// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 13.06.2018
Dohoda stran rozhodčího řízení o postupu při doručování
Ustanovení § 19a, jež se stalo součástí zákona č. 216/1994 Sb. s účinností od 1. 1. 2014, nevylučuje, aby se i nadále strany rozhodčího řízení dohodly na postupu při doručování.
Tuto zákonnou úpravu doručovacích adres účastníků rozhodčího řízení nelze ani při doručování od 1. 1. 2014 upřednostnit v aplikaci před pravidly, jež si strany rozhodčí smlouvy sjednaly v rámci své zákonem dané smluvní volnosti ještě před tímto datem (v období od 1. 4. 2012 do 31. 12. 2013). Opačný postup by byl porušením principu legitimního očekávání.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2347/2017, ze dne 21. 3. 2018
Dotčené předpisy:
§ 19 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb.
§ 19a zák. č. 216/1994Sb. ve znění od 1. 1. 2014
§ 23 zák. č. 216/1994Sb. ve znění od 1. 4. 2012
Kategorie: rozhodčí řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 11. 7. 2016, č. j. 75 EXE 2728/2016-28, zamítl návrh povinného 2) a jeho manželky na odklad exekuce, současně však též nařízenou exekuci zastavil a rozhodl o nákladech řízení a nákladech exekuce. Soud uzavřel, že exekuční titul (rozhodčí nález rozhodce Mgr. M. R. ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. 1/2016-RŘ) nebyl povinným řádně doručen, pročež je třeba exekuci zastavit (§ 268 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Zjistil totiž, že rozhodčí nález nebyl prvnímu povinnému doručován do datové schránky, ale dodejkou podanou na poště 16. 2. 2016 na adresu jeho sídla, přičemž zásilka se vrátila 18. 2. 2016 s tím, že adresát je na uvedené adrese neznámý. K vyvěšení na úřední desce nedošlo. Druhému povinnému byl doručován dodejkou podanou dne 16. 2. 2016 na adresu P.,. Tato zásilka se vrátila 18. 2. 2016 s tím, že adresát je na uvedené adrese neznámý, ač je zde od 20. 1. 2016 hlášen k trvalému pobytu. K vyvěšení na úřední desce taktéž nedošlo. Poté byl rozhodčí nález druhému povinnému znovu doručován 18. 2. 2016 na adresu T., na níž byl druhý povinný hlášen do 19. 1. 2016. Tato zásilka byla jako nevyzvednutá vrácena. Soud dále uvedl, že odklad exekuce je za dané situace bezpředmětný, navíc manželka povinného není k podání návrhů legitimována, neboť není účastníkem řízení. Protože exekuční titul je od počátku nevykonatelný, nese náklady exekuce ve výši 7865 Kč oprávněný, mezi účastníky však soud procesní zavinění na zastavení exekuce u žádného neshledal a právo na náhradu nákladů řízení tedy žádnému nepřiznal.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce nezastavuje. Uvedl, že doručování předmětného rozhodčího nálezu je třeba posuzovat podle režimu sjednaného dohodou stran ze dne 30. 7. 2013, a že podle něho byl rozhodčí nález oběma povinným řádně doručen. Prvnímu povinnému byl doručen poštovní zásilkou na adresu sídla s tím, že zásilka byla vrácena zpět 18. 2. 2016, a druhému povinnému na adresu jeho bydliště uvedenou v rozhodčí smlouvě. Zásilka se posléze vrátila jako nevyzvednutá. Vzhledem k tomu, že exekuce se nezastavuje, pozbyly opodstatnění i závislé výroky o nákladech řízení a nákladech exekuce. Neobstojí pak ani závěr, že manželka povinného není účastníkem exekučního řízení, neboť dne 9. 5. 2016 byl vydán exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného a prodejem pozemků v jejím výlučném vlastnictví.
Povinní 1) a 2) napadli usnesení odvolacího soudu dovoláním. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že doručování rozhodčího nálezu v dané věci se řídí dohodou stran, neboť mají za to, že § 19a zákona č. 216/1994 Sb. je kogentním ustanovením, neumožňujícím odchylné ujednání. Ujednání vylučující doručování do datové schránky je tak pro rozpor se zákonem neplatné. Protože povinnému 1) nebylo doručováno do datové schránky, je doručení neúčinné. V případě povinného 2) bylo doručováno na adresu trvalého bydliště, avšak zásilka se vrátila s tím, že adresát je neznámý. Protože § 19a pro tento případ speciální úpravu neobsahuje, nastupuje bez dalšího obecná úprava o. s. ř. (konkrétně pak rovněž kogentní ustanovení § 49 odst. 2), jež vyžaduje vyvěšení výzvy k vyzvednutí na úřední desce. Současně namítají, že dohoda stran povinnost vyvěšení oznámení na úřední desce nevyloučila, neboť mlčí-li dohoda, logicky platí obecná úprava o. s. ř. o vyvěšení oznámení na úřední desce, a to i kdyby se jednalo o úpravu dispozitivní. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a dále část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné, protože dovolací soud se otázkou možnosti stran rozhodčí smlouvy odchýlit se ve svých ujednáních od ustanovení § 19a zákona č. 216/1994 Sb. upravujícího adresu pro doručování ve své rozhodovací činnosti dosud nezabýval.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Podle § 19 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“, vždy platilo, že se strany mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci vést řízení. Otázky řízení mohou být rozhodnuty předsedajícím rozhodcem, jestliže k tomu byl zmocněn stranami nebo všemi rozhodci.
Protože však podle § 23 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném do 31. 3. 2012 končilo rozhodčí řízení vydáním rozhodčího nálezu, jeho doručování již nebylo možno zahrnout mezi otázky, které si strany rozhodčího řízení mohly dohodnout (otázky postupu vedení řízení). Bylo tak třeba trvat na tom, aby se řídilo stejnými pravidly, jimž se řídí doručování rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1612/2006). Zákonem č. 19/2012 Sb. byl s účinností od 1. 4. 2012 novelizován § 23 zákona č. 216/1994 Sb. tak, že rozhodčí řízení je (až na jednu výjimku) skončeno právní mocí rozhodčího nálezu. Podle důvodové zprávy k této novele, mělo toto řešení umožnit stranám, aby si dohodly postup týkající se doručování rozhodčího nálezu samostatnou dohodou podle § 19 a nemuselo být postupováno, v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu, striktně podle ustanovení § 45 a násl. o. s. ř.
Ve výše popsaném právním rámci účastníci v projednávané věci uzavřeli rozhodčí smlouvu (30. 7. 2013) a dohodli se i na konkrétním režimu doručování v případném rozhodčím řízení včetně příslušných doručovacích adres.
Ustanovení § 19a zákona č. 216/1994 Sb. ve znění zákona č. 303/2013 Sb. stanoví, že rozhodce doručí písemnost na adresu datové schránky; není-li možné písemnost doručit do datové schránky, doručí písemnost na elektronickou adresu, kterou adresát rozhodci sdělil nebo kterou určil jako doručovací v rozhodčí smlouvě. Není-li možné doručit písemnost na adresy uvedené výše, doručí rozhodce písemnost na adresu, kterou adresát rozhodci sdělil nebo adresu uvedenou v rozhodčí smlouvě.
Toto pravidlo, jež určuje doručovací adresy a jež se stalo součástí zákona č. 216/1994 Sb. s účinností od 1. 1. 2014 (důvodová zpráva k zákonu č. 303/2013 Sb. je však nezmiňuje a část XVII zákona č. 303/2013 Sb. – Změna zákona o rozhodčím řízení - neobsahuje přechodná ustanovení), však nevylučuje, aby se i nadále strany rozhodčího řízení na postupu při doručování dohodly.
Nejvyšší soud má proto zato, že v dané věci je třeba vycházet při posuzování otázek spojených s doručováním rozhodčího nálezu z právní úpravy účinné v době uzavření rozhodčí smlouvy (přičemž tento závěr se neocitá v rozporu s výslovným zněním novely zákona o rozhodčím řízení, provedené zákonem č. 303/2013 Sb.). Jinými slovy zákonnou úpravu doručovacích adres účastníků rozhodčího řízení, jež byla vložena do zákona s účinností od 1. 1. 2014, nelze v projednávané věci použít, byť byl rozhodčí nález doručován v roce 2016, a nelze ji upřednostnit v aplikaci před pravidly, jež si strany rozhodčí smlouvy sjednaly v rámci své zákonem dané smluvní volnosti ještě před tímto datem. Opačný postup by byl porušením i principu legitimního očekávání účastníků.
Nutno tedy přihlédnout k tomu, že účastníci si dohodou ze dne 30. 7. 2013 sjednali následující: „Nepožádá-li některá ze stran rozhodce výslovně písemně o doručování na jinou adresu, provádí se doručování na doručovací adresu, kterou je u podnikající fyzické osoby adresa místa podnikání zapsaná v příslušném rejstříku, u právnické osoby adresa sídla zapsaná v příslušném rejstříku a u nepodnikající fyzické osoby adresa uvedená v záhlaví této smlouvy, když na tuto adresu nepodnikající fyzická osoba výslovně požaduje doručování zásilek jak druhou smluvní stranou, tak také rozhodcem dle ust. § 46a odst. 2 o. s. ř. Strany se zavazují mít na doručovací adrese poštovní schránku a řádně přebírat veškerou korespondenci. Bude-li zásilka uložena a nevyzvedne-li si adresát zásilku do 10 dnů od jejího uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Pokud držitel poštovní licence zásilku zaslanou na doručovací adresu vrátí, aniž by byla uložena, považuje se za den doručení den vrácení této zásilky. To platí i v případech, kdy se strana sporu v místě doručení nezdržuje, ale změnu adresy rozhodci písemně neoznámila, aniž by k tomu existovaly vážné důvody, které strana sama nezapříčinila. Zásilka, jejíž převzetí bylo adresátem odepřeno, je doručena dnem, kdy bylo její převzetí odepřeno. V ostatním se doručování řídí přiměřeně příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, nepoužijí se ustanovení o doručování prostřednictvím veřejné datové sítě.“
V záhlaví citované dohody ze dne 30. 7. 2013 (viz č. l. 5 rozhodčího spisu) je u povinného 2) uvedena adresa bydliště T., na niž byl také povinnému 2) rozhodčí nález zaslán.
Nejvyšší soud tedy sdílí názor odvolacího soudu, že doručování předmětného rozhodčího nálezu je třeba posuzovat podle režimu sjednaného dohodou stran ze dne 30. 7. 2013 a že podle něho byl rozhodčí nález oběma povinným řádně doručen.
Dovolatelé se rovněž mýlí, tvrdí-li, že v otázkách doručování, jež nejsou upraveny v § 19a zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2014, je nutno použít obecnou úpravu občanského soudního řízení (jež vyžaduje vyvěšení výzvy k vyzvednutí na úřední desce) před úpravou, kterou si strany sjednaly v rozhodčí smlouvě. Aplikace těchto ustanovení by připadala v úvahu teprve za situace, pokud by strany o těchto otázkách žádná pravidla nesjednaly. Tak tomu však v projednávané věci není právě s ohledem na obsah ujednání stran, zejména pak na ujednání o tom, kdy má být zásilka považována za doručenou.
Protože odvolací soud v napadeném rozhodnutí dospěl ke stejným závěrům jako soud dovolací, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-