// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 10.10.2017
Arbitrabilita nároku společníka na podíl na zisku vůči obchodní společnosti
Pro posouzení arbitrability nároku je stěžejní povaha takového nároku, nikoli obecná povaha řízení jako takového, přičemž povaha řízení (zda jde o sporné či nesporné řízení) není sama o sobě pro závěr o arbitrabilitě věci určující.
Nárok společníka na podíl na zisku vůči veřejné obchodní společnosti je nárokem, o němž je možné platně uzavřít rozhodčí smlouvu.
Ustanovení § 82 odst. 3 obch. zák. výslovně svěřovalo společníkům možnost upravit ve společenské smlouvě rozdělení zisku a nesení ztrát odlišně od zákona, což svědčí o dispozitivnosti tohoto ustanovení. Jestliže tedy zákon společníky nijak neomezuje v ujednáních ve společenské smlouvě odlišných od § 82 obch. zák., pak nelze ani dovodit, že by jim zákon zapovídal uzavřít smír a tedy i sjednat rozhodčí doložku ve společenské smlouvě ohledně nároků vyplývajících z majetkové účasti společníků na společnosti, jak společníci učinili v řešeném případě.
K závěru o arbitrabilitě majetkových sporů mezi společníky a společností souvisejících s jejich majetkovou účastí na společnosti se přiklání také odborná literatura.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1782/2017, ze dne 11. 7. 2017
Dotčené předpisy:
§ 2 odst. 2 zák. č. 216/1994 Sb.
§ 82 obch. zák.
Kategorie: rozhodčí řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. října 2014, č. j. 37 Cm 119/2013-107, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 21. června 2013, č. j. Rsp 2527/12, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobkyně se domáhala zrušení výše uvedeného rozhodčího nálezu z toho důvodu, že rozhodčí nález byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu (§ 31 písm. a) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), neboť výplata podílu žalované na zisku žalobkyně za rok 2011 (nárok společníka veřejné obchodní společnosti na podíl na zisku) není nárokem, ohledně kterého by strany mohly uzavřít smír. Podle názoru žalobkyně totiž není nárok společníka na výplatu podílu na zisku vůči obchodní společnosti nárokem, kterým by strany mohly volně disponovat. Ustanovení § 82 obch. zák. je pak podle žalobkyně kogentní a dohoda stran o nároku společníka na podíl na zisku by byla absolutně neplatná. Žalobkyně dále namítala další důvod pro zrušení rozhodčího nálezu spočívající v tom, že jí nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodčím soudem projednat (§ 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení). Podle žalobkyně měl rozhodčí nález rovněž znaky nepředvídatelnosti.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování vzal za prokázané, že ve společenské smlouvě veřejné obchodní společnosti G. & P., v. o. s., byla v článku 16 odst. 2 sjednána rozhodčí doložka ve znění: „O veškerých sporech, které vzniknou z této smlouvy nebo se týkají jejího porušení, zrušení či nicotnosti, s konečnou platností rozhodne Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR podle jeho pravidel.“ V článku 6 společenské smlouvy byly stanoveny podmínky, za nichž dochází k rozdělení zisku a ztrát s tím, že podíly na zisku a ztrátě se řídí rozhodnutím Shromáždění společníků jakožto nejvyšším orgánem společnosti. Soud prvního stupně shrnul, že rozhodčí doložka ve společenské smlouvě zahrnuje spory mezi společníky a společností. Ohledně argumentace žalobkyně, že rozhodčí nález by měl být zrušen podle § 31 písm. a) zákona o rozhodčím řízení, dospěl soud prvního stupně k závěru, že řešená věc je sporem, o němž lze uzavřít rozhodčí doložku. Uvedl, že ustanovení § 82 obch. zák. je dispozitivní, a odkázal v tomto směru i na relevantní literaturu. Podle soudu prvního stupně zákon ani společenská smlouva neomezovala možnost stran dohodnout se ohledně rozdělení zisku za jednotlivé roky. Podle závěru soudu prvního stupně tak v dané věci bylo možné uzavřít smír, což nevylučuje ani námitka žalobkyně, že případné soudní řízení by mělo povahu řízení nesporného. Povaha řízení nemá vliv na závěr o arbitrabilitě věci, rozhodná je povaha uplatněného nároku (§ 99 odst. 1 o. s. ř.). Soud prvního stupně v tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 2648/2013.
Soud prvního stupně neshledal ani žádné další důvody uplatněné žalobkyní za relevantní pro zrušení rozhodčího nálezu a vypořádal se s argumentací žalobkyně ohledně její námitky, že jí v rozhodčím řízení nebyla dána možnost se k věci vyjádřit.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. prosince 2016, č. j. 14 Cmo 95/2015-186, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a argumentaci soudu prvního stupně ohledně věcí, o nichž je možno uzavřít smír a tedy i rozhodčí doložku podle § 2 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, ještě rozšířil s odkazem na další judikaturu Nejvyššího soudu. Odvolací soud tedy stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro uzavření smíru, tedy i pro sjednání rozhodčí doložky, neboť předmětem byl majetkový nárok společníka, který právní úprava z volné dispozice účastníků nijak nevylučuje, neboť na dělení zisku a nesení zrát ve společnosti dopadá § 82 obch. zák., které má dispozitivní charakter, a v případě sporu tak nevylučuje možnost uzavřít smír podle § 99 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud se ztotožnil také s právním posouzením ostatních námitek žalobkyně tak, jak jej provedl soud prvního stupně, a argumentaci soudu prvního stupně doplnil dalšími odkazy na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Touto otázkou je podle dovolatelky to, zda je nárok společníka veřejné obchodní společnosti na podíl na zisku nárokem, o kterém společnost a společník mohou platně uzavřít rozhodčí smlouvu.
Podle dovolatelky soudy obou stupňů tuto otázku nesprávně posoudily, když dospěly k závěru, že v řešené věci bylo možné platně uzavřít rozhodčí doložku. Podle názoru dovolatelky o nároku společníka na podíl na zisku vůči společnosti nebylo možné uzavřít rozhodčí doložku, neboť nebyla splněna podmínka § 2 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, podle které je platné uzavření rozhodčí smlouvy podmíněno možností stran uzavřít o předmětu sporu smír. Dovolatelka odkázala na odbornou literaturu vztahující k tomu, za jakých podmínek je možné, aby strany uzavřely smír, a uvedla, že smír lze uzavřít tehdy, pokud hmotněprávní úprava ohledně příslušného nároku nevylučuje, aby si účastníci řízení mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony.
Podle dovolatelky ovšem nárok společníka veřejné obchodní společnosti na podíl na zisku není nárokem, o kterém společnost a dotčený společník mohou uzavřít jakoukoliv dohodu, a spor o tomto nároku tedy nelze podřídit rozhodčímu řízení. Obchodní zákoník totiž podle dovolatelky dispozice s takovým nárokem zakazuje, neboť stanoví podmínky výplaty podílu na zisku vůči společnosti kogentně. Podle dovolatelky je tak úprava v § 82 obch. zák. dispozitivní pouze do té míry, že nechává na vůli společníků, jakým způsobem upraví výplatu podílu na zisku ve společenské smlouvě společnosti. Pro společnost jako takovou je ovšem tato úprava podle dovolatelky jednoznačně kogentní a společnost se od takové úpravy nemůže odchýlit a musí se řídit úpravou ve společenské smlouvě či v zákoně a nárok společníka na podíl na zisku nemůže následně dispozitivně modifikovat. Dovolatelka dále podotkla, že předmětem rozhodčího řízení byl nárok společníka vůči obchodní společnosti související s jeho účastí na dané obchodní společnosti, přičemž řízení o takových nárocích jsou řízeními nespornými. V tomto ohledu pak dovolatelka namítala, že uzavření smíru je možné pouze řízení sporném a odkázala na závěry odborné literatury.
Na základě výše uvedených námitek dovolatelka polemizovala s právním posouzením odvolacího soudu i soudu prvního stupně a uzavřela, že právní posouzení věci soudy obou stupňů ve vztahu k otázce, zda byl rozhodčí nález vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, je nesprávné a že je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. a) zákona o rozhodčím řízení. Dovolatelka tedy navrhla, že dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů ze smluv, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel, sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).
Podle § 2 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír.
Podle § 99 odst. 1 o. s. ř. věty první mohou účastníci skončit řízení soudním smírem, připouští-li to povaha věci.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť otázka, zda je nárok společníka na podíl na zisku vůči společnosti nárokem, o kterém lze ve společenské smlouvě společnosti platně uzavřít rozhodčí doložku, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.
V řešené věci jde o posouzení arbitrability nároku společníka na podíl na zisku vůči společnosti. Pro posouzení arbitrability takového nároku, tedy pro závěr, zda je možné o něm platně uzavřít rozhodčí smlouvu a podřídit jej tak rozhodčímu řízení, je třeba zabývat se zákonnými podmínkami arbitrability, které stanoví zákon o rozhodčím řízení.
Nejprve je třeba posoudit, zda jde o majetkový spor ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. U sporu společníka s obchodní společností, jehož předmětem je společníkův nárok na podíl na zisku, je zřejmé, že se o majetkový spor jedná, neboť jde o spor o majetkové plnění ocenitelné v penězích (k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 1995, 10 Cmo 414/95, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod Rc 37/97). První podmínka arbitrability sporu spočívající v tom, že se jedná o spor majetkový, je tedy v řešeném případě splněna, což ostatně dovolatelka ani nezpochybňovala.
V řešené věci rovněž není naplněno negativní vymezení arbitrability sporu upravené v § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, nejedná se totiž o spor ze smluv, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel, ani o spor vzniklý v souvislosti s výkonem rozhodnutí, ani o incidenční spor.
Další podmínkou podle § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení je to, že k projednání takového sporu by v případě neexistence rozhodčí doložky byla dána pravomoc soudu. Je zřejmé, že i tato podmínka je v řešené věci splněna, neboť spor týkající se nároku společníka na podíl na zisku vůči společnosti je sporem, který vyplývá z poměrů soukromého práva, a rozhodují tak o něm soudy v občanském soudním řízení (§ 7 odst. 1 o. s. ř.).
Třetí podmínku arbitrability sporu pak upravuje § 2 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, podle kterého lze rozhodčí smlouvu platně uzavřít tehdy, jestliže by strany o předmětu sporu mohly uzavřít smír. Při posuzování otázky, zda by bylo možné v řešené věci uzavřít smír, je třeba vycházet z § 99 odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze smír uzavřít tehdy, připouští-li to povaha věci. Výkladem tohoto ustanovení se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005, uveřejněném pod číslem 103/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 103/2008“). V něm dospěl k závěru, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že z povahy věci je vyloučeno uzavřít smír zejména ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (§ 81 o. s. ř.), ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu [§ 80 písm. a) o. s. ř.] a ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu (srov. např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 434, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 23/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 23/2007“). V poměrech ustanovení § 2 odst. 2 zákona jde o nedostatek arbitrability jen u těch sporů, u nichž povaha věci nepřipouští uzavřít smír; to, zda by (konkrétní) smír účastníků mohl být soudem schválen, pak nemá na platnost rozhodčí smlouvy vliv.
Zbývá tedy posoudit, zda nárok společníka na podíl na zisku vůči společnosti, je věcí, jejíž povaha umožňuje uzavřít smír, a zda je tedy naplněna poslední podmínka svědčící závěru o arbitrabilitě takového nároku. Jestliže dovolatelka namítala, že o nároku společníka na podíl na zisku nelze platně uzavřít rozhodčí smlouvu, neboť povaha takového nároku neumožňuje uzavřít smír, nelze jí přisvědčit. Z výše citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ohledně toho, v jakých věcech lze uzavřít smír, vyplývá, že pro možnost uzavření smíru je třeba, aby zákon stranám nezapovídal upravit jejich vztah dispozitivními právními úkony. Rozdělení zisku a nesení ztrát ve veřejné obchodní společnosti upravuje ustanovení § 82 obch. zák., jehož dispozitivnost soudy obou stupňů posuzovaly a také s odkazem na odbornou literaturu dospěly ke správnému závěru, že § 82 obch. zák. je ustanovením dispozitivním, které umožňuje upravit ve společenské smlouvě způsob rozdělení zisku a nesení ztrát odlišně od zákona (viz také Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 320). Vzhledem k dispozitivnosti § 82 obch. zák. a k tomu, že se v daném případě nejedná o statusovou věc či o věc, u níž lze řízení zahájit i bez návrhu (viz závěry rozhodovací praxe uvedené výše), nelze dospět k závěru, že by ohledně nároku společníka na podíl na zisku nebylo možné uzavřít smír.
Ustanovení § 82 odst. 3 obch. zák. výslovně svěřuje společníkům možnost upravit ve společenské smlouvě rozdělení zisku a nesení ztrát odlišně od zákona, což svědčí o dispozitivnosti tohoto ustanovení. Jestliže tedy zákon společníky nijak neomezuje v ujednáních ve společenské smlouvě odlišných od § 82 obch. zák., pak nelze ani dovodit, že by jim zákon zapovídal uzavřít smír a tedy i sjednat rozhodčí doložku ve společenské smlouvě ohledně nároků vyplývajících z majetkové účasti společníků na společnosti, jak společníci učinili v řešeném případě. Argumentace dovolatelky, že rozhodčí doložka nemohla být platně uzavřena, neboť společnost je vázána zákonem a společenskou smlouvou a § 82 obch. zák. je vůči společnosti kogentní, je tak nepřípadná.
Jestliže dovolatelka namítala, že v řešené věci nebylo možné uzavřít smír (a tedy ani rozhodčí doložku), neboť nárok společníka by byl řešen v nesporném řízení podle § 200e o. s. ř., nelze jí přisvědčit. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že pro posouzení arbitrability nároku je stěžejní povaha takového nároku, nikoli obecná povaha řízení jako takového, přičemž povaha řízení (zda jde o sporné či nesporné řízení) není sama o sobě pro závěr o arbitrabilitě věci určující. K tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 2648/2013.
Z výše uvedeného vyplývá, že nárok společníka na podíl na zisku vůči společnosti je nárokem, o němž je možné platně uzavřít rozhodčí smlouvu. O arbitrabilitě takového nároku totiž svědčí naplnění zákonných podmínek uvedených v § 2 zákona o rozhodčím řízení, neboť se jedná majetkový spor, k jehož projednání by bez existence rozhodčí smlouvy měl pravomoc soud a o jehož předmětu by bylo možné uzavřít smír. K závěru o arbitrabilitě majetkových sporů mezi společníky a společností souvisejících s jejich majetkovou účastí na společnosti se přiklání také odborná literatura (viz například Bělohlávek, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 103-215. pro podobný závěr viz také Holejšovský, J. Valné hromady společností s ručením omezeným. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2011, s. 311.).
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozsudky soudů obou stupňů jsou věcně správné a dovolací soud se s jejich závěry i s vypořádáním dalších námitek žalobkyně, které zopakovala v dovolání, ztotožňuje.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v souladu s § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť procesně úspěšné žalované, jež by na náhradu nákladů tohoto řízení měla jinak zásadně právo (srov. § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-