// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 30.05.2018
Provedení exekuce v případě návrhu na odklad exekuce
Je-li proti zamítavému rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce podán opravný prostředek, musí exekutor vyčkat, až bude o opravném prostředku rozhodnuto soudem odvolacím. Ustanovení § 54 odst. 2 exekučního řádu je tedy třeba vykládat tak, že soudní exekutor nesmí žádné úkony směřující k provedení exekuce provádět až do doby, než ve věci rozhodne odvolací soud.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3165/2017, ze dne 5. 3. 2018
Dotčené předpisy: § 54 odst. 2 zák. č. 120/2001 Sb.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Soudní exekutor Mgr. Ing. J. P., Exekutorský úřad Plzeň-město, usnesením ze dne 6. 10. 2016, č. j. 134 EX 16157/15-151, udělil vydražiteli příklep na nemovitých věcech v usnesení přesně specifikovaných za nejvyšší podání ve výši 70 000 Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozhodnutím usnesení soudního exekutora změnil tak, že vydražiteli se příklep neuděluje (výrok I.) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že okolnost, že do dne konání dražebního jednání nebylo pravomocně rozhodnuto o návrhu povinné na částečné zastavení exekuce v rozsahu jejího provedení prodejem nemovitých věcí, bránila tomu, aby mohla dražba proběhnout zákonným způsobem, neboť nejdříve musí být najisto postaveno, že nejsou podmínky pro zastavení exekuce prodejem předmětného pozemku a teprve poté může proběhnout dražební jednání. Dodal, že do dne konání dražebního jednání nebylo pravomocně rozhodnuto ani o návrhu povinné na odklad exekuce. Vzhledem k tomu, že exekuce byla zahájena pro vymožení pohledávky ve výši 1 000 Kč, měl soudní exekutor zvolit mírnější způsoby vedení exekuce. Pokud soudní exekutor i přes rozsáhlé pátrání po majetku zjistil pouze nemovité věci ve vlastnictví povinné, přicházely do úvahy i jiné způsoby provedení exekuce předcházející prodeji nemovité věci uvedené v § 58 odst. 2 písm. b) či c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, mezi kterými figuruje i prodej movitých věcí povinné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, ve kterém namítá nesprávné právní posouzení věci. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, že „provedl-li soudní exekutor dražbu předmětného pozemku za situace, kdy nebylo pravomocné rozhodnutí exekučního soudu o návrhu povinné na odklad exekuce a nebylo vůbec rozhodnuto o jejím návrhu na částečné zastavení exekuce, a po provedené dražbě udělil příklep, porušil zákon“. Podle oprávněného se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předmětem přezkumu jsou pak tyto právní otázky:
- zda soudní exekutor může provést dražbu v případě podaného návrhu povinné na odklad exekuce, o kterém bylo dosud pouze nepravomocně rozhodnuto, za situace, kdy soudní exekutor dospěl k závěru, že návrh na odklad provedení exekuce je zjevně nedůvodný,
- zda je znění ustanovení § 54 odst. 2 věty první exekučního řádu vykládáno tak, že exekutor nesmí činit žádné úkony směřující k provedení exekuce „pouze“ do dne, kdy je vydáno rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce, nebo do dne nabytí právní moci rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce,
- zda v případě, že exekuční soud do doby dražebního jednání nerozhodl o návrhu povinné na částečné zastavení exekuce, brání tomu, aby mohla zákonným způsobem proběhnout dražba nemovitých věcí ve vlastnictví povinné, tedy zda má návrh na částečné zastavení exekuce odkladný účinek ve vztahu k úkonům soudního exekutora směřujícím k provedení exekuce.
Při posuzování předkládaných právních otázek se podle dovolatele odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 511/2014, ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2969/2015, a ze dne 15. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 108/2010. Dovolatel je toho názoru, že soudní exekutor postupoval v souladu se zákonem, neboť provedl dražbu nemovitých věcí povinné za situace, kdy považoval návrh na odklad exekuce za nedůvodný a o tomto návrhu bylo nepravomocně rozhodnuto. Dovolatel se dále domnívá, že samotné podání návrhu na zastavení exekuce není vždy důvodem k odročení dražebního jednání; k jeho odročení je však třeba přistoupit tehdy, jestliže je pravděpodobné, že návrhu soud vyhoví. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že usnesení soudního exekutora se potvrzuje.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné, protože Nejvyšší soud se dosud nezabýval výkladem ustanovení § 54 odst. 2 exekučního řádu v souvislosti s vydáním rozhodnutí o odkladu exekuce.
Podle § 54 odst. 2 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (zákon č. 396/2012 Sb.) do vydání rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce exekutor nečiní žádné úkony směřující k provedení exekuce, nejde-li o návrh, který je svévolným nebo zřejmě bezúspěšným uplatňováním nebo bráněním práva. Věta první se nepoužije, uplatní-li účastník v návrhu na odklad stejné okolnosti, o nichž již bylo rozhodnuto.
Podle § 54 odst. 7 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nevyhoví-li exekutor návrhu na odklad exekuce do 7 dnů, postoupí jej společně s exekučním spisem k rozhodnutí exekučnímu soudu, který o něm rozhodne bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů.
V dané věci se ze spisu podává, že exekuční řízení bylo zahájeno dne 9. 11. 2015 a exekuční příkaz prodejem nemovitých věcí byl vydán dne 6. 1. 2016. Usnesením ze dne 25. 8. 2016, č. j. 134 EX 16157/15-129, nařídil soudní exekutor dražební jednání na den 6. 10. 2016 ve 13 hodin; předmětem dražby byl pozemek v katastrálním území J. se všemi součástmi a příslušenstvím popsaný ve výroku II. usnesení. Dne 13. 9. 2017 byl soudnímu exekutorovi doručen návrh na odklad a na zastavení exekuce. O návrhu na odklad exekuce bylo nepravomocně rozhodnuto před konáním dražby (usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 21. 9. 2016, č. j. 26 Exe 19640/2015-24, byl návrh zamítnut), rozhodnutí bylo doručeno povinné, která si proti němu podala opravný prostředek dne 6. 10. 2016.
Otázkou zůstává, zda soudní exekutor nesmí činit žádné úkony směřující k provedení exekuce jen do vydání rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce soudem prvního stupně, či v případě, že je návrh zamítnut a je podán opravný prostředek, musí vyčkat, až bude o opravném prostředku rozhodnuto soudem odvolacím.
Slouží-li institut odkladu exekuce k tomu, aby exekuce nebyla prováděna, tedy aby v souzené věci nebyl zpeněžován majetek povinné v rámci dražby, je třeba vykládat § 54 odst. 2 exekučního řádu tak, že soudní exekutor nesmí žádné úkony směřující k provedení exekuce provádět až do doby, než ve věci rozhodne odvolací soud.
Za situace, kdy nebylo rozhodnuto o odvolání povinné proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na odklad exekuce, soudní exekutor nebyl oprávněn přistoupit k provedení dražby. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v tomto směru správné.
O návrhu na zastavení exekuce nebylo ke dni konání dražby rozhodnuto. Okresní soud v Chomutově o něm rozhodl usnesením ze dne 24. 1. 2017, č. j. 26 Exe 19640/2015-54, tak, že návrh povinné ze dne 8. 9. 2016 na částečné zastavení exekuce zamítl. Rozhodl o něm tedy až poté, kdy odvolací soud dovoláním napadené rozhodnutí změnil tak, že se příklep neuděluje.
Podle § 337h odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 po vydání usnesení o příklepu nebo usnesení o předražku nelze zastavit výkon rozhodnutí. Účastníci rozvrhu však mohou pro důvody uvedené v § 268 popřít pohledávku oprávněného nebo dalšího oprávněného.
Podle § 336k odst. 4 o. s. ř. odvolací soud usnesení o příklepu změní tak, že se příklep neuděluje, jestliže v řízení došlo k takovým vadám, že se odvolatel nemohl zúčastnit dražby, nebo jestliže byl příklep udělen proto, že při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby došlo k porušení zákona. Ze stejných důvodů změní odvolací soud i usnesení o předražku. Ustanovení § 219a se nepoužije.
Nejvyšší soud již např. v usnesení ze dne 15. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 108/2010, uvedl, že návrh na zastavení exekuce není sám o sobě vždy důvodem k odročení dražebního jednání; k jeho odročení je však třeba přistoupit vždy, jestliže je pravděpodobné, že návrhu soud vyhoví.
Dále Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3688/2016, dovodil, že je-li před nařízeným dražebním jednáním podán návrh na zastavení exekuce, který soud vyhodnotí jako zjevně nedůvodný, a přistoupí k dražbě, spočívá obrana povinného v podání odvolání proti usnesení o příklepu s námitkou, že za situace, kdy soud dražil přes důvodně podaný návrh na zastavení exekuce, byl příklep udělen proto, že při dražebním jednání došlo k porušení zákona. Odvolací soud pak musí v rámci přezkumu usnesení o příklepu posoudit dříve podaný návrh na zastavení a v případě závěru o jeho důvodnosti změnit napadené usnesení tak, že se příklep neuděluje z důvodu, že při dražbě byl porušen zákon (neboť bylo draženo za situace, kdy měla být exekuce zastavena). Obdobně lze postupovat i v případě, kdy byl návrh na zastavení exekuce podán po vydání rozhodnutí o příklepu, ovšem důvody pro zastavení zde byly již v době dražebního jednání a soud o nich věděl nebo alespoň vědět měl.
Nesprávný je proto závěr odvolacího soudu, že již samotné podání návrhu na (částečné) zastavení exekuce brání tomu, aby dražba řádně proběhla.
Pokud se týče posouzení důvodů pro zastavení exekuce s ohledem na požadavek vhodnosti jejího vedení, ustanovení § 58 odst. 2 exekučního řádu stanovuje pořadí, v jakém je třeba využít jednotlivých způsobů provedení exekuce pro peněžité plnění za předpokladu, že to nebrání účelu exekuce (tedy vymožení pohledávky oprávněného). K využití v pořadí dalších způsobů není třeba vyčerpat způsoby předchozí, je-li zřejmé, že nemohou postačovat k vymožení pohledávky (nevedly by v přiměřené době k úplnému uspokojení pohledávky – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5435/2016), takovým případem je i situace, kdy lze s vysokou pravděpodobností očekávat, že náklady na jejich provedení budou převyšovat jejich výtěžek.
Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že při posuzování vhodnosti vedení exekuce je případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovité věci pouze jedním z kritérií. Skutečnost, že cena nemovité věci povinného, z jejíhož prodeje má být oprávněný uspokojen, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím, sama o sobě nepostačuje k závěru, že zvolený způsob provedení exekuce prodejem nemovité věci je zřejmě nevhodný, jestliže pohledávku nelze buďto vůbec nebo v přiměřené době uspokojit jiným způsobem. Nevyžaduje se, aby rozhodnutí o způsobu provedení exekuce prodejem nemovité věci předcházela neúspěšná či jen částečně úspěšná exekuce jiným způsobem, např. prodejem movitých věcí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 26 Cdo 53/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5350/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3570/2014).
Odvolací soud se sice zabýval otázkou, zda zvolený způsob exekuce je vhodný, nepřihlédl však důkladně ke všem okolnostem. Konstatoval, že exekuce byla zahájena pro jistinu 1 000 Kč, „která bude navyšována náklady oprávněného a náklady exekuce“, a protože vymáhaná částka není nijak vysoká, měl soudní exekutor zvolit mírnější způsob vedení exekuce, přičemž v úvahu přicházel prodej movitých věcí povinné. Tato úvaha je však zcela nedostatečná, jelikož z odůvodnění není zřejmé, jaký je předpokládaný rozsah nákladů oprávněného a nákladů exekuce (tedy celkový rozsah vymáhaného plnění), jaká je pravděpodobnost a očekávaný výtěžek prodeje movitých věcí povinné, zda má exekutor povědomí o tom, kde by se tyto věci měly nacházet apod.
Protože je však rozhodnutí odvolacího soudu ve výsledku správné – příklep nemohl být udělen z důvodu, že k dražbě bylo přistoupeno, aniž by bylo (odvolacím soudem) rozhodnuto o návrhu na odklad exekuce – Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy vydražiteli nevznikly náklady, na jejichž náhradu by měl právo.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi oprávněným a povinnou se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-