// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 06.10.2017
Přezkum rozhodnutí, jímž rozhodčí soud vyslovil nedostatek své pravomoci
Soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí (usnesení), jímž rozhodčí soud vyslovil podle § 15 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení nedostatek své pravomoci.
Otázku pravomoci k projednání věci pro případ, že by hrozilo, že by jak v řízení před rozhodci, tak i v řízení před soudem připadalo v úvahu zastavení řízení pro nedostatek pravomoci, řeší ustanovení § 106 odst. 1 věta poslední o. s. ř. Aby se zabránilo situaci, kdy nebude věc možno projednat, neboť jak rozhodci, tak i soud budou názoru, že věc nepatří do jejich pravomoci, nýbrž do pravomoci rozhodců (v případě soudu), respektive soudu (v případě rozhodců), stanoví zákon, že soud řízení nezastaví, jestliže se již rozhodčí soud odmítl věcí zabývat. Citovaná norma pamatuje na případy, kdy žalobce svůj nárok uplatní nejprve u rozhodčího soudu, který vyslovil nedostatek své pravomoci, tak i na případy, kdy se žalobce obrátil na rozhodčí soud teprve poté, co bylo zastaveno řízení před soudem s odůvodněním, že věc má být projednána před rozhodci. Soud je rozhodnutím rozhodčího soudu (rozhodců) vydaným podle § 15 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení vázán potud, že je povinen věc projednat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1537/2015, ze dne 14. 6. 2017
Dotčené předpisy:
§ 15 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb.
§ 106 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie: rozhodčí řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 19. října 2007, č. j. 69 Co 340/2007-121, potvrdil rozsudek ze dne 15. března 2007, č. j. 13 C 289/2005-84, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu, kterou se žalobci po žalovaných domáhali zrušení usnesení Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „rozhodčí soud“) ze dne 29. listopadu 2005 (správně „10. listopadu 2005“), sp. zn. Rsp 89/05, jímž rozhodčí soud vyslovil, že „nemá pravomoc a není příslušný k projednání žalobního návrhu na určení neplatnosti smlouvy o převodu akcií, příp. na určení neplatnosti odstoupení žalovaných“ (rozuměj obchodních společností – prodávajících dle smlouvy o převodu akcií) od smlouvy o převodu akcií, rozhodčí řízení o žalobním návrhu zastavil, rozhodl, že žalující strany (Ing. K. B. a RNDr. P. W.) nesou zaplacený soudní poplatek za rozhodčí řízení 1.000.000,- Kč ze svého a že každá strana nese vlastní výlohy s tímto rozhodčím řízením ze svého, s tím, že účinky žaloby podané u rozhodčího soudu dne 17. února 2005 zůstanou zachovány, uplatní-li žalující strany tyto nároky znovu u soudu do třiceti dnů ode dne, kdy jim bylo rozhodnutí o nedostatku pravomoci rozhodčího soudu doručeno.
Odvolací soud s odkazem na ustanovení § 15 odst. 1 a § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“) a na ustanovení § 106 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že rozhodnutím rozhodce (rozhodčího soudu) o nedostatku pravomoci je soud vázán a je povinen, je-li u něho následně podána žaloba (s případným zachováním účinku podání žaloby u rozhodčího soudu), věc projednat. Soudní kontrola rozhodování rozhodců – pokračoval odvolací soud – spočívá pouze v rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu. Ani v situaci, kdy strany uzavřou rozhodčí doložku a předloží svůj spor rozhodci, avšak rozhodce se odmítne věcí zabývat pro nedostatek pravomoci, není tímto rozhodnutím odepřeno právo na soudní či jinou právní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), neboť se v takovém případě (strany) mohou domáhat svého práva u obecného soudu.
Dovolání žalobců proti výše označenému rozsudku odvolacího soudu zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1899/2008 (následně uveřejněným pod číslem 1/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přitom s odkazem na ustanovení § 2 odst. 1, § 13, § 15 odst. 1, § 16 a § 31 zákona o rozhodčím řízení, na ustanovení § 1 odst. 1, § 23, § 33, § 34 odst. 1 a § 40 Řádu rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „řád rozhodčího soudu“), jakož i na ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř., dovodil, že:
1) Závěr, podle něhož soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí (usnesení), jímž rozhodčí soud vyslovil nedostatek své pravomoci (a řízení zastavil), je v souladu s ustanoveními § 31 zákona o rozhodčím řízení a § 34 odst. 1 řádu rozhodčího soudu. Plně odpovídá i závěrům právní teorie (srov. Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 715, jakož i Pohl, Tomáš, K problematice přezkoumání rozhodčích nálezů soudem, Právní fórum, č. 4, ročník 2008, strana 158).
Rozhodne-li rozhodčí soud ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, že není dána jeho pravomoc, je takovým rozhodnutím soud vázán potud, že je povinen věc projednat; usnesení rozhodčího soudu o nedostatku pravomoci k projednání věci tak soudně přezkoumatelné není. Z týchž důvodů nelze hovořit ani o odepření spravedlnosti ve vztahu k žalobcům, když rozhodnutím rozhodčího soudu o nedostatku jeho pravomoci jim nebrání podat žalobu nebo návrh na pokračování v řízení u soudu.
2) V poměrech projednávané věci nelze přehlédnout, že ačkoli se žalobci domáhají zrušení usnesení, jímž rozhodčí soud rozhodl o nedostatku své pravomoci, žalobu nepodali proti subjektům žalovaným v rozhodčím řízení, nýbrž proti rozhodčímu soudu a rozhodci, který napadené rozhodnutí vydal. Přitom není pochyb o tom, že žádný ze žalovaných nebyl účastníkem rozhodčího řízení, ani právního vztahu, který byl předmětem rozhodčího řízení (k tomu srov. např. Bělohlávek, A.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 233).
Závěr, podle něhož soudnímu přezkumu (ve smyslu možnosti podat žalobu o zrušení rozhodnutí rozhodčího soudu) podléhá jen rozhodnutí rozhodčího soudu, které má povahu rozhodčího nálezu (§ 31 zákona o rozhodčím řízení a § 33 a § 34 odst. 1 řádu rozhodčího soudu), se plně uplatní i pro žalobci napadený výrok rozhodnutí rozhodčího soudu, podle něhož žalobci „nesou zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1.000.000,- Kč ze svého“.
Ústavní soud k ústavní stížnosti žalobců nálezem ze dne 16. července 2013, sp. zn. I. ÚS 1794/10 (dále jen „kasační nález“), zrušil výše uvedená rozhodnutí obecných soudů všech stupňů.
Přitom s odkazem na nález ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, uzavřel, že „jakýmkoli výsledkem rozhodčího řízení skutečně nesmí být vyloučení či snížení úrovně ochrany, které by se stranám dostalo v civilním řízení soudním. Vzhledem k tomu, že projednání věci před rozhodci nemá být popřením právní ochrany, ale toliko jejím přenesením ze soudů na rozhodce, se stát nemůže zcela zbavit ingerence v této oblasti, ale musí si prostřednictvím soudů podržet určitou kontrolní funkci. Rozsah této kontroly přitom musí být pečlivě vyvážen tak, aby na jedné straně nebylo popřeno pravidlo, že i v řízení před rozhodci má být poskytována právní ochrana, a na straně druhé aby tím nebyly setřeny výhody rozhodčího řízení a tak i jeho praktická využitelnost“.
Dále zdůraznil, že výrok usnesení rozhodčího soudu (rozuměj výrok, podle něhož nesou žalobci zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1.000.000,- Kč ze svého) „má nezanedbatelný dopad do majetkové sféry“ žalobců, proto je nutné v případech, kde „poplatek dosahuje mimořádné výše (jako v daném případě), analogicky připustit omezený soudní přezkum i v případě takových usnesení, která výrazným způsobem do majetkové sféry účastníků řízení zasahují“. Postup rozhodčího soudu, kdy nejdříve „rozhodl“ o zaplacení poplatku za rozhodčí řízení ve výši 7.000,- Kč, následně „rozhodl“ o doplacení poplatku za rozhodčí řízení ve výši 993.000,- Kč (poplatek v úhrnné částce 1.000.000,- Kč byl žalobci zaplacen) a následně dospěl k závěru, že není dána ve věci jeho pravomoc, ale zaplacený poplatek za rozhodčí řízení si ponechal, obsahuje „prvky zjevné překvapivosti až libovůle“.
Podle Ústavního soudu nelze souhlasit s názorem, že „žalobci uzavřením rozhodčí doložky a podáním návrhu rozhodčímu soudu vědomě a svobodně přijali pravidla rozhodčího řízení, a to i s tím, že rozhodčí řízení může být skončeno i vydáním procesního usnesení o zastavení rozhodčího řízení pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu, které v souladu s účelem a smyslem rozhodčího řízení soudnímu přezkumu nepodléhá, neboť nemá povahu rozhodčího nálezu, a to včetně faktického propadnutí zaplaceného poplatku za řízení“. Konečně (pro úplnost) doplnil, že „otázka práva na vrácení zaplaceného poplatku sice nebyla předmětem rozhodčího řízení, ale byla jeho důsledkem, tedy rozhodčím soudem – účastníkem řízení před obecnými soudy – určenou povinností zaplatit nemalou finanční částku, kterou nesli žalobci z rozhodnutí žalovaných ze svého“.
Následně Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. prosince 2013, č. j. 13 C 289/2005-215, zrušil usnesení rozhodčího soudu ve výroku o tom, že žalující strany nesou zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1.000.000,- Kč ze svého (výrok I.), jinak žalobu na zrušení usnesení rozhodčího soudu (výroků, jimiž rozhodčí soud vyslovil, že nemá pravomoc a není příslušný k projednání žalobního návrhu, rozhodčí řízení o žalobním návrhu zastavil, rozhodl, že každá strana nese vlastní výlohy s rozhodčím řízením ze svého a vyslovil, že účinky žaloby podané u rozhodčího soudu dne 17. února 2005 zůstanou zachovány, uplatní-li žalující strany tyto nároky znovu u soudu do 30 dnů ode dne, kdy jim bylo rozhodnutí o nedostatku pravomoci rozhodčího soudu doručeno) zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně předeslal, že je vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v kasačním nálezu, podle něhož je nezbytné v případech výjimečných, kde došlo k excesivnímu rozhodnutí, majícímu významný dopad na práva účastníků, připustit soudní přezkum i procesního rozhodnutí rozhodčího soudu, byť v rovině obecného práva (viz zákon o rozhodčím řízení), taková možnost výslovně upravena není, jakož i názorem Ústavního soudu, podle něhož je první žalovaný (rozhodčí soud) pasivně (věcně) legitimován ve vztahu k požadavku na zrušení výroku usnesení o poplatku za rozhodčí řízení.
Dále konstatoval, že Ústavním soudem vymezené podmínky pro takový přezkum jsou splněny pouze ve vztahu k výroku rozhodnutí rozhodčího soudu o tom, že žalobcům, ačkoli v rozhodčím řízení nedošlo k meritornímu rozhodnutí, nebude vrácen uhrazený poplatek 1.000.000,- Kč. Přitom dodal, že není-li – při rozporu s ústavně konformním řádem – vázán zněním zákona, tím spíše není vázán řádem rozhodčího soudu a jeho „pravidly o nákladech rozhodčího řízení“, když v projednávané věci by aplikace těchto pravidel vedla ve svém důsledku k neadekvátní majetkové ztrátě žalobců, svým rozsahem splňující porušení práva na vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poukázal také na právní úpravu vrácení soudního poplatku obsaženou v ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a doplnil, že „není zřejmé, proč se ústní jednání před rozhodčím soudem konalo“, když jedna ze žalovaných (Komerční banka, a. s.) vznesla námitka „nearbitrovatelnosti“ věci již v písemném vyjádření k žalobě.
Proto žalobou napadené usnesení rozhodčího soudu ve výroku, podle něhož žalující strany nesou zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1.000.000,- Kč ze svého, zrušil.
Ve zbývající části soud prvního stupně žalobu důvodnou neshledal, přičemž setrval na stanovisku, podle něhož žalovaní nemohou být pasivně legitimováni pro žalobu požadující změnu (zrušení) usnesení rozhodčího soudu ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o zastavení rozhodčího řízení a o nákladech účastníků rozhodčího řízení, když případným zrušením usnesení rozhodčího soudu v tomto směru by rozhodl o právech a povinnostech někoho, kdo neměl možnost v tomto řízení vystupovat a řádně hájit své zájmy. Zastavením rozhodčího řízení nedošlo k zásahu do ústavou zaručených práv žalobců, když tito se následně svých práv domáhali u obecných soudů (viz řízení vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 24 Cm 14/2006).
Městský soud v Praze k odvolání žalobců a prvního žalovaného rozsudkem ze dne 31. října 2014, č. j. 69 Co 326/2014-357, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným, v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil (první výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně provedl potřebné důkazy, z nichž správně zjistil skutkový stav věci a zjištěný skutkový stav věci posoudil náležitě i po stránce právní.
K odvolacím námitkám uvedl, že v projednávané věci jsou obecné soudy vázány kasačním nálezem Ústavního soudu (článek 89 odst. 2 Ústavy České republiky). „I když Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecných soudů zcela, je zřejmé ze stěžejní části odůvodnění nálezu Ústavního soudu, že výhrady Ústavního soudu k přísně formálnímu výkladu právních předpisů rozhodnutími obecných soudů vztáhl v podstatě k přezkoumání výroku rozhodčího soudu“, podle něhož žalobci nesou zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ze svého.
Ve vztahu k řádu rozhodčího soudu a k pravidlům o nákladech rozhodčího řízení ve vnitrostátních sporech, která jsou přílohou řádu rozhodčího soudu, uvedl, že neobsahují ustanovení o (vrácení) poplatku pro případ zastavení rozhodčího řízení pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu, nýbrž jen ustanovení pro případ zpětvzetí žaloby, případně vzájemné žaloby či námitky započtení. Nedostatek právní úpravy pro vrácení poplatku za rozhodčí řízení v případě jeho zastavení pro nedostatek pravomoci (i když žalobci uzavřením rozhodčí smlouvy tyto předpisy pro rozhodčí řízení přijali) ale nemůže být důvodem pro to, aby si rozhodčí soud v případě zastavení řízení pro nedostatek své pravomoci (bez dalšího) ponechal (celý) zaplacený poplatek za rozhodčí řízení (v daném případě ve výši 1.000.000,- Kč), když sám podle svého úsudku nebude pro nedostatek pravomoci žalobu v rozhodčím řízení po věcné stránce projednávat. Takový postup lze označit za rozporný s principem přiměřenosti zejména v případě, kdy výše vybraného poplatku za rozhodčí řízení má nezanedbatelný dopad do majetkové sféry žalobců. V tomto směru je první žalovaný, který poplatek za rozhodčí řízení vybral a po nařízeném jednání rozhodl, že žalobci (celý) poplatek nesou (při zastavení rozhodčího řízení pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu) ze svého, věcně pasivně legitimovaný, neboť „je to on, kdo je ve vztahu k žalobcům ohledně poplatkové povinnosti a kdo je v tomto případě potencionálním nositelem povinnosti k případnému (částečnému) vrácení vybraného poplatku za rozhodčí řízení“.
Dále odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) akcentoval, že žalovaní nemohou být z povahy věci nositeli věcné pasivní legitimace ve vztahu k ostatním výrokům usnesení rozhodčího soudu, které se týkají právního vztahu mezi účastníky rozhodčího řízení, když nositeli věcné legitimace by byli právě žalovaní v rozhodčím řízení, kterých se rozhodnutí o nedostatku pravomoci rozhodčího soudu a zastavení řízení z tohoto důvodu, jakož i o nákladech řízení a o zachování účinku žaloby, týká. Konečně připomněl, že soud je vázán rozhodnutím rozhodčího soudu o nedostatku jeho pravomoci k projednání věci a je pak povinen (učiní-li žalobci k tomu příslušné procesní úkony) věc projednat sám. Potud nelze přehlédnout, že žalobci po zastavení rozhodčího řízení pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu uplatnili svůj nárok proti (v rozhodčím řízení) žalovaným u soudu, který věc meritorně (v neprospěch žalobců) pravomocně rozhodl. Věc je tak již pravomocně skončena a je zde překážka věci pravomocně rozsouzené (§ 159a odst. 5 o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu jeho potvrzujícího výroku o zamítnutí části žaloby na zrušení usnesení rozhodčího soudu, podali žalobci dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení (dovolacím soudem dosud nezodpovězených) otázek, zda „je dána pravomoc soudů rozhodovat o souladu rozhodnutí rozhodce o nedostatku pravomoci s § 15 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a pokud je pravomoc rozhodce dána podle rozhodčí smlouvy a jeho rozhodnutí o nedostatku pravomoci představuje zjevné odepření spravedlnosti“, zda lze takové rozhodnutí zrušit.
Dovolatelé rozsáhle polemizují se správností závěru rozhodčího soudu o nedostatku jeho pravomoci, jakož i se správností právního názoru soudů nižších stupňů o nemožnosti soudního přezkumu takového usnesení rozhodčího soudu a vyslovují názor, podle něhož „je přípustný soudní přezkum všech procesních rozhodnutí rozhodčího soudu, a to ve všech případech, kdy si to vyžaduje zajištění spravedlivé ochrany soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k dodržování smluv a zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob“.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů v dotčených výrocích zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu a to v rozsahu (posuzováno podle obsahu dovolání) jeho potvrzujícího výroku ohledně zrušení výroku usnesení rozhodčího soudu o poplatku za rozhodčí řízení, podal dovolání první žalovaný, maje za to, že při řešení otázek, zda obecný soud má pravomoc rozhodovat o zrušení usnesení rozhodčího soudu, zda rozhodčí soud je věcně pasivně legitimován v řízení o zrušení usnesení rozhodčího soudu a zda nedostatek právní úpravy pro vrácení poplatku za rozhodčí řízení v případě zastavení rozhodčího řízení pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu může být důvodem pro to, aby si rozhodčí soud v případě zastavení řízení pro nedostatek své pravomoci (bez dalšího) ponechal (celý) zaplacený poplatek za rozhodčí řízení, se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu (od předchozího rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1899/2008), respektive jde o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly zodpovězeny.
Dovolatel snáší argumenty na podporu závěru, podle něhož „rozhodování o zrušení usnesení rozhodce nebo stálého rozhodčího soudu nenáleží do pravomocí soudů“. Dále akcentuje, že pasivní věcnou legitimaci má v řízení o zrušení rozhodnutí rozhodce protistrana rozhodčího řízení (potud poukazuje i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 270/2004) a zastává názor, podle něhož „nelze pro očividnou nesprávnost respektovat názor vyjádřený stran pasivní věcné legitimace rozhodčího soudu“ v kasačním nálezu. Právní názor odvolacího soudu ve vztahu k poplatku za rozhodčí řízení shledává zcela nesprávným, když „uvažovat o vrácení poplatku za rozhodčí řízení“ bylo možno pouze při naplnění hypotézy obsažené v ustanovení § 5 odst. 1 pravidel o nákladech rozhodčího řízení ve vnitrostátních sporech; tato úprava přitom s možností (částečného) vrácení poplatku pro případ zastavení rozhodčího řízení pro nedostatek pravomoci nepočítala.
Proto první žalovaný požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá i v části týkající se poplatku za rozhodčí řízení a současně aby dovolateli vůči žalobcům přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Druhý žalovaný se ve svém vyjádření ztotožňuje s argumentací obsaženou v dovolání prvního žalovaného a současně shledává nepřípadnými právní názory obsažené v dovolání žalobců.
Dovolání žalobců i prvního žalovaného jsou přípustná podle ustanovení § 237 o. s. ř. a to k řešení otázek dovolateli otevřených; nejsou však důvodná.
K dovolání prvního žalovaného.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky); dospěl-li tak Ústavní soud (v poměrech dané věci) k závěru, podle něhož soudnímu přezkumu podléhá i výrok usnesení rozhodčího soudu o tom, že žalobci „nesou“ zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ze svého, Nejvyšší soud zmíněný závěr respektuje.
Dále nelze přehlédnout, že Ústavní soud v kasačním nálezu rovněž shledal prvního žalovaného pasivně věcně legitimovaným, jde-li o požadavek žalobců na zrušení označeného výroku usnesení rozhodčího soudu, s tím, že jde o vztah právě mezi žalobci, kteří poplatek za rozhodčí řízení (k výzvám rozhodčího soudu) zaplatili, a rozhodčím soudem, který poplatek „inkasoval“.
V této souvislosti Nejvyšší soud dále poukazuje na nález ze dne 3. července 2014, sp. zn. III. ÚS 2407/13, jímž Ústavní soud zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2013, sp. zn. 23 Cdo 3101/011, uzavíraje, že:
„Projednání věci v rozhodčím řízení neznamená vzdání se právní ochrany v majetkových sporech, nýbrž představuje stranami sporu dohodnuté přesunutí na jiný rozhodující orgán, jenž nalézá právo; jinak by ostatně bylo pojmově nemyslitelné považovat rozhodčí řízení ve vztahu k soudnímu řízení za alternativní způsob řešení sporů (srov. i nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2011 sp. zn. I. ÚS 3227/07). Právní řád − v souladu se zásadou autonomie vůle − svobodně projevenou vůli stran směřující k projednání a rozhodnutí sporu rozhodcem respektuje, a proto soudům umožňuje do rozhodčího řízení zasahovat pouze v těch úzce vymezených případech, které stanoví zákon o rozhodčím řízení (typicky soud nemůže přehodnocovat úvahy rozhodčího soudu v meritu věci apod.). Vynětí z pravomoci obecných soudů se tak (z pohledu vysvětlené teleologie) týká vzájemného sporu dvou stran rozhodčí smlouvy jako projevu autonomie jejich vůle (srov. též § 27 zákona o rozhodčím řízení), které se ocitly již před zahájením rozhodčího řízení ve sporu, tedy žalobce a žalovaného v rozhodčím řízení; nikoli nutně případného sporu odvozeného až od proběhlého rozhodčího řízení mezi subjekty odlišnými, tedy mezi žalobcem a rozhodčím soudem (např. o vrácení rozhodčího poplatku). Je třeba vidět dále i fakt, že – na rozdíl od kupř. merita věci, týkajícího se smluvních stran − rozhodčí soud rozhoduje ve věci rozhodčího poplatku v podstatě o sobě (o svých majetkových poměrech). I tato rozdílnost v předmětu rozhodnutí činí případ rozhodování o meritu sporné věci mezi smluvními stranami a případ rozhodování o rozhodčím poplatku nesrovnatelným. Zatímco u rozhodčího řízení můžeme usuzovat na dobrovolné upřednostnění právní ochrany ze strany účastníků rozhodčí smlouvy u rozhodčího soudu (oproti řízení před obecnými soudy) i ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, v případě rozhodování rozhodčího soudu o rozhodčím poplatku subsumpce pod čl. 36 odst. 1 Listiny možná není již proto, že rozhodčí soud − vzhledem k předmětu rozhodování − není s to splnit garanci vlastní nestrannosti v objektivním či subjektivním smyslu. Proto je třeba hodnotit odepření věcného přezkumu žaloby stěžovatelky ze strany Nejvyššího soudu jako odepření právní ochrany stěžovatelce ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. K těmto podstatným významovým rozdílům Nejvyšší soud adekvátně nepřihlédl. Konečně třeba uvést, že není bez významu, že důsledky naplnění důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu ve výčtu podle § 31 zákona o rozhodčím řízení se vždy v nějaké formě dotýkají sfér obou stran rozhodčí smlouvy. Naproti tomu v případě sporu o vrácení rozhodčího poplatku žalobci tomu tak není“.
„Soudní přezkoumání (v řízení o žalobě o vydání bezdůvodného obohacení) zamítnutí návrhu stěžovatelky na vrácení rozhodčího poplatku rozhodčím soudem, nedotýkající se vůbec vztahů mezi stranami rozhodčí smlouvy a jejich sporu, smysl zákona o rozhodčím řízení neobchází. Z pravomoci obecných soudů tak mohou být vyňata rozhodnutí týkající se dohody o řešení majetkového sporu žalobce a žalovaného v rozhodčím řízení jako projev autonomie vůle stran sporu (dvou stran rozhodčí smlouvy), které se ocitly již před zahájením rozhodčího řízení ve sporu; možnost soudního přezkumu zamítnutí návrhu na vrácení rozhodčího poplatku rozhodčím soudem, nedotýkající se vztahů mezi stranami rozhodčí smlouvy a jejich sporu, nýbrž sporu mezi žalobcem a rozhodčím soudem, však smysl § 31 zákona o rozhodčím řízení neobchází, neboť obyčejný zákon, natož Řád Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky nemůže vyloučit působení základního práva na soudní ochranu ve vztazích mezi subjekty soukromého práva, stejně jako nemůže zbavit obecný soud jeho ústavní povinnosti takovou ochranu poskytnout.“
Promítnuto do poměrů projednávané věci, neobstojí-li vedle sebe (současně) výroky usnesení rozhodčího soudu o zastavení rozhodčího řízení pro nedostatek jeho pravomoci a o tom, že žalobci „nesou“ poplatek za rozhodčí řízení (ve výši 1.000.000,- Kč) ze svého (viz důvody kasačního nálezu, kterým je Nejvyšší soud vázán), jsou dány i důvody pro zrušení usnesení rozhodčího soudu v posledně zmíněném (a v usnesení rozhodčího soudu nijak neodůvodněném) výroku o poplatku za rozhodčí řízení, byť s takovou možností zákon o rozhodčím řízení vůbec nepočítá.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud (ve shodě s vyjádřením, které podal ve věci vedené Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 1794/10) dodává, že rozhodnutí o zrušení označeného výroku usnesení rozhodčího soudu nepředstavuje titul, na základě kterého by se žalobci mohli (bez dalšího) domáhat vůči rozhodčímu soudu „vrácení“ částky 1.000.000,- Kč; nenahrazuje totiž (případné) rozhodnutí, kterým by soud uložil rozhodčímu soudu povinnost k peněžitému plnění ve prospěch žalobců.
K dovolání žalobců.
V tomto směru Nejvyšší soud především akcentuje, že závazný právní názor, jak byl formulován Ústavním soudem v kasačním nálezu, se vztahuje jen k výroku usnesení rozhodčího soudu o poplatku za rozhodčí řízení.
Jde-li o výroky, jimiž rozhodčí soud vyslovil nedostatek své pravomoci (a zastavil řízení) a rozhodl o nákladech rozhodčího řízení (tak, že každá strana nese vlastní výlohy s tímto rozhodčím řízením ze svého), Nejvyšší soud setrvává na (z hlediska odůvodnění kasačního nálezu Ústavním soudem nezpochybněném) závěru, podle něhož soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí (usnesení), jímž rozhodčí soud vyslovil nedostatek své pravomoci.
Otázku pravomoci k projednání věci pro případ, že by hrozilo, že by jak v řízení před rozhodci, tak i v řízení před soudem připadalo v úvahu zastavení řízení pro nedostatek pravomoci, řeší ustanovení § 106 odst. 1 věta poslední o. s. ř. Aby se zabránilo situaci, kdy nebude věc možno projednat, neboť jak rozhodci, tak i soud budou názoru, že věc nepatří do jejich pravomoci, nýbrž do pravomoci rozhodců (v případě soudu), respektive soudu (v případě rozhodců), stanoví zákon, že soud řízení nezastaví, jestliže se již rozhodčí soud odmítl věcí zabývat. Citovaná norma pamatuje na případy, kdy žalobce svůj nárok uplatní nejprve u rozhodčího soudu, který vyslovil nedostatek své pravomoci, tak i na případy, kdy se žalobce obrátil na rozhodčí soud teprve poté, co bylo zastaveno řízení před soudem s odůvodněním, že věc má být projednána před rozhodci. Soud je rozhodnutím rozhodčího soudu (rozhodců) vydaným podle § 15 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení vázán potud, že je povinen věc projednat. Srov. Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 714 až 715.
Navíc je mimo jakoukoli pochybnost, že oběma výroky svého usnesení rozhodčí soud rozhodl ve vztahu mezi původními účastníky rozhodčího řízení [mezi žalobci Ing. K: B. a RNDr. P. W. a žalovanými 1) Investiční společností České spořitelny a. s., 2) Investiční kapitálovou společností KB, a. s. a 4) Komerční bankou, a. s.]. Jinými slovy, rozhodčí soud rozhodoval o právech a povinnostech osob, které nebyly účastníky řízení o zrušení usnesení rozhodčího soudu, které je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 1 (účastníky tohoto řízení na straně žalované jsou rozhodčí soud a JUDr. M. P., jako rozhodce, který usnesení rozhodčího soudu vydal); ani rozhodčí soud, ani JUDr. M. P. tak zjevně nejsou pasivně věcně legitimováni v řízení o zrušení zmíněných výroků rozhodčího soudu. Představa, že by soud mohl vyhovět žalobě o zrušení usnesení, jímž rozhodčí soud vyslovil nedostatek své pravomoci (a řízení zastavil) a rozhodl o nákladech účastníků rozhodčího řízení, aniž by se (soudního) řízení o zrušení usnesení rozhodčího soudu „účastnili“ ti, o jejichž právech a povinnostech rozhodčí soud původně rozhodoval (popřípadě jejich nástupci), je evidentně nepřijatelná.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláními žalobců a prvního žalovaného zpochybněno, je správné, přičemž z obsahu spisu neplynou ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti, Nejvyšší soud dovolání žalobců i prvního žalovaného zamítl jako nedůvodná [§ 243d písm. a) o. s. ř.].
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá žádný z jeho účastníků, když obě dovolání Nejvyšší soud zamítl a podle obsahu spisu účastníkům řízení, vyjma nákladů spojených s podáním dovolání, nevznikly jiné náklady dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-