// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 06.10.2017

Stanovení procesního úspěchu v řízení o povolení nezbytné cesty

V souvislosti s problematikou náhrady nákladů civilního sporného řízení se primárně uplatňuje zásada úspěchu ve věci, kdy procesně neúspěšný účastník řízení nahrazuje náklady řízení procesně úspěšné straně. Pravidlo procesního úspěchu se uplatňuje i ve sporech z věcných práv bez ohledu na to, že v některých řízeních není ve shodě s § 153 odst. 2 o. s. ř. soud vázán návrhy účastníků, a tak může přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se účastníci domáhají. Rovněž řízení o povolení nezbytné cesty je řízení sporným, u něhož ve shodě s § 153 odst. 2 o. s. ř. z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

Procesní úspěch se sice zásadně poměřuje jen porovnáním žalobního návrhu s rozhodnutím ve věci samé, ale již ohledně náhrady nákladů řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví judikatura Nejvyššího soudu, vědoma si určitých zvláštních aspektů řízení podle § 153 odst. 2 o. s. ř., dovodila, že procesní úspěch nelze hodnotit toliko mechanicky ve vztahu k samotné žalobě a k soudnímu rozhodnutí, nýbrž lze případně přihlédnout i k průběhu celého řízení a k závěrečným procesním stanoviskům. Do rozhodování o nákladech řízení se nemusí nutně promítnout každá změna postojů účastníků v řízení; soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo od počátku mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v rozhodnutí. Posouzení této otázky může být na úvaze soudu, kterou je třeba uvést v odůvodnění rozhodnutí.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2365/2017, ze dne 11. 7. 2017

vytisknout článek




Dotčené předpisy:
§ 1029 o. z.
§ 153 odst. 2 o. s. ř.

Kategorie: náklady řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 5. 2016, č. j. 10 C 87/2011-403, zřídil služebnost stezky a cesty motorovými vozidly, jejichž nejvyšší povolená hmotnost činí nejvýše 3,5 tuny, přes pozemek parc. č. 3071/1 v katastrálním území N. ve prospěch žalobce a každého dalšího vlastníka pozemků parc. č. 3422/1 a 3422/3 v k. ú. N., a to v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu Ing. B. L. č. 818-42/2015 (dále jen „příslušný geometrický plán“), který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému za zřízení služebnosti zřízené výrokem I. rozsudku částku 690 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), zamítl návrh žalovaného, aby byla žalobci uložena povinnost složit jistotu ve výši 30 000 Kč (výrok III.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.), uložil žalobci povinnost zaplatit České republice – soudu prvního stupně náklady řízení ve výši 6 144,75 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok V.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice – soudu prvního stupně náklady řízení ve výši 6 144,75 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok VI.).

K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2017, č. j. 58 Co 279/2016-444, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), ve výroku IV. ho změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 45 348,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. změnil tak, že žalobci uložil povinnost nahradit České republice na účet soudu prvního stupně náklady řízení ve výši 12 289,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), ve výroku VI. ho změnil tak, že vůči žalovanému nepřiznal České republice právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč od 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok V.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce nesouhlasí se stanoveným rozsahem zřízení služebnosti stezky a cesty motorovými vozidly, a to rozměrově a s omezením hmotnosti motorových vozidel do 3,5 tuny, neboť toto omezení znemožňuje hospodárné a ekonomické užívání nemovitosti žalobce. Zdůrazňuje, že s ohledem na umístění jeho domu v podhorské oblasti vytápí dům pevnými palivy, která musí na svou nemovitost dopravit, což nebude dále možné; stejné je to s dopravou krmiva pro hospodářská zvířata. Z tohoto dovozuje, že mu má být zachována možnost dopravy pevných paliv a krmiva vozidly s hmotností nad 3,5 tun, což je obvyklý způsob užívání nemovitosti v dané lokalitě, neboť zatížení nezbytné cesty při takové dopravě by bylo pouze minimální v době, kdy „to potřebuje hospodárné a ekonomické využití nemovitosti“ v této lokalitě; poukazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 10. 1941, sp. zn. Rv II 455/38. Ohledně přijíždění vozidel integrovaného záchranného systému nesouhlasí s poukazem na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1995/2013, podle něhož tato vozidla mohou používat cizí pozemky, neboť z dokazování vyplynulo, že takový přístup není s ohledem na převýšení terénu možný. Jelikož užívání nezbytné cesty vozidly nad 3,5 t nijak podstatně neznevýhodňuje vlastníka, je takové omezení v rozporu s občanským zákoníkem, obzvláště za situace, kdy se nejedná o zřízení nové cesty, nýbrž cesta tu již desítky let existuje.

Dále nesouhlasí s náhradou nákladů řízení. Odvolací soud sice správně aplikoval § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, ale nepostupoval správně při hodnocení úspěšnosti a neúspěšnosti stran ve sporu. Odvolací soud zcela opomněl, že žalovaný neúspěšně navrhoval, aby žalobci bylo uloženo složení jistoty ve výši 30 000 Kč, dále nesprávně vyhodnotil, že žalobci nebylo vyhověno ani v jeho požadavku, kudy cesta povede, což je v rozporu s důkazy a znaleckými posudky, neboť žalobce navrhoval zřízení služebnosti v místě, kde byla nezbytná cesta zřízena, pouze nebyl úspěšný v navrženém rozsahu. Odvolací soud nevzal úvahu, že žalovaný neustále v průběhu řízení brojil proti zřízení služebnosti nezbytné cesty v místě, kde ji soud zřídil a navrhoval ji zřídit v jiných místech, což však bylo důkazy vyvráceno. Závěr, že žalobce měl úspěch jen do výše 25 %, je proto nesprávný. Odvolací soud tak měl úspěšnost ve sporu hodnotit tak, že úspěch ve sporu měl z větší části žalobce. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V doplnění dovolání žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že bude muset přizpůsobit vytápění svého domu, jakož i dovoz paliva a krmiva pro domácí zvířata stanoveným podmínkám služebnosti, a poukazuje na skutečnost, že jeho dům byl kolaudován na vytápění pevnými palivy a v současnosti není jiný způsob vytápění možný. Nemožnost dopravy paliva až přímo k domu pak znemožňuje řádné hospodárné užívání nemovitosti. Ani případná překládka pevných paliv by nic neřešila, neboť v okolí není pro ni vhodné místo, nejblíže cca 2 km. Totéž se týká dovozu stavebního materiálu. To platí zvláště za situace, kdy žalobce a jeho právní předchůdci užívali dotčený pozemek několik desítek let.

Žalovaný s dovoláním nesouhlasí, neboť soudy obou stupňů nepochybily. Žalobce má představu, že služebnost by měla být neomezená, což ale neodpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Soudy jasně vysvětlily, proč jimi vymezený koridor plně postačuje k příjezdu vozidly do 3,5 tuny. Proti použití těžšího vozidla hovoří přítomnost kanalizační vpusti a vodovodu, které by jeho případný pojezd nemusely vydržet. Jestliže je cesta skutečně nezbytnou, musí být jejím zřízením soused co nejméně obtěžován; tak tomu však nebylo, když žalobcovy stroje poškozovaly sousední pozemek a blízký plot. Nezbytná cesta nemůže žalobci zajistit komfort, který si pro sebe vytvořil bez souhlasu žalovaného. Ohledně nákladů řízení má pak za to, že rozhodnutí je zcela správné. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Jelikož bylo o povolení nezbytné cesty rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. [k tomu srovnej usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 7 Co 296/2014 (uveřejněné pod č. 78/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o věci samé, není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu ke stanovení rozsahu služebnosti nezbytné cesty v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Podle § 1029 odst. 1 a 2 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.

Jelikož jsou podmínky pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z. vymezeny ve své podstatě obdobně s úpravou obsaženou v § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), případně s judikaturou k tomuto ustanovení, dovodil Nejvyšší soud, že lze přiměřeně tam, kde zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nemá obsahově odlišnou úpravu, použít judikaturu týkající se zřízení práva cesty podle zákona č. 40/1964 Sb. [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 16, str. 186)].

Povolení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, pročež lze právo nezbytné cesty povolit jen tehdy, nelze-li účelu dosáhnout jinak, a jen v rozsahu nezbytném k řádnému užívání nemovitosti při vědomí toho, že právo vlastníka pozemku má být pokud možno omezeno co nejméně. Judikatura Nejvyššího soudu proto v minulosti dovodila, že má-li vlastník stavby možnost zajistit si přístup ke stavbě jinak, tj. bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze nezbytnou cestu povolit [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004 (uveřejněný pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Zejména nelze povolit nezbytnou cestu, pokud již žadatel o nezbytnou cestu má dostačující přístup ke svému pozemku, byť by povolení nezbytné cesty přes pozemek žalovaného bylo pro něj pohodlnější (resp. výhodnější) nebo i když by musel vynaložit určité náklady na stavební úpravy, např. na zřízení nového vchodu k přilehlé veřejné komunikaci [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005 (uveřejněný pod č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Nezbytnou cestu nelze povolit rovněž v případě, kdy lze sledovaného cíle dosáhnout jinými právními instituty, které zatěžují vlastníka pozemku méně. Žalobě o povolení nezbytné cesty tak nelze vyhovět, je-li nezbytná cesta žádána pouze pro účely zhotovení stavby (§ 1022 o. z.) nebo pro údržbu či obhospodařování nemovité věci v rozsahu spadajícím pod § 1021 o. z. [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3398/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1814/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1638/2016 (všechny dostupné na www.nsoud.cz)].

Pokud jde o stanovení rozsahu nezbytné cesty, soud není vázán návrhem žalobce a může jej stanovit odlišně na základě své úvahy, neboť řízení o povolení nezbytné cesty spadá mezi řízení, u nichž podle § 153 odst. 2 o. s. ř. z právní úpravy vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1680/2014 (uveřejněné pod č. C 14 266 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006 (uveřejněný pod č. C 5 227 v Souboru)].

Při posuzování rozsahu nezbytné cesty je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou má nezbytná cesta poskytovat, s újmou, která by povolením nezbytné cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti vznikla. Soud může povolit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 18, str. 675)].

Soud má přihlédnout také k jakému účelu nemovitá věc, ke které má být nezbytná cesta povolena, v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy slouží. Tím bude určen i rozsah práva cesty, který je třeba v rozhodnutí uvést (např. jakými vozidly a ve kterou dobu lze cestu užívat). Právo nezbytné cesty v zásadě nelze povolit jen za účelem parkování vozidel před budovou, není-li parkování nutné k řádnému a obvyklému užívání budovy [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 18, str. 675)].

Stejně jako v jiných řízeních vedoucích k vydání konstitutivního rozhodnutí, ve kterých hmotné právo upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, jsou v hraničních případech dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru)]; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5235/2014 (uveřejněné pod č. C 14 790 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Aktuálně se Nejvyšší soud k uvedeným závěrům přihlásil v usnesení ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5100/2016 (dostupném na www.nsoud.cz).

Ve vztahu k rozsahu požadované nezbytné cesty soud prvního stupně zdůraznil, že stávající asfaltem zpevněný příjezd k pozemkům žalobce svou šířkou neodpovídá kritériím popsaným v § 1029 odst. 2 o. z., neboť je výrazně širší, než odpovídá objektivně zjištěným potřebám nemovitostí žalobce a v důsledku toho omezuje žalovaného více, než je k řádnému užívání nemovitostí žalobce třeba. Nemovitosti žalobce tvořící funkční celek slouží k bydlení jemu a jeho rodičům, přičemž zde není umístěn žádný podnikatelský provoz, který by vyžadoval příjezd jinými než osobními vozidly, tj. vozidly s nejvyšší přípustnou hmotností do 3,5 tuny. Jelikož omezení hmotnosti není výslovně stanoveno na osobní vozidla, tím budou eliminovány případné spory o to, zda konkrétně k příjezdu užité vozidlo např. typu „pick-up“ je vozidlem osobním či nákladním. Stanovení konkrétního koridoru podle příslušného geometrického plánu respektuje jednak požadavek na co nejmenším omezení vlastníka dotčeného pozemku, jednak požadavek na řádné hospodaření žalobce na jeho pozemcích, neboť takto pojatý koridor plně postačuje k příjezdu vozidly do 3,5 tuny, což je v místě obvyklé. Rozsah respektuje skutečnost, že v místě se nachází kanalizační vpusť a vodovodní řad, které by jiný rozsah nejvyšší přípustné hmotnosti mohl poškodit. Ohledně potřeby příjezdu za účelem oprav pak poukázal na § 1022 o. z., odpadní jímku vyváženou cca jednou za tři roky lze vyvážet nadále a vzdálenost domu od veřejné cesty pak nevyžaduje, aby nezbytné cesty využíval hasičský záchranný sbor.

S uvedeným se ztotožnil odvolací soud. Zdůraznil, že žalobce brojí proti stanovení maximální hmotnosti vozidel oprávněných cestu využívat, ačkoliv sám takové omezení v žalobě navrhoval. Žalobce se mýlí, že pro zřízení služebnosti není rozhodné, že v domě není žádná provozovna vyžadující příjezd nákladních vozidel. Naopak s poukazem na komentářovou literaturu zdůraznil, že je postačující rozsah, který umožňuje přístup alespoň automobilem. Nedostatečné spojení je pak třeba vykládat restriktivně; nezbytnost je dána tehdy, když je nemovitost užívána v souladu se svým účelovým určením. Nebylo přitom tvrzeno ani prokazováno, že by dům žalobce sloužil k jinému účelu než bydlení. Příjezd nákladních vozidel po zřízené cestě za účelem provádění oprav není nezbytný, když lze využít ustanovení § 1021 a 1022 o. z. Neztotožnil se ani s námitkou nezbytnosti dovozu topiva a krmiva pro domácí zvířata traktorem, který s vlečkou přesahuje hmotnost 3,5 tuny. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1638/2016 uzavřel, že soud může cestu zřídit jen v rozsahu objektivně zajišťujícím řádné užívání, byť nepůjde o užívání komfortní. Služebnost zřízená soudem prvního stupně přitom judikatorním kritériím vyhovuje a žalobce bude muset způsob vytápění svého domu, stejně jako dovoz paliva a krmiva pro domácí zvířata přizpůsobit podmínkám dané služebnosti. Váha výhod žalobce a omezení žalovaného byla vyhodnocena v souladu se zákonem.

Dovolací soud závěry soudů obou stupňů přezkoumal, přičemž neshledal, že by byly zjevně nepřiměřené. Soudy obou stupňů reflektovaly všechny pro věc podstatné okolnosti případu, dostatečným způsobem se vypořádaly se všemi relevantními námitkami a zcela správně zdůraznily, že nezbytná cesta může být povolena toliko v nezbytném rozsahu, který bude sloužit řádnému obhospodařování nemovitosti, byť nepůjde o užívání zcela komfortní. Ohledně námitky nejvyššího rozsahu lze souhlasit s odvolacím soudem v tom ohledu, že sám žalobce toto omezení navrhl, přičemž soudy racionálně vysvětlily, proč je tento limit v praxi nezbytný. Ve vztahu k přivážení topiva, krmení, stavebního materiálu či naopak vyvážení odpadní jímky lze rovněž zdůraznit, že se v daném konkrétním případě nejedná o pravidelnou častou činnost, která by vyžadovala frekventované využívání povolením nezbytné cesty v podobě služebnosti, nýbrž – jak přiléhavě poukázal již odvolací soud – lze případně využít postupu podle § 1021 či § 1022 o. z. Rovněž souladným s judikaturou dovolacího soudu je poukaz odvolacího soudu na skutečnost, že vozidla integrovaného záchranného systému mají v nezbytných případech zajištěn příjezd přes cizí pozemky na základě zákona [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009 (uveřejněný pod č. C 9 682 v Souboru), a ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1995/2013 (uveřejněný pod č. C 13 832 v Souboru), dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2010/2013, a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4015/2016 (vše dostupné na www.nsoud.cz)]. Poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 10. 1941, sp. zn. Rv II 455/38 (uveřejněné pod č. 18 138/1941 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ve věcech občanských – dále jen „Vážného sbírka“, svazek XXIII, ročník 1941, str. 765), je pak nepřiléhavý již z toho důvodu, že toto rozhodnutí se netýká povolení nezbytné cesty, nýbrž výkladem rozsahu služebnosti zřízené smluvně. Nadto reaguje na technický pokrok, který se odehrál od smluvního zřízení služebnosti ke dni rozhodování soudu. Dovolací soud tak uzavírá, že výrok I. rozsudku odvolacího soudu je souladný s judikaturou dovolacího soudu, pročež v dovolacím řízení zjevně obstojí.

Dovolatel dále rozporuje výroky II. až V. rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti náhrady nákladů řízení, když rozporuje stanovení procesního úspěchu ve věci.

Dovolání je v této otázce přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, a zároveň i důvodné.

Podle § 142 odst. 1 až 3 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (výrok I.). Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (výrok II.). I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu (výrok III.).

V souvislosti s problematikou náhrady nákladů civilního sporného řízení se primárně uplatňuje zásada úspěchu ve věci, kdy procesně neúspěšný účastník řízení nahrazuje náklady řízení procesně úspěšné straně. Pravidlo procesního úspěchu se uplatňuje i ve sporech z věcných práv bez ohledu na to, že v některých řízeních není ve shodě s § 153 odst. 2 o. s. ř. soud vázán návrhy účastníků, a tak může přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se účastníci domáhají [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 (uveřejněné pod č. C 12 875 v Souboru), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3345/2013 (uveřejněné pod č. C 12 874 v Souboru), nález Ústavního soudu dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09 (obě dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Rovněž řízení o povolení nezbytné cesty je řízení sporným, u něhož ve shodě s § 153 odst. 2 o. s. ř. z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006 (uveřejněný pod č. C 5 226 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1680/2014 (uveřejněné pod č. C 14 266 v Souboru)].

Procesní úspěch se sice zásadně poměřuje jen porovnáním žalobního návrhu s rozhodnutím ve věci samé, ale již ohledně náhrady nákladů řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví judikatura Nejvyššího soudu, vědoma si určitých zvláštních aspektů řízení podle § 153 odst. 2 o. s. ř., dovodila, že procesní úspěch nelze hodnotit toliko mechanicky ve vztahu k samotné žalobě a k soudnímu rozhodnutí, nýbrž lze případně přihlédnout i k průběhu celého řízení a k závěrečným procesním stanoviskům [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3389/2014 (uveřejněné pod č. C 14 239 v Souboru) a ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4600/2015 (uveřejněné pod č. C 15 246 v Souboru)]. Do rozhodování o nákladech řízení se nemusí nutně promítnout každá změna postojů účastníků v řízení; soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo od počátku mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v rozhodnutí. Posouzení této otázky může být na úvaze soudu, kterou je třeba uvést v odůvodnění rozhodnutí [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015 (uveřejněné pod č. C 15 229 v Souboru), a ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2625/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na výsledek řízení je úspěch, resp. neúspěch účastníků stejný, neboť žalobce se domáhal zřízení nezbytné cesty v územně, ale i kvalitativně širším rozsahu, než jak byla nakonec nezbytná cesta coby služebnost soudem zřízena. Žalovaný naopak brojil proti jejímu zřízení, navrhoval zamítnutí žaloby, resp. její zřízení zcela mimo rámec doposud dlouhodobě užívaného přístupu, pročež soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Neztotožnil se ani s argumentací žalovaného, že by mělo být rozhodnuto o nákladech řízení podle § 143 o. s. ř., neboť neměl zavdat příčinu k podání návrhu. Soud prvního stupně zdůraznil, že žalobce se před podáním žaloby pokusil o dohodu, kdy žalovanému navrhl odkup dotčeného pozemku o výměře 17 m2 za 20 000 Kč či zřízení věcného břemene cesty za 10 000 Kč, a to za situace, kdy žalovaný celý svůj pozemek (nejen dotčenou část) koupil za 1 000 Kč. Pokud pak akceptoval zřízení nezbytné cesty, tak v jiných místech, než byla cesta dlouhodobě užívaná. Následně inicioval řízení o odstranění stavby spočívající v úpravě příjezdu jeho vyasfaltováním, ač k tomu došlo již jak před 6 lety. Stěží tak lze dovodit, že nezavdal příčinu k vedení sporu. Nelze totiž nevidět, že žalovaný sice vykonával své právo, avšak způsobem, který více než jeho zájem na využití stejně hospodářsky prakticky nevyužitelné části pozemku sledoval jeho zájem na „potrestání“ žalobce či jeho předchůdců, kteří si před řadou let bez souhlasu předchozích vlastníků rozšířili vjezd a následně jej vyasfaltovali.

Odvolací soud se ztotožnil s tím, že nelze uzavřít, že by žalovaný nezavdal příčinu k zahájení řízení, neboť teprve v jeho průběhu žalovaný změnil své stanovisko a připustil nutnost zřízení služebnosti cesty a brojil toliko vůči jejímu rozsahu, a proto je namístě aplikovat § 142 o. s. ř. Při hodnocení úspěšnosti či neúspěšnosti stran ve sporu je nutno vzít v úvahu nejen skutečnost, že došlo ke zřízení služebnosti nezbytné cesty, ale rovněž okolnosti, za nichž se tak stalo. Žalovaný se v průběhu řízení s nutností zřídit služebnost nezbytné cesty ztotožnil. Žalobci nebylo vyhověno ani v jeho požadavku, kudy cesta povede, ani v rozsahu zřízení služebnosti co do její šíře a nosnosti vozidel, kterými bude smět žalobce po pozemku žalovaného přejíždět. Odvolací soud přiznal každému z uvedených kritérií hodnotu 25 %. Byla-li cesta zřízena k návrhu žalobce, byl úspěšný co do jednoho kritéria, v ostatních kritériích úspěšný nebyl. Při odečtení úspěchu ve věci od jeho neúspěchu je nutno žalovanému přiznat na náhradě nákladů řízení 50 %. Jelikož úspěch žalobce byl 25 % a úspěch žalovaného 75 %, je proto na žalobci, aby se podílel na náhradě nákladů státu ze 75 %, a na žalovaném, aby se podílel na náhradě nákladů státu z 25 %.

Dovolací soud přezkoumal závěry odvolacího soudu a dospěl k závěru, že v dovolacím řízení obstojí jen zčásti. Předně je možné souhlasit s tím, že skutkové okolnosti případu nenasvědčují tomu, že by byly dány důvody pro rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 143 o. s. ř., pročež je nezbytné postupovat podle zásady úspěchu ve věci podle § 142 o. s. ř. Rovněž je možné souhlasit s tím, že odvolací soud přistoupil k úvaze o procesním úspěchu na základě své volné úvahy, nepřiměřený se však dovolacímu soudu jeví výsledný poměr procesního úspěchu, když odvolací soud v poměrech dané věci správně neposoudil všechny konkrétní okolnosti případu.

Žalobce se žalobou domáhal povolení nezbytné cesty „v cípu“ pozemku parc. č. 3071/6 v obci a k. ú. N. podle jím předloženého geometrického plánu; tomuto žalobnímu návrhu na povolení nezbytné cesty bylo přitom (byť v částečně odlišných parametrech) v zásadě vyhověno. Nezbytná cesta nebyla sice povolena zcela podle návrhu žalobce, když soudy obou stupňů stanovily užší než navrženou šíři a oproti pozdějšímu procesnímu stanovisku žalobce, které hájil ostatně i v rámci tohoto dovolacího řízení, omezily průjezd vozidly s nejvyšší povolenou hmotností (do 3,5 t), ale bezpochyby byla povolena v lokalitě, o níž žalobce již v žalobě uváděl, že ji on a jeho právní předchůdci užívali; nelze tedy souhlasit s odvolacím soudem, že by nezbytná cesta byla povolena v lokalitě jiné. Při porovnání žalobního návrhu, popřípadě změny žalobcova procesního stanoviska ohledně omezení průjezdu vozidel s nejvyšší povolenou hmotností (do 3,5 t) na straně jedné a rozhodnutí ve věci samé na straně druhé nelze považovat stanovení procentuálního úspěchu žalobce ve věci v součtu na 25 % za odpovídající okolnostem případu.

Ohledně žalovaného odvolací soud zdůraznil, že v průběhu řízení změnil své procesní stanovisko tak, že s povolením nezbytné cesty vyslovil souhlas, čímž ovšem marginalizoval podstatnou skutečnost, že žalovaný od počátku řízení s povolením nezbytné cesty zásadně nesouhlasil a navrhoval, aby žaloba byla zamítnuta s tím, že povolení nezbytné cesty by bylo zásadním zásahem do jeho vlastnických práv a že nezbytnou cestu k pozemku žalobce lze povolit přes pozemky jeho příbuzných, popřípadě navrhoval, aby nezbytná cesta byla povolena mimo doposud žalobcem a jeho předchůdci používaný vjezd, přičemž z dokazování vyplynulo, že se k této variantě nelze přiklonit. Z uvedeného tedy nelze v žádném případě uzavřít, že by mezi účastníky řízení nebyla vůbec sporná otázka, zda a kudy má nezbytná cesta vést, takže by se tato okolnost neměla podstatně promítat do úvah o procesním úspěchu. Jestliže dále odvolací soud správně zdůraznil, že žalovaný rovněž brojil proti rozsahu nezbytné cesty v rozmezí v daném místě původně existující cesty, čemuž bylo vyhověno, nelze tuto skutečnost v žádném případě přeceňovat a abstrahovat od zásadního nesouhlasu žalovaného s žalobním návrhem, jemuž bylo co do základu jednoznačně vyhověno. Žalobce rovněž přiléhavě poukazuje na skutečnost, že žalovaný neúspěšně navrhoval, aby byla žalobci uložena povinnost složit jistotu ve výši 30 000 Kč.

Při zohlednění všech okolností případu se dovolacímu soudu nejeví přiměřeným závěr odvolacího soudu, že žalobce byl v řízení procesně úspěšný toliko z 25 % a žalovaný byl naopak procesně úspěšný ze 75 %, pročež žalovanému přináleží náhrada nákladů řízení z 50 %.

V další fázi řízení proto bude na odvolacím soudu, aby se znovu řádně zabýval otázkou rozhodování o náhradě nákladů řízení, přičemž při zjištění procesního úspěchu ve věci podle § 142 o. s. ř. přihlédne ke všem podstatným okolnostem případu jak na straně žalobce, tak i na straně žalovaného a přisoudí jim odpovídající relevanci.

Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl. Jelikož výroky II. až V. rozsudku odvolacího soudu spočívají ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články