// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 26.10.2017

Posuzování podmínek pro nařízení soudního prodeje zástavy dle ZŘS

I. V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení § 358 odst. 1 věty první z. ř. s. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti se současně v řízení o soudním prodeji zástavy neprokazují; pro nařízení prodeje zástavy se vyžaduje, aby byly listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy aby se jevily z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy.

Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že povaha řízení o soudním prodeji zástavy (jako první fáze soudního prodeje zástavy), určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., u nichž se vyžaduje toliko osvědčení, jednak nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., jednak ani neumožňuje soudu provádět dokazování ke sporným tvrzením účastníků. Řízení o soudním prodeji zástavy je tedy charakterizováno tím, že se v něm neprovádí dokazování ke sporným tvrzením účastníků; nedoloží-li zástavní věřitel některou z okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., nemůže být jeho návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy vyhověno, i kdyby ji zástavní věřitel hodlal prokazovat dokazováním, a naopak, budou-li tyto okolnosti řádně osvědčeny, nemůže zástavní dlužník zabránit vyhovění návrhu zástavního věřitele, i kdyby rozhodné skutečnosti popíral a i kdyby o nich požadoval dokazování. Protože v řízení o soudním prodeji se (pojmově) neprovádí dokazování, nepřichází v něm v úvahu použití ustanovení § 357 z. ř. s. (jeho zařazení do zákona je zjevnou legislativní chybou), a v odvolacím řízení ani ustanovení § 28 odst. 1 z. ř. s.

To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy, a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 o. s. ř.; právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy, se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo.

II. Trestní řád (ani žádný jiný právní předpis) nevylučuje soudní prodej zástavy, která je součástí majetku zástavního dlužníka zajištěného podle ustanovení § 347 odst. 1 trestního řádu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 277/2017, ze dne 25. 7. 2017

vytisknout článek




Dotčené předpisy:
§ 354 zák. č. 292/2013 Sb.
§ 358 odst. 1 zák. č. 292/2013 Sb.
§ 347 odst. 1 zák. č. 141/1961 Sb.

Kategorie: řízení o soudním prodeji zástavy; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Zástavní věřitelka se návrhem podaným dne 2. 4. 2015 u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhala, aby soud rozhodl, že se nařizuje prodej zástavy, a to „bytové jednotky č. 3222/402 (byt) umístěné v domě, na pozemku parc. č. 4748/65, spoluvlastnického podílu o velikosti 1847/53846 na společných částech domu společných všem vlastníkům jednotek, spoluvlastnického podílu o velikosti 1847/53846 na pozemcích parc. č. 4748/65, parc. č. 4748/48, parc. č. 4748/100, parc. č. 4748/98, parc. č. 4748/97, parc. č. 4748/94, parc. č. 4748/89, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrálním pracovištěm Praha, pro katastrální území S., obec P., na LV č. 9301, pod č. j. V-38208/2007-101, s právními účinky vkladu ke dni 31. 7. 2007, a dále včetně spoluvlastnického podílu o velikosti 1847/51462 na společných částech domu společných jen vlastníkům jednotek, ke kterým náleží právo parkování v těchto prostorách tak, jak jsou popsány v Prohlášení vlastníka a s právem užívat k tomu určenou příjezdovou komunikaci – nepodléhá evidence v katastru nemovitostí“, a to pro pohledávku zástavní věřitelky ve výši 4 444 173,13 Kč s příslušenstvím, které představuje „řádný úrok ve výši 4,8 % p. a. z částky 4 261 332 Kč od 2. 4. 2015 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 7,05 % p. a. z částky 4 261 332 Kč od 2. 4. 2015 do zaplacení“, na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 3158592863/1 ze dne 29. 6. 2007 zapsané v katastru nemovitostí pod č. j. V-38208/2007-101, právní účinky vkladu k 31. 7. 2007. Návrh zdůvodnila zejména tím, že uzavřela se zástavními dlužníky a se společností KALOS s. r. o., IČO 26744309, dne 29. 6. 2007 smlouvu o zřízení zástavního práva č. 3158592863/1 k uvedeným nemovitostem, jež jsou ve vlastnictví zástavních dlužníků, k zajištění pohledávky za zástavními dlužníky „v celkové výši 7 000 000 Kč s příslušenstvím a budoucí pohledávky do celkové výše 7 000 000 Kč“ ze smlouvy o úvěru č. 3158592863 ze dne 29. 6. 2007, poskytnutém zástavním dlužníkům ve výši 7 000 000 Kč a splatném v pravidelných splátkách ve výši 55 511 Kč vždy k 20. dni každého měsíce s první splátkou dne 20. 8. 2007, že z úvěru bylo čerpáno do výše 7 000 000 Kč bezhotovostně dle příkazu k úhradě ze dne 24. 8. 2007, že zástavní dlužníci povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru neplnili a museli být o plnění upomínáni, že proto zástavní věřitelka prohlásila celý úvěr dne 24. 11. 2014 za splatný a dne 18. 3. 2015 vyzvala zástavní dlužníky, aby nejpozději do 25. 3. 2015 dluh z úvěru zcela doplatili, že však k úhradě pohledávky nedošlo.

Zástavní dlužníci shodně namítali, že usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. VZV 14/2014 byl podle § 347 odst. 1 trestního řádu zajištěn majetek zástavního dlužníka 1) jako obviněného a bylo mu tak zakázáno od okamžiku doručení tohoto usnesení po dobu trvání zajištění se svým majetkem včetně zástavy nakládat, zejména ho převést na jiného, zatížit nebo pronajmout, a že výkonem správy majetku zástavního dlužníka 1) byl pověřen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Ústřední a Územní pracoviště v hlavním městě Praze, který je od okamžiku zajištění majetku oprávněn a povinen jednat za zástavního dlužníka 1) „vůči zástavě“ a který vykonává i práva a povinnosti ze smluv o úvěru a o zřízení zástavního práva. Ve vztahu k zajištěné zástavě proto není v řízení o nařízení soudního prodeje zástavy pasivně legitimován zástavní dlužník 1), nýbrž správce, a vzhledem k tomu, že byl zajištěn celý majetek zástavního dlužníka 1), nikoli pouze jeho část odpovídající části po vypořádání společného jmění, nemůže být pasivně legitimována ani zástavní dlužnice 2).

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 8. 10. 2015 č. j. 18 C 131/2015-76 návrhu zástavní věřitelky na nařízení prodeje zástavy vyhověl a rozhodl, že zástavní dlužníci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit zástavní věřitelce na náhradě nákladů řízení 5 000 Kč a že ve vztahu mezi zástavním dlužníkem 1) a zástavní dlužnicí 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že zástavní věřitelka uzavřela se zástavními dlužníky dne 29. 6. 2007 smlouvu o úvěru č. 3158592863, kterou se zavázala poskytnout jim peněžní prostředky až do výše 7 000 000 Kč, že úvěr byl zástavními dlužníky čerpán v plné výši na základě příkazu k úhradě ze dne 24. 8. 2007, že pohledávka zástavní věřitelky byla zajištěna zástavním právem k předmětným nemovitostem na základě zástavní smlouvy č. 3158592863/1 uzavřené dne 29. 6. 2007 mezi zástavní věřitelkou a zástavními dlužníky s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 31. 7. 2007, že dne 19. 3. 2015 byli zástavní dlužníci vyzváni ke splacení úvěru a že usnesením Vrchního státního zastupitelství ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. VZV 14/2014 byl zajištěn majetek obviněného zástavního dlužníka 1) podle § 347 odst. 1 trestního řádu a opatřením Městského soudu v Praze sp. zn. 2T 4/2015 byl pověřen výkonem správy majetku obviněného zástavního dlužníka 1) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Dovodil, že oba zástavní dlužníci jsou – vzhledem k tomu, že jsou zapsaní v katastru nemovitostí jako vlastníci zástavy - pasivně legitimováni v tomto řízení, takže je zcela nepřípustné, aby na straně zástavních dlužníků v tomto řízení vystupoval Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který byl pověřen výkonem správy majetku obviněného zástavního dlužníka 1), a neztotožnil se ani s námitkou zástavních dlužníků, že nařízení soudního prodeje zástavy „brání“ trestní řád, neboť dovodil, že podmínky uvedené v ustanovení § 47 trestního řádu se týkají až teprve samotné realizace exekučního titulu, jímž je usnesení o nařízení prodeje zástavy; námitku zástavních dlužníků, že s prodejem zástavy by měl nejdříve souhlasit Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, lze uplatnit až v rámci realizace vlastního výkonu rozhodnutí, a nikoliv v tomto řízení, jehož předmětem je pouze vydání exekučního titulu pro realizaci případného výkonu rozhodnutí. K tvrzení zástavních dlužníků, že výzva k plnění z úvěrové smlouvy zaslaná jim před podáním žaloby měla být zaslána Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako správci zajištěného majetku, soud prvního stupně uvedl, že tato výzva k úhradě se týká pouze úhrady dluhu, nikoli „vydání majetku v zástavě“; dluh není majetkovou hodnotou, která by byla zajištěna v rámci trestního řízení, neboť „z logiky věci“ vyplývá, že lze zajistit pouze aktivum jmění, tedy hmotný majetek, a nikoliv dluh. Dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro nařízení prodeje zástavy, neboť zástavní věřitelka osvědčila zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, i to, kdo je zástavním dlužníkem, a nařízení prodeje zástavy nebrání ani usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. VZV 14/2014, na základě kterého byl zajištěn majetek obviněného zástavního dlužníka 1) podle ustanovení § 347 odst. 1 trestního řádu. Dodal, že řízení o prodeji zástavy vede pouze k tomu, aby zástavní věřitel disponoval exekučním titulem vedoucím k vlastní realizaci výkonu rozhodnutí, ale majetku, který byl zajištěn, se zatím nikterak nedotýká a ten není tímto exekučním titulem nijak ohrožen.

K odvolání zástavních dlužníků 1) a 2) Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 11. 2016 č. j. 15 Co 186/2016-164 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se návrh na nařízení prodeje zástavy zamítá, a rozhodl, že zástavní věřitelka je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zástavnímu dlužníku 1) 30 228,50 Kč k rukám advokátky Mgr. Kataríny Kožiakové Oboňové a zástavní dlužnici 2) 17 424 Kč k rukám advokátky Mgr. Lenky Balkové a že ve vztahu mezi zástavním dlužníkem 1) a zástavní dlužnicí 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovodil, že v případě zajištění celého majetku zástavního dlužníka 1) jako obviněného podle ustanovení § 347 trestního řádu jsou zástavní dlužník 1) i jeho manželka, zástavní dlužnice 2), vyloučeni „ze všech právních úkonů majetku se týkajících“ a že oprávnění k těmto úkonům náleží určenému správci, a dospěl k závěru, že za situace, kdy zástavní věřitelka komunikovala pouze s dlužníky, ačkoliv ti již „nemohli žádné úkony týkající se zajištěného úvěru konat“, nelze mít za to, že byly splněny podmínky pro nařízení prodeje zástavy, protože nemohla nastat splatnost úvěru dne 24. 11. 2014 a „nevznikla“ tedy zajištěná pohledávka. Uzavřel, že na zástavní věřitelce „nyní bude, aby potřebné úkony realizovala ve vztahu ke správci, tj. Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, a na tomto úřadu bude, aby jednal v souladu s povinnostmi, které mu ukládají zákonná ustanovení“ zákona č. 279/2003 Sb.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala zástavní věřitelka dovolání. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od „ustálené soudní judikatury“, která zcela konstantně dovozuje, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, když „jakousi analogií“ dospěl k závěru, že v případě zajištění majetku v rámci trestního řízení se mění postavení subjektů závazkového vztahu, kdy do postavení zástavního dlužníka vstupuje „subjekt správce“, který má být adresátem právního jednání (prohlášení splatnosti pohledávky z důvodu nehrazení splátek) původního kontrahenta a zároveň má být také případně pasivně legitimován k následné žalobě. Uvedla, že ačkoliv dovolací soud ve své rozhodovací praxi neřešil otázku, jaký vliv na postavení účastníků závazkového vztahu má skutečnost, že majetek jednoho z nich je „postižen“ zajištěním majetku podle ustanovení § 347 trestního řádu, nelze připustit, že by snad z nějakého důvodu došlo ke změně postavení zástavních dlužníků a že by na jejich místo nastoupil správce ustanovený v rámci trestního řízení, když navíc povinnost hradit dluhy za obviněného není uvedena ani v příkladmém výčtu činností správce uvedeném v ustanovení § 10 zákona č. 279/2003 Sb. Dovolatelka zdůraznila, že odvolací soud „zcela bezprecedentně a zcela bez opory v zákoně“ extenzivním způsobem vyložil pojem správce zajištěného majetku tak, že z něj „fakticky udělal subjekt rovný svým postavením původnímu zástavnímu dlužníkovi“. Uzavřela, že skutečnost zajištění majetku v rámci trestního řízení nezpůsobuje vstup ani jinou ingerenci správce do původního závazkového vztahu mezi zástavním věřitelem a zástavními dlužníky a stejně tak nemůže způsobit ani změnu v otázce pasivní legitimace. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že „usnesení soudu prvního stupně potvrdí“.

Zástavní dlužník 1) navrhl, aby dovolací soud dovolání zástavní věřitelky, pokud je neodmítne, zamítl, neboť v dovolání navzdory právní argumentaci odvolacího soudu „nepřichází s žádnou novou právní tezí, na jejímž základě by bylo s to právní názor odvolacího soudu přehodnotit a vzít tak myšlenkový postup zástavní věřitelky v potaz, natožpak jej shledat jako správný výklad dotčených právních norem“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posuzování podmínek pro nařízení soudního prodeje zástavy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání zástavní věřitelky je opodstatněné.

V projednávané věci je třeba zástavní právo k předmětným nemovitostem i v současné době posuzovat – vzhledem k době uzavření zástavní smlouvy – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Protože řízení o soudním prodeji zástavy bylo zahájeno návrhem podaným u soudu po 1. 1. 2014, postupuje se v něm podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).

Podle ustanovení § 354 z. ř. s. řízení o soudním prodeji zástavy lze zahájit jen na návrh zástavního věřitele, kterým se domáhá nařízení soudního prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li jiné právní předpisy soudní prodej zástavy.

Podle ustanovení § 355 z. ř. s. účastníky jsou zástavní věřitel a zástavní dlužník.

Podle ustanovení § 356 z. ř. s. ve věci není třeba nařizovat jednání jen za podmínek, že lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí nebo tehdy, jsou-li skutečnosti uvedené v § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. doloženy listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.

Podle ustanovení § 358 odst. 1 věty první z. ř. s. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem.

Podle ustanovení § 358 odst. 3 z. ř. s. podle vykonatelného rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy.

Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 152 obč. zák.); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky (srov. § 155 odst. 1 větu druhou obč. zák.). Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 165 odst. 1 obč. zák.). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě, nebo soudním prodejem zástavy (srov. § 165a odst. 1 obč. zák.).

Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním návrhu, jímž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o tomto návrhu rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Soudní prodej zástavy není „sporem“ či „nesporem“ a nejde ani o řízení nalézací, ani o řízení vykonávací (exekuční). Jde o zvláštní typ řízení před soudem, jehož smyslem je - jak bez pochybnosti vyplývá z ustanovení § 165a odst. 1 obč. zák. - dosáhnout zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek, z něhož se může (by se mohl) uspokojit zástavní věřitel.

V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení § 358 odst. 1 věty první z. ř. s. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti se současně v řízení o soudním prodeji zástavy neprokazují; pro nařízení prodeje zástavy se vyžaduje, aby byly listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy aby se jevily z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. při obdobné právní úpravě v ustanoveních § 200y až 200za občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003 sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno pod č. 89 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že povaha řízení o soudním prodeji zástavy (jako první fáze soudního prodeje zástavy), určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., u nichž se vyžaduje toliko osvědčení, jednak nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., jednak ani neumožňuje soudu provádět dokazování ke sporným tvrzením účastníků. Řízení o soudním prodeji zástavy je tedy charakterizováno tím, že se v něm neprovádí dokazování ke sporným tvrzením účastníků; nedoloží-li zástavní věřitel některou z okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., nemůže být jeho návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy vyhověno, i kdyby ji zástavní věřitel hodlal prokazovat dokazováním, a naopak, budou-li tyto okolnosti řádně osvědčeny, nemůže zástavní dlužník zabránit vyhovění návrhu zástavního věřitele, i kdyby rozhodné skutečnosti popíral a i kdyby o nich požadoval dokazování. Protože v řízení o soudním prodeji se (pojmově) neprovádí dokazování, nepřichází v něm v úvahu použití ustanovení § 357 z. ř. s. (jeho zařazení do zákona je zjevnou legislativní chybou), a v odvolacím řízení ani ustanovení § 28 odst. 1 z. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4979/2015).

To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. například § 268 odst. 3 o. s. ř. a § 55 exekučního řádu) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 o. s. ř.; právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy, se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. též právní názor vyjádřený v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004 nebo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, které bylo uveřejněno pod č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011).

V projednávané věci zástavní věřitelka předložila soudu – jak je zřejmé z obsahu spisu – listiny, které osvědčovaly (ze kterých se jevilo jako pravděpodobné), že má vůči zástavním dlužníkům pohledávku ve výši 4 444 173,13 Kč s příslušenstvím z důvodu nesplaceného zůstatku úvěru poskytnutého zástavním dlužníkům ve výši 7 000 000 Kč (smlouva o úvěru č. 3158592863 ze dne 29. 6. 2007, příkaz k úhradě ze dne 24. 8. 2007, vyčíslení zůstatku dluhu ke dni 1. 4. 2015), která byla zajištěna zástavním právem k předmětným nemovitostem (smlouva o zřízení zástavního práva č. 3158592863/1 ze dne 29. 6. 2007 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 31. 7. 2007), jež jsou ve vlastnictví zástavních dlužníků (výpis z katastru nemovitostí, LV č. 9301, ze dne 1. 4. 2015). Protože tak zástavní věřitelka doložila zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhla, a kdo je zástavním dlužníkem, byly splněny podmínky pro nařízení prodeje zástavy ve smyslu ustanovení § 358 odst. 1 z. ř. s.

Na tom, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro nařízení prodeje zástavy, nemůže nic změnit ani skutečnost, že usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 6. 2014 č. j. VZV 14/2014 byl podle § 347 odst. 1 trestního řádu zajištěn majetek zástavního dlužníka 1), protože tento zástavní dlužník je stíhán pro trestný čin, za který je vzhledem k jeho povaze a závažnosti a vzhledem k poměrům zástavního dlužníka 1) třeba očekávat uložení trestu propadnutí majetku, a je obava, že výkon tohoto trestu bude zmařen nebo ztížen, že současně bylo obviněnému zakázáno od okamžiku doručení tohoto usnesení po dobu trvání zajištění s jeho majetkem nakládat, zejména ho převést na jiného, zatížit nebo pronajmout, a že opatřením Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015 sp. zn. 2T 4/2015 byl podle § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení, pověřen výkonem správy majetku zástavního dlužníka 1) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, neboť trestní řád (ani žádný jiný právní předpis) nevylučuje soudní prodej zástavy, která je součástí majetku zástavního dlužníka zajištěného podle ustanovení § 347 odst. 1 trestního řádu (srov. § 354 část věty za středníkem z. ř. s.).

Dovolací soud nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že za situace, kdy zástavní věřitelka komunikovala pouze s dlužníky, ačkoliv ti již „nemohli žádné úkony týkající se zajištěného úvěru konat“, nelze mít za to, že – vzhledem k tomu, že podle názoru odvolacího soudu nemohla nastat splatnost úvěru dne 24. 11. 2014 a „nevznikla“ tedy zajištěná pohledávka - byly splněny podmínky pro nařízení prodeje zástavy. Odvolací soud přehlíží, že okolnostmi zpochybňujícími vznik (splatné) pohledávky zástavní věřitelky vůči zástavním dlužníkům, jejíž existence byla doložena v řízení o soudním prodeji zástavy, je možné se zabývat (v závislosti na podmínkách splatnosti úvěru vyplývajících ze smlouvy o úvěru ze dne 29. 6. 2007) až – jak vyplývá z výše uvedeného - ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavní věřitelkou podán].

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články