// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 21.06.2018
Odměna soudního exekutora v případě plnění do 30 dnů od doručení výzvy
Odměna soudního exekutora ve výši 50 % odměny podle ustanovení § 6 vyhlášky č. 330/2001 Sb. je ustanovením § 11 odst. 1 písm. a) téže vyhlášky stanovena pro případ, že povinný splní ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti vymáhaný nárok a uhradí i zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného.
V zásadě platí, že takto ustavený způsob výpočtu odměny soudního exekutora není důvod nerespektovat. Jestliže však ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb. vede k tomu, že odměna soudního exekutora má být stanovena v relativně vyšší částce, např. řádově statisíců nebo dokonce miliónů korun, je povinností exekučního soudu vyhodnotit přiměřenost takto vypočtené odměny ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu. Za takové situace je třeba důsledně respektovat, že "dobrovolné" plnění povinného po zahájení exekučního řízení je nutno brát v potaz do té míry, aby nedocházelo ke zjevně nepřiměřenému postihu povinného. Exekuční soud přitom musí přihlédnout zejména k tomu, že odměna exekutora má odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů exekuce. Soud je povinen vyhodnotit, zda takové okolnosti exekučního řízení neodůvodňují přiznání nižší odměny exekutorovi, a to bez ohledu na limity stanovené exekučním tarifem.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3401/2017, ze dne 10. 4. 2018
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 330/2001 Sb.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Pověřením ze dne 11. 6. 2015, č. j. 54 EXE 3369/2015-12, Obvodní soud pro Prahu 10 pověřil JUDr. T. V., soudního exekutora Exekutorského úřadu v P., provedením exekuce na základě vykonatelného notářského zápisu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. NZ 1816/2015, N 1790/2015, sepsaného JUDr. M. B., notářskou kandidátkou JUDr. H. D., notářky se sídlem v H., k vymožení peněžité pohledávky oprávněné ve výši 23 837 322 Kč s příslušenstvím.
Povinný dne 30. 7. 2015 podal u soudního exekutora návrh na zastavení předmětné exekuce podle ust. § 268 odst. 1 písm. g) a h) o. s. ř. s odůvodněním, že byl oprávněnou vyzván k zaplacení pohledávky dne 19. 6. 2015, tedy až po zahájení exekuce, což je dle povinného důvod pro zastavení exekuce dle ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Dále povinný uvedl, že svou pohledávku mohl uhradit až poté, co mu oprávněná poskytla součinnost a až poté, co bylo zajištěno vrácení bianco směnky a akcií, tj. po uzavření smlouvy o úschově ze dne 30. 7. 2015. Důvody pro zastavení exekuce dle ust. § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. pak povinný spatřuje ve skutečnosti, že k úhradě pohledávky došlo na základě smírného jednání mezi ním a oprávněnou, a to bez jakékoli ingerence ze strany soudního exekutora.
Usnesením ze dne 10. 2. 2016, č. j. 54 EXE 3369/2015-114, Obvodní soud pro Prahu 10 předmětnou exekuci zastavil (výrok I.) a rozhodl, že povinný je povinen zaplatit oprávněné náhradu nákladů exekučního řízení ve výši 96 013,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce oprávněné (výrok II.), a že je povinný povinen zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. T. V. náklady exekuce ve výši 1 901 926 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok III.). Na základě provedeného dokazování soud uzavřel, že povinný svou povinnost vymáhanou v exekučním řízení splnil dne 30. 7. 2015 v celé výši a dále uhradil na účet soudního exekutora částku 2 100 000 Kč jako zálohu na náklady exekuce. Soud proto předmětné exekuční řízení zastavil dle ust. § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že k úhradě povinným došlo až dne 30. 7. 2015 bez jakéhokoli vedení smírčího jednání mezi ním a oprávněnou, byla tato částka vymožena pod tlakem exekučního řízení dle ust. § 46 odst. 4 ex. řádu, přičemž za vymožené plnění se dle tohoto ustanovení považuje i provedení exekuce dle ust. § 46 odst. 6 ex. řádu, tedy splnění vymáhaného nároku spolu s uhrazením zálohy na snížené náklady exekuce ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti. Povinnému byla tato výzva doručena dne 2. 7. 2015 a lhůta k dobrovolnému plnění by tak marně uplynula dne 1. 8. 2015. Protože povinný svou povinnost splnil v zákonem stanovené lhůtě, náleží soudnímu exekutorovi dle ust. § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve výši 50 % odměny dle ust. § 6 vyhlášky č. 330/2001 Sb., když se jednalo o peněžité plnění. Jelikož zastavení předmětné exekuce zavinil povinný, přiznal soud náhradu nákladů řízení taktéž oprávněné.
K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 6. 2016, č. j. 19 Co 155/2016-149, usnesení soudu I. stupně ve výroku II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. je změnil tak, že povinný je povinen náklady exekučního řízení zaplatit k rukám soudního exekutora JUDr. L. J., Exekutorský úřad P. (výrok II.), a rozhodl, že povinný je povinen zaplatit oprávněné na nákladech odvolacího řízení částku 10 224,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám M. S. (výrok III.). Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci není sporu o tom, že povinný uhradil vymáhanou částku po zahájení exekuce k výzvě soudního exekutora v zákonné 30 denní lhůtě. Za této situace je to povinný, kdo zavinil zastavení exekuce a stíhá ho povinnost k náhradě nákladů oprávněné i soudního exekutora, jak zcela správně konstatoval soud I. stupně. Vzhledem k tomu oba napadené výroky o nákladech exekučního řízení jako věcně správné potvrdil, pouze s tou změnou, že náklady exekučního řízení mají být uhrazeny k rukám nově jmenovaného soudního exekutora JUDr. L. J., neboť soudnímu exekutorovi JUDr. T. V. zanikl výkon exekutorského úřadu ke dni 31. 3. 2016.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, neboť dle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to „zda-li v případě, že je exekuce v plném rozsahu zastavena z důvodu dle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. pro uhrazení vymáhané částky povinným mimo exekuci, je nutné odměnu exekutora vyčíslit dle § 11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., nebo dle § 11 odst. 2 písm. a) téže vyhlášky“; „zda-li výše nákladů exekuce (resp. výše odměny exekutora) má vycházet jen z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, nebo zda má odrážet i složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce“; zda skutečnost, že oprávněný poskytne povinnému v průběhu exekučního řízení dodatečnou lhůtu k plnění je důvodem pro zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a zda tento důvod pro zastavení exekuce může být ,zhojenʻ plynutím času“; „zda v situaci, kdy je zřejmé, že povinný je připraven plnit, ale potřebuje k tomu jen součinnost oprávněného a oprávněný přesto podá návrh na zahájení exekuce (a následně převede pohledávku na zahraniční společnost) lze považovat za zneužití práva na soudní ochranu a důvod pro zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.“; a „zda se soud musí v odůvodnění rozhodnutí vypořádat se všemi relevantními argumenty účastníků řízení“. Dovolatel má za to, že v dané věci je s ohledem na skutečnost, že exekuce byla zastavena dle ust. § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., nutné postupovat dle ust. § 11 odst. 2 vyhlášky č. 300/2001 Sb. a odměna exekutora tak měla být vyčíslena ve výši 3 000 Kč a nikoliv dle ust. § 11 odst. 1 písm. a) téže vyhlášky. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 855/2014, ze dne 3. 12. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3907/2011, ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3542/2012, a ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2154/2013, uvedl, že pokud byla exekuce v plném rozsahu pravomocně zastavena dle ust. § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., je nesporné, že bylo rozhodnuto o tom, že vymáhaná pohledávka byla s příslušenstvím zaplacena mimo exekuci a soudní exekutor v rámci exekučního řízení žádné plnění nevymohl. Odvolací soud měl taktéž při určení výše odměny soudního exekutora zohlednit rozsah jeho činnosti, kterou v exekuci vykonal a měl seznat, že odměna exekutora je v takové výši zjevně nemravná a nespravedlivá (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3507/13), když soudní exekutor v exekučním řízení provedl řadu pochybení. Ze strany oprávněné došlo ke zneužití práva, neboť podala zjevně šikanózní exekuční návrh i přesto, že povinný měl dostatek finančních prostředků pro uhrazení pohledávky s příslušenstvím i před podáním tohoto návrhu. Zavinění na zastavení exekuce je tak jen na straně oprávněné (případně původní oprávněné) a proto by měla hradit náhradu nákladů exekuce.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání mimo jiné uvedla, že povinný v dovolání pouze zopakoval námitky, které vznesl již v návrhu na zastavení exekuce a se kterými se soudy obou stupňů řádně vypořádaly. Dovolání dle jejího názoru není ve smyslu ust. § 237 o. s. ř. přípustné, neboť se odvolací soud při vyřešení právních otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nejedná se ani o otázky, které by nebyly v praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny. Povinný svým jednáním zapříčinil exekuci i její ukončení, jak správně rozhodly soudy obou stupňů, a snaží se o záměrné zkrácení odměn exekutora i nákladů oprávněné, jak vyplývá z e-mailové korespondence vedené mezi právními zástupci oprávněné a povinného.
Soudní exekutor JUDr. L. J. ve svém vyjádření k podanému dovolání odkázal na předchozí vyjádření soudního exekutora JUDr. T. V. a uvedl, že považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za správná, přičemž zcela nesouhlasí se závěry povinného uvedenými v rámci dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., protože závisí na zodpovězení dosud dovolacím soudem v úplnosti nevyřešené právní otázky, zda odměnu soudního exekutora je na místě bez ohledu na konkrétní okolnosti případu stanovit podle ustanovení § 6 odst. 1 a podle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb., jestliže povinný splnil ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti vymáhaný nárok a uhradil i zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen vyhlášky č. 330/2001 Sb.), odměna za exekuci ukládající zaplacení peněžité částky činí do 3 000 000 Kč základu 15 %, z přebývající částky až do 40 000 000 Kč základu 10 %, z přebývající částky až do 50 000 000 Kč základu 5 %, z přebývající částky až do 250 000 000 Kč základu 1 %.
Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb. splní-li povinný ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti vymáhaný nárok a uhradí zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného (§ 46 odst. 6 ex. řádu), náleží exekutorovi odměna ve výši 50 % odměny podle § 6, jde-li o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky.
Tvrdí-li dovolatel, že odvolací soud uzavřel, že exekuci bylo na místě zastavit podle ust. § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., neodpovídá tato jeho námitka obsahu rozhodnutí odvolacího soudu. Ten pouze uvedl, že „povinný se domáhal odkladu exekuce z důvodu smírného jednání s oprávněnou a zastavení exekuce s odkazem na § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.“, aniž by se zabýval právním posouzením, zda exekuce měla či neměla být zastavena, případně z jakého důvodu. Předmětem rozhodování odvolacího soudu totiž byly výhradně výroky II. a III. usnesení soudu prvního stupně, jimiž byla povinnému uložena povinnost k náhradě nákladů oprávněné a nákladů soudního exekutora, nikoliv výrok I., jímž soud prvního stupně exekuci zastavil. Dovoláním napadené rozhodnutí naopak vycházelo z toho, že exekuční návrh byl soudnímu exekutorovi doručen dne 4. 6. 2015, že exekutor byl pověřen provedením exekuce dne 11. 6. 2015, že výzva exekutora k dobrovolnému splnění povinnosti podle ust. § 46 odst. 6 ex. řádu byla povinnému doručena dne 2. 7. 2015 a že povinný dne 30. 7. 2016, v zákonné třicetidenní lhůtě, splnil přímo oprávněné (nikoliv soudnímu exekutorovi) vymáhané plnění, když téhož dne uhradil na účet soudního exekutora i ve výzvě konkretizovanou částku jako zálohu na náklady exekuce a na náklady oprávněné. Z toho důvodu soudní exekutor posléze zrušil celkem dvanáct exekučních příkazů postihujících majetek povinného, které vydal dne 9. 7., 22. 7., 29. 7. a 30. 7. 2015. Nicméně je pravdou, že v odvoláním nenapadeném výroku I. soud prvního stupně exekuci zastavil s odůvodněním, že tak činí podle ust. § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., neboť povinný svou povinnost vymáhanou v exekučním řízení dne 30. 7. 2015 splnil v celé výši a rovněž uhradil na účet soudního exekutora částku 2 100 000,- Kč jako zálohy na náklady exekuce soudního exekutora a náklady oprávněného v exekučním řízení.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu plyne, že je-li odvoláním napaden nikoliv výrok soudu prvního stupně o zastavení exekuce (protože odvolatel k podání odvolání do tohoto výroku nebyl procesně legitimován), ale pouze výroky, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti k náhradě nákladů exekuce a o nákladech účastníků, není odvolací soud při posouzení věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech exekuce a o nákladech účastníků vázán důvodem, pro který byla exekuce zastavena. Je tomu tak proto, že exekuční soud může exekuci zastavit i z jiného důvodu, než je navrhováno. Za takových okolností navrhovatel (nebo i jiný účastník, jenž má za to, že exekuce sice měla být zastavena, ale z jiného důvodu, než učinil soud prvního stupně, případně i soudní exekutor) není procesně legitimován brojit odvoláním vůči výroku o zastavení exekuce (ustanovení § 202 odst. 3 o. s. ř.). Nelze mu však upřít právo podat odvolání proti výroku o nákladech exekuce a o nákladech oprávněného s tím, že předmětem přezkumu odvolacího soudu musí být i to, kterému z účastníků je v daném případě na místě přičíst zavinění na zastavení exekuce ve smyslu ust. § 89 ex. řádu s přihlédnutím k ust. § 271 o. s. ř. (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4287/2014, či ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3422/2017). Jestliže tedy odvolací soud při posouzení věcné správnosti výroků soudu prvního stupně o nákladech exekuce a nákladech oprávněného zdůraznil konkrétní okolnosti, které byly podstatné pro zjištění, který z účastníků zavinil zastavení exekuce, aniž by pokládal za rozhodující, že soud prvního stupně exekuci zastavil s poukazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., není jeho postup v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Závěry odvolacího soudu však mohly být zohledněny jen v rámci výroků napadených odvoláním, tedy výroků o nákladech exekuce a nákladech oprávněného. Nelze tedy přisvědčit námitce povinného, že je-li exekuce zastavena podle ust. § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., nemá exekutor za žádných okolností právo na odměnu podle ust. § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 300/2001 Sb., ale jen podle § 11 odst. 2 téže vyhlášky. Naopak je třeba vyjít z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž dobrovolnými plněními mimo rámec exekučního řízení jsou jen plnění, ke kterým došlo předtím, než bylo povinnému doručeno vyrozumění o zahájení exekuce (ustanovení § 44 odst. 1, 2 ex. řádu). Ostatní plnění je třeba považovat za dobrovolná plnění, k nimž sice došlo bez přímé účasti soudního exekutora, avšak v rámci exekuce, jež mají vliv na výši jeho nákladů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3907/2011). Není podstatné, zda třetí osoba plnila soudnímu exekutorovi nebo přímo oprávněné, jak tomu bylo v dané věci, neboť o opaku nesvědčí žádný rozumný důvod; významné je toliko, že k plnění došlo již pod tlakem exekuce a přičiněním exekutora, založeným jeho prvotními procesními úkony (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 6019/2016).
Neobstojí ani námitka povinného, že oprávněná poskytla povinnému v průběhu exekučního řízení (exekuční návrh došel exekutorovi dne 4. 6. 2015, exekutor byl pověřen provedením exekuce dne 11. 6. 2015) dodatečnou lhůtu k plnění (výzvou ze dne 19. 6. 2015 s tím, že povinný má plnit do 3. 7. 2015), což mělo být důvodem pro zastavení exekuce podle ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a tedy i důvodem pro stanovení odměny exekutora nikoliv podle ust. § 11 odst. 1 písm. a), ale podle ust. § 11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Dovolací soud v usnesení ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1962/2004, nebo ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4289/2013, uzavřel, že právní jednání oprávněného, podle něhož povinný má exekuované plnění zaplatit do určitého data během exekuce, může být důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tak tomu však bude jen tehdy, když součástí (nebo zjevným smyslem) takového právního jednání je, že oprávněný nadále nemíní v právě probíhající exekuci pohledávku vymáhat, nebo že se práva na plnění vzdává. Jen tehdy, když je z právního jednání oprávněného (zejména z jeho dohody s povinným) patrno, že stávající exekuce následkem posunu doby, v níž má povinný plnit, nemá pokračovat (nebo že oprávněný má ještě před podáním exekučního návrhu uskutečnit další úkony vůči povinnému, např. svůj záměr povinnému oznámit a projednat s ním důvody tohoto svého záměru), může jednání oprávněného spočívající v poskytnutí dodatečné lhůty k plnění představovat rušivou okolnost při provádění exekuce a tedy i důvod pro její zastavení podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně ani odvolacího soudu se však nepodává, že by výzva oprávněné ze dne 19. 6. 2015 k dodatečnému plnění ze strany povinného nastolovala takovou rušivou okolnost exekuce. Tvrzení povinného, že oprávněná a povinný mezi sebou uzavřeli dohodu, kterou změnili splatnost pohledávky a o tom, že oprávněná povinnému poskytne součinnost spočívající ve vrácení zajišťovacích instrumentů povinnému, ani neodpovídá skutkovým zjištěním odvolacího soudu ani soudu prvního stupně; soud prvního stupně naopak uzavřel, že „se povinnému nepodařilo prokázat smírčí jednání mezi ním a oprávněnou“. Uvádí-li povinný opak, pomíjí, že na základě skutkových tvrzení dovolatele, která neodpovídají skutkovým zjištěním soudu prvního stupně ani odvolacího soudu, nelze založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5585/2016, či ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2523/2016).
Povinný dále namítá, že oprávněná podala návrh na zahájení exekuce přesto, že povinný byl připraven plnit, ale potřeboval součinnost oprávněné spočívající v tom, že při zaplacení dluhu mu oprávněná vrátí bianko směnku a akcie, které pohledávku zajišťovaly, a vystaví potvrzení o úhradě pohledávky (což má mít za následek zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., jakož i rozhodnutí o povinnosti k tomu, aby odměna exekutora byla stanovena nikoliv podle ust. § 11 odst. 1 písm. a/, ale podle ust. § 11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb.). Nejvyšší soud neupírá racionalitu argumentu povinného, že nevyhoví-li oprávněná jeho požadavku, aby současně s plněním ze závazkového vztahu, jenž je zaštítěn směnkou, byla povinnému vydána předmětná směnka, může být taková nesoučinnost oprávněné důvodem pro závěr, že oprávněná způsobila, že povinný nemohl plnit a že poté podaný exekuční návrh je ze strany oprávněné zneužitím práva. Nelze však přehlédnout, že povinný podsouvá Nejvyššímu soudu skutková zjištění, která soud prvního stupně a ani odvolací soud neučinily. Odvolací soud pouze uvedl, že „povinný se domáhal odkladu exekuce z důvodu smírného jednání s oprávněnou a zastavení exekuce s odkazem na ust. § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. s tím, že vymáhaná částka byla dne 30. 7. 2015 složena do advokátní úschovy a téhož dne byla z úschovy vyplacena přímo oprávněné.“ Soud prvního stupně po skutkové stránce uzavřel, že povinný nebyl schopen plnit nikoliv proto, že by mu oprávněná neposkytla součinnost, ale proto, že získal dostatečné finanční prostředky až dne 24. 7. nebo dokonce 27. 7. 2015. Dovolatelova námitka tedy nemá oporu ani ve skutkových zjištěních odvolacího soudu, ani soudu prvního stupně. Na základě skutkových tvrzení dovolatele, která neodpovídají skutkovým zjištěním soudu prvního stupně ani odvolacího soudu, nelze dovolání založit. Relevantním dovolacím důvodem může být pouze otázka právní, nikoliv polemika dovolatele se skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
V obecné rovině lze dát dovolateli za pravdu, že řádně neodůvodněné rozhodnutí obecného soudu je zásahem do práva účastníka na spravedlivý proces, což může v extrémních případech založit přípustnost dovolání, když přezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu je třeba vyhodnotit i s přihlédnutím k rozhodnutí soudu prvního stupně, na které rozhodnutí odvolacího soudu navazuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017, nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 1235/11, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, či ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96). Námitka dovolatele, že se odvolací soud nevypořádal „se všemi relevantními argumenty účastníků řízení“, a že „se s mnohými argumenty povinného nevypořádal a zcela je ignoroval“, je v dovolání následně konkretizována ve dvou případech. Prvním z nich je tvrzení dovolatele, že „odměna exekutora měla být vyčíslena dle ust. § 11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., avšak odvolací soud na tento argument nijak nereagoval“, a že „povinný uváděl, že odměna exekutora je nepřiměřená, avšak bez reakce odvolacího soudu.“ Z výše uvedeného popisu důvodů, které odvolací soud a soud prvního stupně pokládaly za podstatné, je však zřejmé, že napadené usnesení odvolacího soudu je v potřebném základu (společně s rozhodnutím soudu prvního stupně) přezkoumatelné. Totéž se týká i výhrady dovolatele týkající se druhé údajné okolnosti nepřezkoumatelnosti, že „existují důvody pro zastavení exekuce i dle ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., avšak bez reakce odvolacího soudu“.
Dovolatel konečně namítá, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu není přiměřené, aby odměna exekutora byla bez dalšího stanovena podle ustanovení § 6 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb. Této jeho argumentaci je třeba přisvědčit. Odměna soudního exekutora ve výši 50 % odměny podle ustanovení § 6 vyhlášky č. 330/2001 Sb. je ustanovením § 11 odst. 1 písm. a) téže vyhlášky stanovena pro případ, že povinný splní ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti vymáhaný nárok a uhradí i zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného. V zásadě platí, že vyhláškou č. 330/2001 Sb. ustavený způsob výpočtu odměny soudního exekutora není důvod nerespektovat. Jestliže však ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb. vede k tomu, že odměna soudního exekutora má být stanovena v relativně vyšší částce, např. řádově statisíců nebo dokonce miliónů korun, je povinností exekučního soudu vyhodnotit přiměřenost takto vypočtené odměny ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu. Za takové situace je třeba důsledně respektovat, že "dobrovolné" plnění povinného po zahájení exekučního řízení je nutno brát v potaz do té míry, aby nedocházelo ke zjevně nepřiměřenému postihu povinného. Exekuční soud přitom musí přihlédnout zejména k tomu, že odměna exekutora má odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů exekuce. Soud je povinen vyhodnotit, zda takové okolnosti exekučního řízení neodůvodňují přiznání nižší odměny exekutorovi, a to bez ohledu na limity stanovené exekučním tarifem (srov. s nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 2516/14, ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3507/13, nebo ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 475/09).
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu není ve shora uvedených částech - jak vyplývá z výše uvedeného – správné a že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud usnesení v předmětných částech zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, se týkají i výroku III. rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 10) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V dalším řízení se exekuční soud bude při stanovení výše odměny exekutora zabývat tím, jestli odměna soudního exekutora s ohledem na konkrétní složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti nemá být stanovena v nižší výši, než výpočtem podle ustanovení § 6 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný.
Zbývá dodat, že povinný dovoláním napadl i výrok usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku II., kterým povinnému byla uložena povinnost zaplatit oprávněné na náhradu nákladů exekučního řízení částku 96 013,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám právního zástupce oprávněné. Ve vztahu k této části dovoláním napadeného rozhodnutí však povinný neuvedl žádný dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a nevymezil ani žádný předpoklad přípustnosti dle § 237 o. s. ř. Proto bylo dovolání v této části odmítnuto (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-