// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 01.02.2018

Rozhodování o zpětvzetí žaloby v meritorním rozhodnutí

Výrok týkající se neúčinnosti zpětvzetí žaloby může být součástí rozsudku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé. Rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí žaloby má povahu usnesení, a je-li začleněno do rozsudku soudu, stává se formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.).

V posuzované věci žalobci zůstaly zachovány veškeré opravné prostředky, podal odvolání a následně i dovolání. V případě, že by soud prvního stupně rozhodl o zpětvzetí žaloby samostatným usnesením, došlo by v konečném důsledku pouze k prodloužení řízení a vzniku dalších nákladů, což by postrádalo rozumný smysl a bylo by v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti civilního řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3697/2017, ze dne 31. 10. 2017

vytisknout článek




Dotčené předpisy: 
§ 167 odst. 1 o. s. ř.
§ 211 o. s. ř.

Kategorie: zahájení řízení, žaloba; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2015, č. j. 11 C 38/2011-256, rozhodl, že zpětvzetí žaloby z 2. 12. 2015 a z 9. 12. 2015 nejsou účinná a řízení se nezastavuje (výrok I.). Dále určil, že věcné břemeno spočívající v právu každého vlastníka domu na stavební parcele užívat celou pozemkovou parcelu, stavební parcelu a část pozemkové parcely dle geometrického plánu 2457-6/98 vyznačené pod písm. „A“ k průchodu, průjezdu a parkování motorových vozidel též pro eventuálního nájemce domu zřízené smlouvou ze dne 3. 4. 1998, podle které byl povolen vklad práva do katastru nemovitostí Katastrálním úřadem v Chrudimi, neexistuje (výrok II.). Výrokem III. zřídil služebnost práva chůze a jízdy po části pozemku v katastrálním území Ch., a to v rozsahu dle geometrického plánu č. 6015-233/2015, pro každého vlastníka budovy v části obce Ch., postavené na pozemku v katastrálním území Ch. Žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradě za zřízení práva cesty 13.229 Kč. Výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a výroky VI. a VII. o nákladech řízení státu.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem budovy v části obce Ch., k. ú. Ch., postavené na parcele k. ú. Ch. Pozemky jsou ve vlastnictví žalovaného. V katastru nemovitostí je vyznačeno věcné břemeno užívání pozemku a části pozemku k. ú. Ch. pro každého vlastníka budovy na parcele v k. ú. Ch., a to k průchodu, průjezdu a parkování motorových vozidel. Věcné břemeno bylo sjednáno za úplatu 150.000 Kč ročně s inflační doložkou. V řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 46 Cm 62/2000 však bylo prokázáno, že věcné břemeno nebylo platně zřízeno, jelikož na straně oprávněného z věcného břemene nevystupoval vlastník budovy. K výmazu věcného břemene z katastru nemovitostí nedošlo.

Žalobce se domáhal žalobou určení, že výše uvedené věcné břemeno platně nevzniklo a neexistuje. Tato otázka byla mezi stranami spornou, jelikož žalovaný požadoval úhradu podle břemene zapsaného v katastru nemovitostí. Žalobce se dále domáhal zřízení věcného břemene za účelem zajištění přístupu k jeho nemovitosti přes pozemky žalovaného. Podmínky zřízení nového věcného břemene (především výše náhrady) byly mezi stranami sporné.

Soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně, když stávající věcné břemeno nebylo platně sjednáno, a soudní rozhodnutí o jeho neexistenci je nutným podkladem pro výmaz z katastru nemovitostí. Ohledně druhé části žaloby (návrhu na zřízení nového věcného břemene) došlo v průběhu řízení ke změně rozhodných okolností, když žalovaný pro žalobce zřídil sjezd z veřejné komunikace přímo k jeho budově. Znalec stanovil náhradu za zřízení nového věcného břemene na částku 13.229 Kč.

Po provedeném dokazování vzal žalobce žalobu zpět, a to při jednání dne 2. 12. 2015 a také podáním došlým soudu dne 9. 12. 2015. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný se zpětvzetím nesouhlasí z vážných důvodů, a to vzhledem k délce trvání sporu, jeho právní jistotě, i k výši již vzniklých nákladů řízení a vynaloženým prostředkům na zřízení nového přístupu.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalovaného rozsudkem ze dne 2. 2. 2017, č. j. 23 Co 104/2016-386, potvrdil rozsudek soudu prvního ve výrocích I. a II. Dále změnil napadený rozsudek ve výrocích III. a IV. tak, že se zřizuje služebnost chůze a jízdy po části pozemků, ležících v katastrálním území Ch., v rozsahu dle geometrického plánu č. 5924-67/2015, a to pro každého vlastníka budovy v části obce Ch., postavené na pozemku, ležícím v katastrálním území Ch. Na náhradě za zřízení služebnosti je žalobce povinen zaplatit žalovanému částku 28.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a o nákladech státu (výrok IV. až VII.).

Žalobce v odvolání brojil proti výrokům I., II., III., IV. a VI. a tvrdil, že soud prvního stupně rozhodl předčasně, neboť se měl nejdříve samostatným usnesením vypořádat se zpětvzetím žaloby. Žalovaný v odvolání napadl pouze nákladové výroky V., VI. a VII.

Odvolací soud shledal odvolání žalobce týkající se rozsahu zřízené služebnosti důvodné. Zopakoval dokazování kolaudačním rozhodnutím Městského úřadu Chrudim, odboru výstavby a životního prostředí a doplnil dokazování znaleckým posudkem za účelem zjištění, zda služebnost jízdy vyznačená v geometrickém plánu, je z hlediska plochy nezbytná k řádnému a obvyklému užívání budovy žalobce. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k jinému závěru ohledně rozsahu věcného břemene. Protože je nutné, aby k budově žalobce mohly zajet dvě osobní či jedno dodávkové vozidlo, stanovil rozsah věcného břemene na 127 m2. Při rozhodování o výši náhrady za zřízení věcného břemene vycházel odvolací soud z dodatku č. 1 znaleckého posudku a výpovědi znalce před okresním soudem, který ocenil zřízení služebnosti v rozsahu 127 m2 částkou 28.000 Kč.

Postup soudu prvního stupně ohledně zpětvzetí žaloby shledal odvolací soud správným. Ztotožnil se se závěrem, že je potřeba uvést do souladu zápis v katastru nemovitostí s faktickým stavem, a z toho pramenící nutností vymezit nezbytnou cestu k budově žalobce a zohlednit přitom již vynaložené náklady.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena právní otázkou, zda o návrhu na zpětvzetí žaloby musí být rozhodnuto samostatně a nikoliv současně s vydáním meritorního rozhodnutí. Je přesvědčen, že soud prvního stupně měl o zpětvzetí žaloby rozhodnout usnesením, proti kterému je přípustné odvolání. Dále namítá porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces pro rozpor rozhodnutí s jeho procesním návrhem, kterým se domáhal „jednak určení neexistence věcného břemene a současně určení věcného břemene v původním rozsahu, ledaže za aktuálních cenových podmínek“. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se řízení zastavuje a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám a tvoří součást procesního spisu, a proto na něj dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Žalobce v dovolání vymezuje právní otázkou, která v rozhodování dovolacího soudu neměla být dosud vyřešena, a to zda o procesním návrhu zpětvzetí musí být rozhodnuto samostatně, tzn. nikoli současně s vydáním meritorního rozhodnutí.

Nejvyšší soud se již v usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4631/2010 (toto a další rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), zabýval povahou výroku týkajícího se neúčinnosti zpětvzetí žaloby, který byl součástí rozsudku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovodil, že rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí žaloby má povahu usnesení, a je-li začleněno do rozsudku soudu, stává se formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.).

V posuzované věci žalobci zůstaly zachovány veškeré opravné prostředky, podal odvolání a následně i dovolání. V případě, že by soud prvního stupně rozhodl o zpětvzetí žaloby samostatným usnesením, došlo by v konečném důsledku pouze k prodloužení řízení a vzniku dalších nákladů, což by postrádalo rozumný smysl a bylo by v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti civilního řízení.

Není přiléhavá námitka, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces kvůli rozporu rozhodnutí s procesním návrhem žalobce. Z odborné literatury (SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Občanský soudní řád. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 521) se podává, že soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

Určitý způsob vypořádání právního vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu mimo jiné při zřízení práva nezbytné cesty za náhradu.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006, uvedl, že „zřízení věcného břemene, jemuž odpovídá právo cesty po přilehlém pozemku ke stavbě (§ 151o odst. 3 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), představuje určitý způsob vypořádání vztahu mezi vlastníkem stavby, ke které není zajištěn přístup, a vlastníkem přilehlého pozemku ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. Z toho plyne, že soud nemůže bez dalšího zamítnout žalobu vlastníka stavby o takové vypořádání jen proto, že navrhovaný rozsah břemene se mu jeví nepřiměřený. Musí popř. i za pomoci znaleckého posudku posoudit možnost takového rozsahu věcného břemene, který by zatěžoval vlastníka přilehlého pozemku co nejméně a zároveň zajišťoval vlastníku stavby přístup ke stavbě v nezbytném rozsahu.“

Protože rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je rozhodnutím konstitutivním, neboť teprve jím je založen právní vztah mezi oprávněným a povinným, je nezbytné po 1. 1. 2014 (a to i v řízeních zahájených před tímto datem) posuzovat naplnění podmínek pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015). Judikaturu týkající se zřízení práva cesty podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. však lze přiměřeně (tam, kde nový zákoník nemá obsahově odlišnou úpravu) použít i při zřizování nezbytné cesty podle nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015).

Na základě shora uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř., tudíž není dovolání přípustné. Proto jej dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů