// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 30.05.2018
Zpětné postoupení pohledávky oprávněnému po nařízení exekuce
Jestliže oprávněný po pravomocném nařízení exekuce postoupil svoji (vymáhanou) pohledávku na postupníka smlouvou o postoupení pohledávky, která byla stvrzena úředně ověřenými podpisy, aniž však navrhl postup podle ustanovení § 107a. o. s. ř., a postupník poté (zpětně) postoupil tuto pohledávku smlouvou zpět na postupitele, musí exekuční soud k takové smlouvě přihlížet, i když nebyla ověřena státním orgánem nebo notářem podle § 256 odst. 2 o. s. ř., resp. podle § 36 odst. 4 exekučního řádu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 4691/2017, ze dne 14. 2. 2018
Dotčené předpisy:
§ 107a o. s. ř.
§ 256 o. s. ř.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové potvrdil napadeným rozhodnutím usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 12. 2016, č. j. Nc 8394/2003-180, který zastavil exekuci nařízenou usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 2. 2003, č. j. Nc 8394/2003-7, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Kamil Souček, Exekutorský úřad Náchod (výrok I.), oprávněnému uložil povinnost nahradit povinnému náklady řízení o zastavení exekuce ve výši 10 460,- Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok II.), a soudnímu exekutorovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce (výrok III.).
Oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že oprávněný po nařízení exekuce platně převedl exekvovanou pohledávku ve prospěch Š. P., neboť smlouva o postoupení pohledávky ze dne 15. 5. 2005 obsahovala úředně ověřené podpisy postupitele (oprávněného) i postupníka, pročež již není nadále nositelem vymáhaného práva vyplývajícího z exekučního titulu, a pakliže i přes poučení soudu nenavrhl postup podle ustanovení §107a o. s. ř., nezbylo, než exekuci pro nepřípustnost zastavit podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Oproti tomu k později uzavřené „dohodě o zrušení smlouvy o postoupení pohledávky“ ze dne 30. 11. 2005, kterou oprávněný a Š. P. prohlásili, že „mezi sebou nemají žádné nároky, které by měly být vyrovnány ve vztahu ke zrušené smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 15. 5. 2005“, nižší soudy odmítly přihlédnout proto, že byla opatřena jen prostými neověřenými podpisy; nezbytnou podmínkou totiž je, aby přechod či převod práva byl prokázán kvalifikovaně tak, jak předvídá ustanovení § 36 odst. 4 exekučního řádu, tj. jen listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem.
V rozsahu výroku I. napadl rozhodnutí odvolacího soudu oprávněný včasným dovoláním, v němž namítá, že se oba nižší soudy dopustily nesprávného právního posouzení věci, jestliže dospěly k závěru, že k dohodě o (zpětném) postoupení pohledávky ze dne 30. 11. 2005 nelze v exekučním řízení přihlížet proto, že neobsahovala úředně ověřené podpisy, a ve vztahu k povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. jde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Později zemřelý Š. P. (postupník) nikdy nežádal, aby vstoupil do řízení na jeho místo, neměl zájem, aby v řízení vystupoval jako oprávněný, a naopak ještě za života uzavřel smlouvu, kterou exekvovanou pohledávku postoupil zpět (zrušil původní smlouvu o postoupení pohledávky). Nižší soudy tak dohodu o zrušení smlouvy o postoupení pohledávky posoudily ryze formalisticky, ačkoli jde o platný právní úkon, z něhož vyplývá, že se posléze stal znovu osobou, jíž svědčí právo přiznané exekučním titulem, a takovou osobou pak není ani Š. P. ani jeho nástupci. Sama dohoda o postoupení pohledávky ze dne 15. 5. 2005 ostatně nemohla být považována za platnou, neboť neobsahovala ujednání, zda jde o právní úkon úplatný či bezúplatný, v důsledku čehož k převodu práva nedošlo.
Oprávněný proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, a povinnému uložil povinnost nahradit náklady dovolacího řízení.
Povinný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (čl. II. bod 1, a contr. bod 7., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 24. 4. 2017 a exekuční řízení bylo zahájeno dne 4. 2. 2003.
Dovolání, které je formálně bezvadné (§ 240, § 241 odst. 1, § 241a odst. 2, odst. 3 o. s. ř.), je i přípustné (§ 237 o. s. ř.), neboť otázka, jaké jsou důsledky toho, když po pravomocném nařízení exekuce sice oprávněný postoupil svoji (vymáhanou) pohledávku na osobu třetí (postupníka), aniž by však navrhl postup podle ustanovení § 107a. o. s. ř., a poté postupník postoupil tuto pohledávku zpět smlouvou s postupitelem, která nebyla ověřena státním orgánem nebo notářem podle ustanovení § 256 odst. 2 o. s. ř., resp. podle ustanovení § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) – dále jen „e. ř.“ či „exekuční řád“ – nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu v úplnosti vyřešena.
Z přiloženého spisu vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. Nc 8394/2003, se zjišťuje, že na základě návrhu oprávněného byla usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 2. 2003, č. j. Nc 8394/2003-7, nařízena exekuce proti povinnému k vymožení povinnosti uložené mu rozsudkem tohoto soudu ze dne 29. 6. 2001, č. j. 12 C 50/2000-38, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Kamil Souček, Exekutorský úřad Náchod.
Dne 15. 5. 2005 uzavřeli oprávněný jako postupitel a Š. P. jako postupník smlouvu o postoupení exekvované pohledávky, která byla stvrzena úředně ověřenými podpisy (č. l. 127).
Dne 30. 11. 2005 uzavřeli oprávněný a Š. P. Dohodu o zrušení smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 15. 5. 2005 (č. l. 126); podpisy nebyly na listině úředně ověřeny.
Dne 16. 10. 2014 soudní exekutor svým usnesením č. j. 083 Ex 69/03-185 (č. l. 42) exekuci zastavil, neboť vzal za prokázané, že oprávněný postoupil pohledávku Š. P., který posléze zemřel a pohledávka tak dále přešla na jeho dceru Z. K., která ji dále postoupila dne 4. 9. 2013 P. H., která nemá zájem na pokračování v exekuci.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 1. 2015, č. j. 24 Co 488/2014-199 (č. l. 48), bylo výše zaznamenané rozhodnutí soudního exekutora zrušeno a věc byla postoupena k dalšímu řízení exekučnímu soudu, neboť soudní exekutor nevyzval oprávněného k vyjádření, zda se zastavením exekuce souhlasí.
Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. 12. 2016, č. j. Nc 8394/2003-180, exekuci zastavil, neboť bylo prokázáno, že oprávněný exekvovanou pohledávku postoupil na Š. P., jehož právní nástupci neměli na pokračování exekuce zájem. Dohodou o zrušení smlouvy o postoupení pohledávky se podle soudu nebylo třeba zabývat, neboť neměla úředně ověřené podpisy a zákonem stanovené náležitosti tak nesplňovala.
Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Dovolání je nejen přípustné (viz shora), nýbrž i důvodné.
Předně stojí za zaznamenání, že i během probíhajícího výkonu rozhodnutí (poté, co byl výkon rozhodnutí pravomocně nařízen) soudní praxe počítá s možností, aby namísto oprávněného vstoupila osoba jiná, na níž oprávněný převedl exekvovanou pohledávku, je však třeba, aby byl takový převod práva prokázán listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem; je v tomto ohledu nerozhodné, zda půjde o soudní výkon rozhodnutí – a tedy postup podle ustanovení 107a o. s. ř. v návaznosti na ustanovení § 256 odst. 2 o. s. ř. – anebo o exekuci prováděnou soudním exekutorem – tehdy se totiž taktéž vedle ustanovení § 36 odst. 4, 5 e. ř., a to s odkazem na ustanovení § 52 odst. 1 e. ř., prosadí i ustanovení § 107a o. s. ř., které vyžaduje, aby oprávněný učinil tomu odpovídající procesní úkon (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2824/2015, a zejména usnesení velkého senátu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 4427/2016).
V usnesení ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2246/2002, byly taktéž Nejvyšším soudem vysloveny tyto závěry:
– zaprvé, není pravdou, že již samotným postoupením pohledávky oprávněný „ztrácí postavení účastníka řízení“; k tomu, aby s ním nadále nebyla spojována procesní pozice oprávněného, je zapotřebí usnesení soudu podle § 107a odst. 2 o. s. ř., jež předpokládá jeho (včasný) návrh (§ 107a odst. 1 o. s. ř.)
– zadruhé, jestliže se exekučnímu soudu dostane poznatku o tom, že exekvovaná pohledávka byla postoupena, je namístě oprávněného poučit podle ustanovení § 254 odst. 3 o. s. ř. o jeho právu podat návrh podle ustanovení § 107a o. s. ř.
– a zatřetí, splnění podmínky, že (právě) oprávněnému svědčí právo z titulu (že má tzv. aktivní legitimaci), je sice soud povinen zkoumat kdykoli v řízení o výkon rozhodnutí (včetně řízení odvolacího) z úřední povinnosti, okolnost, zda v průběhu řízení byla vymáhaná pohledávka postoupena, však může šetřit jen tehdy, byla-li mu účastníky ohlášena nebo jinak v řízení vyšla najevo (ostatně viz též ustanovení § 526 odst. 1, 2 event. § 530 obč. zák.), jinak k ní nepřihlíží.
Co do druhého výše zaznamenaného závěru je též namístě doplnit, že posouzení otázky, kolikrát byla během nařízené exekuce pohledávka (platně) postoupena není bez významu, neboť pakliže by v průběhu nařízené exekuce vyšlo najevo, že v důsledku právního jednání bylo právo z exekučního titulu převedeno na jiného a oprávněný návrh, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo, nepodal, nelze ve vymáhání takového práva cestou výkonu rozhodnutí (exekuce) pokračovat, neboť oprávněný již není jeho skutečným nositelem. Namístě je potom již nařízený výkon rozhodnutí (exekuci) i bez návrhu zastavit podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (viz Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a.s., 2004, str. 275). Oproti tomu, jak se podává rovněž z výše řečeného, pokud v řízení postoupení pohledávky navenek nevyšlo (ať již úkonem podle §ustanovení § 107a o. s. ř. nebo jinak), nic pokračování v exekučním řízení nebránilo.
Těmito úvahami byly vedeny zjevně oba nižší soudy; vyjádřily však v tomto ohledu úsudek, že v exekuci lze přihlížet pouze ke smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 15. 5. 2005, která nesla úředně ověřené podpisy, a naopak pozdější dohodu ze dne 30. 11. 2005 brát v potaz odmítly s odůvodněním, že nebyla vydána nebo ověřena státním orgánem nebo notářem.
Vyjádřeno jinými slovy – oba soudy, jejichž rozhodnutí jsou dovolatelem kritizována – vycházely z předpokladu, že k platnému (průkazu) postoupení pohledávky ve smyslu zjištění, zda oprávněný je nadále vskutku nositelem exekvovaného práva, může dojít jen tehdy (a soudy mohou tudíž k takovému postoupení pohledávky přihlížet), pakliže právní jednání, na jehož základě bylo právo převedeno (smlouva o postoupení pohledávky), vyhoví nárokům kladeným ustanovením § 256 odst. 2 o. s. ř.
Takový úsudek však neobstojí, neboť v právu nemá oporu.
Jak se podává z výše zaznamenané judikatury Nejvyššího soudu, ustanovení § 256 odst. 2 o. s. ř., resp. ustanovení § 36 odst. 4 e. ř., která vyžadují, aby byl převod práva prokázán listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, se po nařízení exekuce prosadí přiměřeně v procesním režimu předznamenaném ustanovením § 107a o. s. ř. tehdy, jestliže oprávněný (aktivně), navrhuje, aby do exekuce na jeho místo vstoupila osoba postupníka (§ 107a o. s. ř.), což znamená, že právě tehdy, usiluje-li oprávněný o procesní nástupnictví osoby jiné, na níž podle svých tvrzení exekvované právo postoupil, je povinen právě takovým kvalifikovaným způsobem doložit (prokázat), že došlo k právnímu jednání, na jehož základě nastal převod práva.
Což potvrzuje i výše zmíněné usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 4427/2016, v němž bylo vysloveno, že poté, co již byl výkon rozhodnutí nařízen, se uplatní rozhodování podle § 107a o. s. ř., a § 256 odst. 1, 2, a to specificky „společně“, resp. „přiměřeně“. Totéž platí i pro poměry exekuce vedené podle exekučního řádu, neboť jeho ustanovení § 36 odst. 3, 4 a 5 jsou rozhodným ustanovením § 107a a § 256 odst. 1, 2 o. s. ř. obdobná. Použití ustanovení § 256 o. s. ř. může zde být vskutku jen „přiměřené“ potud, že se již výkon rozhodnutí nenařizuje (neboť nařízen již byl), nicméně podmínky nástupnictví na straně oprávněného v rámci dovolávaného ustanovení § 107a o. s. ř. nemohou být přirozeně jiné než ty, které pro samotné nařízení výkonu rozhodnutí zakotvuje ustanovení § 256 odst. 2 o. s. ř.
V poměrech nyní projednávané věci však byla oproti tomu skutková základna významně odlišná, neboť po pravomocném nařízení exekuce – ačkoli vskutku podle hmotného práva došlo k postoupení pohledávky – oprávněný návrh na procesní nástupnictví podle ustanovení § 107a o. s. ř. nenavrhl, pročež nebyl dán důvod, a to právě s odkazem na již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2246/2002, aby exekuční soud (soudní exekutor) nadále v exekuci s ním nepokračoval.
Ve vztahu k úvahám o následném zastavení exekuce však nelze pominout, že sice v průběhu nařízené exekuce vyšlo (od třetích osob na řízení nezúčastněných) takové postoupení vymáhané pohledávky najevo (že oprávněný převedl svoji pohledávku na osobu postupníka, pročež by byl exekuční soud povinen přezkoumat, zda právo vskutku i nadále svědčí oprávněnému), avšak stejně tak vyšlo najevo i to – a to je zásadní i ve smyslu výše zaznamenaného – že postupník exekvovanou pohledávku ještě za života převedl opětovně zpátky na oprávněného (smlouva o postoupení pohledávky byla zrušena).
Jak již předznamenáno výše, ani z rozhodné právní úpravy výkonu rozhodnutí (exekuce) a ani z ustanovení práva hmotného, která se váží k postoupení pohledávky (§ 524 a násl. obč. zák., resp. § 1879 a násl. o. z.) neplyne, že by k platnému převodu práva, a tím ztrátě legitimace oprávněného vést exekuci poté, co byl výkon rozhodnutí pravomocně nařízen, musela být smlouva o postoupení pohledávky vydána nebo ověřena státním orgánem nebo notářem, a tím logicky stejně tak není žádného důvodu, aby exekuční soud nepřihlížel i k další, následné smlouvě o postoupení pohledávky z postupníka na postupitele, byť by se stejně tak nevyznačovala úředně ověřenými podpisy, a jen z tohoto formálního důvodu ji nepovažoval za průkaznou co do skutečnosti opětovného (zde zpětného) postoupení pohledávky (a tím opětovného nabytí aktivní legitimace oprávněného).
Což má své opodstatnění i v důvodech procesních, neboť ujednání oprávněného (postupitele) a postupníka, kterým sice dojde k postoupení exekvované pohledávky, leč které je posléze zrušeno, a které je situováno jen poměrech „soukromého“ vztahu těchto subjektů smluv, není logicky způsobilé nalézt efektivní průmět do poměrů exekučních, nevyšlo-li jinak v exekučním řízení najevo (opět viz výše).
Jestliže tedy odvolací soud oproti nyní vyslovenému závěru odmítl přihlížet k dohodě ze dne 30. 11. 2005, kterou postupník – jemuž toho času svědčilo právo z exekučního titulu, neboť na něj bylo postoupeno oprávněným – převedl exekvovanou pohledávku zpět na oprávněného (smlouva o postoupení pohledávky byla zrušena) jen proto, že neobsahovala úředně ověřené podpisy, je jeho právní názor s těmito závěry v kolizi, a neobstojí ani z pozic jeho vlastní argumentace – jím zhusta citovaná judikatura Nejvyššího soudu není v daně věci užitelná, neboť jde buď o rozhodnutí, která se vztahují k vlastnímu nařízení výkonu rozhodnutí (a nikoli, jako zde, k fázi pozdější), anebo jde o rozhodnutí, ve kterých oprávněný, či subjekt třetí, jemuž svědčilo postoupené právo, aktivně usiloval o postup podle ustanovení § 107a o. s. ř., a tím přivedl soud k zjištění, že takové postoupení vymáhané pohledávky vyšlo najevo.
Jak bylo předznamenáno shora, dovolání je proto důvodné, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je z vyložených důvodů nesprávné.
Tím se odpovídá na dovolací důvod vtělený do otázky otevřené dovolatelem, a to příznivě tomu, co dovoláním sledoval.
Z těchto důvodů již netřeba se zabývat další námitkou dovolatele co do neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 15. 5. 2005.
Dovozená nesprávnost právního posouzení věci v situaci, kdy nejsou dány podmínky pro nápravu samotným dovolacím soudem, způsobuje, že jím trpící rozhodnutí odvolacího soudu musí být zrušeno, a protože důvody zrušení dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je, a tomuto soudu vrátil věc k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne soud též o nákladech dosavadního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá, o. s. ř.)
Právní názor vyslovený dovolacím soudem je pro další řízení závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-