodnosti námitky započtení, odchýlil od závěrů přijatých Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3608/2010, a v rozsudcích sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015, sp. zn. 33 Cdo 3787/2011 a sp. zn. 23 Cdo 2942/2009. S odkazem na ně argumentuje, že kompenzační námitka je procesní námitkou, nikoliv projevem směřujícím k plnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, soud je k ní proto povinen přihlédnout vždy, tedy i poté, co nastaly účinky koncentrace řízení, námitku započtení tedy může vznést žalovaný nejen za řízení před soudem prvního stupně poté, co nastala koncentrace řízení, ale i v odvolacím řízení, které je založeno na systému neúplné apelace; jde o institut hmotného práva, jehož uplatnění zákon nekoncentruje do určitého stadia řízení.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření k dovolání zpochybňuje jeho přípustnost a navrhuje, aby bylo odmítnuto. Má za to, že dovolatelka směšuje hmotněprávní dopad námitky započtení s rovinou procesně právní, z níž vychází napadené rozhodnutí. Tvrdí, že dovolatelka učinila projev směřující k započtení již před zahájením soudního řízení, přesto v průběhu řízení do doby jeho koncentrace neuvedla skutečnosti, které se této námitky, popřípadě pohledávky týkaly, a důsledkem tohoto jejího procesního pochybení je nemožnost k námitce započtení přihlédnout. Argumentuje závěry Nejvyššího soudu, které nalézá v rozsudku sp. zn. 33 Odo 283/2005 (jde ve skutečnosti o usnesení ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 283/2005) a podle nichž započtení je hmotněprávním úkonem, který lze učinit po koncentraci řízení i v řízení odvolacím; aby k němu však bylo možno přihlédnout, musel by žalovaný ve lhůtě stanovené soudem v usnesení o koncentraci řízení tvrdit všechny rozhodné skutečnosti vážící se k započtení a předložit soudu důkazy prokazující tuto skutečnost. Poukazuje též na výklad obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2 článku II, části první, zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Již v usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014 (ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 267/2014, odmítl) Nejvyšší soud objasnil, že z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku, jak to činí v souzené věci dovolatelka. Rozhodovací praxe dovolacího soudu nemůže být dost dobře ustálená a zároveň rozporná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 274/2016). Nicméně vzhledem k tomu, že žádnou judikaturu dovolacího soudu, kterou považuje za rozpornou, dovolatelka neoznačila a v rámci vymezení důvodu dovolání argumentuje toliko rozporem právního posouzení odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, má Nejvyšší soud požadavky na obligatorní náležitosti dovolání za splněné.

Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť otázka, zda, popřípadě za splnění jakých předpokladů může soud v případě, že žalovaný poté, co nastaly účinky koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř., učinil právní úkon směřující k započtení, přihlédnout k samotné existenci vzájemné pohledávky, která vznikla a stala se splatnou před koncentrací řízení, a k označeným důkazům, nebyla-li existence této pohledávky tvrzena a důkazy k ní navrženy již před koncentrací, nebyla dosud v rozhodovací praxi výslovně vyřešena.

Podle § 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“), mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.

Podle § 41 odst. 3, části věty první před středníkem, o. s. ř. hmotněprávní úkon účastníka učiněný vůči soudu je účinný také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli.

Podle § 98 o. s. ř. vzájemným návrhem je i projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Jinak soud posuzuje takový projev jen jako obranu proti návrhu.

Podle § 118b odst. 1 o. s. ř. ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§ 114c odst. 4). Pokud nebyla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 1 až 3.

Nejvyšší soud vysvětlil např. v rozsudku ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3787/2011, že kompenzační projev může nositel vzájemné pohledávky (žalovaný) učinit před zahájením řízení nebo až po podání žaloby, tedy v době, kdy probíhá občanské soudní řízení. V průběhu řízení lze právní úkon směřující k započtení provést přímo vůči žalobci nebo podáním, ústně při jednání či jiném soudním roku vůči soudu s tím, že jeho účinnost nastane, jakmile se žalobce o něm v řízení dozví (§ 41 odst. 3 o. s. ř.). Započtení své pohledávky proti pohledávce uplatněné žalobou, které bylo učiněno mimo řízení, se však žalovaný musí v jeho průběhu dovolat. Ustanovení § 98 o. s. ř. představuje procesní provedení hmotněprávní úpravy zániku vzájemných pohledávek jejich započtením, a to za podmínek blíže specifikovaných hmotným právem. V důsledku této úpravy má námitka započtení povahu vzájemné žaloby, jestliže žalovaný navrhuje, aby bylo přisouzeno plnění nad částku uplatněnou žalobou, anebo je procesní obranou, namítá-li zánik závazku do výše částky uplatněné žalobou.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovozuje, že námitku započtení - s následky uvedenými v § 98 o. s. ř. - může vznést žalovaný nejen za řízení před soudem prvního stupně poté, co nastala koncentrace řízení, ale i v odvolacím řízení, které je založeno na systému neúplné apelace; jde o institut hmotného práva, jehož uplatnění zákon nekoncentruje do určitého stadia řízení. To, že ustanovení § 216 odst. 1 o. s. ř. vylučuje užití § 98 o. s. ř. v odvolacím řízení, znamená (mimo jiné), že odvolací soud při posouzení důvodnosti námitky započtení nesmí přihlížet k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům. Zánik žalobou uplatněné pohledávky v důsledku kompenzačního úkonu učiněného po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně a též samotný kompenzační projev jsou novými skutečnosti ve smyslu § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť jde o skutečnosti, které v době rozhodnutí soudu prvního stupně neexistovaly a nemohly být tedy uplatněny. Byly-li v odvolání uplatněny, měl k nim odvolací soud přihlédnout (srov. rozsudek ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 8331, a shodně např. rozsudky ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4233/2010, a ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 23 Cdo 371/2014, a usnesení ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 501/2014, a ze dne ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2783/2016.

V rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, v němž Nejvyšší soud vyšel z téhož názoru, upozornil s odkazem na názor vyjádřený v komentářové literatuře (v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. I. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1738 s.), že při posouzení důvodnosti námitky započtení odvolací soud nesmí přihlížet k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům. V odvolatelem citovaném rozsudku ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015, pak zdůraznil, že skutečnosti, z nichž je zánik zažalované pohledávky započtením vzájemné pohledávky dovozován, jakož i důkazy je prokazující, smějí být uplatněny jen způsobem a za podmínek uvedených v § 118b o. s. ř. Z tohoto názoru (vyjádřeného již v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. I. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 639 s.) pak Nejvyšší soud vyšel též v usneseních ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2783/2016, a ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2795/2017.

V souzené věci jde o případ, kdy žalovaná učinila hmotně právní úkon směřující k započtení vzájemné pohledávky mimo řízení. Podle zjištění soudů nižších stupňů bylo započtení provedeno dopisem ze dne 8. 7. 2015, ke kompenzačnímu úkonu tedy došlo - oproti tomu, na čem zakládá svou argumentaci žalobce - v průběhu řízení, a to až poté, co (podle dovoláním nezpochybněného závěru soudů nižších stupňů) nastaly dne 28. 5. 2015 účinky koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. Tvrzení, že provedla započtení, uplatnila žalovaná u soudu prvního stupně podáním ze dne 17. 8. 2015, doručeným dne 24. 8. 2015. Započtená pohledávka měla vzniknout a stát se splatnou v době před koncentrací řízení.

Odvolací soud v souladu s citovanými judikatorními závěry rozlišuje mezi kompenzační námitkou a skutečnostmi, z nichž lze usuzovat na její důvodnost. Protože projev vůle směřující k započtení nebyl učiněn v procesní formě, tj. v řízení vůči soudu ve smyslu § 41 odst. 3, části věty první před středníkem, o. s. ř., nýbrž mimo řízení přímo vůči žalobci, má odvolací soud kompenzační námitkou zjevně na mysli oznámení žalované adresované soudu, že kompenzační právní úkon učinila. Z jeho rozhodnutí není na první pohled zřejmé, co má přesně na mysli oněmi skutečnostmi, k nimž podle jeho názoru nelze přihlédnout; byl-li kompenzační úkon proveden mimo řízení a námitkou započtení se tedy rozumí pouhé uplatnění této skutečnosti v soudním řízení, patří mezi skutečnosti, z nichž lze usuzovat na důvodnost námitky započtení, především samotné provedení kompenzačního úkonu. Z toho však, že odvolací soud v té souvislosti zmiňuje skutečnosti, které žalovaná uplatnila až po koncentraci řízení, lze usoudit, že jeho závěry nemíří na samotný tento právní úkon, nýbrž na skutečnosti, o něž se tento úkon opírá, tj. na existenci a splatnost započítávané pohledávky.

Nejvyšší soud názor, z něhož odvolací soud zjevně vychází, nesdílí. Dospívá k opačnému závěru, tj. že při posouzení, zda právní úkon žalovaného směřující k započtení vzájemné pohledávky učiněný poté, co nastaly účinky koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř., vyvolal zamýšlené právní účinky, tj. zánik žalobou uplatněné pohledávky, může soud přihlédnout k tvrzení o existenci započtené vzájemné pohledávky, která měla vzniknout a stát se splatnou před koncentrací řízení, a k označeným důkazům bez zřetele na to, že žalovaný neuvedl údaj o své vzájemné pohledávce a neoznačil důkazy k jejímu prokázání před koncentrací.

Na řešení otázky, zda soud smí přihlédnout k takovému právnímu úkonu učiněnému poté, co nastala koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř., jsou bez dalšího využitelné shora citované judikatorní závěry, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřuje k obdobné situaci, k možnosti přihlédnout ke kompenzačnímu úkonu provedenému v průběhu odvolacího řízení probíhajícího v režimu neúplné apelace; jak samotný kompenzační právní úkon, tak účinky, které takový právní úkon přivodil v hmotně právních vztazích, jsou skutečnostmi nově nastalými ve smyslu výjimky stanovené v 118b odst. 1 větě třetí o. s. ř. (srov. shodně Bureš in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 848).

Nejvyšší soud (oproti opačnému názoru naznačenému v komentářové literatuře, srov. J. Jirsa in Jirsa J. a kolektiv. Občanské soudní řízení (soudcovský komentář). Kniha II. § 79-180 občanského soudního řádu. Vydání druhé, doplněné a upravené. Praha: Walters Kluwer ČR, a. s., 2016, s. 266) považuje za neudržitelné takové pojetí, v němž by soud mohl přihlédnout jak ke kompenzačnímu úkonu, tak též k jeho právním účinkům, tj. k zániku žalobou uplatněné pohledávky, ale při posouzení důvodnosti námitky započtení, tj. při řešení otázky, zda žalobou uplatněná pohledávka započtením zanikla (tedy zda nastaly ty právní účinky kompenzačního úkonu, k nimž je oprávněn přihlédnout, sic!), by nesměl přihlédnout k tvrzením o existenci vzájemné pohledávky použité k započtení, vznikla-li (měla-li vzniknout) před koncentrací řízení a nebyla-li již před koncentrací tvrzena a k její existenci navrženy důkazy. V uvedeném pojetí by tedy soud mohl (se zřetelem na citované judikatorní závěry) k zániku žalobou uplatněné pohledávky přihlédnout, ale nemohl by posoudit, zda k němu došlo. Není zřejmé, jaký by pak měl smysl závěr, že jde o skutečnost, k níž lze přihlédnout. Účelem koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. není omezovat účastníka řízení v tom, aby činil právní úkony pouze do doby koncentrace řízení, nýbrž pouze v tom, aby do doby, než nastanou účinky koncentrace, soudu oznámil (tvrdil), že určitý právní úkon učinil.

Na možnost soudu zkoumat důvodnost kompenzačního právního úkonu učiněného poté, co nastaly účinky koncentrace řízení, nelze mechanicky uplatnit judikatorní závěry týkající se omezení při posouzení důvodnosti námitky promlčení a formulované např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 100/2006.

Údaje o existenci započítávané pohledávky, o jejím právním důvodu a o její výši (její identifikace) jsou obligatorní náležitostí kompenzačního právního úkonu a samozřejmou součástí oznámení (tvrzení) o provedené kompenzaci, uplatněného u soudu; není věcný důvod, proč by měly být pro účely posouzení účinků koncentrace vyčleněny a podrobeny samostatnému procesnímu režimu. Účelem koncentrace řízení je přinutit účastníky řízení, aby v příslušné lhůtě (zákonem stanovené, popřípadě soudem poskytnuté) uplatnili všechny skutečnosti právně významné pro žalovaný nárok anebo pro obranu proti němu a označili důkazy způsobilé prokázat takto tvrzené skutečnosti, tj. aby splnili svou povinnost tvrzení a důkazní povinnost. Koncentrace řízení se tedy vztahuje na ty skutečnosti a důkazy, které jsou významné z hlediska povinnosti tvrzení a povinností důkazní, jež v konkrétní věci stíhá účastníka. Účastník může v řízení uvádět různé skutečnosti, ovšem právně relevantní z hlediska koncentrace řízení jsou jen ty skutečnosti jím uváděné, ohledně nichž má břemeno tvrzení a břemeno důkazní (srov. Bureš in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s 838 a 840). Ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. tak nejen podle své výslovné dikce, ale též podle svého účelu omezuje účastníka řízení lhůtou k uvedení rozhodných skutečností o věci samé, údaje o existenci vzájemné pohledávky a o jejím právním důvodu se však stanou rozhodnými až poté, co byl učiněn projev vůle směřující k započtení. Předtím rozhodné (právně významné) nebyly; samotné tvrzení o existenci vzájemné pohledávky by bylo irelevantní, neboť zjištění, že taková pohledávka existuje, nemá z hlediska hmotného práva sama o sobě v řízení o splnění žalobou uplatněné pohledávky žádný význam. Kdyby pak žalovaný kompenzační právní úkon neučinil, nestala by se existence vzájemné pohledávky žalovaného v řízení rozhodnou skutečností nikdy. Ke skutečnosti, která (dosud) nenastala, účastník povinnost tvrzení a důkazní povinnost mít prostě nemůže a tudíž se vůči ní ani nemohou uplatnit účinky koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř.

Jak ostatně vyplývá z § 118b odst. 3 o. s. ř., je koncentrace řízení prolomena mimo jiné ve vztahu ke skutečnostem či důkazům uvedeným poté, co soud některého z účastníků poučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Jestliže podle přijatých judikatorních závěrů má soud přihlédnout k účinkům započtení a k samotnému kompenzačnímu projevu uskutečněnému po koncentraci řízení, pak je povinen se zabývat skutečnostmi rozhodnými pro posouzení těchto účinků, a pokud je účastník dosud netvrdí a neprokazuje, je povinen jej poučit podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Přeci kdyby žalovaný v řízení před koncentrací namítal započtení své pohledávky vůči pohledávce žalobce a netvrdil by rozhodné skutečnosti o její existenci, byl by soud povinen jej poučit o povinnosti tvrzení a důkazní podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Má-li soud přihlížet ke kompenzačnímu úkonu a jeho účinkům, i když byly uskutečněny až po koncentraci řízení, pak není důvod, proč by též v této procesní situaci takovou poučovací povinnost neměl, a ta pak také prolamuje zákaz uplatnění nových skutečností a důkazů. Není tedy důvod, aby koncentrace byla uplatňována, i když už účastník takové skutečnosti uvádí v úkonu, který sám o sobě je přípustnou novou skutečností.

Projev vůle směřující k započtení se nikterak neváže na soudní řízení. Lze jej se zamýšlenými důsledky v hmotně právních vztazích učinit, aniž probíhá řízení o vzájemné pohledávce, a lze jej, bez zřetele na to, kdy započítávaná pohledávka vznikla, učinit nejen v kterémkoliv stádiu takového řízení, ale i poté, co byla žalobci vzájemná pohledávka přisouzena (tedy vůči tzv. judikátní pohledávce). Soud pak bude v řízení o návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (které se uplatní tam, kde kompenzační projev byl učiněn po vydání přisuzujícího rozhodnutí, ale vzájemné pohledávky se setkaly v době před jeho vydáním) zkoumat skutečnosti významné pro závěr, zda přisouzené právo započtením zaniklo, včetně toho, zda započtená pohledávka existovala (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněného pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále též jen „R 58/2005“), a to bez zřetele na to, zda došlo v nalézacím řízení k jeho koncentraci a zda a co v něm bylo před koncentrací tvrzeno stran vzájemné pohledávky.

Oproti tomu pohledávkou, jíž se týká námitka promlčení, je samotná pohledávka uplatněná žalobou a skutečnostmi významnými pro posouzení důvodnosti této námitky jsou výlučně skutečnosti, které rovněž nastaly před podáním žaloby (vedle samotného uplatnění práva žalobou ovšem) a tedy nutně též před koncentrací žalobou zahájeného řízení. Též námitka promlčení má ve světle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu hmotně právní povahu, resp. hmotně právní účinky (srov. např. rozsudek ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3752/2009, a usnesení ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4095/2017), a jde tedy o právní úkon (srov. důvody rozsudku ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněného pod číslem 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), k samotnému promlčení práva (k jeho oslabení o nárok) však dochází již marným uplynutím promlčecí lhůty (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2007, pod číslem 95, důvody rozsudku ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, uveřejněného pod číslem 93/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a rozsudky ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, a ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 523/2016), tedy již před podáním žaloby; o skutečnost nově nastalou ve smyslu § 118b odst. 1 věty třetí o. s. ř. tedy nejde. Uplatnění námitky promlčení, tj. projev vůle, jehož podstatou je dovolání se promlčení, pak má za následek „pouze“ to, že soud k promlčení přihlédne (dosud jen potencionální důsledky promlčení se námitkou promlčení aktivují) a promlčené právo nelze věřiteli přiznat. Možnost dovolat se promlčení je vázána na příslušné řízení; dovolat se účinně promlčení lze jen vůči procesnímu soudu, a jakmile řízení, v němž se jej dlužník nedovolal, skončí, nelze již skutečnost, že právo se promlčelo, úspěšně namítnout.

V případě, že by se prosadil opačný názor, z něhož vycházel odvolací soud, by se dlužník ocitl v procesní pasti. Nalézací soud by sice přihlédl k jeho kompenzačnímu úkonu a k účinkům, které tento úkon přivodil v závazkovém vztahu, nemohl by však dovodit, že námitka započtení je důvodná, a věřiteli by pohledávku uplatněnou žalobou přiznal, bez zřetele na to, zda podle hmotného práva zanikla započtením. Ve vykonávacím řízení by se dlužník poukazem na započtení provedené před vydáním přisuzujícího rozhodnutí (před titulem) neubránil (srov. důvody již citovaného R 58/2005). A zřejmě by neuspěl ani s pokusem o opětovné započtení provedené po titulu; to, že soud v nalézacím řízení nemohl v důsledku koncentrace řízení posoudit námitku započtení jako důvodnou, ještě neznamená, že na kompenzační úkon uskutečněný před titulem lze pohlížet tak, jako by k němu nedošlo, popřípadě jako by nepřivodil ty důsledky v hmotně právních vztazích, které zákon s takovým úkonem spojuje. Jednalo by se tudíž v řízení o návrhu dlužníka na zastavení výkonu rozhodnutí z hlediska důsledků o prakticky stejnou situaci, jako kdyby dlužník učinil projev vůle směřující k započtení před koncentrací řízení, ale v řízení před jeho koncentrací tuto skutečnost neuplatnil.

Pro úplnost je vhodné dodat, že závěry, které žalobce cituje z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 283/2005, nejsou závěry tohoto soudu, nýbrž Nejvyšším soudem vylíčené závěry soudu odvolacího; v procesních poměrech tam souzené věci shledal Nejvyšší soud nadbytečným se uvedenou otázkou zabývat.

Lze tedy uzavřít, že učinil-li žalovaný právní úkon směřující k započtení až poté, co nastaly účinky koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř., nebrání koncentrace řízení tomu, aby soud přihlédl k existenci započtené vzájemné pohledávky, která měla vzniknout a stát se splatnou před koncentrací řízení, a k označeným důkazům, i když nebyla existence této pohledávky tvrzena a důkazy k ní nebyly navrženy již před koncentrací.

Právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, vycházející z opačného názoru je tedy nesprávné a dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn po právu.

Protože dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout [§ 243d písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil též toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů