// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 21.06.2018
Způsob odstraňování rozporů mezi závěry dvou znaleckých posudků
Nejen při hodnocení znaleckého posudku jako důkazu, ale též při pokusu o odstranění rozporu mezi dvěma znaleckými posudky, jenž je též součástí hodnocení důkazů, není soud sám oprávněn posuzovat skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, a nemůže tedy přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znaleckých posudků.
Dovolatelka odvolacímu soudu důvodně vytýká, že k odstranění rozporu mezi znaleckými posudky (k posouzení závěrů jednoho z nich jako správných) přistoupil na základě vlastního posouzení obtížnosti vyproštění vozidla pouze tahem po směru běžné jízdy bez nutnosti předchozího použití bočního radiálního tahu, ačkoliv jde nepochybně o otázku, jejíž posouzení si vyžaduje odborných znalostí. Pokud soud sám posoudí skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž ohledně nich provedl znalecké dokazování, jde o vadu řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2197/2016, ze dne 28. 3. 2018
Dotčené předpisy:
§ 127 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013
§ 127a o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013
Kategorie: dokazování; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně domáhala zaplacení peněžité částky jako náhrady škody s odůvodněním, že jí vlastněný „valníkový nákladní návěs“ (podle obsahu spisu souprava tahače s návěsem) při převážení nákladu sjel mimo vozovku, pročež u žalované, která poskytuje asistenční služby, objednala vyproštění. Žalovaná zvolila nevhodný způsob vyprošťování, v důsledku něhož došlo k poškození návěsu. Náklady na opravu poškozeného návěsu, které činily 263 856 Kč, žalobkyně započetla proti nároku žalované na úhradu provedeného vyproštění ve výši 34 980 Kč a domáhá se tedy zaplacení částky 228 876 Kč.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 4. 2015, č. j. 13 Cm 1127/2012-286, žalobu zamítl a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení částku 104 574 Kč a České republice částku 10 530 Kč.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že tahač s návěsem se pohyboval po komunikaci v kopcovitém lesním terénu s výskytem značného množství sněhu, jejíž sjízdnost nebyla v zimním období zajišťována. Žalobkyně objednala u žalované vyproštění vozidla, což žalovaná provedla. Ze znaleckého posudku zpracovaného dne 11. 11. 2013 Evženem Spergerem, znalcem v oboru strojírenství, odvětví autoopravárenství a konstrukce motorových vozidel, ustanoveným soudem, a „de facto“ i z fotografií předložených žalobkyní soud zjistil, že kola návěsu se do silničního příkopu dostala bočním sesunutím následkem nájezdu kol za hranici zlomu vozovky s příkopem. Následkem sesunutí pravých kol do příkopu došlo ke zkrutné torzní deformaci rámu návěsu a k poškození pravého podélníkového rámu. Žalovaná se pokusila o stranové posunutí zadní části návěsu zpět na vozovku vyvoláním tahových sil do boku, přičemž došlo k poškození levého podélníkového rámu. Zvolený způsob vyproštění, zkouška možnosti stranového posunutí návěsu úkonem zaklesnutí háku lana na dolní profil podélníkového rámu, byl s ohledem na omezený manipulační prostor vhodný. Bylo na místě, aby posádka vyprošťovacího speciálu zajistila stranovou stabilitu, dále pak bylo instalováno tahové lano, co nejblíže těžišti, takovým místem byla přístupná dolní část profilu vodorovného podélníku rámu. Po neúspěšném pokusu o stranové posunutí byl návěs vyproštěn tahem zepředu.
Soud prvního stupně nepřihlédl k důkaznímu návrhu žalobkyně, která předkládala znalecký posudek ze dne 9. 2. 2015 zpracovaný Bc. Danielem Pýchou, znalcem v oboru strojírenství, odvětví posuzování technického stavu motorových vozidel, strojů a zařízení, a to s poukazem na koncentraci řízení podle § 118b občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř.) a pro nadbytečnost. Na základě takto zjištěného stavu věci dovodil, že k poškození vozidla při vyprošťování došlo, žalovaná však při něm žádnou svou povinnost neporušila a mezi jejím jednáním a vznikem škody tak není příčinná souvislost.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 25 279 Kč.
Odvolací soud se poté, co zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně, mimo jiné též znaleckým posudkem Evžena Spergera, a co provedl důkaz znaleckým posudkem zpracovaným Bc. Danielem Pýchou, ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Dovodil, že postup při vyprošťování uvízlého vozidla nebyl v rozhodné době upraven obecně závaznými předpisy ani právně nezávaznými technickými nebo určenými normami, za porušení závazku žalované z uzavřené smlouvy, kterou posoudil jako smlouvu o dílo podle § 536 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), lze proto vzhledem k § 3030 ve spojení s § 5 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, považovat zejména, jestliže by žalovaná při vyproštění vozidla postupovala s nedostatkem odborné péče, a při posouzení, zda se tak stalo, je třeba vycházet z konkrétních okolností případu.
Odvolací soud shledal základní rozpor mezi znaleckými posudky v tom, že dle znaleckého posudku Evžena Spergera bylo pro vyproštění návěsu nezbytné zajištění jeho stranové stability působením tahové síly ve směru kolmém k návěsu, zatímco ze znaleckého posudku zpracovaného Bc. Danielem Pýchou naopak vyplývá, že uvízlou soupravu bylo možné jednoduše vyprostit bez přeložení nákladu i bez bočního radiálního tahu, a sice tahem po směru běžné jízdy s bočním kotvením. Odvolací soud se nejprve vyjádřil v tom smyslu, že důkaz provedený soudem prvního stupně podle § 127 odst. 1 a 2 o. s. ř. k otázce porušení smluvní povinnosti žalovanou při vyprošťování vozidla je odpovídající, neboť k zodpovězení této otázky je třeba odborných znalostí, kterými soud nedisponuje. Poté zdůraznil s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (na rozsudek ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz), že hodnocení důkazu znaleckým posudkem je v zásadě omezeno pouze na to, zda má posudek požadované formální náležitosti, tedy zda jeho závěry jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, a soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost jeho odborných závěrů. Na to navázal úvahou, že následné předložení důkazu žalovanou dle § 127a o. s. ř. má z hlediska věcného povahu námitek proti správnosti znaleckého posudku vyhotoveného podle § 127 o. s. ř., které lze (vzhledem k závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014) uplatnit i po koncentraci řízení. Záleží však vždy na úvaze soudu, nakolik shledá obsah námitek proti výsledku dokazování dle § 127 o. s. ř. důvodným natolik, že může zpochybnit jeho správnost či vyvolat i nutnost doplnění revizním znaleckým posudkem. Argumentoval s odkazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, a již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 583/2001, že povinnost soudu doplňovat dokazování není „v případě rozporných skutkových zjištění“ automatická. Zdůraznil, že při hodnocení důkazů musel vycházet nejen z obsahově rozporných důkazů dle § 127 a § 127a o. s. ř., ale i z důkazů ostatních, prokazujících průběh sporného skutkového děje, zejména z fotodokumentace pořízené na místě samém oběma účastníky. Z fotografií podle jeho mínění plyne zejména značně vychýlené těžiště uvízlého návěsu i hluboký boční sesuv pravé nápravy vozidla do svahu příkopu vozovky, způsobující sesutí pravého rámu až k povrchu vozovky. Vyjádřil názor, že při hmotnosti nákladu zhruba 20 tun a hmotnosti vlastního návěsu zhruba 7 tun a při takto hlubokém uvíznutí si lze jako velmi obtížné, ne-li nemožné, představit účinné vyproštění vozidla pouze tahem po směru běžné jízdy bez nutnosti předchozího použití bočního radiálního tahu.
Odvolací soud uzavřel, že i pokud v příčinné souvislosti s provedením bočního radiálního tahu vznikla na návěsu škoda, je tato škoda nesrovnatelně nižší než obvyklá hodnota vyprošťovaného vozidla a k vyprošťování došlo za situace, kdy v důsledku silného naklonění těžiště návěsu hrozilo bezprostřední riziko převrácení a podstatného poškození celé soupravy. Závěr o nedostatku odborné péče či porušení smluvní povinnosti při provádění díla nelze tedy učinit i z důvodů vylučujících protiprávnost jednání žalované, ať již v podobě pomoci žalobkyni v nouzi ve smyslu § 418 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“), či dovoleného rizika. Porušení smluvní povinnosti žalovanou tedy odvolací soud nevzal za prokázané.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, podle obsahu dovolací argumentace však jen ve výroku o věci samé, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka zdůraznila, že ač z vypracovaných znaleckých posudků vyplývají diametrálně odlišné závěry a ač mají znalecký posudek nařízený soudem a znalecký posudek předložený účastníkem řízení dle stávající právní úpravy stejnou váhu, odvolací soud odmítl návrhy směřující k vypořádání těchto rozporů, tj. výslech znalce Bc. Daniela Pýchy nebo zpracování revizního znaleckého posudku, a namísto toho se bez racionálního zdůvodnění přiklonil k závěrům znaleckého posudku zpracovaného Evženem Spergerem, s nepřípadným odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, vycházející z předchozí právní úpravy, v níž měl znalecký posudek vypracovaný mimo řízení povahu listiny a nešlo tak o rozpor mezi dvěma znaleckými posudky. V tam posuzované věci se ostatně soudy s rozpory mezi důkazy vypořádaly na základě objektivně zhodnotitelných skutečností, zatímco odvolací soud si u vědomí rozporů mezi znaleckými posudky vytvořil vlastní odborné posouzení v nich řešených skutečností, ve kterém se přiklonil k jednomu z nich, a učinil tak závěr o skutečnosti, k jejímuž posouzení je třeba odborných znalostí, čímž se odchýlil od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, a ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010.
V dalším dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že dospěl-li k závěru, že škoda nebyla způsobena porušením smluvní povinnosti dle § 373 a násl. obch. zák., a posoudil-li činnost žalované prováděnou podnikatelským způsobem jako rizikovou, měl na daný skutkový stav aplikovat normy týkající se škody způsobené provozní činností ve smyslu § 420a obč. zák.; aplikací ustanovení o náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti podle § 373 a násl. obch. zák. se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2600/2007, a ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1829/2003.
V úvahu by podle dovolatelky přicházelo i posouzení jako škody způsobené provozem dopravních prostředků podle § 427 a násl. obč. zák. K tomu dovolatelka cituje judikatorní závěry vztahující se k vyprošťování vozidla, obsažená v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 272/2013, uveřejněném pod číslem 80/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Závěrem zpochybňuje též předpoklady pro aplikaci § 418 obč. zák.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, eventuálně aby zrušil rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení tomuto soudu.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl. Je toho názoru, že odvolací soud se znaleckými posudky zabýval řádně a vypořádal se s nimi v souladu s judikaturou. Zpochybňuje správnost názoru, že měla být aplikována ustanovení občanského zákoníku upravující odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností, neboť na vztah mezi podnikateli je třeba přednostně použít úpravu náhrady škody obsaženou v obchodním zákoníku.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelce je třeba přisvědčit, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jak při řešení vymezené otázky procesního práva, tj. otázky povahy znaleckého posudku předloženého účastníkem řízení a způsobu odstraňování rozporů mezi závěry dvou znaleckých posudků, tak při řešení otázky hmotného práva, tj. vztahu mezi § 373 obch. zák. a § 420a obč. zák.
Pokud jde o první z otázek, odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu odchýlil východiskem svých úvah. V rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1124/2014, na které odvolací soud odkazuje, Nejvyšší soud shrnul závěry své předchozí judikatury, podle nichž návrh účastníka na vypracování revizního znaleckého posudku má povahu námitek směřujících proti správnosti vyhotoveného znaleckého posudku, které lze uplatnit i po koncentraci řízení a které se zřetelem k jejich povaze lze po koncentraci řízení též procesním způsobem osvědčit např. prostřednictvím posudku jiného znalce či odborného vyjádření sloužícího ke zpochybnění použitých znaleckých metod. Nejvyšší soud tedy dovodil jednak to, že zákaz novot v odvolacím řízení ovládaném zásadou neúplné apelace nebrání odvolacímu soudu v provedení důkazu revizním znaleckým posudkem bez zřetele na to, zda bylo či nikoliv jeho provedení navrženo před soudem prvního stupně, tak též to, že námitky směřující proti správnosti vyhotoveného znaleckého posudku, které lze uplatnit i po koncentraci řízení, lze se zřetelem k jejich povaze po koncentraci řízení osvědčit též prostřednictvím posudku jiného znalce, tedy též předložením znaleckého posudku vyhotoveného mimo řízení.
Z toho ovšem zdaleka nevyplývá, že na znalecký posudek, jenž byl soudu předložen k osvědčení námitek proti správnosti dříve vyhotoveného znaleckého posudku, se jako na pouhou námitku pohlíží též při dokazování, tj. při provádění a hodnocení důkazů.
Závěr, podle něhož se na znalecký posudek splňující předpoklady stanovené v § 127a o. s. ř. hledí bez zřetele na to, ve kterém stádiu řízení byl předložen, jako na znalecký posudek vyžádaný soudem, tedy jako na důkazní prostředek ve smyslu § 125 o. s. ř., nikoliv jako na pouhé vyjádření účastníka k provedenému důkazu dle § 123 o. s. ř., se podává jak přímo z výslovného a výkladových pochybností nevzbuzujícího znění § 127a o. s. ř., tak z příslušné judikatury Nejvyššího soudu; z ní srov. např. důvody rozsudku ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněného pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil v celé řadě dalších rozhodnutí, mimo jiné též právě v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1124/2014 (dále viz například usnesení ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 73/2014, rozsudek ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014, rozsudek ze dne 7. ledna 2016, sp. zn. 29 Cdo 962/2013, či rozsudek ze dne 25. února 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014). Úvahy, které odvolací soud založil na chybném (od judikatury odchylném) pojetí znaleckého posudku předloženého účastníkem po koncentraci řízení jako pouhé námitky proti znaleckému posudku vyhotovenému v řízení, proto nemohou obstát.
Odvolací soud se sice v napadeném rozhodnutí zabýval též vztahem mezi rozpornými znaleckými posudky, posudek předložený žalobkyní tu tedy nakonec bere jako důkazní prostředek (ostatně jím důkaz provedl), otázku postupu při odstraňování rozporů mezi závěry znaleckých posudků však rovněž řešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud již např. v odvolacím soudem citovaných rozhodnutích vysvětlil, že v případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, ovšem jen v případě, že soud sám tento rozpor po slyšení obou znalců neodstraní (usnesení sp. zn. 22 Cdo 1290/2007), respektive že přezkoumání závěrů znaleckého posudku dalším posudkem jiného znalce, vědeckého ústavu nebo jiné instituce (tzv. revizní znalecké zkoumání) je namístě tehdy, jestliže znaleckým dokazováním nebyly objasněny všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí ve věci, k nimž je třeba odborných znalostí, popř. jestliže soud má k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce a pro tyto rozpory, které se nepodařilo v řízení odstranit, nemohou být tyto znalecké posudky podkladem pro rozhodnutí (rozsudek sp. zn. 25 Cdo 583/2001).
V rozsudcích ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, a ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, pak Nejvyšší soud dodal, že má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí.
Nemůže být přitom pochyb o tom, že nejen při hodnocení znaleckého posudku jako důkazu, ale též při pokusu o odstranění rozporu mezi dvěma znaleckými posudky, jenž je též součástí hodnocení důkazů, je soud limitován mezemi stanovenými v § 127 odst. 1 o. s. ř. a blíže vysvětlenými v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1599/99, či již zmíněný rozsudek sp. zn. 25 Cdo 583/2001), totiž že není sám oprávněn posuzovat skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, a nemůže tedy přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znaleckých posudků.
Dovolatelka odvolacímu soudu důvodně vytýká, že ačkoliv příslušné judikatorní závěry cituje, ve svých úvahách se od nich zásadním způsobem odchýlil a k odstranění rozporu mezi znaleckými posudky (k posouzení závěrů jednoho z nich jako správných) přistoupil na základě vlastního posouzení obtížnosti vyproštění vozidla pouze tahem po směru běžné jízdy bez nutnosti předchozího použití bočního radiálního tahu, ačkoliv jde nepochybně o otázku, jejíž posouzení si vyžaduje odborných znalostí. Pokud soud sám posoudí skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž ohledně nich provedl znalecké dokazování, jde o vadu řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. již citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1599/99 a sp. zn. 25 Cdo 583/2001).
Protože Nejvyšší soud svou rozhodovací praxi v tomto ohledu měnit nehodlá (neshledává důvod, proč by měl příslušné otázky procesního práva řešit jinak), je již z uvedených důvodů opodstatněn závěr, že dovolání je nejen přípustné, ale též důvodné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud se od rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil též při řešení dovolatelkou vymezené otázky hmotného práva.
Podle § 420a obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností (odst. 1). Škoda je způsobena provozní činností, je-li způsobena a) činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při činnosti, b) fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí, c) oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo znemožněno užívání nemovitosti (odst. 2). Odpovědnosti za škodu se ten, kdo ji způsobil, zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného (odst. 3).
Ke vztahu mezi obecnou odpovědností za škodu podle § 420 obč. zák., popřípadě odpovědností za škodu způsobenou porušením povinnosti z obchodního závazkového vztahu podle § 373 obch. zák. na straně jedné a speciální odpovědností za škodu podle § 420a obč. zák. na straně druhé se Nejvyšší soud vyjádřil v celé řadě svých rozhodnutí:
Pro posouzení otázky, kterým právním předpisem se nárok na náhradu škody řídí, je třeba vždy nejprve zjistit, jaká skutečnost byla příčinou vzniku škody. Těmito skutečnostmi mohou být protiprávní úkon (opomenutí), určitá právně kvalifikovaná škodná událost, případně úmyslné jednání proti pravidlům občanského soužití. Porušení právní povinnosti může spočívat buď v porušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo závazku (ať již vyplývajícího ze smlouvy nebo z jednostranného právního úkonu). O porušení povinnosti vyplývající ze závazkového právního vztahu (porušení závazkové, nejčastěji smluvní povinnosti) půjde v případě, jde-li o závazek existující a došlo-li k porušení konkrétních povinností vyplývajících z tohoto závazkového právního vztahu. Za právně kvalifikovanou škodnou událost lze mimo jiné považovat i činnost mající provozní povahu, jíž byla způsobena škoda. V případě vzniku škody v důsledku provozní činnosti podle § 420a odst. 2 obč. zák. nese odpovědnost za škodu ten, kdo ji způsobil, a není relevantní, zda poškozený byl ve smluvním vztahu k subjektu, který mu svojí provozní činností způsobil škodu (nejde o odpovědnost vyplývající z jejich závazkového vztahu) [usnesení ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1006/2002].
Odpovědnost podle § 420a obč. zák. je odpovědností objektivní, tzn. bez ohledu na to, zda odpovědný subjekt svým jednáním porušil právní povinnost. Účelem této právní úpravy je ochrana třetích osob před riziky provozních činností. Právní úprava odpovědnosti podle § 420a obč. zák. platí i pro vztahy upravené obchodním zákoníkem, neboť tam, kde některý případ náhrady škody, k němuž došlo v rámci obchodního závazkového vztahu, obchodní zákoník neupravuje, použijí se příslušná ustanovení občanského zákoníku. Pro odpovědnost podle § 420a obč. zák. není rozhodující, zda poškozený byl ve smluvním vztahu k subjektu, který mu svojí provozní činností způsobil škodu; rozhodné je, že škůdce svojí provozní činností, ke které byl oprávněn, způsobil poškozenému škodu (rozsudek ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2149/2000).
Nejde o odpovědnost zhotovitele za škodu způsobenou provozní činností podle § 420a obč. zák., jestliže škoda nemá původ v povaze činnosti žalovaného nebo věci při této činnosti použité. Došlo-li ke škodě v důsledku porušení právní povinnosti žalovaného, je třeba ji posoudit podle § 420 obč. zák. (rozsudek ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2429/2007, uveřejněný pod číslem 101/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)
Právní posouzení nároku na náhradu škody závisí na tom, jaká skutečnost je příčinou vzniku škody. Předpokladem objektivní odpovědnosti podle § 420a obč. zák. není škoda vzniklá následkem protiprávního úkonu (porušení povinnosti), nýbrž určitá škodní událost vyvolaná provozní činností, byl-li škodlivý následek způsoben povahou této činnosti, tedy právě jejími typickými či charakteristickými vlastnostmi, jimiž se projevuje navenek. Není rozhodující, zda provozní činnost probíhala bezvadně, nýbrž podstatné je, zda právě svou povahou zapříčinila vznik škody. Škoda vyvolaná provozní činností je totiž důsledkem samotného charakteru určitého provozu (rozsudek ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4994/2016).
Provozní činností se rozumí zpravidla soustavně prováděná činnost, která je organizována právnickou či fyzickou osobou (podnikatelem) v určitém provozu a která - i kdyby nebyla vymezena v jejím předmětu činnosti - je součástí její faktické činnosti a její provozní povaha vykazuje znaky potencionálního rizika vzniku škod buď pro samotný charakter činnosti či vlastnosti věci při ní použité. Předpokladem odpovědnosti zde není porušení právní povinnosti, nýbrž zákonem kvalifikovaná skutečnost (škodní událost), která byla příčinou vzniku škody (srov. např. rozsudky ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 529/2006, a ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3269/2008). Vyvolávajícím činitelem vzniku škody může být sama činnost, jež má provozní povahu, avšak jen tehdy, byl-li škodlivý následek způsoben právě povahou této činnosti, tedy jejími typickými či charakteristickými vlastnostmi, jimiž se projevuje navenek, popřípadě za obdobných podmínek i věc při provozní činnosti použitá. Není přitom rozhodující, zda provozní činnost probíhala bezvadně, nýbrž podstatné je, zda právě samotná činnost či při ní použitá věc svou povahou zapříčinila vznik škody. Škoda vyvolaná provozní činností je totiž důsledkem specifického charakteru určitého provozu (srov. např. rozsudek ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2429/2007, uveřejněný pod číslem 101/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konkrétní příčina vzniku škody má význam především z hlediska právního posouzení typu odpovědnosti (objektivní odpovědnost podle § 420a obč. zák. či obecná odpovědnost podle § 420 obč. zák.), tj. pro právní kvalifikaci nároku (rozsudek ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 776/2012).
V rozsudku ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1641/2014, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1747/15, pak Nejvyšší soud dovodil, že zajišťování prací na stavbě pomocí jeřábu je podnikatelským provozem tohoto jeřábu, a je tedy provozem ve smyslu § 420a obč. zák. Ke škodě způsobené motorovými pracovními stroji se Nejvyšší soud vyjadřuje v řadě dalších rozhodnutí, např. v již citovaném rozsudku sp. zn. 25 Cdo 3125/2005, v usnesení ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 125/2014, a v důvodech rozsudku ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 272/2013, uveřejněném pod číslem 80/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ve světle citovaných judikatorních závěrů je zřejmé, že odvolací soud skutečně pochybil v právním posouzení, jestliže posoudil žalobu o náhradu předmětné škody jako nedůvodnou na základě pouhého závěru, že škoda nebyla způsobena porušením smluvní povinnosti ve smyslu § 373 obch. zák., a nezkoumal, zda nejsou naplněny předpoklady odpovědnosti za tuto škodu podle § 420a obč. zák., když zjevně přichází v úvahu posouzení činnosti žalované spočívající ve vyprošťování vozidel jako činnosti provozní a odvolací soud sám vyhodnotil takovou činnost jako z povahy věci rizikovou.
Právní posouzení věci odvolacím soudem co do odpovědnosti žalované za škodu je tak neúplné a tudíž i v této otázce nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Vytčená pochybení odvolacího soudu v dovolacím řízení napravit nelze.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z obou výše rozvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislým výrokem o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-