// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 14.12.2017

Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva předchůdce ke dni úmrtí

Není dána existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva předchůdce ke dni úmrtí v případě, že po úmrtí nastaly právní skutečnosti, které bez ohledu na to, že předchůdce vlastníkem byl, vlastnictví žalobce vylučují.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2540/2017, ze dne 20. 9. 2017

vytisknout článek




Dotčené předpisy: § 80 o. s. ř.

Kategorie: určovací žaloba; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-sever („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 8. 2016, č. j. 7 C 242/2015-111, zamítl návrh na určení, že zemřelá B. N. (dále také „právní předchůdkyně žalobkyň“), naposledy bytem v L., byla ke dni svého úmrtí 5. 10. 2012 vlastnicí pozemku v k. ú. a obci L., který je specifikován v geometrickém plánu, vyhotoveném společností Dankovič geodetická kancelář s. r. o. a odsouhlaseném K. ú. pro P. k., K. p. P. (výrok I.). Dále uložil žalobkyním povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 20 323,20 Kč (výrok II).

Soud prvního stupně zjistil, že sporný pozemek, jehož zapsaným (knihovním) vlastníkem je v současnosti žalovaný, byl v minulosti veden k. ú. jako součást pozemku. V roce 2000 právní předchůdkyně žalobkyň koupila pozemek, přičemž se spolu s tímto pozemkem ujala rovněž držby předmětného pozemku; o tom, že není jeho skutečnou vlastnicí, se dozvěděla nejdříve 22. 2. 2011. Po její smrti v roce 2012 nabyly vlastnické právo k pozemku žalobkyně; vlastníkem předmětného pozemku se stal v roce 2013 žalovaný, a to na základě usnesení o příklepu Exekutorského úřadu Praha 4 ze dne 27. 11. 2013, č. j. 095 Ex 668/11/Ú09-159, a usnesení o příklepu Exekutorského úřadu Praha-město z 24. 4. 2014, č. j. 108 Ex 8750/05.

Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že ačkoli zjištěné skutečnosti svědčí o vydržení ze strany právní předchůdkyně žalobkyň, žalobě nelze vyhovět, neboť žalobkyně nemají na určení vlastnického práva naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť originárně nabyté vlastnické právo žalovaného se prosadí bez ohledu na vlastnické vztahy před okamžikem rozhodnutí o příklepu.

Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 8. 3. 2017, č. j. 18 Co 526/2016-170, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že právní předchůdkyně žalobkyň B. N., byla ke dni úmrtí vlastnicí předmětného pozemku (výrok I.), a uložil žalovanému, aby nahradil žalobkyním na nákladech řízení před soudem prvního stupně 28 716 Kč a na nákladech odvolacího řízení 15 164 Kč (výrok II.).

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s právním hodnocením věci. Posouzení právního stavu, který panoval v době úmrtí právní předchůdkyně žalobkyň, žádným způsobem nezasáhne do právního postavení žalovaného, žalobkyně se proto mohou domáhat určení vlastnického práva i v případě, že samy již vydání věci žádat nemohou; viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1020/2005.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný – dále také „dovolatel“ – dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí „na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. V neposlední řadě pak měla být právní otázka vyřešená odvolacím soudem jinak.“ Důvodem podání dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Namítá, že žalobkyně nemají na určení vlastnického práva naléhavý právní zájem, neboť nemůže dojít ke změně jejich právního postavení. Odkazuje na judikaturu dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 850/2005), podle které věc nabytá příklepem v exekučním řízení přechází na vydražitele bez ohledu na to, byl-li skutečným vlastníkem věci povinný; skutečný vlastník věci se může bránit vylučovací žalobou. Dále namítá, že odvolací soud se nezabýval otázkou, je-li dovolatel v tomto sporu pasivně legitimován; jestliže žaloba řeší právní vztahy minulé a neovlivní tak současný právní stav, měla by směřovat spíše proti tehdejším vlastníkům. Rovněž tvrdí, že odvolací soud porušil dovolatelovo právo na spravedlivý proces a princip apelace, když přistoupil ke změně prvostupňového rozhodnutí (vyhověl žalobě) přesto, že soud prvního stupně se věcí samou vůbec nezabýval a žalobu zamítl výhradně z procesních důvodů. Upozorňuje, že pozemek nemůže být předmětem rozhodnutí, neboť není takto zapsán v katastru nemovitostí. Není ani spravedlivé, aby dovolatel, který vznik sporu žádným způsobem nezapříčinil, platil náklady řízení žalobkyním. Požaduje napadené rozhodnutí změnit tak, že žaloba se zamítá, případně rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily.

Po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1 a § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva předchůdce ke dni úmrtí v případě, že po úmrtí nastaly právní skutečnosti, které bez ohledu na to, že předchůdce vlastníkem byl, vlastnictví žalobce vylučují.

Přestože – jak uvedl odvolací soud – určení vlastnického práva ke dni úmrtí právní předchůdkyně žalobkyň by nemělo dopad na právní postavení žalovaného (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1445/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 12/2004, str. 452) a pojmově by tak přicházelo v úvahu, občanský soudní řád v účinném znění podmiňuje úspěch určovací žaloby naléhavým právním zájmem žalobce.

Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustálené judikatury obecných soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněný pod číslem 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 21, r. 1997). To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen; případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2589/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 8/2000, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod číslem 35/95 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Nicméně příklepem v dražbě spolu se zaplacením nejvyššího podání a převzetím vydražené věci vydražitelem po udělení příklepu dochází k přechodu vlastnického práva k vydražené věci na vydražitele, i když povinný nebyl vlastníkem dražené věci a její vlastník o probíhajícím výkonu rozhodnutí nevěděl (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1229/2003, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/2004, str. 268, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3962/2014).

Přiměřeně lze poukázat na názor, který v této souvislosti vyslovil v souvislosti s restitučním nárokem velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006, publikovaném pod č. 41/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud mnohokráte připomněl, že stanoví-li speciální zákon určité podmínky a postup pro uplatnění nároku na vydání věci, nemohou být ignorovány; hledat řešení v obecném právním předpisu ať již formou požadavku na vydání věci ve smyslu § 126 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (nyní jde o § 1040 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. - o. z.), nebo formou požadavku na určení, zda tu právo neb právní vztah je či není (§ 80 o. s. ř.), lze pouze tehdy, chybí-li úprava v zákoně zvláštním (srov. např. závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1410/98); taková speciální právní úprava však v daném případě nechyběla. Obdobně pak Nejvyšší soud důvodnost žaloby o taková určení vlastnictví právních předchůdců žalobců posuzoval např. ve věci sp. zn. 28 Cdo 300/2007, v níž byla proti jeho rozhodnutí podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením z 31. 1. 2008, sp. n. I. ÚS 1379/07 odmítl.

Odvolací soud opřel svůj právní názor o starší judikaturu dovolacího soudu, výslovně o rozsudek ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1020/2005; právní názor tam uvedený byl však zmíněným rozhodnutím velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 154/2006 překonán (rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 1020/2005 je v rozsudku velkého senátu výslovně uvedeno).

V nyní souzené věci nemůže bez požadovaného určení dojít k ohrožení práva žalobkyň, neboť nabyl-li žalovaný vlastnické právo ke spornému pozemku originárním způsobem, vlastnické právo žalobkyň zaniklo i v případě, že by jim ke dni usnesení o příklepu skutečně svědčilo; k obraně měly jiný prostředek, a to excindační žalobu. Jestliže byla právní předchůdkyně žalobkyň ke dni úmrtí vlastnicí pozemku, jehož vlastníkem se později stala třetí osoba, která jej nabyla ve veřejné dražbě, nemají žalobkyně – dědičky předchůdkyně – naléhavý právní zájem na určení, že pozemek byl ve vlastnictví zůstavitelky ke dni jejího úmrtí. Spor o takové vlastnictví by mohl přinést jen „akademický“ výsledek a zbytečně by zatěžoval účastníky a soudy.

Ostatní otázky přípustnost dovolání nezakládají. Otázku pasivní legitimace nalézací soudy vyřešily v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle které naléhavý právní zájem nemůže být dán, jestliže žaloba o určení vlastnického práva nesměřuje proti osobě (příp. osobám), která je jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008). Co se týká změny prvostupňového rozhodnutí, v řízení nebyl dán žádný z důvodů podle § 219a o. s. ř. pro jeho zrušení (dovolatel ostatně takový důvod netvrdil), naopak byly splněny podmínky pro změnu rozhodnutí, když podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav [§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

Namítá-li se také, že pozemek par. č. 2805 nemůže být předmětem rozhodnutí, neboť není zapsán v katastru nemovitostí, pak je třeba odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle které pozemek je předmětem občanskoprávních vztahů; nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel, nebo naopak být částí parcely jediné. Je proto nesprávný názor, že věcí v právním slova smyslu je pozemek pouze tehdy, je-li označen parcelním číslem a odpovídá-li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru nemovitostí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006, publikovaný v časopise Právní rozhledy 2/2008, str. 74). Určuje-li soud rozsudkem vlastnické právo k pozemku, který se neshoduje s parcelami vymezenými v operátech katastru nemovitostí, je správné, odkáže-li v rozsudku na geometrický plán, který předmětný pozemek polohově vymezuje (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1404/2009).

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné, avšak dosavadní výsledky řízení umožňují dovolacímu soudu rozhodnout, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil [§ 243d písm. b) o. s. ř.] ve výroku ve věci samé tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Změna výroku o nákladech řízení je odůvodněna tím, že žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný a svědčí mu tak právo na náhradu nákladů řízení. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhláška“). Žalovanému vznikly náklady v souvislosti s následujícími procesními úkony: odvolání z 15. 10. 2016 [§ 1 odst. 3 písm. f) vyhlášky], vyjádření z 20. 10. 2016 [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky], vyjádření z 30. 10. 2016 [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky] a vyjádření z 10. 11. 2016 [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky]. Dále dovolateli vznikly náklady v dovolacím řízení, představované podáním dovolání, za které mu náleží podle § 2 odst. 3 vyhlášky paušální náhrada ve výši 300 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články