// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 08.08.2018
Ochrana před nečinností správního orgánu
I. Na základě exekučního titulu ve formě rozsudku podle ust. § 81 odst. 2 s. ř. s., jímž byla správnímu orgánu uložena povinnost vydat rozhodnutí do určité stanovené lhůty, nevzniká správnímu orgánu povinnost rozhodnout ve věci meritorně; správní orgán tak uloženou povinnost splní i tehdy, když řízení o věci ukončí nemeritorním rozhodnutím.
II. Správní orgán splní svoji povinnost, která mu byla uložena exekučním titulem ve formě rozsudku podle ust. § 81 odst. 2 s. ř. s., jestliže vydá rozhodnutí, z něhož je nepochybné, že se jím řízení v předmětné věci končí (takže je nelze vyhodnotit jako nicotné), ale toto rozhodnutí, případně i procedura, která mu předcházela a která je následovala, není v souladu s normami správního práva.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 501/2018, ze dne 29. 5. 2018
Dotčené předpisy:
§ 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
§ 79 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb.
§ 81 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 pověřením ze dne 25. 7. 2016, č. j. 49 EXE 1687/2016-32, pověřil soudního exekutora Mgr. Jana Krejstu, Exekutorský úřad Brno – město, k provedení exekuce k uspokojení pohledávky na nepeněžité plnění dle pravomocného a vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2016, č. j. 9 A 48/2015-98, k vymožení povinnosti povinné rozhodnout o žádosti oprávněných ze dne 13. 11. 2014 o vrácení přeplatku na pokutě do 30 dnů od právní moci rozsudku a dále pro náklady oprávněných v exekučním řízení a náklady exekuce.
Dne 28. 6. 2016 byl pověřenému soudnímu exekutorovi doručen návrh povinné na zastavení exekuce dle ust. § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., ve kterém povinná uvedla, že o žádosti oprávněných již bylo rozhodnuto kontrolním výborem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na jeho 35. schůzi dne 3. 6. 2016 tak, že žádost oprávněných ze dne 13. 11. 2014 o vrácení přeplatku na pokutě ve výši 50 000 Kč nelze v souladu s usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 3 Ans 6/2013, věcně projednat, a to vzhledem k nepřípustnosti právního nástupnictví oprávněných v oblasti správního trestání, čímž došlo ke splnění povinnosti povinné uložené jí exekučním titulem. Oprávnění navíc měli možnost podat proti předmětnému rozhodnutí kontrolního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky odvolání k Poslanecké sněmovně a toto rozhodnutí mohlo být podrobeno přezkumu ve správním soudnictví. Vzhledem k tomu povinná považuje exekuční návrh oprávněných za šikanózní jednání.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 9. 12. 2016, č. j. 49 EXE 1687/2016-61, předmětnou exekuci zastavil (výrok I.), rozhodl, že oprávnění jsou povinni zaplatit povinné společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 4 114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.), a vyzval soudního exekutora Mgr. J. K., Exekutorský úřad B., aby ve lhůtě deseti dnů od doručení tohoto usnesení soudu předložil vyúčtování požadovaných nákladů exekuce, jinak bude mít soud za to, že náhradu nákladů exekuce nepožaduje a nebude o ní rozhodnuto (výrok III.). Soud dospěl k závěru, že usnesením kontrolního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 3. 6. 2016 povinná vydala ještě před zahájením exekuce rozhodnutí o žádosti oprávněných ze dne 13. 11. 2014 o vrácení přeplatku na pokutě a splnila tak povinnost uloženou jí exekučním titulem. V daném případě je tedy důvod pro zastavení exekuce dle ust. § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., neboť po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2004, č. j. 7 Afs 33/2003-80, ze dne 15. 12. 2004, č. j. 2 Ans 4/2004-116, a ze dne 2. 12. 2010, č. j. 5 Ans 11/2010-104, soud prvního stupně uvedl, že v řízení proti nečinnosti správního orgánu není soud oprávněn zavázat správní orgán k vydání rozhodnutí určitého obsahu, ale pouze k tomu, aby vydal rozhodnutí, jímž se správní řízení končí. Jelikož jsou všichni oprávnění právními nástupci F. D., jemuž byla předmětná pokuta ve výši 50 000 Kč uložena, a jelikož platí, že v případě úmrtí toho, kdo podal žalobu proti rozhodnutí správního orgánu o vině za spáchání správního deliktu a o uložení správní sankce v průběhu řízení, nemůže být v řízení pokračováno s procesním nástupcem podle ust. § 64 s. ř. s. a ust. § 107 odst. 1, 2 o. s. ř., protože to povaha věci neumožňuje, rozhodla povinná podle názoru soudu prvního stupně správně, že ve věci nelze meritorně rozhodnout z důvodu nepřípustnosti právního nástupnictví v daném případě.
Doplňujícím usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 3. 2017, č. j. 49 EXE 1687/2016-92, bylo rozhodnuto, že oprávnění jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. J. K., Exekutorský úřad B., náklady exekuce ve výši 206,91 Kč včetně DPH a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
K odvolání oprávněných Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 6. 2017, č. j. 23 Co 183,184/2017-110, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 6. 2017, č. j. 23 Co 183, 184/2017-114, usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. 12. 2016, č. j. 49 EXE 1687/2016-61, ve výroku I. o zastavení exekuce potvrdil (výrok I.), ve výroku II. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je změnil tak, že povinnému se náhrada nákladů řízení ve vztahu k oprávněnému c) nepřiznává a že oprávnění a) a b) jsou povinni uložené plnění ve výši 2 541 Kč zaplatit k rukám JUDr. M. N. (výrok II.), dále změnil usnesení soudu I. stupně ze dne 6. 3. 2017, č. j. 49 EXE 1687/2016-92, tak, že soudnímu exekutorovi Mgr. J. K., Exekutorský úřad ., se vůči oprávněnému c) právo na úhradu nákladů exekuce nepřiznává, jinak je potvrdil (výrok III.), a rozhodl, že oprávnění a) a b) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit povinné na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 541 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. N. (výrok IV.) a že povinné se vůči oprávněnému c) právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok V.). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že v řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu ust. § 79 a násl. s. ř. s. není soud oprávněn zavázat správní orgán k vydání rozhodnutí určitého obsahu, tj. určit, jak konkrétně má správní orgán řízení ukončit. Otázka (ne)meritorní povahy rozhodnutí je totiž v dané souvislosti významná pouze v rámci příslušného řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu ust. § 79 a násl. s. ř. s., kdy (jak standardně judikováno) soud posuzuje pouze to, zda existuje povinnost žalovaného správního orgánu vydat rozhodnutí ve věci samé. Jelikož však soud v rámci podkladového rozhodnutí vydaného v řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu není oprávněn zavázat správní orgán k vydání rozhodnutí určitého obsahu, resp. k tomu, jak konkrétně má být správní orgán činný, nemůže soud v řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu uložit ani to, aby konečné rozhodnutí správního orgánu, jímž se příslušná věc končí, mělo nezbytně nutně povahu meritorního rozhodnutí (tedy rozhodnutí o věci samé). Rovněž v poměrech projednávané věci výrokem V. podkladového rozhodnutí Městský soud v Praze zavázal povinnou výlučně k tomu, aby ve stanovené lhůtě rozhodla o žádosti oprávněných ze dne 13. 11. 2014 o vrácení přeplatku na pokutě, aniž by přitom stanovil, že by předmětné řízení muselo nezbytně skončit meritorním rozhodnutím. Závěr o nezbytně nutné povaze dotčeného usnesení, a to jako rozhodnutí meritorní povahy, pak nelze dovodit ani z následného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2016, č. j. 3 As 103/2016-33, kterým bylo rozhodnuto o kasační stížnosti povinné proti podkladovému rozhodnutí. Odvolací soud proto uzavřel, že povinná vydáním dotčeného usnesení splnila svou povinnost, která jí byla uložena výrokem V. podkladového rozhodnutí, když toto usnesení představuje pojmově konečné rozhodnutí povinné o žádosti oprávněných ze dne 13. 11. 2014 o vrácení přeplatku na pokutě. Jestliže oprávnění se způsobem a s obsahem výroku tohoto usnesení nesouhlasí, případně namítají formální nedostatky písemného vyhotovení dotčeného usnesení, jde o námitky, které mohou mít svůj význam v případě uplatnění korespondujících procesních prostředků revize dotčeného usnesení ze strany oprávněných; takovým prostředkem nápravy však pojmově nemůže být exekuční návrh.
Proti usnesení odvolacího soudu podali oprávnění dovolání, jehož přípustnost zakládají na otázkách, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud údajně nebyly vyřešeny a to, zda „je za situace, kdy má správní orgán povinnost rozhodnout o žádosti oprávněných a exekuční titul jednoznačně stanoví příslušnost oprávněného a povinnost vydat rozhodnutí přezkoumatelné ve správním soudnictví, dána zároveň povinnost rozhodnout ve věci samé, tedy meritorně?“, zda „je rozhodnutím správního orgánu (resp. rozhodnutím ve věci samé), jímž by byla splněna povinnost správního orgánu rozhodnout o žádosti, takové usnesení, které neobsahuje žádný z možných výroků předvídaných právní úpravou?“ a zda „je pro posouzení splnění povinnosti rozhodnout ve věci uloženou správním soudem z hlediska exekučního řízení proti správnímu orgánu, oprávněn exekuční soud zkoumat, že údajné rozhodnutí neobsahuje žádnou ze zákonem předvídaných náležitostí správního rozhodnutí?“. Dovolatelé mají za to, že povinná měla povinnost o jejich žádosti rozhodnout meritorně, přičemž výrok takového rozhodnutí může znít pouze tak, že se žádosti vyhovuje, nebo že se žádost zamítá, případně, že se řízení pro některý ze zákonných důvodů zastavuje. Předmětné usnesení však neobsahuje žádný z možných výroků, které právní úprava připouští jako základ správního rozhodnutí a zároveň neobsahuje žádnou z náležitostí správního rozhodnutí. Proto jeho vydáním povinná nesplnila povinnost, která jí byla exekučním titulem uložena.
Povinná ve vyjádření k dovolání oprávněných uvedla, že podané dovolání je nepřípustné a rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Z dovolání oprávněných je patrná jejich nespokojenost se zněním usnesení kontrolního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a celou věc nyní obcházejí vyvoláním exekučního řízení a snahou o jeho pokračování, neboť nepodali příslušnou žalobu ve smyslu ust. § 65 a násl. s. ř. s. V dané věci je zcela zásadní, že exekučním titulem nebylo uloženo povinné vydat rozhodnutí o určitém obsahu a bylo tedy pouze na ní, jak o věci (o žádosti oprávněných) rozhodne a pokud oprávnění byli a jsou přesvědčeni, že dané rozhodnutí neobstálo z hlediska zákonnosti, bylo na místě nechat jej přezkoumat ve správním soudnictví, což ovšem oprávnění neučinili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Zjistil, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení mimo jiné závisí na vyřešení právní otázky, zda na základě exekučního titulu ve formě rozsudku podle ust. § 81 odst. 2 s. ř. s., jímž byla správnímu orgánu uložena povinnost vydat rozhodnutí do určité stanovené lhůty (zde konkrétně povinnost „rozhodnout o žádosti žalobců o vrácení přeplatku na pokutě“), vzniká správnímu orgánu povinnost rozhodnout ve věci meritorně, nebo zda správní orgán uloženou povinnost splní i tehdy, když řízení o věci ukončí nemeritorním rozhodnutím (zde usnesením kontrolního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 3. 6. 2016, tak, že žádost oprávněných o vrácení přeplatku nelze věcně projednat vzhledem k nepřípustnosti právního nástupnictví oprávněných v oblasti správního trestání), která dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Přípustnost dovolání zakládá rovněž dovolacím soudem dosud neřešená právní otázka, zda správní orgán splní svoji povinnost, která mu byla uložena exekučním titulem ve formě rozsudku podle ust. § 81 odst. 2 s. ř. s., jestliže sice vydá rozhodnutí, z něhož je nepochybné, že se jím řízení v předmětné věci končí (takže je nelze vyhodnotit jako nicotné), ale toto rozhodnutí, případně i procedura, která mu předcházela a která je následovala, není v souladu s normami správního práva. Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání oprávněných není opodstatněné.
Podle § 79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb, soudní řád správní – dále jen „s. ř. s.“ ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek.
Podle § 81 odst. 2 s. ř. s. je-li návrh důvodný, soud uloží rozsudkem správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení a stanoví k tomu přiměřenou lhůtu, ne však delší, než kterou určuje zvláštní zákon.
Při vyřešení první z nastolených právních otázek je třeba vyjít ze smyslu ust. § 79 odst. 1 s. ř. s., jímž je poskytnout účastníku správního řízení rozhodnutím podle § 81 odst. 1 s. ř. s. ochranu před takovou nečinností správního orgánu, jejímž následkem je nepřípustně oddalováno ukončení věci, v níž správní orgán má povinnost rozhodnout. Smyslem ust. § 79 odst. 1 s. ř. s. naopak není předepisovat správnímu orgánu, jakým způsobem má ve věci rozhodnout, tedy se vlamovat do jeho postavení tak, že správní soud bude namísto správního orgánu posuzovat, zda jsou naplněny předpoklady pro meritorní rozhodnutí nebo zda má být věc ukončena nemeritorním rozhodnutím. Výklad ust. § 79 odst. 1 s. ř. s. (v němž se uvádí, že jde o uložení povinnosti k „vydání rozhodnutí ve věci samé“) je třeba provést nikoliv pouze gramaticky, ale i systematicky a logicky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2751/2010, a ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2773/2014), v daném případě zejména s přihlédnutím k tomu, že správní soud, jenž rozhoduje o žalobě, nevstupuje do pravomoci správního orgánu a není proto oprávněn správnímu orgánu diktovat, jakým způsobem ve věci rozhodne, ale pouze mu předepsat, že v určité lhůtě musí vydat rozhodnutí, jímž se řízení končí.
Výše sdělené plyne i z judikatury Nejvyššího správního soudu, podle níž žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu má své místo tehdy, pokud hmotné právo zakládá subjektivní nárok žalobce na vydání rozhodnutí ve věci samé či osvědčení, a správní orgán je ve věci nepřípustně nečinný tím způsobem, že dosud nevydal rozhodnutí, jímž se správní řízení končí. Žalobu však nelze s úspěchem využít k tomu, aby se žalobce domohl konkrétního procedurálního postupu či rozhodnutí (např. usnesení o přerušení řízení), jímž se řízení nekončí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. 1 Ans 5/2008, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 5 As 21/2003, a ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 2 Ans 4/2004). Nejvyšší správní soud též v souladu s právním závěrem Nejvyššího soudu uvedeným v předchozím odstavci uzavřel, že rozhodnutí o tvrzeném nároku žalobce nemusí být nutně meritorní, dojde-li správní orgán k závěru, že žalobce se neprávem pokládá za tzv. opomenutého účastníka; správní orgán však nemůže jeho procesní podání (odvolání) vyřídit pouhým neformálním přípisem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 7 Afs 33/2003).
Postavil-li tedy odvolací soud své rozhodnutí na tom, že na základě exekučního titulu ve formě rozsudku podle ust. § 81 odst. 2 s. ř. s., jímž byla správnímu orgánu uložena povinnost vydat rozhodnutí do určité stanovené lhůty, nevzniká správnímu orgánu povinnost rozhodnout ve věci meritorně, a že správní orgán uloženou povinnost splní i tehdy, když řízení o věci ukončí nemeritorním rozhodnutím, je jeho právní názor správný.
Na výše uvedeném ničeho nemůže změnit ani skutečnost, že povinná se zřejmě zcela neřídila právním názorem uvedeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2016, č. j. 3 As 103/2016 – 33, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí kasační stížnosti povinné proti předmětnému exekučními titulu, v jehož odůvodnění Nejvyšší správní soud uvedl, že „považuje za zcela nepřípadnou argumentaci stěžovatelky o nemožností právního nástupnictví v řízení o uložení pořádkové pokuty, neboť zde se o pokračování řízení o uložení pořádkové pokuty D. vůbec nejedná a žalobci se v tomto smyslu žádného nástupnictví ani nedomáhají. Naopak podáním žádosti žalobců o vrácení přeplatku na dani bylo zahájeno odlišné, zcela nové řízení.“ Případně odlišný právní názor povinné by mohl vést pouze k závěru o věcné nesprávnosti jejího rozhodnutí ze dne 3. 6. 2016 o tom, že žádost oprávněných ze dne 13. 11. 2014 o vrácení 50 000 Kč přeplatku na pokutě „nelze věcně projednat“, (následky takové případné okolnosti viz níže), ale nikoliv k úsudku, že povinná nesplnila svoji povinnost vydat rozhodnutí, kterou jí uložil předmětný exekuční titul.
Namítají-li oprávnění, že výrok kontrolního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 3. 6. 2016, jímž bylo řízení ukončeno, není v souladu s platnou právní úpravou, protože není právní úpravou předvídán, že rozhodnutí neobsahuje řádnou identifikaci adresáta a účastníků řízení, odůvodnění ani poučení o opravných prostředcích a že nenaplňuje náležitosti správního rozhodnutí, jde o námitky procedurálních nedostatků správního rozhodnutí, případně nedostatků souvisejících s vydáním správního rozhodnutí; taková údajná pochybení správního orgánu nemohou zvrátit skutečnost, že povinná svoji povinnost k „vydání rozhodnutí“ splnila. Proti případným nedostatkům již učiněného rozhodnutí, jímž se řízení končí, případně nesrovnalostem procedury následující po vydání tohoto rozhodnutí, je třeba brojit prostředky správního práva procesního (např. cestou opravných prostředků, v daném případě např. při využití ustanovení § 108 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu), nikoliv podáním exekučního návrhu s odůvodněním, že rozhodnutí, případně procedura, která mu přecházela nebo naopak po něm následovala, trpí vadami (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 7 Afs 33/2003, a ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 7 As 255/2014). Jiný závěr by vedl k tomu, že by si exekuční soud bez zákonné opory přisvojoval pravomoc posoudit případnou věcnou nesprávnost rozhodnutí správního orgánu a procedury vedoucí k tomuto rozhodnutí, jakož i procedury případně následující po tomto rozhodnutí. Rozhodl-li správní orgán usnesením, v němž je uvedeno, že žádost oprávněných ze dne 13. 11. 2014 o vrácení 50 000 Kč přeplatku na pokutě „nelze věcně projednat“, není na místě uzavřít, že takové usnesení je nicotné; plyne z něho totiž, o čem a vůči komu správní orgán rozhodl, jakož i to, že správní orgán pokládá věc tímto rozhodnutím za uzavřenou s výsledkem, že žádost oprávněných nebyla vyslyšena.
Je tedy na místě pokládat za správný právní názor odvolacího soudu, že správní orgán splní svoji povinnost, která mu byla uložena exekučním titulem ve formě rozsudku podle ust. § 81 odst. 2 s. ř. s., jestliže vydá rozhodnutí, z něhož je nepochybné, že se jím řízení v předmětné věci končí (takže je nelze vyhodnotit jako nicotné), ale toto rozhodnutí, případně i procedura, která mu předcházela a která je následovala, není v souladu s normami správního práva.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání oprávněných podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť povinná má vůči oprávněným a) a b) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají ze sepisu vyjádření k dovolání (ze dne 20. 9. 2017). Výši odměny je třeba stanovit podle ustanovení § 9 odst. 1, § 7 bodu 4 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, jež představuje odměnu advokáta za dva úkony právní služby po 1 200,- Kč za jeden společný úkon. Dále je třeba připočíst režijní paušál ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky) a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %. Úhrnem tedy jde o 3 267 Kč. Vzhledem k tomu, že oprávněný c) je nezletilý, přičemž v průběhu řízení nevyšlo najevo, že by disponoval jakýmikoli příjmy či majetkovými hodnotami, shledal Nejvyšší soud v uvedených okolnostech důvody hodné zvláštního zřetele pro to, aby povinné nebylo ve vztahu k oprávněnému c) přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-